1. Janův 5,13-17
VERŠEM 12 PÁTÉ KAPITOLY skončilo vlastní naučení Dopisu. Apoštol dosáhl vrcholu svého Dopisu, a přitom mluvil o dvou velkých předmětech:
Zjevně bylo a je snahou Ducha Svatého postavit Krista jako předmět před naše srdce, abychom se z Něho mohli radovat jako z věčného života. Proto také to soustředění nejvyšších pravd v předchozích verších.
To, co nyní před nás přichází v předposledním oddílu Dopisu (verše 13-17), nese jiný charakter. Je to více praktické slovo pro ty, kterým je tak bohatě požehnáno. Jako ti, kteří vlastní věčný život, mají být vedeni k tomu, aby v různých poměrech života důvěřovali Bohu a se smělostí před Ním rozprostírali své prosby v modlitbě a přímluvné prosbě.
Apoštol však nejprve poukazuje na vlastní úmysl svého Dopisu:
(1. J. 5,13)
Výraz: ›Toto jsem vám psal‹ se vyskytuje v přesně stejné formě už v kapitole 2, verši 26, i když v jiném spojení. V obou případech se z gramatického pohledu jedná o takzvaný dopisový aorist – tvar minulého času, ve kterém se pisatel pro napomenutí nebo povzbuzení adresáta odvolává na psaný dopis, který se právě chystá zakončit. Přitom se, viděno časově, staví na stanovisko příjemce svého dopisu a říká: „Psal jsem.“ S tímto druhem odvolávky se často setkáváme ve světských dopisech řecké literatury oněch dnů.
V protikladu ke 2. kapitole se ale zde ›Toto‹ na začátku věty vztahuje nejen na verše, ležící přímo předtím, nýbrž na celý Dopis. A co bylo úmyslem, proč apoštol Božím dětem napsal tento Dopis? Aby jim vydal svědectví o tom, že mají věčný život? Nikoli, ale aby to oni věděli, že jej mají.
Zde je viditelný rozdíl vůči Evangeliu téhož pisatele. Evangelium bylo napsáno, aby čtenáři věřili, „že Ježíš je Kristus, Syn Boží“, a připojuje k tomu: „a abyste věříce, život věčný měli ve jménu jeho“ (Jan 20,31). Skrze Evangelium tedy měla být vyvolána víra – se všemi požehnanými následky, které z ní vyrůstají. Úmyslem Dopisu naproti tomu je, aby věděli, že mají věčný život. Byl napsán, aby upevnil už existující víru. I to je potřebné.
V době před Pánem Ježíšem bylo pravidlem, že věřící sice měli božský život, ale nevěděli to. Toto požehnání ještě nebylo zjeveno. Ale i dnes se nezřídka stává, že ti, kteří mají věčný život v Synu, nejsou poučeni o plné velikosti svého požehnání. Ale Bohu na tom záleží, aby všem Svým dětem daroval nejen vnější známost (řecky ginósko = poznávat), nýbrž vědomé vnitřní vědění (řecky oída = vědět) – (viz k 1. J. 2,3 pod „Textová zvláštnost > znát – vědět“). Sloveso ›oída‹ se v Janových spisech vyskytuje přesně 100krát, v tomto Dopisu 14krát.
Vědomé vnitřní vědění o vlastnění věčného života vyvolává radost (kap. 1,4). Je to radost ze společenství s Otcem a s Jeho Synem a s Božími dětmi.
Přesto není toto vědění prostě výsledkem nějakých citů, které v nás víra působí. Je to Boží slovo, jak zde vidíme, které jediné je směrodatné, aby nám toto vědění zprostředkovalo a v nás je upevnilo. Apoštol píše, abychom to věděli: „Toto psal jsem vám, abyste věděli…“
Mít psané Slovo má pro nás nejvyšší cenu. V určitém vztahu nemůže být ničím nahrazeno, ani vlastnictvím Ducha Svatého. Duch Svatý spíše používá Boží slovo – viděli jsme to při uvažování o třech svědcích ve verších 7-11 – a propůjčuje tím duši jistotu, bezpečí a důvěru. Přítomnost Ducha Božího nás tedy nečiní nezávislými na psaném Slovu, které sám dal. Zcela naopak.
Je to slovo Boží milosti, které může vzdělávat (Sk. 20,32). A všechno, co nese charakter „Písma“, je „od Boha vdechnuté a užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k vyučování ve spravedlnosti“ (2. Tim. 3,16). Petr ve svém Druhém dopisu připomíná, že „svatí lidé Boží mluvili, puzeni jsouce Duchem Svatým“ (2. Pet. 1,21).
Mohli bychom Bohu někdy dost poděkovat za to, že Své nevyzpytatelné myšlenky dal písemně uložit skrze Své apoštoly a proroky? Je to vskutku něco vzácného, v každém případě dle pocitů pisatele, že zde, u konce našeho Dopisu, přicházíme k této formulaci posledního z apoštolů: „Toto jsem vám psal, abyste věděli…“
Když říká „vám“ a „abyste /vy/ věděli“ – a také v dovětku: „kteří /vy/ věříte ve jméno Syna Božího“ – tu to jasně ukazuje, že mluví o Božích dětech a k nim. Je proto naprosto chybné omezovat výsadu mít věčný život jen na několik málo privilegovaných nebo zvlášť duchovních členů Boží rodiny. Spíše se zde učíme, že to náleží všem těm, kteří věří ve jméno Syna Božího. Pro každé Boží dítě je toto charakteristické: Věří ve jméno Syna Božího.
Obrat ›věřit v‹ jsme měli už ve verši 10a, a čtenáři budiž doporučeno, aby se ještě jednou podíval, co tam bylo řečeno pod nadpisem ›Textová zvláštnost > věřit v‹. A pokud jde o výraz ›jméno‹, tu se kromě tohoto místa vyskytuje už jen v kapitole 3, verši 23. ›Jméno‹ vyjadřuje zjevení, vyjadřuje to, co nějaká osoba je a co o sobě dává vědět. Věřit ve jméno Syna Božího tedy znamená věřit v to, co Pán Ježíš je a co je o Něm, Božím Synu, zjeveno v Novém zákoně. Může být nějaký vznešenější předmět, ke kterému se naše víra obrací a u kterého nalézá odpočinek, než je jméno Syna Božího?
Ještě jednou krátce shrneme tento důležitý verš. Vztahuje se na úmysl celého Dopisu a shrnuje ho. Zároveň ale představuje také přechod k více praktickým myšlenkám. Jan píše Božím dětem. Jakoby říká: „Nepíšu vám, abych vás přivedl k vlastnictví požehnání věčného života, jako kdybyste je neměli, nýbrž abych vám připomněl, že je máte. Máte tím být vyzbrojeni proti falešným učitelům, když přijdou a budou zpochybňovat vaše výsady.“
Jen Bůh ví, jak mnoho chvějících se srdcí, znejistěných „moudrými“ lidmi s „novým světlem“, se v průběhu staletí upnulo k těmto slovům Písma a nalezlo v nich pokoj a bezpečnost pro čas i pro věčnost.
„Toto jsem vám psal,
abyste věděli,
že máte věčný život,
kteří věříte ve jméno Syna Božího.“
Je udivující už to, jak po hlubokých sděleních o věčném životě přichází apoštol Jan v závěru svého Dopisu k ryze praktickým závěrům pro denní život Božích dětí. Jako první se zmiňuje o důvěře k Bohu, která se sluší pro ty, kteří byli přivedeni do tak požehnaných vztahů k Otci a Jeho Synu. Tak po věčném životě přichází nyní do našeho zorného pole důvěra v Boha – důvěra, která nalézá své přiměřené vyjádření v modlitbě. Neboť vlastnění života zahrnuje smělost v modlitbě k Bohu.
(1. J. 5,14)
›Důvěra‹ (řecké slovo znamená také ›smělost, smělá upřímnost‹) popisuje pozitivní mravní postoj duše k Bohu. Už třikrát o tom bylo v našem Dopisu mluveno, vždy z jiného pohledu.
V kapitole 2, verši 28, šlo o smělost apoštolů vzhledem ke dni zjevení Krista. Kdyby věřící chodili v pravdě, apoštolové, kteří jim ji zvěstovali, budou mít smělost a nebudou před soudnou stolicí Krista zahanbeni.
Jinak tomu je v kapitole 3, verši 21. Zde se smělost vztahovala na styk Božích dětí s Bohem. V případě, že si nic nemuseli ve svém srdci vyčítat, a tak si dokázali zachovat dobré svědomí, byli volni k tomu, aby měli styk s Bohem a přednášeli Mu své prosby.
Jako další se ještě v kapitole 4, verši 17, mluvilo o smělosti věřících, a sice o smělosti v den soudu. Je úmyslem Boží lásky, abychom vzhledem k tomuto dni byli svobodni od všeho strachu. Máme a smíme mít smělost nejen v ten den samý, nýbrž i dnes, když na něj myslíme.
Po čtvrté a naposledy se se ›smělostí‹ setkáváme v našem verši v 5. kapitole. Zde popisuje důvěru nebo smělost vykoupených v modlitbě k jejich Bohu. To byl přece i předmět v kapitole 3, verši 21. Apoštol na to zjevně navazuje ještě jednou, aby o tom dal další naučení. Tak například při modlitbě za bratra mohly být případy, kde bylo na místě nemodlit se (verše 16 a 17).
Avšak jako preambule (úvod) pro následující připomíná adresátům svého dopisu hlubokou důvěru, velkolepou smělost, kterou měli oni a kterou „k Němu“ máme my všichni. Že tato formulace znamená ›tváří v tvář s Bohem‹, když k Němu jdeme v modlitbě, jsme viděli už v kapitole 3, verši 21. S touto smělostí je to něco mocného! Když na jedné straně myslíme na velikost a vznešenost Toho, ke kterému mluvíme, a na druhé straně na svou nepatrnost, pak nad tím můžeme jen ještě více žasnout. Abraham pociťoval něco z této rozpornosti, z tohoto nepoměru, a přece přišel směle k Bohu a řekl: „Aj, nyní chtěl bych mluviti k Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel.“ (1. M. 18,27)
Na co se vztahuje nyní naše důvěra, kterou k Němu máme? „… že když něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás.“ To je požehnaná skutečnost, jako je také skutečnost, že jako Boží děti nikdy nepřijdeme „tváří v tvář k Němu“ a nebudeme prosit o něco, co je přímo proti Jeho zjevené vůli. Z něčeho takového Boží slovo nevychází. Pisateli v této souvislosti teprve v nedávné době bylo nápadné, že Pán Ježíš, když mluví o rozmanitých zaslíbeních modlitby, často neváže na jejich splnění žádné podmínky. Je předpokládán zdravý duchovní stav.
Nyní ale je jmenována jedna podmínka: Modlitba musí být podle Jeho vůle. Neboť apoštol má úmysl mluvit o případech, kdy to není Boží vůle, abychom se za někoho modlili.
Pokud se jedná o jmenovaný předpoklad, tu je výstižně doplněn tím, co jsme viděli ve spojení s kapitolou 3, veršem 22. Jestliže má nějaká modlitba být v souhlasu s Boží vůlí, musí být v souhlasu s duchem Jeho Slova. To je to první.
Na druhé straně může být moje modlitba naprosto v souladu se svatým Písmem, ale já nežiji podle Boží vůle. Pak má modlitba nedojde vyslyšení. Neboť stojí psáno: „Bych byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán. Ale vyslyšel Bůh, a pozoroval hlasu modlitby mé.“ (Žalm 66,18.19) A ten, který se narodil jako slepý, právem namítá farizeům: „Víme pak, že Bůh hříšníků neslyší, ale kdo by ctitel Boží byl, a vůli jeho činil, toho slyší.“ (Jan 9,31)
Pán Ježíš shrnuje obě stránky slovy: „Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-li ve vás, což byste chtěli, proste, a stane se vám.“ (Jan 15,7)
Za takových okolností se Boží vůle stává také naší vůlí. Jeho život je v nás a my můžeme šťastně prosit podle Jeho vůle. To je pro křesťana normální. Náš slabý duchovní stav nám ovšem často zkresluje pohled na to, co je z Božího pohledu normální.
Je to nezměrná výsada vědět, že Bůh jako milující Otec stále a rád slyší volání Svých dětí a dává jim odpověď, když to je podle Jeho vůle. Boží dítě to ani jinak nebude chtít, nebude toužit po něčem, co je proti Božím myšlenkám. V jedné naší písni zpíváme: „Já smím si hojně vzíti, neb dobré jen mi dáš.“
Pokud se týká našich zjevně nevyslyšených modliteb, tu vděčně uznáme, že nebyly podle Jeho vůle. Neboť to není nic jiného než fanatismus a domýšlivost, kdybychom si měli myslet, že si na Bohu něco vytrucujeme, že Jej můžeme přinutit udělat určité věci. Bůh nemusí vůbec nic činit. Chtějme to pokorně vždy mít před očima.
Ale On nás rád obdarovává. V každé době k nám sklání Své ucho jako vyjádření Své bezmezné lásky. Jeho zalíbení v nás a Jeho zájem o to, co Mu chceme říci, neumdlévají. A On má vždy „ordinační dobu“. To, že Bůh odpovídá na naše modlitby Svým způsobem a ve Svůj čas, nás zaměstnávalo už ve spojení s kapitolou 3, veršem 22. Následující událost nám to může ještě jasněji ukázat.
Jeden křesťan byl jako jediný při ztroskotání lodi vyvržen na malý, neobydlený ostrov. Jen s velkou námahou dal dohromady nějaký materiál, aby si na ochranu před rovníkovými bouřemi vystavěl nuznou chatu. Den za dnem čekal a modlil se k Bohu, aby mu poslal loď na jeho záchranu. Pokaždé, když nějaká loď jela kolem, běžel k pobřeží malého ostrůvku a kusem svého oděvu dával signál a mával. Ale nikdo ho nezpozoroval. Když jednoho dne vařil skromné jídlo, viděl nějakou loď v menší vzdálenosti než jindy. Rychle běžel opět k pobřeží a snažně prosil Boha, aby ho tentokrát viděli a přijeli ho zachránit. Horlivě mával, a přece – loď plula kolem, až byla vidět už jen jako malý bod v dáli. Když se vydal na cestu zpět ke své ubohé chatě, s hrůzou zpozoroval, že shořela. Nechal tam horký popel a vítr ho rozdmýchal do plamenů. Vše shořelo. Muž stál zděšen před kouřícími zbytky a nevěděl, kde si bude moci obstarat dostatek materiálu na novou chatu. Ke svému údivu náhle uviděl, že se loď vrací a míří přímo k ostrovu. Když se přiblížila k pobřeží, spustili malý člun a krátce nato ho vzali na palubu. Ptal se: „Viděli jste můj signál?“ – „Váš signál?“ odpověděli. „Ano, viděli jsme váš kouř, a tak jsme přijeli, abychom vás zachránili.“ – Bůh odpověděl na modlitbu, ale ne takovým způsobem, jak to bylo očekáváno. Až jednou přijdeme domů do nebe, i my poznáme, že Bůh přece vyslyšel Svým vlastním obdivuhodným způsobem mnoho modliteb, o nichž jsme si mysleli, že je nevyslyšel. –
V dalším verši, o kterém budeme uvažovat, se dvakrát mluví o vnitřním, vědomém vědění (řecky oída). Protože se naposledy vyskytlo ve verši 13, odkazujeme čtenáře tam. Tam šlo o vědění o tom, že máme věčný život, zde o to, že nás Bůh slyší.
(1. J. 5,15)
Ono ›jestliže‹ je – gramaticky viděno – ›jestliže‹ splněné podmínky, to znamená, že se vychází z toho, že podmínka, jmenovaná ve 14. verši, je splněna, že tedy se modlíme podle Jeho vůle. Vyplývají z toho dva důsledky: Víme,
Ujištění v první části věty je nám srozumitelné. Nepotřebuje žádné další vysvětlení než to, že to byl obsah 14. verše.
Ale jak máme rozumět druhé části věty? Má tím být řečeno, že Bůh nám daruje ty prosby, za které jsme Ho předtím prosili? Asi sotva. Přirozeně že něco takového existuje, a je správné si například před modlitebním shromážděním od Boha vyprosit prosby, které Mu při této příležitosti mají být předneseny. To nakonec není nic jiného, než když Boha prosíme o vedení Jeho Duchem při společné modlitbě. A není to přiměřené, takto přicházet k Bohu dříve, než navštívíme shromáždění? Kéž bychom to jen více činili!
Avšak zde je řečeno něco většího. Když na základě věčného života a svého spojení s Kristem máme k Bohu důvěru; když naše vůle je poddaná Jeho vůli, pak máme ujištění, že jsme obdrželi splněné prosby, které jsme si od Něho vyprošovali. Těšíme se z jistoty, že Bůh nám je už dal. To je velmi vzácné. Dva příklady, jeden ze Starého, jeden z Nového zákona, nám to mohou znázornit a sloužit k našemu povzbuzení.
Anna, matka Samuelova, vylila svou duši před Pánem v Sílo kvůli mužskému potomku. Ačkoli mluvila z plnosti svého trápení a svého příkoří, bylo její tiché mluvení s Pánem knězem Elím špatně pochopeno. Když ale Elí poznal svůj omyl vůči ní a jako přání pronesl: „Bůh Izraelský dej tobě k prosbě tvé, zač jsi ho prosila!“, tu žena šla svou cestou, „a tvář její nebyla více smutná“ (1. Sam. 1,12-18). Plná pokoje šla domů s vnitřní jistotou, že její prosba, kvůli které podnikla cestu k chrámu Páně, už byla vyslyšena.
Podobná důvěra nám září vstříc u apoštola Pavla. Musel už projít nevýslovným utrpením a věděl, že jeho běh bude už brzy ukončen. Směle hleděl do tváře blízké smrti. I když mnohé mohlo pod působením odpůrce vypadat jako špatný vývoj, on se nestyděl za evangelium, ani za Pána, neboť věděl, KOMU uvěřil. A pak přichází ve Druhém dopisu Timoteovi tato dojemná věta: „Jist jsem tím, že mocen jest toho, co jsem u něho složil, ostříhati až do onoho dne.“ (2. Tim. 1,12) I když se zlí dělníci snažili kazit Boží dílo a odstranit jej, ten zvláštní nástroj Pána, – on všechno svěřil svému Pánu, všechnu svoji práci a námahu, všechny výsledky svého působení, ano, všechno své osobní štěstí. A byl přesvědčen o tom, že skrze moc Pána jednou nahoře, v Jeho den, všechno opět najde neporušené. A tak v sobě nesl hluboké vědomí, že jeho prosba k Pánu už nalezla vyslyšení.
Ano, Bůh slyší. Jistě už při přemýšlení o těchto dvou verších 14 a 15 sami přijdeme k závěru, že ›slyšet‹ zde musí mít význam ›vyslyšet‹. Ve skutečnosti není míněno jen vnější vnímání. Bůh vyslýchá prosby Svého lidu, a přitom se vychází z toho, že jsou v souladu s Jeho vůlí. Je to nadmíru požehnaná výsada mít Boha jako pozorného posluchače našich modliteb!
Až dosud jsme mluvili více o osobních záležitostech. Ale nyní se okruh zájmu rozšiřuje a je uvedena modlitba za našeho bratra v Pánu. V pravdě se smělost v modlitbě k Bohu nemá vztahovat jen na naše vlastní záležitosti, nýbrž i na věci našeho spolubratra.
(1. J. 5,16.17)
Bůh očekává od Svých dětí, že mají jedni o druhé laskavý zájem. To platí také pro zde zmíněný zvláštní případ, že někdo vidí svého bratra hřešit: Bude se za něho modlit. Protože ale tato modlitba podléhá omezení – totiž pro ten případ, že tu je „hřích k smrti“ – bude dobře, když se nejprve obrátíme k otázce, co je míněno tímto zvláštním druhem hříchu.
Když právě bylo mluveno o „zvláštním druhu hříchu“, nemá tím být nikterak řečeno, že tento pojem ›hřích k smrti‹ se vztahuje jen na jeden zvláštní hřích. Zcela naopak! Každý hřích se může stát hříchem k smrti, ale ne každý hřích je hříchem k smrti. Před slovem ›hřích‹ tu v původním textu není člen: „hřích k smrti“, nikoli „/ten/ hřích k smrti“. Tím je poukázáno na charakter hříchu.
Jsou to ty zvláštní, nějaký hřích obklopující okolnosti, které jej učinily hříchem k smrti. Neboť toto místo nemá absolutně nic co činit s věčnou smrtí. Je to tělesná, časná smrt, která stojí před okem pisatele. Nemluví o duši, nýbrž o smrti těla jako výrazu a následku božské kázně při Jeho lidu. Ve 2. kapitole našeho Dopisu se mluvilo o možnosti, že Boží dítě zhřeší a že pro tento vážný případ máme v Pánu Ježíši Přímluvce /Zastánce/ u Otce (verš 1). Ale nyní je ukázáno, že zvláštní okolnosti, za kterých snad věřící hřeší, mohou hříchu propůjčit takový vyzývavý charakter, že Bůh v cestách Své vlády se Svým lidem tuto osobu vezme smrtí pryč.
Pro takový hřích k smrti máme příklady ve Starém i v Novém zákoně. Mojžíš a Aron zhřešili k smrti, když v nevoli nad dětmi Izraele udeřili skálu, místo aby k ní mluvili, jak jim bylo přikázáno. A tak Pán k nim řekl: „Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterou jsem jim dal.“ (4. M. 20,12) Krátký čas nato zemřel Aron na hoře Hor (verše 22-29). Mojžíš prosil Boha, aby ho přece nechal přejít a vidět tu dobrou zemi. Ale Bůh ho neslyšel: „Dosti máš, nemluv více o to se mnou.“ (5. M. 3,25.26) Na vrcholku hory Nébo Mojžíš zemřel podle slova Hospodinova a byl Jím samým pohřben (5. M. 32,48-52; 34,1-8). Mojžíš se dopustil hříchu k smrti.
Proč Bůh tak vážně jednal se Svým služebníkem Mojžíšem? Kdyby dnes s námi jednal stejně v případě, že bychom se nechali od Jeho lidu „rozhněvat“ (Žalm 106,32), pak by sotva někdo z nás byl asi ještě na zemi. Mojžíšovou výsadou bylo, že mluvil s Bohem tváří v tvář. Ale u vod sváru v Meribah Boha „neposvětil před očima synů Izraelských“. A udělal ještě něco velmi vážného: Tím, že udeřil skálu dvakrát, pokazil vzácný předobraz smrti našeho Vykupitele a jedinečnost Jeho díla. Ano, čím je větší výsada jednotlivce, tím větší je jeho odpovědnost. Nechtějme na to zapomínat!
Že věčná blaženost věřících není takovým Božím jednáním v kázni dotčena, jasně ukazuje – když nehledíme na mnohá ujištění ve svatém Písmu – právě Mojžíšův případ. Svého času mu nebylo dovoleno, aby vešel do zaslíbené země. Směl ji vidět, ale svou nohou do ní nevstoupil. Když se Pán Ježíš v novozákonní době zjevil na hoře proměnění ve slávě, zjevili se s Ním také dva muži, Mojžíš a Eliáš, a rozmlouvali s Ním. Tu byl pak Mojžíš přece v zemi Kanán! Vzácný příklad Boží svrchované milosti!
Když přijdeme k Novému zákonu, ke Skutkům apoštolů, tu shledáváme, že Duch Boží v počátečních dnech křesťanství působil ve velké moci. V oné době měli křesťané vše společné. Mezi nimi byli také Ananiáš a Zafira. Jejich oddanost ale byla pokrytecká, obelhávali Ducha Svatého. Výsledkem toho bylo, že nejprve muž, a brzy nato jeho žena, padli k zemi a zemřeli (Sk. 5,1-11). Dopustili se hříchu k smrti. Je pozoruhodné, že Petr se za ně k Bohu nemodlil. Štěpán se modlil za své nepřátele, kteří jej kamenovali, ale Petr se za ty dva věřící nemodlil.
Mohli bychom se ptát: Kdyby Bůh s námi křesťany dnes ve dnech velké slabosti tak jednal, kolik z nás by asi bylo ještě naživu? Nepředstírali jsme snad i my už oddanost nebo svatost, kterou jsme vůbec neměli? A kdo by mohl tvrdit, že ještě nikdy lží neporušil pravdivost, která se sluší na věřícího (Ef. 4,25)? Pro Ananiáše a Zafiru, kteří se těmito hříchy provinili, tu nebylo napravení, přivedení zpět k místu důvěry na zemi. Tváří v tvář duchovní čerstvosti oněch dnů jasně urazili Boží svatost, a tak je vzal pryč.
Další vážný případ Boží kázně nám ukazuje První dopis Korintským. Věřící tam jedli večeři Páně s bezstarostností a uvolněností, snížili ji na úroveň hodu lásky a ukazovali sociální rozdíly. Apoštol je za to skutečně nemohl chválit. Spíše jim dává vědět, že svým nehodným chováním si sami sobě jedli a pili soud. A připojuje k tomu: „Proto mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a spí mnozí.“ (1. Kor. 11,30)
Všimněme si tří kroků kázně, která stupeň od stupně nabývala na tíži: slabý – nemocný – zesnulý! Slabost – nemoc – smrt byly kázní od Pána, časnými soudy pro bloudící svaté. Ale je připojeno: „Abychom se světem nebyli odsouzeni.“ (verš 32) – To je další potvrzení toho, že věřící v Pána Ježíše „nepřijdou na soud“ (Jan 5,24).
Smutný příklad Korintských podtrhuje, že o žádném zvláštním hříchu nemůžeme říci, že to je /ten/ hřích k smrti. Co ale říci musíme, je, že existuje hřích k smrti. Bůh dává Svému lidu příležitost za příležitostí k obrácení. Jestliže ale člověk úmyslně jde po svévolné cestě dále a odmítá poslušnost Jeho Slovu, pak může být, že Bůh jakoby řekne: „Dítě, vezmu tě nyní domů. Už ti nesvěřím místo svědectví na zemi.“
„Každá nespravedlnost je hřích.“ To znamená: Každé odklonění se od dokonalé Boží vůle je hřích. Každé jednání, které není v souhlasu s naším vztahem, je hříšné. Ale okolnosti, které hřích doprovázejí, nejsou vždy stejně vážného druhu. Tak tu je hřích, který není k smrti. V takovém případě mělo být za bratra prošeno. Předpokládá se, že modlící se bratr má světlo o charakteru toho hříchu. Není pochyb o tom, že v praxi bychom měli být velmi opatrnými s vlastním úsudkem o bratru a jeho hříchu. Přesto je třeba mít v tomto bodě před Bohem jasno, jinak bychom zde dané směrnice pro modlitbu nemohli být poslušni. Je známa i zpráva o případu, kdy bratr, který učinil hřích k smrti, sám od sebe prosil bratry, aby se za něho nemodlili. On sám měl o charakteru svého hříchu naprosto jasno, druhým ale asi toto jasno ještě chybělo.
V našem místě jde jen o modlitbu za bratra, který hřeší, a následkem toho onemocněl. To je přesně případ z Jakuba 5, veršů 15 a16. Mnohá nemoc je jistě následkem Boží kázně kvůli spáchaným hříchům. Ale ne každá kázeň je pro skutečné chyby. Vidíme to v Jobovi 33, verších 17 a 18, kde je ve verši 17 jmenován účel kázně: „Aby … pýchu od muže vzdálil.“ V kapitole 36, verši 9, je naproti tomu kázeň za spáchané hříchy: „Pak jim oznamuje jejich konání a jejich přestoupení, že se chovali vzpurně.“ (- přel.)
Boží milost uschopnila nás křesťany stát se pro našeho hřešícího bratra „poslaným“, „jedním z tisíce“ (Job 33,23), jenž svou přímluvou způsobí napravení. Ale ten, kdo chce konat tuto službu „vykladače“, musí být blízko Bohu. Je to vskutku velká výsada prosit za bratra, nejen když chodí po cestách Pána, nýbrž právě také, když hřeší. Jak zřídka to je činěno! Místo abychom o tom mluvili k lidem, měli bychom jít k Bohu!
„Tak bude prosit…“ Tento tvar budoucího času nevyjadřuje ani výzvu, ani neoznačuje něco, k čemu pravděpodobně dojde. Spíše v tom tkví myšlenka, že prosící je v souladu s Boží vůlí. Že ten bratr bude prosit, je tedy viděno jako samozřejmý závěr, přičemž i ukázaný a žádaný výsledek je považován za jistý.
„A on mu dá život.“ Že ›On‹ se může vztahovat jen na Boha, je mimo pochybnost. Jen On může dát život. Bůh je Dárce a modlitba víry uzdraví nemocného (Jakuba 5,15). Proto jsme napomínáni, abychom se modlili za takové případy, které jsou zmíněny v první části 16. verše, aby život bloudícího zůstal ušetřen. Bůh naplní pak žádost vzhledem k takovým, „kteří nehřeší k smrti“.
Napomenutím k modlitbě za bratra, který hřeší, končí předposlední oddíl tohoto Dopisu. Důvěra a smělost ve styku s Bohem jsou vůdčí linie v této pozoruhodné praktické části Dopisu.