Tím ale není řečeno, že by to mělo platit též o přestěhování do jiné země nebo o výchově našich dětí. Je naprosto jasné, že nemůžeme s sebou vzít děti do nebe, jako Izraelité vzali své děti do Kanánu. Jenom Bůh může naše děti učinit způsobilými pro nebe, když jim udělí život Svého Syna - a jenom On je může přivést do nebe, až se to uskuteční pro všechen Jeho lid. Ale i když své děti nemůžeme uzpůsobit pro nebe ani vzít je tam, můžeme je pro nebe vychovávat vírou. A není to jen naše povinnost (jak chatrné, studené a nesprávné to slovo!), nýbrž je to naší vysokou a svatou výsadou, že to můžeme dělat. Proto jestliže výsada a cíl výchovy našich dětí je zřetelně světský, tedy je, pokud to na nás záleží, ponecháváme ve světě. A na druhé straně jsou-li naše zásada a předmět jednoznačně nebeské, tedy je - pokud to na nás záleží - vychováváme pro nebe. Toto je, milý čtenáři, v tomto pojednání myšleno ponecháním dětí v Egyptě nebo vzetím jich do Kanánu. Jsme povinni vychovávat své děti, třebaže je nemůžeme obrátit. A Bůh jistě požehná vírou konanou výchovu těch, které nám svěřil.