1. Janův 3,24 – 5,5
POSLEDNÍ VERŠ 3. KAPITOLY patří svým obsahem už k další kapitole, a tím k novému velkému oddílu Prvního Janova dopisu. K tomu se nyní obrátíme. Také tento oddíl, který sahá až k pátému verši páté kapitoly, přináší hojnost cenných božských myšlenek.
Touto částí Dopisu probíhají tři myšlenkové linie, které se také protínají nebo překrývají. Jednak je prohloubena podstatná pravda, kterou jsme před sebou poněkud měli už dříve: Bůh bydlí (zůstává) v nás věřících, a my bydlíme (zůstáváme) v Něm (slovo pro ›bydlet‹ a ›zůstávat‹ je v řečtině stejné). Potom, jestliže oddíl přelétneme jen zběžně, je patrné, že se nalézáme ještě ve druhém ze tří nadřazených oddílů – v oddílu lásky (viz Úvod k této práci pod ›Přehled a členění‹). Za třetí je různým způsobem poukazováno na důležitost víry. Tato tři témata jsou propletena jako v nějakém copu, takže zde vystupuje do popředí jeden předmět, a tam druhý předmět. Tento obraz nám může pomoci, abychom do nějaké míry pochopili jinak spíše zmateně vypadající strukturu oddílu.
A těmito slovy uvádí Jan ten nový tematický okruh:
(1. J. 3,24)
Apoštol používá u slova ›příkazy‹ opět množné číslo, a tím navazuje na to, co už bylo dříve řečeno (srv. s kap. 2,3-8; 3,22). Pod výrazem ›příkazy‹ můžeme rozumět různá vyjádření Boží vůle v Novém zákoně, skrze která nás chce vést po cestě poslušnosti. Ale je možné, že se zde poukazuje na příkazy a projevy vůle Pána Ježíše. Duch Svatý totiž znovu myšlenkově tak velmi spolu spojuje Boha a Krista, že nemůžeme přímo říci, koho má na mysli. Přesto se souvislost zdá více poukazovat na Boha.
V každém případě pisatel znovu zdůrazňuje důležitost poslušnosti vůči tomu, co Bůh řekl ve Svém slově – jako znamení těch, pro které platí následně jmenované požehnání. Doslovný překlad „Kdo zachovává jeho příkazy“ zní: „Ten zachovávající jeho příkazy.“ Tak jako už často v tomto Dopisu, popisuje tato konstrukce trvající, charakteristický stav – zde stav toho, kdo je s Bohem v nerozlučitelném vnitřním vztahu. A tento vztah je dvojí, oboustranný. Věřící zůstává (bydlí) v Bohu, a Bůh zůstává (bydlí) v něm. To je vskutku nezměrné požehnání, jímž se musíme zaměstnávat ještě blíže!
Apoštol mluvil o tomto požehnání v náznacích už ve druhé kapitole: ve verši 6 o vyznání, že v Něm zůstáváme, ve verši 24 o zůstávání (bydlení) Božího slova v nás a o našem zůstávání (bydlení) v Otci a Synu; ve verši 27 o zůstávání pomazání v nás a o našem zůstávání v Něm (Kristu); a ve verši 28 jsme byli napomenuti, abychom zůstávali v Něm (Kristu). Také ve třetí kapitole je ještě jednou (verš 6) řeč o zůstávání v Něm (Kristu) a o zůstávání božského semene, Božího slova, v nás (verš 9).
Nyní ale apoštol to velké požehnání shrnuje a vede je k vrcholu. Dříve než se tím budeme blíže obírat, buď ukázáno, jak toto požehnání prochází celým před námi ležícím oddílem a dává mu svůj ráz:
Kap. 3,24: „A kdo zachovává jeho příkazy, zůstává v něm, a on v něm (vzájemné bydlení); a podle toho poznáváme, že v nás zůstává, skrze Ducha, kterého nám dal.“
Kap. 4,12: „Jestliže se milujeme navzájem, zůstává Bůh v nás.“
Kap. 4,13: „Podle toho poznáváme, že v něm zůstáváme a on v nás (vzájemné bydlení), že nám dal ze svého Ducha.“
Kap. 4,15: „Kdokoli vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v něm zůstává Bůh a on v Bohu (vzájemné bydlení).“
Kap. 4,16: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ (vzájemné bydlení).
Už jen toto sestavení ukazuje, jak mnohovrstevný je ten předmět a jak velmi je vzájemně protkán s jinými tématy:
s poslušností,
se vzájemnou láskou věřících,
s darem Ducha Svatého,
s vyznáním Božího Syna,
s Boží láskou k těm Jeho.
Když nyní v první části našeho verše je ještě jednou poukázáno na poslušnost jako na znak věřícího a je o něm řečeno, že zůstává (bydlí) v Bohu a že Bůh zůstává (bydlí) v něm, tu zde může být na místě několik slov pro praxi našeho každodenního života. V praktickém ohledu je naše zůstávání (bydlení) v Něm závislé na našem duchovním stavu. Je nemožné bydlet v Bohu, to znamená být s Ním v praktickém společenství, jestliže Ho nejsme poslušni. Když Pána zneucťujeme a hřešíme, vzdalujeme se od Něho a nezůstáváme v Něm. V té míře stojí vážné mravní naučení o důležitosti poslušnosti zcela v souhlasu se smělostí k Bohu, o které jsme mluvili v poslední části třetí kapitoly.
Na druhé straně je ale také jasné, že svaté vztahy, do kterých jsme přivedeni a o kterých hned ještě budeme dále přemýšlet, nejsou výsledkem toho, že zachováváme Jeho příkazy. Naopak je poslušnost výsledkem toho dvojnásobného přebývání a důkazem jeho skutečnosti.
Skutečně je požehnání bydlení nebo zůstávání, jak už bylo poznamenáno, dvojnásobné. Proto jsem mluvil o „vzájemném bydlení“: my v Bohu – Bůh v nás. Je tu ale také jiné pořadí, jak učí pohled na výše uvedená místa: Bůh v nás – my v Bohu. První způsob nahlížení můžeme nazvat subjektivním, druhý objektivním. Anebo jinak vyjádřeno: Jestliže je předmětem naše bydlení v Bohu, pak máme před sebou stránku požehnání podle zkušenosti; jestliže naproti tomu je v popředí Boží bydlení v nás, pak je nám ukázána absolutní stránka podle postavení.
Časově první je, že Bůh bydlí v nás. Je to svrchované Boží jednání jako odpověď na dílo Jeho Syna. Přebývá v nás skrze Ducha, kterého nám dal, jak jsme následně poučováni.
Ale to první podle naší zkušenosti je, že my přebýváme v Bohu. Duch v nás působí a dává nám vědomí, že bydlíme v Bohu. Ještě dříve, než víme, že Bůh v nás přebývá, získáváme skrze Ducha smělost dlít před Bohem v pokoji: Těšíme se ze společenství s Bohem, bydlíme v Bohu.
To, co bylo řečeno, se především vztahuje na začátek našeho křesťanského života. Ale i nadto zůstává pravdou, že naše bydlení v Bohu je jakoby odpo-vědí našeho srdce na úsilí Ducha vést nás k důvěře k Bohu. Jak je to vzácné, když Mu ze zvyku důvěřujeme a máme Jej v radosti a žalu za útočiště a domov své duše! Naše bydlení v Bohu má tedy stále co činit s naší zkušeností, s prožitkem božských věcí, ano se společenstvím s Bohem samým. To je nekonečné požehnání!
Nerozlučně spojeno s tímto požehnáním, protože je jeho základem, je jiné požehnání: Bůh bydlí v nás. Je dvakrát zmíněno v našem verši, přičemž ve druhé polovině verše se mluví už jen o zůstávání (bydlení) Boha v nás a už ne o našem bydlení v Bohu:
(1. J. 3,24b)
Zde máme před sebou tu absolutní stránku. Zatím co všechno, co má něco společného s naší zkušeností, je kolísavé nebo přinejmenším proměnlivé, je zde všechno stabilní a neproměnné; neboť je to založeno na vykonaném výkupném díle Krista.
Toto je navíc první přímá zmínka o Duchu Svatém v tomto Dopisu, ačkoli v kapitole 2, ve verších 20 a 27 se už v obrazu ›pomazání‹ mluvilo o Jeho Osobě a o Jeho díle. Tam bylo řečeno, že věřící Jej „mají“, že Ho „obdrželi“ a že On v nich „zůstává“. Zde je doplněno, že On nám byl „dán“. Když někdo uvěří v Krista a Jeho dílo, je „zapečetěn“ Svatým Duchem zaslíbení (Ef. 1,13). Bůh klade Svou pečeť na věřícího skrze dar Ducha Svatého. Vedle daru Syna je to ten největší dar, který Bůh může dát. Je to typicky křesťanské požehnání.
V našem verši bere na sebe tuto formu: Skrze Ducha bydlí (zůstává) Bůh v nás, ve věřících. Toto bydlení nebo zůstávání je věc, která může být námi poznána, má být poznána. Máme o tom známost „skrze Ducha, kterého nám dal“.
Zde jde zcela zřejmě o zjevování toho nového, věčného života v Božích dětech skrze Ducha Svatého, který v nás bydlí. Můžeme toto „pravidlo“ s prospěchem užít: Jestliže se mluví o našem bydlení v Bohu, tu to má co činit s křesťanskou zkušeností, s prožitkem nebeských vztahů. Jestliže však je v popředí Boží bydlení v nás, tu jde o zjevování božské přirozenosti – zjevování ve smyslu zviditelnění, ukazování, oznamování.
V nás zůstávající pomazání nás uschopňuje k obojímu: k prožitku Boha jako jedné stránky požehnání a ke zjevování Boha jako té druhé stránky požehnání. Proto je to obdivuhodná milost, že jsme nejen obdrželi život, přirozenost, jejichž zdrojem je Bůh, nýbrž také Ducha samého, který v tom novém životě působí. Když zde byl Kristus, zjevoval On v síle Ducha Božího věčný život. K tomu jsme také my, Boží děti, zásadně povolány a uschopněny. Neboť ten, kdo má Syna, má život (kap. 5,12). A když v nás bydlí Bůh, a to skrze Ducha, kterého nám On dal, tu toto Boží bydlení v nás zde na zemi dojde viditelného vyjádření.
Abych tento dvojnásobný vztah učinil ještě trochu zřetelnějším, chtěl bych jmenovat jako příklad lásku, i když to může představovat určité předbíhání směrem k verši 16 v kapitole 4. Protože věřící bydlí v Bohu, je – v síle Ducha – v stavu těšit se z Boží lásky. To je jedna stránka. Protože ale na druhé straně Bůh také bydlí ve věřícím, je tento skrze Ducha uschopněn lásku vykonávat. Toto vzájemné působení je velmi vzácné, a je jedno, o který božský charakterový rys se jedná. Prožitek a zjevování jdou spolu, a to v tomto pořadí. To nás smí povzbudit, abychom více hledali společenství s Bohem, abychom potom také zde mohli být Jeho svědky.
Poslední poznámkou chceme ukončit uvažování o 24. verši 3. kapitoly: Zjevování Boží přítomnosti v nás je dalším důkazem našeho spojení s Bohem. Celkem jsou tedy v tomto Dopisu čtyři důkazy pro to, že věřící – jako z Boha narozený – vlastní nový, věčný život. Je to:
Prvních šest veršů čtvrté kapitoly tvoří vsuvku, ke které dalo podnět jmenování Ducha Svatého v posledním verši třetí kapitoly. Jako je totiž pravda, že ve věřícím bydlí Duch Svatý, tak je také pravda, že ve světě je ještě jiný duch, který je v absolutním protikladu k Duchu Svatému: duch Antikrista. Jeden je Duch pravdy, druhý je duch bludu. Pro Boží děti má nejvyšší důležitost, aby měly jasno v tom, kterému z těch dvou věnují sluch. Proto jim apoštol jako první dává vážné varování.
(1. J. 4,1a)
Na první pohled se může jevit zvláštním, že nás svaté Písmo varuje před duchy, že nás vede k tomu, abychom zkoušeli, zda mají původ v Bohu, či nikoli. Cožpak my jako Boží děti máme co činit s duchy, dokonce se zlými duchy? V určitém ohledu ano. Možná, že si této skutečnosti nejsme vždy vědomi, a přece je tomu tak. Sice tu není důvod, aby nás zachvátila hrůza, ale vážné to je v každém případě.
Boží slovo neponechává žádnou pochybnost o tom, že existuje neviditelný svět duchů a že v tomto světě existují jak dobří, tak i zlí duchové. O andělech, kteří nepadli, se mluví jako o „služebných duchách“, „posílaných k službě pro ty, jenž mají dědičně obdržet spasení“ (Židům 1,14). V čem spočívá jejich služba vzhledem k věřícím, není přesně řečeno. Ale jistě má jejich služba daleko spíše co činit s vnějšími okolnostmi a Božími projevy milosti než s duší nebo s rozvinutím božské pravdy. K tomu vlastníme jiného Ducha, který je nesrovnatelně větší než všichni stvoření duchové. Když byl Pán Ježíš v Getsemane v prudkém boji a z nebe se mu zjevil anděl, aby Ho posilnil (Luk. 22,43), omezovalo se toto posilnění jistě na tělo. Není myslitelné, že nějaká stvořená bytost by mohla Pána posilňovat v Jeho nitru! Tak nemáme ani my vzhlížet vzhůru k andělům, abychom od nich očekávali vedení a vnitřní posilu. Jak je dobré, že máme Ducha Svatého, toho jiného Utěšitele, toho Ducha pravdy, který nás chce vést do celé pravdy a také být naším Vůdcem v každodenních věcech.
Na druhé straně tu je však také velký okruh zlých mocí. Satan je kníže moci vzduchu (Ef. 2,2) a jsou mu k dispozici nesčetní zlí duchové. Proti nim se obrací vlastní křesťanský boj: „Neboť náš boj není proti tělu a krvi, nýbrž proti knížectvím, proti mocnostem, proti světa pánům této tmy, proti duchovním mocem zla v nebeských místech.“ (Ef. 6,12 – přel.). Abychom mohli obstát proti lstem ďábla, potřebujeme proto celou Boží výzbroj.
Všimněme si: Jsou to lsti odpůrce, před kterými musíme zvláště být na stráži, ne tolik jeho moc, která je vzhledem k nám zlomena. „Ale bojím se,“ píše apoštol Pavel věřícím v Korintu, „aby snad, jako ten had svou lstí svedl Evu, tak aby vaše mysl nebyla zkažena a odvrácena od prostoty vůči Kristu.“ (2. Kor. 11,3 – přel.). To je nebezpečí, ve kterém se nalézáme i my: být ve svém smýšlení zkaženi a odvráceni od Pána Ježíše!
A jakým způsobem se ďábel snaží tohoto cíle dosáhnout? Mezi jiným tím, že přijímá tvářnost „anděla světla“ (2. Kor. 11,14) a své služebníky maskuje jako „služebníky spravedlnosti“ (v. 15), a tak je k nám nechává mluvit. Tak se může stát, že nás lidé chtějí poučovat v duchovním směru s nárokem, že jsou posláni od Boha; ale duch, který je vede a který z nich mluví, není Duch Svatý, nýbrž zlý duch. Ďábel se ustavičně pokouší ničit Boží pravdu, ať to je násilím, napodobováním nebo směšováním pravdy s bludem. Za každým falešným učením stojí skutečně oklamávající duchové, démoni (1. Tim. 4,1). Také bychom si měli být vědomi toho, že tito zlí duchové, když to Bůh dopustí, mohou působit tajemným, skrytým způsobem na nitro člověka. Už zmíněný příklad hada a Evy na začátku lidské historie to ukazuje více než jasně.
Jestliže tedy nechceme být svedeni, nesmíme věřit, abychom se vrátili k Janovu dopisu, každému duchu, který k nám snad mluví skrze toho či jiného člověka, nýbrž musíme duchy zkoušet, zda jsou z Boha. Jde nejen o to, abychom zkoušeli někoho, kdo k nám přichází, zda je obrácený a má nový život, nýbrž o to, zda někdo, kdo prorokuje, mluví skrze Ducha Božího, nebo skrze ducha démonů. Neboť mysleme na toto: I z věřících může mluvit duch bludu, může mluvit Satan. „Jdi za mnou, satane!“, řekl Pán ne k nějakému nevěřícímu (Mat. 16,23). Duch, způsob Petrova myšlení, zde nebyl ovlivněn Bohem, nýbrž Satanem.
Nárok mnohých v křesťanstvu, že mluví v síle a v autoritě Ducha Božího, musí být přezkoušen – přezkoušen pomocí zjeveného Božího slova. Toto Slovo bylo dáno skrze inspiraci. „Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.“ (2. Pet. 1,21) Jestliže tedy nyní to, co někdo učí, je v rozporu s tím, co Bůh Duch Svatý „vdechl“ (2. Tim. 3,16), je zjevné, že tento člověk nemluví skrze Ducha Božího, a tak nemluví pravdu.
Toto „zkoušení duchů“ bychom neměli ztotožňovat přímo s „rozeznáváním duchů“ v 1. Kor. 12,10. Tam jde o duchovní dar milosti, který Duch nepropůjčuje každému. Ale zkoušení duchů, zda jsou z Boha, leží v odpovědnosti každého pravého Božího dítěte.
Že pro to je Boží slovo jediným měříkem, jsme už viděli. Neboť lidský duch není v stavu posuzovat duchovní věci.
Jistě, ne všichni věřící mají snad ke zkoumání duchů stejnou schopnost. Také může mít jeden větší zkušenosti než druhý. Právě ›pastýři‹ budou pro tento úkol obzvláště vhodní, a my smíme a budeme jejich pomoc rádi používat. Ale nakonec je každý křesťan v této věci sám odpovědný; neboť to, čemu věří a čemu nevěří, se týká v prvé řadě jeho samého.
Avšak abychom měli zdravý duchovní úsudek, musíme sami být v dobrém duchovním stavu. Jen bohabojným náleží porozumění. „Lidé zlí nesrozumívají soudu, ti pak, kteří hledají Hospodina, rozumějí všemu.“ (Přísloví 28,5) A Daniel před Bohem vyznává: „Neprosili jsme snažně Hospodina Boha našeho, abychom se odvrátili od nepravostí svých a abychom nabyli poznání tvé pravdy.“ (Dan. 9,13 – přel.)
Jak vážné a skutečné je protivení se zlých duchů, je zdůrazněno pozorováním života Pána Ježíše. Když byl zde na zemi, setkával se od začátku s mnoha zlými, nečistými duchy, kteří působili v různých lidech, a pak byli zjeveni skrze Jeho svatou přítomnost. A jistě to není náhodou, že první div, o kterém nám podává zprávu Marek ve svém evangeliu, je vyhnání démona (Marek 1,21-28).
(1. J. 4,1b)
Tato ›Neboť‹ začínající následná věta skýtá odůvodnění pro varování první věty, abychom nevěřili každému duchu a abychom zkoušeli duchy, zda jsou z Boha. Už tehdy bylo na cestě mnoho falešných proroků, z nichž přes pěkně znějící slova nemluvil Duch Boží. Tak bylo třeba tehdy, a je to potřebí i dnes, poznávat a odhalovat tyto „proroky“ v jejich pravém charakteru.
V první části svého Dopisu apoštol poukázal jako na znak „poslední hodiny“ na skutečnost, že „povstali také nyní mnozí antikristové“ (kap. 2,18). Když nyní mluví o „mnohých falešných prorocích“, kteří vyšli do světa, můžeme vycházet z toho, že v tomto výrazu spolu zahrnuje ty mnohé antikristy. Není to zcela bez významu, jak uvidíme.
Už Pán Ježíš předpověděl, že povstanou falešní proroci. Přijdou k nám v ovčích oděvech, ale uvnitř budou draví vlci (Mat. 7,15). Také apoštol Pavel před nimi varoval a řekl: „Já to vím, že po mém odchodu vejdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. A z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti převrácené věci, aby stáhli učedníky za sebou.“ (Skutky 20,29.30 – přel.)
Falešní učitelé, antikristové, o nichž apoštol už mluvil (kap. 2,18), se kdysi zdržovali uprostřed věřících, než potom z jejich středu vyšli. Nyní je o nich řečeno, že „vyšli do světa“ – s neblahým cílem. Sami jsouce hnáni duchovními mocemi tmy, nešíří ve světě nic než duchovní, mravní tmu. Slovem ›svět‹ je míněna masa neobrácených lidí. Jak otřesně velké a otevřené pro bludy všeho druhu je „pracovní pole“ těchto mužů!
Ale největší část lidí na tomto poli – i křesťanském – ani netuší, že jsou ustavičně vystavováni vlivu zlých mocí.
Skutečnost, že falešní proroci vyšli do světa, přitom neznamená, že bychom my věřící s tím neměli co činit. Jinak by přece napomenutí, která nám byla dána, nebyla na svém místě a byla by zbytečná. Skutečně jako takoví, kteří ještě jsme „ve světě“, ustavičně narážíme na stopy těchto zlých dělníků. A kdo z nás by se chtěl chlubit a myslet si, že mu z toho nemohou vzniknout žádná nebezpečí?
Jan používá výraz ›pseudo-proroci‹ (= falešní proroci). Praví proroci mluví Boží slovo, obracejí se k srdci a svědomí, takže požehnaným výsledkem je vzdělávání (1. Kor. 14,3-5). Ti pseudo-proroci se však obracejí na city lidí, zavádějí lidi a udržují je ve tmě. „Zlí pak lidé a svůdci půjdou dále k horšímu, svádějíce a jsouce sváděni.“ (2. Tim. 3,13 – přel.) „Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpět, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele. A odvrátí uši od pravdy a k básním /bajkám/ obrátí.“ (2. Tim. 4,3.4)
Někteří z těchto antikristů, jak už dříve bylo poznamenáno, popírali Kristovo pravé lidství, druzí Jeho božství. Jiní zase považovali sjednocení lidství a božství v jedné Osobě za nemožné a odpírali tomu. Tím ale byla odkládána pravda o Osobě Pána, a v důsledku toho i o díle Pána. To je přece vždy Satanův cíl: utrhat na cti Osobě Krista. Jistě, chce také lidem způsobit škodu, věčnou škodu. Ale v první řadě se snaží zničit pravdu o Osobě Krista.
Abychom nyní mohli rozeznávat Ducha pravdy od ducha bludu, dává nám Duch Boží skrze apoštola Jana v této části svatého Písma do ruky dva neklamné zkušební kameny, které mají neocenitelnou hodnotu:
(1. J. 4,2)
Zde máme tedy ten první a zároveň nejdůležitější zkušební kámen nebo test, pomocí kterého můžeme posuzovat, zda něčí úsudek je skutečně osvícen a veden Božím Duchem.
Dříve než se budeme zaměstnávat tím výrokem samým, musíme ještě pojednat o tom, co je míněno obratem „Každý duch … je z Boha (nebo: není z Boha)“. Cožpak jsou tedy různí duchové, z nichž někteří jsou z Boha, jiní naproti tomu nikoli?
Zjevně je zde slovem ›duch‹ poukazováno na vnitřní úsudek, na poznání nebo smýšlení nějakého člověka. Když jednou učedníci chtěli nechat sestoupit oheň z nebe na nepřívětivé Samařany, Pán je káral a řekl: „Nevíte, čího jste vy ducha.“ (Luk. 9,55; některé rukopisy poskytují tento způsob čtení.) Způsob jejich myšlení nebyl dobrý a zjevně neměl za svůj původ Boha. To, co mluvilo z jejich slov, proto „nebylo z Boha“. V obecné řeči používáme slova ›duch‹ také v tomto smyslu, když například o někom řekneme: „Teď se ukáže, čího ducha on je dítě.“ Tím myslíme, že nyní se zjeví jeho smýšlení, jeho způsob myšlení, přičemž přirozeně toto smýšlení má někde svůj původ.
Tento význam slova ›duch‹ máme před sebou také v našem místě Prvního Janova dopisu. Jestliže někdo vyznává Ježíše Krista jako přišlého v těle, tu z něho mluví duch, který „je z Boha“, to znamená, že má za svůj původ Boha. Neboť toto poznání, toto vyznání je výsledkem působení Ducha Svatého. A tak si můžeme být jisti, že nemáme co činit s nějakým svůdcem, protože se setkáváme se stopami Ducha Božího. Jestliže na druhé straně toto vyznání není dáno, mluví z dotyčné osoby duch, který není z Boha. To je potom předmět dalšího verše.
Budiž ještě poznamenáno, že výraz ›Každý duch‹ ve 2. verši zahrnuje všechny pravé vyznavače, jako na druhé straně tentýž výraz ve 3. verši zahrnuje všechny ty, kteří popírají slávu Kristovy Osoby.
Zcela všeobecně platí to, co zde bylo řečeno o slovu ›duch‹, také pro první verš kapitoly. Neboť zkoušíme ne přímo neviditelné duchy, nýbrž lidi, zkoušíme je podle toho, co říkají nebo také zamlčují, jejich smýšlení a způsob myšlení. To, co přechází přes jejich rty, je výraz jejich způsobu myšlení, a z toho opět poznáváme pomocí Božího slova, jakým duchem se nechávají vést – duchem Božím, nebo duchem Antikrista. V prvním případě jsou ti duchové z Boha, ve druhém z Něho nejsou.
Už jsme mluvili o hlavním úmyslu Satana. Chce, jak jen možno, zkazit „učení Krista“ (2. J. 9), to znamená pravdu o Jeho Osobě, a podkopat Jeho slávu. Činnost Ducha Svatého má za cíl přesný opak. Stále chce Krista oslavovat (Jan 16,14), takže nikdo nemůže říci „Pán Ježíš!“, než jen v Duchu Svatém (1. Kor. 12,3). V tom spočívá naše bezpečí.
Jako výsledek zkoušení duchů můžeme poznat Ducha Božího a Jeho působení podle toho, že ve věřícím vyvolává zcela určité, základní svědectví o Osobě Krista: „Ježíš Kristus – v těle přišlý.“
Všimněme si nejprve, že tu není napsáno: „… vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle“, jako to podává například Lutherův překlad. To by nebylo nic více, než popisovat historickou událost. Ale v řeckém textu je participium ›přišlý‹ gramaticky ve funkci přívlastku, to znamená, že popisuje znak, charakteristický přídavek nějaké osoby, zde Osoby Krista.
Vyznání má podle toho za obsah „Ježíše Krista“ – On je vyznáván, ale se znakem jako „v těle přišlý“. Tak se ten výrok vztahuje nejen na historickou skutečnost, že Ježíš Kristus přišel v těle, to znamená, že se stal člověkem, nýbrž udává nadto ještě znak, který je pro Osobu Pána Ježíše typický. „Ježíš Kristus – přišlý v těle“ nepopisuje, abychom to řekli předem, ani Jeho božství samotné, ještě méně Jeho lidství samotné, nýbrž zahrnuje obojí jako spojené v Jeho Osobě.
„Přišlý v těle“ – hloubku tohoto výroku pochopíme možná snáze, když se budeme snažit použít ji na sebe. Mohl by to být popis někoho z nás: „přišlý v těle“? To je nemožné! Jak bychom měli jinak přijít? Naši rodiče byli tělo a my jsme od začátku byli tělo (srv. s 1. M. 6,3). Vůbec jsme se nemohli ukázat jinak než „v těle“. Postrádalo by to jakýkoli smysl mluvit o nás lidech jako o „přišlých v těle“, protože chybí jakákoli jiná možnost.
Zcela jinak tomu je s Pánem Ježíšem. On by skutečně býval mohl přijít jiným způsobem! Cožpak by nemohl přijít ve slávě Své vlastní Osoby nebo ve slávě Svých svatých andělů? Jistěže mohl! Ale div milosti je, že podle Boží rady přišel tak – v těle, v tomto charakteru. Avšak nezávisle na tom, v jakém charakteru přišel, On existoval už předtím a zůstal, když přišel, tím, čím byl předtím: Bůh.
Existuje jeden starý latinský nápis z prvního století po Kristu, ve kterém Slovo, které se stalo tělem, jakoby vydává svědectví Sobě samému: „Jsem, co jsem byl – Bůh. Nebyl jsem, co jsem – člověk. Nyní jsem nazván obojím – Bůh a člověk.“ Tento nápis má pro nás do té míry zvláštní význam, že vydává svědectví o tom, co věřili první křesťané.
I my chceme tváří v tvář těm mnohým hrozným bludným učením vzhledem k Osobě Ježíše pevně držet vyznání, které je „z Boha“, a stále vyznávat Ježíše Krista jako v těle přišlého – se vším, co to v sobě zahrnuje! Tím mám na mysli také plné zjevení, které zde vydal o Bohu; mám na mysli velké dílo vykoupení, jímž byl Bůh oslaven jako nikdy předtím a kterým byl položen základ k našemu věčnému spasení a ke zkažení skutků ďábla.
Jakou vyvýšenou, božskou Osobu máme v Něm, v našem Pánu Ježíši Kristu! Vyznávat Ho, pevně ve velebení a ve víře držet a uznávat základní rysy Jeho Osoby, znamená pravé štěstí – jako je vůbec Boží vůle, aby Kristus byl vyznáván (Jan 12,42.43; Řím. 10,9.10; Žid. 13,15). Víme, že jsou bytosti, které to nečiní. To nás vede k dalšímu verši.
(1. J. 4,3)
Hranaté závorky naznačují, že slova ›Krista přišlého v těle‹ v některých rukopisech chybí. Všeobecně se dnes na základě jeho dobrého doložení má za to, že kratší pojetí je původní: „A každý duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha.“ Je pozoruhodné, že zde v protikladu k 2. verši je před ›Ježíše‹ člen: „nevyznává toho Ježíše“. Jedná se tedy o tutéž Osobu jako předtím a o všechno to, co o tom bylo řečeno ve verši 2b. Tento (právě popsaný) Ježíš není zlými duchy a jimi ovlivněnými svůdci vyznáván. To ostatně potvrzuje, že zde jde o vyznání nikoli jen nějaké skutečnosti, nýbrž Osoby. Tito ›duchové‹ nevěří ve slávu Jeho božské Osoby. O to jde!
Jsou lidé, kteří mají o Ježíšovi ve svých očích uctivé mínění. Mluví o Něm jako o eticky vysoce stojícím člověku, o významném zakladateli náboženství, o největším náboženském géniovi všech dob, a tak podobně. Dokonce i mohamedáni Ho považují za nejlepšího z lidí, za velkého proroka.
Ale použijme na ně jednou ten Bohem daný test: Vyznávají „toho Ježíše“ – Toho, který je podle 2. verše „přišlý v těle“? Vydávají svědectví vedle Jeho lidství také o Jeho božství? Drží pevně to, že tento Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk v jedné Osobě? V naprosté většině případů obdržíme negativní odpověď. Navenek Ho sice ctí svými slovy, ale to, co tvoří vlastní podstatu Jeho Osoby, Mu odpírají. Nuže, pak vzhledem k nim platí slovo: „Každý duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha.“ Z nich mluví duch, který nemá Boha za původ – zlý duch.
Ba ještě více: Toto je přímo duch Antikrista. Ačkoli v původním textu slovo ›duch‹ chybí, musíme něco doplnit, s odvoláním na 2. verš nejspíše ›duch‹ nebo také ›podstata‹. Když přijde Antikrist, bude z něho vycházet právě tento duch a toto bude tvořit jeho podstatu /bytost/: Bude popírat pravdu o Kristu. Nejenže bude proti Kristu, nýbrž se také posadí na Jeho místo. Mluvili jsme o tom už ve spojení s kapitolou 2, veršem 18.
I když příchod toho Antikrista, této určité osoby doby konce, náleží ještě budoucímu období, tu přece duch toho Antikrista už v mnoha osobách působí. A tak jako adresáti toho Dopisu „slyšeli“, že Antikrist přichází (kap. 2,18), tak také slyšeli – bezpochyby od apoštola Jana samého, když ještě byl u nich –, že přichází duch Antikrista. Ano, je doplněno: „Již nyní je ve světě.“ Jeho přítomnost připravuje cestu osobě Antikrista. Podobným způsobem mluví apoštol Pavel o „tajemství bezzákonnosti“ a říká, že „již působí“, ještě dříve, než „bude zjeven ten bezzákonný“ (2. Tes. 2,7.8 – přel.).
Jestliže někdo svým učením podkopává slávu Osoby Krista, je to jasný důkaz toho, že máme před sebou ducha Antikristova, že to učení je od Satana. Proti takové osobě musíme se vší rozhodností vystoupit. Se Satanovými agenty nesmíme nikterak jednat s laskavostí, jinak se nám zlomí meč v ruce. I normální pozdrav tomu, kdo „toto učení nepřináší“, by znamenal podíl na jeho zlých skutcích (2. J. 10.11).
Jak veliké a utěšující je naproti takovým nebezpečím to, že vlastníme Ducha Božího a také neklamné Boží slovo, které nás může osvítit ve všech otázkách učení a praxe a může odhalit každý blud! Tohoto Slova se chtějme věrně držet, milí přátelé! Bůh nás ochrání na cestě pokory. Jistě, to On udělá!
První tři verše čtvrté kapitoly Prvního Janova dopisu nám daly poznat první zkušební kámen k poznání falešných proroků: Osobu Krista. Další verše nás nyní vedou k druhému důležitému zkušebnímu kameni, k apoštolskému učení. Nejprve se však – velmi k našemu povzbuzení – mluví o tom, že Boží děti jsou v určitém vztahu vítězové.
(1. J. 4,4)
Jan opět oslovuje adresáty svého Dopisu důvěrným „děti“ – něžným oslovením (řecky: teknía = „dítky“), který zahrnuje nejen všechny členy božské rodiny, nýbrž vyjadřuje také vnitřní vztahy navzájem (viz také kap. 2,1.12.28; 3,7.18; 5,21).
O nich říká – a tím začíná nový myšlenkový pochod: „Vy jste z Boha.“ To ›Vy‹ na začátku věty je zdůrazněno a je v protikladu k právě rovněž zdůrazněnému ›Oni‹ na začátku dalšího verše: Oni, ti falešní proroci, jsou ze světa.
Jak povzbuzující a utěšující je toto „Vy jste z Boha!“ Bůh je nejen původ všech požehnání, která věřící vlastní, nýbrž oni sami jsou z Něho, jsou z Něho narozeni, a jako takoví jsou předměty Jeho lásky. Kéž přece více myslíme na to, že ten věčný Bůh je původ naší existence co „Božích dětí“! Propůjčilo by nám to pevnost ve všech protivenstvích, ochranu ve všem, co nám hrozí, a hluboké štěstí ve všech okolnostech.
Pak apoštol ukazuje, že Boží děti jsou přemožitelé, neboť pokračuje: „… a přemohli jste je.“ Koho myslí slovem ›je‹? Jistě ty falešné proroky, o kterých předtím mluvil (verš 1). Protože sloveso ›přemoci‹ je v původním textu ve tvaru perfekta, vyplývá z toho následující význam: (V minulosti) jste nad nimi dobyli vítězství a (v přítomnosti) v tom pokračujete, že nad nimi vítězíte. Je to udivující výrok, který by nám zůstal nevysvětlitelný, kdyby ve druhé části věty nebylo zdůvodnění.
Nyní jsou v našem Dopisu věřící viděni v trojím pohledu jako přemožitelé. V kapitole 2 čteme, že mladíci přemohli toho zlého (verše 13 a 14). V kapitole 5 se mluví o přemáhání světa (verše 4 a 5) a v našem místě v kapitole 4 o přemáhání falešných proroků. V těch třech místech je vždy udán jiný „pro-středek“, jímž je přemáháno: v prvním místě je to Boží slovo, ve druhém místě víra, a v místě, které nás nyní zaměstnává, Duch Svatý. To poslední je jistě to nejhlubší, co je hlavní příčinou.
Přemáhání náboženských svůdců se děje tím, že je neposloucháme, a to, co přinášejí, odmítneme. Ale síla k tomu spočívá jen v Duchu, který nám byl dán a skrze kterého v nás Bůh bydlí (kap. 3,24). A tak je řečeno: „…, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě.“ Protože v nás je Bůh Duch Svatý, máme sílu a uschopnění poznávat svádějící učení antikristů jako bezbožná a zavrhovat je.
Zde jsou opět ty dvě tolik proti sobě stojící rodiny: „Ten, který je ve vás“ – „ten, který je ve světě“ (dva rozdílné okruhy lidí)! Jedni jsou „z Boha“, druzí „ze světa“ (dva rozdílné druhy původu). Boží děti jsou vedeny Duchem Svatým, děti ďábla skrze ducha Antikristova, který – jak jsme se dověděli ve verši 3 – „již nyní je ve světě“ (dva rozdílní duchové).
Jaké neobyčejné povzbuzení spočívá nyní v tom, když slyšíme, že Ten, který je v nás, je větší než ten, který je ve světě – větší nejen než antikristovský duch, nýbrž také než ďábel sám! Ten poslední je přece v Písmu nazván jak kníže tohoto světa, tak i bůh tohoto světa (Jan 12,31; 2. Kor. 4,4). A Boží úsudek na konci našeho Dopisu je, že celý svět leží v tom zlém, to jest v ďáblovi (kap. 5,19). Přesto tváří v tvář vší velké moci protivníka smíme s důvěrou vědět, že Ten, který je v nás, je větší než ten, který je ve světě.
Jestliže jsme tomuto oddílu dali nadpis ›Jak Boží děti vítězí‹, tu jsme nalezli odpověď: odmítáním svůdců a jejich učení. Avšak síla k tomu přichází, jak jsme rovněž viděli, od Ducha Svatého, který v nás bydlí a zaměstnává nás Kristem. V tom leží naše bezpečí. V pravdě jako takové není žádná síla k zachování. Musíme ji spíše ze srdce pevně držet, musíme být otevřeni působení Ducha Božího. Neboť je vždy Jeho úmyslem obracet naše srdce na Krista, a tak působit silou na naše náklonnosti a svědomí. Jenom na této cestě můžeme být přemožiteli. Ale to, co do jisté míry může vypadat jako těžké, je vlastně docela jednoduché. Neboť abychom zůstali ochráněni, abychom zůstali vítězi, potřebujeme jen znát hlas dobrého Pastýře a následovat Ho (Jan 10,4.27). K tomu nám pomáhej Bůh!
Od osobního ›Vy‹ ve verši 4 (týkajícího se věřících) přicházíme v dalším verši k neosobnímu ›Oni‹ (týkajícího se falešných proroků).
(1. J. 4,5)
Jako už tak často v tomto Dopisu, a právě ještě v předcházejícím verši, ukazuje předložka ›ek‹ = ›z‹ na původ (zde: jedné skupiny lidí). Tito svůdcové nejsou „z Boha“, nýbrž „ze světa“. Mohou se chlubit hluboce jdoucí učeností, mohou vystupovat s velkou výmluvností a v celém svém zjevu být milí a příjemní. Ale nikdy neprožili nové narození, ještě nikdy se nepoznali jako ztracení a zkažení. Celá jejich bytost, jejich charakter a jejich myšlenkové pochody pocházejí ze světa a odpovídají duchu světa – oné doméně ďábla.
V důsledku toho v nich není Duch Svatý, který je „větší“, nýbrž jen duch, který je ve světě. A tak mluví pak také – „ze světa“. Zde ›ek‹ = ›z‹ popisuje příčinu, zásadu, na základě které se něco děje: Oni mluví podle zásady a ducha světa. Jako se žádný vodní tok nepozvedne nad svůj pramen, tak se to, co lidé ze sebe vydávají, nikdy nepozvedne nad svět, nikdy nad to, co svět nazývá moudrostí. Vydávají se za náboženské, křesťanské a mluví o dalším vývoji lidské společnosti, o zlepšení poměrů ve světě a o tomu podobných věcech. Ale to vše dýchá duchem světa, nese pečeť světa. Není v tom ani jedna jiskra božského života.
Právě proto „jim svět naslouchá“. To, co tyto bludičky šíří, je zcela podle chutí lidí světa. To, že svět slyší tyto falešné proroky, to znamená, že jim naslouchá, propůjčuje jim sluch, můžeme považovat za dodatečný test ke zkoušení duchů. Svět miluje „což jeho jest /své vlastní/“ (Jan 15,19). A tak miluje také řeč těchto svůdců, protože to je jeho vlastní řeč, jeho vlastní způsob myšlení.
Ještě nikdy se svět neukázal být otevřený tomu, co je skutečně od Boha. Spíše to nenávidí (Jan 15,18-25), nenávidí ›světlo‹, protože ono zjevuje jeho zlé skutky (Jan 3,19.20). A tak dává před pravdou přednost všem možným bajkám, které se nedotýkají jeho svědomí (2. Tim. 4,3.4). Ne, zástupy chtějí slyšet to, co jim lichotí a co se líbí jejich tělu. Když se vyhoví jejich přání, tu nešetří uznáním, potleskem a odměnou. Tímto způsobem si ďábel činí ze všech své posluchačstvo. Neboť, aniž by to tušili, věnují sluch mnohým antikristům, kteří dnes v tisících zaujali místa na kazatelnách křesťanstva.
To tedy je test: Když kazatel nebo i určité „křesťanské“ knihy dojdou u lidí širokého souhlasu, můžeme si být jisti, že nemají za původ Boha, nýbrž svět a jeho knížete. Čím větší je přitom popularita těchto učitelů, čím ochotněji jsou lidmi přijímány jejich produkty a ideje, tím zjevněji se ukazuje, jak pravdivý je právě vyslovený úsudek.
(1. J. 4,6)
Také u tohoto verše, třetího v pořadí, stojí na začátku věty zdůrazněné osobní zájmeno: ›My‹. Porovnejme si ty tři začátky veršů:
verš 4: „Vy jste z Boha“ – vy, Boží děti.
verš 5: „Oni jsou ze světa“ – oni, falešní proroci.
verš 6: „My jsme z Boha“ – my, apoštolové a proroci Nového zákona.
Jsou zde vidět silné protiklady anebo alespoň rozlišení. To, co apoštol nyní říká o sobě a o svých spolu-apoštolech, předtím už přiznal Božím dětem: Jedni jako druzí jsou „z Boha“, mají za původ Boha. Přesto není možné položit obě skupiny osob za sobě rovné. Náležet k rodině Božích dětí je jedna věc, patřit k apoštolům a prorokům Nového zákona je druhá věc. Hned uvidíme, jak důležitá je tato poznámka. V každém případě zde máme opět apoštolské ›My‹, s nímž jsme se setkali hned na začátku Dopisu.
Zvlášť silný protiklad k apoštolům ve verši 6 tvoří přirozeně falešní proroci z verše 5. Ti jsou ze světa a svět jim naslouchá. Apoštolové jsou naproti tomu z Boha. A také oni mají své „posluchačstvo“: „Kdo poznává Boha“, říká apoštol, „naslouchá nám.“ Nyní neříká: „Kdo je z Boha“, nýbrž: „Kdo poznává Boha.“ Doslova tu je napsáno „Ten Boha poznávající“, čímž je míněn ustavičný proces, zásadní chování. To je velmi povzbuzující. Apoštol zde totiž neklade tolik váhu na skutečnost být narozen z Boha, tedy na nové narození, nýbrž na velký výsledek toho: Ten z Boha narozený se vyznačuje tím, že ze zkušenosti a stále více poznává (řecky: ginósko) Boha.
Vzácný popis věřícího! Obdivuhodné požehnání! Na konci Dopisu je udán ještě jednou: „Víme ale, že Syn Boží přišel a dal nám porozumění, abychom poznali toho pravého.“ (kap. 5,20)!
Tito šťastní lidé „naslouchají apoštolům a prorokům Nového zákona (srv. s Ef. 2,20; 3,5; 4,11). To znamená, že uznávají božskou autoritu jejich slov, uznávají je jako Boží slovo. Pro ně je apoštolské učení stejného řádu a stejně tak Bohem inspirované jako všechny ostatní části svatého Písma. Každý pravý křesťan přijímá celý Nový zákon jako od Boha. Neboť, tak to zde stojí: „Kdo poznává Boha, naslouchá nám.“ To je ale zároveň mocný zkušební kámen pro všechny křesťanské vyznavače, zvláště ale vzhledem k takovým, kteří v křesťanstvu zaujímají postavení učitelů.
Od pozitivní stránky poučení – a jak pozitivní ona skutečně je! – se apoštol obrací k negativní. „Kdo není z Boha, nenaslouchá nám.“ Jsou lidé, nevěřící kritikové, kteří, ačkoli se přiznávají ke křesťanství, se nepoddávají apoštolskému učení. Jejich argumenty pro to jsou různorodé, ale nicotné. V každém případě popírají to, co Bůh schvaluje.
Někteří dávají autoritu jen přímým Ježíšovým výrokům, ale odepírají apoštolům každou autoritu. Jejich slova že prý jsou jen lidská slova, názory, které můžeme přijmout jako doporučení, nebo je můžeme zavrhnout. Toto hnutí „Zpět ke Kristu“ na první pohled vypadá, jako by ctilo Krista, ale nestojí za ním nikdo jiný než otec lži. Tito lidé mluví o tom, že chtějí zpět ke Kristu, ale kladou například apoštolu Pavlovi k tíži, že rozvinul vlastní teologický systém, kterému Kristus na zemi nikdy neučil. A tak zavrhují ty velké pravdy vykoupení, které Pán svěřil ke zvěstování zvláště tomuto ze Svých služebníků, apoštolu národů.
Novozákonní Dopisy jsou plné zjevení Kristova učení. Obsahují ty „mnohé věci“ (tak doslovně v Janu 16,12), o kterých Pán mluvil před Svou smírčí smrtí a které měly být zjeveny, až přijde Duch Svatý, ten Duch pravdy. Nuže, On přišel a apoštolům zjevil vše, co „žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo a na srdce žádného člověka nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují“ (1. Kor. 2,9.10). Je to duch Antikrista, který to popírá. Kdo zavrhuje slovo apoštolů, ukazuje tím, že „není z Boha“.
Tvrzení, o kterých jsme právě mluvili, jsou ovšem absurdní a neudržitelná ještě z jiného důvodu. Když člověk chce nechat platit jako autoritativní (směrodatné) jen výroky Krista, ale odmítá slova apoštolů, tu takový člověk v určitém smyslu protiřečí sám sobě. Neboť tyto výroky jsou předány jen skrze spisy apoštolů a proroků Nového zákona. Jestliže však na ně není žádné spolehnutí, jsou také Ježíšovy výroky nespolehlivé, a tím otevřené pro každou kritiku a interpretaci. Tak nakonec padá všechno. A to ukazuje, kam Satanova popírání vždy vedou – do zmatku.
Jiní bludaři podkopávají učení apoštolů tvrzením, že pro prosté lidi na začátku sice bylo správné, ale postupně musí být přizpůsobováno době a dále rozvíjeno.
Ale jestliže někdo takto argumentuje, otevírá tím doširoka cestu každému bludu. Neboť co vše napadne lidského ducha, když se domnívá, že musí „vylepšit“ Boží pravdu! Když také zde použijeme náš „zkušební kámen“, ihned poznáme, že z takového učitele nemluví „duch pravdy“, nýbrž „duch bludu“. Neboť nás chce přivést k tomu, abychom nenaslouchali slovům apoštolů. To ale je právě ten znak, rozeznávací znamení pro to, že dotyčná osoba „není z Boha“.
Uznávat Písma Nového zákona mělo přirozeně pro onu počáteční dobu zvláštní význam. Nový zákon vznikal a jednotlivá Evangelia a Dopisy k němu postupně přicházely. Ale také dnes, v posledních dnech doby milosti, není méně důležité naslouchat slovům apoštolů. Vedle uznávání Osoby Krista to je a zůstává to velkým testem pro pravdu a blud. Proto apoštol Jan uzavírá tento oddíl slovy: „Z toho (z toho, co bylo předtím řečeno) poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“
Dříve než uzavřeme uvažování o této důležité vsuvce (verše 1 až 6), chceme ještě jednou promluvit o silném protikladu, který existuje mezi ›duchem pravdy‹ a ›duchem bludu‹. Nejprve se ovšem musíme ptát, co je těmito dvěma výrazy míněno.
›Duch pravdy‹ – je tím poukazováno na Osobu Ducha Svatého? Je sice nesporné, že Pán Ježíš právě tak v Janově evangeliu Ducha Svatého třikrát nazývá: ›Duch pravdy‹ (kap. 14,17; 15,26; 16,13). Přesto nevěřím, že to je význam také v našem místě. Neboť kdyby byl míněn Duch Svatý, ›duch bludu‹ by se vztahoval na Antikrista nebo na ďábla. Nuže, ve verši 1 jsme byli vyzváni, abychom zkoušeli duchy, zda jsou z Boha. To ale nemůže znamenat zkoumání Ducha Svatého a ďábla, zda oni jsou nebo nejsou z Boha.
Tam, stejně jako zde, jde Janovi o to, aby ukázal, jak musíme určité lidi zkoušet, abychom se dověděli, jaké mají duchovní pozadí nebo (abych už použil užité výrazy) jaký duch z nich mluví. Jedná se o falešné proroky nebo o pravé služebníky Pána? Abychom o tom dostali jasno, nemusíme se pokoušet dívat se jim do srdce. Ne, musíme prostě naslouchat tomu, co vyznávají, co „mluví“ (v. 5). Dýchá to, co přechází přes jejich rty, duchem pravdy nebo duchem bludu?
Zvláště naposledy šlo o apoštolské slovo a tím o druhý „test“ našeho oddílu, totiž zda někdo to, čemu učili apoštolové, uznává nebo odmítá. Podle toho, tak jsme to viděli, bylo možné a je možné odečíst, zda tato osoba je nebo není z Boha. U tohoto bodu jde o původ nějaké osoby – kazatele nebo učitele v křesťanstvu. Má své kořeny v Bohu?
Spolu s tím jde druhá otázka, zda to, co ten či onen mluví (učí), nese ducha, pečeť pravdy, nebo pečeť bludu. Také o tom dává „test“ bezpečnou informaci. Když nějaký učitel křesťanstva neuznává apoštolské slovo za Boží slovo, pak to, co zvěstuje, je nutně blud. Může se jakkoli krásně poslouchat, může se jevit jakkoli inteligentní – je to blud. Jak neúprosný, děsivý důsledek! Měli bychom mu hledět do očí!
A tak máme před sebou opět toto železné Buď – anebo, které nezná žádné odstupňování.
Ve třetí kapitole byly proti sobě postaveny dvě rodiny: Člověk patří buď k Božím dětem, anebo patří k dětem ďábla. Mezi tím neexistuje nic.
V prvních šesti verších čtvrté kapitoly jsou proti sobě postaveny dvě skupiny dělníků v křesťanském okruhu: Buď to jsou dobří, anebo to jsou zlí dělníci. Ale to neoznačuje nic jiného než rozdíl mezi pravdou a bludem. Ani zde není mezi oběma žádný most, tak jako neexistuje poloviční pravda a poloviční blud.
Komu propůjčujeme sluch, pravdě nebo – bludu? Je to osudová otázka, vždyť přece rozhoduje o našem blahu a bídě v nynější době a ve věčnosti!
Sedmým veršem čtvrté kapitoly se apoštol vrací k vlastnímu předmětu, který opustil na konci 3. kapitoly. Ve významné, prvních šest veršů kapitoly zahrnující vsuvce, varoval před zlými duchy, před falešnými proroky.
Přitom je zajímavé vidět, jak se vždy vrací k tomu, co už bylo řečeno, aby to v pozdějších částech svého Dopisu dále prohloubil. Tak už v kapitole 2 mluvil o mnohých antikristech (verše 18 a dále). Ve jmenované vsuvce na začátku čtvrté kapitoly potom na to navazuje a připojuje k tomu podstatné myšlenky – poukazy, které nám pomáhají, abychom poznali zlé dělníky a zůstali před nimi ochráněni.
Se vznešeným předmětem lásky tomu je podobně. Také o tom už něco řekl, o Boží lásce, o naší lásce (kap. 2,9-11; 3,1; 3,11-18). A nyní se opět vrací k tomuto velkému tématu tohoto Dopisu a rozvíjí je před našima očima dále, připojuje hlediska, která jsme tímto způsobem ještě před sebou neměli. A vskutku, zaměstnávat se Boží láskou je něco nádherného! Naše láska může být jen jejím slabým odleskem.
(1. J. 4,7)
Pisatel opět oslovuje adresáty svého Dopisu jako ›milované‹ – to je oslovení, které v této části Dopisu zvlášť často používá a o kterém jsme také už přemýšleli (viz poznámky ke kap. 3,21). Nechceme si tento milý vztah přivlastnit a použít ho sami na sebe? Jistě, platí také nám: Milovaní!
A pak následuje výzva ke vzájemné bratrské lásce: „Milujme se navzájem.“ Je to už potřetí v tomto Dopisu, že jsme napomínáni k bratrské lásce (viz kap. 3,11.23).
Když sami jsme milovaní, když jsme přišli do tak blízkých vztahů k Bohu a navzájem, neměli bychom potom také dát vyjádření těmto vztahům? „Milujme se navzájem!“
Zde použitý tvar přítomného času vyjadřuje linearitu: „Pokračujme v tom, abychom se navzájem ustavičně milovali.“ Není to nějaká láska tu a tam, nýbrž ustavičná láska, o které zde Boží slovo mluví, láska, která už je v činnosti a má dále pokračovat. Že se nejedná o čistě lidskou, o přirozenou lásku, nýbrž o božskou lásku, jsme už viděli.
Dovětek to také hned objasňuje: „…, neboť /ta/ láska je z Boha.“ Není tu napsáno: „…, neboť láska je z Boha.“ Všimněme si, že v této formulaci je před slovem ›láska‹ vynechán člen! Neboť to by znamenalo, že láska všeobecně má za původ Boha. Ale je to skutečně tak? Je láska světa, kterou on miluje to, co je jeho, od Boha (Jan 15,19)? Anebo je láska celníků k lidem sobě rovným od Boha (Mat. 5,46)? A nejsme napomínáni, abychom nemilovali svět (1. J. 2,15)? Ne, řeč je jen o „/té/ lásce“, o které Jan mluví a kterou by se Boží děti měly navzájem milovat – jen tato láska je „z Boha“.
Celkem jsou nám zde udána tři odůvodnění pro to, abychom se navzájem milovali. Zčásti známe ty myšlenky už z dřívějších částí Dopisu. Přesto vrhá to, co je zde řečeno, nové světlo na tento vzácný předmět, takže celek, stejně jako každá podrobnost, se zjevují v hlubší souvislosti.
Nejprve je zdůrazněno, že ta láska je z Boha. S obratem ›z Boha‹ jsme se už v naší kapitole setkali vícekrát. Nyní nás zajímá zvláště to, co bylo řečeno na začátku 4. a 6. verše: Boží děti jsou z Boha, apoštolové jsou z Boha. A nyní je k tomu dodáno: /Ta/ láska je z Boha. To jasně ukazuje, že láska je sjednocující pouto božské rodiny.
Ale to není vše: /Ta/ láska má také v Bohu svůj původ. Nenalézá svůj zdroj v člověku, ve stvoření, nýbrž v Bohu. Jak velké to je, že existuje taková láska, která přímo plyne z Boha! Nezahřívá jen naše vlastní srdce, nýbrž uschopňuje nás také, abychom se navzájem milovali způsobem, jakým to chce Bůh.
Je to zde zcela otázka božské přirozenosti, a když někdo tuto přirozenost vlastní, má ji od Boha. Opravdoví věřící proto nemají žádnou omluvu, když v bratrské lásce selhávají. Nenávist není z Boha, ale láska ano. A když se navzájem milujeme, je v tom vidět něco z Boha.
Úzce s tím spojeno je druhé odůvodnění bratrské lásky. „Každý, kdo miluje (doslova: Každý milující), je z Boha narozen a poznává Boha.“ Máme se navzájem milovat, protože se právě tímto způsobem zjevují dvě věci: že tu jsou božské vztahy a že je poznáván Bůh.
Výrazem ›z Boha narozený‹ jsme se už blíže zaobírali. Jde zpět ke kapitole 2, verši 29, a ke kapitole 3, verši 9, a buď poukázáno na poznámky k těmto místům. Protože láska má svůj zdroj v Bohu, podávají tím ti, kteří uskutečňují bratrskou lásku, důkaz, že jsou narozeni z Boha, že jsou Boží děti. Skutečně je to právě naše láska k spolukřesťanům, jíž můžeme nejlépe dokázat, že jsme narozeni z Boha – nejlépe proto, že zrovna svět nás nemiluje.
Ani ta velká výsada, poznávat Boha, není na tomto místě v Dopisu zmiňována poprvé (viz kap. 2,3.4 a kap. 4,6), a čtenáři buď také zde poukázáno na poznámky ke jmenovaným místům. Zjevovat božskou lásku je v každém případě více než jen známka toho, že tu jsou božské vztahy. Je to nadto také výraz rostoucí, prohlubující se známosti Boha (řecky ginósko).
Jak je udivující to, že my, kteří skutečně neznáme svého nejbližšího souseda, máme být schopni poznávat Boha! Co je člověk, víme jen proto, že sami jsme lidé. Nějaké bytosti může jiná bytost rozumět jen tehdy, když má její přirozenost. Tak nás například nemůže poznat nějaké zvíře, nemůže říci, co jsme, protože nemá naši přirozenost. A také Boha – řečeno po těchto srovnáních se vší nejvyšší uctivostí – můžeme poznávat jen tehdy, když máme podíl na Jeho přirozenosti. Ta nám ale byla dána při novém narození, takže nyní vlastníme věčný život a jsme v stavu poznávat Boha. Nemluvil také Pán Ježíš v tomto smyslu o věčném životě? „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe, samého pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)
Jestliže milujeme, tak jen proto, že máme Boží přirozenost. To je ta jedna stránka. Ale pak také víme, co je Bůh. To je nezměrná výsada! V nebi to jednou budeme dokonale prožívat. Avšak i když se nyní musíme ještě mnohému naučit, toto je a zůstane pravdou: Máme Boží přirozenost, a proto zásadně víme, co tato přirozenost je. Může to znamenat něco jiného než radost, plnou radost? Poznávat Boha, poznávat Ježíše Krista je vrchol každého požehnání, každé radosti. Skrze vlastnictví božské přirozenosti jsme už dnes, ačkoli jsme ještě „z prachu“, uschopněni k tomu, abychom vnímali vztahy k Bohu a radovali se z nich. Přesně to je obsah nebo podstata věčného života.
Třetí odůvodnění bratrské lásky je negativního druhu; to znamená, že nám je řečeno, co to znamená, když tu není:
(1. J. 4,8)
Chybění lásky zjevuje neznámost o Bohu, jehož přirozeností je láska. Takový člověk nikdy neprožil nové narození, nikdy nedospěl k poznání Boha. Apoštol neříká: „Kdo nemiluje, není narozen z Boha,“ což by přirozeně také odpovídalo pravdě, nýbrž jde hned k důsledku, který z toho plyne, a říká: „… nepoznal Boha.“
My však, milovaní, máme a smíme jedni druhé milovat. Neboť jak vážný je opak, když láska zásadně chybí! Jakým povzbuzením by nám to mělo být, abychom zjevovali lásku, když přece ten ubohý svět nezná ani pravou lásku, ani Boha, od kterého vychází! Tato motivace k bratrské lásce může být mnohému čtenáři nová. Byla taková kdysi také pro autora.
Ano, a pak přichází ta obdivuhodná věta, která později bude opakována ještě v 16. verši: „Bůh je láska.“ Jen tři slova (v řečtině čtyři, protože před slovem ›Bůh‹ je člen: „/ten/ Bůh“), a přece, jak mocný výrok!
Zaměstnávejme se však nejprve tím, o kom je řeč! Ne o ›Otci‹ nýbrž o ›Bohu‹. Mezi těmi dvěma výrazy existuje pozoruhodný rozdíl, který někdy, žel, přehlížíme, na který inspirovaný pisatel ale vždy dbá jak ve svém Evangeliu, tak také ve svých Dopisech. Jestliže je použito slovo ›Bůh‹, jde o otázku Boží přirozenosti a o Jeho jednání podle této přirozenosti. Jestliže se naproti tomu mluví o ›Otci‹, stojí v popředí milost, ve které On v Kristu vzhledem k nám jedná.
Několik příkladů z Evangelia to může objasnit: „Otec miluje Syna, a všecko dal v ruku jeho…, ale kdo jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3,35.36) „Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce, ten ho oznámil.“ (Jan 1,18 – přel.) „Takových Otec hledá, aby se klaněli jemu. Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klanět.“ (Jan 4,23.24 – přel.)
Jméno Otec oznamuje v Kristu zjevené vztahy. Ale když je řeč o Bohu, je ukázáno, co je Bůh v Sobě samém, ve Své přirozenosti, ve Své autoritě. Během celého Svého života a služby na zemi Pán Ježíš nikdy nemluvil o Bohu jako o Svém ›Bohu‹, nýbrž Jeho řeč se vždy vinula kolem Jeho ›Otce‹. To samo dávalo vztahům, v nichž k Němu stál, přiměřené vyjádření. „Ale nejsem sám, neboť Otec se mnou jest.“ (Jan 16,32) Teprve na kříži Golgoty, když Boží svatost žádala svůj díl, Vykupitel v mukách Své duše zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mat. 27,46)
Když se opět vrátíme k našemu Dopisu, tu i zde je jasně rozlišováno mezi ›Bohem‹ a ›Otcem‹. Na začátku třetí kapitoly jsme například nalezli obdivu-hodná slova: „Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi!“ Zde je to projev Jeho milosti a lásky v Kristu, a proto vychází toto požehnání od Otce.
Ale nyní, ve čtvrté kapitole, se mění výraz od ›Otce‹ k ›Bohu‹, protože má být uveden jiný způsob pohledu, protože má být uvedena Boží podstata, a tak čteme: „Neboť Bůh je láska.“
To, že Bůh je láska, je hlubší výrok než na začátku sedmého verše: „Neboť /ta/ láska je z Boha.“ Tím bylo jen řečeno, že láska má svůj zdroj v Bohu. Ale nyní jde o Boží přirozenost samu. Láska je Jeho přirozenost. Nebo můžeme také říci: Láska je jeden rys Boží podstaty. Neboť ve skutečnosti není jediný. Zcela na začátku Dopisu jsme přece už slyšeli zvěst, „že Bůh je světlo a není v něm vůbec žádná tma.“ Bůh je světlo a Bůh je láska. Obojí je pravda a oba ty podstatné rysy jsou v Bohu v dokonalém souladu.
Jestliže je Bůh láska, tu ještě zdaleka není láska Bůh. Tuto větu: „Bůh je láska“, nemůžeme jednoduše obrátit, ani čistě gramaticky ne. V Janových spisech jsou sice takzvané reciproční (vzájemně zaměnitelné) věty. V kapitole 3, ve verši 4, jsme se setkali s jednou takovou větou, kterou lze obrátit: „Hřích je bezzákonnost.“ Jaké podmínky však musí být splněny, aby nějaká věta byla obratitelná, jsme viděli ve spojení s kapitolou 1, veršem 5 pod ›Textová zvláštnost > reciproké věty‹. Z toho je zřejmé, že zde, v kapitole 4, před sebou nemáme reciprokou větu. Nemůžeme přeložit: „Láska je Bůh“, protože v řečtině před slovem ›láska‹ chybí člen. Přesto lidé činí často to, co rozumějí pod láskou, svým bohem. Ale to nemá nic společného s tím, co je zde vyjádřeno. Bůh je láska.
Bůh je nejen laskavý, dobrotivý, blahovolný, plný lásky ke Svým stvořením. Taková a podobná konstatování zůstávají daleko za tím, co má Jan před svým duchovním okem, když říká: „Bůh je láska.“ Tak velmi je láska přirozenost, Boží vlastní podstata, že ten, kdo nemiluje božskou láskou, není z Něho narozen a nezná Ho.
My všichni asi málo přemýšlíme o vyvýšenosti a nezměřitelnosti výroku: „Bůh je láska.“ Kde se ve světě nalezne něco podobného, co by se alespoň trochu blížilo tomu, co zde je řečeno?
Abychom to zdůraznili, budiž uvedena rozmluva, která byla vedena před dlouhou dobou. Jedna dáma, která si zakládala na tom, že patří k inteligenci, vyjádřila vůči křesťanskému kazateli názor: „Nepotřebuji Bibli, nepotřebuji ani křesťanskou pověru ani náboženská dogmata. Mně stačí vědět, že Bůh je láska.“ – „Víte to skutečně?“, odpověděl oslovený. – „Přirozeně že to vím,“ řekla, „všichni to víme, a to mi je dostatečným náboženstvím. Nemám žádnou potřebu dogmat Bible.“ – „Jak jste to objevila, že Bůh je láska?“, ptal se kazatel. – „Nuže,“ odpověděla, „to přece ví každý.“ – „Vědí to například také lidé v Indii?“, ptal se kazatel. „Ubohá matka, která ve svém trápení hodí malé děcko do svatého Gangu, aby jako oběť za její hříchy bylo sežráno hladovými krokodýly – ví to ona, že Bůh je láska?“ – „Ach, ta je nevědomá a pověrčivá.“ – „A ti ubozí černoši v afrických pralesech, kteří se sklánějí před svými bohy ze dřeva a z kamene a žijí v ustavičném strachu před svými modlami, ti ubozí pohané v jiných zemích – vědí ti, že Bůh je láska?“ – „Možná, že ne,“ odpověděla, „ale my v našich civilizovaných zemích to víme všichni.“ – „Ale odkud to víme? Kdo nám to řekl? Jak jsme přišli k této známosti?“ – „Nevím, co máte na mysli,“ řekla, „neboť já jsem to vždycky věděla.“ – „Dovolte mi říci toto,“ odpověděl kazatel, „nikdo v celém světě to nevěděl – dokud to nebylo zjeveno z nebe a zapsáno v Božím slově. Zde se to dovídáme a nikde jinde. Nenalézáme to v literatuře starých (Řeků a Římanů).“
Ano, Bůh je láska. Jistě, Bůh je také milostivý. Ale nemůžeme říci, že Bůh je milost. Bůh je také milosrdný. Ale nemohli bychom říci, že Bůh je milosrdenství. Bůh je také dobrotivý. Ale nemohli bychom říci, že Bůh je dobrotivost. Bůh je také spravedlivý. Ale nemohli bychom říci, že Bůh je spravedlnost. Ale co my, milí přátelé, můžeme říci, protože to říká svaté Písmo, je, že Bůh je láska.
Až dosud jsme mluvili o tom, co je Bůh podle Své přirozenosti – láska. Jak se tato láska zjevila, nebo můžeme také říci: podle čeho můžeme poznat, že Bůh je láska, to zatím ještě nebylo předmětem našeho uvažování. K tomu nás ale nyní vede Duch Svatý v dalších dvou verších, které oba začínají ›V tom‹ (nebo doslovně: V tomto). V obou případech ukazuje ono ›V tom‹ kupředu; to znamená, že se vždy vztahuje na to, co bezprostředně po tom následuje. Toto opakování ›V tom‹ jasně ukazuje, že Bůh Svou lásku zjevil v Kristu ve dvojí formě, a sice – abychom to řekli předem – jako život a jako smíření.
(1. J. 4,9)
Jestliže chceme správně poznávat Boží lásku, musíme se dívat správným směrem, musíme se dívat ne do sebe. Sice vlastníme novou přirozenost, která je schopná milovat. Ale Bůh nás nechce zaměstnávat naší láskou k Němu, nýbrž Svou láskou k nám. Jen tak zůstaneme uchráněni na jedné straně před mysticismem, před nasloucháním sobě samým, a jen tak můžeme také na druhé straně vnímat celý rozsah této lásky.
To, že byla zjevena nebo oznámena Boží láska, je skutečnost, která má z hlediska dějin spasení obrovský dosah. Avšak dříve, než se budeme zabývat tím, jakým způsobem se toto zjevení stalo, budiž poukázáno na obrat ›k nám‹: Boží láska „byla zjevena k nám“. Doslova tam stojí: „v (řecky: ›en‹) nás“, nikoli „proti /vůči/ (řecky: ›eis‹) nám“, jak je to řečeno v Římanům 3, verši 22 (tam ovšem vzhledem k Boží spravedlnosti). Jistěže byla Boží láska zjevena také „vůči nám“, nebo „ve směru na nás“ (řecky: ›eis‹) – (Řím. 5,8), ale to zde není řečeno. Neznamená to také „na nás“, ani „mezi námi“ nebo „v nás“, to jest v našich srdcích. Také není míněno „v našem případě“. Obrat ›v (řecky: ›en‹) nás‹ spíše znamená, že to zjevení se stalo „ve spojení s námi“. To nás ale činí – ó předivná milosti! – příjemci Boží lásky.
Zásadně byla Boží láska zjevena „vůči“ (řecky: ›eis‹) každému, jak to vyjadřuje ten asi nejznámější verš Bible v Janu 3: „Neboť tak Bůh miloval svět…“ (verš 16). Boží láska se obracela, když dal Svého Syna, vůči každému, vůči celému světu. Ale lidé – když odhlédneme od výjimek – neměli oči pro zjevení Boží lásky.
My ale jsme poctěni a uschopněni toto zjevení vidět. Ano, ještě více: Smíme vědět, že Boží láska byla zjevena „ve spojení s námi“ – s námi, věřícími, takže jsme předměty této lásky. Nenaplňuje nás to nevýslovnou radostí a velebením vůči Tomu, který oznámil Svou nekonečnou lásku tak jedinečným způsobem?
Bůh poslal Svého jednorozeného Syna do světa, abychom skrze Něho žili. To je první zjevení Boží lásky. Když Bůh shlédl dolů na svět a viděl lidi, jak sice žijí pro pomíjivé věci tohoto života, ale pro božské věci jsou absolutně mrtví, mrtví v proviněních a hříších, pak jako by řekl ve Svém srdci: „Daruji jim ten největší dar, který mohu dát – svého jednorozeného Syna. Pošlu Ho do světa, aby skrze Něho mohli najít život.“
Pětkrát je Pán Ježíš v Novém zákoně – a jen v Janových spisech – nazván ›Jednorozeným‹, a vždy je řeč o věčném vztahu Syna k Otci, o Něm, tom věčném Synu. Žádným způsobem tím není vyjádřena nějaká posloupnost hodností /nebo: nižší hodnost – p. p./ anebo myšlenka na nějaké narození. V takových spojeních označuje řecké slovo ›monogenés‹ zvláštní poměr, který můžeme nejlépe přeložit slovy ›jediný svého druhu‹ nebo ›jedinečný‹.
Pohled do Židům 11, verše 17, to potvrzuje. Tam čteme, že Abraham, který obdržel zaslíbení, obětoval jednorozeného. Izák přitom nebyl jediný syn. Abraham byl také otec Izmaele – roky předtím, než se narodil Izák. A přesto je Izák nazván ›jednorozený‹. Proč? Protože Izák stál ke svému otci v jedinečném vztahu, na kterém žádný z ostatních synů nemohl mít podíl. Abraham měl přece také ještě později syny z Cetury, ale žádný k němu neměl tentýž vztah jako Izák.
Tak nám výraz nebo titul ›jednorozený Syn‹ ukazuje Pána jako Osobu Božství. Mluví o Jeho věčném vztahu k Otci, který s Ním nikdo nesdílí. Jiní se mohou stát syny skrze stvoření, jak to je v určitém smyslu pravda o Adamovi a také o andělech. Věřící se mohou stát dětmi skrze nové narození. Ale jediný Kristus je jednorozený Syn, ten jediný svého druhu. Vlastní věčnou lásku a neomezené zalíbení Otcovo – odedávna – dnes – vždy a věčně (Jan 17,24).
Tohoto, Svého jednorozeného Syna, poslal Bůh na svět. V původním textu je určité zdůraznění na slovu ›jednorozený‹, neboť kdybychom chtěli text přeložit úplně doslovně, muselo by to znít takto: „Svého Syna, toho jednorozeného (nebo: toho Jednorozeného).“ Tímto způsobem vyjádření, který v přesně stejné formě nalézáme také v Janu 3, verši 16, jsou skutečně vyzdviženy oba vztahy, vztah Syna a vztah Jednorozeného.
Řecký Nový zákon zná dvě slova pro ›poslat‹. Když Pán mluví o tom, že Otec Ho poslal – a tímto způsobem o Něm mluví často jako o tom „Posílajícím“ – pak používá pravidelně jednodušší slovo, ›pémpo‹. V našem textu se ale setkáváme s obsažnějším výrazem ›apostéllo‹, jehož význam lze přeložit asi takto: ›poslat s úkolem, který má být proveden‹. Odpovídající, od toho odvozené podstatné jméno, je nám známé také v češtině: ›apoštol‹. Obvykle je používáno o dvanácti a o Pavlovi. V Dopisu Židům (Hebreům), kapitole 3, je tak nazván Kristus sám (verš 1).
Nuže Pán Ježíš byl skutečně od Boha na svět poslán s úkolem, s určitým úmyslem. Text, jímž se zabýváme, to ukazuje. Z toho je ale také zřejmé, že nemůžeme toto poslání omezit jen na jeho stání se člověkem. Jistě, v nepo-chopitelné milosti se Slovo stalo tělem (Jan 1,14), a právě tímto způsobem On přišel na svět. Ale Jeho úkol zahrnoval více, obsahoval také Jeho celý život a Jeho smrt na kříži.
To, že ›poslal‹ je ve tvaru perfekta, znamená, že zde, v protikladu k verši 10, je poukázáno nejen na historickou událost, nýbrž na trvalý výsledek, na zůstávající výsledky poslání Krista v minulosti. ›Poslal‹ (aorist) ve verši 10 vyjadřuje naproti tomu prostě jednání, ať už následky tohoto jednoho činu jsou jakkoli dalekosáhlé.
První požadavek a také první důkaz Boží lásky je, aby předměty Jeho lásky, které byly vzhledem k Bohu absolutně mrtvé, obdržely duchovní život, život v Synu. Syn nemohl vykonat dílo v nebi, aby nám pomohl. Ne, On musel, jsa poslán Bohem, přijít na tento svět, kde jsme my byli, musel zde trpět a zemřít.
Jako člověk na zemi obdržel všechno od Svého Otce, také výsadu „mít život sám v sobě“ (Jan 5,26). Jako Bohu, Synu, Mu náleží Boží výsada oživovat, „které chce“ (verš 21). On sám je život (1. J. 1,2), a pro nás je tento život k nalezení jen „v Synu“. Mimo Něho není žádný život. Jen ten, „kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, život nemá“ (kap. 5,11.12).
Žádné skutky, žádné snahy z naší strany by nikdy nemohly vyvolat božský život. Nemohli jsme se sami učinit Božími dětmi. Nebylo to možné ani modlitbami, ani vážným zápasením. Nic z toho, co jsme my mohli udělat, nemohlo v nás vzbudit ani jednu jiskřičku božského života. Je to cele Boží dílo. Ale v té chvíli, kdy jsme ve víře přijali Krista jako svého Vykupitele, jsme v Něm obdrželi život. Ano: „Jím žijeme“ nyní. On je osobní Zprostředkovatel tohoto života a On je také sám „náš život“ (Kol. 3,4). Život – jeho zdroj, jeho vlastní sídlo – není v nás, nýbrž je v Kristu, je „v Jeho Synu“. Mohla by nám někdy nějaká moc tento život upírat? Vždyť by musela odstranit Krista na Boží pravici!
Udělení božského života je nerozlučně spojeno s novým narozením, o kterém se v Dopisu už vícekrát mluvilo (kap. 2,29; 3,9; 4,7). Jako takoví, kteří jsme „narozeni z Boha“, jsme obdrželi život, který je Boží život. Ale obdrželi jsme ho „skrze Syna“. Tak zde máme první úmysl Boží lásky, který došel naplnění v poslání Jeho Syna.
Dříve než se obrátíme k druhému Božímu úmyslu, který On spojil s posláním Svého Syna, se musíme zabývat ještě jedním bodem.
Už jsme řekli: Abychom mohli správně poznat Boží lásku, musíme se dívat do správného směru. Nuže, důkaz Boží lásky spočívá v jednání, které se stalo zcela mimo nás. To je velmi potěšitelné. Kdybychom museli hledět do sebe, abychom viděli, co je Boží láska, naskytoval by se nám skutečně slabý, kolísavý obraz. Ne, tato božská láska nemá žádnou pohnutku v nás. Je proto také sama v sobě dokonalá.
Zjevení Boží lásky, anebo můžeme také říci: důkaz Boží lásky, leží zcela a jedině v tom, že On poslal Svého jednorozeného Syna. To ale je zcela mimo nás a došlo k tomu mimo okruh našich zkušeností. Je tomu zrovna tak jako s vírou. Smíme se ve víře zcela opírat o dílo, které se stalo mimo nás. Nemáme zapotřebí zakládat své spaseni na nějaké nejisté půdě, jako jsou naše vlastní pocity a zkušenosti.
Tak jsou to dvě věci, které musíme odlišovat. Na jedné straně máme nový život, novou přirozenost, které jsme dostali darem, a tato přirozenost nás uschopňuje těšit se z Boží lásky a prožívat ji. To je požehnaný výsledek božské přirozenosti nebo božského díla v nás. – Na druhé straně máme dokonalé zjevení Boží lásky mimo nás: Bůh poslal Svého jednorozeného Syna na svět. Jaké daleko sahající úmysly s tím spojil, bylo a zůstává předmětem naší úvahy. V každém případě musíme, chceme-li poznat Boží lásku, hledět sem.
Poslání Syna přineslo nejen život pro mrtvé, nýbrž také smíření pro provinilé. Zatímco je pravda, že jsme my jako mrtví hříšníci potřebovali život, bylo přece ještě zapotřebí něčeho dalšího, abychom se mohli před Bohem zjevit v postavení dokonalé spravedlnosti. Muselo k tomu být vykonáno dílo, které jsme my nikdy nemohli vykonat. Jen Jeden byl v stavu to učinit – jednorozený Boží Syn. Jeho k nám Bůh poslal v nekonečné lásce a milosti. Tento druhý velký důkaz Boží lásky si nyní chceme postavit před svá srdce.
(1. J. 4,10)
Tyto řádky velmi jasně ukazují to, že láska je „z Boha“ (verš 7) a že „Bůh je láska“ (verš 8). Neboť my jsme pro Něho neměli žádnou lásku, naopak: My jsme Ho nenáviděli. „On to byl, kdo měl tuto přemáhající lásku k nám a jako její projev poslal vlastního Syna jako smíření za naše hříchy. V nás nebylo nic, co by bývalo mohlo vyvolat Jeho lásku. „Bůh ale dokazuje svou lásku k nám v tom, že Kristus, když jsme ještě byli hříšníci, za nás zemřel.“ (Řím. 5,8 – přel.)
Jestliže Boží láska nalezla tuto cestu, aby Svého Syna poslala jako smíření za naše hříchy, tak to ukazuje, že otázka hříchů, „našich hříchů“, musela být vyřešena způsobem podle Něho. On je nemohl ve Své svatosti přehlédnout, ale ve Své lásce dal k vyřešení nutnou oběť On sám – oběť Svého Syna!
O smíření jsme už důkladně mluvili, a budiž znovu poukázáno na to, co už bylo dříve řečeno, v tomto případě na myšlenky ke kapitole 2, verši 2, kde bylo pojednáno o tomto důležitém předmětu pod následujícími nadpisy:
Zde může postačit ještě poznamenat, že to je nesmírně velké, že Bůh ve Své lásce nám daroval obojí – nový, duchovní život a smíření za naše hříchy. Kdybychom měli jen jedno, nemohli bychom nikdy být skutečně šťastní. Život bez smíření – by byl nesnesitelný. A smíření bez života – nikdy bychom nemohli Boha vidět.
Chceme ještě mluvit o naší lásce k Bohu? Jistě, milujeme Ho, ale je to při všem přece ubohá věc. Ale mluvme o Boží lásce a chvalme Ho za ni a klanějme se Mu! Tato láska bude jednou naplňovat nebe, a my to budeme prožívat. Ale mysleme na to s hlubokou uctivostí: Ona už byla plně zjevena – na kříži!
(1. J. 4,11)
Po šesté, a tím také naposledy, se zde v tomto Dopisu setkáváme s milým, dobrosrdečným oslovením: „Milovaní.“ Teprve zcela na závěr Dopisu, v posledním verši, apoštol oslovuje věřící ještě jednou přímo, pak ale opět slovem „Děti“.
Poté, co apoštol Jan ukázal, jakým způsobem Bůh zjevil Svou lásku k nám, přechází k tomu, aby představil vykonávání této lásky skrze nás. Není to zde žádný neobvyklý způsob postupu ve svatém Písmu. Tak jsme například v Dopisu Efezským napomínáni, abychom si vzájemně odpouštěli (nebo: prokazovali milost). A pak je jako příklad poukázáno na Boží milost: „… jako i Bůh v Kristu odpustil vám (nebo: vám prokázal milost).“ (kap. 4,32) Podobná věc se nalézá také v Dopisu Koloským (kap. 3,13).
„Když nás Bůh takto miloval…“ Zde použité slovo ›když‹ nevyjadřuje žádnou pochybnost nebo nejistotu. Je to spíše (v řečtině) ›když‹ splněné podmínky. Stav je tedy přijímán jako daný. Mohli bychom proto také přeložit. „Protože nás Bůh takto miloval…“
Důraz u této části věty leží na ›takto‹: „Když nás Bůh takto (nebo: takovým způsobem) miloval…“ Jakým způsobem nás Bůh miloval, nám bylo představeno ve verších 9 a 10. „V tom je láska: ne že jsme my Boha milovali, nýbrž že on nás miloval a svého Syna poslal jako smíření za naše hříchy.“ To je způsob, jak nás Bůh miloval. Nečekal na to, až Ho budeme milovat. Nečekal na to, až se budeme správně chovat, dříve než nám daruje Své zalíbení. Ne, Bůh nás miloval, když na nás nebylo nic zalíbení hodného, když jsme nebyli nic než vzpurní hříšníci. Pro takové poslal Bůh Svého Syna, Svého Jednorozeného, abychom skrze něho žili, a aby skrze Jeho obětní smrt způsobil smíření za naše hříchy.
Když se to tedy takto má s Boží láskou, pak „jsme i my povinni navzájem se milovat“. To je praktický důsledek, který pro svou lásku máme vyvodit z dvojího úmyslu Boží lásky. To, co předtím bylo napomenutím (verš 7), se nyní stává závazkem nebo povinností. Máme následovat Boží příklad a zjevovat zde Jeho přirozenost, máme milovat stejným způsobem, jako On nás miloval.
My milujeme rádi ty, kteří nás milují. Nuže, Pán Ježíš říká, že to dělají také celníci (Mat. 5,46). Dokonce i sešlá Boží stvoření milují ty, od nichž něco dobrého dostávají a kteří jim dávají určitou odpověď na jejich lásku. „To umí dokonce i můj pes,“ řekl kdosi výstižně. „Když jde kolem milá sousedka a pohladí ho a dá mu malý pamlsek – jak je potom přívětivý! Ale měl bys jednou vidět, jak se s vyceněnými zuby žene na zlého chlapce, který po něm stále hází kameny!“ Nemilujeme někdy i my podle tohoto vzoru – žel?
Avšak ta velká, zde položená zásada, je tato: Když jsme se stali účastníky Boží přirozenosti, nemáme svou lásku k našemu bratrovi činit závislou na tom, do jaké míry se on vůči nám chová uspokojivým způsobem, nýbrž máme ho milovat dále, dokonce i tehdy, když jeho chování má mnohé nedostatky, ba dokonce je pokárání hodné. To v každém případě je způsob, jak miluje Bůh.
Pro lidskou přirozenost a naše ›tělo‹ je nemožné takto jednat. Dokonce i pro pravé křesťany představuje povinnost k takovému druhu lásky nezřídka výzvu. Ačkoli křesťan je narozen z Boha, má také ještě od padlého Adama pocházející starou přirozenost, a tato přirozenost je sobecká a ustavičně hledá uspokojení svých přání a domnělých nároků. Jen v nové přirozenosti a v síle Ducha Božího se může Boží dítě nezištně povznést k této mravní výši a k tomuto měřítku, které je nám zde předloženo.
Vzhledem k bratrské lásce jsme mluvili o ›závazku‹ a o ›povinnosti‹. Ve skutečnosti máme povinnost se navzájem ustavičně milovat (v řečtině je u ›milovat‹ tvar přítomný). Mnozí nemají rádi, když jim jsou připomínány jejich povinnosti. Mají tu myšlenku, že povinnosti nelze uvést do souhlasu s milostí a že je vedou pod zákon. Ale to je vytáčka, nemáme-li říci: klamný závěr.
Také milost zná povinnosti. A když nám Boží milost dala nový život, když Boží milost působí v tomto životě, pak nás vede k tomu, abychom dělali věci, které máme dělat. Ale zůstává tu jedna povinnost – povinnost, kterou nikdy nemůžeme splatit: „Žádnému nebývejte nic dlužni, než to, abyste se vespolek milovali.“ (Řím. 13,8)
Jistě není náhodou, že v Novém zákoně nejsme vyzýváni, abychom milovali Boha. To je jakoby předpokládáno coby dané. Všechna křesťanská napomenutí předpokládají vlastnění božského života. A když jsme napomínáni k lásce, je to vždy láska k ›bratrům‹ – tedy k těm, kteří mají tutéž božskou přirozenost jako my. Bůh je neviditelný. My jsme naproti tomu vyzýváni, abychom milovali ty, které můžeme vidět, s jejich chybami a nedostatky – bratry.
Nic nepůsobí více lásky než – láska (verš 19).
(1. J. 4,12a)
Zdá se, jako kdyby apoštol myšlenku z verše 11 náhle přerušil. Ale toto zdání klame. Druhá část dvanáctého verše vede skutečně myšlenkový sled verše 11 dále a vede ho k vrcholu.
Nejprve však toto konstatování: „Boha nikdo nikdy nespatřil.“ Nalézáme je téměř stejně znějící v Evangeliu (Jan 1,18) s tím rozdílem, že tam je použito normální slovo pro ›vidět‹, zatím co zde, v Dopisu, je slovo, které zahrnuje také určité pozorování a znamená ›pozorovat, spatřit, hledět na‹. Nalézáme je už hned na začátku Dopisu: „…co jsme spatřovali“ (kap. 1,1). Jan 1 činí prostě jen zjištění, že Bůh je neviditelný. Výrok v Dopisu jde dále a ukazuje, že nikdy nebylo pro žádného člověka možné, aby se na Boha (blíže) díval nebo Ho pozoroval. Protože u ›viděl‹ je tvar perfekta, jako význam tu je: „Žádná lidská bytost nikdy nenechala své oko spočinout na Bohu, ať na krátkou nebo na delší dobu.“ K této formulaci se hned ještě jednou vrátíme.
V obou výrocích leží důraz na slovu Bůh, protože ›Bůh‹ je vždy na začátku věty: „Boha nikdo nikdy nespatřil.“ Také v 1. Timoteovi 6 je o Bohu řečeno: „… kterého nikdo z lidí neviděl, ani nemůže vidět.“ (verš 16) V Koloským 1 je nazván „neviditelný Bůh“ (verš 15), v Židům 11 ten „Neviditelný“ (verš 27).
Jestliže nyní Bůh je ten Neviditelný, jestliže Boha nikdo nikdy neviděl, tu se můžeme ptát, jak to přijde, že ve starozákonních časech jednotliví lidé přece jen Boha viděli? Mysleme jen na příklad Mojžíše, muže Božího! Nemluvil s ním Bůh „tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým“ (2. M. 33,11)? A nečteme o proroku Izaiášovi: „Léta, kterého umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém.“ (Iz. 6,1)? Cožpak také Ezechiel neviděl ve viděních Boha? Neviděl Manue a jeho žena, Samsonovi rodiče, jak Anděl Hospodinův v plamení oltáře vystoupil nahoru (Soudců 13,20)? „I řekl Manue manželce své: Jistě my zemřeme, neboť jsme Boha viděli.“ (verš 22)
V omezeném smyslu skutečně různí lidé Boha viděli, jak o tom svědčí výše jmenované a další příklady. A přece je a zůstává pravdou: „Boha nikdo nikdy nespatřil.“ V absolutním smyslu nemůže Boha nikdo vidět. Bůh jako takový je pro stvoření neviditelný. To ukazuje také ten již zmíněný případ muže Mojžíše. Neboť ačkoli s ním Bůh mluvil tváří v tvář, musel mu o něco později říci: „Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.“ (2. M. 33,20)
Na druhé straně se Bůh mohl lidem zjevovat v určitých formách a ve Své milosti to také tu a tam učinil. Ale byla to částečná zjevení, při kterých Bůh skryl Své vlastní podstatné božství, Svou božskou slávu – většinou pod pláštěm anděla. Ve Starém zákoně často se vyskytující výraz nebo titul ›Anděl Hospodinův /Páně/‹ ukazuje jistě na Hospodina /Pána/ samého, avšak vždy v zástupném smyslu. Když se proto Bůh ukázal lidem jako ›Anděl Hospodinův‹, viděli jistě něco z paprsků Jeho slávy, ale Jeho božství jako takové nemohli vidět.
A zde se chceme ještě jednou vrátit k předešlé formulaci: Nikdo nemohl nikdy „nechat spočinout své oko na Bohu“ po delší ani po kratší čas. Je to podobné jako se sluncem. Můžeme tím být překvapeni, a přece to je pravda: Nikdo z nás ještě nikdy skutečně neviděl slunce. Jistě, můžeme pozorovat jeho východ a západ, můžeme je zářivě jasně vidět stát na polední obloze a s přimhouřenými očima „mžikat“ do slunce. Avšak není možné plně a nechráněně nechat spočívat své oko na slunci. Mělo by to okamžitě za následek ztrátu vidění. A když se díváme skrze začerněné sklo, abychom mohli snést pohled na ně, tu to, co vidíme, není skutečně slunce, neboť tak „tmavé“ ono není. A kdo z nás by mohl hledět za oheň, který slunce obklopuje, aby viděl, co je za tím? Ne, nikdo nikdy v absolutním smyslu neviděl slunce! Určité formy zjevení jsou pro nás pozorovatelné, více ne.
Tak podobně se to má s Bohem. Skladatel Žalmu o Něm říká: „Přioděl ses světlem jako rouchem.“ (Žalm 104,2) Zde to máme – světlo!
Ale světlo, sláva, lesk je jen roucho, plášť, a Bůh je za tím – neviditelný.
Znamená to nezměrné štěstí, vědět, že ta tvrdá, neúprosná věta: „Boha nikdo nikdy nespatřil“ má předivné pokračování, a to jak v Evangeliu, tak i v Janově Dopisu.
V Evangeliu zní takto: „Jednorozený Syn, který je v lůnu Otce, ten ho oznámil.“ (Jan 1,18) Když Pán Ježíš přišel na svět, tu ve Svém životě a smrti zjevil neviditelného Boha, takže smrtelní lidé Jej skutečně mohli vidět. Spasitel mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9) On je „obraz neviditelného Boha“ (Kol. 1,15), „vyzářením jeho slávy a otiskem jeho podstaty“ (Žid. 1,3). To jsou mocné výroky o našem drahém Pánu! Vše, co Bůh je, je skrze Něho oznámeno – skrze Něho, pravého člověka na zemi, jenž ale je nekonečně více než to: je jednorozený Syn.
Kdo jiný by k tomu také byl schopen než Ten, který je v lůnu Otce? V Něm můžeme poznat podstatu, charakter Boha.
Avšak nyní se Pán po vykonaném díle vrátil do nebe. Nyní tedy už není žádné zjevování Boha na zemi? Ano! Tím přicházíme k pokračování věty: „Boha nikdo nikdy nespatřil“ v Janově Dopisu:
(1. J. 4,12b)
O Božím zůstávání (bydlení) v nás jsme už důkladně mluvili ve spojení s posledním veršem kapitoly 3 a viděli jsme, že to znamená zjevení: Bůh v nás bydlí, aby se v nás zjevoval. Protože On je láska a je jejím zdrojem v nás věřících, tu se potom, když se navzájem milujeme, Bůh stává viditelným ve Své vlastní podstatě. My jsme pak odleskem Jeho lásky: Lidé v nás mohou vidět Boha. Bůh zjevil Svou lásku k nám obdivuhodným způsobem (verše 9 a 10). V lásce, kterou my vykonáváme, ona nalézá své vyjádření a svůj obraz.
Žijeme-li ve společenství s Bohem a jako výsledek toho se navzájem milujeme, tu máme výsadu oznamovat Boha před lidmi.
Jak velká je tato výsada, ale také s ní spojená odpovědnost, tušíme, když si vedle toho postavíme dokonalý příklad Pána v Janu 1, verši 18. Přesto je to Boží vůle, aby Jeho děti byly do jisté míry „reprodukcí“ Jeho lásky. A ještě jednou, v čem pozůstává? Ne v tom, že zvěstujeme evangelium, nýbrž že se milujeme navzájem. Není to velmi vážné, že Bůh ukazuje na křesťany, aby na nich ten temný svět viděl, co je Bůh? Mnoho lidí nečte Evangelia. Proto mají číst evangelium v nás, mají skrze naše chování dostat dojem, správnou představu o Bohu.
Ale ještě něco je spojeno s naším úkolem navzájem se milovat. Jestliže ho plníme, tu „Jeho láska je v nás dokonaná“. Nejenže máme pak vědomí o Jeho přítomnosti („Bůh zůstává v nás“), nýbrž Jeho láska je také v nás přivedena k dokonalosti, dosáhla v nás svého cíle. To je zjevně význam slov: „Jeho láska je v nás dokonaná.“
Nejde o nějakou dokonalost, které by zde člověk mohl dosáhnout. Apoštol spíše opět představuje zásadu jako takovou, aniž by mluvil o tom, do jaké míry jí věřící odpovídají. Už jednou řekl: „… v tomto je vpravdě Boží láska dokonaná.“ (kap. 2,5) Tam šlo o toho, kdo dodržuje Jeho slovo. Ale ona je dokonaná také v tom, že se navzájem milujeme. Když tedy jsme poslušni Jeho slova a přes všechny těžkosti spolu jdeme cestou v lásce, pak je v nás Boží láska podle Jeho myšlenek vykonaná, dosáhla v nás svého cíle, je v nás „dokonaná“.
Jak už bylo naznačeno, není zde projednávána otázka, jak dalece jsme ve svém praktickém životě odpovídali Božím úmyslům s námi. Apoštolova řeč je opět abstraktní. Když však jde o naši praxi, asi žádný z nás nebude o sobě tvrdit, že by kdy naplnil celý rozsah Boží lásky. Anebo je snad někdo, kdo by o sobě věřil, že na stupnici uskutečňování křesťanské pravdy dosáhl značky sta procent? Tyto poznámky nám zjevně mohou být nápomocné pro porozumění dalšímu verši.
Nejprve však ještě jednou pozoruhodný protiklad nebo požehnané rozvedení Božích myšlenek! Ve verši 9 jsme měli Boží lásku „k nám“. Nyní je to Boží láska „v nás“. Když se proud Boží lásky k nám prokázal tak dokonalým, tu ona své dokonání v nás nachází v tom, že se navzájem milujeme. – „Proto u mne, ó, jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná suma!“ (Žalm 139,17)
(1. J. 4,13)
Apoštol podruhé v tomto Dopisu přistupuje k tomu, aby mluvil o velkém požehnání vzájemného zůstávání (bydlení), když znovu spolu spojuje ty dvě výsady, a to v témž pořadí jako poprvé (kap. 3,24): naše zůstávání (bydlení) v Bohu a Boží zůstávání (bydlení) v nás. To je pořadí podle zkušenosti (viz poznámky ke kapitole 3,24). Ale je tu určité rozšíření vůči první zmínce v té míře, že nyní je také naše zůstávání (bydlení) v Bohu přivedeno do spojení s Duchem Svatým a je zdůvodněno. V kapitole 3, verši 24, se to stalo jen vzhledem k absolutní stránce zůstávání (bydlení) Boha v nás. To činí zřejmým, jak úzce jsou obě výsady spolu spojeny.
Výraz ›Podle toho‹ (doslovně: V tomto) na začátku verše se nevztahuje na to, co bylo právě řečeno; to znamená, že neukazuje zpět, nýbrž ukazuje, tak jako v kapitole 3, verši 24, kupředu na to, co potom následuje. Jinak by se naše poznání, „že v něm zůstáváme a on v nás“ zakládalo na naší lásce – tedy na něčem, co se děje v nás. Všeobecně se ale křesťanské výsady neopírají o něco v nás, a tak je tomu také zde. Naše vědění o tom, že zůstáváme (bydlíme) v Bohu a že Bůh zůstává (bydlí) v nás, je nám darováno skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. To je vskutku spolehlivější základna než všechny naše pocity, i kdyby byly jakkoli vznešené a působené Bohem.
Snad může někdo namítnout, že v kapitole 3, verši 14, ale přece je odkazováno na naše pocity, totiž na lásku k bratrům, jako na zdůvodnění našeho „vědění“. Protože milujeme bratry, tak to bylo řečeno, víme, že jsme přešli ze smrti do života. Tato základní změna postavení, to znamená naše vědění o tom, byla tedy odůvodněna láskou k bratrům. – To je správné, ale je to výjimka. Důvod proto spočívá v tom, že apoštol tam znovu chtěl postavit „test“, chtěl zkusit, zda něčí vyznání je pravé. Neboť ten, kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti. Tak tedy je bratrská láska důkaz pro existenci věčného života, ale věčný život sám se na ní nezakládá.
Obrat: „… že nám dal ze svého Ducha“ vzbuzuje naši pozornost. V kapitole 3, verši 24, čteme: „… skrze Ducha, kterého nám dal.“ Toto srovnání jednoznačně ukazuje, že výrazu ›ze /od/ svého Ducha‹ (doslovně: ze svého Ducha) nemá být rozuměno v partitivním smyslu (popisujícím část celku), nýbrž že ukazuje na zdroj, na původ. V žádném případě tedy není míněno, že Bůh dává Ducha podle míry nebo v částech. V Janu 3, verši 34 je výslovně řečeno, že Bůh to nečiní.
Když nám Bůh dal ›ze svého Ducha‹, tu je to vzácný popis společenství, do kterého jsme s Ním přišli. Neboť Duch, který je z Něho, bydlí v každém Božím dítěti. Jsme si vědomi toho, že sotva můžeme více, než jen vytušit velikost tohoto požehnání. Mít společenství s Bohem, a to, protože nám dal ze Svého Ducha – to nás bude obšťastňovat věčně! Avšak už dnes známe radost společenství s Bohem, a ta trvá v síle Jeho Ducha. Andělé neznají tuto radost. Proč ne? Protože Duch Boží v nich ještě nikdy nebydlel a nikdy v nich nebude bydlet. Nám ale Bůh dal „ze svého Ducha“. A tento Duch, který vzhledem k nám má svůj zdroj, svůj původ v Bohu, a nyní v nás zaujal příbytek, se sám stává zdrojem našeho společenství s Otcem a se Synem. Vzbuzuje v nás hluboké vědomí jak o tom, že v Bohu zůstáváme (bydlíme), tak také o tom, že On zůstává (bydlí) v nás.
Může být něco většího, než že my bydlíme v Bohu a Bůh bydlí v nás? Na tomto nekonečném požehnání má podíl každé pravé Boží dítě. Jeho uskutečňování je ovšem jiná věc. Avšak tak nám to říká Boží slovo: „Podle toho poznáváme, že v něm zůstáváme a on v nás, že nám dal ze svého Ducha.“
Oba následující verše 14 a 15 souvisejí s prvními dvanácti verši naší kapitoly více, než se nám na první pohled může zdát. Ano, můžeme dokonce říci, že je vysvětlují a doplňují. A toto jsou hlavní myšlenky, které nyní před nás přicházejí: Svědectví ve verši 14 a vyznání ve verši 15, které se vždy týkají Osoby Pána Ježíše!
(1. J. 4,14)
Spojení tohoto verše s předcházejícím je vidět v tom, že Duch Boží, o kterém byla řeč, je také sílou svědectví pro Krista, o které nyní jde.
Ve zdůrazněném ›my‹ na začátku verše máme opět před sebou to apoštolské ›My‹. Neboť to, co zde je řečeno o apoštolu Janovi a jeho spolu-apoštolech, nemůže byt jen tak přeneseno na nás. Oni viděli něco určitého, a je charakteristické, že zde je užito stejné slovo jako ve verši 12 a v kapitole 1, verši 1: spatřili. I když nikdo nikdy Boha neviděl – oni viděli věčný život, oni viděli, spatřili Syna Božího. Jan byl jedním z těch, kteří spatřili Jeho slávu, slávu jako jednorozeného od Otce (Jan 1,14).
Jiný apoštol, Petr, toto o Něm dosvědčuje jiným, ne tak zcela hlubokým, ale přece velmi milým způsobem v domě Kornelia: „A my jsme svědkové všeho toho, co činil v krajině Judské a v Jeruzalémě… Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl, ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným /vyvoleným/ od Boha, nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání.“ (Skutky 10,39-41)
Tak měli apoštolové Pána příležitost vidět Jeho slávu v obyčejných okolnostech života, ale také ve zcela neobyčejných okolnostech. A Duch Boží je pak také uschopnil, aby o tom podali svědectví. Toto apoštolské svědectví je do jisté míry prvním ovocem zjevení Boží lásky, jak byla představena ve verších 9 a 10 naší kapitoly. Musíme říci: „Prvním ovocem“, protože ve verši 16 je jmenováno další.
Podstatným obsahem jejich svědectví bylo, „že Otec poslal Syna jako Spasitele světa“. Vše, co jsme viděli a řekli vzhledem ke kapitole 1, verši 2, a ke kapitole 4, veršům 9 a 10, patří také sem, a budiž na to poukázáno. A přece to, co je zde řečeno, není prostě opakováním předcházejícího. Spíše vidíme několik rozdílů, které jistě nejsou bez významu.
Jednoho rozdílu jsme si už všimli: Zatím co ve verších 9 a 10 máme zjevení Boží lásky samé, nalézáme nyní ve verši 14 více výsledek toho: svědectví apoštolů.
Pak hned je zde prohlášeno, že Otec poslal Syna. Ve verších 9 a 10 je napsáno, že Bůh poslal Svého jednorozeného Syna. Tak stojí ve verších 9 a 10 v popředí božství Pána Ježíše, zatím co zde, ve verši 14, je položen důraz na Jeho synovství. On je „Syn“. Oba výroky měly pro svědectví apoštolů největší důležitost a mají ji také pro naše svědectví dnes.
Zastavme se na okamžik u té druhé stránky, u Kristova synovství. Když „Otec poslal Syna“, pak tento způsob vyjádření jednoznačně ukazuje, že vztah mezi Otcem a Synem nezačal snad tehdy, když se Ježíš narodil na svět. Už tu byl, existoval od věčnosti. Přede vším časem bydleli Otec a Syn ve svatém společenství spolu. Kristus je věčný Syn. Nestal se Synem, když (nebo poté, co) Jej Otec poslal. Otec „měl“ tohoto „jednoho milovaného Syna“ dříve, než Jej poslal; tak to ukazuje Pán v podobenství (Marek 12,6). To, že tento jedinečný vztah sahá zpět do věčnosti, dokazují slova Syna k Otci: „Neboť jsi mne miloval před založením světa.“ (Jan 17,24) Ano, tohoto Syna poslal Bůh, Otec, když se k tomu naplnil čas (Gal. 4,4).
To je učení svatého Písma vzhledem k synovství našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, a při tom chceme se vší silou a oddaností svých srdcí zůstávat!
Další rozdíl k verši 10 vystupuje v úmyslu, který byl podkladem pro poslání Syna. Inspirovaný pisatel totiž nahrazuje „… jako smíření za naše hříchy“ nyní ve verši 10 tím, že píše „… jako Spasitele světa“. Jestliže se výraz ›naše hříchy‹ vztahoval jen na hříchy Božích dětí, tu výrazem ›Spasitel světa‹ ve verši 14 je ten okruh podstatně rozšířen a přesahuje každou židovskou, každou národní hranici. To je pro Jana charakteristické.
S tímto výrazem samotným se v Novém zákoně setkáváme jen dvakrát, a je charakteristické, že jen ve spisech Janových. Jako obdivuhodné ovoce za-městnávání se Pána hříšnou ženou ze Samaří slyšíme ty mnohé Samařany onoho města, když uvěřili, jak nakonec té ženě říkají: „Již ne pro tvé vypravování věříme; neboť sami jsme slyšeli a víme, že tento jest právě spasitel světa.“ (Jan 4,42) Vzácné vědění, když – tak jako zde – je osobní a pravé!
Když Otec poslal Syna jako Spasitele světa, tu to přirozeně neznamená, že budou všichni lidé zachráněni. Spíše to říká, že Bůh ve Své bezmezné lásce učinil pro duchovní, věčné potřeby všech lidí opatření tím, že jim poslal Svého Syna. Toto poslání spolu zahrnovalo Kristovu smírčí smrt na kříži. „Dokazuje pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5,8)
Velkou otázkou mezi Bohem a lidmi tedy dnes není už jen problém našich hříchů nebo naší hříšnosti; nýbrž ta velká otázka, kterou Bůh klade nám lidem, je tato: „Co učiníte s Ježíšem, Mým Synem, Spasitelem světa?“ Jestliže Jej ve víře přijmeme a obrátíme k Němu svou důvěru, pak Jej známe jako svého osobního Spasitele. Jestliže Ho však zavrhneme, pak nám Jeho vzácné dílo, pokud se nás týká, nic nepomůže, nýbrž jen zvětší naši vinu a trest.
Ano, svět potřeboval a potřebuje Spasitele (Zachránce), a Bůh se o to ve Své milosti postaral. A tak je Kristus jedinou nadějí pro tento svět. Ale je tu víra v Něho? Touto otázkou se proto zabývá další verš. Ale vše – to buď řečeno, když končíme s úvahou o tomto verši – vše, co apoštolové „viděli a dosvědčovali“, je čtenářům Janových spisů známé, leží před nimi otevřené. Není to vhodné k tomu, aby nás učinilo velmi šťastnými a vděčnými?
(1. J. 4,15)
V protikladu k verši 14, kde Jan mluvil o ›My‹, o apoštolech, nyní čteme: „Kdokoli…“ Tento výraz je právě tak obsažný, obepínající svět, jako výraz v Janu 3: „… aby každý, kdo v něho věří…“ (verš 16)
Jan se ve své službě cele pohybuje mimo Židům daná zaslíbení. Důvod pro to je jednoduchý a zřejmý. Neboť když se, poučen Duchem Svatým, na konci prvního křesťanského století „chápe pera“, židovský lid už dávno svého Mesiáše zavrhl. Jako Boží odpověď na to byl Jeruzalém se svým chrámem podle předpovědí Božího Syna v roce 70 po Kristu zničen a Židé byli rozptýleni mezi všechny národy. Když potom o dobrých dvacet let později ten milovaný učedník psal své Evangelium a své Dopisy, už dlouho předtím začala nová epocha, přítomná domácnost milosti. Od té doby bylo židovství dáno Bohem úplně stranou, a nyní je místo toho zvěstováno evangelium milosti. Je užitečné mít tento stav věcí před očima. Janova služba se tím stává snáze pochopitelnou.
Není těžké poznat, že mezi naším veršem a druhým veršem kapitoly je spojení. Tam čteme: „Podle toho poznáte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, je z Boha.“ Vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, slouží jako poznávací znamení toho, že duch, který z někoho mluví, je „z Boha“. Připomeneme si, že tento rys popisuje nejen to, že se Kristus stal člověkem, nýbrž spolu zahrnuje také Jeho božství.
Tak v našem verši je vyznání, že „Ježíš je Syn Boží“, do jisté míry jen jiný způsob pohledu na tutéž pravdu. Člověk jménem ›Ježíš‹ je uznáván a vyznáván jako Syn Boží.
Ale zde nečteme: „Podle toho poznáte…“, nýbrž: „Kdokoli vyzná…“ Duch Boží zde tedy nechce mluvit o nějakém rozeznávacím znamení, podle kterého můžeme posoudit, zda něčí vyznání je pravé nebo nepravé. Spíše má v úmyslu ukázat Bohem dané postavení toho, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží.
Protože jde o postavení křesťana, je – v protikladu k verši 13 – nejprve jmenováno Boží bydlení v něm. To je, jak si vzpomeneme, absolutní stránka toho požehnání, protože zcela spočívá na vykonaném vykoupení. Z toho vyplývá druhá stránka, která má co činit s naší zkušeností: Duch Svatý, který v nás bydlí, nás povede k tomu, abychom Bohu důvěřovali a učinili Jej útočištěm svého srdce. To je to, co je míněno naším bydlením v Bohu.
Tak je vyznání, že „Ježíš je Syn Boží“, spojeno s obdivuhodným požehnáním Božího bydlení. A jistě není toto vyznání výsledkem nějakého dlouhého procesu získávání zkušeností, který je dosažen teprve s větší zralostí, nýbrž věřící Boží dítě tím začíná.
(1. J. 4,16)
Zde máme po verši 14 ještě další výsledek nebo druhé ovoce zjevení Boží lásky – lásky, která došla svého nejvyššího vyjádření v poslání Božího Syna (verše 9 a 10). Tato láska je nyní také „poznávána a je v ni věřeno“ druhými. V tom spočívá to ovoce.
Kdo ale jsou tito druzí? Jan mluvil o svědectví apoštolů („My jsme viděli a dosvědčujeme…“; verš 14) a následně o něčím vyznání („Kdokoli vyzná…“; verš 15). Nyní s těmi dvěma výroky spojuje další: „My jsme poznali a uvěřili v lásku, kterou k nám Bůh má.“ (verš 16)
Tím se pro podměty těch tří výroků vytváří následující pořadí: ›My‹ – ›Kdokoli‹ – ›my‹. Ale to poslední ›my‹ se liší od prvního. Zatímco se ve verši 14 jedná o apoštolské ›My‹, konec první věty ve verši 16: „… lásku, kterou k nám Bůh má,“ jasně ukazuje, že Jan se nyní opět spojuje s ostatními Božími dětmi. Konstatování: „My jsme poznali a uvěřili…“ se tedy vztahuje na rodinu Božích dětí.
Zajímavé jsou tvary perfekta ve výrazech: ›My jsme poznali‹ a ›uvěřili‹. Mohli bychom je přeložit následovně: ›Dospěli jsme poznání‹ a ›přišli jsme k přesvědčení‹. Gramaticky se jedná o takzvané „rezultativní perfektum“. Tento tvar ukazuje výsledek nějakého procesu. Tak bychom mohli také jednoduše říci: ›Poznáváme (řecky: ginósko) a věříme‹. Není to něco velkolepého, že Boží děti mohou mluvit o Boží lásce s takovou jistotou a důvěrou? Tu není jen nějaké doufání a mínění, nýbrž – jako výsledek poznávání a víry – vědění a přesvědčení.
Je pozoruhodné, že Petr v dřívější době jednou použil přesně tentýž obrat, ovšem s obráceným pořadím sloves: „Uvěřili jsme a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ – tak to řekl k Pánu (Jan 6,69 – přel.). V určitém, zásadním smyslu víra předchází poznání, neboť víra je potřebná k tomu, abychom chápali Boží věci. V té míře přichází víra nejprve a ústí v poznání.
Na druhé straně poznání sytí naši víru. Je velmi krásné vidět toto vzájemné působení. V té míře totiž, jak jsme seznámeni a máme důvěrný vztah s Osobou Krista a s Božími myšlenkami a vůlí, zakouší a dostává naše praktická víra posilnění. A přesně to je význam v našem místě, kde jde o Boží lásku. „My jsme poznali a uvěřili v lásku, kterou k nám Bůh má.“ Vědění o Boží lásce k nám nás vede k tomu, abychom byli o této lásce přesvědčeni a přesvědčeni zůstali, ať už se zde na zemi setkáme s čímkoli.
Boží lásku „k nám“ jsme našli už ve verši 9. Je to láska, kterou má Bůh „ve spojení s námi“. Boží láska se jakoby s námi spojila a zůstává tak. To je důvod, proč je řečeno, že Bůh k nám „má“ lásku. Je to přítomná skutečnost, která nás může učinit velmi šťastnými. Důkaz této lásky ovšem leží v minulosti, spočívá v tom, že Bůh poslal na svět Svého Syna (verše 9.10.14). My bychom měli tyto dvě stránky ve svých srdcích stále držet úzce spolu spojené. Bůh nás miluje nyní, zcela jistě. Ale tuto lásku k nám ukázal nenapodobitelným způsobem v poslání Svého Syna.
A potom je ještě jednou opakována ta krátká, a přece tak hluboko jdoucí výpověď z verše 8: „Bůh je láska.“ Láska je Jeho podstata. A tato láska je jako bezbřehý, neprozkoumatelný oceán. Kdo v něm zůstává, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Představme si loď, která je na širém moři. Když nyní někdo do oceánu spustí nějakou nádobu, řekněme vědro, pak jakkoli je ta nádoba malá, oceán je ve vědru a vědro v oceánu. Vzácná skutečnost!
Zůstávat v lásce znamená zůstávat v prožitku Boží lásky, zachovávat vědomí o Jeho lásce, ať už jsou okolnosti jakékoli. Ponořme své „vědro“ hluboko do oceánu Boží lásky! Pak zůstáváme nebo bydlíme přímo v Bohu, protože Bůh je láska, a Bůh zůstává (bydlí) v nás. Větší zkušenost a požehnání nejsou myslitelné. Bohu buď dík, že nám jsou už dnes přístupné! V přítomné době tu je sice ještě mnohé, co nám může upírat prožitek Boží lásky. Ale přichází čas – a to je věčnost – kdy se budeme nerušeně pohybovat sem a tam po oceánu Boží lásky, aniž bychom kdy narazili na nějakou hranici. „Ó, náš Bože, co to bude!“
(1. J. 4,17)
Pod nadpisem ›Bůh je láska‹ jsme ve čtvrté kapitole Janova Prvního dopisu měli dosud před sebou dva významné oddíly, a než půjdeme dále, bude dobře ještě jednou jejich obsah krátce shrnout. Tím snáze budeme potom rozumět třetímu oddílu, který zahrnuje verše 17 až 19.
Ve verších 7 až 10 jsme viděli rozvinutí Boží lásky „ve spojení s námi“. Boží láska se zjevila, když jsme ještě byli duchovně mrtví a nebyli jsme nic než provinilí hříšníci; zjevila se v tom, že Bůh poslal na svět Svého jednorozeného Syna, aby nám kromě smíření za naše viny dal také věčný život. Nyní vlastníme Boží přirozenost a navzájem se milujeme. Hlavní myšlenka oddílu je: zjevení Boží lásky.
Verše 11 až 16 nás zaměstnávají více působením této lásky „v nás“, svatých a milovaných. Tím, že se navzájem milujeme, dosáhla Boží láska v nás svého cíle, je „v nás dokonaná“. Zůstávání v této lásce znamená, že se z ní těšíme, znamená mít v síle Ducha Svatého společenství s Bohem, takže zůstáváme (bydlíme) v Bohu a Bůh zůstává (bydlí) v nás. Hlavní myšlenka oddílu je: prožitek Boží lásky.
Veršem 17 je uvedena ve spojení s Boží láskou třetí myšlenka: smělost v den soudu.
(1. J. 4,17)
Už ve verši 12 mluvil apoštol o dokonání Boží lásky vzhledem k nám, o dokonání v nás. To znamená: Jeden cíl Boží lásky byl a je, aby naše vzájemná láska byla stále znovu rozněcována (›milujeme‹ je ve tvaru přítomného času!), abychom ustavičně a bez výjimky milovali všechny, kteří patří k Boží rodině. Když tomu v praxi vyhovujeme, dosáhla v nás Boží láska v tomto bodě svého cíle.
Novým ›V tom‹ (doslovně: V tomto) poukazuje pisatel nyní na další cíl Boží lásky vzhledem k nám. Ale nyní neříká: „… v nás“, ačkoli by se to jistě také hodilo, nýbrž: „… s námi.“ Mohli bychom také přeložit: „… při nás.“ Skutečně je zde věc ukázána tak, jako kdyby Boží láska při dosahování tohoto cíle byla naším průvodcem, jako kdyby nás vzala až do dne soudu za ruku. Boží láska totiž učinila také pro onen den opatření předem. Jakým způsobem, to se hned dovíme z našeho verše. Avšak vede nás to ve velebení na kolena, když přemýšlíme o této lásce – lásce, která nejen pro nás jako hříšníky nalezla prostředek k uzdravení, nýbrž která jde s námi také jako se Svými dětmi až ke dni soudu.
Jestliže dvanáctý verš obsahoval pro dokonání Boží lásky v nás podmínku („Jestliže se navzájem milujeme…“), tu se to nyní má zcela jinak. Náš verš představuje vykonanou, existující skutečnost, neboť čteme: „V tom s námi byla láska dokonaná…“ Ano, v určitém ohledu už s námi (nebo: při nás) dosáhla svého cíle. Tvar perfekta ›byla dokonaná‹ ukazuje na dosažený stav, který – jak to ukazuje souvislost – zůstane zachován i potom, když přijde den soudu.
A pak následují pro vysvětlení slov ›V tom‹ dvě vedlejší věty, kde jedna začíná slovem ›aby‹, druhá slovem ›že‹. Věta s „aby“ nám ukazuje úmysl Boží lásky, věta s „že“ její výsledek. Nechme pod tímto hlediskem ještě jednou tento verš přejít před svým duchovním okem:
„V tom s námi byla láska dokonaná,
abychom měli smělost v den soudu,
že, jaký je on, i my jsme v tomto světě.“
Nyní obrátíme pořadí a začneme větou s „že“. Tímto způsobem porozumíme trochu snáze, proč v ten den (nebo můžeme také říci: ve spojení s tím dnem) soudu můžeme mít smělost. V čem Boží láska s námi nalezla své dokonání? V tom, „že jaký je on, i my jsme v tomto světě“.
To je hluboká výpověď, výpověď bez Jestliže a Ale. Jsme v tomto světě, jako je On, Kristus. Není napsáno: „Jaký On byl“, nýbrž: „Jaký On je.“ To jest, náš pohled je veden na Něho ve slávě. A to podivuhodné, co se zde dovídáme, je, že život oslaveného Krista je v nás už nyní. Jeho život je náš život. Ano, On sám je náš život – On, který je nyní „nahoře“, sedící po Boží pravici (Kol. 3,1-3). Když nám Bůh dal věčný život, tu Jeho Slovo neponechává žádnou pochybnost o tom, že „tento život je v Jeho Synu“ (1. J. 5,11). On má život v Sobě samém (Jan 5,26), my ho máme v Něm, ale je to tentýž život.
Takto jsme v tomto světě, jako je On (dnes). To nás před Bohem staví do téhož postavení, ve kterém je Pán Ježíš sám. Obdrželi jsme od Boha tento život, proti kterému není žádný soud, protože je božský. Tímto způsobem tedy byla s námi dokonána Boží láska!
To činí také jasným, že nám toto postavení a tento stav nebudou dány teprve v den soudu, nýbrž že jsou už dnes naším podílem. Způsob vyjádření: „… i my jsme v tomto světě“ to potvrzuje.
Pán bude jednou jako Syn člověka Soudcem světa, jak hned ještě blíže uvi-díme. Avšak mohlo by nám snad ve spojení s dnem soudu něco dát větší jistotu než vědomí, že už nyní jsme, jako je Kristus, že jsme podobni Soudci? Už se radujeme z postavení před Bohem, které je přiměřené onomu dni.
Tím téměř bezděčně přicházíme k úmyslu, který Bůh ve Své lásce takovým cílem sledoval: „… abychom měli smělost v den (nebo: ve spojení s dnem) soudu.“ To není méně dojemné. Bůh nechce, abychom vzhledem ke dni soudu byli plni strachu. Naopak! Máme a smíme mít smělou doufanlivost nebo smělost nejen v ten den samý, nýbrž také dnes, když na něj myslíme. Dvakrát jsme už měli v tomto Dopisu myšlenku smělého doufání (viz kap. 2,28; 3,21), a setkáme se s ní ještě jednou v závěru Dopisu (kap. 5,14). Textová souvislost dává této myšlence vždy trochu jiné zabarvení. Ale zde, kde jde o den soudu, svítí – tak se to jeví – smělé doufání, tato smělost a důvěra plné víry, zvlášť vzácně.
To, že důvod pro smělost nelze hledat v naší lásce, ještě nebylo přímo zmíněno. To má být nyní doplněno. Je zvláštní, že někteří se domnívají, že se v 17. verši naší kapitoly mluví o zdokonalení naší lásky. Ale jestliže necháme zcela stranou souvislost, ve které ten verš stojí, už jedna úvaha objasňuje, že zde nikdy nemůže být řeč o naší lásce. Kdyby se skutečně jednalo o zdokonalení naší lásky k bratrům, bylo by to snad vhodné k tomu, aby nám to dalo smělost pro den soudu? Vůbec ne! Spíše by nás to uvrhlo do smutného stavu plného zoufalství, neboť bychom nikdy nevěděli, zda je naše láska dostatečně dokonalá. Avšak Bohu buď dík! Naše smělost v den soudu spočívá, jak jsme viděli, na Jeho lásce k nám.
Pokud jde nyní o den soudu samotný, tu víme z jiných míst Písma, že se bude skládat z více časově od sebe oddělených fází nebo soudních jednání, například: soudu živých, soudu mrtvých. Kdybychom zde o tom blíže jednali, odvedlo by nás to příliš daleko. Obrátíme se jen k jednomu místu, protože se vztahuje přímo na nás, Boží děti:
(2. Kor. 5,10 – přel.)
Toto je jeden z mála veršů v Novém zákoně, kde slovem ›my‹ jsou míněni všichni lidé, věřící stejně jako nevěřící. My všichni musíme být zjeveni před soudnou stolicí Krista. V případě nevěřících zahrnuje to zjevení bezpodmínečně soud. Tak tomu není, když jde o Boží děti. Budeme sice také zjeveni, a bude to pro nás jistě vážný, vznešený okamžik. Vždyť pak bude vidět, do jaké míry jsme ve svém životě žili pro Krista. Vše jiné bude znamenat ztrátu. Ale nepřijdeme na soud.
To víme z úst našeho Pána samého. To jsou vzácná slova, která už jistě milionům věřících lidí dala útěchu a jistotu v této otázce:
(Jan 5,24)
Pán spojuje se slyšením Jeho Slova s vírou tři výsledky: vlastnictví věčného života, ochránění před soudem a přejití ze smrti do života. Ten první a ten poslední jsou dva různé způsoby hledění na věčný život. Jednou to je přirozenost, po druhé okruh, stav. O tom posledním bodu jsme podrobně mluvili ve spojení s kapitolou 3, veršem 14.
Nás zajímá nyní zvláště ta prostřední část. „… a na soud nepřijde.“ To je obdivuhodná milost! Jak by také mohl někdo, kdo vlastní věčný život a přešel jednou provždy ze stavu smrti do okruhu života, jak by tedy mohlo Boží dítě ještě přijít na soud? Neobdržel křesťan život Krista, svého Vykupitele? Nemusel by Kristus odsoudit sám Sebe, kdyby odsoudil ty, jimž udělil Svůj život? Zde si tak správně uvědomujeme význam slov, o nichž jsme uvažovali výše: „… že jaký je on, i my jsme v tomto světě.“
Jak v Prvním Janově dopisu, tak také v Evangeliu dle Jana je Boží láska spojena se skutečností, že nebudeme souzeni. V onom slavném, známém místě, které začíná těmi vznešenými slovy: „Neboť tak Bůh miloval svět,“ je v závěru konstatováno: „Kdo věří v něho (v Syna), není souzen.“ (Jan 3,16-18)
Také bylo často poukazováno na další skutečnost ve spojení s naším zjevením před soudnou stolicí Krista. Ještě předtím, než přijde tato chvíle, bude naše tělo ponížení proměněno k podobnosti s Jeho tělem slávy (Fil. 3,21). Budeme svému Vykupiteli i v tomto vztahu podobni, neboť Jej budeme vidět, jaký je (1. J. 3,2). Budeme stát před soudnou stolicí Krista jako oslavení lidé, poneseme Jeho slávu už dříve, než před Ním budeme zjeveni.
K odůvodnění toho, že Boží děti nepřijdou na soud, vědomě vynechávám ony aspekty, které Pán v této důležité otázce svěřil a zjevil apoštolu Pavlovi. Od něho bychom se například dověděli, že jsme z Boha v Kristu Ježíši a že On se nám stal spravedlností a svatostí a vykoupením (1. Kor. 1,30); že nyní není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (Řím. 8,1).
Apoštol Jan se naproti tomu podle Boží vůle pohybuje po linii Boží přirozenosti, Boží podstaty. A jeho závěr je: Když Bůh někomu, kdo věří ve jméno Jeho jednorozeného Syna, daroval Svůj vlastní život, jak by mohl tento život ještě přivést na soud?
Tak skutečně máme smělost – už dnes i v den soudu! Mohli bychom Bohu, našemu Otci, a našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu někdy za to dostatečně děkovat?
Opakem smělosti je bázeň. Poněvadž věřící mohou být zachváceni i tou, ať vzhledem k soudné stolici Krista, nebo i vzhledem ke každé jiné otázce, přichází apoštol nyní k tomu, aby mluvil i o ní.
(1. J. 4,18)
Smělé doufání (smělost, důvěra) a strach stojí naprosto proti sobě. Kde je jedno, tam není to druhé. „Bázeň není v lásce.“
Toto Janovo konstatování není tak samozřejmé, jak bychom si mohli myslet, a není všeobecného druhu. To ukazuje člen před slovem ›láska‹: „… v /té/ lásce.“ Zde se gramaticky jedná o ›člen vztahu‹, jímž se ukazuje na to, co bylo jmenováno před tím. Apoštol se obrací tedy na tu lásku, o níž právě mluvil: na Boží lásku.
Není místo pro strach na naší straně tváří v tvář lásce na Boží straně. Naopak, dokonalá Boží láska vyhání bázeň z našeho srdce ven – tu bázeň, o které právě byla řeč (nyní i ›bázeň‹ má člen) – a staví na její místo smělou důvěru. „Dokonalá láska“ – to je to, co je Bůh sám, to, co o Sobě ve Svém Synu zjevil a co nám je nyní otevřeno k prožívání, jak jsme viděli. Není tu nic, čeho se bát, když mne Bůh dokonale miluje, když nečiní nic jiného, než že mne miluje.
Zde se přirozeně nemluví o ctící bázni (uctivosti), kterou jako děti stále máme Otci prokazovat. Je míněna ona bázeň nebo úzkost, která má v doprovodu trýzeň, muka. Slovo ›muka‹ se v Novém zákoně vyskytuje už jen jednou: „I půjdou tito do trápení věčného.“ (Mat. 24,46) Vedle „muk“ znamená také ›kázeň, trest‹, takže ta část věty v našem verši může být také přeložena takto: „Neboť bázeň má co činit s trestem, vidí před sebou potrestání.“
Nemusíme my všichni více nebo méně vyznat, že nás občas přes všechna Boží ujištění přepadá bázeň, strach před neočekávanou trýzní nebo trestem? Nuže, pak nám platí poslední věta našeho verše: „Kdo se ale bojí, není dokonaný v lásce.“ Pak jsme se ještě nenaučili lekci, které nás Bůh učí, nepohlédli jsme dostatečně blízko do tváře Krista, který je zjevením Boží lásky. Ačkoli tato láska je vůči nám dokonalá a Bůh chce vytrhnout z našeho srdce úzkost jako škodlivé býlí a místo toho vlít důvěru, nejsme na naší straně často dokonaní v lásce. Je charakteristické, že v řečtině jde u ›dokonalá‹ a ›dokonaný‹ o tentýž kmen slova, jenže jednou je to přídavné jméno /dokonalá láska – p. p./, a podruhé sloveso /není dokonaný – p. p./. Boží láska je dokonalá, náš požitek z ní je, žel, často skutečně nedokonalý.
Ale postavme ještě jednou tu pozitivní stránku souhrnně před svá srdce! Neboť jen tak se můžeme učit trvaleji zůstávat v Boží lásce. Jestliže věříme a víme, co Bůh ve Své nekonečné milosti z nás udělal; jestliže srdcem uchopíme, co je Kristus, a že jaký je On, i my jsme v tomto světě – může potom ještě být na naší straně bázeň? Budoucí den soudu očekáváme nejen bez bázně, nýbrž se smělým doufáním. Neboť tento den přinese nejen plné zjevení toho, co je Kristus, nýbrž také zjeví, co my jsme v Něm. A pokud se týká cesty tam – láska, která se k nám sklonila tak hluboko a nás tak vysoko vyzvedne, ta mezitím nezklame, vyžene každý strach. Buďme si jisti, milovaní, že tato láska dosáhne s námi svého cíle, když my se jen vystavujeme jejím slunečním paprskům!
Apoštol mluvil v minulém oddílu o lásce na Boží straně a ukázal, co tato láska pro nás udělala a co stále ještě dělá. Také se dotkl otázky naší lásky (verše 7.11.12), a jistě to není náhodou, že nyní, na konci oddílu, který jsme nadepsali ›Bůh je láska‹, se tam ještě jednou vrací.
Nejprve přichází všeobecné konstatování. Je to opět jedna z oněch krátkých, a přece tak významných vět, které jsou pro Jana typické.
(1. J. 4,19)
To, že na naší straně nebyla žádná láska k Bohu, nás zaměstnávalo už v de-sátém verši: „Ne že jsme my milovali Boha…“ Ale nyní tu je krátce a stručně napsáno: „My milujeme.“ O předměty naší lásky se v této chvíli nejedná, a proto nejsou jmenovány. Tím dostává to konstatování neomezený dosah. Je to ve své jednoduchosti obšťastňující konstatování: „My milujeme.“ Nejenže vlastníme schopnost milovat, nýbrž také skutečně milujeme.
Ale pak se dozvídáme, proč tomu tak je: „…, protože on nejprve miloval nás.“ To je vzácné odůvodnění pro naše milování! Avšak všimněme si nejprve zdůraznění osobních zájmen v původním textu: My milujeme – On miloval. Naše láska je postavena po bok Boží lásce. Časové tvary sloves ukazují další rozdíl: My milujeme – On miloval. Srovnání je tedy učiněno mezi naším přítomným milováním a Božím milováním v minulosti. Tento bod je ještě zesílen tím, že také slovo ›nejprve‹ je ve zdůrazněném postavení. Dříve než vůbec bylo nějaké milování na naší straně, Bůh miloval nás, nejprve miloval nás.
Z toho všeho se stává zřejmým, že apoštol, když zde mluví o naší lásce, jí nerozumí prostě jako odpovědi, jako odrazu Boží lásky k nám, ačkoli takový způsob pohledu tu jistě rovněž existuje (viz verš 11). Jeho úmyslem je spíše ukázat: Milování na naší straně je zcela nemožné, jedině, že nás Bůh nejprve miloval, a tím nám zásadně daroval schopnost milovat. O této Boží lásce byla řeč už ve verších 9 a 10. Obrat ›On miloval nás‹ ve verši 10 je také přesně tentýž jako ve verši 19.
Boží láska musela tu naši nutně předcházet. A když se dnes my „navzájem milujeme“, k čemuž jsme byli napomenuti ve verši 7, tu proto, že láska je „z Boha“. Ona je zdroj naší lásky, ať už se tato v detailu obrací na kohokoli – na Boha samého nebo na Jeho děti. Jak už bylo poznamenáno, je to zde nejprve ještě ponecháno otevřené. Předměty naší lásky nejsou jmenovány. Ale to se zcela mění s následujícími verši, takže verš 19 můžeme k tomu považovat za úvod nebo přechod. Abstraktní věta „My milujeme“ je potom jakoby „naplněna“ objekty (předměty).
(1. J. 4,20)
Zde máme naposledy „test“, zkušební kámen k odmaskování takových, kteří se sice přiznávají ke křesťanství, ale jejichž vyznání je nepravé, nepravdivé. Už dříve jsme viděli, že v ›poslední hodině‹ nastali mnozí antikristové a že je třeba, abychom před nimi zůstávali ochráněni. Apoštol už třikrát podnikl takový test obratem ›Jestliže řekneme‹ (kap. 1,6.8.10), a rovněž třikrát obratem ›Kdo praví‹ (kap. 2,4.6.9). Nyní formulace zní: „Jestliže někdo řekne.“ Je to zjevně velmi osobní věc, o kterou jde, osobní vyznání.
Nuže, jestliže někdo vyzná: „Miluji Boha,“ pak to není něco vedlejšího. Nakonec to je to nejpodstatnější v našem milování, že milujeme Boha. Měli bychom si to někdy skutečně správně uvědomit, ačkoli to je vlastně samozřejmé. Protože Bůh nás miloval, platí naše láska na prvním místě Jemu. Nikdo nebude tuto pravdu zpochybňovat nebo jí odporovat. A tak apoštol, když pokračuje, vychází z toho, že tomu tak je. Vidí to jako dané: Každé pravé Boží dítě miluje Boha.
Ale může se stát, že vyznání, které je samo o sobě dobré, jde spolu s nenávistí vůči bratrovi. Je tu tedy někdo, kdo dělá, že miluje Boha. Ale chybí mu láska vůči tomu, o kterém vyznává, že to je jeho bratr. Vzpomeneme si: Nemilovat svého bratra je totéž, jako ho nenávidět (srv. s kap. 2,11; 3,14.15).
Apoštol neváhá označit takového člověka za lháře. Už dvakrát mluvil tímto způsobem: „Kdo praví: Znám ho, a nedodržuje jeho příkazy, je lhář, a v tomto pravda není.“ (kap. 2,4) A potom později v téže kapitole: „Kdo je lhář, jestliže ne ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus?“ (kap. 2,22) A nyní čteme: „Jestliže někdo řekne: Miluji Boha, a nenávidí svého bratra, je lhář.“ Vskutku hrozný Boží úsudek, který platí pro všechny tři případy!
Obráceně ale také znamená výrok první poloviny verše, že ten, kdo vznáší tento nárok (že miluje Boha) a miluje svého bratra, mluví pravdu. Je utěšující to vidět.
Slovo ›Neboť‹ ve druhé polovině verše vysvětluje, jak tomu s tím lhářem je třeba rozumět. „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, jak může milovat Boha, kterého neviděl?“ To, že Bůh nemůže být stvořením viděn, nás zaměstnávalo už ve verši 12 naší kapitoly. Ale druhá polovina verše dala nanejvýš významné vysvětlení pro to, že Bůh přece jen může být viděn: „Jestliže se milujeme navzájem, zůstává (bydlí) Bůh v nás.“
To nám také pomůže lépe rozumět našemu verši. Bůh jako takový je sice neviditelný, ale ve Svých dětech, „bratřích“, se učinil poznatelným. Jestliže nyní Jeho obraz ve svatých v někom nevyvolává vůbec žádnou náklonnost, tu také skutečně nemiluje Boha. Jestliže naproti tomu tu je živá víra, pak božský život v někom druhém ve mně vyvolá lásku. Nemůžeme někoho milovat, aniž bychom měli také milující zájem o jeho děti. Tak je tomu také s Bohem a Jeho dětmi.
Je to vážný zkušební kámen, který nám zde Bůh předkládá. A i když je v první řadě určen k tomu, abychom rozeznávali pouhé vyznavače od pravých Božích dětí, tu má přece také svoji řeč pro naše srdce a svědomí. Jak snadno může i nám přejít přes rty, že milujeme Boha, a přitom si dát málo námahy, abychom Jeho obraz poznávali v našem bratrovi a tomu odpovídajícím způsobem jej milovali! Neměli bychom zapomínat, že to, co ve falešném vyznavači plně působí, může působit částečně i v pravém vyznavači: nenávist!
Proto dostává další verš pro náš praktický život mezi Božími dětmi takový velký význam.
(1. J. 4,21)
To, co bylo v předcházejícím verši testem, se zde stává výslovným příkazem: láska k našemu bratrovi. Skutečně to není poprvé, že v tomto Dopisu jsme napomínáni k bratrské lásce. Když se ještě jednou podíváme na jednotlivá místa, vstoupí na naše srdce hluboká vážnost:
Zdůvodnění pro ta napomenutí k bratrské lásce se od sebe citát od citátu liší, ale vždy jsou vznešená, protože jsou božská. Vícekrát se autoritativně mluví o příkazu, jindy je láska přivedena do spojení s pravdivostí. Pak je opět poukázáno na Boží lásku jako na zdroj, a potom na Boží lásku jako na příklad. A nyní v našem verši slouží okolnost, že milujeme Boha, jako důvod pro to, abychom milovali i svého bratra. Ale je to příkaz, který jsme obdrželi od Něho, od Boha.
Co znamená ›příkaz‹, jsme viděli už ve spojení s kapitolou 2, verši 3-8. ›Příkaz‹ nemá nic co činit se ›zákonem‹. Zákon zkoušel a zkoumal člověka v jeho přirozeném, hříšném stavu. Příkazy Nového zákona naproti tomu vedou věřící, vedou nový život v nás, po cestě poslušnosti. Dokonce ani láska neopouští ve svém vykonávání místo poslušnosti. Ať už jsou působení nové přirozenosti v nás jakkoli požehnaná, tato přirozenost je také vždy poslušná. Vidíme to dokonale u Pána Ježíše. On miloval Svého Otce, ale tato láska se zjevovala v oděvu poslušnosti (Jan 10,18; 14,31).
Tato „poslušnost Ježíše Krista“, ke které jsme vyvoleni (1. Pet. 1,1.2), není otrocká poslušnost, nýbrž je to poslušnost z lásky – poslušnost, která má zalíbení v tom, aby dělala, co Bůh chce. Když matka řekne svému dítěti: „Teď si jdi a hraj si!“, pak je dítě ze srdce poslušné, neboť má dělat právě to, co samo rádo chce. Tímto způsobem smíme také my poslouchat. Hned ještě uslyšíme, že Boží příkazy „nejsou těžké“ (1. J. 5,3). Tak tomu je také s příkazem k bratrské lásce. Láska, nebo můžeme také říci: Nová přirozenost nás ráda nechá milovat bratry a dělat jim dobré, a přece je to poslušnost.
To, co podle učení je tak jasné a jednoduché, nám v praktickém uskutečňování ještě často činí mnohou těžkost. A to se zdá být důvodem pro to, že Bůh nás v tomto krátkém Dopisu tak často a z tak různých pohledů napomíná k bratrské lásce. Jak lehce se stane, že jsme od svého bratra byli zraněni a že nám pak připadá těžké ho milovat! Anebo je bratr v nedobrém duchovním stavu a jeho jednání nám působí velké trápení srdce. To jistě může dát naší lásce jinou formu vyjádření, ale milovat ho musíme přesto. Ach, kolik neblahého vzniklo mezi Božím lidem tím, že jsme Božímu příkazu milovat svého bratra nevyhověli nebo jen nedostatečně!
Chtějme se ve vědomí svého selhání uvrhnout na dobrotu Boha, našeho Otce, a vyprosit si Jeho pomoc a trpělivost! Neboť je jisté: Nikde Ho nepotřebujeme více než při tom, abychom milovali bratry. A nezapomínejme na to, že Bůh navzájem spojuje ty dvě věci, které my tak snadno rozdělujeme – lásku k Němu a lásku k Jeho dětem:
„… aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra.“
Když bylo mluveno o příkazu milovat svého bratra, je nyní – aby se předešlo každé vytáčce – probrána otázka: „Kdo je můj bratr?“ A takto zní božská odpověď:
(1. J. 5,1)
Zde to není test, zda láska je pravá. Spíše je ukázáno, kdo je vpravdě „narozen z Boha“, takže víme, koho máme milovat. Neboť i svět má svá bratrstva, dokonce i antikristové se jimi chlubí. Jestliže se nyní takoví „bratři“ milují, pak to není vyjádření toho, že milují Boha. Jen ti, kteří „jsou narození z Boha“ (kap. 2,29; 3,9) a patří k rodině „Božích dětí“ (kap. 3,1.10), se mohou navzájem milovat jako „bratři“, jak to bylo řečeno v kapitole 4, verších 20 a 21. Jejich láska je pak skutečně také důkazem opravdovosti jejich lásky k Bohu.
To, zda je někdo narozen z Boha, a tím je Jeho dítě, bude bezpochybně k poznání z toho, za co považuje Ježíše, co o Něm „věří“ – o tomto člověku Ježíšovi, který byl zde na zemi a zde žil a zemřel. Bludaři tvrdí, že to je všechno, co byl – člověk, nic víc.
Nuže, proti tomu jsme už měli to vysoké vyznání, že „Ježíš je Syn Boží“ (kap. 4,15). Nyní však je jen řečeno: „Každý, kdo věří, že Ježíš je /ten/ Kristus…“ Tato víra nebo toto vyznání má nižší charakter než to první, přesto je Duch Svatý přijímá. Věřit, že Ježíš je Kristus, nejde nad to, co zvěstoval už apoštol Petr svým židovským bratrům: „Ať tedy celý dům Izraele spolehlivě ví, že Bůh jej učinil jak Pánem, tak i Kristem, tohoto Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ (Skutky 2,36)
Může se stát, že nějaké Boží dítě – protože je ještě mladé ve víře, nebo o tom neobdrželo potřebné poučení – rozumí jen velmi málo Ježíšově Osobě a Jeho slávám a výtečnostem a Jeho různým službám. Jestliže tu ale je víra v to, že
to všechno přece v podstatě zahrnuje titul ›Kristus‹ – nuže, pak je tato osoba „bratr“, který má nárok na naši lásku.
Titulem ›Kristus‹ se tedy ani Skutky 2 ani 1. Janův 5 neobracejí k čistě mesiášským hodnostem Pána vzhledem k Izraeli. ›Mesiášem‹ (z pohledu jazyka je to hebrejská forma pro ›Kristus‹) nemusel být v den Letnic teprve „učiněn“, neboť tato hodnost byla už dlouho Jeho vlastní. Na obou místech a na mnoha dalších místech Nového zákona ukazuje ›Kristus‹ na Jeho oslavení po Boží pravici (např. Ef. 1,10). Věřit, že Ježíš je Kristus, jde tedy nad čistě židovskou víru a očekávání. Tak bychom nemohli náš verš podat následovně: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš…“ To není smysl těchto slov. Zdá se být potřebné zvlášť poukázat na tuto okolnost. Asi zde máme tu nejjednodušší formu známosti o Jeho Osobě. Není však židovská, nýbrž zcela jistě křesťanská.
Jestliže nám první polovina našeho verše ukázala, že každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, se narodil z Boha, a tím je Boží dítě a můj bratr, tu druhá polovina verše nás seznamuje s jasným stavem věcí: „A každý, kdo miluje toho, který zplodil, miluje také toho, který je z něho zplozen.“ Jinými slovy: Jestliže milujeme Boha, Otce, budeme milovat také Jeho děti. Tak tomu je už v přirozeném stavu věcí. Pravá láska k rodičům působí, že milujeme i jejich děti – všechny jejich děti. Milujeme je kvůli rodičům. Kdekoli je v nás činná božská láska, její pravost se prokáže v tom, že se nejen vztahuje na Boha, nýbrž také na Jeho děti. To ale byl právě obsah ›příkazu‹ z kapitoly 4, verše 21.
Když necháme výroky našeho verše působit na svá srdce, mohou nás ochránit před určitými nebezpečími, před sklony, jimž vzhledem k bratrské lásce jinak snadno podlehneme.
O nebezpečí, že budeme milovat jen ty, kteří nás milují a uznávají nás, jsme už mluvili s poukazem na celníky z Matouše 5, verše 46. A připomeňme si ještě jednou psa, který je „milý“ k těm, kteří jsou k němu také takoví! Musíme se učit milovat bratry, protože jsou narozeni z Boha, protože jsou Jeho děti, nikoli proto, že styky s nimi nám jsou příjemné.
Jiné nebezpečí spočívá v tom, že svou lásku vůči našemu bratrovi měříme tím, jak vysoký nebo hluboký je stav jeho poznání. Mnoho Božích dětí má žalostně málo světla o Boží pravdě. Mohou například jen málo rozumět milosti. Pak budeme potřebovat tím více milosti, abychom s nimi jednali v lásce, ale přesto je musíme milovat. Neboť když je Bůh miluje, i ty slabé, tu není žádný důvod pro to, abychom je i my nemilovali.
Možná, že nás Bůh učiní svědkem toho, že nějaký bratr klopýtne a je duchovně v nedobrém stavu. Můžeme tu věc prostě nechat ležet v domnění, že se nás to netýká? Nikoliv, neboť se nás to týká! Cožpak to není můj bratr, který je v nouzi a který v tomto rozpoložení nemůže být šťastný? Pravá bratrská láska půjde za ním, pokusí se „přikrýt“ ty hříchy (1. Pet. 4,8). Anebo bychom měli přihlížet, jak náš bratr klesá stále hlouběji? – V každém případě to nebyla dobrá odpověď, kterou Kain dal na Boží otázku, kde je jeho bratr Abel: „Zdali jsem já strážným bratra svého?“ (1. M. 4,9).
Před sobectvím se musíme mít zvláště na pozoru, když máme co činit s věřícími v Pána, kteří v církevním směru jdou po jiné cestě než my. Jak snadno omezujeme svou lásku a svůj zájem na ty, kteří jdou s námi stejnou cestou! Ve svatém Písmu se však mluví o lásce ke všem svatým, a také o prošení za všechny svaté (Ef. 1,15; 6,18; Kol. 1,4). Je to božský život, ne církevní společenství, který nám, kteří jsme narozeni z Boha, přikazuje, abychom milovali všechny ty, kteří jsou z Něho rovněž narozeni. Že k tomu v těch často tak zmatených poměrech potřebujeme vedení Ducha Svatého, je nepochybné.
Toto vedení potřebujeme také zvláště tehdy, když přicházíme do kontaktu s bratrem, který je nějakým způsobem v kázni. Pak mu nebudeme moci svou lásku prokazovat oním milým, přirozeným způsobem, jak to je jinak mezi Božími dětmi možné. I když v takovém případě nemáme přestávat milovat, tu přece musí být láska vykonávána tak, jak to odpovídá stavu, se kterým se setkává. Josef miloval své bratry, ale nemohl se jim ze začátku dát poznat, nýbrž mluvil s nimi tvrdě, aby v jejich srdcích vyvolal poznání jejich zlých skutků (1. M. 42,7). Láska se neraduje z nepravosti, nýbrž se raduje s pravdou (1. Kor. 13,6).
Tato poslední poznámka nám urovnává cestu k dalšímu verši v našem biblickém textu.
(1. J. 5,2)
Jak pozoruhodné! Předtím jsme četli: „… aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra.“ (kap. 4,21) Nyní ale je obsah představen obráceně a je řečeno: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha…“ V tom prvním místě je láska k bratrovi důkazem toho, že člověk miluje Boha. Ve druhém je láska k Bohu důkazem toho, že člověk miluje Boží děti.
Začínáme se snad točit v kruhu? Vůbec ne! Výroky obou veršů jsou pravdivé a oba jsou potřebné. Jestliže v prvním místě spočíval důraz na lásce k bratrovi, tu ve druhém místě leží na lásce k Bohu. To znamená, že láska k bratrovi, která předtím byla požadována jako příkaz, je nyní sama podrobena protitestu: Je láska k mému bratrovi v souladu s mou láskou k Bohu, jemuž jsem povinen poslušností?
Výraz ›Podle toho‹ na začátku verše je spojen se slovem ›když‹ ve druhé polovině verše. „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a zachováváme jeho příkazy.“ Láska k Božím dětem musí – to tato věta jasně ukazuje – být doprovázena a vedena poslušností vůči Bohu. Jak důležitý je tento bod a jak snadno ho přehlížíme! Často si myslíme, že Boží děti správně milujeme tehdy, když se jim ve všem ukazujeme přívětivě. Ale už zmíněný příklad Josefa ukazuje, že láska nemůže být vždy poddajná, nýbrž občas musí být tvrdá – totiž tehdy, když se setká s neposlušností vůči Bohu.
Boží děti skutečně milujeme jen tehdy, když přitom posloucháme Boží příkazy. Láska je věrná, věrná vůči zjevené Boží vůli. Nebere hřích na lehkou váhu. Neomlouvá zlo. Vede nás k tomu, abychom Boží pravdu kladli na první místo a vše ostatní jí podřizovali.
Nemiluji svého bratra, když omlouvám jeho chybné jednání nebo když kvůli pokoji souhlasím s tím, co přímo odporuje Boží vůli. A je to láska k mému bratrovi, když ho následuji na bezbožné cestě nebo kvůli němu zaujmu církevně chybné místo, i kdyby to bylo jen na krátký čas a přechodně? Neposiluji ho pak v tom chybném, co dělá? Božská láska to nikdy neudělá. Musíme se chránit před tím, abychom zlo v učení a praxi u druhých schvalovali tím, že jsme vůči němu lhostejní nebo se s ním dokonce nějakým způsobem identifikovali (vnitřně se s ním ztotožnili).
Ještě méně smíme svého bratra přímo svádět k neposlušnosti vůči jeho Bohu a Otci. Neposlušnost nikdy není láska, ať už přitom máme před očima Boha samého nebo Jeho děti. Nemůžeme oddělovat poslušnost od lásky. Jestliže to není poslušnost, není to ani láska.
Někdy slyšíme říkat: „Miluji tyto věřící lidi příliš, než abych mohl zranit jejich city.“ Ale ti, kteří takto mluví, pomáhají těmto lidem nezřídka v tom, aby dělali něco, co odporuje Božímu slovu. To není bratrská láska, neboť to není láska k Bohu. „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a zachováváme jeho příkazy.“ Když stavíme Boží vůli na první místo a snažíme se zjevovat lásku k Jeho lidu v souhlasu s Jeho Slovem; když se snažíme vést své bratry po cestě poslušnosti vůči Jeho příkazům – to je, milí přátelé, pravá láska, křesťanská láska, bratrská láska!
(1. J. 5,3)
Tento verš vede dosavadní sled myšlenek dále. Avšak musíme se nejprve zaměstnávat výrazem ›Boží láska‹.
Když je řečeno: „Toto je Boží láska“, tu tím mohou být míněny dvě věci: Boží láska k nám, nebo naše láska k Bohu. Souvislost vždy rozhoduje o tom, jaký význam máme před sebou, a ta činí v našem případě jasným, že zde je použit objektivní genitiv (viz k 1. Janovu 2,5 pod ›Textová zvláštnost > objektivní, subjektivní genitiv‹). Takto jde o naši lásku k Bohu.
To je zcela v jedné linii s tím, co jsme dosud zvažovali. Naše láska k Božím dětem byla zkoumána pomocí otázky, jak dalece my přitom také milujeme Boha a zachováváme Jeho příkazy. To byl verš 2. A nyní je ve verši 3 myšlenka z verše 2 ještě zdůrazněna tím, že je jednoznačně ukázáno, v čem se ukazuje naše láska k Bohu: v tom, „že zachováváme jeho příkazy“. Svou lásku k Bohu (a také k našim bratrům) můžeme dokázat jen poslušností vůči Božímu slovu.
Tuto zásadu zde nenacházíme v Novém zákoně poprvé. Pán o tom mluvil už ve Svých srdce se dotýkajících řečech na rozloučenou v horním sále. „Jestliže mne milujete, zachovejte mé příkazy.“ „Kdo má moje příkazy a zachovává je, ten mě miluje.“ (Jan 14,15.21) Je zbytečné tvrdit, že Ho milujeme, když nedbáme na to, abychom činili, co On říká. Testem pro naši lásku k Pánu je poslušnost. Ale tato poslušnost je nejen důkazem naší lásky, nýbrž je také vykonávána v lásce. Není to, jak jsme viděli, otrocká poslušnost, nýbrž poslušnost z lásky.
Proto také Jeho příkazy „nejsou těžké“ – v každém případě pro víru. Když se nám přesto někdy jeví jako břemeno, pak to přichází odtud, že jsme nenahlédli dostatečně blízko do dokonalého zákona svobody – té svobody, že jako z Boha narození smíme poslouchat (Jak. 1,25). Nová přirozenost v nás chce poslouchat. V té míře však, jak staré přirozenosti v sobě dáváme pro-stor, ztrácejí božské výroky svou přitažlivost, bledne dokonce i Osoba našeho Spasitele a naše radost a síla mizí.
Nezahanbuje nás tu už básník 119. Žalmu, když stále znovu mluví o tom, jak cenné a vzácné mu jsou příkazy a práva a svědectví Pána? Vezměme jen některé verše z tohoto jedinečného Žalmu:
Nejsou tyto citáty samy už kázáním? Nenapomínají nás, v případě, kdy jsme ztratili radost z Božího slova, abychom opět více vyhledávali blízkost Pána a ze svého života odstranili vše, co je proti Jeho vůli? S údivem zjistíme, jak velkými a vzácnými se nám opět stanou Boží myšlenky, i když nesou charakter ›příkazů‹.
Zatím co zákon, jak to říká Petr svým bratrům, byl „břemeno“, které ani oni ani jejich otcové nemohli nést a které se lidé vždy znovu snažili vkládat na šíji učedníků (Sk. 15,10), jho Pána, které dnes smíme nést, je jemné a Jeho břemeno lehké (Mat. 11,30). Jistě, stojíme pod autoritou Pána, pod Boží autoritou. Ale není to to nejlepší, co v tomto vztahu může být? Když nám Bůh k našemu vedení dal Své příkazy, pak nám ve Své milosti propůjčil také Svou božskou přirozenost, která se raduje z těchto příkazů. Mohou pak ještě být těžké? Jan v každém případě říká: „Nejsou těžké.“ A tak to také budou vidět všichni, kdo mají důvěru v Boží milost.
V obou posledních verších velkého oddílu, který začal kapitolou 3, veršem 24, mluví apoštol o přemáhání světa a je charakteristické, že přitom znovu do popředí vystupuje víra. V tomto Dopisu se už čtyřikrát mluvilo o víře (kap. 3,23; 4,1.16; 5,1) a kromě druhého místa byla víra Božích dětí vždy v nějaké formě uváděna do spojení s láskou. Nyní ale jde o sílu víry, ve které je třeba dobývat vítězství.
(1. J. 5,4)
Tak jako předcházející verš, začíná také tento slovem ›Neboť‹, které ovšem spíše vysvětluje, vede dále, než zdůvodňuje. I u Pavla nalézáme často toto jazykové navázání. Nuže, tímto „Neboť“ z verše 3: „Neboť toto je Boží láska (tj. láska k Bohu), abychom zachovávali jeho příkazy“, bylo vysvětleno to, co je míněno výrazem „milovat Boha“ ve verši předtím.
Slovo ›Neboť‹ ve verši 4 se opět vztahuje na verš 3 a ukazuje, že se proti zachovávání Božích příkazů staví něco, co musí být „přemoženo“: svět.
Můžeme se divit, že právě tento „nepřítel“, svět, je stavěn do popředí, nikoli ďábel nebo ›tělo‹. Ve skutečnosti ale všechno v tomto světě je v odporu k Bohu a brání pravé poslušnosti.
Přesto se nelze dívat na mravní systém ›svět‹ jako na oddělený od těch dvou dalších nepřátel křesťana. Nakonec je Satan původce tohoto systému a ten umí velmi dobře používat svůj systém s ďábelskou lstí ke zkáze lidí. Má v tom zkušenost z více tisíciletí. Také není bez významu, že dříve, než byli ›mladíci‹ napomínáni, aby nemilovali svět, bylo o nich řečeno, že „přemohli toho zlého“ (kap. 2,13-15).
A když si dále vzpomeneme, které tři elementy tvoří ›svět‹ a jsou jeho vlastním „motorem“: „žádost těla a žádost očí a pýcha života“ (kap. 2,16), tu je lehké poznat, že ›svět‹ navazuje na ›tělo‹, starou, hříšnou přirozenost člověka, a jakoby s ním kooperuje (spolupracuje). Na tom má ten zlý opět nejvyšší zájem.
Vidíme tedy, že ti tři nepřátelé křesťana jdou ruku v ruce se snahou oddělit ho od Krista a učinit ho nešťastným.
Protože byla řeč o bratrské lásce, může k tomu přistoupit ještě jedna myšlenka. Není srdce, které miluje ›svět‹, Božím dětem ukrádáno? Bratrská láska uhasíná a dělá místo lásce k sobě samému. To vše se děje většinou postupně a nepozorovaně. Proto je svět kolem nás právě tak nebezpečný jako plíživá malárie. Jeho ochromující vliv se všeobecně pozná mnohem tíže, než když musíme u sebe naříkat nad nějakým určitým působením ›těla‹ v nás. V tom spočívá nebezpečnost tohoto systému, a proto není tou velkou těžkostí pro pobožné chození v prvé řadě ›tělo‹, nýbrž ›svět‹.
A tak je to poslušnost a bratrská láska, jejichž vykonávání je svět se svými „spojenci“ nepřátelský a snaží se jim bránit.
Přes všechnu vážnost pro náš praktický život nám nyní v této otázce není dáno napomenutí, jak bychom možná očekávali, nýbrž je nám abstraktním způsobem představena pravda, jaká je: „Neboť vše, co je narozeno z Boha, přemáhá svět.“ Jinými slovy: Existuje přirozenost, která přemáhá svět – nová přirozenost, věčný život v nás. Obdrželi jsme ji od Boha a ona nepatří k Satanovu systému, nýbrž k Otcovu systému.
A to je typické nebo podstatné pro tuto přirozenost: Přemáhá svět. Zde se tolik nemluví o osobách, protože zde čteme. „Neboť vše, co…“ Váha spočívá více na přirozenosti, kterou věřící má. Tato přirozenost je necitlivá pro ›svět‹ a jeho žádosti a zábavy. Přesto je zřejmé také toto: Kdo ji nevlastní, nemůže nikdy svět přemoci.
Ale kromě přirozenosti potřebujeme k přemáhání světa ještě jednu zásadu: „A toto je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“ Jestliže na jedné straně je božská přirozenost necitlivá pro příjemnosti světa, tak na druhé straně se víra nezaměstnává viditelnými věcmi, nýbrž vztahuje se po neviditelných, božských věcech, a raduje se z nich. Jaký dar je tato „naše víra“!
Avšak pak nám je nápadné, že ve spojení s naší vírou pro přemáhání světa je použit jiný čas, než tomu bylo u přemáhání podle nové přirozenosti. Tam byl použit tvar přítomného času, jak se to obvykle děje, když jsou představovány abstraktní pravdy: „… přemáhá svět.“
Ale nyní čteme: „… vítězství, které přemohlo svět.“ Zde máme tvar aoristu – v řečtině tvar minulosti, ve kterém jsou děje minulosti historicky vyprávěny a jsou shrnuty v jednom bodu. Zdá se, že Duch Svatý tím ukazuje zpět na začátek, kdy v nás začal nový život, a poprvé se v nás zjevila síla víry. Ale také jsme od té doby vždy znovu a v mnoha jednotlivostech zakusili pravdu slov, že toto je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.
Ostatně řecké slovo pro ›vítězství‹ (níke) se vyskytuje v Novém zákoně jen na tomto jednom místě. A také se slovem pro ›víru‹ (pístis) se v Janových spisech už nikdy nesetkáme, ačkoli přirozeně o věření jako činnosti se právě v jeho spisech mluví velmi často. Známost těchto souvislostí není zcela bez významu, vždyť ukazuje váhu, kterou Bůh klade na tyto dvě věci, na vítězství a na víru.
Slyšeli jsme o přirozenosti, která přemáhá, a o naší víře, která přemohla. Ale protože jsme stvoření, potřebuje jak přirozenost, tak i víra v nás nějaký předmět. Anebo to řekneme takto: Abychom k přemáhání získali sílu, potřebujeme kromě přirozenosti a zásady také Osobu, nad námi stojící Osobu, která nás dokáže přitahovat. Tu ukazuje nyní další verš:
(1. J. 5,5)
Tento verš nám představuje pravdu ve formě otázky. Ale tato otázka ve způsobu, jakým je položena, nalézá ihned svou odpověď, přičemž se vychází z toho, že nikdo nebude myslet na nějakou jinou odpověď.
Každému bude jasné, že když jde o naši víru, všechno závisí na tom, čemu věříme. Věřit v nějakou fikci (něco vymyšleného) nebo věřit v lež neznamená vítězství, nýbrž porážku. Vítězství nad světem můžeme však vybojovat jen tehdy, když věříme, že Ježíš je Syn Boží.
Dříve než se budeme blíže zabývat významem těchto slov, mají být uvedena všechna ta místa našeho Dopisu, která něco říkají o Pánu Ježíši. Ačkoli jsme o tom všem už uvažovali, budeme možná přece překvapeni, kolik toho je. Také v poslední velké části Dopisu v kapitole 5 budou přidány další znaky, které však v této chvíli chceme ponechat stranou. Nyní k těm místům, která kvůli souvislosti budou citována jen tak úplně, jak to je nutné:
Když přehlédneme tyto citáty – jakou plnost sláv a hodností tu pak spatřujeme v Osobě našeho Pána! A je nápadné, jak často je poukazováno na Osobu s tím prostým jménem ›Ježíš‹, právě na Něho jako na pravého člověka. Jak nezměřitelné bohatství požehnání je také pro nás spojeno s Jeho Osobou a Jeho dílem!
I v našem verši, ke kterému se nyní chceme vrátit, je použito samostatně stojící jméno ›Ježíš‹, právě tak jako v prvním verši kapitoly. Ale tu bylo jméno ›Ježíš‹ spojeno s vírou v to, že On je /ten/ Kristus. To stačilo, aby ukázalo, že člověk, který tomu věří, je narozen z Boha. Nyní ale, když jde o přemáhání světa, je jméno ›Ježíš‹ spojeno s vírou v to, že On je Syn Boží. To je bezpochyby více.
Když jsme se zaměstnávali veršem 1, viděli jsme, že víra v Pána jako v /toho/ Krista představuje nejjednodušší druh věření. ›Kristus‹ je titul, propůjčený Pánu Ježíši jako člověku, a má co činit – ne výlučně, ale přece také – se zemí, s židovským lidem, s národy. Jako Kristus bude Pán jednou Hlavou nade vším, nad celým vesmírem (Ef. 1,10.22). Tak se s ›Kristem‹ pojí velmi vysoké myšlenky, ano sama Boží rada. To nechceme nikterak přehlížet nebo to málo oceňovat. Neboť kdo z nás by mohl, byť jen přibližně, pochopit ty hodnosti a slávy, které Bůh Svému Kristu přisoudil? Ale jsou to právě přece všechno propůjčené slávy.
Zcela jinak tomu je, když před nás přichází Pán jako ›Syn Boží‹. Jako takový je On Bůh, věčný Syn, je jedno s Otcem (Jan 10,30) a je dokonalým zjevením Boha Otce lidem (Jan 1,18; 14.9). Ale lidé Ho zavrhli: Viděli Ho a – od sebe odvrhli. Jak otřesná jsou v tomto vztahu slova Pána: „Bych byl skutků nečinil mezi nimi, jichž žádný jiný nečinil, hříchu by neměli; ale nyní i viděli, i nenáviděli i mne i Otce mého.“ (Jan 15,24)
Tak vidíme na jedné straně Božího Syna a na druhé straně svět, který Ho, když zde byl, poplival a přibil na kříž. Často si myslíme, že to je už dávno, ale u Boha je to tak čerstvé, jako kdyby to bylo včera.
To, co my potřebujeme, je rostoucí poznání Osoby Božího Syna. A když shledáme, že Ten, s kterým svět tak potupně jednal, je Boží Syn, pak vidíme, co svět skutečně je. Ten Ukřižovaný je Boží Syn! Tou mírou, jak se Jím naše víra zaměstnává, budeme přemáhat svět jako nepřítele. Ach, jaká síla, jaké tajemství spočívá v poznání Osoby Ježíše, našeho Pána! Kéž bychom přece o to více usilovali! Co by mohl svět také dělat s někým, pro kterého je Boží Syn vším?