1. Janův 2,12-27
NYNÍ PŘICHÁZÍME k novému velkému oddílu, třetímu v Prvním Janově dopisu (kap. 2,12-27). Poté, co jsme v druhém oddílu viděli oba velké charakterové znaky – poslušnost a lásku, jimiž jsou charakterizováni ti, kteří vlastní věčný život (kap. 2,3-11), ukazuje nám nyní třetí oddíl rodinu Božích dětí, a to pod zvláštním úhlem pohledu, který je tímto způsobem v Novém zákoně jediný. Jsou totiž rozlišeny tři stupně růstu – ›otcové‹, ›mladíci‹ a ›děcka‹ – stupně duchovní zralosti, které s sebou vždy nesou své zvláštní znaky a z části také nebezpečí.
Jak bylo poznamenáno už v úvodu k druhé části, představuje celý třetí oddíl vsuvku.
V něm apoštol věřícím sděluje, proč jim psal, a sice s přizpůsobením různému stupni vývoje života v nich. Přitom oslovuje každou skupinu zvlášť, a činí to s každou skupinou dvakrát.
Nejprve se však obrací k celé Boží rodině: „Píšu vám, děti (řecky teknía) …“ (verš 12) Co znamená řecký výraz ›teknía‹ = ›děti‹, o tom jsme už mluvili ve spojení s prvním veršem naší kapitoly pod nadpisem ›Děti‹. To platí také pro druhé slovo pro ›děti /děcka/‹ (řecky paidía), které apoštol používá. Čtenář udělá dobře, když se tam ještě jednou podívá. Zde buď nyní řečeno jen tolik: Slovem ›teknía‹ (= narozené) označuje pisatel Boží děti jako takové, neboť všechny jsou narozené z Boha. Naproti tomu slovem ›paidía‹ (= děcka) má na mysli takové mezi nimi, které jsou ještě mladé ve víře.
Po oslovení celé rodiny Božích dětí ve 12. verši se apoštol jednotlivě obrací na:
Poté co představil, co je pro každou z těchto tří skupin typické, dává těm třem skupinám, podle toho, jak to je potřebné, dodatečná naučení a varuje je před nebezpečími. A opět se postupně obrací na:
U konce kapitoly je všechny potom opět shrnuje tím prvně použitým výrazem ›děti‹ a říká: „A nyní, děti (›teknía‹) …“ (verš 28). Pozoruhodný způsob poučení!
Dříve než se budeme zabývat verši toho nového oddílu jednotlivě, podíváme se na pořadí, v němž jsou nám různé okruhy osob představeny. Je to sestupné pořadí: otcové, mladíci, děcka. Bůh používá ve Svém slovu dva různé pořádky, když mluví o nás, těch Svých. Když začíná s těmi nejmenšími, pak je to pořadí milosti; začíná-li jako zde tou částí, která stojí nejvýše, pak máme před sebou pořadí odpovědnosti.
Příklad pro první pořadí, které je vyjádřením milosti, nalézáme v osobách, jimž se Pán zjevil po Svém vzkříšení. Nejprve se zjevil Marii Magdaleně, z níž vyhnal sedm démonů. Pak se kruh rozšířil a On se jako dalším zjevil dvěma ženám (Mat. 28,9). Další zjevení nabývala na významu a na váze, až se nakonec zjevil ve slávě pozdějšímu apoštolu Pavlovi, této „vyvolené nádobě“ (1. Kor. 15,8).
Na příklady pro druhé pořadí, pořadí odpovědnosti, narážíme už ve Starém zákoně. Mysleme jen na Adama a Evu v 1. Mojžíšově 3. Bůh mluvil po pádu do hříchu nejprve s Adamem, odpovědnou částí, a teprve potom s Evou. Soud v Ezechieli 9 měl začít u starců, a potom se šířit přes mládence a panny až k dětem a ženám, a potom také čteme: „Tak začali od mužů těch starších, kteří byli před chrámem.“ (verš 6)
V Novém zákoně můžeme jako na příklad sestupného pořadí poukázat na podobenství o ›hřivnách‹: 5-2-1 hřiven (Mat. 25). Zjevně má někdo, komu bylo svěřeno 5 hřiven, větší odpovědnost než někdo, kdo obdržel jen jednu hřivnu.
Už u jmenovaných podobenství je nám nápadné rozdělení na tři. Nalézáme je v Novém zákoně často.
Tak máme v Matouši 13 vzhledem k neplodným, marným posluchačům slova trojí půdu: cestu, kamenitou půdu a trní. Také nesení ovoce věřících posluchačů je představeno v trojím odstupňování: sto-, šedesát- a třicetinásobné. V Janovi 15 se také mluví o trojím ovoci: více ovoce, mnohé ovoce, trvající ovoce.
Kromě toho mluví Boží slovo o trojnásobném odpočinutí: odpočinutí svědomí (Mat. 11,28), odpočinutí srdce (verš 29) a o věčném Božím odpočinku (Žid. 4,11). V souhlasu s tím se mluví také trojím způsobem o pokoji: o pokoji s Bohem (Řím. 5,1), o Božím pokoji (Fil. 4,7) a o Bohu pokoje (verš 9).
Ve všech jmenovaných případech, a také u ›otců‹, ›mladíků‹ a ›děcek‹ v 1. Janově 2, jde o otázku růstu, dosažení vyššího, niternějšího poznání Boha. Malé dítě v náruči své matky může od ní být velmi milováno, a přece má ještě sotva vědomí o lásce matky. Nebude to dítě mnohem šťastnější, když bude vyrůstat a bude si stále více vědomo matčiny lásky?
Ale je pozoruhodné, že Duch Svatý nám ukazuje také tři nepřátele, kteří nás chtějí oloupit o božské požehnání. Jsou jimi ďábel, tělo (v nás přebývající hřích) a svět. Se všemi třemi nepřáteli se setkáváme v našem Dopisu.
Po těchto úvodních slovech přicházíme nyní k prvnímu verši nového oddílu (verši 12) v kapitole 2.
Nejprve se tedy apoštol Jan obrací něžným výrazem ›děti‹ (›teknía‹) k celé rodině Božích dětí a mluví o zvláštní, elementární výsadě, která patří všem.
(1. J. 2,12)
Jako první tento verš (jako také už první verš kapitoly) jasně ukazuje, komu apoštol píše: Božím dětem a nikomu jinému. Tento Dopis se obrací výlučně k Boží rodině, nikoli k dětem světa, které jsou ještě v nevěře. Jen těm, kteří jsou narozeni z Boha, jsou přiznány výsady, které jsou obsahem tohoto verše a vůbec celého Dopisu. Dnes stále prožíváme, jak požehnání, která Boží milost propůjčila jen těm, kteří jsou „víry v Ježíše“ (Řím. 3,26), jsou více či méně připisována všem lidem. To je osudný omyl, smrtelný klam lidí, z ně-hož jednou, tak se musíme obávat, náhle procitnou. Kolik „křesťanských“ lidí se domnívá, že vlastní odpuštění hříchů – a přece ještě nikdy „nevyznali“ své hříchy (1. J. 1,9), ještě nikdy skutečně „neuvěřili“ ve jméno Pána a v cenu Jeho krve (Sk. 10,43; Řím. 3,25)!
Ale potom činí pisatel něco nanejvýš pozoruhodného: Udává důvod, proč psal ›dětem‹. Nikoli aby, nýbrž protože jim byly odpuštěny hříchy, proto jim psal. Není to obdivuhodné? Tak velmi je odpuštění hříchů výsadou všech pravých Božích dětí, že toto požehnání jmenuje jako důvod toho, proč jim vůbec psal. Nechce je seznámit s tímto požehnáním, nechce je do něho uvádět, nýbrž protože tuto velkou výsadu už vlastní, chce jim na tomto základu dát další poučení. Přitom se vydělují dva důležité body, které jsou hodné celé naší pozornosti.
Toto je ten první bod: Odpuštění hříchů je pravda o všech skutečných křesťanech. Je to jejich všeobecný stav, nezávislý na jakémkoli pokroku duchovního života. Tvar perfekta u ›jsou odpuštěny‹ znamená: Byly odpuštěny a jsou nyní odpuštěny. Jak obdivuhodná jistota! Ještě je prohloubena důvodem, který je zde udán, proč nám Bůh odpustil hříchy: „pro jeho jméno“. To, že něco je činěno pro Jeho jméno, říká, že se to děje v souhlasu s Jeho podstatou a Jeho radou.
„Jeho jméno“ může být přivedeno do spojení jak s Otcem, tak i se Synem. Avšak protože Syn zjevil Otce (Jan 14,9), zdá se, že jméno Pána Ježíše zde stojí v popředí. To je podepřeno tím, že Pán vyzval před Svým nanebevstoupením učedníky „kázat ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů všem národům“ (Luk. 24,47). Jak to apoštolové potom uskutečňovali, to nám ukazuje příklad apoštola Petra v domě pohanského setníka Kornélia, když tam shromážděným lidem z národů říká: „Tomu všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdokoli uvěřil by v něho (v Krista).“ (Sk. 10,43)
Jakou jistotu nám dává skutečnost, že Bůh spojil odpuštění našich hříchů se jménem Svého milovaného Syna! Nejenže jsme toto odpuštění naléhavě potřebovali, nýbrž ono nadto slouží také k oslavení Božího Syna.
To je bezpochyby vznešená stránka. Sláva Jeho jména – zjevení Jeho samého – propůjčuje odpuštění našich hříchů zvláštní vzácnost a hloubku. Mohli bychom ještě mít pochybnost, když nám jsou přece hříchy odpuštěny pro jméno Ježíše? V Bohu pro to není žádná vyšší pohnutka.
A nyní ke druhému bodu, o kterém jsme mluvili. Všechno křesťanské učení a poučení má za základ toto: že z Boží milosti máme odpuštění hříchů. Ne-jsme na pravé křesťanské půdě dříve, než to vírou přijmeme. Zde není žádné „Jestliže“, žádné „Ale“; neboť vykoupení nezávisí na vykoupeném, nýbrž na Vykupiteli. V NĚM, v Synu Jeho lásky, je máme (Kol. 1,13.14). Je to pevně založená, ukončená věc, která nepotřebuje žádný přídavek ani rozvinutí. V nebi je nebudeme mít více než zde, než dnes. Že se tam z něho budeme více radovat, je přirozeně mimo pochybnost.
Jestliže někdo nevlastní odpuštění svých hříchů, tu se tento Dopis neobrací na něho. To jsme viděli. Avšak ještě více než to! Dokonce, i když si nějaké Boží dítě není tímto odpuštěním z nedostatku víry jisté a neraduje se z něho, není v stavu přijmout dále jdoucí poučení o Boží pravdě. Odpuštění hříchů je elementární požehnání, patří k základu našeho křesťanského postavení.
Často se prohlašuje, že je to pýcha, tvrdit, že máme odpuštění hříchů. Naopak! Pýcha je nepřijmout to, co Bůh v milosti dává. A tak málo, jak On poučuje nevěřící svět o křesťanských pravdách, tak málo to může dělat při těch, kteří ještě nemají jistotu spasení. Proto je tak důležité, abychom si o tomto bodu opatřili jasno.
Jsou křesťané, kteří, ačkoli věří v Pána Ježíše, a tím mají věčný život, jsou ještě v nejistotě o spasení své duše. Je to žalostný, nenormální stav, který se, žel, vyskytuje hojněji, než si myslíme. Nuže, takoví lidé skutečně nemohou „snést“ žádné nad tím ležící požehnání. To by je uvrhlo ještě hlouběji do tmy pochybností. Jak chceme například někomu, kdo si není jistý svou záchranou, mluvit o uchvácení věřících při příchodu Krista? Nezačne se ihned ptát, zda k nim vůbec patří? Nebude se bát setkat se s Tím, o kterém ještě neví, zda je to jeho Spasitel? A jak chce někdo mluvit s takovým o zemření s Kristem, a tím o svatém chození (Řím. 6), když ten ještě nemá pevný pokoj s Bohem (Řím. 5)?
To vše nám ukazuje, jakou základní důležitost má pro náš život víry a jeho rozvíjení, abychom měli jasno o odpuštění svých hříchů a denně za ně našemu Bohu děkovali. Čtenář také nyní lépe pochopí, proč jsme tomuto bodu věnovali tak velký prostor. Řekněme to ještě jednou: Jistota o odpuštění hříchů je základ pro každé další poučení v božské pravdě.
Budeme kvůli té velké výsadě, o které mluvíme – výsadě odpuštění hříchů – ještě vděčnější, uvidíme ji ještě jasněji, když pomyslíme, že toto požehnání nebylo v době Starého zákona ještě zjeveno. Nebylo podílem, nebylo vlastnictvím svatých oné doby. Neboť Kristus ještě nepřišel a ještě nevykonal dílo vykoupení, na jehož základě jedině může Bůh odpouštět hříchy. Z hlediska historie spasení nevlastnil žádný z nich „vykoupení skrze jeho krev, odpuštění provinění“, jako to je dnes pravda o nás (Ef. 1,7). Otázka hříchu ještě nebyla upravena podle Boha. To, co Písmo nazývá „vykoupení, odpuštění hříchů“ (Kol. 1,14), tu ještě nebylo. Teprve když Kristus skrze Svou krev vešel do nebe, „věčné vykoupení nalezl“ (Žid. 9,12).
A tak mluví Písmo vzhledem k oné době také jen o „prominutí předtím učiněných hříchů (nebo snad o: nechání je projít – p. p.) pod Boží shovívavostí“ (Řím. 3,25.26). Prominutí ale není odpuštění. Také oběti, přinášené pod Starou smlouvou byly jen „připomínáním hříchů; neboť není možné, aby krev býků a kozlů odejmula hříchy“ (Žid. 10,3.4). Ale právě připomínání hříchů ukazuje, že hříchy tu ještě byly, ukazuje, že ještě nebyly shlazeny.
Nuže, je bezpodmínečně pravda, že věřící Starého zákona, jako například Enoch, Abraham, Mojžíš nebo David, abychom jmenovali jen některé, šli ve smělosti své víry daleko za to, co Bůh v jejich době a pro jejich dobu zjevil. Jistě nebyli vzhledem ke svému životu nebo i k době potom v neklidu kvůli svým hříchům. Důvěřovali také v tom zcela Bohu a věděli, že On to udělá správně.
To ale nic nemění na skutečnosti, že otázka hříchu jako taková ještě nebyla zásadně vyjasněna a že Bůh v souhlasu s tím ještě nemohl mluvit o odpuštění hříchů – jedině v budoucím, prorockém smyslu.
A to je skutečně typické pro Boží slovo Starého zákona: Když mluví o odpuštění hříchů, ukazuje na požehnání pro budoucnost. Vezměme si známý Žalm 32: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení a jehož hřích přikryt jest!“ (verš 1) Zde se mluví prorocky o věřícím židovském ostatku pozdějších dnů, který souženími jednou přijde k tomu, že vyzná Pánu svá přestoupení. Pak udělá tu šťastnou zkušenost: „A ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ (verš 5)
Pohled do Jeremiáše 31 to potvrzuje. Vedle nového narození (verš 33) a poznání Pána (verš 34) bude odpuštění jejich hříchů podstatnou součástí nové smlouvy, kterou Pán uzavře s domem Izraele a domem Judy: „Neboť odpustím jejich vinu (nepravost) a na jejich hřích nevzpomenu více.“ (verš 34 – přel.) Věřící ostatek z Izraele zakusí jednou na základě Nové smlouvy v krvi Krista (srv. s 1. Kor. 11,25) odpuštění svých hříchů. My ale, milovaní, je máme – v moci téže krve – už dnes!
Zbývá ještě poznamenat, že v omezeném smyslu i starozákonní věřící prožili odpuštění svých hříchů. Ale to se pak vztahovalo zásadně na to, co jsem v protikladu k věčnému Božímu odpuštění nazval „časným odpuštěním“ – odpuštěním, které má co činit s Božími cestami vlády s nimi. Žalm 32 můžeme také tak chápat. Když jim Bůh na jejich vyznání odpustil, pak z nich sejmul Svou ruku kázně a tomu či onomu zlému na ně nedopustil přijít. Ve spojení s 1. J. 1,6 jsme už o této stránce mluvili, takže tento náznak zde může stačit.
Pro dnešní dobu však platí: Jestliže se někdo skrze nové narození stal členem Boží rodiny, tu jsou mu také navěky odpuštěny hříchy. Ať se utekl k Pánu Ježíši teprve před půlhodinou, anebo je už desetiletí Jeho učedníkem; ať je duchovně vyrostlý nebo ještě vůbec nevyrostl. Ať je dospělý nebo ne – pro celou Boží rodinu je toto požehnanou skutečností: Jsou jim odpuštěny hříchy. A důvod pro to? „Pro jeho jméno.“
Poté, co apoštol mluvil o tom, co je pravdivé o všech dětech Boží rodiny, obrací se nyní k jednotlivým okruhům osob. Neboť v duchovním ohledu skutečně jsou v Boží rodině rozdíly. Jak bylo výše poznamenáno, začíná s tou nejvýše stojící skupinou, s ›otci‹:
(1. J. 2,13a)
Když chce Pavel charakterizovat starší bratry v protikladu k mladším, nazývá je ›starými muži‹ (Tit. 2,1; srv. též se ›starším mužem‹ v 1. Tim. 5,1). To může zahrnovat určitý úpadek, přinejmenším ale slabost. Jan ale nemluví o rozdílech ve stáří, nýbrž o rozdílech v duchovní zralosti. Proto říká: „Otcové.“ A co činí člověka otcem v Kristu? Poznal Toho, který je od počátku. To je velmi podobné tomu, co je řečeno o ›děckách‹: „Píšu vám, děcka, protože jste poznali Otce.“ (verš 14) A přece může být rozdíl mezi oběma konstatováními sotva větší.
První verš našeho Dopisu jasně ukazuje, KDO je míněn výrazem ›který je od počátku‹: Kristus. Je to Ten, jenž zde na zemi dokonale zjevil Boha. Všechno, co člověk může o Bohu vědět, je nyní viděno v Něm. A ›otcové‹ v průběhu let duchovní zkušenosti dospěli k tomu, aby Ho poznali, aby v Něm nalezli svou nejvyšší radost a uspokojení.
Ne ten, kdo má nějaký duchovní dar, je ›otec‹. Být otcem v Kristu nezávisí nějakým způsobem na daru, nýbrž pouze na tom, zda někdo je skutečně „duchovní“. Ani tím, že člověk zestárl, není ›otcem‹. Člověk se jím nestává jako „sám od sebe“. Může být, že mnozí z nás jsou už mnoho roků zachráněni, a přece nedosáhli stavu ›otce‹ ve smyslu našeho Dopisu, nýbrž zůstali více či méně ještě ›děcky‹. To může na jedné straně spočívat v tom, že nedostávali potřebnou duchovní potravu a poučení. Avšak většinou je možné důvod hledat v tom, že jsme nenacházeli dostatek času pro modlitbu a pro studium Slova. Postup ve světě nám byl možná důležitější, než dělat pokroky v duchovní oblasti. A tak nám chybí pravá oddanost srdce Kristu. Bůh však očekává, že obrátíme své oko na Krista, a tak budeme dozrávat od ›děcka‹ k ›mladíkovi‹ a od ›mladíka‹ k ›otci‹.
›Otcové‹ se nejen něco naučili o Kristu, oni poznali Jeho samého, a ve srovnání s tím bezcennost všech ostatních věcí tohoto světa. Roky zápasení a bojů, roky společenství a zkušeností s Ním předcházely, než se jim Pán Ježíš stal nade vše vzácným, dražším než každý pozemský přítel. A v té míře, jak se naučili oceňovat Jeho nesrovnatelnou lásku, ztratil pro ně svět svou přitažlivost. Kristus je pro ně vším. Oni netouží po ničem dalším.
Můžeme to tak výstižně vidět u apoštola Pavla, který byl vskutku takovým ›otcem‹. Život pro něho byl Kristus, a zemřít zisk (Fil. 1,21). Ať už byly okolnosti jakkoli bezútěšné a skličující, on věděl, KOMU uvěřil (2. Tim. 1,12). Všechny jeho zkušenosti, které jako křesťan udělal, v závěru končily v Kristu, nalezly v Něm svůj cíl. A tak činil jen jedno: „Zapomínaje na věci, které jsou vzadu, a vztahuje se po tom, co je vpředu, ženu se, hledě na cíl, k ceně boje Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši.“ (Fil. 3,13.14 – přel.)
Jak docílení hodné je to, co vyznačuje ›otce‹! Nezaměstnávají se už sebou samými, svými zkušenostmi a pocity, jakkoli dobré (nebo špatné) mohou být, dokonce ani svou radostí, nýbrž Kristem samým! Spočívají v Něm; neboť v mnoha podrobnostech svého života Jej zkusili a prožili jako Toho, který je vždycky věrný, vždy zůstává tentýž. Srovnávají vše, s čím se ve světě setkávají, s Kristem a říkají: „Jak je to přece zcela jiné!“
Zde si vzpomínám na jednu malou událost, která má sloužit jako ilustrace. Je tomu již mnoho let, kdy jsem mohl svého nejvyššího šéfa doprovázet na cestě autem do Švýcarska. Seděl jsem vedle něho na místě pro spolujezdce. Po určité části cesty a různých rozhovorech se na mě podíval a zeptal se mne, zda bych měl něco proti tomu, kdyby teď zasunul kazetu s hudbou. „Přirozeně, že ne!“ Hudba, která nyní byla slyšet, byla toho lehkého, degenerovaného ducha, jak ji bylo možné slyšet všude z reproduktorů. Potají jsem se divil, že v ní můj šéf nalézal zalíbení. Téměř bezděčně jsem ji srovnával s tím, co je pro mne ideálem hudby, a řekl jsem si: „Jak zcela jiné to je než Johann Sebastian Bach!“
Poznat výtečnost Osoby Krista je a zůstává pro nás na zemi nejvyšším cílem. Bude to převýšeno jen tím, co nás očekává nahoře, když Jej budeme smět vidět „tváří v tvář“ (1. Kor. 13,12).
Dále se apoštol obrací k druhé třídě, kterou oslovuje slovem ›mladíci‹ a říká o nich:
(1. J. 2,13b)
Zde převládá jiný znak: ne poznání Toho, který je od počátku, nýbrž síla – duchovní síla k přemáhání. Avšak také to, co je řečeno o ›mladících‹, je nanejvýš pozoruhodné a hodné úsilí. Oni sice ještě nedošli v poznání Pána Ježíše tak daleko jako ›otcové‹. Přesto i oni udělali duchovní pokroky ve víře, prokázali v těžkostech křesťanské cesty a služby pro svého Pána neohroženost a statečnost. Poznali tajemství vítězení; ano, nejen přemohli překážky, nýbrž toho zlého samého. V čem spočívá jejich síla, to se dovíme teprve tehdy, když je apoštol osloví podruhé (verš 14c).
Přemáhat je jeden z velkých předmětů Janovy služby, zvláště v jeho Prvním dopisu a v knize Zjevení. Jen v našem Dopisu se slovo ›přemáhat‹ vyskytuje šestkrát, ve Zjevení dokonce sedmnáctkrát.
Rozumět tomu, že tím ›zlým‹ je míněn ďábel, zjevně adresátům Dopisu nečinilo žádné potíže. Ne to zlé, nýbrž ten zlý stojí před okem pisatele. Kromě tohoto místa se o tom odpůrci mluví v tomto Dopisu takto ještě čtyřikrát (kap. 2,14; 3,12; 5,18.19).
Musíme věnovat trochu pozornosti slovu, které zde Duch Svatý používá k označení toho zlého. Jsou to hlavně dvě slova, která jsou v Novém zákoně použita k popsání toho, co je ›zlé‹, ›špatné‹.
Všeobecnější slovo je ›kakós‹. Je odvozeno od pojmu, který znamená ›bezcenný‹. V Novém zákoně je slovo ›kakós‹ většinou přeloženo jako ›zlý‹, má ale také vedlejší významy ›špatný, kazící se‹. Ukazuje na to, co svou podstatou a sklonem je zlé.
Slovo, které se vyskytuje v našem textu, je ›ponerós‹. Kořen tohoto slova znamená ›škodlivý‹. A toto je významový rozsah slova ›ponerós‹: ›zlý, špatný, zlého druhu, zlomyslný, zlobný, nebezpečný, zchátralý, sešlý‹. Označuje nejen něco, co je pasivně zlé (to je ›kakós‹), nýbrž nese v sobě myšlenku aktivního zla – špatnosti, která není spokojená, dokud také nejsou zkaženi druzí. Proto je zde, stejně jako v Efezským 6,16, velmi výstižně použito pro Satana.
›Mladíci‹ přemohli toho zlého. Tento boj se odehrával a odehrává především ve dvou oblastech: v oblasti falešného, zlého učení a v oblasti mravní zkaženosti. Věřící, kteří jsou zde osloveni, se vzhledem k oběma nebezpečím prokázali jako věrní a nenechali se ovlivnit zlem v jedné ani druhé formě. To jistě není v očích Pána něco malého. Proto jim vystavuje toto dobré svědectví.
Už jsme se také naučili vycházet v síle víry a lásky, abychom v tomto světě přes odpor Satana činili Boží vůli a šířili Jeho myšlenky, Jeho světlo? Zakusili jsme přitom už pravdivost slov: „Vzepřete se ďáblu, i uteče od vás.“ (Jakuba 4,7)? Anebo jsme zaměstnáni ještě sami sebou a bojujeme – místo ve službě pro Pána – s hříchem v sobě?
Jako o třetí skupině mluví Jan o těch, kteří jsou ve víře ještě mladí. I o nich říká něco významného:
(1. J. 2,14a)
Známost Otce je charakteristická pro ›děcka‹, nejen pro některé z nich, nýbrž pro ně pro všechny. Znát Otce není výsledek dlouhého procesu, nýbrž začátek jejich cesty jako Božích dětí.
Nebylo to dlouho, kdy ještě žili ve světě, byli mrtví v proviněních a hříších. Ale pak je dosáhl milostivý hlas dobrého Pastýře: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Matouš 11,28) Z Boží milosti věnovali sluch tomuto pozvání a přišli k Němu se všemi svými hříchy. A On je zachránil a dal jim skrze Ducha Svatého nejen vědomí odpuštění hříchů, nýbrž ještě něco mnohem většího: poznání Otce. Ano, tímto poznáním jsme začali my všichni, nedosáhli jsme toho teprve při větší zralosti. V tomto směru se to má přesně tak jako s odpuštěním našich hříchů (1. J. 2,12). Také to leží na začátku naší cesty. To je velmi potěšující.
Když se nějaký člověk v tísni hříchů ve víře obrátí na Spasitele hříšníků a zcela, pokud se týká řešení otázky jeho hříchů, důvěřuje v Osobu a dílo Krista, je zapečetěn Duchem zaslíbení Svatým (Ef. 1,13). To znamená, že Bůh, Duch Svatý, v něm začne přebývat jako v chrámu (1. Kor. 6,19). Bydlení Ducha Svatého ve věřícím je pečetí dokonaného vykoupení.
To snad ten nově uvěřivší chápe ještě málo. Ale to ›děcko‹ přece už jedno ví: že Bůh je v Kristu jeho Otcem a že ono samo je dítětem tohoto Otce. „Ten Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme děti Boží. A jestliže děti, tedy i dědicové.“ (Řím. 8,16.17) Ještě se budou učit mnohému o Otci a četnému jinému. Přesto Jej už znají a vědí, že v Něm mají milosrdného Otce, který, aby je vykoupil, poslal Svého jednorozeného Syna. A duch synovství, kterého přijali jako pečeť své víry, jim dává s důvěrou volat: „Abba, Otče.“ (verš 15) To je řeč těch, kteří se narodili z Boha. Boží slovo tedy nedává žádný prostor myšlence, že člověk nemůže vědět, zda je Božím dítětem.
Je třeba pomyslet ještě na něco. I když ›otcové‹ získali mnohem hlubší poznání a zaměstnávají se Kristem jako středem Boží rady; i když i ›mladíci‹ už dávno opustili stav dětinství a stali se přemožiteli – poznání Otce, s kterým i oni začali, jim zůstává. Toto poznání sice pro ně už není typickým znakem, jako tomu je u ›děcek‹, ale přesto je vlastní a radují se z něho.
Zde je užitečné srovnání jednoduché aritmetiky a vyšší matematiky. Že dvakrát dvě jsou čtyři, to platí i potom, když někdo postoupí do vyšších sfér diferenciálního a integrálního počtu. To nejprve poznané tvoří základ pro to, co přijde později. Tak tomu je také v duchovním okruhu. Nejmladší křesťan ví, že je Božím dítětem a že Bůh je jeho Otec. Ani pro toho nejvyzrálejšího se v tomto bodě nic nemění, byť se mezitím směl naučit nesrovnatelně více.
Nikdy si nemysleme, že elementární počáteční pravdy později ztratí něco na ceně jen proto, že jsme je směli pochopit už na začátku. Zůstávají tu, ano, získávají na kráse tou mírou, jak mohou být přiváděny do vztahu k jiným pravdám. Nebudeme také jednou v domě Otce nadmíru šťastni z toho, že všemohoucí Bůh je náš Otec?
Apoštol se nyní obrací podruhé na ›otce‹. Téměř týmiž slovy jako předtím jim udává důvod, proč jim píše:
(1. J. 2,14b)
Jediný rozdíl vůči verši 13a spočívá ve změně slovesného času z „Píšu vám“ na „Psal jsem vám“. Když apoštol říká: „Píšu vám,“ myslí na sebe – jak se právě zabývá tím, že píše dopis. Když říká: „Psal jsem vám,“ staví se do postavení svých čtenářů, když drží dopis v ruce a budou užívat to, co jim psal. Tento takzvaný dopisový aorist byl mezi řeckými pisateli obvyklý. V žádném případě tedy neukazuje autor Jan slovy „Psal jsem vám“ na nějaký svůj dřívější dopis. V jednom i ve druhém případě se jedná o tentýž dokument: o jeho První dopis.
Co se však týká obsahu, tu Jan píše ›otcům‹ dvakrát totéž: „… protože jste poznali toho, který je od počátku.“ Už jen tento způsob vyjadřování, čisté opakování, ukazuje: Tu není těm, kterým Kristus je všechno, možné nic přidat. Jaký šťastný podíl! Začali s Kristem, pokračovali s Kristem a končili s Kristem. Kristus jim byl vše – On, tentýž včera, dnes a na věčnost. Co bylo možné jim nad to ještě dát?
Na rozdíl od těch druhých skupin (›mladíci‹, ›děcka‹) nepotřebovali žádná napomenutí a varování. Představme si, že bychom považovali za nutné varovat otce v Kristu před nebezpečími světa. Neodpověděl by nám: „Milý příteli, od té doby, kdy Kristus naplňuje mé srdce, nemá pro mne svět už žádný půvab. Během svého života jsem Ho v mnoha podrobnostech zkusil a poznal, On je konečným bodem vší mé zkušenosti. Nechci mít nic jiného než Jeho.“? Proto apoštol ›otcům‹ jakoby říká: „Máte své oči upřené na správný předmět. Jděte tak dále!“
Když to vše použijeme na sebe, tu musíme asi více či méně všichni zahanbeně sklopit oči. Dokonce, i když jsme zestárli na cestě víry, jak dalece jsme často v praktickém životě vzdáleni od tohoto požehnaného stavu ›otců‹! Jak jinak lze vysvětlit rozepře mezi staršími věřícími, s kterými se, žel, často setkáváme? Když ještě hledáme sebe a svou vlastní čest, nejsme ve stavu otců a matek v Kristu. Kéž Pán dá, aby uvažování o duchovních otcích bylo pro čtenáře i pro pisatele podnětem, abychom je horlivě následovali a získávali Krista! Neboť jakou cenu má všechno ostatní?
Ještě dříve, než opustíme tento požehnaný předmět, všimněme si toho, že Jan nám Krista nepředstavuje jako střed Boží rady. To je více úkolem Pavlovým. Jan nás zaměstnává spíše Pánem Ježíšem jako tím Člověkem, v němž přebývá plnost Božství a který Boha a Jeho milost a pravdu zjevil v takové míře, jak předtím ještě nikdy nebyly viděny (Jan 1,17.18). Ale tvrdit potom, že někdo vlastní ještě více, více než Toho, „který byl od počátku“, zjevuje pravý charakter takových lidí: Jsou to svůdcové, nástroje Satana.
Kvůli těžkostem cesty jde apoštol u ›mladíků‹ více do detailu. Přitom se nyní také dovídáme něco o tajemství jejich síly přemožitelů, jak to hned uvidíme.
(1. J. 2,14c)
Důvod, proč jim psal, je tentýž, jaký jmenoval ve verši 13b: „Protože jste přemohli toho zlého.“ Ale nyní k tomu apoštol přidává dvě další vysvětlující zdůvodnění: „Protože jste silní“ a „Protože slovo Boží ve vás zůstává.“ Byli duchovně silní, a v této síle přemohli toho zlého. Zdroj jejich síly však spočíval v tom, že v nich zůstávalo Boží slovo. Na ty jednotlivé body se podíváme trochu blíže.
U ›mladíků‹ se jedná o křesťany plné síly a je jedno, kterého jsou pohlaví. Nedosáhli sice ještě té hloubky zkušeností, jaká je charakteristická pro ›otce‹. Přesto zjevují duchovní sílu v přemáhání nejrůznějších překážek a těžkostí, které před nimi odpůrce vrší a které zčásti nalézají dokonce ve své vlastní zlé přirozenosti. Vědí o moci a lsti Satana a vítězně se s nimi střetli. ›Mladíci‹ – to jsou věřící lidé, kteří, abychom mluvili řečí Pavlových Dopisů, poznali a odsoudili hřích a sebe považují za mrtvé. Vědí, že jsou s Kristem vzkříšeni; myslí na to, co je nahoře, kde je Kristus, a umrtvují své údy, které jsou na zemi. Pohybují se ve víře v nebeských místech a vedou boj proti duchovním mocím, které tam jsou. Vědí, že aby mohli obstát proti lstem ďábla, potřebují celou Boží zbroj, a proto si ji také oblékli.
Tyto charakterové rysy ›mladíků‹, jmenované jako příklady, zřetelně ukazují, co svaté Písmo má tímto obrazem na mysli a které předpoklady musejí být splněny také při nás, chceme-li být silní a přemáhat toho zlého. Každý jednotlivý bod je přitom důležitý, každý bod mluví svou vlastní řečí, každý má svou vlastní historii. Vskutku bychom se tím měli více zaměstnávat!
Tím nutně docházíme k otázce, odkud mají ti ›mladíci‹ sílu pro svou vítěznou cestu. Nuže, neberou ji z přirozenosti, například ne z toho, že jsou mladí nebo inteligentní. Ne, oni sami v sobě nejsou silní. Když prostředkem k jejich vítězství je jejich síla, tu tajemství jejich síly spočívá v Božím slovu – v tom, že ono v nich zůstává či přebývá. Boží slovo je zdroj vší pravé známosti a síly. Pavel píše svému milovanému dítěti ve víře, Timoteovi: „Ale ty zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi plně přesvědčen, protože víš, od koho ses naučil, a protože od dětství znáš svatá Písma, která jsou v stavu učinit tě moudrého k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši.“ (2. Tim. 3,14.15 – přel.)
Zaměstnávání se Božím slovem je nepostradatelné, chceme-li získat sílu, chceme-li dostat „vzduch pod křídla“. Četbu a studium Slova s modlitbou nemůžeme brát dosti vážně. Neboť toto Slovo je Boží zjevení srdci člověka. V tomto Slovu nalezneme cestu, Boží vůli, najdeme Krista. Božím slovem je osloveno naše srdce a naše svědomí, a tak získáváme božská přesvědčení, která se opírají o zjevenou Boží vůli, a nakonec nám dávají sílu a pohnutku pro to, abychom ve světě byli svědectvím o Kristu.
Nestačí zabývat se jednotlivými oblíbenými oddíly Slova. Potřebujeme celé Boží slovo. Také to není odbyto tím, že pod tlakem okolností rychle běžíme k Božímu slovu, abychom viděli, co říká ve vztahu k situaci, která nás zrovna tlačí. Pro ›mladíky‹ je spíše charakteristické, že Boží slovo v nich zůstává nebo přebývá. Je to požehnaný stav, když Boží slovo ze zvyku naplňuje naše srdce a vládne jím. Jistě, je nutné, abychom nejprve znali Boží myšlenky a učili se je správně zařazovat. Avšak u toho se nesmíme zastavit. Musíme přijít k tomu, že budeme ustavičně tímto Slovem poměřovat a posuzovat sami sebe i věci kolem sebe. Všimněme si zde udaného pořadí. Neboť jak chceme používat Boží slovo jako prostředek požehnání pro druhé nebo dokonce jako zbraň proti nepříteli, když ono nejprve neochraňuje a neobšťastňuje naši vlastní duši?
Naším vznešeným příkladem je přirozeně také v tom Pán Ježíš sám. Nechával si každého jitra otevírat ucho jako takoví, kteří jsou poučováni (Iz. 50,4.5). Žil podle Božího slova a Boží vůle. A to, co lidé potom od Něho slyšeli, byla slova Jeho Otce, bylo to Boží slovo (Marek 2,2). Když Ho ďábel pokoušel, pak ho přemohl vždy tím, že „Psáno jest“ (Mat. 4,4). Boží Syn, který sám je to ›Slovo‹, by býval mohl naprosto promluvit vlastní mocné slovo; ale neudělal to, nýbrž použil si psaného Božího slova. I my bychom měli při něm zůstávat!
V Efezským 6 se mluví o Božím slovu jako o útočné zbrani, o „meči Ducha“ (verš 17). V našem textu je to uvnitř přebývající síla. Ale v obou místech je výsledek tentýž: vítězství nad tím zlým. Přesto skutečnost, že jsme přemohli toho zlého, sama nestačí, aby nám i v budoucnosti zajistila vítězství. Proto apoštol nyní přechází k tomu, aby dal napomenutí a varování.
Skutečně nelze složit zbraně, dokud boj není dokončen. A právě vědomí, že jsme dobyli vítězství, nás vystavuje nebezpečí, že se staneme bezstarostnými nebo sebevědomými. Zřídka kdy jsme více v nebezpečí než po vítězstvích víry. Proto apoštol pokračuje:
(1. J. 2,15a)
Dříve než se budeme dále zabývat otázkou, proč právě silní křesťané, jako jsou ›mladíci‹, a ne snad ›děcka‹, mají zapotřebí varování před světem, musíme se nejprve obrátit k pojmu ›svět‹, abychom rozuměli, co jím Boží slovo má na mysli.
Duch Svatý používá pro ›svět‹ v Novém zákoně ne méně než čtyři různá řecká slova.
Jak důležité je rozlišování různých významů ›kósmos‹ = ›svět‹, se stane zřejmým, když proti větě: „Nemilujte svět“ (1. J. 2,15) postavíme jinou větu z Janových spisů: „Tak Bůh miloval svět…“ (Jan 3,16). Vždy se jedná o táž slova pro ›milovat‹ a ›svět‹, a přece může být význam těch dvou vět sotva rozdílnější. To spočívá jedině a pouze na změněném významu slova ›svět‹. V Janu 3 je jednoznačně řeč o světu lidí (význam b), v 1. Janově 2 naproti tomu jde o zlý systém, jehož knížetem je Satan (význam c). Na tomto příkladu je opět potvrzeno staré pravidlo, že o významu nějakého slova hned po doslovném významu slova samotného v první řadě rozhoduje kontext (textová souvislost).
›Mladíci‹ jsou tedy napomínáni, aby nemilovali svět, svět jako systém, nepřátelský Bohu. Jejich energie, jejich práce pro Pána je nevyhnutelně a nutně vede do světa, a tam jsou věci, které mohou odtáhnout srdce i oddaného učedníka. Jednání s lidmi nás bezpodmínečně vystavuje nebezpečí, že více či méně převezmeme jejich způsob myšlení, a pak nakonec – tak jako oni – budeme svět milovat.
Jan nemyslí při svém varování před „světem“ na „zeměkouli“, neboť ta se nemůže stát našemu srdci nebezpečná. Nemůžeme se snad těšit z přírody, ze stvoření, a mít radost z krásné květiny? Zcela jistě! Vesmír je přece jen vyjádřením moudrosti a dobrotivosti našeho Boha a Otce. Cožpak sám Pán Ježíš ve dnech svého pozemského života nepoukazoval na krásu lilií? Ne, nebezpečí spočívá v tom, že budeme milovat systém, který si lidé pod vedením ďábla zřizují, aby si to ve světě udělali co možná krásné, aby zde byli jak jen možno šťastní – bez Boha.
Tyto snahy můžeme sledovat až k začátku dějin lidstva. Cožpak neodešel Kain od tváře Hospodinovy a nepostavil si město, které pojmenoval podle jména svého syna? V této rodině nalézáme pýchu, vynálezy, umění a hudbu. Lámech zavedl polygamii (mnohoženství) a bránil své zlé činy dobře volenými slovy, básněmi (1. M. 4,17 a dále).
To byl začátek ›světa‹, mravního systému, jehož původcem je Satan. Neboť všechno se dělo v nezávislosti na Bohu. A tak skončil tento svět také v násilnosti a mravní zkaženosti: Bůh na něj musel přivést soud potopy! A přesto je tu svět se svými principy ještě dnes, nezměněn. Potomci Noého si je vzali ve svých srdcích sebou do archy a odtud je opět vynesli na novou zem. Zde se jim daří a kvetou jako vždy předtím, snad s trochu změněnými formami, ale zásady jsou tytéž. Tehdy jako dnes platí: Svět leží ve zlém (1. J. 5,19).
Ve světě je bezpochyby mnoho příjemných věcí, jimiž si křesťan může posloužit (1. Kor. 7,31). Ale jedna poskvrna lpí na nich na všech: Není v nich Kristus. To by nás mělo napomínat k opatrnosti při používání světa. Avšak musíme být nadto na stráži nejen před zlými, zavrženými formami světa, nýbrž také před jemnými a vytříbenými formami kulturního světa a obchodního světa. Mnohé věci snad samy o sobě nejsou na urážku. Jestliže je ale milujeme, získávají vliv na náš život, ovládají nás, zatlačují Krista. A to je to, před čím jsme varováni. Kde pro nás začíná svět, není otázka věcí jako takových, nýbrž srdce. Když se nějaká věc vsunuje mezi Krista a mé srdce, patří k systému tohoto světa – anebo jinak vyjádřeno: je to láska ke světu.
Nemůžeme na základě věcí jako takových udělat oddělující čáru mezi tím, co je svět, a tím, co není svět. Vezměme si jako příklad hudbu. Kainovi po-tomci se jí zmocnili (1. M. 4,21), aby si jí zkrášlili svět. Bůh však byl ze všeho vyloučen. V tom leželo to, co bylo vlastně zavrženíhodné. Ne hudba sama o sobě je hodna kárání. Nepropůjčil Stvořitel, Bůh, na tomto poli lidem zčásti zcela neobyčejné dary? A nenařídil ve Starém zákoně, aby byly také zpěvy a hudební nástroje používány k Jeho chválení?
Proto není zcela pravdivý Martinu Lutherovi připisovaný výrok: „Hudba je dcera nebe, ale ďábel se s ní oženil.“ Jistě: Ďábel používá hudbu pro své účely, to samo o sobě ji však nečiní zavrženíhodnou. Také my křesťané máme písně chvály a duchovní písně, jimiž smíme Boha oslavovat (1. Kor. 14,15; Ef. 5,19.20; Kol. 3,16). Tak se ďábel vůbec „neoženil“ s hudbou ani si ji nepronajal. Bůh ji používá také, dokonce i v nebi: „Zpívali píseň novou.“ (Zj. 5,9.10)
Ale nyní přichází nebezpečí: Když se nám hudba stane důležitější než Pán; když se u nás vše otáčí už jen kolem hudby, pak se pro nás stává modlou (1. J. 5,21), pak je to láska ke světu.
Za „hudbu“ můžeme dosadit každou jinou věc, i takzvané hobby (koníčky): Jestliže získávají v našem životě nadvládu a zatlačují Krista z našeho srdce, pak to je případ, před kterým jsme zde varováni: láska ke světu.
Toto varování se ovšem nevztahuje jen na svět samotný, nýbrž také na to, co je ve světě. „Nemilujte svět ani to, co je ve světě (doslovně: ani věci ve světě).“ (1. J. 2,15a) Tyto věci jsou popsány v dalším verši, takže se zde můžeme vyjádřit krátce. V každém případě jsou „věcmi, které jsou ve světě“, míněny typické a nedobré elementy (prvky), které tvoří ten zlý systém, stojící v odporu k Bohu a k Jeho Kristu.
Svět jako mravní systém má za svého původce Satana a my hned budeme uvažovat o základních rysech tohoto systému (verš 16). Ale je tu ještě jeden jiný velký systém, jehož původcem je Bůh, Otec. Má za svůj střed Syna Jeho lásky, jak to také činí zřejmým výraz ›království Syna jeho lásky‹ (Kol. 1,13). Nemůžeme však mít oba systémy, nemůžeme oba zároveň milovat:
(1. J. 2,15b)
Viděli jsme už, že Satanův systém obsahuje více než jen špinavé, zavržené věci tohoto světa. Svět má mnoho facet – okruhů, jako je sociální svět, poli-tický svět, svět vědy, kultury, obchodu, a také náboženský svět. Ať se na svět podíváme z kteréhokoli pohledu – je v každém případě charakterizován nezávislostí na Bohu. Je to odsouzený systém, který plně dokázal své nepřátelství proti Bohu v zavržení Jeho Syna (Jan 12,31; 16,8-11; Gal. 6,14). Proto Bůh sleduje nyní Svou vlastní cestu a má Svůj vlastní systém, svět pro sebe – svět vzkříšení Svého Syna.
A pokud jde o nás samé: My „nejsme ze světa“, tak jako Pán Ježíš nebyl ze světa (Jan 17,14.16). Přesto vychází ze světa velmi vážné nebezpečí, a to i pro ty, kteří přemohli toho zlého. Je a zůstává jedním ze tří velkých nepřátel křesťanů.
Všimněme si, že apoštol se nyní stává velmi osobním: „Jestliže někdo miluje svět…“ Každý jednotlivý z nás musí skrze víru přemáhat svět (srv. s 1. J. 5,4.5). Pak všichni zakusíme, co to znamená, být od světa pokoušeni. Ale to je něco jiného, než milovat svět.
Dovětek: „…Otcova láska není v něm“ je často chybně chápán, a sice v tom smyslu, že když nějaký člověk miluje svět, tento člověk nemiluje Otce. To je jistě pravdivé, ale není to to, co je zde řečeno. Už ve verši 5 jsme měli před sebou Boží lásku a viděli jsme, že tím je míněna Boží láska v subjektivním smyslu, to znamená Boží láska k nám (viz kapitolu 2,5 pod ›Textová zvláštnost > objektivní, subjektivní genitiv‹). Tak tomu je i zde, jenomže se nyní kvůli rodinným vztahům, o které jde v tomto oddílu, mluví o lásce Otcově. Jestliže někdo miluje svět, pak v jeho životě není ovládajícím principem Otcova láska. Můžeme to srovnat s jedním výrokem Pána Ježíše: „Jestliže mne někdo miluje, bude dodržovat mé slovo, a můj Otec jej bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme u něho příbytek.“ (Jan 14,23) A tak zde apoštol říká: Jestliže někdo miluje svět, tu zbraňuje lásce Otce k sobě, zbraňuje, aby On u něho učinil příbytek. Otcova láska není v něm.
To je v první řadě zásadní, abstraktní konstatování, jímž jsou od sebe odlišeny ty dvě skupiny lidí: na jedné straně ti, kteří jsou zdola a ze světa; a na druhé straně ti, kteří jsou shůry a kteří nejsou ze světa (Jan 8,23; 17,16). Mezi nimi není žádná střední cesta. Člověk je buď jedno, nebo druhé.
Přesto i my jako věřící zakoušíme pravdivost výše uvedeného výroku. Tou mírou, jak se poddáváme lásce ke světu, se nám ztrácí požitek Otcovy lásky. Jak by tomu také mohlo být jinak, když se nepohybujeme v okruhu nebo systému, ve kterém se rozvíjí Otcova láska, nýbrž v tom druhém systému, systému světa, kde je knížetem a bohem ďábel? Boží milost nás vyjmula z toho zlého systému světa a přenesla nás do království Syna Jeho lásky. Máme nyní své místo tam, kde střed tvoří Pán Ježíš a jeho sláva. Měli bychom se tohoto požehnaného místa, i kdyby to bylo jen na krátký čas, v srdci vzdávat nebo je zapřít?
To, co nyní máme před sebou, je jako rentgenový snímek, který ukazuje skryté struktury světa. Měli bychom jej nechat působit na své srdce a svědomí!
(1. J. 2,16)
Zde je udán důvod pro to, že Otcova láska se všemi svými přebohatými dary nemůže být v srdci člověka, který miluje svět: Všechno to, co je ve světě, není od (nebo: z) Otce, nýbrž je od (nebo: ze) světa. To znamená: Vše, co tvoří podstatu světa a naplňuje jej, nemá za svůj původ Otce, nýbrž svět a jeho „otce“ (Jan 8,44).
Apoštol by mohl také říci: „Ne od Krista.“ Ale jde zpět až ke zdroji. Kristus je od Otce (Jan 16,28), každá milost a každý dobrý dar, každá sláva, která je ve spojení s Ním, je od Otce (Jak. 1,17); svět to není.
Jsou zde jmenovány tři zásady, které tvoří hnací pera světa. Jsou jakoby motorem, který uvádí lidi světa do pohybu a drží je v pohybu. Přitom je charakteristické, že se s těmito třemi principy setkáváme už při pádu do hříchu prvních lidí. Skutečně nalezly pádem do hříchu poprvé vstup do tohoto světa a ovládají jej až dodnes.
Žádost těla je ona žádost, která působí v člověku, v srdci, které je odděleno od Boha a nalézá své uspokojení mimo Něho. ›Tělem‹ je třeba rozumět starou přirozenost padlého člověka, sídlo hříchu v člověku. Žádost těla je tedy hříšná touha, která vyvěrá ze zkažené přirozenosti člověka a pokouší ho ke zlému zevnitř (srv. s Mat. 15,19; Jak. 1,14). Můžeme také říci: Je to silná touha mít něco, co mu Bůh ve Své moudrosti nedal.
Vidíme to u Evy. Bůh zapověděl člověku ovoce jednoho stromu (stromu poznání dobrého a zlého), ale právě po tom žena toužila. Už příliš propůjčila svůj sluch hadovi, než aby mohla ještě držet svou touhu na uzdě. „A žena viděla, že dobrý jest strom k jídlu.“ (1. M. 3,6) Žádost těla ji přemohla se všemi hroznými následky.
Žádost očí ukazuje více na pokušení z vnějšku. Oči jsou hlavní spojovací článek mezi vnějšími věcmi a tělem. Skrze žádost očí je člověk oslovován a přitahován tím, co je mimo něho. Tak hledá naplnit prázdnotu svého od Boha vzdáleného srdce viditelnými věcmi. Ale za žádostí očí číhá žádost těla, číhá hřích. Jedno lehce přechází v to druhé. Touha něco vidět, abychom se z toho radovali, je často předstupněm k horšímu (srv. s 2. Sam. 11,2 a dále).
Ještě nikdy nebyl svět tak upřen k žádosti očí, tak velmi jí naplněn, jako dnes s moderními komunikačními prostředky (televize, multimédia, internet). Avšak ani to, co lidé shledávají být vysoce krásným, estetickým nebo kulturním, není od Otce, nýbrž je od světa. Bude to srdce držet ještě více vzdálené od Boha, než tomu i tak už je. Ať už si toho lidé prohlédnou jakkoli mnoho, „nenasytí se oko hleděním“ (Kaz. 1,8). „Všecko jest marnost,“ říká kazatel.
Také my, Boží děti, se potřebujeme modlit: „Odvrať oči mé, ať nehledí marnosti!“ (Žalm 119,37) Teprve v nebi budeme moci své oči nechat bloudit bez nebezpečí, neboť všude spatří Krista. Zde ale je třeba být na stráži před žádostí očí a dělat to jako Job, který řekl: „Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu!“ (Job 31,1) A moudrý Šalomoun radí „svému synu“: „Oči tvé ať k dobrým věcem patří /lépe: hledí rovně – p. p./, a víčka tvá ať přímě hledí před tebou.“ (Přísloví 4,25) Není tato rada právě pro nás dnes na místě více než kdy jindy?
Když se opět podíváme na 1. Mojžíšovu 3, tu i tam je žádost očí po žádosti těla druhou ovládající zásadou: „A žena viděla, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima /radostí pro oči/.“ (verš 6) Srdce následuje oči. V tom spočívá zvláštní nebezpečí.
Pýcha života je pyšné přání lidského srdce zaujímat v tomto světě ovládající postavení, převážně skrze vědění a rozum, ale také skrze moc a násilí. Řecké slovo pro ›pýchu‹ znamená také ›sebedůvěru, chlubení, velikášství, domýšlivost, pyšnost, podvod‹. V Novém zákoně se vyskytuje už jen v Jakubovi 4 ve verši 16 (ve tvaru množného čísla) a je tam přeloženo jako ›pýcha /velikášství/‹. Už široké spektrum významu toho slova ukazuje, co všechno touha něčím být ve skutečnosti v sobě zahrnuje. Je to bezpochyby to nejhlouběji vězící zlo a je člověku vrozeno. Nechce nakonec každý něčím být, být více než druzí?
K tomu je potom každý prostředek dobrý, i klam. Člověk předstírá něco, co nemá; ukazuje se nějakým, jakým není; dělá se velkým, ačkoli není velkým. Je charakteristické, že řecké slovo pro ›pýchu‹, jehož významy jsme právě viděli, se odvozuje od slova, které původně popisuje tuláka, pak podvodníka a hochštaplera /tj. podvodníka velkého formátu/.
Není také snaha po vyšším vzdělání často jen prostředkem, jak se vyvýšit nad ostatní? Vůbec nemluvím proti dobrému vzdělání. Jestliže někdo k tomu má schopnosti a Pán k tomu otevře cestu, nechť se učí a dále vzdělává. Ale pýcha, že jsme učenější, že jsme v tomto životě dosáhli více než druzí – to je to zavrženíhodné: To je tato bídná pýcha. Ze sedmi věcí, které Hospodin nenávidí a které jsou Jeho duši ohavností, jsou na prvním místě jmenovány „vysoké oči“ (Přísloví 6,17). Mnohými ceněný bratr J. N. Darby jednou řekl: „Kdybych měl děti, raději bych je viděl na silnici roztloukat kamení, kdybych jim tím mohl zajistit evangelium a Boží milost.“
Také v 1. Mojžíšově 3 nalézáme po žádosti těla a žádosti očí na třetím místě pýchu života. „A žena viděla, že dobrý jest strom… a k nabytí rozumnosti strom žádostivý.“ Touha po vyšším porozumění nebyla vdechnuta nikým jiným než ďáblem: „Budete jako Bůh.“ Být dokonce „jako Bůh“ – nebyla to mocná pohnutka, a nakonec rozhodující důvod pro její jednání? Byla to jasná pýcha.
A pak následují ta otřesná slova: „Vzala z ovoce jeho a jedla.“ Tady se stal hřích. Vnitřně Eva padla už dříve – když místo Boha poslouchala hada. Jaký osudný řetězec: žádost těla – žádost očí – pýcha života – hřích!
Nuže, milovaní, to vše „není od Otce“. Stačí nám to? Naučili jsme se po tom všem, co jsme se nyní dověděli o světu, také tomuto: Neptat se už, co je na té či oné věci zlé, nýbrž ptát se: „Je od Tebe, Otče?“ Jak by to úplně změnilo náš poměr ke světu!
Navazuje ještě jedna další otázka. Co je koncem světa? Dovídáme se to nyní:
(1. J. 2,17a)
Tvar přítomného času ›pomíjí‹ popisuje ustavičný, trvalý proces, zde stejně jako také v 1. Korintským 7: „Pomíjí způsob tohoto světa.“ (verš 31) To znamená: Právě pomíjí. Je to v jeho přirozenosti, že nezůstává. Jakkoli velmi může ďábel svádět lidi i skrze svět, ten nemá žádného trvání. To je pro něj typické. Nezakusili jsme a neviděli jsme to už všichni více či méně v praktic-kém životě? To, co vypadalo tak krásné, tak jisté, tak silné, tak nadějné, tak slibné – jak rychle to pominulo, jako voda protéká skrze prsty! To platí také o žádosti světa. Jak krátké, jak prázdné, jak jalové jsou jeho radosti!
To, že svět a lidé s ním jsou pomíjiví, platí pro každou dobu. A je dobré, abychom si to také my věřící vždy znovu připomínali. Boží slovo mluví často velmi plastickým způsobem o této pomíjivosti. Některá místa uvedeme.
„Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě, že není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se /je pln neklidu/; shromažďuje, a neví, kdo to pobere.“ (Žalm 39,6.7)
„Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní, tak kvete. Jak vítr na něj povane, a už není, aniž ho více pozná místo jeho.“ (Žalm 103,15.16)
„Svržena jest do pekla pýcha /nádhera/ tvá, i zvuk hudebních nástrojů tvých; moly tobě podestláno, a červi tě přikrývají.“ (Iz. 14,11)
„Nebo jaký jest život váš? Pára zajisté jest, která se na maličko ukáže, a potom zmizí.“ (Jak. 4,14)
„Všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Uvadla tráva, a květ její spadl.“ (1. Pet. 1,24)
Ano, svět pomíjí a jeho žádost. Dnes může na lidi dorážet s nikdy nepoznanou mocí; může zaslepovat oči těch, kteří nevěří, svádět srdce; může vykonávat svou neuvěřitelnou přitažlivost na lidi tak silně, že se stále více dostávají do jeho zajetí.
Toto jedno zůstává: Svět pomíjí a jeho žádost. „Count-down“5 už běží.
Ale není to pozoruhodné, že svatý pisatel neříká nic o údělu těch, kteří milují tento svět? Jakoby to přenechává svým čtenářům, aby vyvodili potřebný závěr. Dovětek však jasně ukazuje, že oni nezůstanou. Všechno ztratí – své radosti a zábavy, své poklady a statky, ano, své vlastní duše.
Slovem „ale“ je totiž v dovětku uveden silný protiklad:
(1. J. 2,17b)
Tato takzvaná antiparalela, obsažená v tomto verši – stylistický tvar nebo vyjadřovací forma v řečtině stejně jako i v hebrejštině – vyjadřuje skutečně následující: Ten, kdo miluje svět, bude sdílet úděl s ním a pomine. Ale ten, kdo miluje Boha a činí Jeho vůli – a to je to normální pro živého křesťana –, zůstává na věčnost.
V 1. Petrově 1 máme však přímou paralelu k našemu verši. Tam je protiklad mezi pomíjivostí všeho těla a trvanlivostí Božího slova. Poté, co je ve verši 24 (ten verš jsme před chvílí citovali) ukázáno, že všechno tělo je jako tráva, pisatel pokračuje: „Slovo Páně ale zůstává na věky.“ (verš 25) V našem textu je protiklad mezi pomíjivostí světa a trvanlivostí věřícího – toho, kdo činí Boží vůli: Ten zůstává na věčnost.
Tak jako slovo Páně zůstává na věčnost, tak se to stane také tomu, kdo toto slovo poslouchá: Zůstává na věčnost. To je mocný, nezměrný výrok, který není omezen žádnou okolností. Ani tou, že pravý křesťan může projít smrtí a zesnout. Přes to všechno – zůstává na věčnost.
Jak je proto dobré, neobyčejně dobré, nemít za vůdce žádosti světa, nýbrž Boží vůli! Už jsme všichni učinili volbu, kterému vůdci se chceme svěřit? Je to rozhodování mezi nebem a peklem.
Apoštol rozlišil tři třídy věřících podle stupně jejich duchovní zralosti: ›otce‹, ›mladíky‹ a ›děcka‹. Ukázal, co je pro každou z těchto skupin charakteristické (1. J. 2,13.14a). Ale pak se k nim obrací podruhé a v tomtéž pořadí, aby jim, pokud je to potřebné, dal další poučení a varování.
›Otcům‹ ovšem nemusí dodávat nic dalšího. Ti měli pro své srdce správný střed, a to stačí (verš 14a). Tak jim říká dvakrát totéž. U ›mladíků‹ musí při druhém oslovení jít už více do podrobností, a vidí se nucen varovat je před světem, tímto od Satana zřízeným systémem (verše 14b-17).
A pak přichází k tomu, aby podruhé mluvil k ›děckám‹ (verš 18). Jim má nejvíce co sdělit. Tento dlouhý oddíl, táhnoucí se až k verši 27, je tedy věnován těm, kteří jsou ještě mladí ve víře nebo také zaostali v duchovním růstu. Ti jsou zvláštními předměty Boží péče. Právě ›děckám‹ hrozila skutečně vážná nebezpečí: Svůdcové se pokoušeli zavádět je falešnými učeními, neboť v 26. verši výslovně čteme: „Toto jsem vám napsal vzhledem k těm, kteří vás svádějí.“
Máme zde tedy před sebou v prvé řadě slova varování – varování, která však tím, že se obracejí k ›děckám‹, neztrácejí svůj význam pro všechny Boží děti. Buďme ujištěni: Protivník chce i nás v naší době svádět a otřásat naší vírou každým jen možným způsobem. To se mu může nejspíše podařit tehdy, když nám více či méně může vzít ústřední předmět naší víry – Krista – a nahradit Jej něčím jiným.
A tak chtějme své srdce právě také široce otevřít apoštolovým varujícím slovům. Kromě toho shledáme, že k obraně Boží pravdy je před nás zvlášť vzácným způsobem stavěna Osoba Božího Syna, našeho Vykupitele, a s Ním mnohá další základní pravda, která nás skutečně může obšťastnit.
(1. J. 2,18)
Jan používá ve svých spisech často výraz ›hodina‹, aby jím popsal nějaké časové období, epochu, vyznačující se určitým charakterem. Tak tomu je také zde. „Je poslední hodina.“ Přitom je třeba si všimnout, že v řečtině před podstatným jménem (zde: ›hodina‹) chybí člen. Tím je zpravidla poukazováno na charakter nějaké věci. Přesto nás chybění členu neopravňuje k tomu, abychom ten obrat přeložili: „Je nějaká poslední hodina“. Duch Svatý totiž, když mluví skrze Jana, naprosto před sebou vidí zcela určité období. Ale to, co nyní je před duchovním okem, je charakter této hodiny: Je to poslední hodina.
Tato myšlenka na poslední hodinu se mne vždy hluboce dotýkala. Jakže, po této hodině už není žádná další epocha? Nikoli! Pro křesťanstvo bez Krista ne! Tomuto alarmujícímu stavu věcí porozumíme lépe, když se nejprve budeme zaměstnávat otázkou, co této ›hodině‹ dává ten vážný charakter poslední doby, a kdy tato hodina začala.
Abychom začali tím druhým: Počátek této doby jde zpět až do dnů apoštolů. Neboť pisatel říká: „Odtud víme, že je poslední hodina.“ Nemluví jako o ně-čem budoucím, nýbrž jako o něčem, co už tehdy bylo. Takto to je velmi dlouhá ›hodina‹. Už trvá kolem dvou tisíc let a táhne se až dodnes. To, že přes všechnu špatnost člověka trvá tak dlouho, můžeme považovat jen za výraz Boží trpělivosti. Bůh je dlouho čekající a nechce, „aby kteří zahynuli, ale všichni ku pokání se obrátili“ (2. Pet. 3,9). Tato „poslední doba“ má však také své „poslední dny“ (2. Tim. 3,1); a v nich žijeme.
Co ale dalo apoštolovi jistotu, že tu už je poslední hodina? Protože se tak rychle šířilo evangelium? Protože se křesťanství chystalo brzy dobýt celý svět? Ne, ale protože už tehdy, v době napsání toho Dopisu, tu „povstali mnozí antikristové“. Svaté Písmo nemluví o nějakém vzestupném vývoji křesťanství, ačkoli o tom mnozí sní, nýbrž ukazuje pravý opak: otřesný vývoj směrem dolů, který začal už velmi brzy a bude končit v chaosu, v Božím soudu.
Povstali mnozí antikristové. Dříve, než se budeme zabývat významem a dosahem této skutečnosti, musíme nejprve rozlišovat mezi těmito mnohými antikristy a /tím/ Antikristem. Přitom je udivující, že mladí věřící, kterým Jan psal, už „slyšeli“, že /ten/ Antikrist přijde – tento Satanem inspirovaný super-člověk, tato „jiná šelma“, která se sice bude podobat beránkovi, ale bude mluvit jako drak (Zj. 13,11). Také apoštol Pavel mluvil o tomto předmětu s lidmi, kteří uvěřili teprve před krátkou dobou. My bychom to jistě neudělali, nekonfrontovali bychom právě mladé věřící s takovým vážným tématem, považovali bychom pozdější dobu za vhodnější. Avšak Boží myšlenky jsou jiné. Nově obrácení z Tesaloniky byli seznamováni od začátku s tím, že jednou přijde úplné odpadnutí od křesťanství a že potom bude zjeven „člověk hříchu, syn zatracení“ (2. Tes. 2,3.5). To je vývoj, který zatím leží v budoucnosti.
Jinak se to má s těmi mnohými antikristy. Ti tu byli už docela na začátku a dnes jsou tu četnější než kdy jindy. Zde je teď čas, abychom se vyrovnali s výrazem ›antikrist‹. Řecká předložka ›antí‹ znamená ›za, namísto, místo čeho‹. Ve složených slovech jako předpona přijímá dodatečně význam ›proti‹. Tím je už jasné, co tvoří charakter antikristů: Působí proti Kristu; pokoušejí se Ho nahradit, postavit na Jeho místo něco jiného. Proto když je Kristus zavrhován, tu nepopiratelně přichází antikristovský duch.
Tito mnozí antikristové jsou předchůdci /toho/ Antikrista. Zpravidla to nejsou rouhaví, naprosto nemorální lidé, nýbrž náboženští lidé, vydávající se za křesťanské. Ale ve skutečnosti zavrhují Krista, nedbají na Jeho autoritu a na Jeho nároky a své vlastní myšlenky a sebe samé stavějí na Jeho místo. Au-toritu, která náleží jen Bohu, si nárokují sami pro sebe. Tvrdě se protiví zjevení, které Bůh o Sobě dal v Pánu Ježíši a ve svatém Písmu. Jsou v křesťanstvu všude. Kážou a učí, poslouchají je zástupy, aniž by si všimly, že nejsou přiváděny do spojení s Kristem, nýbrž s antikristy. To je opravdu strašné.
Právě jsme mluvili o antikristovském duchu. I když /ten/ Antikrist ještě není zjeven, to znamená, že ještě nepřišel, tu je přece všude v těch mnohých antikristech už činný jeho duch, duch Antikrista, jak nás poučuje pohled do kapitoly 4, verše 3 našeho Dopisu. Věřící o tom slyšeli, že má přijít, „a nyní je už ve světě“, dodává k tomu apoštol.
Obdobné místo k tomu máme ve 2. Tesalonickým 2. Také tam je řečeno, že „tajemství bezbožnosti“ je už působivé, ale že „ten bezbožník“ a jeho zjevení jsou ještě zadržováni (verše 7 a 8). Ostatně, v Novém zákoně používá výraz ›Antikrist‹ jen Jan v kapitolách 2 a 4 svého Prvního dopisu, a potom ještě jednou ve svém Druhém dopisu (verš 7). Ať už se mluví o Antikristu nebo o svůdci nebo o bezbožníku, o člověku hříchu nebo o synu zatracení – vždy se jedná o tutéž neblahou osobnost doby konce.
Vážně věřím: Každý, kdo se staví místo Krista, ten je antikrist. Ten poslední, ten velký Antikrist, bude dělat právě toto absolutním způsobem. Posadí se do Božího chrámu a nechá se uctívat jako Bůh. Stále tu je sklon – a ten tvoří antikristovského ducha –, stavět člověka na místo Pána Ježíše.
Je to tedy existence těch mnohých antikristů, skrze co víme, že je poslední hodina. Obzvláště ›děcka‹ to potřebují vědět. Proč vlastně právě oni? Nuže, zrovna teď obrácené lidi svět nezajímá. Oni s ním skončili, nalezli Krista a jsou v Něm šťastni. Že ale se svatými věcmi, jimž se jejich duše otevírá, mo-hou být také smíšené ďábelské napodobeniny, je něco, co může jejich mladou vírou hluboce otřást. Setkat se s duchovními mocemi zla v nebeských místech (Ef. 6,12) – jsme my na to připraveni? Buďme však ujištěni: Jestliže známost Krista tvoří pravého křesťana, pak se protivník musí a bude pokoušet, aby pravdu o Kristu zkazil se vší ďábelskou moudrostí – právě také napodobováním a směšováním pravého s nepravým.
Nyní budeme lépe rozumět tomu, co to znamená, že „je poslední hodina“. V Božích cestách se světem nese toto období charakter doby konce. Stále více se rozmáhající zavržení Krista ji tím činí. Po této době pro křesťanstvo už nic nepřijde – než jedině soud.
Protože lidé v okruhu křesťanství nepřijali lásku k pravdě, když jim byla během doby milosti nabízena, pošle jim Bůh nakonec „působivou sílu bludu, aby věřili lži, aby byli souzeni všichni, kteří neuvěřili pravdě, nýbrž nalezli zalíbení v nepravosti“ (2. Tes. 2,10-12 – přel.). Jak hrozná myšlenka! Lidé, kteří své srdce uzavřeli před Boží pravdou, budou jednou muset věřit lži. Bezbožníci, kteří měli zalíbení v nepravosti, v tom, co je proti Bohu, padnou jednou za oběť právě tomu klamu nepravosti (verš 10) – nevyhnutelně. Tak jako kdysi Farao v Egyptě zatvrzoval své srdce vůči Bohu stále a stále znovu, až nakonec Bůh zatvrdil Faraonovo srdce (2. M. 8 a 9), tak to bude také potom: Nikdo z těch, kteří odmítli nabídku Boží milosti, pak už nebude moci věřit pravdě a být zachráněn.
Pro lidi z národů (pohany) a ty, kteří ještě nikdy neslyšeli nic o Kristu, tu bude ještě čas „potom“; to znamená šance k záchraně po skončení ›poslední hodiny‹. Obrácení Židé projdou rychlostí větru celou zeměkouli, a ještě jednou budou zvěstovat dobrou zvěst, evangelium království, a nesčetní uvěří tomuto kázání, jak to například ukazuje sedmá kapitola Zjevení od 9. verše.
Pro křesťanstvo jako takové ale už není žádná naděje, už žádné kázání, žádná „druhá milost“. Když nejdříve Pán Ježíš ty Své skrze uchvácení vezme k Sobě do slávy (1. Tes. 4,15-17), vyplivne zbylé, neživé křesťanstvo ze Svých úst (Zj. 3,16). Uchvácením svatých dojde doba milosti, tato obdivuhodná, jedinečná doba milosti, svého definitivního skončení. Potom pro toto křesťanstvo nepřijde – abych to zopakoval – nic jiného než jen soud (čti 2. Tes. 1,8.9).
Zdalipak už každý z mých čtenářů poznal vážnost a nesmírnou tragiku této poslední hodiny, ve které žije i on? Kéž to Bůh dá!
Vzhledem k těm mnohým antikristům se apoštol zmiňuje ještě o několika dalších podrobnostech a pokračuje:
(1. J. 2,19)
Čtyřikrát jen v tomto verši používá apoštol Jan výraz ›z nás‹. Jinak se s ním už v jeho spisech nikdy nesetkáme. Co nebo koho tím míní? Zjevně rodinu Božích děti. Ale neříká to, neříká: „z Boží rodiny“, nebo: „z Božích dětí“, nýbrž opisuje to dvěma jednoduchými slovy: „z nás“. Nevyjadřuje to vedle původu vnitřní vztah, milou důvěrnost, zároveň ale také protiklad k těm, kteří stojí mimo tento vztah, kteří „nejsou z nás“, a tím jsou cizí? Dvě místa z historických knih Nového zákona podporují tento způsob vidění.
Na konci Lukášova evangelia se stáváme svědky úchvatné rozmluvy mezi Vzkříšeným a dvěma učedníky, kteří šli do Emaus. V průběhu tohoto rozhovoru mluvil potom jeden z nich k cizinci o „některých ženách z nás /tak doslovný překlad – p. p./“ a krátce nato ještě jednou o takových, „kteří s námi jsou“ (verše 22 a 24). Ano, tito lidé byli skrze Spasitele k sobě přivedeni ještě před Jeho smrtí. Společná víra v Něho je navzájem nerozlučně spojovala, i když děsivými událostmi kolem ukřižování jejich Pána a Mistra bylo stádo rozptýleno (Zach. 13,7). Přesto tu ještě byli. Tito věřící lidé svým srdcem viseli na svém Pánu a o svých druzích mohli mluvit jako o takových, kteří jsou „z nás“, kteří jsou „s námi“. Zda tato formulace z úst Jeho učedníků nenalezla zalíbení Pána Ježíše – formulace, která svědčí o vzájemné důvěře mezi těmi Jeho?
O několik málo týdnů později – Pán byl mezitím vzat do nebe – vidíme Petra, jak povstává uprostřed bratří a mluví o nutnosti, že se musí naplnit Písmo. Přitom nejdříve mluví o Jidáši Iškariotském. A říká o něm, že byl „k nám přičten“ (Sk. 1,17). Ale nikdy nebyl „z nich“. Jeho hrozný konec to dokázal.
Když se potom jednalo o to, aby vyvstalá mezera byla vyplněna vhodným mužem, Petr řekl: „Proto musí jeden z těch mužů, kteří s námi bývali po všechen čas, v němž přebýval mezi námi Pán Ježíš, počav od křtu Janova až do dne toho, v kterém vzhůru vzat jest od nás, být svědkem spolu s námi vzkří-šení jeho.“ (verše 21 a 22) I když se zde u „s námi bývali /chodili/“ jedná v prvé řadě o apoštoly, tu je to přece tentýž milý obrat „s námi“, který jsme nalezli už dříve.
Abychom se zase vrátili k našemu Dopisu: Ti mnozí antikristové, o kterých Jan mluví, rovněž nebyli „z nás“. Ti se sice zdržovali u křesťanů, zjevně měli podíl na křesťanských výsadách, na což poukazuje výraz „u nás“. Ale nebyli skutečnými křesťany, nikdy nepatřili ke Kristovu stádu.
Není to znepokojující okolnost, která má nejvyšší význam také pro naše dny? Už na začátku byli tedy mezi pravými křesťany také nepraví lidé, tak jako ještě předtím v době života Pána byl Jidáš Iškariotský přičten k učední-kům. Avšak tak, jako se tento brzy ukázal být „synem zatracení“ (Jan 17,12), tak se také muži, kteří se v Janově době přiznávali ke křesťanství, zjevili později jako vůdcové antikristovství. Můžeme dnes, na konci této ›hodiny‹ a tohoto tragického vývoje, očekávat něco jiného, lepšího? „Z vás samých,“ varoval jiný apoštol starší ze shromáždění v Efezu, „z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedníky po sobě.“ (Sk. 20,30)
Neměli bychom se proto nechávat takovými zjevy nikterak otřást ve své víře. Duch Svatý nám předem řekl, že to tak přijde. V tom spočívá nemalá útěcha právě pro ›děcka‹. Bůh není kvůli tomuto vývoji v nejmenším překvapen, a také pro nás tu není žádný důvod, abychom kvůli tomu ztráceli hlavu.
Ale přichází k tomu ještě další utěšující věc. Můžeme zásadně vycházet z toho, že Bůh nepravé vyznavače, kteří se nalézají uprostřed věřících, dříve nebo později tím či oním způsobem zjeví. Tak tomu bylo také v případě už zmíněného Jidáše Iškariotského. Po léta byl připočítáván k apoštolům, chodil s nimi, ačkoli Pán od začátku věděl, že je „ďábel“ (Jan 6,70). Ale pak, při poslední večeři, a teprve pak, ho před ostatními zjevil jako toho, který Jej vydá (Jan 13,18-30).
V případě těch mnohých antikristů bylo v Božím úmyslu, aby tito učitelé svůj pravý charakter zjevili tím, že sami od sebe opustí stádo. A tak apoštol říká: „Vyšli z nás.“ Toto dění se až do našich dnů nesčetněkrát opakovalo. Lidé, kteří se přidrželi křesťanů a činili se s nimi navenek zajedno, nechali jednoho dne masku padnout. Opustili houf věřících, opustili pravdu, kterou až do té doby vyznávali, a místo ní přijali blud, který byl pro ně přitažlivější. Zpravidla se stali nejhoršími nepřáteli těch, kteří se zastávají pravdy. Asi sotva je ně-kdo, kdo evangelium nenávidí více než ten, kdo se kdysi k němu přiznával, ale pak je zavrhl, aby se oddal antikristovským bludům.
Dodatek „ale nebyli z nás“ také se vší jasností ukazuje, že apoštol nemluví o takových věřících, kteří se provinili nějakým pochybením a potřebovali duchovní nápravu (Gal. 6,1). To vůbec není jeho předmět. On spíše vykresluje jasnou oddělující čáru mezi pravým a nepravým, mezi těmi, kteří jsou „z nás“, a těmi, kteří „nejsou z nás“. Kdyby ti poslední byli skutečně Božími dětmi, tu by jistě zůstali u stáda, poznamenává apoštol.
„Ale,“ připojuje k tomu, „aby byli zjeveni, že oni všichni nejsou z nás.“ To je věta, které se gramaticky říká eliptická, to znamená neúplná věta. Abychom jí správně rozuměli, musíme – alespoň v češtině – přidat určité doplnění, které se ale ze souvislosti téměř jako samo nabízí. Doplnění zde může znít: „Vyšli“ nebo: „To se stalo“. „Ale (oni z nás vyšli), aby byli zjeveni, že oni všichni nejsou z nás.“ To je zjevně smysl tohoto konstatování.
„Oni všichni nejsou“ přitom neznamená, že někteří přece „z nás“ byli, nýbrž že to nebyl žádný. Jejich vyjití zjevilo, že ani jeden z nich nepatřil ke Kristovu stádu. Ale ten, kdo je v Kristu, zůstává v Kristu. Bohu buď dík! Kdo je ve světle, zůstává ve světle. Pravé Boží dítě se vyznačuje pevným držením se pravdy.
Zbývá ještě poznamenat, že První Janův dopis všeobecně, a náš verš zvláště, ukazují dále jdoucí odpadnutí než Judův dopis. Tam se vloudili určití mravně zkažení lidé. Jsou ještě uprostřed věřících, jsou poskvrnami při jejich jídlech lásky (Judy 4,12). Zde ale vidíme, že tito svůdcové „vyšli“ z Božích dětí. To je odpadnutí – předzvěst toho odpadnutí, kterému po vzetí Shromáždění podlehnou nejen jednotlivci, nýbrž kterému podlehne celé křesťanstvo (2. Tes. 2,3).
V tom, co nyní následuje, můžeme poznat laskavou snahu Božího Ducha, aby upevnil víru ›děcek‹, která by mohla být těmi mnohými antikristy otřesena. A tak apoštol Jan nyní mluví o dvou věcech nebo prostředcích, které jsou k tomu právě vhodné: o „pomazání od Svatého“ (1. J. 2,20) a o tom, co bylo „od počátku“ – o dokonalém zjevení Krista a zároveň o zkušebním kamenu pro každé nové učení (verš 24). Obraťme se k prvnímu z těchto důležitých bodů.
(1. J. 2,20)
To ›vy‹ na začátku věty je zdůrazněno: Vy – dokonce i ›děcka‹ – máte tuto výsadu. Slovem ›A‹, které větu uvádí, staví pisatel vedle sebe dvě skupiny osob, které jsou ovšem vše jiné, než že si odpovídají. Tam falešný Kristus a mnozí antikristové, zde pravý Kristus a Boží rodina. Není nutné, aby ›A‹ bylo nahrazováno nějakým ›Ale‹. Zdůrazněným ›A‹ je protiklad dostatečně vyjádřen.
Výsada sama spočívá v „pomazání“, a to vychází, přichází „od Svatého“. Tím posledním je míněn Kristus. V Novém zákoně Ho nacházíme vícekrát nazvaného tímto titulem. Petr jednou vyznává: „A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,69 – přel.) Svým krajanům musí později vyčíst: „Vy ale jste toho Svatého a Spravedlivého zapřeli.“ (Sk. 3,14 – přel.) A v dopisu Filadelfii se Pán sám označuje jako „ten Svatý a Pravdivý“ (Zj. 3,7).
Obrazným výrazem ›pomazání‹ je bezpochyby poukázáno na Ducha Svatého a na Jeho přebývání ve věřících (ve verších 20 a 27). A zatím co Bůh Pána Ježíše ve dnech Jeho těla „pomazal Duchem Svatým“ (Sk. 10,38; srv. s Izaiášem 61,1: „Duch Panovníka Hospodina jest nade mnou, protože pomazal mne Hospodin.“), tu je zde Pán Ježíš sám viděn jako ten Svatý, který dává pomazání. Ve skutečnosti Spasitel už mluvil k ženě u Jákobovy studny o Duchu Svatém jako o „živé vodě“, kterou On dá věřícím (Jan 4,14).
›Pomazání‹ je narážka na mazání olejem při očišťování malomocného ve 3. Mojžíšově 14. Velmi pozoruhodné je pořadí, ve kterém ty tři „tekutiny“ svatyně musely být použity na toho, který se očišťoval. Nejprve musela téci krev obětního zvířete (v. 6), potom se musel ten bývalý malomocný vykoupat ve vodě (verš 8), a nakonec na něho musel být použit olej (verše 17 a 18). To je obdivuhodný obraz vykoupení, jehož posledním článkem – nehledíme-li přitom na vykoupení našeho těla – je zapečetění Duchem Svatým (Ef. 1,13).
Mluvíme zde o nejvyšší výsadě, kterou Bůh vedle daru Svého Syna věřícím dává – o vlastnění Ducha Svatého. Toto nezměřitelné požehnání jim také nikdy už nebude vzato (Jan 14,16.17). Duch Svatý nikdy dědice neopustí. Ne, nikdy Jej neztratíme. Vidíme to naznačeno ve Skutcích 1, kde je řečeno, že Pán dal Svým učedníkům příkaz skrze Ducha Svatého (verš 2) – po Svém vzkříšení: On jako člověk neztratil Svou smrtí a Svým vzkříšením Ducha Svatého.
Ale když odhlédneme od této vzácné stránky, můžeme jít ještě dále a říci, že tato výsada je vyhrazena jen věřícím doby milosti, a tak je pro ně typická. Sice bude později jednou v době království Duch vylit na všechno tělo (Joel 2,28 /3,1/6), ale to není totéž, jako vlastnit osobní přebývání Ducha Božího v jednotlivci (1. Kor. 6,19) a ve Shromáždění (1. Kor. 3,16; Ef. 2,22) jako v chrámu.
Zde není místo pro popis rozmanitých výsledků a působení Ducha Svatého v duši. To by zaplnilo knihu. Budiž řečeno jen tolik: Toto velkolepé požeh-nání nezávisí žádným způsobem na dosažení nějakého duchovního stupně zralosti. Nejprostší dítě v Boží rodině obdrželo toto pomazání – stejně tak jako apoštolové, stejně tak skutečně, i když ne stejně zřetelně jako nejzralejší křesťan. Už dříve jsme viděli, že ›děcka‹ poznala Otce (verš 14), a nyní se dovídáme, že právě tato ›děcka‹ vlastní božské pomazání.
Možná, že dříve, než půjdeme dále, bude čtenáře zajímat vysvětlení různých výrazů, jako je ›pomazání‹, ›zapečetění‹ a ›závdavek‹. Nejprve toto: Vztahují se bez rozdílu na Ducha Svatého a na totéž požehnání. Můžeme říci: Pomazání je skrze Ducha Svatého a zapečetění je skrze Ducha Svatého; Duch Svatý sám je ale také závdavek. Při pomazání a zapečetění tu spolu zaznívá myšlenka na obdržení Ducha Svatého, u závdavku leží váha více na vlastnění Ducha Svatého. Byli jsme pomazáni, byli jsme zapečetěni a je nám do našich srdcí dán závdavek Ducha. Tak je to vyjádřeno ve 2. Korintským 1 (verše 21 a 22) – ostatně v jediném místě Nového zákona, ve kterém se vyskytují všechny tři výrazy společně.
Duch Svatý jako pečeť se vztahuje na dokonané vykoupení. Anebo jinak vyjádřeno: On je svědectvím či potvrzením toho, co Pán Ježíš pro nás udělal na kříži a co bylo Bohem přijato. V té míře mluví pečeť také o vlastnění, jak to potvrzuje známé místo v Římanům 8: „Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho.“ (verš 9)
Jako závdavek má Duch Svatý co činit s jistotou našeho nebeského dědictví (Ef. 1,14). I když ještě nevlastníme ani atom toho dědictví samého, tu On nám je přece už dnes dává předem okoušet, předem okoušet slávu, která ještě před námi leží. Že ji jistě dosáhneme, toho je Duch Boží v nás zárukou.
Jako pomazání nám Duch Svatý propůjčuje sílu a schopnost vcházet do Božích myšlenek a rozumět jim. Dodatek v našem verši to činí jasným: „Máte pomazání od Svatého a víte vše.“
Není to úžasné zjištění: „Vy – ›děcka‹ – víte vše“? Cožpak se tito mladí věřící skutečně už nemají čemu učit? Jistěže ano! Vždyť jim apoštol právě chce dát dalekosáhlá poučení! Vysvětlení této těžkosti spočívá v řeckém slovu ›oída‹, které je zde použito pro ›vědět‹ (viz vysvětlení k 1. J. 2,3 pod ›Textová zvlášt-nost > znát – vědět‹). Mluví se o vnitřním, vědomém vědění. Poznávat (ginósko) v detailu ty různé větve božské pravdy je a zůstává nejen pro ›děcka‹, nýbrž také pro nás všechny stále trvajícím, celoživotním úkolem, k tomu krajně šťastným. Přirozeně že k tomu také potřebujeme sílu Ducha Svatého, aby nás „uváděl v celou pravdu“ (Jan 16,13).
Zde se však mluví o zásadní schopnosti Božího dítěte, rozeznávat pravdu od bludu, a tak „vědět všechno“. Tato schopnost nemá svůj základ v nás, nýbrž v Božím Duchu, který v nás bydlí. Duch také v nás nevyvolává jen nějaký pocit, abychom přišli ke správnému úsudku, nýbrž používá k tomu vždy Boží slovo. To je potom předmět 24. verše.
Když tedy k ›děckám‹ přijdou lidé s falešnými učeními – s učeními, která se dotýkají Kristovy Osoby a Jeho díla, pak jim Duch Boží, který v nich bydlí, otevře Boží slovo, a tímto způsobem je ochrání před bludem. Pán Ježíš jednou, když o Sobě mluvil jako o dobrém Pastýři a o Svých ovcích, vyjádřil tutéž pravdu takto: „Před nimi jde, a ovce jdou za ním; neboť znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utečou od něho; neboť neznají hlasu cizích.“ (Jan 20,4.5) Pozoruhodné je, že také zde u ›znát‹ je pokaždé užito slova ›oída‹.
Prostředek ochrany proti pokušením svůdců spočívá tedy v tom, že znají hlas dobrého Pastýře. To stačí, abychom posoudili vše, co před nás je přinášeno, a poznali každé bludné učení jako odchýlení se od pravdy. V žádném případě se nemusíme důvěrně seznamovat s každým bludným nebo falešným učením. ›Pomazání‹, které v nás je, nás zaměstnává spíše Kristem a zjevenou pravdou. Máme prostě jenom podle ní usuzovat, zda to je hlas dobrého Pastýře, který tu mluví, anebo ne. A jaká útěcha spočívá pro nás všechny v tom, že dokonce ›děcka‹ – a nikoli ti svůdcové – mají pomazání od Svatého a v udaném smyslu „vědí vše“!
Další verš vede tu myšlenku dále:
(1. J. 2,21)
Apoštol nepředpokládá, že jeho čtenáři nevědí pravdu. Naopak: Protože ji vědí, jsou – jako od Ducha vedení – uschopněni rozeznávat mezi pravdou a bludem. Ďábel se stále pokouší zkazit pravdu o Božím Kristu. Ale je velkou pomocí rozumět, že mezi pravdou a lží nemůže být žádná neutrální půda. Dokonce i věřící se někdy ukrývají za neutralitou, aby nemuseli zaujmout postoj proti zlu. Avšak to je vlastně nečestné a neupřímné.
Neutralita mezi pravdou a lží není možná už nejméně ze dvou důvodů. Na jedné straně mají pravda a lež dva zcela rozdílné zdroje. Původem pravdy je Bůh, a o Něm je řečeno, že „nemůže lhát“ (Tit. 1,2). Lež naproti tomu pochází od ďábla, „otce lži“. Ten nestojí v pravdě, protože v něm pravda není (Jan 8,44).
Na druhé straně – a to je ten druhý bod – je pravda jeden souhlasný celek. Proto ve vlastním smyslu není možné směšovat pravdu s bludem. Protivník se sice nepokouší o nic více než o to. Dělal to vždy, a dělá to dnes. Přesto jedna jediná lež v nějakém systému zjevuje, že celý systém je chybný. Když už tehdy vystupovali muži s nárokem, že přinášejí „nové“ pravdy, tak už jen to jasně ukazovalo, že co přinášejí, je blud.
Tak je pravda pravdou a blud je blud. Jejich zdroj, jejich podstata a jejich působení jsou navzájem naprosto rozdílné. Měli bychom si tyto zásady také pro naše dny velmi zapsat do srdce a nenechat se žádným způsobem mýlit! Jsou přece schopné nám propůjčit útěchu a jistotu, ať už jsou Satanovy útoky jakkoli prudké a důvtipně a jemně utkané.
Zvláštním rysem činnosti ďábla je, že aby uvedl blud, popírá pravdu nebo její části. Tento popírající duch je pro něho nejen typický, ale je i nanejvýš nebezpečný. Svůdce může dobře uznávat některé části pravdy, ale jiné podstatné části zamlčuje a popírá je. A tak je nám skrze Boží milost dán „testovací prostředek“, jehož pomocí můžeme zkusit každý náboženský systém nebo vyznání: Osoba Krista.
Zda někdo přináší pravdu nebo zda šíří blud, se nejspíše pozná podle toho, co říká o Osobě Krista – nebo co neříká. Vyznává absolutní božství Krista? Vyznává, že Kristus „přišel v těle“? Tím může být rychle demaskován každý antikristovský systém, každý svůdce. Test pravdy je Kristus. Vidíme to také na začátku čtvrté kapitoly, ve verších 1 až 3, a ve 2. Janově 7.
Máme v nějakém zvláštním případě otázku, zda někdo, kdo k nám přichází s vysokými duchovními nároky, přece jen není lhář? Zde je božská odpověď:
(1. J. 2,22)
Když je zde před slovem ›lhář‹ použit člen: ›/ten/ lhář‹, tu to neukazuje bezpodmínečně na nějakou zvláštní osobu, například na ďábla samotného. Spíše je tím členem reprezentativně (zástupně) jako /ten/ lhář označena každá osoba, která popírá, že Ježíš je Kristus. Tak se to má i s ›/tím/ antikristem‹ ve druhé větě verše. Ten velký Antikrist přijde v budoucnosti, a apoštol jej má stále v zorném poli. Už jsme o tom mluvili. Přesto tento super-člověk není jediná osoba, která je nazvána ›/ten/ antikrist‹. Každý učitel v křesťanstvu, který popírá Otce a Syna, tu je zástupně za toho velkého Antikrista na konci dnů, je téhož druhu jako on, dělá totéž, co on. Proto je takový bludař označen také jako ›/ten/ antikrist‹. To je nešetrná řeč, neúprosný úsudek. Každé vydávání toho za neškodnou věc by ale bylo také osudné.
Popírání toho, že Ježíš je Kristus, je židovská forma nevěry, i když toto zlo není zdaleka omezeno na Židy. Starý zákon je plný poukazů na to, že Ježíš je Kristus (Mesiáš). V židovské synagoze v Tesalonice předkládal apoštol Pavel Židům „z Písem“, že „tento, … Ježíš, kterého já zvěstuji vám, je Kristus“ (Sk. 17,2.3 – přel.). Pravý křesťan tomu věří, a podle toho můžeme poznat, že „se narodil z Boha“, že v té duši se stalo Boží dílo (1. J. 5,1). Většina Židů ale popírala skutečnost, že Ježíš je Kristus, a popírají to až do dneška. Tak například rozhořčeně odpírají tomu, že Izaiáš 53 se vztahuje na Ježíše. Říkají, že „služebník Hospodinův“ je Izrael.
Otřesné přitom je to, že tato nevěra je dnes sdílena také mnoha kazateli a učiteli v protestantském okruhu. Jedno popírání přitahuje za sebou jiné. Tak je také popíráno narození Pána Ježíše z panny, popírá se též, že byl poslán od Otce. Je zpochybňována smírčí cena Kristovy krve a v Jeho tělesné vzkříšení a nanebevstoupení se už také nevěří.
Ale potom je popíráno ještě něco: že On je Syn Boží.
(1. J. 2,22b)
Antikrist popírá Otce a popírá Syna. Popírá tím základ, ano sumu toho, co je pravé křesťanství. Popírání mesiášských nároků Pána se rovná zavrhování Starého zákona. Popírání Otce a Syna znamená zavrhování Nového zákona. Antikrist bude jednou v sobě sjednocovat obě formy nevěry, i když jeho vlastní charakter je určován tím, že popírá Otce a Syna, to znamená křesťanskou pravdu.
Musíme ještě trochu mluvit o tom, co vyjadřuje popírání Otce a Syna. Mezi Bohem Otcem a Bohem Synem existuje věčný vztah, takže Syn může říci k Otci: „Miloval jsi mne před ustanovením světa.“ (Jan 17,24) Na začátku našeho Dopisu jsme viděli, že „věčný život“ – a to je Syn – „byl u Otce“, ale že pak přišla chvíle, ve které tento život „nám byl zjeven“ (1. J. 1,2). Vztah v Božství existoval dávno, je věčný; ale pak se poprvé stal bez omezení viditelným. „Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, který je v lůnu Otce, ten ho oznámil.“ (Jan 1,18 – přel.) A velký výsledek, nezměrné požehnání toho je, že nyní také my, Boží děti, máme „společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (1. J. 1,3). Zdroj každého požehnání a všeho štěstí spočívá v tom, že můžeme vidět Boha, jak se zjevil v Synu, v dokonalé milosti.
Když nyní někdo popírá Syna, popírá také Otce; neboť Syn byl poslán od Otce a je s Ním jedno (Jan 3,16.17; 10,30). A tak ve skutečnosti popírá věčný vztah mezi Otcem a Synem. Výsledkem toho však je, že křesťanství je oloupeno o svou vlastní podstatu a nakonec se zhroutí v nic.
Aby nevzniklo nějaké nedorozumění: Také naplnění zaslíbení daných ve Starém zákoně izraelskému lidu patří ke křesťanskému statku víry (srv. s 2. Tim. 2,8). Neboť také zde jsou Osoba a dílo Krista stěžejním bodem pro každé požehnání. Ale ta vyšší, ta typicky křesťanská stránka je zjevení Otce v Synu. Popření jedné stránky křesťanství vede nutně k popření také těch druhých.
Viděli jsme, že se u Osoby Krista rozdělují duchové, že Kristus je test pravdy. V následujícím verši je toto konstatování blíže upřesněno a podstatně rozšířeno, a to v negativním i v pozitivním smyslu.
(1. J. 2,23)
Není napsáno: „Každý, kdo popírá Syna, popírá i Otce.“ To je přirozeně rov-něž pravdivé, neboť Otec a Syn jsou jedno, takže nemůžeme mít jednoho bez druhého. Ale směrování zde je jiné. Svůdci mluvili a mluví mnoho o Otci, nechávají ale Syna mimo zřetel. Rádi přidávají Bohu jméno Otec a mluví o lásce a toleranci. Avšak to, co říkají, směřuje k tomu, že Bůh je Otec věřícího a hříšníka zároveň – totiž Otec všech. To je nebezpečný klam!
Zde poznáváme důležitost toho, co jsme předtím řekli o „testovacím prostředku“, který nám Bůh daroval: Test pravdy je Kristus, Syn, nikoli Otec. Neboť Pán Ježíš je ten jeden prostředník mezi Bohem a lidmi (1. Tim. 2,5). Tito popírači Krista, tito rouhači popírají Kristovo věčné božství, odpírají Mu věčné synovství, ale mluví mnoho o Otci. Tak může skutečně spolu jít důrazné dosvědčování Otcova jména s úplným popíráním Syna.
Avšak jestliže chceme mít Otce, musíme mít Syna, neboť Otec je zjeven jen v Synu. Otec a Syn jdou vždy spolu. Proto Otec uznává jen takové uctívání, které zároveň platí Kristu. To je podstatná zásada, kterou bychom si měli dobře zapamatovat. Jak je napsáno: „… aby všichni ctili Syna, tak jako Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“ (Jan 5,23)
Jaká je to však útěcha právě pro ›děcka‹, že oni, kteří vyznali Syna, mají také Otce! Co to ale skutečně znamená, „mít“ Syna a Otce, nemůže vyjádřit žádný lidský jazyk. V každém případě ukazuje slovo „mít“ na vlastnictví, jak je také na konci Dopisu řečeno: „Kdo má Syna, má život.“ (Kap. 5,12) Zdá se mi, že mít Syna a mít Otce jde ještě výše nad: mít společenství se Synem a s Otcem, ačkoli je to od toho neoddělitelné. Opět stojíme před nekonečným milosrdenstvím, před neohraničeným mořem Boží lásky. Může být pro vykoupené děti lidí v čase i věčnosti něco většího, než mít Syna a v Něm také Otce? V křesťanství je mnohé, co nemůžeme domyslet do konce a nakonec vysvětlit, a přece je to pravda, obšťastňující pravda. Tak tomu je také s tímto nevýslovným požehnáním, které je přiřknuto i těm mladým věřícím.
Když jsme uvažovali o dvacátém verši naší kapitoly, byla řeč o dvou prostředcích ochrany, které Bůh používá, aby Své děti, a zvláště ty nejmladší mezi nimi, chránil před útoky svůdců. Tím prvním bylo „pomazání od Svatého“, to znamená Duch Svatý a Jeho přebývání ve věřícím. A nyní máme před sebou ten druhý:
(1. J. 2,24a)
„Co jste slyšeli od počátku“ – to je psané Slovo, je Kristus jako zjevený ve světě. Možná, že bude dobré, abychom na tomto místě ještě jednou připomněli to, co už předtím bylo řečeno, abychom učinili smysl těchto slov a dané vysvětlení srozumitelnějšími.
Význam tohoto obratu ›od počátku‹ jsme viděli už při uvažování o prvním verši našeho Dopisu a poznali jsme, že tím je poukázáno na onu dobu, od které byl Kristus zjeven v tomto světě. To byl skutečně „počátek“, když tento požehnaný hlas byl prvně slyšen mezi lidmi! A to, co lidé na Něm viděli a co od Něho slyšeli, byla plná pravda. Neboť On je sám v Sobě pravda Svých slov (Jan 8,25). To, co říkal, Jej představovalo jako Toho, kdo byl: pravda (Jan 14,6). Tak byl Kristus jako člověk v tomto světě plným zjevením Boží pravdy. Tato pravda ale je dnes uložena v Božím slově. Proto můžeme říci, že výraz ›Co jste slyšeli od počátku‹ se vztahuje na psané Slovo Nového zákona, jehož obsahem a středem je Kristus.
Nuže, jestliže máme být ochráněni, musí v nás toto Slovo zůstávat nebo přebývat. Nesmíme propůjčovat sluch svůdcům, kteří mluví o nových pravdách a o tom, že pravda nebo křesťanské učení musí být církví nebo někým jiným „dále rozvíjeno“. Ne, to není to, co jsme slyšeli od počátku! A to nemluvíme o tom, že církev neučí, nýbrž je poučována dary, které Bůh dal: Nic nemůže být k pravdě přidáváno, aby ji učinilo dokonalejší, než je. Ať je k Božímu zjevení přidáváno cokoli, není to pravé křesťanství, je to blud.
Myšlenka na nějaké další rozvíjení původní pravdy dala příčinu k nesčetným hypotézám a teoriím lidí – klamným představám a bajkám, které vycházejí z lidského ducha. Neměli bychom se tím žádným způsobem nechávat ovlivnit. I nejprostší mysl rychle zjistí, že to není hlas dobrého Pastýře.
Požehnané následky budou vidět, když je věnován sluch varování:
(1. J. 2,24b)
Poněvadž Kristus, Syn Boží, je pravda, a poněvadž Boží slovo, které je učeno, je pravda, tu zůstávat v pravdě znamená zůstávat také v Synu Otce. Poněvadž však Syn je zjevením Otce, znamená to také zůstávat v Otci. Zůstávat v Synu, zůstávat v Otci, mít bydlení v Jednom jako v tom Druhém – kdo může pochopit velikost tohoto požehnání?
Všimněme si ještě pořadí, ve kterém jsou Syn a Otec jmenováni. Když se ve verši 22 mluví o popírání skrze antikristy, tu máme obrácené pořadí: Otec – Syn. Když však jde o vyznání (verš 23) a o zůstávání (verš 24), tu jsou Osoby Božství jmenovány v tomto pořadí: Syn – Otec. Skutečně bychom mohli ty tři zmíněné verše opatřit následujícími nadpisy:
(1. J. 2,25)
Trochu nenadále, tak se nám to může jevit, přichází apoštol k tomu, aby mluvil o zaslíbení věčného života. I když slovem ›toto‹ je ukazováno ne zpět, nýbrž kupředu, když se tedy vztahuje na to, co následuje (tak jako i v kap. 1,5; 3,23), tu přece existuje úzké spojení s tím, co bylo řečeno předtím. Jak vyznávání Syna a Otce, tak i zůstávání v Synu a v Otci může být uskutečňováno jen těmi, kteří mají věčný život. Neboť ve vlastnictví věčného života tkví uschopnění pro to, abychom poznali Otce a Syna. Toto poznání tvoří jakoby věčný život: „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe, samého pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3) – Musíme si vzpomenout na to, že tyto verše v Prvním Janově dopisu, včetně toho, který máme před sebou, ukazují zásadní rozdíly mezi pravými Božími dětmi a falešnými učiteli v křesťanstvu.
Ale proč se mluví o zaslíbení, které nám Bůh zaslíbil? Je věčný život ještě budoucí? Na to by bylo možné odpovědět Ano i Ne. Bude dobré, když výrok 25. verše pojmeme abstraktně. To znamená: Na tomto místě nejde o časová hlediska, ne o to, zda věčný život máme, nebo zda jej nemáme a teprve později jej obdržíme. Toto místo nám spíše ukazuje, že Bůh nám dal zaslíbení; a udává nám jeho obsah: věčný život. Toto zaslíbení zaslíbil Bůh „nám“, Božím dětem. Ti, kteří klamou, a pouzí vyznavači jsou z toho vyloučeni. To se mi zde jeví jako hlavní myšlenka.
Co se nyní týká časové úpravy nebo uskutečnění tohoto zaslíbení, tu můžeme rozlišovat dvě stránky nebo dva stupně. Boží slovo neponechává žád-nou pochybnost o tom, že ti, kdo věří v Syna Božího, mají věčný život (Jan 3,16.36). Také v našem Dopisu je s důrazem o tom dáno svědectví (kap. 5,11-13). Kdo má Syna, má život. Apoštol psal adresátům, aby to věděli. To je jedna stránka: přítomné a neztratitelné vlastnění věčného života.
Druhá stránka je bezpochyby obrácena do budoucnosti. Je to především apoštol Pavel, který poukazuje na věčný život v jeho budoucím rozvinutí ve slávě. Tak například v Římanům 6: „Nyní ale, osvobozeni od hříchu, … máte své ovoce ke svatosti, jako konec ale věčný život. Neboť mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (verše 22 a 23 – přel.)
Také na začátku Dopisu Titovi se mluví o „naději věčného života, který Bůh, jenž nemůže lhát, zaslíbil před věčnými časy“ (kap. 1,2). Jak mocný výrok! Dříve než existoval člověk, ano dříve, než existoval svět, existovalo uvnitř Božství zaslíbení, které mělo za obsah věčný život pro lidi. A také dnes ještě je tento věčný život před námi jako naděje. Podle Božích myšlenek se věčný život plně rozvine teprve tehdy, když budeme u Krista a budeme Mu ve slávě podobni. Všechno to, čím je pro nás věčný život už nyní, je jen předjímání a závdavek toho věčného požehnání. Tak můžeme v této naději zde pokračovat ve své cestě s vědomím, že se jednou budeme dokonale těšit z toho, co je skrze milost už nyní naší radostí.
(1. J. 2,26)
Zde udává apoštol Jan důvod toho, proč napsal Božím dětem tento Dopis, zvláště ale myšlenky, které jsme měli před sebou ve verších 18 až 25 druhé kapitoly. Pod vedením Ducha Svatého to viděl jako potřebné, aby právě mladé věřící, ›děcka‹, varoval před svůdci uvnitř křesťanstva. To je už pozo-ruhodný postup. I později, když se pak ale obrací k ›dětem‹, věřícím všeobecně, říká: „Děti, ať vás nikdo nesvádí!“ (kap. 3,7) Kdyby tu nebezpečí nebylo, nepotřebovali bychom taková napomenutí. Žádný z nás by se proto neměl domýšlet, že jemu z této strany nehrozí žádné nebezpečí. Prostředky ke své ochraně jsme viděli, a ty nám jsou hned ještě jednou představeny.
Pisatel používá u ›kteří vás svádějí‹ tvar přítomného participia: ›ti vás svádějící‹. Tím je nejen opsán trvající, charakteristický stav, nýbrž také jejich zvláštní aktivita. Tomuto tvaru přítomného času je zároveň podložena také myšlenka, že se někdo pokouší nějakou věc dělat, takže bychom mohli pře-ložit: ›kteří se snaží vás svést‹. To je zjevně význam zde. Neboť adresáti Dopisu ještě nebyli nikterak svedeni. Ale stále byl podnikán pokus je svést.
Vzhledem k nám to je stejně tak pravdivé. Představa, že někdo je ustavičně činný, aby nás, pokud by to bylo možné, odvedl od přímé cesty, nás, jsme-li bohabojní, nenechá nedotčenými nebo chladnými. Jsme varováni a Satanovy myšlenky nám nejsou neznámé (2. Kor. 2,11). Potřebujeme velkou opatrnost před novátory, kteří podkopávají pravdu nepravdivými sliby. U těchto mužů se nejedná o dary Krista pro Jeho tělo, nýbrž o falešné učitele a svůdce, kteří klamou nejen druhé, ale dokonce i sami sebe (1. J. 1,8).
Ale Boží děti tyto učitele nepotřebují. Jedním ›A‹ staví apoštol opět to pravdivé vedle falešného:
(1. J. 2,27)
Slovo ›vy‹ je zdůrazněno, tak jako ve verších 20 a 24: Vy, ›děcka‹ – dokonce i vy, kteří jste ještě mladí ve víře, vy jste obdrželi pomazání od Něho, od Krista; Duch Svatý ve vás přebývá osobně, a – tak je nyní dodáno – On zůstává ve vás. To je v souhlasu s tím, co Pán Ježíš řekl: „Já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele /Správce/ dá vám, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy.“ (Jan 14,16.17)
Je pozoruhodné, že apoštol se zde ještě jednou vrací k Duchu Svatému a k Jeho činnosti, když předtím mluvil o Božím slovu a o nutnosti, aby toto psané Slovo v nás zůstávalo jako měřítko pravdy (verš 24). To poslední bylo jednoznačně napomenutí: „… ať ve vás zůstává“, to první je naproti tomu konstatování skutečnosti: „To pomazání zůstává ve vás.“ Tváří v tvář nebezpečím naprosto potřebujeme být napomínáni, aby v nás Boží slovo zůstávalo. Ale pak je ihned připojeno potěšující ujištění, že Duch Svatý, který působí skrze Boží slovo, v nás zůstává. On je ten Duch pravdy (Jan 14,17; 15,26) a jako takový nás uvádí do celé pravdy (Jan 16,13). Toto pomazání Ducha nás uschopňuje, abychom rozuměli a těšili se z Boží pravdy, jak je zjevena v Kristu.
Z tohoto úhlu pohledu nepotřebujeme žádné jiné učitele: „Nemáte zapotřebí, aby vás někdo poučoval.“ To ›pomazání‹ samo je učitel (Jan 14,26), a ono dává i těm, kteří jsou ještě mladí ve víře, sílu a schopnost odhalit falešné učitele a odmítnout jejich učení. Tak nás Duch Svatý uschopňuje zjednat si bezpečí před klamy nepřítele. Ale k tomu si stále používá psané Slovo.
Jsem přesvědčen, že to je význam tohoto místa. Neboť zde nijak není popírána nutnost, že mladí věřící (stejně tak jako i starší) mají zapotřebí poučení v božské pravdě. Před námi ležící Dopis je přece tím nejlepším příkladem této nutnosti. Kdyby ›děcka‹ nepotřebovala žádné poučení, proč je apoštol poučuje s tak velkou vážností? A nemáme se my všichni ještě nekonečně mnohému co učit z té svaté knihy Bible? Proto bychom se měli nechat varovat před fanatismem těch, kteří se domnívají, že nepotřebují žádné lidské nástroje k vyučování v pravdě. Cožpak oslavený Pán nedal Svému Shromáždění dary – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře, učitele – „k zdokonalení svatých, pro dílo služby, pro vzdělání těla Kristova“ (Ef. 4,11.12 – přel.)? Názor, že je můžeme postrádat, není nic jiného než pýcha.
Je přirozené, že apoštol se zde nezabývá otázkami tohoto druhu. Jemu záleží na tom, aby ukázal, že Duch Svatý je ten vlastní božský Učitel; že On věřící už poučil o všem (neboť adresáti Dopisu už měli pomazání), a že toto pomazání samo v sobě je pravdivé a není lež. Duch může použít lidské nástroje; ale ne ony jsou pravda, Duch ale je pravda, jak je později řečeno: „A Duch to je, jenž vydává svědectví, protože Duch je pravda.“ (1. J. 5,6) V objektivním smyslu je Kristus ta pravda. Když své duchovní oko obrátíme na Něj, můžeme vidět, co je v každém vztahu pravda. I když i Duch Svatý je nazván ›pravdou‹, pak proto, že svědčí o pravdě a je silou, která nás uschopňuje přijímat Boží pravdu.
Už jsme viděli ve verši 21, že „žádná lež není z pravdy“. Z božské pravdy, jak ji nalézáme uloženu v Božím slovu, nemůže vzejít žádná lež. Boží pravda popisuje jednotný systém, jeden celek, ve kterém nemá místo ani jedna lež. Už jeden jediný hřích proto zjevuje, že věc není od Boha. Avšak nyní je také o tom pomazání řečeno, že ono „není lež“. To není pouhé opakování konstatování, že pomazání je „pravdivé“. To poslední ukazuje, že vše, co to pomazání působí nebo vyvolává, je v souhlasu s jeho vlastním charakterem, to znamená s pravdou. Ale to, že „není lež“, silněji zdůrazňuje protiklad k falešnosti svůdců – těchto lhářů z verše 22, kteří místo pravdy šíří lež.
To vše zní poněkud abstraktně, a my se chceme pokusit to poučení ještě jednou co možná jednoduše a stručně zopakovat. Děti Boží musí počítat s tím, že tu jsou lidé, kteří, pokud se týká jejich víry, se jim snaží škodit. Ale nemusí se jich bát; neboť mají dva mocné pomocné prostředky. Boží slovo a Ducha Svatého. Oba jsou v sobě „pravdivé“ a odhalují – když je správně použijeme a necháme působit – teorie svůdců jako to, co tyto jsou: lež. Boží děti nemají zapotřebí poučení skrze takové lidi, kteří hledají jen sami sebe a ne Krista. Duch Boží však staví vždy Krista do středu, to je vždy cíl Jeho působení. Nuže, tuto Osobu Božství, Ducha Svatého, Boží děti vlastní. On je jejich božský Učitel. Skrze Boží slovo je vyučuje ve „všem“, nejen pokud jde o křesťanské učení, nýbrž také pokud jde o jejich praktickou životní cestu.
Jestliže to ale je tak, pak pro ›děcka‹ existuje jen jeden apoštolův závěr: „… tak zůstávejte v něm“ nebo: „… tak zůstáváte v něm.“ Tvar slovesa v řečtině není na tomto místě jednoznačný. Může vyjadřovat výzvu (rozkazovací způsob) nebo skutečnost (oznamovací způsob). Přesto neleží význam obou pohledů, když je nyní použijeme na nás samé, daleko od sebe: Protože pomazání nás poučilo a zůstává v nás, tak máme i my z naší strany zůstávat v Něm, v Kristu. Zůstávat v Kristu je však to, co působení Ducha v nás bude vždy mít za následek.
O této myšlence zůstávání v Něm bude ještě jednou řeč v dalším verši, a tam bude zvážena důkladněji, takže teď o ní už dále nebudeme mluvit. Avšak když jsme přišli na konec velkého oddílu o výsadách a nebezpečích Boží rodiny, chtěli bychom ještě jednou slavit Boží milost, která nás nejen přivedla do nadmíru požehnaných vztahů, nýbrž dala nám do ruky také obdivuhodné prostředky pomoci, abychom se z těchto vztahů a s nimi spojených požehnání mohli bez újmy těšit. Kéž Pán dá, aby po studiu tohoto oddílu toto také byl výsledek u nás všech!