1. Janův 5,6 – 12
NYNÍ PŘICHÁZÍME ke třetímu a poslednímu velkému oddílu našeho Dopisu. Zahrnuje verše 6 až 21 a tím jde až ke konci páté kapitoly.
Na začátku naší práce jsme každému z těch tří hlavních oddílů dali nadpis, abychom tím provedli hrubé rozdělení Dopisu. „Světlo“ vyznačuje první hlavní oddíl (kap. 1 a 2), „láska“ druhý (kap. 3 a 4). Pro třetí oddíl (kap. 5) je nadřazenou vůdčí myšlenkou „život“. Světlo – láska – život, tím je výstižně ohraničen obsah 1. Janova dopisu.
Pro naši práci bylo ovšem toto rozdělení příliš hrubé. Proto jsme je přímo nepoužili, nýbrž položili jsme na text jemnější rastr, abychom nechali jasněji vystoupit členění a struktury jednotlivých oddílů. Také pro poslední hlavní oddíl, který je nyní před námi, tak chceme postupovat a rozdělit ho na tři části.
Verše 6 až 12 tvoří první pododdíl. Ten nám představuje Boží svědectví, které má za obsah Krista a věčný život. Druhý pododdíl (verše 13-17) nám ukazuje život víry se zvláštním zřetelem k modlitbě. Třetí pododdíl (verše 18-21) nám ukazuje ještě několik zajištěných skutečností ohledně věčného života.
Budiž poznamenáno, že první pododdíl, kterému se nyní chceme věnovat, je jedním z nejhlubších v celém 1. Janově dopisu. Zvlášť přitom myslím na první tři verše tohoto oddílu (verše 6-8). Krajně stručná a abstraktní (zásadní) apoštolova řeč v tomto komplexním (vícevrstvém) textu potřebuje vícenásobné vysvětlení, ba přímo je vyžaduje.
Tak vzhlížíme k našemu Pánu a Spasiteli s prosbou, aby osvítil naše porozumění a dal nám Svoji pomoc. Vždyť i dnes je to On, kdo nám může otevřít nejen „Písma“, nýbrž také „porozumění“ (Luk. 24,32.45).
(1. J. 5,6ab)
„Tento“ na začátku věty ukazuje zpět na předchozí verš, kde se mluvilo o Ježíšovi jako o Božím Synu. Tam čteme: „… který věří, že Ježíš je Syn Boží.“ Tím, že před „Syn Boží“ je člen („/ten/ Syn Boží“), je zamýšleno zdůrazněné ukázání rovnosti s ›Ježíšem‹: Ježíš je ten (jednorozený) Boží Syn.
Anebo jinak vyjádřeno: Věčný Boží Syn je jedna a táž osoba jako historický Ježíš – to je pravda, která, jak uvidíme, je z Boží strany bohatě dosvědčena.
Avšak jestliže jsme právě slyšeli o víře v Syna Božího, je nyní probírána otázka: Jakým způsobem přišel? Tato otázka nás může trochu překvapit. Uvidíme ale, že odpověď na tuto otázku má podstatný, ano fundamentální (základní) význam.
Skutečnost, že přišel, je už sama velkolepá a hodná zamyšlení. V kapitole 1, verši 2, bylo ukázáno, že On byl zjeven jako věčný život. V kapitole 4, verši 10, jsme viděli, že byl poslán od Boha. A nyní čteme, že On přišel. Ano, milovaní, On k nám přišel, nejen do poloviny cesty, nýbrž zcela. Přišel, aby nás uvedl do vlastnictví všeho toho, co pro nás má Bůh ve Svém srdci. Tak blízko k nám přišel, že se Jej – vírou – můžeme dotýkat. Jaká vzácná myšlenka!
Ale pak je nám ukázán způsob, ve kterém přišel:
(1. J. 5,6a)
Někteří se domnívají, že ›voda‹ ukazuje na křest Pána a ›krví‹ je poukazováno na večeři Páně. Ale to neobstojí. Duch Svatý spíše ukazuje na ono bodnutí kopím, které římský voják zasadil už zemřelému Spasiteli. Jen Jan podává ve svém Evangeliu zprávu o otevřeném boku našeho velebení hodného Spasitele a vydává svědectví, že ihned vyšla „krev a voda“ (Jan 19,34). A dodává k tomu: „A ten, který viděl, svědectví vydal, a pravé jest svědectví jeho. On ví, že pravé věci praví, abyste vy věřili.“ (verš 35) Pozoruhodné svědectví o smrti Krista!
›Voda‹ a ›krev‹ v našem textu se tedy vztahují na smrt Pána, ne na křest ani na narození Ježíše. Proč je pořadí těch dvou věcí v Evangeliu jiné než v Dopisu, to se chceme pokusit vysvětlit později. Důležité je nejprve porozumět významu slova ›skrze‹: „… přišel skrze vodu a krev.“ Řecká předložka ›diá‹ (= skrze) všeobecně udává prostředek nebo nástroj, pomocí kterého se něco děje. Ale z toho vycházejíc, popisuje také charakter, v němž se nějaká věc děje. A to je význam zde. Tak ›diá‹ udává charakter, v němž (k nám) Kristus přišel: skrze smrt.
Jestliže Kristus k nám skutečně chtěl přijít, jestliže nás chtěl dosáhnout v naší bídě hříchu, pak nestačilo, aby se stal člověkem, ani Jeho svatý život ne. Nikoli, pak musel pro nás vejít do smrti. Nic menšího nám zde není ukázáno. Jaká milost, jaké slitování, že „Tento“, totiž „Ježíš Kristus“, k nám přišel v tomto charakteru, tímto vážným způsobem – ne jako vítězící Král v moci a slávě, nýbrž „skrze vodu a krev“!
Pokračování věty vypadá na první pohled jen jako potvrzující opakování toho, co už bylo řečeno ve verši 6a, ale ono je zcela jistě více než jen to.
(1. J. 5,6b)
Rozdíl vůči předchozímu spočívá v použití předložek. Sice se i v této části věty vyskytuje slovo „skrze“, třikrát, ale v řečtině je použito pokaždé nikoli ›diá‹, nýbrž vždy ›en‹ (= v). ›En‹ mluví o síle, kterou Kristus podle charakteru verše 6a rozvinul a která vede ke vzácným výsledkům pro věřícího. Symboly „voda“ a „krev“ dostávají z tohoto pohledu dále jdoucí význam. Ačkoli oba mluví o smrti Krista, vyjadřuje nyní ›voda‹ myšlenku očištění, ›krev‹ myšlenku smíření. Takto jsme nyní dosáhli druhou významovou rovinu, v níž nám jsou pomocí těch dvou symbolů představeny dva důležité výsledky Kristovy smrti.
Později, když půjde o svědectví („Tři jsou, kteří vydávají svědectví“), k tomu přistoupí ještě třetí významová rovina. Je to jako s křišťálově jasným drahokamem. Láme dopadající sluneční světlo, takže pozorovatel při změněném stanovišti vidí svítit pokaždé jinou barvu. Drahokam je tentýž, jen barvy se mění. Tak jsou i Božím Duchem použité symboly tytéž, ačkoli se jejich význam lehce mění nebo posouvá podle směru pohledu.
Prvně jmenovaný výsledek smrti Krista pro nás je očištění. Je to mravní očištění, které jsme my jako hříšní lidé potřebovali. Celé naše snažení bylo hříšné, nečisté, špinavé. Ale nejen náš myšlenkový svět byl nečistý, nýbrž i naše konání. Abychom mohli být skutečně šťastní a mít společenství s Bohem, museli jsme být od této mravní špíny očištěni a Kristova smrt to pro věřící v Něho způsobila. To, že z boku zemřelého Krista vytekla voda, svědčí o této blažené skutečnosti.
Pán Ježíš mluvil Svým učedníkům při příležitosti umývání nohou o „vykoupání“ a řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje se mýt, vyjma nohy, nýbrž je celý čistý; a vy jste čistí…“ (Jan 13,10 – přel.) Toto vykoupání se stalo, když jsme byli „znovuzrozeni… z vody a z Ducha“ (Jan 3,3.5). Tento postup nového narození je bezpodmínečně jedinečný, a rovněž tak s tím úzce spojené očištění nebo posvěcení. Ty nemohou být opakovány. ›Voda‹ je zde často používaný obraz očištění skrze Boží slovo, použité v moci Ducha Svatého.
Stejnou myšlenku ohledně vody máme také v Efezským 5: „… aby ji posvětil, očišťuje ji umytím vodou skrze slovo.“ (verš 26) Je to zásadní očištění a posvěcení na začátku naší křesťanské cesty. Také v 1. Korintským 6 se mluví o tom, co z toho vyplývá, že ospravedlnění je rozdílné od obou prvních požehnání a je jmenováno teprve na třetím místě: „… ale byli jste omyti, ale byli jste posvěceni, ale byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše a skrze Ducha našeho Boha.“ (verš 11)
Apoštol Petr vyjadřuje stejnou pravdu takto: „A Bůh, znalec srdcí… neučinil rozdíl mezi námi /Židy/ a jimi /národy/, když skrze víru očistil jejich srdce.“ (Sk. 15,8.9). Tento citát jasně ukazuje, že očištění je také věc našich srdcí, to znamená našich myšlenek, pohnutek a náklonností. Když nám Bůh při našem obrácení propůjčil nový, božský život, daroval nám tím také nové pohnutky a nové náklonnosti, které jsme dříve neznali a které nás táhnou k Němu nahoru. Očištění má tedy naprosto pozitivní charakter, cíl směřující vzhůru. Není to jen vzdálení toho, co je nečisté. Co je zde řečeno o očištění, jsme měli v praktickém směru před sebou už v kapitole 3, verši 3.
Když nyní přicházíme k druhému výsledku Kristovy smrti pro nás, ke smíření, tu můžeme říci, že jak očištění, tak i smíření můžeme shrnout pod myšlenku očištění. Jen očištění, o němž jsme mluvili, je očištění směřující k lidem, smíření je ale očištění směrem k Bohu. Jedno je mravní očištění, druhé je očištění skrze soud. První očištění jde spolu s posvěcením, smíření s ospravedlněním. V tom spočívá rozdíl.
My jsme v každém případě potřebovali nejen mravní očištění, nýbrž muselo být také učiněno zadost Boží spravedlnosti a svatosti. Když ale jde o očištění naší viny, našich hříchů, pak to není otázka ›vody‹, nýbrž ›krve‹.
Viděli jsme to už zcela na začátku našeho Dopisu: „A krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od všeho hříchu.“ (kap. 1,7) „Bez vylití krve není odpuštění.“ (Židům 9,22) A když mělo být naše svědomí očištěno od mrtvých skutků, tu se to mohlo stát jen skrze krev Krista, jenž skrze věčného Ducha sám Sebe bez poskvrny obětoval Bohu (Židům 9,14). V doxologii (chvalozpěvu) ve Zjevení 1, ke kterému se tak rádi připojujeme, čteme: „Tomu, který nás miluje a umyl nás od našich hříchů ve své krvi … jemu buď sláva a moc od věčnosti k věčnosti! Amen!“ (verše 5 a 6 – přel.)
Jak už bylo poznamenáno, potřebovali jsme obě stránky očištění – posvěcení a smíření. Nesmíme zdůrazňovat jedno na úkor druhého, obojí patří k sobě. Je tomu dokonce v té míře tak, že když jedno oddělíme od druhého, ztratíme obojí. Z otevřeného boku zemřelého Krista vyšlo obojí – voda a krev.
V křesťanstvu byli vždy takoví, kteří, máme-li mluvit symbolickou řečí našeho biblického textu, se sice zajímají o ›vodu‹, ale ne o ›krev‹. Čisté mravní zásady křesťanství je oslovují a z části se pokoušejí podle nich žít. Ale odmítají nutnost smíření skrze Ježíšovu krev. Chtějí mít Jeho život bez Jeho smrti. Aby bylo působeno proti takovým tendencím, je zde do jisté míry propůjčen krvi důraz tím, že je výslovně řečeno: „… ne pouze skrze vodu, nýbrž skrze vodu a skrze krev.“ Obojí je absolutně potřebné a obojí můžeme najít jen ve smrti Krista.
Tím přicházíme k otázce, proč v Evangeliu je jmenována nejprve krev, a naproti tomu v Janově dopisu nejprve voda. Nuže, v Evangeliu máme historickou zprávu o smrti Pána, a tam je pozornost vedena nejprve na krev, protože tu potřebujeme jako první: smíření a odpuštění naší viny. To odpovídá také naší zkušenosti. Když jsme se obrátili k Pánu, šlo nám především o odpuštění. Otázka našeho mravního očištění a posvěcení se k tomu připojila jakoby sama od sebe.
Ale v 1. Janově dopisu jsou váhy rozloženy jinak. Zde máme před sebou věčný život, jak se má zjevovat v Božím dítěti. A pro tento věčný život ve věřícím je podstatným charakterovým znakem mravní čistota. Avšak v každém případě patří tyto dva výsledky Kristovy smrti, očištění a smíření, k sobě. Jak je to velké, že nám je darováno obojí!
Šestý verš má ještě nanejvýš pozoruhodné pokračování:
(1. J. 5,6c)
Proč je nyní uvedena Osoba Ducha Svatého? Protože dar Ducha představuje třetí výsledek smrti Pána. Přebývání Ducha Božího ve věřících zde sice není v popředí – tak tomu bylo v kapitole 3, verši 24, a kapitole 4, verši 13 –, ale je předpokládáno. Jako pečeť dokonaného vykoupení přišel na zem Duch Svatý, aby přebýval ve vykoupených a vydával v nich svědectví o Kristu a o Jeho díle. Jen v síle Ducha se můžeme těšit z požehnaných výsledků, které nám přitékají z Kristovy smrti.
V 6. verši máme tedy tři výsledky Kristovy smrti pro věřícího: očištění (voda) – smíření (krev) – zapečetění (Duchem). K tomu existuje zajímavá paralela ve Starém zákoně, v 2. Mojžíšově 29. Při svěcení Aronových synů ke kněžské službě byla nejprve použita voda (verš 4), potom krev (verš 20), a nakonec olej pomazání (verš 21). Olej je ve svatém Písmu často obrazem Ducha Svatého. Jsou to tytéž věci – v témž pořadí jako v 1. J. 5, verši 6.
O tomto ›Duchu pravdy‹ mluvil Pán Ježíš už před Svou smrtí. Slyšme jen dva citáty: „Ten Správce ale, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám vše, co jsem vám řekl.“ (Jan 14,26) „Když ale onen, ten Duch pravdy, přijde, uvede vás do celé pravdy … On mne oslaví.“ (Jan 16,13.14) Tato slova nám dávají určitý dojem o tom, co to znamená, že Duch „vydává svědectví“.
Z tohoto zorného úhlu je zde tedy viděn Duch Svatý. Skutečně to jsou tři, kteří vydávají svědectví, jak se dozvíme ze dvou následujících veršů 7 a 8, vedle Ducha voda a krev. V 6. verši je ovšem řečeno jen o Duchu, že vydává svědectví. V tomto směru tu stojí nejprve sám – jako Osoba v Božství. A jako důvod pro to, že Duch vydává svědectví, je řečeno: „… protože Duch je pravda.“
To v sobě zahrnuje, že svědectví Ducha Svatého, které vydává o Kristu a o Jeho dílu, je absolutně pravdivé. A za jak šťastné se můžeme považovat, že vlastníme takové božské svědectví, svědectví, které se opírá o inspirovaná svatá Písma!
Ale to, co je řečeno na konci 6. verše, jde dál: Duch sám je pravda. Bůh Otec není nikdy nazván „pravdou“, protože Bůh jako takový není Božím zjevením. Ale Pán Ježíš se sám nazývá „pravdou“ (Jan 14,6) a o Božím slovu říká: „Slovo tvé je pravda.“ (Jan 17,17) A zde je to nyní Duch, jenž je pravda. Jak můžeme tyto tři výroky přivést navzájem do souladu?
Pán Ježíš je pravda v objektivním smyslu, to znamená, že On je vlastní předmět, ústřední bod pravdy, ke kterému všechno směřuje. Boží slovo je nástroj, který Bůh používá ke zjevení pravdy. Duch Svatý nakonec je pravda jako vnitřní síla ve věřících – síla, která jim umožňuje chápat se Krista a těšit se z Něho. Nevybavil nás tedy Bůh optimálním způsobem vším, co potřebujeme, abychom byli plně šťastní a abychom zůstávali uchráněni před vším falešným?
Až dosud bylo jako o jediném řečeno o Duchu Svatém, že vydává svědectví. Nyní k tomu přistupují další dva svědkové:
(1. J. 5,7.8)
Jsou tři svědkové, ale jen jedno svědectví, které vydávají. Ve skutečnosti to je svědectví Ducha, je to Jeho přítomnost v nás, která nás činí schopnými cenit si ›vodu‹ a ›krev‹. ›Voda‹ a ›krev‹ jsou jen symbolicky nazývány ›svědky‹, stávají se jakoby osobami. Ale Duch Svatý je opravdu Osoba v Božství a Jeho zvláštní funkcí je vydávat na zemi svědectví. ›Voda‹ a ›krev‹ jsou více tiší svědkové, ale všichni tři jsou ve svém svědectví zajedno. Výraz znamená: Jsou ve svém svědectví „obráceni k jedné věci“. Je tím míněno více než jen souhlasnost.
Můžeme jistě říci, že Duch jako jediný aktivní svědek používá ›vodu‹ a ›krev‹ jako nástroje. Ty dva symboly dostávají pod zorným úhlem svědectví nebo dosvědčování lehce změněný význam. O něco výše jsme slyšeli o třetí významové úrovni. ›Krev‹ ukazuje na smrt Krista jako na základ pro každé po-žehnání, zvláště požehnání věčného života, zatím co ›voda‹ je už známý obraz Božího slova. Tento význam ›vody‹ jsme měli před sebou už ve spojení s novým narozením (Jan 3,5) a s mravním očišťováním (Ef. 5,26). Takto můžeme ve ›vodě‹ spatřovat jak prostředek nebo nástroj, který Bůh používá, tak také tím dosažený výsledek.
Toto jsou tedy nositelé Božího svědectví: Duch a ›voda‹ a ›krev‹.
Nápadné a zpočátku trochu matoucí je, že apoštol až dosud neřekl nic o obsahu svědectví. To však činí v dalších verších. Verše 9 a 10, které myšlenkově tvoří malou vsuvku, nám ukazují předmět Božího svědectví: Jeho Syna. Teprve verše 11 a 12 před nás pak přivádějí vlastní obsah svědectví: že Bůh nám dal věčný život a že tento život je v Jeho Synu. Abychom tedy mohli správně pochopit sled myšlenek, musíme spojit konec osmého verše přímo se začátkem jedenáctého verše.
Čtenář jistě uvítá krátký souhrn toho, co jsme před sebou měli v těch obsažných verších 6-8, dříve než se potom obrátíme k významné vsuvce. Viděli jsme, že se význam použitých symbolů (voda a krev) lehce posunuje podle textové souvislosti a způsobu pohledu, takže vznikají tři významové roviny. Dále mají být schematickou formou ještě jednou krátce vyznačeny souvislosti.
Rovina 1 (verš 6a): ›Voda‹ + ›krev‹ jako charakter příchodu Krista > smrt.
Rovina 2 (verš 6b): ›Voda‹ + ›krev‹ + Duch Svatý jako výsledek smrti Krista za nás > očištění (posvěcení a ospravedlnění) a zapečetění.
Rovina 3 (verše 7 a 8): Duch Svatý + ›voda‹ + ›krev‹ jako nástroje a Boží svědkové k použití na nás > Duch Svatý používá Boží slovo a smrt Krista.
(1. J. 5,9)
Svědectví věrohodných lidí přijímáme bez váhání, a to nejen v podřadných věcech, nýbrž i ve zcela důležitých. Na tom například spočívá celý systém obchodu ve světě.
Všeobecně jsme si sotva vědomi toho, jak velmi vycházíme v každodenním životě z věrohodnosti lidí, s nimiž přicházíme do styku. Slovo ›Jestliže‹ na začátku tedy nevyjadřuje žádnou pochybnost – je to, gramaticky viděno, ›Jestliže‹ splněné podmínky. Představená věc je tedy přijímána jako daná, takže můžeme přeložit: „Jestliže už přijímáme svědectví lidí…“ Ano, to děláme.
Avšak Boží svědectví je nekonečně větší než svědectví lidí, a to nejméně ze dvou důvodů:
To, co Duch a ›voda‹ a ›krev‹ říkají, je Boží vlastní svědectví. On sám nám dal tyto tři svědky a skrze ně k nám mluví, mluví k nám o Svém Synu. V těchto dnech nevěry má velký význam to, že když nám Bůh dává svědectví, je to o Jeho Synu. Pán Ježíš je Boží Syn. O tom nám právě náš Dopis opakovaně, a tak jasně vydal svědectví. Už další verš na to znovu klade důraz.
Když je řečeno: „Neboť toto je Boží svědectví, které vysvědčil o svém Synu,“ tu to zdůrazňuje obě skutečnosti, které jsme právě měli před sebou: že to je Boží svědectví a že má za předmět Jeho Syna. Ale pak je pozoruhodný tvar perfekta u výrazu ›vysvědčil‹. Vyjadřuje dokonanou a ve svém účinku trvající skutečnost: Dosvědčení skrze Boha sahá až do přítomnosti. Toto svědectví, jednou vydané, trvá dnes a trvá na věčnost.
Když byl Syn na zemi, vydával svědectví o Bohu. Dnes, když je zde Boží Duch, vydává Bůh svědectví o Synu – o Tom, jehož sláva je v křesťanstvu častokrát různě popírána, ano, podkopávána. Duchové se skutečně rozdělují a o blahu a bídě lidí se rozhoduje ne na Otci, nýbrž na Synu. Viděli jsme to v kapitole 2: „Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce; kdo vyznává Syna, má také Otce.“ (verš 23) I ve verších 11 a 12 naší kapitoly se znovu setkáváme s touto vážnou myšlenkou.
Přijali všichni čtenáři těchto řádků vírou Boží svědectví? Jestliže ano, pak se mohou těšit z výsady, o které se nyní mluví v první části desátého verše:
(1. J. 5,10a)
Tento verš navazuje na 5. verš, avšak podstatně ho rozšiřuje. Tam víra, že Ježíš je Boží Syn, byla předpokladem pro přemáhání světa. Nyní ale jde o Boží svědectví o Jeho Synu a o vše rozhodující otázku, zda je člověk přijme.
Poprvé v tomto Dopisu je zde použito sloveso ›věřit‹ ve spojení s předložkou (v řečtině) ›eis‹: věřit v. Když máme před sebou tuto konstrukci, pak vyjadřuje dvojí myšlenku: na jedné straně směr, ve kterém působí víra, ve kterém se pohybuje mysl; a na druhé straně předmět, bod odpočinku, na němž víra spočívá. Tak Pán Ježíš jednou řekl Svým učedníkům: „Věříte v Boha, i ve mne věřte!“ (Jan 14,1) Jejich víra spočívala na Bohu, Bůh byl předmětem jejich víry. Když nyní jejich Spasitel od nich odcházel, měla se jejich víra pohybovat také ve směru k Pánu, měla Jej učinit předmětem a bodem odpočinku pro srdce. Toto použití slova ›věřit‹ nalézáme jen v Evangeliu podle Jana asi čtyřicetkrát, například v kapitolách 6,47; 7,38; 12,44. V našem Dopisu se setkáváme s obratem ›věřit v‹ kromě druhé poloviny našeho verše ještě jednou v kapitole 5,13.
›Věřit‹ s dativem (3. pád) oproti tomu prostě znamená někomu věřit; znamená věřit tomu, co někdo říká. Tak musel Pán Židům vytknout: „Nečiním-li skutků Otce svého, nevěřte mi. Pakli činím, byste pak mně nevěřili, skutkům věřte.“ (Jan 10,37.38) Ve Skutcích apoštolů jednou čteme, že Samařští „uvěřili Filipovi“, když jim zvěstoval evangelium (kap. 8,12). Toto použití slova ›věřit‹ s dativem se vyskytuje v našem Dopisu v kapitole 3,23: „abychom věřili jménu Syna jeho Ježíše Krista“, jak to tam je doslovně napsáno. O tom jsme mluvili už dříve. Avšak i další věta v našem 10. verši v 5. kapitole pro to skýtá další jasný příklad: „Kdo nevěří Bohu …“, to znamená, kdo nevěří tomu, co Bůh řekl.
Věnovat víru Božím slovům je jedna věc. Jiná věc, která jde dále, je mít za předmět víry Osobu Boha a věřit v Něho. To se jasně ukazuje už v tom, že bych docela dobře mohl někomu říci: „Věř mi!“, ale nikdy bych ho nemohl vyzvat, aby věřil ve mne. Věřit v nějakou osobu nebo věc předpokládá, že tato je daleko nad námi.
Kvůli úplnosti budiž ještě poukázáno na to, že ›věřit‹ se v Novém zákoně vyskytuje také ještě ve spojení s předložkou ›epí‹ (= na). Pak stojí v popředí základ víry nebo důvěry. Tak je ve Skutcích 9 řečeno: „I rozhlášeno jest to po všem Joppen, a uvěřili mnozí v /na/ Pána.“ (verš 42) Doslova: Uvěřili na základě Pána. Jak krásná myšlenka!
Tím se dostáváme zpět k našemu textu.
Když se v tomto Dopisu poprvé mluvilo o víře (kap. 3,23), viděli jsme už trochu z Božího svědectví, které vysvědčil o Svém Synu. Slávy a výtečnosti Svého Syna Bůh uložil a zjevil ve Svém svatém Slově, takže jsou lidem přístupné.
Kdo nyní přijme Boží svědectví a věří v Jeho Syna jako Božího Syna, ten má nejen svědectví vně sebe – jako jsou svatá Písma, jakkoli to je a zůstává důležité –, nýbrž má je také v sobě samém. Neboť Bůh uděluje věřícímu věčný život. Je to Kristus sám – Kristus skrze Ducha v nás.
›Svědectví‹ zde není Duch Svatý. Spíše tím je popsáno, co to svědectví je v sobě samém, svědectví v objektivním smyslu. Je to předmět svědectví, který zde je míněn – Kristus. Takto ještě lépe rozumíme, že Boží svědectví je větší než svědectví lidí. Máme věc samu. Jedním slovem: Máme Krista, věčný život. To je nezměrné požehnání, které vlastníme už dnes a které je podílem všech těch, kteří věří v Božího Syna.
(1. J. 5,10b)
Jan zdůrazňuje, prohlubuje tu myšlenku. Přitom je udivující, jak Duch Svatý, který skrze něho mluví, velmi často opakuje různé výrazy. V těch málo verších 9-12 se o ›Bohu‹ mluví sedmkrát, o Jeho ›Synu‹ šestkrát. Výraz ›svědectví‹ s odpovídajícím slovesem ›svědčit‹ je opakován ne méně než osmkrát. Podobné nakupení jsme měli už ve druhé kapitole. Ve verších 3-8 bylo často zmiňováno slovo ›příkaz‹ a ve verších 24-28 sloveso ›zůstávat‹. Podobná seskupení určitých výrazů mají jistě sloužit k tomu, aby myšlenkám s tím spojeným byl propůjčen už čistě vnější důraz.
Zde je nyní nevěřící postaven vážným způsobem proti věřícímu. Zatím co věřící křesťan „věří v Syna Božího“, nevěřící člověk nevěří Božím slovům, „nevěří Bohu“.
Že tím činí Boha lhářem (anebo doslovně: učinil), je potom odůvodněno slovy: „poněvadž neuvěřil ve svědectví, které Bůh vysvědčil o svém Synu.“
Třikrát za sebou se v těchto dvou verších setkáváme s tvarem perfekta: „Kdo Bohu nevěří,
O významu posledního výroku jsme mluvili už ve spojení s 9. veršem: Tvar perfekta vyjadřuje trvalý účinek svědectví skrze Boha. Tomu není těžké porozumět.
O něco těžší se jeví vysvětlení dvou prvních výroků, týkajících se nevěřícího. Zjevně má být ukázáno, že nevěřící toto učinil, a sice v onom okamžiku, když Bůh postavil Své svědectví před jeho srdce. Už od tohoto momentu nevěřící odmítl věnovat víru Bohu a Jeho svědectví o Jeho Synu. A to hrozné je, že je stále ještě v tomto stavu (to vyjadřuje rovněž tvar perfekta) a – musíme k tomu připojit – zůstane v něm, když se přece ještě neotevře působení milosti.
Když člověk odmítne v nějaké záležitosti věřit Bohu, znamená to, že Ho činí lhářem. Neviděli jsme to už zcela na začátku našeho Dopisu? Tam bylo konstatováno: „Jestliže řekneme, že jsme nezhřešili, tedy jej činíme lhářem.“ (kap. 1,10) Ale zavrhování Božího svědectví o Jeho Synu představuje vůbec nejhorší myslitelný případ, kdy někdo činí Boha lhářem.
Mysleme na to, milí přátelé, jak daleko to jde: Stvoření, narozené z prachu, činí Všemohoucího lhářem. Toho nade všechno vyvýšeného Boha, který nemůže lhát! Je to nehorázný, hrozný hřích. Každý, kdo se jím proviní, se za to bude muset zodpovídat před nejvyšším Soudcem. Mnoho křesťanských lidí se považuje za ctihodné lidi, a v určitém smyslu jimi také mohou být. Ale Bůh se i jich jednou zeptá, co udělali s Jeho svědectvím o Jeho Synu. To bude rozhodující pro jejich blaho nebo běda ve věčnosti.
Anebo by si někdo měl skutečně myslet, že může z Boha, té nejvyšší Autority, beztrestně dělat lháře?
Poté, co jsme poznali tři nositele Božího svědectví – Ducha, vodu a krev (verše 7 a 8), dovídáme se nyní, co tvoří vlastní obsah jejich svědectví. Toto svědectví je dvojí:
(1. J. 5,11)
Řekli jsme, že abychom správně pochopili myšlenkový sled, musíme konec osmého verše spojit přímo s jedenáctým veršem. Jedenáctý verš je skutečně obsahovým pokračováním osmého verše. Přesto nemůžeme Boží svědectví o Jeho Synu, které jsme měli před sebou ve verších mezi tím, oddělovat od svědectví v 11. verši. To je zvlášť zřetelné, když přijdeme k jeho druhé stránce. Vpravdě je každé požehnání, které nám je darováno, v nerozlučném spojení se Synem, naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem. Jen skrze Něho k nám vše přichází. Zdůrazňuji to proto, abych ukázal, že vsuvka (verše 9 a 10) není tak zcela bez vztahu k následujícímu, jak bychom se mohli snad domnívat.
Nejprve jsme tedy ujištěni, „že Bůh nám dal věčný život“. To v tomto Dopisu ještě v této plnosti a jasnosti nebylo řečeno. Sice tu od začátku byly poukazy na toto velké požehnání. Ale tento nynější výrok přece jasně ukazuje, že Jan se právě dostává k vrcholu svého Dopisu. Je to, jako by si otázku udělení života nechal až téměř na závěr.
Na začátku Dopisu se dovídáme, že „život byl zjeven“, to jest, aby nás dosáhl (kap. 1,2). Později je ukázáno, jakou cestou se Boží láska dala, aby nás přivedla k vlastnictví života: Bůh poslal Svého jednorozeného Syna na svět, abychom my skrze Něho, Syna, žili (kap. 4,9). Všimněme si výrazu „skrze Něho“ v tomto verši: Žijeme „skrze Něho“. V této souvislosti můžeme také poukázat na četná místa v našem Dopisu, v nichž se mluví o takových, kteří jsou „z Boha narozeni“ (kap. 2,29; 3,9; 4,7; 5,1.18). Vždyť tímto novým narozením přece získáváme věčný život – přirozeně že ne bez víry ve jméno Božího Syna (kap. 5,13; Jan 1,12.13).
Nyní ale je přímo řečeno, „že Bůh nám dal věčný život“. To je obdivuhodné požehnání, kterého si nemůžeme dosti vysoko cenit! Přídavné jméno u „věčný život“, které stojí za jménem (doslovně: život, věčný), dostává tímto postavením nejen určité zdůraznění, nýbrž je postaveno také do protikladu k jiným v úvahu přicházejícím vlastnostem: Jedná se o život, ale ne o pozemský nebo časný život, nýbrž o věčný život.
Nikde ve svatém Písmu nečteme, že andělé mají věčný život. Mají věčnou existenci, to jistě. Ale věčný život není věčná existence – je to Boží přirozenost. Tím to také není nějaká věc, která by byla podrobena růstu. Bůh ho dává věřícímu. A ten, kdo věří v Syna a Otce, který Ho poslal, ho má (Jan 5,24).
Nemůžeme Bohu dostatečně děkovat za tento nezměrný dar Jeho milosti. Věčný život je duchovní život, který nás přivádí do bezprostřední blízkosti k Bohu. Je to skutečný život, který máme – život, který nás spojuje se Synem a který jsme předtím neměli. V síle tohoto života můžeme mít společenství s Otcem a s Jeho Synem (kap. 1,3). Tento život nás uvádí do stavu, že můžeme poznávat Osoby Božství a radovat se z nich (Jan 17,3). Právem zpíváme a říkáme: „Ach, čím by byla bez Tebe i všechna slast nebe?“ – Vždyť náš Pán Ježíš Kristus je pravý střed všeho. Ale můžeme se také ptát: „Co by bylo nebe bez vlastnění věčného života?“ Krev Božího Beránka nám dává právo na nebe a světlo Boží přítomnosti. Ale je to věčný život, který nás pro to činí vhodnými (Kol. 1,12). Bohu buď věčný dík – On nám dal obojí!
To, že věčný život není možné ztratit, potvrzuje druhá polovina verše, kde je k tomu dodáno:
(1. J. 5,11b)
To je druhá část svědectví: že život je – ne v nás, nýbrž – v Jeho Synu. Není proto naší věcí ho chránit.
Ačkoli máme věčný život, tu přece není vlastně v nás. Má spíše své sídlo v Božím Synu, který o Sobě mohl dosvědčit: „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život v samém sobě.“ (Jan 5,26) To nemůže být nikdy řečeno o nás věřících. Ale my máme život v Něm. Cožpak nám ne-zanechal ta obšťastňující slova, která řekl v té horní síni krátce před Svou smrtí: „Protože já žiji, i vy budete žít“ (Jan 14,19 – přel.)? Když Pán řekl tato slova, viděl se už na druhé straně smrti, ve vzkříšení. A nejen to, nýbrž v tomto novém postavení spojil se sebou také Své učedníky: Oni budou mít tentýž život, budou mít v sobě Jeho jako život.
Apoštol Pavel vyjadřuje tutéž pravdu v Dopisu Koloským takto: „Neboť zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu. Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním ve slávě.“ (Kol 3,3.4) Kristus je náš život a náš život je s Ním skryt v Bohu. Jaká útěcha a jaká bezpečnost v tom spo-čívá! Jen kdyby mohl být odstraněn Kristův život, mohl by být odstraněn také náš život, neboť Kristus po Boží pravici je náš život. Jestliže smrt už nad Ním nemůže panovat (Řím. 6,9), tedy ani nad námi.
Takto se učíme, jak nekonečná milost spočívá v tom, že sídlo tohoto života není v nás, nýbrž v Kristu. Zdroj našeho starého života byl v Adamovi. Ten mohl být Satanem dotčen. Ale zdroj věčného života je „v jeho Synu“, v Kristu. Tím je bezpečně ochráněn, neboť On je po Boží pravici.
Tyto myšlenky může trochu vysvětlit prostý obraz. Přirozený život protéká celým mým tělem, i mým prstem. Ale sídlo mého přirozeného života není v mém prstu. Když ten je – třeba nějakou nehodou – oddělen, tu přece v mém těle zůstane život. Přesto byl můj prst stejně tak živý jako mé zbylé tělo, ale není sídlem života.
Tak tomu je také s věčným životem: Má své sídlo ne v prvním Adamovi ani v nás věřících, nýbrž jen v Pánu Ježíši. Od Něho, oslaveného, teče život ustavičně, okamžik za okamžikem, do nás a z nás. To se děje v síle Ducha, jak to Pán řekl: „Kdo věří ve mne, jakož dí Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7,38) Tou mírou, jak dáváme Duchu Svatému místo, tomu tak bude v našem praktickém životě. Silný vítr může hořící proud plynu téměř uhasit, téměř sfouknout. Ale plyn proudí dále. A když vítr přestane, plamen opět jasně hoří.
Nyní jsme měli v 11. verši před sebou svědectví těch tří svědků s jeho dvěma stránkami: že Bůh nám dal věčný život a že tento život je v Jeho Synu. Ale než přijdeme 12. veršem k závěru tohoto oddílu, ještě jednou si chceme připomenout, že jedním z těch tří svědků je ›krev‹. K nám přichází život skutečně jen skrze smrt, skrze smrt Pána.
„Dobrotivý Pane, co jsi musel vytrpět, abychom my mohli obdržet tato nekonečná požehnání!“
(1. J. 5,12)
Toto konstatování souvisí bezprostředně s předcházejícím veršem, který nám ukázal obsah Božího svědectví v jeho obou stránkách. Bůh nám dal věčný život, ale tento život má své sídlo v Jeho Synu. Avšak nyní jde pisatel ještě o krok dále. Kristus je nejen ústřední sídlo života, nýbrž tento život je také od Syna neoddělitelný. Nemůžeme mít život, aniž bychom měli Syna.
Nuže, tato tak jednoduše znějící formulace ›Kdo má Syna‹ je všechno jiné než jednoduchá, a jí vyjádřené požehnání nutně přesahuje všechnu naši schopnost chápání. Je to obdoba ke kapitole 2, verši 23, kde bylo řečeno něco podobného: že každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce; že ale ten, kdo vyznává Syna, má také Otce. Zde nyní má život jenom ten, kdo má Syna; kdo nemá Božího Syna, nemá ani život. Když vezmeme dohromady obě pozitivní konstatování z těch dvou veršů z 2. a 5. kapitoly, vznikne obraz velké krásy a nezměrného dosahu. Kdo věří v Syna a vyznává Ho,
Co tyto tři výpovědi v sobě zahrnují, nedokážeme pochopit. Když už vlastnictví věčného života je tak předivné a nakonec nevysvětlitelné, co máme říci teprve k tomu, že „máme“ Otce a Syna? Musíme ovšem čekat na den věčnosti, abychom mohli lépe porozumět plnosti a rozsahu těchto výsad. Ale vděčni chceme za to být Bohu už dnes!
Ale pak je tu ještě případ těch, kteří Otce a Syna popírají, kteří proto „nemají Syna Božího“. V prvé řadě se jedná o ony antikristy a duchovní svůdce, o nichž Jan už mluvil předtím (kapitola 2) a které má stále v zorném poli. Protože popírají Syna, nemají ani Syna, ani život, který je v Synu. Je to poslední, otřesná výpověď – nejen o samotných svůdcích, nýbrž i o všech těch, kteří jdou za nimi – o všech nevěřících. Kontrast mezi jednou a druhou rodinou by nemohl být větší.
Tento protiklad je zesílen ještě dvěma zvláštnostmi v řeckém znění 12. verše.
V první části verše se mluví jen o ›Synu‹ („Kdo má Syna…“), ve druhé části však o ›Synu Božím‹ („Kdo nemá Syna Božího…“). První, přisvědčující, platí o věřících. Ti vědí, kdo je ›Syn‹, a jakoby jim to nemusí být připomenuto. Druhé, negující, platí o nevěřících. V jejich případě je použit plný titul ›Syn Boží‹. Jim musí být dáno na vědomí, kdo je Ten, jehož v nevěře odmítají: Syn Boží.
A pak tu jsou v obou částech verše různá zdůraznění vzhledem k vlastnění života. V první části verše je zdůrazněn výraz ›život‹. Stojí zcela na konci první části věty: „… má život.“ V druhé části verše je důraz na slovu ›má‹. Tato část věty končí takto: „… život nemá.“
Věřící vlastní život, to je zahrnuto ve vlastnění Syna. Ale kdo nemá Syna Božího, nemá život. Ne, nemá ho! Obě konstatování, rozdílná ve zdůraznění, úžasným způsobem shrnují vše, co apoštol ve svém Dopisu chtěl říci k rozdílům mezi věřícími a nevěřícími, pravými a nepravými vyznavači, mezi Božími dětmi a dětmi ďábla.
Na jedné straně život, věčný život. Na druhé straně prázdnota, absolutní prázdnota – ani Otec, ani Syn, ani věčný život!
Slova v Janu 3, verši 36, poukazují na tentýž otřesný protiklad:
Je to, jak jsme to v průběhu této práce už vícekrát viděli, rozdíl mezi nebem a peklem.