1. Janův 5,18 – 21
>SUMMA SUMMARUM< je latinsky a znamená „všechno ve všem“ (doslova: suma sum). To se mi jeví jako nejlepší nadpis pro poslední oddíl Prvního Janova dopisu. Verše 18 až 21 skutečně představují stejně tak stručný jako obdivuhodný souhrn celého Dopisu, jakoby jádro toho, co bylo řečeno, jakoby průřez vším.
Když apoštol vede svůj Dopis k zakončení, připomíná některé věci, které předtím napsal, a činí určité závěry. Přitom ve třech po sobě jdoucích verších opakuje nám už známý obrat „/My/ víme“ a opět používá slovo pro vědomé vnitřní vědění (řecky: oída). Toto vnitřní poznání, které může dát jen Duch Svatý, je, jako vždy v tomto Dopisu, v protikladu k údajnému vědění těch, kteří rozsívají pochybnosti a vedou pryč od Krista. Boží děti však v sobě nesou hluboké vědomí, že všechny poklady božské moudrosti a poznání lze nalézt jen v Něm.
Tak jsou na závěr Dopisu „SUMMA SUMMARUM“ učiněna tři pozoruhodná konstatování, která jsou vždy uvedena tímto „Víme“. Ano, „my víme“ o těchto skutečnostech a nikdo nás nemůže v našem duchu v tom otřást.
(1. J. 5,18)
První „Víme“ se zaměstnává tím, co je typické pro život, který jsme obdrželi od Boha: Nová přirozenost nehřeší. Zde se nejedná už o konkrétní hříchy, jak se mezi Božími dětmi vyskytují (verše 16 a 17). Veršem 18 se apoštol spíše vrací k abstraktnímu způsobu pohledu: Ten z Boha narozený nehřeší, když na něho hledíme podle jeho vlastní přirozenosti. Tak jako v kapitole 3, verši 9, ani zde není „hřešením“ míněno dopuštění se nějakého hříchu, nýbrž označuje průběžný proces, ustavičné hřešení. Takový běh je ale s novým narozením nebo s novou přirozeností naprosto neslučitelný.
Že ten, kdo se z Boha narodil, nehřeší, je, jak bylo poznamenáno, abstraktní výpověď. Pisatel přitom ani na okamžik nezapomíná na to, že věřící má dvě přirozenosti, a proto může také upadnout do hříchu (kap. 1,8; 2,1; 5,16). Ale zde myslí jen na to, co se narodilo z Boha. A pak je to ta obšťastňující pravda: Nový život nemůže hřešit.
„… nýbrž ten z Boha narozený uchovává sebe samého.“ Ani zde se to nevztahuje na nějaké aktuální dění, nýbrž je poukázáno na všeobecně platnou pravdu. Věřící bude jednat zásadně podle své přirozenosti, té nové přirozenosti: Uchovává se. Prakticky se může od toho odchýlit a nebýt bdělý. Ale to je jiná otázka. Zde je viděn jen v nové přirozenosti, jak ta je postavena proti hříchu. Tento abstraktní způsob vyjadřování představuje pravdu tak, jaká zásadně je. V tom spočívá velké požehnání.
„… a ten zlý se ho nedotýká.“ – ›Ten zlý‹ je označení, které apoštol Jan používá pro ďábla (kap. 2,13.14; 3,12; 5,19). V kapitole 3, ve verši 8, jej také přímo tak jmenuje: ďábel. Nuže, ďábel je bezmocný v přítomnosti Božího dítěte, které uchovává sebe sama. Může přijít, aby – tak jako u Pána – hledal skrze svody vstup do duše. Ale nebude mít úspěch, jsme-li bdělí. Neboť ten nový život je dokonalý, božský život a nemůže být od toho zlého dotčen. Když se na to díváme tímto způsobem, je věřící před tím zlým bezpečný. Ďábel se ho nemůže ani dotknout, ani ho nemůže zneklidnit, ani oddělit od dobrého Pastýře ovcí, který řekl: „Já život věčný dávám jim, a nezahynou na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.“ (Jan 10,28)
Díváme-li se na věci z praktické stránky, tu víme, že na naší straně je nebdělost a hřích, které tomu zlému umožňují, aby se nás přece určitým způsobem dotkl a zranil naše svědomí. Proto potřebujeme, jak to vyjadřuje jiný apoštol, „celou Boží zbroj“, abychom mohli obstát proti lstem ďábla (Ef. 6,11). To jistě není způsob pohledu našeho Dopisu. Ale je z něho přece jasné, že se musíme učit používat abstraktně představenou pravdu na praxi. Když věřící skutečně uchovává sebe samého a žije s Bohem a se Synem v souhlasu s novou přirozeností, pak se ho ten zlý nemůže dotknout a zranit ho.
(1. J. 5,19)
Druhé „Víme“ se vztahuje na zdroj našeho duchovního bytí. Ti z Boha narození vědí, že nová přirozenost má svůj původ v Bohu. Oni jsou „z Boha“, jsou „z Boha narození“. To jsou konstatování nejvyšší důležitosti, jak ještě uvidíme.
„Z Boha“ se vrací ke kapitole 4, verši 4: „Vy jste z Boha, děti.“ Ta myšlenka je vedena dále v kapitole 5,18: „… každý, kdo je narozen z Boha.“ Je to popis toho, že celý náš duchovní život má svůj původ v Bohu. Jak se projevuje život, vyvěrající z Boha, Jan právě vylíčil ve verši 18. Jan vůbec shrnuje v tomto 18. verši to, co ve svém Dopisu řekl o nové přirozenosti a jejím působení.
Jestliže jsme dnes Božími dětmi, tu za to vděčíme Bohu, Jeho moci a lásce. Jsme „z Boha“. Ale skutečnost, že jsme Boží děti, je nejen důvod k radosti těch, kteří vlastní tuto výsadu. Jak dovětek jasně ukazuje, je vytvořen také silný protiklad ke všemu, co není „my“.
„… a celý svět leží v tom zlém.“ To je protiklad: na jedné straně „my“ a na druhé „celý svět“. A v čem spočívá rozdíl? My jsme narozeni z Boha – celý svět leží v tom zlém. Jak ostré, nepřeklenutelné kontrasty!
Stejně jako víme, že jsme narozeni z Boha, tak víme také, že celý svět leží v tom zlém, v ďáblovi. Zde máme opět spojení s veršem 18. Zatím co my věřící jsme mimo moc Satana a nemůžeme být od Krista odděleni, stojí zbytek lidstva – „celý svět“ – pod mocí ďábla. Jako kníže světa (Jan 12,31; 14,30; 16,11) ho má úplně pod svou kontrolou, ač ten je o tom nevědomý. „Leží“ v tom zlém. To vyjadřuje pasivitu, ve které není ani učiněn pokus proti tomu zlému bojovat. To by bylo také zbytečné, neboť on má celek kompletně ve své moci.
Tak nám tento krátký verš ještě jednou ukazuje ty dvě rodiny, o nichž byla v tomto Dopisu už dříve řeč, nejjasněji v kapitole 3, verši 10. V našem místě ale je také v tomto směru dosaženo vrcholu: Co není „my“, je „svět“. Lidé tohoto světa to budou pociťovat jako domýšlivost, když poměrně malá skupina křesťanů o sobě tvrdí, že jsou Božími dětmi, zatím co celé množství ostatních lidí má ležet v tom zlém. Ale to je to, co říká Bůh, a „my víme“, že to je pravda.
Ještě jedna praktická poznámka! Když mezi Kristem a ďáblem leží tak ostré rozhraní, nemělo by to mít obdobu v oddělení věřících od světa? V Božích očích je toto rozdělení zásadní a nepřeklenutelné. Tím, že jsme „z Boha“, nás Bůh přivedl do postavení, křesťanského postavení, které skutečně všechno ostatní vylučuje. Není potom hluboce zahanbující, když si zahráváme se světem a smazáváme Bohem vytyčené hranice? Je to ale také nebezpečné. Neboť se v tom případě pohybujeme na teritoriu toho zlého a dáváme mu příležitost, aby nás svedl k hříchu.
(1. J. 5,20)
Třetí, zakončující „Víme“ nás vede k absolutnímu vyvrcholení Dopisu – k Božímu Synu samému jako k předmětu víry a středu pro naše srdce. Zároveň představuje základ pro vztahy k Bohu, zmíněné ve verších 18 a 19, z nichž se věřící těší.
„Víme ale, že Syn Boží přišel.“ Vznešená pravda, že Boží Syn přišel na tento svět, nás v tomto Dopisu zaměstnávala vícekrát. Byl „poslán“. Byl „zjeven“, ale také „přišel“. Všechny tři výpovědi, tak jsme to viděli, mluví nejen o divu toho, že se stal člověkem, nýbrž také o Jeho věčné existenci před vším stvořeným a před vším časem. Známe Krista jako už přišlého, vlastníme Ho už jako předmět pro svá srdce. To je stejně tak mocné jako nová přirozenost a její božský původ. Zatím co Židé ještě čekají na někoho jiného, my víme, že Boží Syn přišel.
Avšak dejme pozor na cíl Jeho příchodu, jak je zde představen! Přišel jako pravý člověk nejen proto, aby nám Svou smírčí smrtí daroval věčný život, nýbrž aby nám dal porozumění, abychom pozn/áv/ali toho pravého.
Obdivuhodný úmysl Pána! Vskutku jen On je v stavu být dokonalým obra-zem neviditelného Boha v tomto světě tmy. Poznat toho pravého neznamená nic menšího, než poznat Boha. A slovem ›poznat‹ (řecky: ginósko) je položen důraz spíše na získání poznání než na jeho vlastnictví. Poněvadž slovo ›poznávat‹ je v přítomném čase, je poznávání toho pravého představeno jako nepřetržitý proces. Je pozoruhodné, že v modlitbě Pána v Janu 17 je vyjádřena přesně stejná myšlenka v přesně stejné konstrukci: „Toto je ale věčný život, aby poznali /poznávali/ tebe, toho jediného pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (verš 3)
V řečtině je pro ›pravdivý‹ a ›pravý‹ vždy totéž slovo (alethinós). Bůh je ten pravý, ten jediný pravý Bůh. Tak jako v kapitole 2, verši 8, u ›pravé světlo‹ je ›pravé‹ postaveno do protikladu k tomu, co je zfalšované, nepravé, nepravdivé. Bůh je nejen zdrojem pravdy, nýbrž je také ten jediný pravý Bůh. Jaká je to nezměrná výsada poznávat Ho a těšit se z Něho, přibývající mírou se Ho vírou chápat! Schopnost, porozumění pro to nám dal Syn už dnes. Bez tohoto porozumění by nám Boží zjevení v Kristu nebylo k žádnému užitku, jakkoli je dokonalé. Po všem, co jsme v tomto Dopisu už viděli, očekáváme, že toto porozumění jde spolu s vlastnictvím věčného života, ne jinak. Výše citovaná slova z modlitby Pána to potvrzují.
Moci poznávat Boha, toho pravého, není ještě celá plnost požehnání. Dalším slovem ›a‹ k tomu apoštol připojuje ještě jednu podstatnou součást: „… a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu.“ (kap. 5,20) I ve verších 18 a 19 slovem ›a‹ vždy připojil oddělené zjištění. Zde se nyní dovídáme, že „jsme v tom pravém“.
To nevyjadřuje úmysl, nýbrž existující skutečnost. V tomto Dopisu jsme už měli víckrát před sebou pravdu, že v Bohu zůstáváme (bydlíme). Zde je vyjádřena formou, že v tom pravém jsme. Jako účastníci Boží přirozenosti jsme v Něm, jsme uschopněni se z Něho radovat. Přibývající poznání Toho, jenž je pravý, je možné jen proto, že jsme v Něm. Vztah zahrnuje poznání.
„… a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu.“ Pozoruhodné rozšíření myšlenky! To, že jsme v tom pravém, je vysvětleno tím, že jsme v Jeho Synu Ježíši Kristu. To znamená: Naše jistota, že jsme v tom jedině pravém Bohu, spočívá v tom, že jsme v Jeho Synu. O tom Pán mluvil před Svou smrtí. „V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém, a vy ve mně, a já ve vás.“ (Jan 14,20) „Ten den“ je dnešní doba.
V našem místě máme ostatně ještě jeden příklad toho, jak Jan často nepozorovaně přechází od Boha ke Kristu. Jakoby si nedává práci s vysvětlováním, koho míní slovy ›On‹ nebo ›Jemu‹. Zvlášť jasně to bylo vidět v kapitole 3, ve verši 2. Právě o nás mluvil jako o Božích dětech, a bezprostředně nato říká, že budeme Jemu podobni. „Jemu“ – to jest Kristu. Proč tak mluví? Protože Syn je stejně tak Bůh jako Otec. Být v tom pravdivém totiž také znamená být v Jeho Synu Ježíši Kristu.
Ale On není jen nějaká idea, nýbrž živá, božská Osoba. Proto je dodáno: „Tento je ten pravý Bůh a věčný život.“ Jaké je to vznešené svědectví o božství našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista! A jaké postavení jsme v Něm získali! Chvilku se u toho zastavíme a uvidíme, jak je naše štěstí spojeno s Bohem samým a s Jeho Synem Ježíšem Kristem.
Když jde o otázku přirozenosti, tu je to Bůh, ze kterého a v kterém jsme. Pokud se ale týká Osoby, která vše uskutečnila a v níž jedině můžeme poznávat Boha a být v Bohu, tu je to Jeho Syn Ježíš Kristus. V Něm, tom zemřelém a vzkříšeném člověku, jsme získali vše. Tak putuje pohled od Boha, toho pravého, k Jeho Synu, který se stal člověkem. Avšak také tento Syn je – v protikladu ke všem falešným bohům – ten pravý Bůh.
On je také věčný život. Kristus je jak ztělesnění, tak i zdroj života, který vyvěrá z Boha a byl dán věřícím. V Něm vlastníme věčný život. Kdo má Syna, má život, tak jsme to viděli ve verši 12. To ale je věčné vlastnictví – mít Syna a v Něm věčný život. Kdo by mohl změřit hranice toho, co se zde rozvíjí před našima očima?
Apoštol Jan na začátku konstatoval, že Bůh je světlo (kap. 1,5). Později pak k tomu připojil: „Bůh je láska.“ (kap. 4,8.16) To jsou ty dva podstatné charaktery Boha. Zde ale k tomu přichází třetí, takže bychom mohli říci: Bůh je (ve výsledku) také život. To ale popisuje celý obsah Prvního Janova dopisu: Bůh jako světlo – láska – život. A tím vším je pro nás, Svůj lid, je tím ve Svém Synu Ježíši Kristu.
Tak vzhlížíme s velebením k tomu jedinému pravému Bohu, spatřujeme Ho v Jeho Synu Ježíši Kristu, kterého k nám poslal. A v té míře, jak se z Něho v Jeho milovaném Synu radujeme, zakoušíme praktickým způsobem, co je věčný život. „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe, samého pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)
Tím se kruh uzavírá a my se obsahově dostáváme zpět na začátek Dopisu. Neboť „mít společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (kap. 1,3) předpokládá poznání Osob Božství, ano pozůstává v tom. Dnes je toto poznání ještě kusé – jednou ale bude, milovaní, dokonalé k věčnému oslavení Otce a Syna a k naší nikdy nekončící radosti.
Po všem tom vznešeném, co před nás bylo postaveno, nás může překvapovat, že apoštol svůj Dopis končí krátkým, ale velmi vážným varováním. Ale Duch Svatý považuje za potřebné, aby nám je ještě dal na cestu.
(1. J. 5,21)
Pisatel se ještě jednou obrací milým oslovením ›Děti‹ (řecky teknía) na všechny členy Boží rodiny. Ať jsme už déle na křesťanské cestě, nebo jsme uvěřili teprve nedávno; ať jsme už ve zkušenosti vyzrálí, nebo stojíme ještě na začátku – osloveni jsme všichni.
Slovesný tvar u ›chraňte se‹ nese zásadní, zde silně shrnující charakter. Napomenutí platí pro celou dobu, během níž jsou Boží děti na zemi. Máme ho dbát ustavičně a vážně v každém okamžiku.
Co ale je míněno ›modlami‹? Když si připomeneme úmysl Dopisu – totiž abychom se těšili z praktického společenství s Otcem a se Synem – tu je zřejmé, že Jan nemluví o pohanských modlách.
Nikoli, nebezpečí tu vycházejí od světa, který leží v tom zlém. Před nimi musíme být na stráži. Tato nebezpečí cílí na naše srdce. Všechno, co se vsunuje mezi Krista a naše srdce; všechno, co odtahuje naše náklonnosti od Pána Ježíše a přitahuje je na sebe – to je modla. Modlou může být věc neb osoba. Ve skutečnosti se všechno může stát modlou: naše povolání, naše koníčky, náš majetek, ba i naše děti, abychom jmenovali jen některé příklady.
Musíme dávat pozor na svá srdce. Dovolujeme jim, aby byla zaměstnána něčím více než Kristem? Boží Syn musí mít v našich náklonnostech první místo. Jak bychom mohli jinak prožívat a zjevovat věčný život, o kterém jsme v tomto Dopisu tak mnoho slyšeli? Jak jinak bychom mohli být šťastni, než když Spasitel má to ovládající místo v našem srdci a životě?
Viděli jsme, že Ježíš Kristus je ten pravý Bůh. Pak ale je každý předmět, který Mu bere velebení, modla. To, že v tomto smyslu k tomu patří i zlá, falešná učení, která nás odtahují od Pána Ježíše, není nepodstatné hledisko. V tomto Dopisu jsme byli stále znovu varováni – přímo nebo nepřímo – před antikristovským duchem. Proto dostává toto napomenutí v závěru Dopisu tak široce obsáhlý význam. A my nyní, tak doufám, také lépe porozumíme, proč nám je dáno. Kéž nás Pán v síle Ducha Svatého ochrání před všemi modlami!
Tak končí tento velkolepý První Janův dopis. Začal bez pozdravu, a tak také končí. Není už jen to tichým, dojemným poukazem na to, že jen jedno jméno je hodné být jmenováno – jméno našeho Pána Ježíše Krista? V Něm se Bůh plně zjevil. A také není jiné jméno pod nebem, které je dáno lidem, ve kterém musíme být spaseni.
Bohu jedinému buď čest a Jeho Synu Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli, dnes i v den věčnosti!
Soli Deo Gloria
(Samotnému Bohu buď sláva)