1. Janův 2,28 – 3,10
TÍMTO 28. VERŠEM druhé kapitoly se opět vracíme k všeobecnému učení Prvního Janova dopisu. Vždyť předcházející oddíl (kap. 2,12-27) představoval vsuvku, ve které nám byla představena Boží rodina ve svých výsadách a nebezpečích. Oddíl, který byl ještě před tím (kap. 2,3-11), nás seznámil s některými charakteristickými znaky božského života ve věřícím: POSLUŠNOSTÍ a LÁSKOU.
Část, kterou teď máme před sebou (kap. 2,28 - 3,23) navazuje přímo na tuto myšlenku. Také zde nalézáme určité znaky, které jsou typické pro Boží děti, ale tentokrát to je SPRAVEDLNOST (kap. 2,28 - 3,10) a LÁSKA (kap. 3,11-23). Kapitolou 3, veršem 24, pak začíná další, nový oddíl, jehož obsahem je Boží přebývání v nás. Tolik k přehlednému pohledu na tuto část Prvního Janova dopisu.
Nejprve ještě 28. verš 2. kapitoly shrnuje ve svém důsledku to, co předtím bylo řečeno ve vsuvce, a to formou napomenutí. To opět přivádí apoštola nanejvýš zajímavým způsobem do spojení s příchodem nebo zjevením Ježíše Krista.
Když apoštol v oddílu předtím (verše 18-27) mluvil k ›děckám‹, obrací se nyní opět k Božím dětem v jejich celku:
(1. J. 2,28)
Slova: ›A nyní‹, jimiž je verš uveden, je třeba chápat logicky, nikoli časově, a označují nový oddíl. Na jeho začátku stojí napomenutí Božím dětem, aby „zůstávaly v něm‹“.
Tím se apoštol chápe myšlenky, kterou právě vyjádřil s pohledem na ›děcka‹ (paidía): „… tak zůstávejte v něm.“ (verš 27) Nyní se ale se svým napomenutím, aby zůstávaly v Něm, obrací na všechny děti (teknía) Boží rodiny. (Připomínáme: V 12. verši byl slovem ›teknía‹ rovněž popsán celek Božích dětí: „narozené.“) Nalézáme zde potvrzeno to, co jsme řekli už předtím: že to, co je dobré a správné pro ty mladé ve víře, je dobré a správné také pro všechny členy rodiny, nezávisle na tom, jakého stupně zralosti jednotlivec dosáhl.
Napomenutí „zůstávat v Něm“ má skutečně ústřední význam pro nás všechny. Pisatel neříká výslovně, koho slovem ›něm‹ míní. Předtím mluvil o Bohu (verš 25), od něhož jedině může vycházet zaslíbení věčného života. Ale je zjevné, že tak, jako už ve verši 27, má na mysli i nyní Krista. Dovětek to ukazuje.
Zůstávat v Něm je protikladem k propůjčování sluchu svůdcům a jejich bludům. Ale znamená to bezpodmínečně více, než se jen pevně držet nějaké pravdy nebo učení. Jde o Osobu Krista a o víru v tuto Osobu. Jen důvěra v Osobu našeho Pána nás vede k tomu, abychom ve svých náklonnostech, ve svých myšlenkách, ano v celém svém praktickém životě zůstávali v Něm.
A co je to za Osobu, která nás tak přitahuje, že v ní chceme zůstávat a přebývat? Je to Boží Syn, který k nám přišel od Otce! Ať byly náklady pro Syna jakékoli – tato Osoba Božství se stala člověkem, aby v životě a ve smrti před lidmi oznámila, kdo je Bůh. Je to nevyzpytatelné tajemství, které nás už zaměstnávalo, a i dále nás bude zaměstnávat. Bůh a člověk v jedné Osobě! Nuže, milovaní, v Něm, v Kristu, máme zůstávat.
Toto zůstávání je něco naprosto praktického. Znamená žít s Ním ve společenství a dle učení a v praxi se vyvarovat všeho, co by mohlo rušit prožitek tohoto společenství. Když Pán Ježíš o Sobě mluvil jako o tom „pravém vinném kmeni“ (Jan 15), jasně ukázal, že my jako Jeho učedníci můžeme v duchovním směru růst a přinášet pro Boha ovoce jen tehdy, když zůstáváme v Něm, v tom ›pravém vinném kmeni‹. Je totiž jedna věc, být v Něm a mít v Něm život; a jiná věc je, těšit se ze společenství s Ním v každodenním životě.
Ustavičně máme zapotřebí zůstávat na Něm závislými a od Něho brát svou sílu. Jen tak Mu můžeme také zůstávat věrnými. Jistě to není náhodou, že výzva, abychom v Něm zůstávali, je ve tvaru přítomného času: Zůstávejte ustavičně v Něm. Když však ve svém srdci dáme prostor světu, ztratíme velmi brzy svou užitečnost a plodnost. Ano, může to dokonce dojít až tak daleko, že to, co jednou muselo být řečeno o mnohých z Jeho učedníků, se stane pravdou i o nás: „A z toho mnozí z učedníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více.“ (Jan 6,66)
Že toto nebezpečí tu bylo a stále ještě je, nám zřetelně ukazují další apoštolova slova v našem verši:
(1. J. 2,28b)
Všimněme si nejprve změny v osobním zájmenu z ›vy‹ na ›my‹: „zůstávejte“ – „abychom“. Napomenutí platí Božím dětem, zpětné působení, když ony na napomenutí dbají nebo nedbají, se však vztahuje na apoštoly.
Apoštol Jan zde činí něco dojemného: Apeluje na náklonnost svých dětí. Když ty nezůstanou v Kristu a v pravdě, bude apoštol při příchodu Pána zahanben a ztratí odměnu za všechnu svou práci. Ve svém Druhém dopisu to vyjadřuje takto: „Dejte pozor sami na sebe, abychom neztratili, čeho jsme se dopracovali, nýbrž abychom obdrželi plnou odměnu.“ (verš 8) Je to k zahanbení dělníka, když ti, o kterých věřil, že je přivedl do pravdy, se jí zase vzdají.
Že odplata za práci v díle Páně je, a že můžeme tuto odměnu ztratit, nám Pán říká také skrze apoštola Pavla. Na jedné straně byli věřící v Tesalonice, kteří i v časech pronásledování stáli věrně k Pánu, pro Pavla a jeho spolupracovníky nadějí a radostí a korunou slávy při příchodu Pána Ježíše (1. Tes. 2,19.20). Na druhé straně musel napsat Korintským, mezi nimiž bylo mnoho nepořádku: „Zůstane-li čí dílo, které na něm stavěl, vezme odplatu. Pakli čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude, avšak tak, jako skrze oheň.“ (1. Kor. 3,14.15) Pavel napomíná Filipské, aby byli bez úhony a čistí, a pokračuje: „… k poctivosti /chloubě/ mé v den Kristův, že jsem ne nadarmo běžel, ani nadarmo pracoval.“ (Fil. 2,15.16)
To jsou vážné poukazy pro každého dělníka v díle Pána, ale také pro ty, kterým se dostává služba tohoto dělníka. Jednou přijde den, ve kterém také my sklidíme ve slávě ovoce své práce pro Něho, nebo také utrpíme škodu.
Ale v který den se to stane? Nuže, apoštol Jan, když mluví o Pánu Ježíši, říká: „Když se zjeví“, a staví to naroveň „jeho příchodu“. Oběma výrazy se musíme zabývat trochu blíže.
Slovo ›když‹ ve výrazu „Když se zjeví“ není časové ›když‹ ve smyslu ›kdy‹, nýbrž podmiňující ›když‹ (řecky: eán), které u Jana znamená ›když nastane ten případ, že…‹: „Když nastane ten případ, že se zjeví.“ To je význam tohoto obratu. Časový okamžik je ponechán otevřený (viz ›Textová zvláštnost > podmínkové věty‹ k 1. J. 1,6). Důležitost těchto poznámek poznáme lépe, až ve svém uvažování přijdeme ke kapitole 3, verši 2, kde znovu nalezneme toto ›když‹ (řecky: eán).
Zde v této chvíli může stačit poznamenat, že v Koloským 3 se rovněž mluví o zjevení Krista, že ale tam je použito časové ›Když‹ ve smyslu ›Kdy‹: „Když (nebo: kdy, až) se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě.“ (verš 4)
Obě místa mají však jedno společné: Jejich obsahem je zjevení Krista, nikoli uchvácení věřících. Když Pán vezme k Sobě ty Své skrze uchvácení, pak ani On sám, ani svatí nebudou zjeveni. Úplně jinak tomu však bude v den Jeho zjevení, jak to ukazuje citát z Koloským 3.
Připomeňme si ještě jednou to, že apoštol apeluje na Boží děti, aby zůstávaly v Něm (v Kristu). Prohlubuje svou výzvu ještě tím, že uvádí budoucí zjevení Pána. Ačkoli čas Jeho příchodu a zjevení v moci a slávě je neurčitý, tu přece skutečnost Jeho příchodu je jistá.
K popisu tohoto příchodu jsou použita dvě slova. Nejprve slovo ›zjevit se‹. Znamená ›neviditelné učinit viditelným‹. Apoštol je už jednou použil, a sice vzhledem k prvnímu příchodu Krista (kap. 1,2). Tento první příchod byl zjevením nebo zviditelněním dosud neviditelného Slova života. Dnes je opět lidským očím skryt, ačkoli těm Svým je duchovně blízko. Ale přijde den, ve kterém se opět zjeví z nebe (srv. kromě Kol. 3,4 také s Mat. 24,30.39; 25,31; 26,64; 1. Pet. 5,4).
Druhé slovo k popisu této události je ›příchod‹ (řecky parousía). Toto slovo, které bylo používáno k popsání návštěvy imperátora nebo nějakého jiného vysokého hodnostáře v římské provincii, znamená vlastně ›přítomnost, bytí zde‹ a je tak například také přeloženo ve Filipským 2: „… netoliko v přítomnosti mé, ale nyní mnohem více v nepřítomnosti mé.“ (verš 12) Tímto slovem není tedy označen akt příchodu Pána, nýbrž skutečnost nebo stav Jeho přítomnosti jako výsledek Jeho příchodu. Když je naproti tomu míněn skutečný příchod Pána, tedy děj jako takový (jako např. v Janu 14,3 a v 1. Kor. 11,26), používá Duch Svatý jiné slovo (řecky érchomai = přijít).
Výraz ›příchod‹ (řecky parousía) je v Novém zákoně použit jak k popisu uchvácení, tak také zjevení Pána. Přitom můžeme pozorovat jakýsi druh „pravidla“: Když výraz ›parousía‹ není blíže určen přívlastky, které naznačují zjevení či odměnu nebo podobně, pak jde o naše shromáždění k Němu skrze Jeho přítomnost, tedy o uchvácení. To se týká více míst (1. Kor. 15,23; 1. Tes. 4,15; 2. Tes. 2,1).
V našem verši v 1. J. 2 je však příchod Pána uveden do spojení s Jeho zjevením, takže zde jde o den Jeho slávy. Otázka odpovědnosti služebníka je vždy přiváděna do vztahu s tímto dnem, nikdy s uchvácením. Je proto plně přiměřené, že apoštol Jan s pohledem na tento den mluví o „smělosti“ a o „zahanbení“.
I když pisatel zde v prvé řadě má před očima také sebe a své spolu-apoštoly, tu na druhé straně přece „my všichni zajisté ukázati se musíme /být zjeveni/ před soudnou stolicí Kristovou“ (2. Kor. 5,10). Výraz ›my všichni‹ jistě zahrnuje jak věřící, tak i nevěřící. Avšak v případě svatých už to zjevení před soudnou stolicí Krista nezahrnuje soud. Protože Kristus nesl soud za ty, kteří v Něho věří, oni nepřijdou „na soud“, nýbrž přešli „ze smrti do života“ (Jan 5,24). To smíme a musíme pevně držet při vší vážnosti, kterou tento den má i pro nás. A pomysleme také na to: Když budeme zjeveni před Pánem Ježíšem, pak už jsme oblečeni slávou – slávou, která je Jeho. Budeme Jemu podobni (1. J. 3,2). Leželo mi na srdci, abych alespoň naznačil také stránku našeho zjevení.
Jak bylo už na začátku této kapitoly ›Spravedlnost a láska v Boží rodině‹ poznamenáno, začíná apoštol ve svém Dopisu po obsažné vsuvce o ›děckách‹ a po svém napomenutí všem ›dětem‹, aby zůstávaly v Kristu, mluvit o otázce praktické spravedlnosti. O tomto nanejvýš důležitém předmětu pojednává v nyní následujícím oddílu (kap. 2,29 až kap. 3,10). V něm jsou uloženy tři první verše třetí kapitoly, na které se můžeme dívat jako na další vsuvku.
(1. J. 2,29)
Opět nám je nápadný rozdíl mezi ›vědět‹ (řecky oída) a ›poznat‹ (řecky ginósko). Obrat můžeme přeložit snad asi takto: „Jestliže si jste vnitřně vědomi toho, že on je spravedlivý, tak znejte (poznáváte) ze zkušenosti, že …“ Také v Janu 13 se vyskytují obě slova v jednom verši v témž pořadí: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš.“ (verš 7)
Co míní apoštol, když říká: „… že on je spravedlivý“? Předtím mluvil o Kristu (verš 28). Nyní myslí zjevně na Boha, jak to dávají poznat slova „z něho narozen“ na konci věty (porovnej k tomu kap. 3,9; 4,7; 5,1.18). Je to zvláštnost tohoto Dopisu, že jeho pisatel se téměř nepozorovaně pohybuje od Boha ke Kristu a od Krista k Bohu. Tak je tomu také zde: „Zahanbeni při jeho (Kristově) příchodu“ – „že on (Bůh) je spravedlivý“ – „z něho (z Boha) narozen“. Apoštol, který více než každý jiný pisatel Nového zákona mluví o Boží přirozenosti, klade důraz na pravdu, že Kristus a Otec jsou jedno a že Kristus je Bůh – Boží zjevení pro lidi. Proto činí rozlišování mezi Jedním a Druhým téměř nepozorovatelným. Syn, který se stal člověkem, je stejně tak Bůh jako Otec, který nepřijal lidskou přirozenost. To vysvětluje vzácným způsobem ten často rychlý a snadný přechod od jedné Osoby k druhé.
Ostatně tutéž pravdu nalézáme naznačenou v Danielovi 7 a ve Zjevení 1. „Starý dnů“ z Daniele 7 (verše 9 a 13) je ve Zjevení 1 „Syn člověka“ (verše 13 a 14). Ano, v Kristu – jako v člověku žijícím na tomto světě – můžeme vidět a poznávat Boží přirozenost, Boha samého. To je nevýslovné, trvalé požehnání.
„Jestliže víte, že on je spravedlivý, tak znejte, že každý, kdo činí spravedlnost, je z něho narozen.“ Spravedlnost je charakterový znak, který je připsán jak Bohu Otci, tak také Pánu Ježíši. O Bohu je to řečeno v 1. J. 1, verši 9 a v Janu 17, verši 25; o Kristu například v 1. J. 2, verši 1. Zde však je míněn Bůh jako takový – Bůh, který je světlo (kap. 1,5), a proto je ve všech Svých cestách a slovech spravedlivý. Lidé mohou ve své slepotě obviňovat Boha z nespravedlnosti, ale jednou budou muset uznat, že On i s nimi jednal v absolutní spravedlnosti.
„… tak znejte, že každý, kdo činí spravedlnost, je z něho narozen.“ ›Činit spravedlnost‹ není to, čemu svět říká vést mravně nezávadný život. Někdo může tak žít, aniž by byl znovu narozen. Tento výraz spíše znamená prakticky vyjadřovat vztah, ve kterém někdo stojí k Bohu. Není to jen poddání se pod božskou autoritu, ačkoli spravedlnost vždy zahrnuje také poslušnost, nýbrž soulad s existujícím vztahem.
Pán Ježíš dával vztahu ke Svému Otci stále dokonalé vyjádření. Ale také Boží děti „činí spravedlnost“. Apoštol opět mluví abstraktně, dává stranou každou praktickou slabost v uskutečňování z naší strany a činí potěšující závěr: Když tu je ovoce života, musí tu nutně být také život sám. To je nakonec význam věty: „…tak znejte, že každý, kdo činí spravedlnost, je z něho narozen.“
Tímto zjištěním Duch Svatý nechce nikterak vzbudit v Božích dětech pochybnost o tom, zda snad mají nebo nemají věčný život. Duch Boží nebude nikdy vzbuzovat pochybnost o tom, co On sám způsobil. Ne, On je chce upevnit a chránit před svůdci. A tak dává jim i nám do ruky testovací prostředek, který nás uschopní odhalit nepravé vyznání a odmítnout je. Boží dítě zásadně činí spravedlnost. Je to jeho navyklé jednání. Doslova tu stojí: „Každý spravedlnost činící.“ Toto přítomné participium označuje trvalý stav, který je pro tu osobu charakteristický. To je tedy typické pro věřícího: Činí spravedlnost.
Není možné tak mluvit o nevěřícím vyznavači, ať už se chlubí jakkoli vysokým poznáním! Vždyť přece neudělal ještě ani první krok ke spravedlnosti. Nesklonil se před Bohem a nevyznal Mu svou nepravost. A tak také to závěrečné konstatování není o něm pravdivé; to znamená, že není z Boha narozen.
Každé Boží dítě ale, které se jakoby ze zvyku, instinktivně ptá na Boží vůli, a tak činí spravedlnost, je „z něho narozeno“. Neboť ono zjevuje ve svém životě tytéž charakterové znaky, jaké jsou podstatně vlastní Tomu, jemuž vděčí za svou existenci. Zde je ovocem božského života spravedlnost, později potom zase láska. Nuže, Bůh je spravedlivý a svatý, a Boží dítě ukazuje tytéž rysy. Podle toho poznáváme, že se někdo narodil z Boha a patří k Jeho rodině.
Přirozeně že jen Bůh sám, jen Kristus je v každém vztahu dokonalý, zatím co křesťan zůstane v praktickém uskutečňování svých výsad vždy nedokonalým. Ale Písmo ukazuje zde, a vůbec v tomto Dopisu, co je zásadně pravdivé o Božím dítěti, a v čem se zásadně odlišuje od pouhých vyznavačů. Ozřejmit toto rozlišování je hlavní věcí našeho Dopisu – nejen k odhalení nepravých, nýbrž právě také k upevnění pravých.
Ale musíme se ještě na okamžik zabývat výrazem ›narozen z Boha‹, s nímž se v tomto Dopisu setkáváme poprvé. Více či méně jsme si zvykli na to, že snadno mluvíme o tom, že jsme znovuzrozeni, že jsme narozeni z Boha. Ale jak mocné to je a jak velká pravda v tom spočívá!
Bůh by byl mohl udělat snáze vše ostatní, než zplodit děti. Mohl by stvořit více hvězd a světů, ale nemohl jednoduše učinit děti. Měl jednoho Syna, a tohoto Syna musel vydat, dříve než mohl mít děti. Z Jeho smrti vyvěrá život pro všechny ty, kteří v Něho věří. My asi sotva pochopíme, co pro Boha znamená, že zplodil děti. Nemyslím, že Jeho svatí ve Starém zákoně byli Jeho „dětmi“ ve vlastním slova smyslu. Jsou sice kolektivně jako lid tak nazváni, ale ne jako jednotliví věřící. Nejprve musel Kristus padnout do země a zemřít jako to pravé ›pšeničné zrno‹, než mohl přinést mnohé ovoce – ovoce téhož druhu (Jan 12,24). Ve Starém zákoně Bůh nikdy nesrovnává Svůj lid s pšenicí.
Být z Boha narozen je nekonečné požehnání, proto zde k tomu ještě dvě krátké poznámky. Předložkou ›z‹ ukazuje Duch Svatý na „původ“ věci: Narození nebo zplození má za původce Boha. Člověk na tom nemá žádný podíl. To je řečeno už na začátku Janova evangelia o „těch, kteří věří v Jeho jméno“: „kteří ne z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha narozeni jsou“ (Jan 1,12.13). Tento tajemný děj vychází cele a pouze od Něho. Jemu buď za to věčný dík!
Tvar perfekta u ›je narozen‹ popisuje stav dosažený v přítomnosti, který pochází z dění minulosti. Pisatel má před očima jak jednání v minulosti, tak i výsledek v přítomnosti. Význam zde tedy je, že ti, kteří věří v Krista, byli zplozeni z Boha, a nyní jsou v tomto stavu narození z Boha. Jak blahoslavený podíl, který od nás nemůže být odejmut!
Ať tedy hledíme na původce nebo na výsledek – všechno je v tomto požehnání hodno toho velkého Boha, našeho Otce, a slouží k Jeho cti.
Apoštol Jan navazuje na slova ›z něho narozen‹ a začíná nyní mluvit zvláště o Božích dětech a o lásce Otce. V této práci jsme už vícekrát mluvili o Božích dětech. To také vůbec není jinak možné, neboť tento Dopis jedná o Božích dětech a obrací se k Božím dětem. Apoštol ale tento výraz ještě nepoužil. Činí to teď poprvé a uvádí tím malou vsuvku nebo odklonění se, které je výjimečně krásné.
(1. J. 3,1a)
Slovem ›Pohleďte‹ vyzývá své čtenáře, aby obrátili svou zvláštní pozornost k tomu, co jim nyní chce představit. Neměli bychom taková slova odbývat jen jako pouhá výplňková slova, která klidně můžeme přejít. Je to Bůh sám, který nás vyzývá, když k nám mluví skrze Svého služebníka Jana: „Podívejte se přece jednou přesně na to, co nyní přichází! Prohlédněte si to!“ To musí být něco zvláštního; a vskutku, takové to také je!
Náš pohled je upřen k lásce Otce, ke kvalitě této lásky, a k tomu, co má za výsledek.
Po zvolání „Pohleďte“ následuje zajímavé zájmeno. V řečtině se používá, aby se poukázalo na povahu nějaké věci nebo osoby. Původně znamenalo: „odkud? odkud zrozený?“ Zde je tím, smíme-li to se vší uctivostí tak říci, popsána kvalita lásky Otce. Toto zájmeno (řecky: potapós), s nímž se tu a tam setkáme v Novém zákoně (Mat. 8,27; Marek 13,1; Luk. 1,29; 7,39; 2. Pet. 3,11) je výrazem ›jakou‹ v našem textu vyjádřeno nutně příliš slabě. Vyjadřuje spíše údiv, zpravidla dokonce obdiv a nejlépe je přeloženo výrazy ›jakého druhu‹ nebo ›jaké povahy‹: „Pohleďte, jaký druh lásky…“ Ano, jakého druhu musí být ta láska, jak veliká, jak slavná musí být, že nás povolala k takovému vysokému postavení! Vidět tuto lásku správně, milí, znamená sklonit se ve velebení. Převyšuje naši schopnost chápání.
A pak se učíme, že tato láska je dar, dárek Otce nám. Pokud je známo, není žádné další místo Písma, kde Otcova láska k nám je viděna z tohoto úhlu pohledu. Jenom zde je na ni hleděno jako na dar, který nám Otec dal. Jaký to je výrok: Otec nám daroval Svoji lásku! Je to dar čisté milosti – tato otcovská láska, která nebyla vyvolána ničím v nás. Jako slovo ›narozen‹ v kapitole 2, verši 29, tak také zde je ›dal‹ ve tvaru perfekta; obě myšlenky si vzájemně odpovídají. Ten, kdo se narodil z Boha, zůstává v tomto stavu. Tak tomu je také s tímto darem, láskou Otce k nám: Je nám dána a zůstává naším vlastnictvím. Co by nás mohlo učinit šťastnějšími – dnes, zítra, na věčnosti?
Je to navíc tentýž Otec, který byl v tomto Dopisu už třikrát zmíněn (kap. 1,2.3; 2,1) – Otec Syna a v Něm, v Pánu Ježíši Kristu, nyní také náš Otec (Jan 20,17). Ačkoli jsou tyto dva vztahy drženy od sebe, jsou přece spolu úzce spojeny. Myslím, že Osoba Otce zde stojí proto v popředí, protože jde o nebeskou rodinu, o její původ a její vztahy.
A v čem vrcholí láska, kterou nám Otec dal? Co tvoří její zvláštní druh, její kvalitu? „…, abychom byli nazváni Božími dětmi.“ Obšťastňující odpověď! Neboť všimněme si: Tato účelová věta nám podává nejen úmysl, nýbrž vyjadřuje skutečnost. Proto je také ihned přidáno: „A jsme to.“
Tento dovětek je v některých, ovšem podřadných rukopisech, vynechán. Máme dojem, že v něm obsažený výrok byl pro některé opisovače příliš smělý a že se jejich pero zdráhalo tato slova kopírovat. Avšak jsou velmi dobře dosvědčena a mají všechen nárok na původnost. My se nazýváme Božími dětmi, protože jimi jsme. Ne teprve později, nýbrž dnes!
Další verš to potvrzuje: „Milovaní, nyní jsme děti Boží.“ (kap. 3,2)
Tím jsme jmenovali už dva ze čtyř výskytů tohoto výrazu v tomto Dopisu. Setkáme se s ním ještě v 10. verši a v 5. kapitole ve 2. verši. – „Děti Boží“! Ach, milí přátelé, Bůh by nás, když nám chtěl prokázat milost, býval mohl učinit něčím jiným, nižším, snad služebnými posly, těmi, kteří „dřeva sekají a vodu nosí“ (Jozue 9,21), které by pověřil vykonáváním nižších služeb. Neměli bychom i potom všechny důvody k tomu, abychom byli vděčni?
Avšak nikoli, On nás učinil Svými dětmi, udělil nám skrze nové narození svou vlastní přirozenost a život. Proto je vztah dítěte daleko vnitřnější než vztah přijatého syna. Jistě, Bůh nám daroval také toto požehnání, skrze adopci nás učinil Svými syny (řecké slovo pro ›synovství‹ znamená ›adopci, přijetí na místo syna‹). Ale to představit patřilo do okruhu úkolů apoštola Pavla (Gal. 4,5-7; Ef. 1,5). Avšak Jan, který i tak ve svých spisech rezervoval titul ›Syn‹ pro Syna Božího, ukazuje ten oproti ›adopci‹ niternější, intimnější vztah dětí k Otci. Neboť je zřejmé, že člověk může být jako syn přijat, aniž by se jako dítě do rodiny narodil. ›Syn‹ je skutečně více veřejný titul, zatím co ›dítě‹ vyjadřuje blízkost skrze narození.
Rozumíme nyní trochu lépe tomu, jaký druh lásky nám Otec daroval? Chtěl nás mít pro čas i pro věčnost za Své děti: takové – budiž to řečeno se vší uctivostí – kteří jsou téhož druhu jako On sám. A to vše skrze Syna Své lásky, ať už náklady pro Něho byly jakkoli vysoké! Tady nemůžeme a nechceme dávat už žádná další vysvětlení, nýbrž prostě ve velebení padnout před Tím, který nám daroval takovou lásku. –
(1. J. 3,1b)
Slovem ›Proto‹ apoštol hledí zpět na to, co bylo řečeno v první polovině verše, ale používá to nyní, aby nám vysvětlil, proč nás svět nepoznává. Věta, začínající ›protože‹, pak připojuje ještě další myšlenku, dodatečný důvod. Tak stojí ›Proto‹ uprostřed a spojuje to předcházející s tím následujícím. S podobnými konstrukcemi se v Janově evangeliu setkáváme vícekrát (např. kap. 5,16.18; 8,47; 12,39). Význam zde můžeme popsat následovně: „Jsme Boží děti, a proto nás svět nepoznává, neboť Jeho nepoznal.“ ›Světem‹ jsou v protikladu ke kapitole 2 míněni všichni lidé, kteří nejsou znovuzrozeni. Jako „občany země“ nás svět vnímá, rozumí nám, protože, navenek viděno, s ním sdílíme tentýž úděl. Ale jako Boží děti jsme mu naprosto cizí, nepoznává nás, protože nezná našeho Otce. Svět nemá žádnou představu o tom, kdo a co je náš Otec. Proto jsou mu hádankou také ti, kteří jsou z Něho narozeni. To vůbec ani nemůže být jinak; neboť „přirozený člověk… nepřijímá to, co je Ducha Božího, neboť mu to je bláznovstvím, a nemůže to poznat, protože to je duchovně posuzováno“ (1. Kor. 2,14 – přel.).
Svět je pyšný na své rozmanité poznatky a zakládá si na svých výdobytcích. Ale to, co skutečně je hodné poznání, nepoznává. Tak je nové narození v jeho očích čiré bláznovství a ti, kteří o tom mluví jako o nutnosti pro všechny lidi, jsou mu pro smích, považuje je za přemrštěné, svedené. Namísto toho lidé, pokud ještě vůbec mají Boha ve svých myšlenkách, mluví o „univerzálním Božím otcovství“ a tak krátkou cestou dělají ze všech lidí Jeho děti. Divíme se potom, když „vykoupení“ a „znovuzrození“ nemají v jejich myšlení žádný prostor?
My bychom, pokud jde o naši víru, skutečně neměli počítat s porozuměním a uznáním od světa. Prosté slovo z Boží strany, prostá pravda je: Svět nás nezná.
Také vše, co nám jako věřícím je velké a vzácné, je pro něj ničím. Například muži a ženy víry, jejichž jména a příběhy jsou navěky vyryty na listech Bible, jim jsou velkou mírou neznámí a lhostejní. Jejich hrdinové vypadají jinak. Neměli bychom z toho být smutní, že nám svět nerozumí. Neboť kdyby nám rozuměl, byli bychom mu podobní, nebyli bychom Boží děti. Ta skutečnost však, že nás svět nezná, je neklamným důkazem toho, že jsme narozeni z Boha.
Ale potom je udán další důvod pro to, že nás svět nepoznává: „…, protože jeho nepoznal.“ Zájmenem ›jeho‹ je zjevně míněn Pán Ježíš. Když Boží Syn byl zde a oznámil Boha, zjevil věčný život, tu Ho svět nepoznal. Náboženským vůdcům Židů musel namítnout: „Aniž mne znáte, ani Otce mého. Kdybyste mne znali, i Otce mého znali byste.“ (Jan 8,19)
Ne, svět Kristu nerozuměl. Protože Ho nikdy nepoznal, nepoznává Jej ani dnes. Avšak i když nás potkává stejný úděl jako Jeho, jak obdivuhodné ztotožnění s naším Spasitelem je zde pak rozeznatelné! Jistě, On ukázal v dokonalosti, co je věčný život; my to ukazujeme jen v náznacích. Ale je to tentýž život! A svět na to dával a dává stále tutéž odpověď: neporozumění, ba nenávist – ať v Jeho nebo v našem případě (Jan 15,18). Ale právě tato odpověď je schopná nás upevnit ve víře, vždyť přece nechtěně zjevuje pravost božského života v nás. Jestliže Kristus je náš život, pak musí svět s námi jednat právě tak jako s Ním.
Čím blíže následujeme našeho Pána v praxi svého života, čím jsme Mu podobnější, tím silněji budeme také zakoušet tuto nevědomost a odmítnutí od světa. Může nás to bolet a rozčilovat, a přece v tom, jak už bylo naznačeno, spočívá velká útěcha. Vždyť to přece dokazuje, že jsme „ne ze světa“, nýbrž Boží děti! Neboť jinak by svět to své miloval (Jan 15,19).
Další verš v našem textu nám ukazuje, co jednou podle Božích myšlenek budeme. Avšak nejdříve nás ještě jednou zaměstnává tím, co jsme už dnes, protože to tvoří výchozí základnu pro to, co je ještě budoucí.
(1. J. 3,2a)
Apoštol nyní oslovuje adresáty svého Dopisu jako ›milované‹. Ve svém Dopisu to udělal už jednou (kap. 2,7). Tam tím uvedl předmět bratrské lásky (verše 9-11). Ale v té části Dopisu, ve které nyní jsme, používá toto milé oslovení nápadně často. Myslím si, že to souvisí s charakterem této části. Jak už bylo poznamenáno v Úvodu pod ›Přehled a členění‹, skládá se Dopis ze tří velkých částí. První dvě kapitoly nám ukazují Boha jako světlo; ty tvoří první část. Druhá část (kap. 3,1 až kap. 5,5) má jako hlavní předmět Boha jako lásku. Proto asi to hromadění těchto laskavých oslovení. Mohli bychom jimi být někdy přesyceni? Neboť i když jsou v prvé řadě vyjádřením apoštolovy lásky – kdo by chtěl popírat, že se za nimi skrývá dokonalá láska Boha samého?
Avšak i když ten starý pisatel své čtenáře oslovuje takovým srdečným způsobem a mluví o nich jako o Božích dětech, jasně ukazuje, že on sám k nim patří. Neboť znovu používá první osobu množného čísla, když pokračuje: „Nyní jsme /my/ děti Boží.“ Věděl, že je s nimi zcela niterně spojen poutem lásky.
Jestliže jsme pro lepší vysvětlení právě zdůraznili slovo ›my‹, tu nyní položme důraz na první slovo, kde také skutečně leží: „Nyní jsme děti Boží.“ Je to přítomná výsada. To jsme už viděli. Nečekáme na to, že se tím staneme, až přijdeme do nebe. Jsme to nyní: Boží děti. Bohu buď dík! A přesto chce apoštol slovem ›Nyní‹ ukázat na určitý protiklad, protiklad k budoucímu. Toto budoucí je ovšem něco, na co přece máme právě čekat. Jakkoli požehnaný je ten vztah, z něhož se už nyní těšíme, tu to přece ještě není konečný stav, který má Bůh pro nás na zřeteli.
Dnes vypadáme ještě tak jako jiní lidé. Navenek nás od nich nic neodlišuje. Tělo, ve kterém bydlí Duch Svatý, je smrtelné tělo; a život, který máme, je život, skrytý s Kristem v Bohu. Svět nemůže věřit tomu, že jsme něco vyššího. Nanejvýš si z takových představ dělá legraci. Apoštol nicméně pokračuje:
(1. J. 3,2b)
To ›ještě ne‹ je v protikladu k „nyní“, neboť se vztahuje k něčemu budoucímu. Ještě se neukázalo nebo (skrze Boha) „nebylo zjeveno, co budeme“. Této větě bylo často rozuměno tak, jako kdybychom my sami ještě nevěděli, co budeme; jako kdyby to nám samým ještě nebylo zjeveno. Ale to vůbec není význam tohoto konstatování.
Naopak! Právě zde, v našem verši, se přece dovídáme výslovně, co budeme. A mluví se o tom také na jiných místech Nového zákona. Hned to ještě uvidíme.
Ne, před světem to ještě nebylo zjeveno, ten o tom ještě nic neví. Bůh světu ještě veřejně neukázal slávu, která patří Božím dětem. Neporušitelné a neposkvrněné dědictví, které se pro nás uchovává v nebesích, se ještě nestalo viditelným přede vším světem (1. Pet. 1,4). Ještě nemáme na sobě bílé šaty nebe, ještě nemáme nevěstino roucho z bílého, jemného kmentu. Také nás dnes ještě nezdobí zlaté koruny na našich hlavách (Zj. 4,4; 19,8). Spíše dnes ještě vzdycháme „sami v sobě, očekávajíce synovství, vykoupení svého těla“ (Řím. 8,23). Přesto to vše bude naše, a my o tom víme!
To potvrzuje další věta našeho textu.
(1. J. 3,2c)
Dojde k mocné proměně. Je v bezprostřední souvislosti se zjevením, které Bůh dá: „… když se to ukáže.“ Opět se setkáváme s tím podmiňujícím ›když‹ (řecky: eán) jako v kapitole 2, verši 28 (viz tam pod ›Zjevení – příchod Pána‹). Toto ›když‹ nevyjadřuje žádným způsobem nějakou nejistotu, nějakou pochybnost. Je to spíše ›když‹ nepodmíněného, pevného očekávání. Můžeme to přeložit takto: „Když nastane ta okolnost, že to je zjeveno.“ Není tu žádný tvar budoucího času; proto: „… je zjeveno /se to ukazuje/“, nikoli: „… bude zjeveno“, ačkoli ve většině vydání Bible to tak ještě je.
Názory se také liší ohledně toho, zda má být přeloženo: „…že když se to ukáže“, nebo: „… že když se on ukáže“. Protože v řečtině chybí osobní zájmeno, jsou oba překlady možné, obojí je gramaticky správné. To druhé by se pak vztahovalo přímo na zjevení Pána. Tento poukaz je dán také v kapitole 3, verši 5. Tam je ostatně ten případ jednoznačný, protože zájmeno ›On‹ tam je, a je dokonce silně zdůrazněno. Jenom tento verš ukazuje zpět na první zjevení Krista, to znamená na Jeho příchod jako člověka na tuto zem: „Víte, že on byl zjeven…“ V 2. verši naproti tomu je poukázáno na budoucí zjevení, když On přijde v moci a slávě z nebe. Kterému z těch dvou způsobů překladu dáme přednost, nehraje přitom velkou roli. I když se roz-hodneme pro neosobní „… když se to ukáže“, tu přece osobní zájmeno ›Jemu‹ v „jemu podobni“ následuje tak bezprostředně za tím, že to nakonec dává tentýž význam.
Víme vědomě (řecky oída), víme už teď, co potom bude. A víme to proto, že nám to je ve svatém Písmu sděleno skrze božskou inspiraci. My jako Boží děti nejsme tedy nikterak v nejasnosti o tom, co se týká naší „naděje“ (viz verš 3). A co je naše naděje, co je ta mocná proměna, o které jsme mluvili? Budeme „Jemu podobni“. Toto nezměrné konstatování je zdůvodněno tím, že „ho budeme vidět tak, jak je“. Moci vidět Jeho, Krista, „tak, jak je“, předpokládá, že jsme Mu předtím byli učiněni podobni.
A nyní se plně uplatní ta okolnost, že zde nemáme časové ›když /= až/‹, nýbrž podmiňující ›když‹ (řecky eán). Když nastane ta okolnost, že Pán Ježíš se ukáže, pak my Mu – už – budeme podobni. Svět nás tak uvidí (Jan 17,22.23; Kol. 3,4). Proměna sama se stane však už dříve, totiž při Jeho příchodu k uchvácení věřících (srv. s 1. Kor. 15,51.52; 1. Tes. 4,16.17; 2. Tes. 2,1). Budeme, jak kdosi výstižně řekl, Jemu podobni, abychom vstoupili do nebe, a budeme Mu podobní, když s Ním vyjdeme z nebe.
To vše je schopné učinit nás velmi, velmi šťastnými. Neboť zde máme před sebou velkolepé zjevení z Boží strany – sdělení, které se nás týká, ale naprosto přesahuje naši schopnost chápání. Ano, budeme Jemu podobni. To je ostatně výsledek už nyní existujícího vztahu – vztahu, ve kterém Pán sám jako člověk je k Otci. Skrze milost jsme přivedeni do tohoto vztahu: tím, že Kristus je náš život, že v Něm máme věčný život. Dnes je tento vztah pro svět ještě tajemstvím a jeho požitek pro nás je předmětem víry. Avšak když Pán se zjeví v moci, stane se tento už dnes existující poměr veřejně viditelným před světem. Ten nás uvidí s Pánem Ježíšem – v téže slávě jako On a Jemu podobné.
Toho, že k tomu ještě předtím „naše tělo ponížení“ musí být „proměněno k podobnosti s tělem slávy jeho, podle moci té, kterou mocen jest i všecky věci podmaniti sobě“ (Fil. 3,21), jsem se už krátce dotkl. K tomuto proměnění dojde nejen náhle, v jednom okamžiku, a zahrne celou naši osobu, nýbrž bude také dokonalé a konečné.
Tím je v protikladu k mravnímu proměňování, o kterém se mluví na konci 2. Korintským 3. Tam je to pokračující proces v průběhu našeho života zde na zemi. Je popsán takto: „My pak všichni, s odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, jsme proměňováni podle téhož obrazu od slávy k slávě, jako skrze Pána, Ducha.“ (verš 18) Ovšem ani zde, ani na žádném jiném místě svatého Písma není řečeno, že už nyní jsme Mu podobni. Ale když dnes ve víře hledíme na mravní slávu Pána, stáváme se tím Jemu mravním způsobem podobnějšími. Až jej však uvidíme očima svého těla, budeme Mu učiněni plně podobni, i pokud jde o naše tělo.
Skutečně bychom nemohli Pána Ježíše vidět ve slávě v těle z „masa a krve“ (1. Kor. 15,50). Avšak „jako jsme nesli obraz toho z prachu, tak poneseme obraz nebeského“ (verš 49). A potom budeme v stavu Ho vidět tak, „jak je“. Tento stručný popis Osoby Pána (v řečtině dokonce skládající se jen ze dvou slov) je nadmíru vzácný. Připomíná mi vždy podobný obrat, kterým Pán jednou popisuje dům Svého Otce: „Kde já jsem“ (Jan 14,3). Toto „Kde já jsem“ je nebe. Neboť co by bylo nebe bez Něho? Tam, kde je On, Syn, tam je nebe. Jak je to prosté, jak obšťastňující!
Jestliže nyní naše povolání a naděje jsou vylíčeny tím, že Ho uvidíme, „jak je“, tak je také tento popis při vší prostotě vše zahrnující. Není napsáno: „Co je“, nýbrž: „Jak je“. To druhé se mi zdá být niternější, intimnější. Nyní vidíme „v zrcadle, nezřetelně“; potom ale Ho uvidíme „tváří v tvář“ (1. Kor. 13,12). Každá překážka, která by mohla stát v cestě naší schopnosti Jej vidět, jak On je, ať duchovní, duševní nebo tělesná, bude odstraněna. Nastane čas dokonalého vidění, a my poznáme, jak také my jsme byli poznáni. To znamená, že už nebudeme vidět zčásti, nýbrž poznáme absolutním způsobem, pochopíme pravdu jako celek.
Jak nepopsatelné požehnání! Co v sobě skutečně zahrnuje, si nemůžeme dnes „v těle ponížení“ ani vzdáleně představit. Jistě, neuvidíme všechno jinak, ale budeme to vidět dokonale. Středem všeho však bude Pán Ježíš sám – vždy a věčně.
Zbývá ještě poznamenat, že budeme Kristu podobni, jak On dnes je u Otce. Neboť také jako Syn člověka bude mít hodnosti a vlastnit atributy (charakteristické znaky), které my s Ním nikdy nebudeme sdílet. Je dobré na to dbát.
Přistupuje k tomu druhá věc: Když Jej uvidíme, jak On je, tu to žádným způsobem neprotiřečí tomu, co je řečeno v 1. Timoteovi 6: že Bůh přebývá v nepřistupitelném světle a že žádný z lidí Jej neviděl, ani nemůže vidět (verš 16). Naopak je zde zřejmé, že Bůh se zjevuje člověku mimo to nepřistupitelné světlo. Toto zjevení se ale děje v Jeho Synu, našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Tak je řečeno o nebeském městu Jeruzalému, že nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. „Svíce (lampa) jeho jest Beránek.“ (Zj. 21,23) Když Filip jednou prosil Pána, aby jim přece ukázal Otce, odpověděl: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9) Právě tak to bude v nebi. V Synu uvidíme Otce, uvidíme Boha. Bude to pro nás znamenat nejvyšší štěstí.
V dalším verši, kterým končí ta malá vsuvka (verše 1-3), je učiněn mravní závěr pro ty, kteří mají před sebou takovou požehnanou naději, jaká byla popsána ve verši předtím.
(1. J. 3,3)
Výrazem ›Každý, kdo‹ není činěn nějaký výběr mezi věřícími, aby byli od sebe rozlišeni; nýbrž to, co zde je řečeno, je pravda o všech Božích dětech, je to normální, charakteristický stav. Do té míry zde neleží žádné napomenutí. A přece si asi sotva můžeme pomyslet na nějaké konstatování, které by na nás působilo více jako napomenutí, než to, které zde je učiněno. Je to zvlášť milý způsob, jak nám poukázat na naši odpovědnost.
Tu naději, že Ho uvidíme, jak On je, tu máme, tak jako máme víru, jako máme lásku a tak dále. Doslovně tu stojí: „Naději na něho.“ Ta naděje se tedy zakládá na Něm, spočívá na Něm. To je potěšující myšlenka! Může potom někdy zklamat? Lidské naděje jsou jako písek, který je smýván, když přijde zátopa. Naše naděje se ale opírá o Pána Ježíše. Doufáme v Něho, upíráme svou naději na Něho. Tato konstrukce ›doufat na‹ se vyskytuje také v jiných místech Nového zákona (Řím. 15,12; 1. Tim. 4,10). V Janových dopisech se však o naději mluví jen v našem verši.
Když ta radostná naděje, že budeme podobni Kristu, naplňuje naše srdce, pak je v nás vyvoláváno přání, abychom tolik, kolik to je možné, z toho už předem přijímali a byli Mu už nyní co možná podobni. To však jde – právě proto, že Mu ještě nejsme podobni, ještě nejsme dokonalí – ruku v ruce s tím, že se sami ustavičně očišťujeme. Tvar přítomného času ukazuje, že se myslí na ustavičný proces. Jde zde o více než o vyznávání učiněných hříchů. Spíše je srdce přitahováno oslaveným Pánem v nebi, a tím také odtahováno od všeho, co neodpovídá Jemu, Jeho vůli a charakteru. Tak je to posvěcující naděje, která nás zaměstnává, spojuje s Kristem ve slávě, a tímto způsobem drží vzdálené od zlého (srv. s Janem 17,19). Proto to je tak důležité, aby tato naděje v nás byla živá a aby naše náklonnosti byly upřeny na Něho v nebi.
Ale pak musíme svou pozornost obrátit také na měřítko, podle kterého se očišťujeme. To je nedosažitelné, absolutní měřítko, a přece nám Bůh nedává žádné menší: „…, jako on je čistý.“ Pán Ježíš je čistý. Byl čistý nejen tehdy, když byl zde na zemi; je takový nejen dnes, když je v nebi. Je to výrok o tom, co On je zásadně, co je vždycky: čistý. Tak, jak je to dosvědčeno o Bohu, že On je spravedlivý (kap. 2,29). Proto apoštol neříká, nemůže to říci: „… jako on se očišťoval.“ To je nemožné! My máme zapotřebí, abychom se sami očišťovali. On to nikdy neměl zapotřebí.
Ta neposkvrněná, nekonečná čistota Krista je tedy to měřítko. Jím musíme poměřovat své praktické očišťování. Kdo z nás by mohl tvrdit, že tomu odpovídá? V tomto bodu budeme vždy zaostávat. A toto vědomí by nás mělo činit pokornými, ale nikterak skleslými. Chtějme se spíše nechat povzbudit k tomu, abychom to činili jako apoštol Pavel, který mohl říci: „Ale to jedno činím…“ (Fil. 3,13/14/) Je to praktické představení a závěr z toho, co před námi bylo v těchto verších.
Po malé, ale nadmíru cenné vsuvce o lásce Boha Otce a o jejích požehnaných následcích pro Boží děti (1. J. 3,1-3), se apoštol Jan vrací k hlavnímu předmětu v této části svého Dopisu a dále popisuje znaky těch, kteří jsou narozeni z Boha: spravedlnost (kap. 2,28 - 3,10) a lásku (kap. 3,11-23).
Nejprve máme tedy opět co činit s otázkou praktické spravedlnosti jako důkazem božského života. A aby ještě zřetelněji vyznačil oddělující linii mezi oběma rodinami, mezi Božími dětmi a dětmi ďábla (verš 10), začíná pisatel nyní mluvit o opaku toho, co vyznačuje Boží děti. O nich bylo řečeno, že „činí spravedlnost“ (kap. 2,29). Čtvrtý verš 3. kapitoly v přímé návaznosti na to jasně ukazuje, co je typické pro lidi bez Boha. A jaký závažný protiklad se nám zde otvírá!
(1. J. 3,4a)
Jak jsme viděli, Boží děti se vyznačují tím, že „činí spravedlnost“, nebo: že jsou „činící spravedlnost“ (tak zní doslovný překlad). To je ovládající princip jejich života, jakoby vůdčí motiv. Ale nyní čteme: „Každý činící hřích“, a opět je tímto přítomným participiem (příčestí přítomné činné) vyjádřen trvalý, pro tu osobu charakteristický stav: každý, kdo ze zvyklosti činí hřích. Toto činění hříchu je třeba rozlišovat od dopuštění se (spáchání) hříchu, jak je máme například v kapitole 2, verši 1. Zhřešit může i věřící, jak toto místo ukazuje. Když ztratí z očí Krista, pak už nejedná tak, jak to odpovídá novému životu, který mu byl propůjčen, a zhřeší. Ale to je jednotlivý akt zhřešení, nikoli však život v hříchu.
„Činění hříchu“ naproti tomu označuje zvyklost, zlý, trvající stav. A jak strašný stav to vskutku je, když někdo zásadně, ze zvyku činí hřích a žije v něm! Je to stav každého člověka, který se ještě nenarodil znovu. A jako činění spravedlnosti je důkaz nového života, tak činění bezzákonnosti je důkaz toho, že taková osoba se ještě nenarodila z Boha.
Ale činit hřích, znamená také činit bezzákonnost. Neboť je řečeno, že každý, kdo činí hřích, činí také bezzákonnost. Co máme rozumět pod ›bezzákonností‹? Přestupování zákona ze Sinaje? Mnozí si to tak myslí. Ale kdyby tomu tak bylo, pak by před zákonem nebyl ve světě žádný hřích. A přece v Dopisu Římanům čteme: „Kde není zákona, tu ani přestoupení.“ (kap. 4,15) A dále: „Neboť až do zákona hřích byl na světě.“ (kap. 5,13) Ne, hřích je definován (určen) jako bezzákonnost, nikoli jako přestoupení. V řečtině to jsou také dvě zcela různá slova (řecky anomía, parábasis). K dalšímu vysvětlení si musíme vzít na pomoc dovětek našeho verše:
(1. J. 3,4b)
To je, gramaticky viděno, reciproká věta (viz k 1. J. 1,5 pod ›Textová zvláštnost > reciproké věty‹). To znamená, že můžeme ›hřích‹ a ›bezzákonnost‹ vzájemně zaměnit a říci. „Bezzákonnost je hřích.“ Nuže, každé překročení zákona je přirozeně hřích, ale hřích zahrnuje daleko více než to.
Naše místo také nemluví o jednotlivých skutcích nebo jednáních, nýbrž o povaze věci. Ukazuje, co je hřích v podstatě: bezzákonnost. Anebo obráceně můžeme říci: Bezzákonnost je princip hříchu. Zjevovat nebo činit svou, na Bohu nezávislou vůli – to je vlastní zásada, to je podstata hříchu. Přirozený člověk se nepoddává Boží vůli, jde si po své vlastní cestě, aniž by se ptal na Boha. To je v nejhlubším a nejpravdivějším smyslu hřích. A to je to, co přirozeným způsobem všichni děláme. Izaiáš to vyjadřuje takto: „My všichni jsme bloudili jako ovce, obrátili jsme se každý na svou cestu; a Hospodin ho nechal postihnout nepravostí7 všech nás.“ (Iz. 53,6 – přel.)
Tato nezávislost na Bohu je to, co vyznačuje každého člověka, který se ještě skrze milost nenaučil poddávat se Boží vůli. Člověk nedělá nic jiného než svou vlastní vůli, a tím činí – abychom mluvili naším veršem – hřích. Neboť bezzákonnost, toto chtění být volným od autority někoho vyššího, je hřích. Jak se takový postoj příčí Bohu, ukazuje už Starý zákon: „Neboť jako hřích věštectví je vzpurnost a svévole jako modlářství a bůžkové8.“ (1. Sam. 15,23 – přel.)
Tento sklon k nezávislosti na Bohu nemůžeme brát dostatečně vážně. Prochází celým světem a leží u základu všeho jeho konání. Ale tento svět, tak jsme to viděli, „pomíjí a jeho žádost. Kdo ale koná Boží vůli, zůstává na věčnost“ (1. J. 2,17). Činit Boží vůli – činit hřích, to jsou ty dva proti sobě bojující principy! Jsou tak silně si odporující jako světlo a temnota, jako nebe a peklo.
Právě jsme ve spojení s veršem 4 mluvili o hříchu jako o zásadě, o tom, co tvoří jeho podstatu. Avšak nyní se pisatel obrací k otázce hříchů, tedy hříšných skutků. Přitom se to, o čem píše, vztahuje jen na „naše hříchy“, tedy na hříchy Božích dětí, nikoli na hříchy světa.
(1. J. 3,5a)
Bůh ve Své svatosti nemůže vidět hřích (Abak. 1,13), a hříchy jsou před Ním naprosto hodné ošklivosti. Proto musela být otázka našich hříchů urovnána podle Boha, jestliže jsme s Ním měli mít vztah. To je nyní předmět před očima apoštola. Avšak postupujme po pořádku!
Nejprve znovu připomíná věřícím něco, co věděli. Toto vnitřní, vědomé vědění (řecky oídate) Božích dětí staví do protikladu k domýšlivému, předstíranému vědění, kterým se chlubili svůdcové a gnostikové. Nemůžeme být dosti vděční za to, že skrze vlastnění Ducha Svatého a skrze Boží slovo se smíme těšit z důvěrného poznání rozmanitých Božích myšlenek. Jak šťastné nás proto činí toto opakované „Víte“!
A co je zde předmětem vědění věřících? „Že byl zjeven.“ Že s tímto zjevením je ve spojení zcela zvláštní úmysl, to předjímáme. Nuže, když On (Kristus) byl zjeven, tu to na jedné straně předpokládá Jeho předcházející existenci. Za druhé to poukazuje na Jeho stání se člověkem. On, který tu byl přede vším časem, od věčnosti bez těla, přijal v čase lidské tělo, aby vykonal dílo vykoupení. Neměli bychom ovšem ve svých myšlenkách omezovat obrat, že byl zjeven, jen na tu skutečnost, že Slovo se stalo tělem (Jan 1,14). Výraz ›zjevit‹ spolu zahrnuje nadto také Jeho život, Jeho utrpení, Jeho smrt, Jeho vzkříšení. V tom ve všem se zjevilo, kdo Kristus vpravdě je.
Ale zde je zjevení Pána Ježíše jako člověka na zemi spojeno se zvláštním úmyslem: „aby odňal naše hříchy“. Je přirozené, že naše hříchy musely být v první řadě odejmuty od Božích očí. To je to, na co Petr poukazuje, když mluví o trpícím Kristu, a potom dodává: „… který sám naše hříchy na svém těle nesl na dřevě.“ (1. Pet. 2,24)
Ale je nápadné, že Jan v našem místě neříká nic o způsobu, jakým Kristus odňal naše hříchy. Tak se například nezmiňuje, jako na začátku svého Dopisu, o krvi Ježíše Krista, která jediná „nás očišťuje od všeho hříchu“ (kap. 1,7). To dává soudit na to, že nyní mluví o odnětí našich hříchů – ne tolik od Božích očí, nýbrž – z našeho vlastního života.
Úmyslem zjevení Krista bylo to, aby nás osvobodil od moci hříchu, od náklonnosti k hřešení – aby osvobodil ty, kteří už zásadně jsou od hříchů očištěni. Skutečnost, že se stal člověkem, aby odňal naše hříchy, ukazuje jednoznačně, že hřích je neslučitelný s božským vztahem, do kterého jsme přivedeni jako Boží děti. Když přesto hřešíme, tu to je v přímém protikladu k úmyslu, který Kristus spojil s tím, že se stal člověkem. Může tato myšlenka ponechat naše srdce a svědomí nedotčenými?
Zcela v linii, kterou jsme zde naznačili, se napojuje druhá polovina našeho verše:
(1. J. 3,5b)
On, který byl zjeven, aby odňal naše hříchy, musel navíc sám být bez hříchu. Už ve 3. verši bylo o Něm vysvědčeno, že On je čistý. Když Spasitel dlel na zemi, mohl se lidí zeptat: „Kdo z vás mne usvědčí z hříchu?“ (Jan 8,46) Jeho absolutní bezhříšnost byla zjevná všem, kteří to jen chtěli vidět. Ať jde o Jeho bytí ve věčnosti v nebi nebo o Jeho bytí v čase jako člověka na zemi, stále byl a je Ten absolutně bezhříšný a stále na Něho plně platí konstatování: „Hřích v něm není.“
To nemůže být řečeno o žádném člověku, ani o vykoupených lidech ne, dokud jsou na zemi. Je to pravda jen o tom Svatém a Pravdivém, který vždy činil vůli Svého Otce. Odedávna se falešní učitelé pokoušeli postavit Člověka Ježíše Krista na jeden stupeň s ostatními lidmi. Dokonce i z úst věřících můžeme občas slyšet nezdravé teorie. Například tu, že Pán sice nezhřešil, ale že by býval mohl hřešit. Proti všem takovým myšlenkovým pochodům stojí neúprosné Boží slovo pevně a neochvějně: „Hřích v něm není.“
Je nanejvýš pozoruhodné, která svědectví Svaté Písmo vzhledem k bezhříšnosti Krista uvádí. Jedno svědectví jsme už slyšeli, svědectví samého Pána Ježíše, Božího Syna. Nadto dává Duch Svatý o tomto předmětu promluvit třem nejvýznamnějším apoštolům. Přitom je zajímavé, jak spojuje způsob jejich svědectví s jejich vlastním, osobním charakterem. Petr byl muž činu, a ten o Pánu říká: „…, který hřích neučinil.“ (1. Pet. 2,22) Pavel, muž známosti, o Něm vysvědčuje: „Toho, který hřích neznal…“ (2. Kor. 5,21) A Jan, který se vyznačoval osobní důvěrností s Pánem Ježíšem ve dnech Jeho pozemského života, říká: „Hřích v něm není.“ Zjevně je to nejhlubší z těch tří výpovědí apoštolů o bezhříšnosti Krista.
Předtím jsme mluvili dvojím způsobem o odnětí našich hříchů. Avšak v každém případě byla jako základ zapotřebí dokonalá a bezhříšná oběť – oběť Ježíše Krista. Jak by také mohl být „učiněn hříchem“ (2. Kor. 5,21), kdyby sám v nějaké formě byl zasažen hříchem? Tak je právě o oběti za hřích ve Starém zákoně řečeno, že je „svatosvatá“ (3. M. 6,10/17/.18 /25/9). A když se náš drahý Pán měl zde na tomto světě stát tou velkou obětí za hřích, tak musel On být ten Svatý, musel být Beránek „bez vady a bez poskvrny“ jak zevně tak vnitřně (1. Pet. 1,19). Jak starostlivě myslí Duch Svatý na to, aby ukázal a aby na tom trval, že toto bylo o našem Pánu Ježíši Kristu stále a absolutně pravdivé! Během Jeho celého života, od Jeho narození až do chvíle, kdy zemřel a vstal a odešel do nebe, je toto božským svědectvím o této jedinečné Osobě: „Hřích v něm není.“
My ale, milovaní, jsme členy nebeské rodiny, jsme nerozlučně spojeni s Tím, který odjímá naše hříchy a sám je absolutně bezhříšný. Skrze Ducha je Jeho život naším životem. A v síle tohoto života můžeme triumfovat nad hříchem. Je to skutečně tak, jak jsme už řekli: Hřích není s těmito požehnanými vztahy slučitelný. Další verš to potvrzuje.
Už jsme v tomto Dopisu tu a tam měli poukazy na ty dvě tak rozdílné rodiny: rodinu Božích dětí na jedné straně a dětí světa na druhé straně. Nyní se ale zhušťují a rozdíly vystupují zřetelněji. První postavení těch dvou rodin proti sobě (když pomineme tu malou vsuvku) jsme viděli už v kapitole 2, verši 29, a v kapitole 3, verši 4. Na jedné straně jsou ti spravedlnost činící a tím dokazují, že jsou narozeni z Boha. Na druhé straně jsou takoví, kteří jsou činící hřích, a tím podávají důkaz o tom, že pro ně Boží vůle nic neznamená.
Nyní jsou ukázány další protiklady, které stojí ve spojení se základní myšlenkou spravedlnosti. Teprve na konci 10. verše máme potom přechod ke druhé základní myšlence tohoto oddílu, k bratrské lásce.
(1. J. 3,6)
Zde máme před sebou obě rodiny v jednom verši. Tento stručný verš ukazuje silný protiklad mezi osobami – mezi takovými, kteří jsou v Kristu a zůstávají v Něm, a takovými, kteří Ho ani neviděli, ani nepoznali. Gramaticky viděno, se tento verš skládá ze dvou malých, v sobě ukončených vět. Stojí k sobě ve vzájemném vztahu, ale „zkříženě“, abychom tak řekli:
„Každý, kdo v něm zůstává, nehřeší.“
„Každý, kdo hřeší, ho neviděl ani ho nepoznal.“
Snadno můžeme vidět: První část věty 1 odpovídá druhé části věty 2: Ta jedna osoba zůstává v Něm, druhá Ho neviděla, ani Ho nepoznala. Druhá část věty 1 odpovídá první části věty 2: Ta jedna osoba nehřeší, druhá hřeší. Obrazně vzniká tvar ležatého kříže: ><
K dalšímu porozumění těch výroků se musíme opět zabývat časovými tvary. Setkáváme se zde totiž opět s tvary přítomného času, a to jak u ›Každý v něm zůstávající‹, tak i u ›nehřeší‹. Ukazují, jak jsme si už připomněli, na lineární děj, a tím na nějakou zvyklost, nikoli na jednotlivý čin. Boží dítě, které zůstává v Kristu, nehřeší (ustavičně, ze zvyku). Spíše je charakterizováno tím, že zásadně, podle zvyku zůstává v Kristu a „činí spravedlnost“ (verš 7; kap. 2,29).
Tím apoštol popisuje normální stav Božího dítěte. Je nemožné zůstávat v Kristu, a přesto ustavičně hřešit. Jedno vylučuje druhé. Doufám, že nám tento abstraktní způsob uvažování apoštola Jana už nedělá těžkost, nýbrž že jsme v tom pochopili Boží úmysl: ukázat nám, jak věci zásadně jsou, co v jedné nebo jiné věci je pravda jako taková. Tak vidí pisatel věřícího v tomto Dopisu výlučně v jeho nové přirozenosti. Tato přirozenost je ale charakterizovaná skrze Krista. Nemůže hřešit. To je vládnoucí princip života věřícího: Zůstává (přebývá) v Kristu a nehřeší, nečiní bezzákonnost (verš 4).
Neměli bychom však zapomínat používat tuto abstraktně představenou pravdu také prakticky na sebe. Jinak z toho nebudeme mít žádný užitek a mineme se cíle, který pro nás má Bůh před očima. Máme například jasno v tom, že i jeden jediný hřích jako skutek je neslučitelný se zůstáváním v Kristu? Už jsme se zaměstnávali tím, co znamená zůstávání v Kristu, viděli jsme, že jsme napomínáni k tomuto přidržení se Krista. A přece ze zkušenosti víme, že ne vždy zůstáváme blízko Pána Ježíše, nýbrž že až příliš lehce s Ním ztrácíme společenství – ztrácíme je proto, poněvadž jsme se něčím nechali od Něho odtáhnout. Když se skrze sebeodsouzení nevrátíme do praktického prožívání společenství s Ním, jsou hříchu dveře doširoka otevřené.
Příklad Petra nám slouží jako varování. Upadl do vážného hříchu, a ten hřích se opakoval stále znovu. Když se ale Pán obrátil a pohlédl na něho, vyšel ven a hořce plakal. Jeho srdce bylo kvůli jeho selhání zlomeno a on byl brzy napraven. Ano, Petr upadl do hříchu, ale nežil v něm. Tak je to také s námi. Můžeme do něho upadnout kvůli nebdělosti, ale to neznamená v něm žít. Římanům 6 říká, že jsme hříchu zemřeli (verš 2). Jak potom můžeme v hříchu žít?
Pavel o sobě mohl říci: „Již nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle, žiji skrze víru, skrze tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ (Gal. 2,20 – přel.) Nuže, milí přátelé, to je přesně praktické uskutečňování toho, co konstatuje náš verš v 1. Janově 3 jako abstraktní pravdu: „Každý, kdo v něm zůstává, nehřeší.“ A tak se chtějme vzájemně povzbuzovat, abychom své srdce a své myšlení ustavičně obraceli na našeho Pána a Vykupitele, který také „nás miloval a vydal sebe samého za nás“ (Ef. 5,2). S Ním před očima nebudeme hřešit.
Druhá věta verše nám ukazuje opak. Možná, že bychom měli za to, že protiklad k výroku první věty by měl znít asi takto: „Každý, kdo hřeší, v něm nezůstává.“ Ale způsob vyjadřování je zde mnohem silnější: „Každý, kdo hřeší, ho neviděl ani ho nepoznal.“
Opět je (doslovným) výrazem „Každý hřešící“ popsáno ne jednotlivé jednání, nýbrž stav, ve kterém přirozený člověk žije. To, co dělá, je, že ze zvyklosti, ustavičně hřeší. Také jeho „dobré skutky“ nejsou nic jiného než hřích, protože je činí bez Boha. Když si vzpomeneme na to, co je v Božích očích hřích podle své podstaty: „bezzákonnost“ (verš 4), pak tomu rozumíme.
Zatímco pravý věřící udržuje své oko obrácené na Krista, Jan říká o tom, kdo dále jde v hříchu, že Ho neviděl ani Ho nepoznal. Každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, má věčný život (Jan 6,40). Ten v hříchu žijící člověk ale Krista ještě nikdy ve víře neviděl, ještě nikdy ani pohledem nezachytil tuto požehnanou Osobu. Oči jeho srdce ještě nejsou osvíceny (Ef. 1,18), protože tma zaslepila jeho oči (1. J. 2,11).
Takový člověk mohl mnoho mluvit o Kristu a o známosti. Ale jeho duše ještě nikdy v pravdě nepřišla k tomu, aby Ho poznala a přišla do skutečného styku s Ním. Jeho „poznání“ (řecky gnósis), když byl gnostikem, bylo chybné. Jeho život v hříchu a svévoli to dokazoval.
Apoštol pokračuje v popisu obou rodin a zdá se, že v následujících verších dosahuje vrcholu svého předmětu v této části svého Dopisu.
(1. J. 3,7)
Tímto laskavým, a přece vážným oslovením ›Děti‹ (řecky teknía) se opět obrací na všechny členy Boží rodiny. Vidí akutní nebezpečí jejich svedení, a to v jednom zcela určitém bodě. Jak můžeme z následujícího a také z již dříve řečeného soudit, vycházelo od antikristovských svůdců, kteří to s hříchem nebrali vážně. Ti sice tvrdili, že mají duchovní život, ale popírali nutnost praktické svatosti. Ano, zčásti došli až k domýšlivosti, že nemají žádný hřích (srv. s 1. J. 1,8). Domnívali se, že jsou spravedliví, aniž by činili spravedlnost.
Zdalipak nejsou takoví lidé i dnes – lidé, kteří se domnívají, že jsou povýšeni nad každou poskvrnu, dokud jen jsou přesvědčeni o tom, že to, co dělají, je dobré a duchovní? Mnozí mluví o nějakém „vyšším životě“, který je zprošťuje možnosti hřešení. Jestliže Kristus odňal všechny hříchy, proč potom vůbec o nich ještě mluvit?
Nuže, svaté Písmo nám zde, jakož i na jiných místech, ukazuje důležitou zásadu: že chování nějaké osoby je výsledkem toho, co osoba je. A tak je vzhledem ke svůdcům s jejich vzdušnými teoriemi zdůrazněno: „Kdo činí spravedlnost (doslovně: ten činící spravedlnost), je spravedlivý, jako on je spravedlivý.“ Jinými slovy: Jen ten je spravedlivý, kdo činí spravedlnost.
Co znamená činění spravedlnosti, jsme viděli už ve spojení s 29. veršem 2. kapitoly. Je to popis zůstávajícího, navyklého stavu nějaké osoby – stavu, který je následkem toho, že ta osoba obdržela Kristovu přirozenost. Proto je pro věřícího typické a také normální, že činí spravedlnost a zjevuje podstatné rysy Krista, protože Kristus je jeho život.
V kapitole 2, ve verši 29 bylo činění spravedlnosti důkazem toho, že někdo je narozen z Boha. Zde to dokládá, že odpovídající osoba je spravedlivá. Je zajímavé, jak apoštol Jan ty dvě věci přivádí k sobě. Normálně je přece jeho vlastním tématem nové narození a nová přirozenost s jejich zjevnými následky. Ale poukazuje také na ospravedlnění, jako na tomto místě: „spravedlivý, jako on je spravedlivý.“ Zatím co předtím je Bůh představen jako spravedlivý (kap. 2,29), tak se to nyní vztahuje na Pána Ježíše. Ježíš Kristus je „ten spravedlivý“ (kap. 2,1), a ten, kdo s Ním je v živém spojení, což je ověřeno činěním spravedlnosti, je v Božích očích spravedlivý, jako Kristus je spravedlivý. Boží oko vždy spočívalo a spočívá se zalíbením na Jeho Synu, tom Spravedlivém. Nyní spočívá se zalíbením také na nás, protože On je naším životem. To je nekonečná, obšťastňující skutečnost!
Ale teď před nás přichází ten velký, fatální (osudný) protiklad:
(1. J. 3,8a)
„Kdo činí hřích“ (doslovně: ten činící hřích) rovněž popisuje, jako už ve 4. verši, trvalý, charakteristický stav člověka bez Krista. To je pro něho typické: Hřeší – ne jako jednotlivý čin, nýbrž zásadně, ustavičně. V mravním ohledu je tím „z ďábla“; to znamená, že sdílí svůj charakter s ďáblem. Je nejen hříšný, nýbrž je „z ďábla“ a má ho za vůdce, za boha.
Člověk si to nikdy nedozná, a přece je tomu tak. Jan neříká: „… narodil se z ďábla“, neboť to by v sobě zahrnovalo život. Ale vše, co přichází od ďábla, je jen smrt. On je otec (Jan 8,44) všech těch, kteří „činí hřích“, a tak jsou ve skutečnosti „děti ďáblovy“ (1. J. 3,10).
Neboť to tvoří přirozenost ďábla: Hřeší od počátku. Tento obrat ›od počátku‹ jsme už v tomto Dopisu měli před sebou častěji, už hned na začátku (kap. 1,1). Tato formulace je Janem stále používána, aby ukázal zjevení nějaké osoby nebo věci, o které se mluví, ať je dobrá nebo zlá. V případě ďábla je tím popsán časový bod, od kterého už nebyl spokojen s tím, že je Božím andělem. Od té doby se zjevuje ve svém charakteru jako ďábel – tím, že (ustavičně, nebo pořád) hřeší.
Člověk bez Boha dostává své smýšlení (sklon) od toho zlého. Tato myšlenka je jistě hrozná. Přesto, jak to bylo právě naznačeno, není řečeno, že ďábel svou přirozenost člověku uděluje. To může udělat jen Bůh, takže lidé se mohou stát „účastníky božské přirozenosti“ (2. Pet. 1,4). To je důvod, proč není řečeno: „… z ďábla narozen.“ Ďábel sice může člověku vnutit nějaké jednání, ale nemůže udělit sám sebe. Není žádným způsobem původem něčí existence. Už Augustin řekl. „Ďábel neudělal žádného člověka, nezplodil žádného člověka, nestvořil žádného člověka.“ Ale protože je zdrojem zla, tu člověk, který žije v hříchu, je s ním v neblahém duchovním spojení: Zvyklost jeho života je stejná, jaká je typická pro ďábla. Tak je ďábel duchovně jeho otec a on patří k jeho rodině.
Toto „otcovství“ je naprosto rozdílné od Božího otcovství, protože je de-struktivní (ničivé). Zatím co Bůh může stvořit něco nového – nový život, nové lidi – je ďábel jen zdroj hříchu. A ti, kteří ho svým ustavičným hřešením následují, jsou „z něho“, jsou v tomto smyslu jeho „děti“. To je hrozná myšlenka!
Před tímto tmavým pozadím se jeví pokračování našeho verše v našem Dopisu jako jasný paprsek světla na obzoru:
(1. J. 3,8b)
Poprvé v tomto Dopisu je zde Pán Ježíš uveden Svým plným titulem jako ›Syn Boží‹. Až dosud o Něm byla řeč jen jako o ›Synu‹, asi také proto, aby byla vymezena hranice od Božích dětí. Ale aby byl ještě jasněji vyzdvižen protiklad k ďáblovi, je použit plný titul Pána. Jestliže se ďábel zjevuje v tom, že hřeší a druhé svádí k hříchu, tak Syn Boží byl zjeven k tomu, aby zrušil skutky ďábla. On, jenž má věčný vztah k Bohu a sám je věčný a Bůh, Syn, vyšel od Otce a přišel na svět, aby zmařil skutky Božího odpůrce a odpůrce lidí.
Toto konstatování navazuje na to, co bylo řečeno ve verši 5, ale jde dále za to. Nebyl jen zjeven, aby odňal naše hříchy, nýbrž také aby odstranil všechno to, co nepřítel zplodil zlého. To, že toto zjevení zahrnuje nejen Jeho příchod na tento svět, nýbrž také Jeho smírčí smrt na kříži Golgoty, jsme viděli už ve spojení s veršem 5. Jeho smrt je základem pro to, aby zmařil skutky ďábla. Toto „zmaření /zničení/“ se naprosto vztahuje i na nynější dobu, na věřící dnes (verš 5). On osvobozuje Svůj lid od moci hříchu a Satana, aby mohli žít v tomto světě k chvále Jeho slávy.
Ale je to všechno? Jistě ne. S tímto zmařením skutků ďábla je to podobně jako s pomíjením temnosti v 2. kapitole, 8. verši. Vzhledem k věřícím jsou skutky ďábla už zrušeny. To je obdivuhodná milost! Ale svět je ještě plný následků ďábelského působení. Bude zapotřebí nového nebe a nové země, aby byly zcela odstraněny.
Kromě toho náš verš nemluví o tom, že jednou budou od následků hříchu osvobozeni všichni lidé. Ani zde, ani na jiných místech svatého Písma není takové myšlence dán prostor. Spíše zde textová souvislost zdůrazňuje skutečnost, že člověk svým setrváváním v hříchu může odmítnout to, aby měl z výsledků Kristova díla pro sebe užitek. Právě vyzdvižení toho, že před Bohem existují dvě rodiny, je výzvou ke svědomí každého jednotlivce: Ke které rodině patříš ty? To rozhodne o tvém věčném údělu.
Nenechme se tedy žádným způsobem svést! Mezi těmi dvěma rodinami leží propast – tak široká jako mezi nebem a peklem. Jsou sice podvodníci, kteří tvrdí, že ji překlenuli. Ale toto trvá: Buď patříme k rodině Božích dětí, nebo k rodině ďáblově. Něco mezi tím neexistuje.
V dalších dvou verších je nám představen třetí protiklad mezi těmi dvěma rodinami. A zde jsou ty dvě rodiny poprvé přímo jmenovány a postaveny proti sobě. V 9. verši je nám ukázáno, co je typické pro ty, kteří jsou „narození z Boha“: co dělají, anebo lépe, co nedělají. Co naproti tomu je typické pro ty, kteří „nejsou z Boha“, ukazuje potom 10. verš. Zde jsou rovněž jmenovány dvě věci, které tito lidé nedělají.
Při postavení proti sobě je sáhnuto k už řečenému – k myšlenkovým sledům, s nimiž jsme už byli seznámeni. Ale přicházejí k tomu nové myšlenky, které jsme před sebou v této formě ještě neměli. Prohlubují apoštolovy důkazy proti falešným učitelům a svůdcům a posilují víru Božích dětí.
(1. J. 3,9)
I pro mnohé upřímné křesťany představuje tento verš vážnou těžkost. Je jim záhadou, jak o nich může být řečeno, že už nemohou hřešit. Vždyť z vlastní zkušenosti vědí, že právě přece – žel – stále znovu upadají do toho či jiného hříchu. To je bolí, ale je to pravda. Jak je tato zkušenost slučitelná s výrokem výše uvedeného verše?
Nuže, kdybychom si uměli lépe vzpomenout na to, co jsme v tomto vztahu v tomto Dopisu už viděli, nebylo by řešení problému vůbec těžké. Skutečnost však je, že myšlenky a místa Písma, které přicházejí v úvahu, právě nemáme vždy ihned připravené a že pak takový verš působí obtíže. Chceme se proto této situace chopit jako příležitosti pro to, abychom se ještě jednou se vší pečlivostí jakoby bod po bodu, přiblížili k řešení té otázky. Tím dostaneme také jakýsi druh shrnutí toho, co k tomuto komplexu otázek patří a co k lepšímu rozpomenutí se chceme u devátého verše 1. Janova 3 upevnit. Avšak jak už bylo poznamenáno, přistupují také nové prvky, které obraz dále zpřesňují.
Nejprve je tedy věřící charakterizován jako „narozený z Boha“. S tímto popisem se setkáváme jen v Janových spisech a měli jsme ho v tomto Dopisu před sebou už ve 2. kapitole, verši 29. Zde, ve 3. kapitole, nyní doslovně stojí: „Každý z Boha narozený.“ Řecká předložka ›ek‹ (= z) ukazuje na původ věci: narození nebo zplození dětí má za původ Boha. To je to první. Pak výraz ›narozen‹ nebo ›narozený‹, kdekoli se u Jana vyskytuje, je vždy ve tvaru perfekta. V našem případě říká toto: Je narozen z tohoto zdroje a je tím ještě; je narozen z Boha, stal se Božím dítětem a zůstává v tomto stavu, zůstává Božím dítětem. Už jen uchopení těchto dvou skutečností umožňuje zahnat každou pochybnost a namísto ní dát hluboký pokoj.
Ale pak přichází výrok: „… nečiní hřích.“ To je abstraktní konstatování, které vyslovuje zásadní věc a je pravdivé o každém Božím dítěti. Nejedná se o napomenutí a také to není otázka pokroku a růstu, nýbrž jde cele o přirozenost /povahu/ věci. Abstraktní výpovědi jsou normálně ve tvaru přítomného času. Vedle toho, co je zásadně pravdivé, vyjadřují linearitu, popisují tedy v běhu se nacházející, trvalý způsob jednání. Tak i zde: „Nečiní hřích.“ Jan před sebou nemá nějaký zvláštní případ hříchu, nemá také na zřeteli nějaká omezení, která mohou vyvstat z naší praxe, nýbrž představuje nám věc takovou, jaká skutečně je: Boží dítě nečiní (ustavičně, trvale) hřích. To by bylo zcela proti jeho přirozenosti.
Každé stvoření jedná nebo žije podle své přirozenosti, která mu je dána od Stvořitele. Například ryba má přirozenost ryby a podle této přirozenosti žije ve vodě. Pták má přirozenost ptáka, a podle toho není jeho životním okruhem voda, nýbrž vzduch. A pokud jde v mravním ohledu o člověka: Ten má od doby, kdy upadl do hříchu, hříšnou přirozenost, přirozenost hříchu, a tato přirozenost neumí činit nic jiného než hřešit. Proto člověk, má-li se to zásadně změnit, musí prožít nové narození, jak to řekl Pán Ježíš: „Musíte se znovu narodit.“ (Jan 3,7)
Nuže, věřící člověk zakusil toto nové narození, a přitom skrze sílu Ducha Božího obdržel novou přirozenost – nový, duchovní, božský život, jímž je Kristus sám. A zde platí: „Co se narodilo z Ducha, je duch.“ (Jan 3,6) Tento nový život se nemůže změnit, ale ze své strany změní člověka úplně. Ten má sice ještě starou přirozenost, a když ji nedrží ve smrti, kam přišla skrze kříž Krista, hřeší. Tato možnost byla v našem Dopisu výslovně projednána a požehnaným způsobem byly popsány pomocné prostředky pro ni (kap. 2,1.2). Ale tato hříšná přirozenost nalezla před Bohem ve smrti Krista svůj soudní konec, náš starý člověk byl „spolu ukřižován“ (Řím. 6,6), a nyní Bůh vidí věřícího už jen v nové přirozenosti. Jestliže jsme mluvili o přirozenosti ryby, ptáka a přirozeného člověka – tu zde máme přirozenost toho, kdo se narodil z Boha: Nečiní hřích. To je jeho podstata. Tak jako železo neplave, tak věřící nečiní (ustavičně) hřích. Jak blahoslavená pravda!
Nejde však jen o to, že ta nová přirozenost nemůže hřešit, protože to je bezhříšná přirozenost a pochází od Toho, který nemůže hřešit. To je přirozeně bezpodmínečně pravda. Ale Jan neříká: „To, co…“, nýbrž: „Každý, kdo…“ Má na mysli nejen věc, nýbrž osobu, a tato osoba nečiní hřích. To ukazuje, jak velmi je věřící v Božích očích ztotožněn s novou přirozeností. Tak bychom to měli vidět i my! Ani to nectí Boha, ani to nepomáhá nám, když ustavičně hledíme do protisměru.
Pro to, o čem jsme až dosud uvažovali, je dáno ještě jedno odůvodnění: „Neboť jeho semeno zůstává v něm.“ Tuto větu je docela dobře možné přeložit následovně (a přitom dbejme na psaní velkých a malých písmen): „Neboť Jeho semeno zůstává v Něm“, čímž je vyjádřeno, že „Jeho semeno“ je Boží dítě, které zůstává v Něm, v Bohu. Lutherův překlad následuje tuto možnost. Ale souvislost se zdá naznačovat, že výrazem ›jeho semeno‹ je míněn věčný život, který ten z Boha narozený dostal a jehož je Kristus sám zdrojem a dokonalým vyjádřením. Tento věčný, božský život zůstává Božímu dítěti zachováván jako neztratitelný statek a je jakoby „semenem“ pro přinášení různých projevů nebo ovoce tohoto života.
Dovětek vede myšlenkový sled dále: „a nemůže hřešit, protože je narozen z Boha.“ Infinitiv (neurčitý způsob) ›hřešit‹ je v řečtině rovněž v přítomném tvaru (v češtině to není rozeznatelné), a tím je opět vyjádřen zvyk hřešení, nikoli dopuštění se nějakého hříchu: Nemůže (ze zvyku, bezmyšlenkovitě, ustavičně) hřešit. Mohli bychom také říci: Není to žádný hříšník. Protože se narodil z Boha a od Něho obdržel svůj duchovní život, nemůže už udaným způsobem hřešit. To je zcela nemožné. Vždyť jsme už poznali sílu takových abstraktních výpovědí a, jak lze doufat, také se z nich radujeme. Nová přirozenost, která je pro věřícího charakteristická, ho nikdy nemůže vést a nesvede k hříchu.
To všechno je charakteristické pro celou rodinu Božích dětí.
Nakonec budiž ještě poznamenáno, že to, co dnes ještě představuje abstraktní pravdu, bude brzy o nás pravdivé absolutním způsobem. Když přijde Pán Ježíš, aby nás vzal k Sobě – tam, kde vše je světlo a láska – neponeseme na sobě už ›tělo‹, tu hříšnou přirozenost. Pak bude ta výpověď plně a neomezeně pravdivá o každém z nás: „Nemůže hřešit, protože je narozen z Boha.“ Toto ›Nemůže‹ skrývá v sobě hlubokou útěchu pro každé Boží dítě, které ještě dnes je zarmouceno kvůli svým rozmanitým selháním!
Výrazem ›Podle toho‹ (nebo doslovně: ›V tomto‹) navazuje apoštol na to, co právě řekl, a myšlenku dále rozvíjí:
(1. J. 3,10)
Výraz ›Podle toho‹ hledí zpět na verš 9, ale také kupředu na verš 10. Ve verši 9 Jan ukázal, co je typické pro děti Boží. V 10. verši charakterizuje děti ďábla. Zde jsou obě rodiny postaveny přímo proti sobě.
Dříve než se budeme zabývat znaky druhé rodiny, zastavme se u toho tak vážného výrazu ›děti ďábla‹ samého. V Božím slovu se vyskytuje jen zde, připomíná nám ale ›syny Beliálovy‹10 ve 2. Samuelově 23, verši 6. I Pán Ježíš mluvil podobným způsobem. V podobenství o ›koukolu v poli‹ vysvětlil ›koukol‹ jako ›syny toho zlého‹ (Mat. 13,38). A ve Své modlitbě v Janu 17 označuje Jidáše Iškariotského, který Jej vydá, za ›syna zatracení‹ (verš 12). V Janu 8, verši 44 říká Pán Židům, kteří Ho hledali zabít. „Vy z otce ďábla jste, a žádosti otce svého chcete činiti.“ Také čarodějník Elymas je nazván ›synem ďáblovým‹ (Sk. 13,10). Zjevně je výrazem ›syn‹ poukázáno na určitou „příbuznost“ charakteru. Jak hrozné, jak naprosto osudné je, když je někdo tímto způsobem jmenován jedním dechem s ďáblem! Bude s ním také sdílet jeho osud.
Všimněme si, jak je zmíněn každý jednotlivec z rodiny ďábla: „Každý, kdo …“ Je to zcela osobní věc, o kterou jde. Žádný se nemůže před Bohem schovat v zástupu. Každý jednotlivec je Bohu odpovědný za své jednání. Přesto je každý z nich bez rozdílu poznán jako dítě ďáblovo podle toho, že v zásadě nečiní dvě věci: Nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.
To je souhrnné konstatování toho, co bylo řečeno od kapitoly 2, verše 29, až do kapitoly 3, verše 10a. Jan navazuje na to, co bylo řečeno v kapitole 2, verši 29, ale nyní to vyjadřuje negativně. „Každý, kdo nečiní spravedlnost, není z Boha“ – není z Boha narozen, není jedním z Božích dětí (kap. 3,1), naopak je jedním z „dětí ďábla“ (Kap. 3,10a).
K tomu přichází druhý charakterový rys: „… a kdo nemiluje svého bratra.“ Když ›spravedlnost‹ je praktický souhlas s našimi vztahy, tak jsou tyto vztahy pro nás věřící skutečně dvojí. Jsou nejprve vzhledem k Bohu samému (kap. 1,3). Ale jsou v tom zahrnuty i vztahy navzájem (kap. 1,7). V té míře je láska k bratrům částí „činění spravedlnosti“ – vykonávání toho, co je před Bohem správné. Naše vztahy k našim bratrům mohou své vlastní vyjádření, jak to chce Bůh, nalézt jen v lásce k bratrům. Jestliže nyní Jan říká, že ten, kdo „nemiluje svého bratra“, není z Boha, tu tím vede rozhodující oddělující čáru mezi dětmi Božími a dětmi ďábla. Nemilovat svého bratra je zvláštní forma toho, že člověk nečiní spravedlnost. Kde však chybí známka bratrské lásky, tam není vůbec žádný božský vztah.
Otázku: „Má někdo, kdo není narozen z Boha, nějakého bratra?“ jsme už probrali ve spojení s kapitolou 2, verši 9-11. Zde, jako všude v tomto Dopisu, jedná apoštol s člověkem v souhlasu s jeho vyznáním. To zde může stačit jako vysvětlení. Pečlivou definici toho, co Jan rozumí slovem ›bratr‹, najdeme v kapitole 5, verši 1: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je narozen z Boha; a každý, kdo miluje toho, kdo zplodil, miluje také toho, kdo je z něho zplozen.“
Když se Jan obrací k lidem, míní slovem ›láska‹ vždy lásku k bratrům. Nevidí člověka všeobecně jako bratra. Kainova nenávist k jeho tělesnému bratrovi je jen ilustrací toho, jak svět nenávidí Boží děti (kap. 3,12.13).
Lásku k bratrům proto nelze zaměňovat s láskou k lidem, ke které například Pán vyzývá Své učedníky v kázání na hoře (Mat. 5,43 a dále). Ona je také mnohem vznešenější než tato. Ale o tom později. A už vůbec ji nesmíme chybně chápat jako čistě přirozenou náklonnost nebo jako pouhou přívětivost. Bylo už upozorněno na to, že i pes umí být přívětivý. Přirozené náklonnosti mají ve světě jistě své místo, a také přirozený člověk umí být velmi „milý“ a může mnoho mluvit o lásce a snášenlivosti. Ale to nemá nic společného s bratrskou láskou. Měli bychom se velmi zamyslet nad tím, že právě antikristovské proudy – a to zcela pomíjíme východní náboženství – kladou velmi velký důraz na prokazování laskavosti, snášenlivosti, přívětivosti, ohleduplnosti, krátce řečeno, na šlechetný způsob smýšlení. Zlepšení sebe a vykoupení sebe jsou přitom jejich ne vždy zjevné cíle. Ale láska, o které mluví Jan, je výlučně od Boha. Je přirozenému člověku naprosto neznámá a žádným způsobem neslouží v nějaké formě k sebevykoupení.
A přece mnozí antikristové jdou právě k Janovu Dopisu a citují ho, aby podepřeli svá zlá učení o bratrství všech lidí a o Božím univerzálním Otcovství. Chtějí nás přivést k tomu, abychom věřili, že se Bůh dívá na všechny lidi jako na Své děti. Ano, dovolují si dokonce tvrdit, že Ježíš sám tato jejich učení propagoval (šířil). Skutečně to činil? Co myslel tím, když farizeům řekl: „Vy z otce ďábla jste, a žádosti otce svého chcete činiti.“ (Jan 8,44)? Anebo k Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ (Jan 3,3)?
Apoštol Jan znal svého Pána a Mistra. Tři a půl roku s Ním chodil a Jeho božská naučení do sebe vpil jako asi žádný jiný z učedníků. Tak byl důvěrný se svým Pánem, že při posledním jídle ležel v Jeho klíně. Nyní zestárl a jako starý apoštol psal, inspirován Duchem Božím, tento Dopis, psal o těch dvou rodinách – o dětech Božích a o dětech ďábla. Ano, milí přátelé, není tu žádné „Jak – tak i“, nýbrž jen „Buď – anebo“. To jsme jistě viděli dostatečně jasně, a to by mělo vyburcovat každého čtenáře, který ještě neprožil nové narození.
A ještě jeden často se vyskytující názor chceme přezkoumat ohledně pravdivosti dříve, než skončíme s touto kapitolou ›Spravedlnost – znak Božích dětí‹. Mnozí křesťané totiž odpírají věřícím právo, aby si o druhých utvořili takový (zničující) úsudek a označovali je za děti ďábla. Poukazují k tomu na Matouše 7, kde Pán Svým učedníkům přikazuje, aby druhé nesoudili, aby sami nebyli souzeni; neboť jakým soudem budou soudit, takovým budou sami souzeni (verše 1 a 2).
Ale Pán nám nezakazuje mít duchovní úsudek o věcech a osobách, nýbrž varuje nás před sklonem posuzovat skryté pohnutky, které zná jen Bůh. Také my jsme rychle ochotni u druhých předpokládat zlé pohnutky. To je bezpodmínečně zavrženíhodné. Na druhé straně je ale bezpodmínečně nutné, abychom byli v stavu druhé správně posoudit – na základě toho, co my na nich vnímáme. Nemáme-li svaté dávat ›psům‹ (Mat. 7,6), musíme je předtím jako takové poznat. A kdybychom byli zadržováni od toho, abychom rozeznávali ›bratry‹ od ›dětí ďábla‹, jak bychom mohli ty první milovat? Bůh od nás očekává duchovní sílu k rozeznávání.