1. Janův 3,11 – 23
V PŘEDCHÁZEJÍCÍM ODDÍLU (1. J. 2,28 – 3,10) jsme viděli spravedlnost jako vystupující charakteristický znak Božích dětí – praktickou spravedlnost. V nyní následujícím oddílu (kap. 3,11-23) vystupuje do popředí jako znak Božích dětí láska. Že ty dvě věci stojí navzájem blíže, než všeobecně máme za to, se jistě stalo zřejmým. Apoštol také v posledním verši předcházejícího oddílu (verši 10) už uvedl myšlenku bratrské lásky, ovšem v záporném tvaru: Její chybění prozrazovalo, že tu není božský život.
Ale nyní je ukázána kladná stránka lásky k bratrům, a to ve vícerém vztahu, jak zjistíme. Nicméně Duch Svatý považuje také za nutné připravit nás na její opak, na nenávist světa proti bratrům.
I když bratrská láska prochází jmenovaným oddílem (verši 11-23) jako vůdčí myšlenka, tu přece můžeme podle rozeznatelných, různých zdůraznění, utvořit dva pododdíly a nazvat je takto:
Verše 11-18: Bratrská láska
Verše 19-23: Důvěra k Bohu
Poslední verš kapitoly patří už novému velkému oddílu tohoto Dopisu. Táhne se až ke kapitole 5, verši 5 a má za obsah tematický okruh, který bychom dobře mohli nazvat „Boží přebývání v nás a naše přebývání v Bohu“.
Tím máme před sebou myšlenkovou kostru celého zbývajícího oddílu 3. kapitoly. Může nám pomoci uvést do plnosti představených myšlenek a témat určitý pořádek.
(1. J. 3,11)
Zde se znovu setkáváme s výrazem ›od počátku‹, který je pro náš Dopis tak charakteristický. Jak jsme už poznali, znamená (s výjimkou verše 8 v kapitole 3, kde se vztahuje na ďábla): ›od doby, když zde byl Kristus a zjevil věčný život‹. Ve dnech, v nichž se bludaři a svůdci snažili šířit mezi věřícími učení působící zkázu, učení od démonů (1. Tim. 4,1), viděl apoštol nutnost vést Boží děti zpátky k tomu, čemu byli učeni od počátku, ať to bylo skrze Pána Ježíše samého, když zde ještě byl, nebo skrze Jeho apoštoly.
Ano, co by i pro nás také mohlo být důležitější dnes, v době, ve které se lidé stále více vzdávají pravého křesťanství, než být vedeni zpět ke Kristu samému? To velké, na co musíme hledět a co je „život“, je Kristus, zjevený ve světě. Je to jen Kristus sám, kdo nám může dát pravý charakter všeho: On je „pravda“. Zde existuje stejně tak málo „vývoj“ jako v přirozených věcech. Když Spasitel byl v tomto světě, byl dokonalým zjevením Boží přirozenosti, a tím také Boží lásky. A co můžeme s obdivem zjistit: Měl zvláštní lásku ke Svým učedníkům.
Toto zjevení bylo vskutku něco zcela nového. Teprve od té doby také dal Pán těm Svým „nový příkaz /přikázání/“: že se mají navzájem milovat (Jan 13,34). Bůh chtěl utvořit rodinu Svých dětí a shromáždit rozptýlené Boží děti v jedno. A v této rodině by měly a mají vládnout božské náklonnosti. Nejde zde o lásku k bližnímu (zákon), ne o lásku k lidem (evangelium), nýbrž o lásku božských vztahů uvnitř Boží rodiny.
Když jsme v průběhu našich úvah stále znovu mluvili o Božích dětech jako o Boží rodině, a právě jsme mluvili o jejím utvoření, tu mne to vede k poznámce, že v Novém zákoně nalézáme dvě formy jednoty. Apoštolem Pavlem nám představená forma je jednota Kristova těla. O ní apoštol Jan nemluví ani na jediném místě svých spisů. Jemu bylo naproti tomu dáno přivádět před srdce jednotu Boží rodiny. Tato pravda má vnitřní krásu, může nás vskutku učinit šťastnými.
Neboť v určitém smyslu je Boží rodina přes všechno selhání i dnes ještě „nedotčená“.
A ještě něco se zdá být důležité, aby bylo zdůrazněno. Jestliže se dosud v tomto Dopisu mluvilo o lásce, tu vždy v tom smyslu, že její přítomnost je důkaz toho, že ta osoba je znovuzrozena – o lásce tedy jako o charakterovém znaku nového života. Tak tomu je i v tomto oddílu, který je nyní před námi. Stačí jen, když se podíváme dopředu na čtrnáctý verš. Ale v jedenáctém verši, u kterého právě jsme, tomu je jinak. Zde máme – poprvé – napomenutí Božím dětem, aby se navzájem milovaly.
Ano, toto napomenutí je obsah zvěsti, kterou od počátku slýchaly. Když po-myslíme na to, že tato „zvěst“ stojí po boku závažné zvěsti na začátku Dopisu: „…že Bůh je světlo a není v něm vůbec žádná tma“ (kap. 1,5), tu můžeme poznat vážnost a důležitost této druhé zvěsti. Tento dřívější příkaz Pána Ježíše, že se máme navzájem milovat, má ústřední význam pro blaho Boží rodiny. A přece, jak často jsme se proti němu provinili! Jestliže chybí láska, není nic skutečně dobré. Jestliže ale ona působí, mohou být vyřešeny i vážné těžkosti. Jistě není nevhodné na tomto místě poukázat na „Velepíseň lásky“ jiného pisatele: 1. Korintským 13.
Od Jeronýma, jednoho z církevních otců, víme o tom, že apoštol Jan ke konci svého života, když příliš zeslábl, než aby ještě mohl kázat, stále znovu poukazoval na ten příkaz Pána a napomínal věřící: „Děti, milujte se navzájem!“
Když apoštol připomněl Božím dětem ten dřívější příkaz Pána, aby se navzájem milovaly, mluví nyní o přesném opaku toho, o nenávisti. Jde přitom udivujícím způsobem daleko zpátky do historie lidstva, ano, k prvnímu v hříchu narozenému člověku, aby poukázal na nejčasnější příklad nenávisti proti bratrovi. Už z toho se učíme vážné, zahanbující lekci: Také nenávist je velmi stará věc.
(1. J. 3,12)
Osmým veršem naší kapitoly začalo líčení celé historie hříchu, a zde nyní nalézá své tragické pokračování. Kain se tím, co udělal, prokázal jako „z toho zlého“, z ďábla, prokázal se jako „dítě ďábla“. Člověk je buď „z Boha“, nebo „z toho zlého“. Oběma skupinám lidí jsou vlastní určité skutky. Neexistuje střední cesta mezi láskou a nenávistí, a propast mezi tím, co je z Boha, a tím, co je z toho zlého, je nepřeklenutelná. Vraždou svého bratra Kain zjevil své duchovní spojení, svou mravní příbuznost s tím zlým; neboť ďábel byl „vrah lidí od počátku“ (Jan 8,44), to znamená, že uvedl hřích, a tím smrt. Kain pokračoval v této linii.
Přitom nespočívá důraz na skutečnosti, že Kain zabil svého bratra, nýbrž na důvodu, proč to udělal. To je zdůrazněno vsunutou otázkou: „A proč ho zabil?“ Také je tím silněji vyzdvižen protiklad k charakteru jeho bratra.
Odpověď: „Protože jeho skutky byly zlé, jeho bratra ale spravedlivé“ říká více než jen to, že Kain k tomu neměl žádný důvod, aby násilně zabil svého bratra. Hnací pohnutkou k tomu také nebyla jen závist a žárlivost. Jistě byly také ve hře. Avšak dodatek, že Kainovy skutky byly zlé, ale jeho bratra spravedlivé, přece zřetelně ukazuje na hlavní bod Kainovy špatnosti: On nenáviděl svého bratra. Rozlišování mezi skutky jednoho (Kaina) a skutky druhého (Abela) je v plném souhlasu s historickou zprávou v 1. Mojžíšově 4, verších 4 a 5, a se zmínkou v Židům 11, verši 4 (v Judovi 11 tento poukaz chybí). Děti ďábla nenávidí Boží děti, nenávidí je, protože se jejich spravedlivými skutky vidí být odsuzované ve svých vlastních zlých skutcích. To je ten bod, o který jde, a na tom se dodnes nic nezměnilo.
Možná, že se tomu divíme, že pro ilustraci nenávisti je sáhnuto k extrémnímu příkladu první vraždy. Odpověď na to najdeme ve verši 15 (srv. také s Mat. 5,21.22). Je, žel, až příliš pravdivé, že my často poznáváme charakter zla příliš pozdě, že ho poznáme teprve tehdy, když se zlo zjeví ve svém celém rozsahu.
Už dříve jsme poukázali na spojení mezi spravedlností a láskou. Zde je nyní nalézáme potvrzeno, i když v negativních opacích: nespravedlnost a nenávist se nacházely v jedné a téže osobě.
Tento verš uzavírá zmínku o spravedlnosti v tomto Dopisu. Byl tu přechod od předmětu spravedlnosti k předmětu lásky (verš 10), a nyní tvoří ústřední předmět Dopisu láska, až nakonec je vystřídán předmětem života. Připomeneme si tři hlavní myšlenky tohoto Dopisu: světlo – lásku – život.
To, že Kainova nenávist vůči jeho bratrovi je znázorněním nenávisti světa vůči Božím dětem – a nejen nějaký jednotlivý zlý případ – jsme už poznamenali. Další verš v našem textu to potvrzuje:
(1. J. 3,13)
Apoštol nyní používá oslovení, které se v tomto Dopisu vyskytuje jen zde: „Bratři.“ Neříká jako předtím: „Moje děti“, „Milovaní“, „Děcka“. Protože nadále chce mluvit o rodinných vztazích a o lásce k bratrům, je oslovení „Bratři“ (nikoli „Moji bratři“) naprosto přiměřené.
Napomenutí, abychom se nedivili, když nás svět nenávidí, by nám nebylo dáno, kdybychom právě k tomu nebyli nakloněni. Pisatel u slova „když“ vychází ze skutečnosti, neboť používá ›když /jestliže/‹ splněné podmínky: „… když vás svět nenávidí.“ Svět v tom jistě bude pokračovat, aby nás nenávi-děl, protože svět je právě svět. Tito lidé nejsou „narozeni z Boha“, nejsou „Boží děti“, nýbrž „děti ďábla“, neboť jsou „z toho zlého“. Nemusíme se tedy divit, když, nebo že, nás svět nenávidí. Je to přirozenost člověka, jak je – jako stojící pod mocí Satana.
Už Pán Ježíš mluvil o nenávisti světa a je charakteristické, že přitom používá tutéž (viděnou jako splněnou) podmínku: „Jestliže vás svět nenávidí, tak víte, že mne nenáviděl před vámi.“ (Jan 15,18) Jeho další slova nám dávají zdůvodnění pro nenávist světa: „Protože nejste ze světa, nýbrž já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (verš 19; srv. též s Janem 17,14)
Je nám nápadné, že je zde jmenován trochu jiný důvod pro nenávist světa než v Prvním Janově dopisu. Už skutečnost, že nejsme ze světa, světu stačí k tomu, aby nás nenáviděl. Nepotřebujeme jakoby dále už nic dělat: Jejich nenávist je nám zajištěna, protože k nim nepatříme. V našem Dopisu se nenávist naproti tomu zakládá na tom, že děti světa se vidí být odsuzovány ve svých zlých skutcích spravedlivými skutky Božích dětí. To leží zcela na jedné linii s tím, co Pán řekl: „Neboť každý, kdo činí zlé, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny /trestány/.“ (Jan 3,20)
Zbývá ještě osvětlit otázku, co Jan na tomto místě myslí slovem ›svět‹. Zřej-mě tu máme jiný význam ›světa‹ než v kapitole 2, ve verši 15; neboť nějaký systém nemůže nenávidět. Jsou to spíše lidé, kteří jsou tím systémem světa ovládáni. A když si vezmeme na pomoc kapitolu 2, verš 19, tu poznáváme, že má zvláště na zřeteli ony svůdce, kteří se vzdali té kdysi známé pravdy a stali se antikristy. Jako takoví stojí pod lží Satana a také sdílejí jeho vražedného ducha. Jsou částí onoho „Kainova světa“, který vždy začíná náboženskými nároky a končí vraždou. Dějiny církve to dokládají mnoha otřesnými příklady.
Apoštol mluvil právě o světu a o jeho nenávisti. Nyní ukazuje velký protiklad k pravému křesťanství. A opět začíná tím nám už známým „Víme“:
(1. J. 3,14a)
My, bratři, víme (vědomě), že jsme přešli ze smrti do života. Řecká předložka ›ek‹ (= z) neznamená ›od/někud/ – sem‹ nýbrž ›z – ven‹; to znamená, že neoznačuje nějaké místo, z kterého člověk přichází, nýbrž stav, který člověk opouští. My jsme tedy z Boží milosti přešli ze stavu duchovní smrti do stavu duchovního, věčného života. Sloveso ›přešli‹ je ve tvaru perfekta a říká, že jsme byli ze starého stavu osvobozeni jednou provždy, a nyní jsme dosáhli nového stavu a v něm zůstáváme. „Přešli jsme ze smrti do života“ – to je hluboko jdoucí popis toho, co jsme prožili při svém obrácení, když jsme jako duchovně mrtví byli v duchovním směru oživeni.
Zároveň to je pomocné vysvětlení toho, co to znamená být „z Boha narozen“.
V Janu 5, verši 24, se setkáváme s tímtéž výrazem „přejít ze smrti do života“. Tam se ovšem jedná o zaslíbení, s kterým se Pán Ježíš obrací na hříšníky, zatím co naše místo má na zřeteli Boží děti, které skrze víru už dosáhly toho požehnání.
Odkud nyní víme, že v nás tato mocná změna stavu nastala? Zcela jednoduše proto, „protože milujeme bratry“. To je vskutku zajímavé zdůvodnění! Není řečeno: „… protože nám to Písmo ukazuje“, nebo: „… protože za nás Kristus zemřel“. To by také zcela odpovídalo pravdě. Ale jako důvod je jmenován vnitřní pocit v nás, který máme vůči „bratrům“: Milujeme je.
Pohnutkou pro tento zvláštní způsob dokazování je, že apoštol chce postavit další „test“ vzhledem ke křesťanským vyznavačům. Proto ukazuje, jak se, vedle jiných znaků, život ve věřících zjevuje: skrze bratrskou lásku. Nejzřetelnější činnost duchovního života v nás je, že milujeme ty, kteří jsou s námi jedno, kteří jsou duchovně našimi bratry.
A tak čteme: „/ty/ bratry“, nikoli: „jisté, milé bratry“, skrze něž jsme měli užitek nebo požehnání. To tu přirozeně je a svaté Písmo pro to nechává prostor. Neměl také Pán Ježíš k určitým učedníkům zvláštní náklonnosti? Ale to, oč zde jde, když je řečeno: „… protože milujeme bratry“, je přece ta zásadní láska k bratrům, k bratrům jako takovým – nezávisle na tom, zda z Krista zjevují mnoho nebo málo.
Vzpomínám si na jedno malé děvče asi pěti- nebo šestileté, které určitou „tetu G.“, kterou znalo ze shromáždění, mělo všechno jiné než rádo a snažilo se jí všude vyhnout. Tato stará sestra v Pánu byla nejen od dětí považovaná za trochu nepřístupnou nebo chladnou. Neuměla svou lásku ukazovat tak jako druzí. Ale jednoho dne se to děvče obrátilo k Pánu Ježíši. Mnozí pochybovali, zda se člověk už v tak mladých letech může obrátit, anebo zda to obrácení je pravé. Avšak všechny pochybnosti zmizely, když ji při příštím shromáždění bylo vidět, jak běží právě k oné „tetě“ a padá jí kolem krku: „Tetičko G., já mám teď také Spasitele!“
Ano, protože milujeme bratry, víme, že jsme přešli ze smrti do života. Mnoha Božím dětem, mezi nimi též pisateli, se tato známka stala hlubokou útěchou a posílila je v jejich jistotě víry. A dokonce i v takových případech, kdy v životě toho či onoho člověka nemůžeme spatřit mnoho z víry, ta skutečnost, že nějak tu přece je láska k bratrům, přesto dává jasno a nemálo potěšuje srdce.
Ale nyní přichází ten „test“:
(1. J. 3,14b)
Apoštol opět staví člověka na půdu jeho vyznání a ten, kdo v tomto směru svého bratra zásadně nemiluje, jen dokazuje, že on sám nikdy bratrem nebyl: Zůstává ve smrti. Nejen je duchovně mrtvý (Ef. 2,1.5), nýbrž ať už je jeho vyznání jakékoli, on zůstává v tomto žalostném stavu. Chybění bratrské lásky je známkou duchovní smrti.
Předtím jsme slyšeli: „Kdo praví, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, je v temnotě až dosud.“ (1. J. 2,9) A zde: „… zůstává ve smrti.“ Tma a nenávist a smrt jdou spolu, tak jako světlo a láska a život existují vždy spolu. Tam, kde chybí byť jen jedna z těch tří božských ctností, nejsou pravdivé ani ty druhé. A kde je místo lásky nenávist, tam jsou nezbytně i ti neblazí průvodci: duchovní tma a duchovní smrt. Co je tvým dílem, milý čtenáři, život nebo – smrt?
To, co Jan dodává k prohloubení již řečeného, může mnohé z nás překvapit anebo nám připadat tvrdé. Avšak je to pravda.
(1. J. 3,15)
Apoštol zde jde k základu věcí. Tak jako je láska činnost a důkaz věčného života, tak je nenávist v duchovním směru činnost smrti – je to vražda. Tatáž věc, která vyvolává hřích vraždy, také dává někomu nenávidět svého bratra. Snad to nedojde až do krajnosti, ale je to táž věc, činnost smrti. Jestliže svět nenávidí Boží děti, zjevuje tím Kainovu přirozenost. Zda skutečně je vylita krev, nebo ne, netvoří v principu žádný rozdíl (srv. s Mat. 5,22). Bůh jedná v křesťanství s nitrem, nejen se zevnějškem. Tak nazývá Pán cizoložníkem toho, který se poddá žádosti po nějaké ženě, byť i jen očima: Ve svém srdci se s ní už dopustil cizoložství (Mat. 5,28). A ten, kdo nenávidí svého bratra, je potencionální (možný) vrah, je svým sklonem nebo duchem vrah lidí. To je třeba chápat nejen v mravním, duchovním smyslu, nýbrž i doslovně, tělesně. Ale i když ten poslední skutek není proveden, je tady přece pohnutka k němu a Pán posuzuje pohnutky.
›Vrah lidí‹ je přesně to slovo, které Pán Ježíš používá vzhledem k ďáblovi (Jan 8,44). Nakonec se vztahuje také na všechny děti ďábla (1. J. 3,10b) a zahrnuje zvláště ty, kteří jako antikristové „vyšli z nás“ (kap. 2,19). Jan už varoval před lhářem (kap. 2,22), a nyní varuje před vrahem lidí. Také Pán nazval ďábla jedním dechem vrahem lidí a lhářem. Jaká hrozná příbuznost mezi ďáblem a těmi, kdo jsou jím svedeni! Nechť na to myslí všichni, kteří mluví opovržlivě o Pánu Ježíši a nenávidí ty Jeho!
(1. J. 3,15b)
Zde je ten, který ničí fyzický život (vrah lidí), postaven do protikladu k tomu, kdo vlastní duchovní život (Boží dítě). O prvním je řečeno, že nemá věčný život v sobě zůstávající. Tento obrat nevyjadřuje žádným způsobem možnou ztrátu věčného života, jako kdyby tato osoba někdy vlastnila věčný život, ale skrze hřích ho pak ztratila. Takovou myšlenku svaté Písmo nezná, a ani zde není nic takového řečeno. Čistě z textové stránky viděno by takové vysvětlení zdůraznilo slovo ›zůstávat‹ nad veškerou náležitost.
Mnohem spíše tu je vytvořena paralela ke konci verše 14: Vrah lidí – tedy ten, kdo „nemiluje bratra“ – nemá žádný věčný život jako trvalé vlastnictví, nýbrž „zůstává ve smrti“. Ještě nikdy nebyl nikde jinde, a tam zůstává, pokud se nenechá Boží milostí nalézt.
Ještě je doba milosti, ještě jsou dveře Boží milosti otevřené pro každého hříšníka, a dokonce i vrah může ještě nalézt odpuštění. Kdyby ale měl zemřít ve svých hříších a jít do věčnosti nesmířen, bude jeho díl v jezeru, které hoří ohněm a sírou, což je druhá smrt (Zj. 21,8).
V předcházejícím jsme byli napomenuti, abychom se navzájem milovali. Ačkoli láska k bratrům je podstatný znak božského života – a tím je v každém pravém Božím dítěti –, přesto máme zapotřebí, abychom byli napomenuti k jejímu uskutečňování.
Vždyť je poměrně snadné milovat duchovně smýšlejícího křesťana, milovat někoho, kdo vyrostl v milosti a v různých situacích zjevuje rysy božského života. Ale připadá nám to podstatně těžší milovat Boží dítě, které je ještě tělesné a má při sobě různé vrtochy a podivnosti, nemáme-li mluvit o zjevně zlých věcech. Jak velmi nám je blízké někým takovým opovrhovat nebo si ho málo cenit. Ale před tím se musíme mít na pozoru. Ne že bychom měli milovat neslušnosti svých bratrů. Bůh je také nemiluje. Ale bratrská láska musí „zůstávat“ (Žid. 13,1). Buďme ujištěni, že Bůh dopustí, aby naše láska k bratrům byla postavena na zkoušku.
V průběhu uvažování o tomto Dopisu jsme vícekrát viděli, že věčný život ve věřícím není samostatný. Potřebuje sycení a vedení Božím slovem, ano, Kristem samým – zdrojem života. Tak tomu je také s láskou. Když chceme získat sílu, abychom milovali bratra přes jeho chyby, pak musíme hledět od sebe a také od toho bratra pryč a hledět na Krista. Tam jedině vidíme, co je pravá láska. A tam apoštol nyní vede náš pohled.
(1. J. 3,16)
›Podle toho‹ (nebo doslovně: ›V tomto‹) se vztahuje na následující konstatování: „V tomto jsme poznali lásku, že…“ Zde není užito slovo pro vědomé, vnitřní vědění (oída), nýbrž ›ginósko‹. Toto řecké slovo označuje poznávání skrze osobní zkušenost a vztah (viz k 1. J. 2,3 pod ›Textová zvláštnost > znát – vědět‹). A protože je v perfektu, můžeme přeložit: „Získali jsme známost o tom, a víme to nyní.“ Na co se vztahuje toto poznání, toto vědění? Na „lásku“. Ne na lásku všeobecně, nýbrž na „/tu/ lásku“ zvlášť. To se může jistě vztahovat na Boží lásku, ačkoli to není přímo řečeno. Ale toto je ten velký a nevyvratitelný důkaz lásky (Boží), že On (Kristus) za nás položil Svůj život. V tom našla své nejvyšší a nejvzácnější vyjádření. Dříve než se budeme tímto požehnaným předmětem dále zaměstnávat, musíme ještě krátce promluvit o zde použitém slovu ›život‹.
Apoštol Jan používá v tomto oddílu svého Dopisu (kap. 3,14-17) tři různá řecká slova pro ›život‹ – to je další příklad přesnosti ve vyjadřování svatého Písma. Také je vždy poučné, často dokonce nezbytné, jednotlivé pojmy pečlivě navzájem rozlišovat.
Ve verši 14 je řecké slovo ›zoé‹. To je v Novém zákoně nejvznešenější slovo pro ›život‹. Popisuje život v absolutním smyslu, život jako zásadu. Když se mluví o Božím životu, o věčném, duchovním životu, je vždy použito toto slovo. Poprvé se objevuje v Matouši 7, verši 14: „Úzká je cesta, která vede k životu.“ A naposledy se s ním setkáváme ve „stromu života“ ve Zjevení 22, verši 19.
Druhé řecké slovo pro ›život‹, ›psyché‹, máme v 16. verši naší kapitoly. Má široký významový rozsah, který je výrazem ›duše, (přirozený) život, mysl‹ popsán jen nedostatečně. Přesto je jasné, že Pán Ježíš položil Svůj přirozený, lidský život. To je také myšlenka, když On o Sobě mluví jako o dobrém Pastýři a říká: „Dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce.“ (Jan 10,11). „Já pokládám svůj život za ovce.“ (verš 15) „Proto mne Otec miluje, že já pokládám život svůj.“ (verš 17) Ve všech třech místech používá Pán, když mluví o Své dobrovolné smrti, totéž slovo ›psyché‹. Ano, On, jak to říká Izaiáš, „vylil svou duši na smrt“ (kap. 53,12). Tím je ale nedotčena okolnost, že On je stále věčný život (›zoé‹). On jím byl vždy a zůstává jím vždy.
Ještě třetí slovo pro ›život‹ se nachází v našem oddílu. Na první pohled ovšem není poznatelné: „Má-li však kdo pozemský majetek (doslovně: vlastnictví světa) …“ Řecké slovo ›bíos‹ popisuje pozemský život podle jeho vnějších funkcí a vztahů a znamená ›(organický) život, živobytí, majetek, jmění, způsob života‹. Chudá vdova vložila celé své živobytí do pokladnice (Marek 12,44). Mezi trny spadlé semeno bylo udušeno mezi jiným zábavami života (Luk. 8,14). Smíme se modlit za to, abychom mohli vést klidný a tichý život (1. Tim. 2,2). A když otec v podobenství o ›ztraceném synu‹ oběma synům rozdělil majetek (Luk. 15,12), máme zde tentýž význam jako v 1. J. 3, verši 17: majetek, jmění. Ostatně se v 1. Janově dopisu nalézá řecké ›bíos‹ ještě jednou, a to v kapitole 2, verši 16: „pýcha života“. Zde označuje, podobně jako v citátech z Lukáše 8 a 1. Timoteovi 2, odpovídající způsob života.
Třikrát slovo ›život‹, avšak jak velké jsou rozdíly!
Tím se opět vracíme k našemu textu. Výraz ›položit svůj život (= nechat)‹ se vyskytuje jen v Janových spisech. Matouš a Marek říkají: „Dát svůj život.“ (Mat. 20,28; Marek 10,45)
Slovo ›On‹ je zdůrazněno: „… že on za nás položil svůj život.“ On – za nás! Přesně tak stojí u sebe tato slova i v řečtině. Úchvatná, obšťastňující myšlenka: On – za nás – položil Svůj život! Vskutku, dále láska nemůže jít!
Jan stále znovu poukazuje zdůrazněným ›On‹ na Krista. Tak tomu je také zde. V Římanům 5, verších 6-10 vysvětluje jiný pisatel, Pavel, neméně dojemnými slovy, proč je Kristova láska tak jedinečná, tak vše převyšující.
Kdo v celém světě kdy nasadil život za někoho druhého, když vyjmeme ty řídké případy, když ten druhý byl dobrý člověk! „Neboť za dobrotivého by se snad ještě někdo mohl odvážit zemřít. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám v tom, že Kristus, když jsme ještě byli hříšníci, za nás zemřel.“ (Řím. 5,7.8 – přel.) To je to, co jsme my byli: bez síly – bezbožní – hříšníci – nepřátelé. Za takové, „za nás“, On položil Svůj život.
Jaká, všechno porozumění převyšující, božská láska! Měli bychom ji nechávat působit na naši duši vždy znovu! Neboť kde jinde bychom mohli vidět božskou lásku v její absolutnosti a dokonalé kráse, jestliže ne právě v tom, že On dobrovolně za nás položil Svůj život? Když Kainova nenávist nalezla tak otřesné vyjádření v zavraždění jeho bratra, tu Kristova láska nalezla své nejvyšší vyjádření v tom, že za nás položil Svůj život. My však máme sotva nějakou představu o tom, co to pro Syna Božího znamenalo, být položen do prachu smrti.
Kristova smrt není na tomto místě viděna ve svém smírčím pohledu. V Janu 15 tomu je stejně: „Větší lásku nemá nikdo než tuto, aby někdo položil svůj život za své přátele.“ (verš 13) V obou místech je před námi Kristova láska jako měřítko pro naši lásku. A tak apoštol pokračuje a říká:
(1. J. 3,16b)
Už dvakrát jsme v tomto Dopisu měli před sebou Krista jako standard nebo jako měřítko: ve verši 3 naší kapitoly jako měřítko pro čistotu a ve verši 7 pro spravedlnost. Nyní tedy dokonalé měřítko pro lásku. Ne že bychom kdy toho či onoho měřítka mohli v tomto životě zcela dosáhnout; ale Bůh nám nedává žádné menší, nedává nám žádné jiné měřítko než Krista.
„My jsme povinni…“ znamená, že v případech krajního nebezpečí pro naše bratry na nás spočívá povinnost za ně nasadit vlastní život. Protože naše láska je od Boha, je k tomu zásadně schopná. Jistě se čtenář i pisatel těchto řádků považují za zcela neschopné plně odpovídat tak daleko jdoucímu závazku. A přece bychom měli přitom pomyslet na dvě věci. Předně, že zde je ukázán celý rozsah, krajní konec této povinnosti – pro situace, které se skutečně nestávají každý den. A za druhé bychom se neměli ustavičně trápit myšlenkou, zda bychom snad byli v stavu v takové zkoušce obstát. Hleďme raději k Pánu Ježíši a na Jeho lásku, abychom potom s Jeho pomocí obstáli v těch zkouškách, před které On naši lásku v denním životě a v normálních okolnostech snad postaví. Chtějme si dát záležet na tom, abychom od Boha obdrželi tu milost, kterou potřebujeme dnes. O zítřek se bude starat On.
Priska a Akvila nám podávají výmluvný příklad pro dosažení tohoto „krajního konce“: Nasadili pro život apoštola Pavla svůj vlastní krk (Řím. 16,4). Také Epafroditus se odvážil svého života, aby odpomohl určitému nedostatku ze strany Filipských vůči apoštolovi. Tak se kvůli dílu skutečně „přiblížil smrti“ (Fil. 2,30). Obdivuhodná, božská láska – odlesk Kristovy lásky v lidech týchž hnutí mysli jako my!
Možná, že na naši lásku k bratrům nikdy nebude vznesen požadavek až v tomto rozsahu. To ale neznamená, že v tisíci případech předtím nenajdeme dostatek příležitostí k vykonávání této lásky. To větší v sobě zahrnuje to menší. A i když ten extrémní případ snad nenastane, tu přece na cestě tam se naskytnou mnohé možnosti, abychom dokázali svou lásku k věřícím nejrůznějším způsobem. Vezměme si jako příklad Štěpánův dům: Příslušníci tohoto domu se sami dali svatým k službě, ať už to v sobě zahrnovalo cokoli (1. Kor. 16,15). Není to rovněž určité obětování vlastního života? A jsme také připraveni vzdát se svého života v tomto světě pro Pána Ježíše, jakoby ho vydat pro Něho (Mat. 16,25)?
Že se projevování bratrské lásky nevztahuje jen na tak vysoké a vznešené skutky, jako je položení vlastního života, ukazuje zřetelně další verš v našem textu:
(1. J. 3,17)
Myšlený případ, který apoštol uvádí slovem ›ale‹ a který má pouze co činit s vnějšími potřebami nějakého bratra, odráží spíše spodní hodnotu na stupnici lásky. Je zde tedy nějaký bratr, který vlastní dostatek prostředků k pozemskému životu. Vidí otevřenýma očima – to zde znamená řecké slovo pro ›vidět‹ – těžké okolnosti svého bratra: že mu chybí to nejpotřebnější k životu. Doslovně to je: „Vidí svého bratra mít nedostatek.“ Zde leží zamýšlená obdoba. Jeden má majetek, druhý má nedostatek. Tímto způsobem vyjadřování je silněji vyzdvižen protiklad mezi oběma.
Dokonce, i kdyby nyní ten první odpomohl nedostatku svého bratra, nebylo by to nic zvlášť chvályhodného. Proto jsem zde mluvil o spodní hodnotě na stupnici lásky. Už pod zákonem Bůh nařídil: „Byl-li by u tebe nuzný někdo z bratří tvých, v některém městě tvém, v zemi tvé, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě, nezatvrdíš srdce svého, a nezavřeš ruky své před nuzným bratrem svým… Ochotně dáš jemu, a nebude srdce tvé neupřímné /mrzuté/, když bys dával jemu.“ (5. M. 15,7.10)
Přesto je možné, a tento případ je zde dán, že i „křesťanský“ bratr uzavírá své srdce před bratrem trpícím nedostatek. Slovo pro ›srdce‹ znamená vlastně ›vnitřnosti‹ a označuje sídlo pocitů. U Jana se vyskytuje jen zde, zatím co Pavel je používá často, jen v krátkém Dopisu Filemonovi třikrát (verše 7,12,20). ›Vnitřnosti‹ bratra nejsou pohnuty, ale spíše uzavírá své nitro před nouzí chudého, takže ono se k němu neobrátí.
Apoštol se na to dívá nejen jako na velmi politováníhodné, nýbrž klade svým čtenářům zkoumající otázku: „Jak v něm zůstává Boží láska?“ Přenechává jim, přenechává to nám, abychom dali odpověď.
K tomu se však musíme nejprve snažit pochopit, co je míněno ›Boží láskou‹. Jistě v první řadě Boží láska k nám, neboť On je zdroj lásky. Ale tato láska má nalézat odpověď v našem životě – v našich činnostech a konáních. Sama o sobě je přece láska jako vnitřní pocit člověka neviditelnou záležitostí, může se stát viditelnou jen svými aktivitami. A tak se tedy kruh uzavírá:
Poznali jsme Boží lásku k nám podle toho, že Kristus za nás položil Svůj život (psyché). Protože vlastníme Jeho život (zoé), milujeme i my a jsme vyzýváni, abychom za své bratry pokládali svůj život. Kristova láska se stává mírou pro naši lásku. Nepozorovaně se tak ›Boží láska‹ stává láskou k Bohu, a ta se opět projevuje v lásce k bratrům (srv. s kap. 4,20.21).
To ukazuje, jak dobře to udělali překladatelé, když výraz ›Boží láska (láska /toho/Boha – p. p.)‹ překládají doslovně a nepřikládají mu nějaký určitý význam, který vylučuje druhý. ›Boží láska‹ zde skutečně zahrnuje oba směry pohledu: Boží lásku k nám a naši lásku k Bohu.
Když ale nyní někdo se svým bratrem jedná s nelaskavostí a nemilosrdně, místo s láskou, pak je to znamení toho, že Boží láska v tom dotyčném nezůstává nebo nepřebývá. Ani se z ní sám neraduje, ani není v stavu tu lásku dávat dál bratrům. Zde máme tedy odpověď na otázku: „Jak v něm zůstává Boží láska?“ A nadto: „Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, tomu je to hříchem.“ (Jak. 4,17)
Když to, co bylo řečeno o lásce a jejích formách vyjádření, ještě jednou promyslíme a necháme to na sebe působit, pak asi všichni více nebo méně najdeme důvod pro to, abychom se styděli a vyznali, že jsme v tomto vztahu mnohonásobně zklamali. Toto poznání nás ale také nakloní k tomu, abychom si napomenutí dalšího verše, kterým končí oddíl o ›bratrské lásce‹ (verše 11-18), vzali k srdci jako potřebná.
(1. J. 3,18)
Apoštol se opět oslovením ›Děti‹ (řecky teknía) obrací na všechny členy božské rodiny (viz též kap. 2,1.12.28; 3,7). Je to, jak jsme dříve viděli, něžné, důvěrné oslovení, které je použito jen pro Boží děti.
Všichni oslovení jsou bez výjimky v nebezpečí, že se v lásce ke svým bratrům oddají klamu. Jejich láska se může totiž omezovat na to, co se vyjadřuje slovy a jazykem, zatím co láska v skutku a pravdě chybí. Na tuto věc se musíme podívat trochu blíže.
V první části věty z verše 18 je ukázáno, jak nemáme milovat: ne slovy ani jazykem. Druhá část věty, když nejprve ukazuje určitý protiklad („nýbrž…“), udává, jak máme milovat: v skutku a pravdě. Všeobecně jsou oba výrazy ›slovy‹ a ›jazykem‹ vnímány jako opisy jedné a téže věci, jako když znamenají totéž. Avšak k tomu v protikladu stojící obrat ›v skutku a pravdě‹ ve druhé části věty jasně ukazuje, že mezi ›slovem‹ a ›jazykem‹ musíme dělat rozdíl, tak jako je i mezi ›skutkem‹ a ›pravdou‹. Skutečně tu je vzájemný vztah mezi ›slovem‹ v první části věty a ›skutkem‹ v druhé části věty, stejně jako mezi ›jazykem‹ v první části věty a ›pravdou‹ ve druhé. Různé výrazy pro druh milování se k sobě tedy vztahují následujícím způsobem:
milovat ›slovem‹ – milovat ›v skutku‹,
milovat ›jazykem‹ – milovat ›v pravdě‹.
Nuže, je bezpodmínečně správné, že láska může být vyjadřována také slovy. Cožpak už mnohé milé slovo nevzpřímilo a nepotěšilo skleslé srdce? A není někdy přímo potřebné našemu bratrovi i slovy ukázat, že ho milujeme? Jestliže se ale naše láska – a to se zdá být zde míněno – vyčerpá jen ve slovech, když se nikdy nevzchopí k přiměřenému skutku, pak nejde prostě dostatečně daleko. Z verše 16 jsme se naučili, že láska v případě našeho Spasitele se obdivuhodným způsobem stala činem. U nás by tomu dle zásady nemělo být jinak.
Při milování jazykem vypadá věc trochu jinak, hůře. Zde nechybí skutek, nýbrž pravda. Když milujeme jazykem, vyslovujeme něco, co tak ve skutečnosti nemyslíme. Mluvíme potom o náklonnostech, které v pravdě vůbec nepociťujeme. Jestliže tedy naší lásce chybí pravdivost, nejsme nic jiného než pokrytci. V prvním případě je láska přece pravá, jen nejde dostatečně daleko; ale v tomto případě je naprosto nepravdivá, je předstíraná. Jaké je to znetvoření pravé bratrské lásky! Jak zapotřebí máme napomenutí starého apoštola Jana, kterému bychom chtěli postavit po bok napomenutí jiného inspirovaného pisatele: „Láska ať je bez přetvářky.“ – „V bratrské lásce buďte k sobě srdeční.“ (Řím. 12,9.10 – přel.)
Na závěr ještě tuto poznámku: Můžeme tento 18. verš naší kapitoly pojímat jako souhrn všeho toho, co až dosud bylo o bratrské lásce řečeno. Na druhé straně představuje také určitý přechod k ještě novému myšlenkovému oddílu.
Napomenutí k bratrské lásce nám bylo v Prvním Janově dopisu dáno nejprve v kapitole 3, ve verši 11. Tam bylo obsahem „zvěsti“. „Máme se navzájem milovat.“ To je prostě Boží příkaz pro Jeho rodinu (viz také verš 23). Ale v 18. verši bylo – v předvídání naší slabosti v této věci – připojeno ještě něco podstatného: Naše láska musí také být v skutku a pravdě. Tím ale inspirovaný pisatel jmenoval jeden charakterový rys, který nyní v následujícím verši používá k přechodu k dále vedoucím myšlenkám: pravdu.
(1. J. 3,19)
I tento verš opět začíná výrazem ›Podle toho‹ (nebo doslovně. ›V tomto‹). V protikladu k verši 16 neukazuje tento obrat nyní kupředu, nýbrž ukazuje zpět – zpět k tomu, co bylo naposledy řečeno ve verši 18. Když milujeme v skutku a pravdě, poznáme, že „jsme z pravdy“. Pro ›poznat‹ je tu opět (jako ve verši 16) ›ginósko‹; to znamená, že poznáme skrze zkušenost, že pravda je zdroj našich myšlenek, pocitů a pohnutek. Jsme jakoby z pravdy zplozeni. Jen když v skutku a pravdě zjevujeme božskou lásku, máme nějaké právo dívat se na sebe jako na jsoucí „z pravdy“. Někdo, kdo zásadně tak nemiluje, není pravým Božím dítětem.
Je pozoruhodné, že obě slovesa ›poznat‹ i ›přesvědčit‹ jsou ve tvaru budoucího času: Poznáme – přesvědčíme. To znamená: Když jdeme v lásce, nebo jinak vyjádřeno, když jdeme svou cestou s Bohem, pak se dostaví určité poznání a přesvědčení. Tyto věci jsou tedy následkem odpovídajícího chození, nikoli obráceně. V té míře, jak chodíme s Bohem, budeme také zakoušet toto požehnání, o kterém je zde řeč, a těšit se z něho.
Toto požehnání je dvojí. O první stránce jsme už mluvili: Poznáme, že jsme „z pravdy“. Pravda je nyní nejen charakterovým rysem naší lásky (neboť zde je před slovem ›pravda‹ člen, ve verši 18 nikoli), nýbrž je to Boží podstata, zjevení Boha samého, jakoby kořen, kterému vděčíme za svou existenci co Jeho dětí. Je zajímavé, že Pán Ježíš používá před Pilátem přesně stejný výraz: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18,37) Být z pravdy znamená být Božím dítětem. Přesto – a to je důležité pro náš praktický život – se můžeme z toho požehnaného vztahu – můžeme se ze štěstí, které s ním je spojeno, těšit jen tehdy, když jdeme svou cestou v pravé zbožnosti s Bohem. Takovým způsobem posilněné vědomí, že jsme z pravdy, ano, z Boha samého, je něco velmi vzácného právě ve dnech, které jsou charakterizovány úpadkem mravních hodnot a vzdáváním se božské pravdy.
Na pravdu je zde pohlíženo téměř jako na nějakou osobu, které vděčíme za svůj vznik a s níž následně jsme v nerozlučném vztahu. Porovnání s výrazy jako „Vy jste z Boha“ a „My jsme z Boha“ (kap. 4,4.6) takovou myšlenku naznačuje.
Druhá stránka požehnání je vyjádřena těmito slovy: „… a přesvědčíme před ním svá srdce.“ Také tato výsada vyplývá, tak jako ta první, z chození v lásce.
Čistě jazykově se zdá, že té větě něco chybí. Chceme někoho přesvědčit? Dobře, tedy o čem, prosím? Přesvědčování musí mít nějaký předmět, musí mít cíl. Ten zde ale zcela chybí. Prostě tu stojí: „Přesvědčíme svá srdce.“ O čem, to není řečeno. Těžkost však zmizí, když vezmeme v potaz další významy řeckého slova ›peítho‹: ›ukonejšit, uklidnit, uchlácholit‹. Smysl je tedy: Chozením v Boží bázni ukonejšíme nebo ujistíme před Bohem své srdce. Věta tím pak není nijak neúplná. To, že přesto má určité pokračování, nás bude ještě zaměstnávat, když přijdeme k verši 20.
Odpovídajícím chováním ukonejšíme tedy – ne snad Boha, nýbrž – své vlastní srdce. To se sice děje „před Ním“, v Jeho přítomnosti, ale děje se to vzhledem k našemu srdci. U ›srdce‹ zde nesmíme tolik myslet na sídlo citů, nýbrž spíše na svědomí. Tento význam má ›srdce‹ také na jiných místech Nového zákona (např. Sk. 2,37; 7,51). Nuže, chceme-li mít praktické společenství s Bohem, pak musí být naše svědomí svobodné od zlého.
Je nemožné blížit se s důvěrou Bohu, máme-li obtížené svědomí. To ale je právě ten předmět nebo to požehnání, o které zde jde: důvěra k Bohu. Když chceme mít své srdce v důvěře před Bohem, musíme chodit tímto způsobem, musíme chodit v lásce. To je ta jediná cesta.
Apoštol zde vůbec nemluví o odpuštění hříchů. To udělal předtím (kap. 1,9; 2,12). Také snad nenaznačuje, že člověk může ztratit své postavení křesťana nebo svůj vztah jako Boží dítě. Ne, zde se jedná pouze a jedině o naše praktické společenství s Bohem, o základ naší důvěry k Bohu. Mějme za to, že někdo ví, co Bůh říká a co si přeje, ale nedělá to. Co je následek? Místo vědomí blízkosti k Bohu se dostaví vědomí vzdálení od Boha. Jakub říká: „Kdo tedy umí činit dobře, ale nečiní to, má hřích.“ (Jak. 4,17 – přel.) To tedy není cesta, jak pěstovat a prohlubovat důvěru k Bohu! A kolik požehnání se nám ztratí, když ztratíme vědomí Boží blízkosti a lásky! Ztrácíme tím to nejlepší, co je.
„Před Ním přesvědčíme své srdce“ – to znamená být před Bohem s nezatí-ženým svědomím a radovat se ze šťastného společenství s Ním, když si srdce nemusí nic vyčítat, a tak je k Němu vedeno důvěrou místo strachem.
Přesto se může stát, že nás naše srdce odsuzuje. Co potom? Této otázce se věnuje další verš v našem textu.
(1. J. 3,20)
Je těžké s jistotou říci, na co se vztahuje spojka ›že‹ na začátku věty. S čím ji musíme přivést do spojení, s ›poznáme‹ nebo s ›přesvědčíme‹ ve verši 19? Asi nejspíše s ›přesvědčíme‹ (anebo: ukonejšíme), a to – jak se zdá – jako volné navázání na myšlenku ukonejšení. Neboť uvidíme, že dokonce i pro ten případ, že nás naše srdce odsuzuje, tu je ukonejšení vlastního srdce. Ještě se naučíme Bohu za to děkovat, jestliže to neděláme už nyní.
V našem životě tedy může nastoupit ten případ – a jak často jsme se už za něj museli stydět – že jsme Boha zneuctili svým chybným chováním, například selháním v lásce. Pak na našem svědomí něco leží a naše srdce nás obžalovává. Ono „poznává proti“ nám, takový je doslovný překlad – zřejmě úmyslná obdoba k „poznat“ ve verši 19. Tam bylo poznáno něco dobrého, zde je v nás naproti tomu poznáno zlo.
Když nyní naše vlastní srdce svědčí proti nám, jaký závěr potom z toho činí inspirovaný pisatel? Že „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno“ – důsledek, který by nám na první pohled mohl působit úzkost. To sice jistě nemá, ale vážný je v každém případě. My můžeme totiž být zaměstnáni tím zlým, kterého jsme se právě dopustili. Ale Bůh zná všechno, zná všechny okolnosti, v kterých byla dána hříchu přednost. On ví o hlouběji ležících kořenech a zná celý náš příběh.
Bůh nás s jistotou zná lépe, než se známe my sami. Někdy nevíme přesně, co porušilo naše praktické společenství s Bohem. Avšak potom vždy zjis-tíme, že jsme ve svém srdci trpěli něco zlého, co ale Bůh vidí a co nemůže přijmout. Proto je bezpodmínečně nutné, abychom svůj zlý stav v sebesoudu odsoudili, aniž bychom se však vzdávali postavení, které nám Bůh daroval. Zde může být poukázáno na to, co jsme viděli ve spojení s prvním veršem 2. kapitoly.
Skutečnost, že Bůh zná všechno, je spojena s poznámkou, že on je větší než naše srdce. Ach ano, naše ubohé srdce! Jak je dobré a utěšující, že On je větší než tato ubohá věc; že On ví o vší naší slabosti a ubohosti a je nad to daleko vyvýšený! Ať už naše srdce proti nám přednáší cokoli – Bůh jediný zná charakter našeho hříchu absolutně. V tom je větší než naše srdce. Další význam může spočívat v tom, že Bůh je také ve Své lásce a milosrdenství větší než naše srdce. Jsme v rukou Toho, který přes naše mnohá selhání s námi vždy jedná v lásce a obrací k nám celé Své slitování.
Nyní si snad uvědomíme, jaké nezměrné požehnání spočívá v tom, že Bůh o nás všechno zná. Mohl by například někdy zapomenout na to, že my – jako z Něho narození – jsme se stali Jeho dětmi? A pokud jde o náš duchovní stav, není také s ním důvěrně seznámen? Ušlo Mu snad, že naše láska, ať už její projevy jsou jakkoli slabé, tu přece je, že existuje? Vždyť ona je důkaz toho, že jsme Boží děti! Ach, On to všechno vidí, On to všechno ví! To nám dává tváří v tvář naší neschopnosti hlubokou útěchu.
Vezměme příklad Šimona Petra. Třikrát zapřel svého Pána a Mistra, třikrát se ho nyní ten Vzkříšený v přítomnosti druhých učedníků ptá na jeho lásku k Sobě. Vskutku, on ji v rozhodujícím okamžiku neukázal! „Miluješ mě více než tito?“ – „Miluješ mě?“ – „Máš mě rád?“ – Božská sonda proniká stále hlouběji do srdce toho muže. Potřetí to už nemůže vydržet a uvrhuje se cele na vševědoucnost svého Vykupitele: „Pane, ty znáš všecko, ty víš, že tě mám rád.“ (Jan 21,17) I když bylo v srdci učedníka mnoho suti – tu docela dole, to on věděl, že Pán, který všechno ví – docela dole na dně srdce ji On přesto najde: lásku k Sobě, jeho Spasiteli.
Tak poznáváme, jak tato vážná slova, která jsme měli před sebou v tomto oddílu, mohou ukonejšit naše srdce, kdybychom i my měli někdy přijít do podobných situací. Už skladatel 139. žalmu byl proniknut vědomím o vševědoucnosti svého Stvořitele (verše 1-6). Jestliže ho Bůh prozkoumal a poznal; jestliže znal jeho sedění a vstání; jestliže „z daleka“ rozuměl jeho myšlenkám; jestliže byl důvěrně seznámen se všemi jeho cestami; jestliže znal jeho slovo dříve, než je vyslovil – působilo mu to úzkost, mučilo ho to? Zcela na-opak! Chválil za to Boha, obdivoval Ho a volal: „Divnější jest umění /vědění/ tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu!“ (v. 6)
Viděli jsme, že my sami v případě, že nás naše srdce odsuzuje, nemáme ztrácet svou důvěru k Bohu. Mnohem šťastnější zkušeností ovšem je, když nás naše srdce neodsuzuje. O tom apoštol mluví jako o dalším a mluví také o požehnaných následcích, které z toho plynou.
(1. J. 3,21)
Opět se setkáváme s oslovením ›Milovaní‹. V tomto Dopisu se s ním setkáváme celkem pětkrát (kap. 2,7; 3,2.21; 4,1.7) a je vhodné k tomu, aby nás naplnilo štěstím a radostí. Při jeho prvním výskytu jsme si připomněli to, že v první řadě vyjadřuje apoštolovu lásku k jeho čtenářům. Ale to spolu zahrnuje, že nejen oni, ale i my sami jsme v širším smyslu milovaní – milovaní od Boha a milovaní od bratrů.
To je tedy další znak křesťanského života: vědomí, že jsme Jeho děti. Ve spojení s vědomím, že Jeho oko na nás spočívá, to působí jen nejvyšší radost. Tak ve všem vidíme působení božského života. Jestliže naše srdce takto stojí k Bohu správně, tu k Němu můžeme vzhlížet bez bázně a hrůzy: máme k Bohu smělost, radostnou důvěru. Když se těšíme z praktického společenství s Ním všeobecně a z Jeho schválení zvlášť, vchází do naší duše pokoj a síla a my se učíme myslet dále než jen na sebe. Tato smělá doufanlivost (nebo: smělost, radostná důvěra) vůči Bohu (to je míněno výrazem „k Bohu“: tváří v tvář s Bohem) je výsledkem ujištění srdce, o kterém byla řeč v 19. verši.
Ještě si zaslouží poznamenat, že výraz ›smělost‹ není zmíněn ve Starém zákoně. Setkáváme se s ním teprve v Novém zákoně, jen v Prvním Janově dopisu čtyřikrát (kap. 2,28; 3,21; 4,17; 5,14). Mít smělost v Boží přítomnosti je vzácná křesťanská výsada, kterou nám získal Pán Ježíš Svým výkupným dílem, a proto v době Starého zákona nebyla v této formě známá.
Tato smělost nebo důvěra přináší ze své strany pozoruhodný výsledek, který je vylíčen v 22. verši:
(1. J. 3,22)
Znovu se setkáváme s působením božského života v nás. Nejenže se modlíme, ale praktické prožívání společenství s Bohem vylučuje chybné prosby. Prosíme podle Jeho vůle. Naše srdce, pocvičené a utvářené ve společenství s Bohem, se chápe Božích myšlenek a činí se s nimi zajedno.
Protože přání, která takto vznikají, jsou výsledkem zjevování Boha, docházejí také v každém případě vyslyšení. Jak to Pán řekl: „Zůstanete-li ve mně a slova má zůstanou-li ve vás, budete prosit, o co chcete, a stane se vám.“ (Jan 15,7 – přel.) Takový příslib můžeme naprosto pojímat jako bianko šek, avšak nesmíme přehlédnout podmínky: „Zůstanete-li ve mně.“ – „Slova má zůstanou-li ve vás.“ Když zůstaneme blízko u Něho; jestliže to, co přešlo přes Jeho rty, formuje naše prosby – může to potom být jinak, než že jsou ty prosby vyslyšeny?
Také v našem místě jsou jmenována dvě odůvodnění pro přislíbené vyslyšení: „Protože zachováváme jeho příkazy a činíme to, co se jemu líbí.“ Co to v podrobnostech znamená, postavíme na chvíli do pozadí, abychom nejprve řekli několik doplňujících poznámek o vyslyšení modliteb.
Zde apoštol mluví opět absolutním způsobem. Má za to, že nás naše srdce neodsuzuje; že máme před Bohem smělost a žijeme v praktickém společenství s Bohem. Co je výsledkem? Že naše prosby jsou vyslyšeny. Tento absolutní způsob vyjadřování činí tak opravdu zřetelným, jak velké jsou skutečně naše výsady. Bůh nás tak velmi miluje, že nemůžeme o nic prosit, aniž bychom také neobdrželi odpověď. „A toto je ta důvěra (nebo: smělost), kterou k němu máme, že, když něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás.“ (1 J. 5,14)
To je jedna strana, ta zásadní. Ale v praxi našeho modlitebního života jsou různá omezení, na která musíme dbát, abychom zůstali ochráněni před zklamáními. Tato omezení žádným způsobem neoslabují ty zásadně dané sliby, ale doplňují je. A není to jen naše zkušenost, která nás tomu učí, nýbrž také Boží slovo samo dává pro to příklady.
K čemu směřuji, je toto: Bůh nás vyslyší, když o něco prosíme podle Jeho vůle. Ano, určitě! Ale nevyslyší vždy ihned, nevyslyší vždy tím způsobem, jak jsme si to my mysleli. A vyslýchá často vskrytu, takže nemůžeme vyslyšení pozorovat. Nicméně: On vyslýchá. Slib je bezprostřední, naplnění ovšem může na sebe nechat dlouho čekat a stavět naši víru na zkoušku. Přesto smíme s útěchou vědět, že ono KDY a ono JAK toho vyslyšení jsou v Jeho ruce. A pokoj Boží, který převyšuje všechen rozum, bude ochraňovat naše srdce a naši mysl v Kristu Ježíši (Fil. 4,7).
Co se tedy týká těch dvou zde jmenovaných předpokladů pro vyslyšení, ty leží zcela na linii toho, co jsme až dosud viděli. „Protože zachováváme jeho příkazy“, to mluví o poslušnosti, a obrat „činíme to, co se jemu líbí“ tu myšlenku ještě prohlubuje. V obojím je nám Pán Ježíš dokonalým příkladem. Na cestě poslušnosti Ho Bůh vždy vyslyšel (Jan 11,42), protože On (Kristus) vždy činil to, co se Jemu (Bohu) líbilo (Jan 8,29). Právě v tom my tak často selháváme. Ale apoštolova řeč v našem verši je opět abstraktní. Všechny vedlejší vlivy ponechává stranou a vychází z toho, že zachováváme Jeho příkazy a děláme to, co se Jemu líbí. A tak je nám vyslyšení našich proseb zajištěno.
Co máme rozumět Božími příkazy, to nás už zaměstnávalo ve spojení s kapitolou 2, veršem 3 a dále. Činění toho, co se Bohu líbí, může snad být přivedeno více do vztahu k Jeho Slovu. Takto to jde nad výslovné projevy Boží vůle (příkazy), ty přitom jsou ovšem zahrnuty.
Kéž nám Pán pomůže, abychom výsady, které nám byly představeny ve verších 19 až 22, vírou uchopili a prakticky v nich žili!
Zmínka o Božích příkazech ve verši 22 vede apoštola k tomu, aby ještě jednou promluvil o zvláštním Božím příkazu:
(1. J. 3,23)
›Jeho příkaz‹ – to je jak Boží příkaz, tak i Kristův příkaz. Neboť Bůh nám přikázal, abychom věřili jménu Jeho Syna Ježíše Krista; a Kristus nám přikázal, abychom se navzájem milovali (Jan 13,34.35; 15,12.17). To je další příklad toho, jak Jan nerozlišuje mezi Bohem a Kristem – právě proto, že Kristus je Bůh.
Vše, co Jan ve svém Evangeliu a ve svých Dopisech řekl o příkazech Pána, je shrnuto v tomto jednom Božím příkazu. Je to skutečně jeden příkaz, nejsou to dva příkazy. Věřit a milovat. Tyto dva jsou jedno. Nemůžeš věřit, aniž bys miloval, ani nemůžeš milovat, aniž bys věřil. Víra a láska jsou dvě stránky jednoho a téhož příkazu.
Když jsou v Novém zákoně jmenovány víra a láska společně, tu se – zpravidla – víra vztahuje vždy na Boha, na Pána Ježíše, ale láska na Boží děti. K oběma je třeba říci ještě více, ale nejprve uvedeme několik příkladů k tomu, co bylo řečeno. Pavel mohl Bohu děkovat za věřící v Kolosách, protože slyšel o jejich „víře v Krista Ježíše a o lásce“, kterou mají „ke všem svatým“ (Kol. 1,4). Podobně píše ve svém Dopisu Filemonovi: „… slyše o lásce tvé, a víře, kterou máš k Pánu Ježíši i ke všechněm svatým.“ (v. 5) V Dopisu Galatským se dovídáme, že víra působí skrze lásku (Gal. 5,6). Jaké světlo vrhá výše uvedené „pravidlo“ právě na to posledně jmenované místo: Jedná se o lásku k věřícím, která je uváděna v činnost skrze víru!
Ze skutečnosti, že v našem textu (jako i v Koloským 1,4) je víra jmenována na prvním místě a že láska následuje, můžeme odvodit zásadu, že víra je základ všeho, také každé činnosti. Jakkoli nelze ty dvě od sebe odlučovat, nýbrž navzájem se podmiňují – víra je přesto vlastní základna, na které spočívá křesťanský život. Jak to odhaluje falešnost těch, kteří tvrdí, že je lhostejné, čemu člověk věří, když jen koná to správné. Člověk nemůže dělat to správné, když nevěří v to správné.
Abychom se vrátili k našemu textu, myšlenka víry je zde v tomto Dopisu uvedena poprvé. Bude nás od nynějška provázet ještě dále (srv. s kap. 4,1.16; 5,1.5.10[třikrát].13), a my budeme poznávat různé pohledy na víru. Počáteční bod však leží v našem verši.
Možná, že je někdo udiven tím, že Bůh vyzývá Své děti, aby věřily ve jméno Jeho Syna Ježíše Krista. Cožpak v ně ještě nevěří? Jistěže! Avšak zde se nemluví o přijetí víry na počátku křesťanské cesty. To přirozeně prožily, jinak by nebyly Jeho dětmi (Jan 1,12). Ale je to vůle Boha Otce, aby ti, kteří jsou z Něho narozeni, měli Jeho Syna po celou svou cestu před sebou jako předmět víry a uctívání. ›Jméno‹ znamená zjevení: Všechno to, co Bůh zjevil o Svém Synu Ježíši Kristu ve Svém Slově a o Něm vysvědčil, je nám dáno, abychom to vírou uchopili a radovali se z toho a sytili se tím. Je to obdivuhodný „příkaz“, a k tomu lehký. Neboť cožpak nový život v nás přímo netouží po tom, aby se více dověděl o této božské Osobě a těšil se z toho? Vše, co Jan řekl o „světlu“, „pravdě“ a „Slovu“ – to vše je popsáno a shrnuto výrazem „Jeho jméno“.
Není přímo napsáno věřit ve jméno Jeho Syna. V původním textu chybí předložka ›ve‹, takže doslovně musíme přeložit. „/tomu/ jménu… věřit.“ Tato konstrukce s dativem (3. pádem) znamená v našem textu a souvislosti věřit tomu, co „jméno jeho Syna Ježíše Krista“ představuje a co Bůh ve Svém Slovu o Svém Synu vysvědčil. Jaké bohaté pole uplatnění pro víru tu před námi leží! Chtějme se tím více zaměstnávat, milovaní, Kristem samým! Co by nás také mohlo učinit šťastnějšími, než být poslušni této stránky „příkazu“?
Ten trojí titul ›Jeho Syn‹ – ›Ježíš‹ – ›Kristus‹ představuje opětné svědectví o Jeho božství. Zahrnuje božské podstatné rysy a vztahy Krista uvnitř Božství, ale také to, že se stal člověkem, Jeho smrt a Jeho vzkříšení, a to přesně v tomto pořadí. A jak velmi to je v protikladu k těm mnohým antikristům, kteří zapírají Otce a Syna (kap. 2,22)!
Pokud nyní jde o druhou stránku ›příkazu‹: Navzájem se milovat je velký příkaz křesťanství v protikladu k zákonu. Jak už bylo dříve poznamenáno, nejde zde o lásku k bližnímu, nýbrž o lásku k těm, které svět nezná, jako Jeho nepoznal (kap. 3,1). Zde je řeč výlučně o vzájemné lásce Božích dětí. Svého (nepřátelského) souseda nemůžeme v tomto vysokém smyslu milovat. Když se za něho modlíme, je to více láska soucitu vůči němu (Mat. 5,44).
Tak ty dvě ctnosti, víra a láska, podávají důkaz o pravém Božím díle na duši. Vykonávání lásky tvoří podstatnou součást víry v Pána Ježíše. Je to vnější vyjádření vnitřní skutečnosti víry. Dodatek „…, jak nám dal příkaz,“ potvrzuje, že se u toho, co nám bylo představeno, jedná o příkaz, a že to je příkaz. Nejde jen o lásku, jak to mnozí vidí. Je nemožné, aby výraz ›příkaz‹ znamenal na konci věty méně než na jejím začátku.