1. Janův 2,3-11
PRVNÍ VELKÝ ODDÍL v Prvním Janově dopisu (kap. 1,1-2,2) nám podal vlastní učení Dopisu. Pod nadpisem ›S Bohem ve světle‹ jsme před sebou měli jeho tři části, které nás seznámily se zjevením života (kap. 1,1-4), s Boží zvěstí (verše 5-10) a s činností Krista jako Zastánce (kap. 2,1.2). Tyto tři části můžeme popsat také takto: společenství s Otcem a se Synem, Boží přirozenost (povaha) a Kristova přímluva, když jsme zhřešili.
Veršem 3 kapitoly 2 začíná v tomto Dopisu nový oddíl a pokračuje až do verše 11 včetně. V tomto oddílu nám jsou představeny znaky božského života – života, který vlastní věřící v Krista a který je povolán zjevovat.
Přísně vzato se tento nový oddíl táhne dokonce až k 23. verši 3. kapitoly. V této části jsou však umístěny dvě vsuvky, jedna velká (kap. 2,12-27) a jedna malá (kap. 3,1-3). V té velké vsuvce jsou popsány duchovní stupně růstu mezi Božími dětmi s jejich znaky a nebezpečími. Přesto poté, co nyní byla ozřejměna celková souvislost, chceme kvůli lepšímu přehledu ten daleko sahající oddíl (kap. 2,3-3,23) rozdělit na menší části a uvažovat o jednotlivých pododdílech zvlášť.
Jestliže nyní apoštol Jan začíná tím, aby představil podstatné znaky božského života: poslušnost, lásku a spravedlnost, tu ho k tomu vedla hlavně dvě nebezpečí. Jedno spočívá v tom, že Boží děti ještě mohou hřešit, a žel, také to dělají. To ale skýtá protivníkovi vítanou příležitost, aby zpochybnil jejich vztahy k Bohu, a tak zničil základy jejich víry a štěstí.
A potom tu bylo ještě nebezpečí gnosticismu: nevěřící svůdci, kteří se dívali na intelektuální známost jako na nejvyšší statek, si osobovali, že mají větší známost o Bohu než prostí křesťané. Tím věřící znejišťovali a zpochybňovali pravost božského života v nich.
Proto apoštol udává charakterové znaky věčného života, aby tímto způsobem na jedné straně upevnil věřící v jejich jistotě víry, a na druhé straně odhalil svůdce s jejich prázdným vyznáním. Právě toto zaměření nám činí tento oddíl, tento celý Dopis tak cenným, ale také tak nepostradatelným. Jestliže toto pochopíme, pak nás ani v nejmenším neruší to, že pisatel nyní znovu zkouší vyznání, jak jsme to podobně viděli v první kapitole. Trojnásobné „Kdo praví…“ (verše 4. 6. 9) a odpovídající „testy“ slouží právě tomuto cíli.
(1. J. 2,3a)
Jako první mluví apoštol o známosti Boha: „…, že jej známe“. Protože toto poznání je možné jen tehdy, když člověk vlastní božský život (Jan 17,3), nejde u otázky, zda někdo Boha zná, nakonec o nic jiného než o otázku, zda někdo vůbec vlastní duchovní život z Boha.
Co bychom nyní odpověděli, kdybychom byli dotázáni, co je ten význačný, první znak věčného života?
Dovedl bych si představit, že odpovědi na tuto otázku by se velmi lišily, byly by velmi rozmanité. Není tím míněna láska, ta největší ze všech ctností? Anebo je to horlivost pro evangelium? Anebo odvaha ve vyznávání Pána? Nebo síla ve vykonávání mocných činů víry? Anebo vytrvání v trýznivých okolnostech?
Je to zvláštní, že jen skutečně málo z nás – kdybychom už o tom nebyli Božím slovem poučeni – by dalo správnou odpověď! I pravé Boží děti by samy o sobě sotva daly na první místo ten charakterový znak, který tam dává Bůh: poslušnost.
„A podle toho víme, že jej známe, jestliže dodržujeme jeho příkazy.“ (verš 3)
Dříve než začneme blíže mluvit o podrobnostech tohoto verše, chceme se na chvíli zastavit u důležitosti poslušnosti. Pomysleme: Jediný přiměřený postoj stvoření vůči Stvořiteli je poslušnost. Bůh je svrchovaný a člověk Mu dluží poslušnost a podřízenost Jeho vůli. Na tom se nic nemění ani tehdy, když nás Bůh pozvedne na mnohem vyšší úroveň vztahů – jako dětí k Otci. I jako pro Jeho děti je pro nás poslušnost tím prvním, co jsme svému Bohu a Otci povinni. Když nás Bůh ve Své milosti k Sobě přivedl zpět, a přitom nás učinil velmi šťastnými, pak nás také přivedl zpět do postavení závislosti, je-hož vyjádřením je poslušnost. Poslušnost je ovládající charakterový znak božského života, takže můžeme říci: Tam, kde zásadně není žádná poslušnost, tam také není žádný božský život. Několik příkladů nám může ozřejmit přednostní postavení poslušnosti.
Saul z Tarsu ještě neměl pokoj s Bohem. Byl právě znovuzrozen. Ještě leží v prachu před Tím, který se mu zjevil ve slávě, a ptá se na Jeho vůli: „Co mám činit, Pane?“ (Sk. 22,10) Téměř instinktivně je to jeho touhou, je to tužbou nového života v něm – být poslušný.
V 1. Petrově 1 je poslušnost jmenována před pokropením krví Ježíše Krista (verš 2). Jsme vyvoleni k tomu, abychom poslouchali stejným způsobem, jako byl poslušný Pán Ježíš, to znamená ze srdce – ještě předtím, než jsme pod ochranou Kristovy krve dosáhli jistoty spasení. To zdůrazňuje to, co jsme právě řekli.
To, co nás vyznačovalo ve dnech před naším obrácením, byla neposlušnost; byli jsme synové neposlušnosti (Ef. 2,2.3). Nyní jsme se ale z Boží milosti stali dětmi poslušnosti (1. Pet. 1,14). Tato nová touha činit vůli Pána nepřichází od přirozeného člověka. Z přirozenosti dáváme přednost tomu, abychom dělali svou vlastní vůli, nic si nepřejeme více, než jít po svých vlastních cestách. Ale od chvíle, kdy se důvěřujeme Kristu, je naší radostí poslouchat Jeho božskou vůli.
Výraz ›poslušnost víry‹ na začátku a na konci Dopisu Římanům (kap. 1,5 a kap. 16,26) potvrzuje, že naše cesta jako věřících z národů začíná poslušností z víry. Není zde řeč o praktické víře během naší cesty víry. Spíše Bůh přikazuje lidem, aby všude činili pokání (Sk. 17,30); a poslušnost je to, co Bůh od lidí na Svůj příkaz očekává.
Nejvyšším příkladem je přirozeně příklad Pána Ježíše samého. Z vlastní zkušenosti nevěděl, co je poslušnost, dříve než jako člověk přišel na zem. Věděl to jistě vzhledem ke Svým stvořením, ale On nebyl stvoření, nýbrž Stvořitel. Poslouchat bylo pro Něho něco nového, vždyť On byl zvyklý přikazovat. V tomto smyslu bylo nutné, aby se „poslušnosti naučil“ – z toho, co strpěl (Židům 5,8). To bylo nezměrné snížení se Božího Syna! Pán Ježíš byl dokonalý člověk a chodil v dokonalé závislosti na Svém Bohu. Jeho život jako člověka nebyl v prvé řadě charakterizován aktivitou k dobrému, nýbrž poslušností. Byl ve všem poddán Svému Otci a Jeho vůle byla Jeho nejvyšší pohnutkou pro všechno, co dělal a říkal. Poslouchat Svého Otce znamenalo pro Něho „pokrm“. Jeho život byl život poslušnosti. Jak velebeníhodné je toto vše! Dokonce, i když přišel ďábel, aby Ho pokoušel, postavil se pokušiteli poslušností vůči Božímu slovu: „Psáno jest…“
Abychom ještě jasněji ukázali důležitost poslušnosti, ještě se krátce podíváme na to, jaké pustošivé následky má její opak, neposlušnost. Nebyl to – vedle nedůvěry vůči Stvořiteli – hřích neposlušnosti, který prvního člověka, a s ním celý následující lidský rod, uvrhl do smrti (1. M. 2,17; 3,11.17-19; Řím. 5,12)? Skrze neposlušnost jednoho člověka byli uvedeni mnozí do postavení hříšníků (Řím. 5,19). Může něco důrazněji než to ukázat, jak osudná, jak plná neštěstí a dalekosáhlá je neposlušnost? A jak odpověděl Bůh na neposlušnost padlých andělů, kteří ve vzpouře proti Němu neostříhali svůj první stav, nýbrž opustili své vlastní obydlí (srv. s 1. M. 6,4)? Zachoval je k soudu toho velikého dne s věčnými řetězy pod temností (Judy 6).
Ale vraťme se opět k našemu verši 3 v 1. Janově 2! Když se zde mluví o zachovávání Jeho příkazů, tu to tedy ukazuje na poslušnost Božích dětí – na tento první znak božského života.
Ale o čí příkazy se jedná, a co je vůbec příkazy míněno?
Máme zde opět jeden z klouzavých přechodů od Krista k Bohu a od Boha ke Kristu, jak jsou pro náš Dopis charakteristické. Jsou silným vyjádřením Kristova božství. Ačkoli se Kristus stal člověkem, je a zůstává Bůh – to „Slovo“, které dává Božství dokonalé vyjádření (Jan 1,1.14.18). Jan právě mluvil o Kristu jako o smíření za naše hříchy, takže „jeho příkazy“ jsou bezpodmínečně Kristovy příkazy. A přece jsou to zároveň také Boží příkazy, neboť Kristus je obraz neviditelného Boha (Kol. 1,15). Slova, která mluvil, byla slova Jeho Otce, od Něho je slyšel (Jan 14,10; 15,15; 17,8.14).
Pokud se nyní týká výrazu ›příkazy‹, tu přitom nesmíme myslet na mravní přikázání mojžíšovského zákona, na těch tzv. deset přikázání. Ta byla sice dána „k životu“ (Řím. 7,10), to znamená, že ten, kdo je zachoval, by žil (srv. s Gal. 3,12). Ale nikdo je nedodržel. My ale máme věčný život, abychom poslouchali – poslouchali, jako Kristus poslouchal (1. Pet. 1,2).
Když Jan mluví o dodržování Jeho příkazu nebo Jeho příkazů, tu tím přímo cituje Pána Ježíše, který tento výraz použil vícekrát (srv. s Janem 14,15.21; 15,10; Mat. 28,20). Úzce s tím je spojeno dodržování Jeho slova (Jan 14,23.24; 17,6-8). A tak jako Pán staví dodržování Svých příkazů vedle dodr-žování Svého slova, tak to činí také apoštol ve svém Dopisu. Dodržování Jeho příkazů (kap. 2,3) spojuje s dodržováním Jeho slova (verš 5). O něco později dokonce říká: „Starý příkaz je to slovo, které jste slýchali“ (verš 7).
To nám ukazuje, že z Jeho příkazu nebo Jeho přikázání na jedné straně a Jeho slova na druhé straně bychom neměli ve svých představách dělat dvě rozdílné věci. Jsou to dvě strany jedné a téže věci. U ›příkazu‹ je v popředí více autorita, jsou v popředí více podrobnosti božského života, zatímco ›slovo‹ označuje vyjádření Božích myšlenek jako celku, a tak je poněkud širší. Obojí jsou pravda, jak ukazuje srovnání následujících míst (kap. 1,8; 2. J. 4-6; 3. J. 3; Jan 17,17), a obojí zahrnuje poslušnost.
Když byl Pán Ježíš zde na zemi, byl poddán příkazům Svého Otce, stejně jako Jeho slovu (›příkaz‹: Jan 10,18; 12,49.50; 14,31; 15,10; ›slovo‹: 8,55). Tímto způsobem zjevil v dokonalosti pravdu, zjevil Boha, a to jak Svými slovy, tak i Svým životem. Bylo to tak úplné a dokonalé, že mohl říci, že On je naprosto to, co k nim také mluví (Jan 8,25). Mezi Jeho slovy a Jeho životem nebyla žádná diskrepance (rozpor). Byly stejnou mírou vyjádřením věčného života (kap. 6,68). A život Pána, jak si vzpomeneme, byl poslušný život, život poslušnosti (kap. 4,34; 6,38; 8,29).
U nás to zásadně není jinak. V novém narození jsme obdrželi Jeho život, a to je obdivuhodná věc, za kterou nemůžeme Bohu nikdy dosti děkovat. Ale tento život v nás není autarkní (soběstačný, samostatný). Potřebuje sycení a vedení od svého zdroje – totiž skrze Jeho příkazy, Jeho slovo, skrze pravdu. To, co přecházelo přes rty našeho Spasitele, nás má nyní vést na cestě poslušnosti a vykonávat nad námi autoritu. To je to, čemu se zde máme naučit. Jeho život v nás věřících se musí projevovat v poslušnosti Boží vůle. Když tomu tedy je tak, že „dodržujeme Jeho příkazy“, pak podle toho můžeme poznat, že Jej, Boha, známe.
Je to něco velmi velkého, když víme, že známe Krista, že známe Boha. Předpokladem pro to je vlastnění věčného života, které se projevuje poslušností. To jsme viděli. Ale ta věc sama, poznání Boha, je však ještě něco jiného, je něco daleko vyššího.
Apoštol Jan se zde zabývá těžkostí, která zaměstnávala, když ne trápila, už mnohé z nás, obzvláště ty mladší mezi námi. Z čeho víme, že známe Boha? Nedělají si druzí (viz další verš) tentýž nárok s toutéž jistotou? Máme my nějakou větší jistotu než oni? A jak to je s těmi mnohými náboženstvími v tomto světě? Nenárokují si rovněž, že mají známost pravého Boha? Ne-jsme my sami jen proto křesťané, protože jsme vyrostli v křesťanské rodině? Kdybychom byli vychováni jako mohamedáni nebo Židé, nevěřili bychom s toutéž jistotou, že známe toho pravého Boha? Není to vše velmi subjektivní, osobní záležitost, u které není nakonec možné nic dokázat?
Nuže, odpověď na tyto otázky nalézáme zde. Je tak jednoduchá, jako je obšťastňující: Bůh se zjevil, dal se nám poznat. Udělal to v Osobě Svého Syna, který k tomuto účelu, jak se dovídáme na konci Dopisu, „přišel a dal nám porozumění, abychom poznali toho pravého“ (kap. 5,20). Ti, kteří dodržují Jeho příkazy, Jej znají, vědí, že Ho znají! Jaká nepopsatelná výsada to je, znát Krista a v Něm Boha! A jak prosté, ale naléhavé je odůvodnění: „Jestliže dodržujeme jeho příkazy“!
Vydechni si, milé Boží dítě! Tvá jistota spočívá na tom největším, co v Božím vesmíru je: na Jeho zjevení v Kristu. A když máš touhu poslouchat Boží vůli, tu to dokazuje, že patříš k těm, kteří Ho znají. Kdyby tě ďábel měl přesto pokoušet pochybnostmi, pak hleď do Božího zjevení, do Jeho božského slova, a ozáří tě světlo Jeho zjevení a upevní tě a naplní tě štěstím!
Jan používá ve svých Dopisech dvě rozdílná řecká slova pro ›znát – vědět‹, což není bez významu pro výklad. Ve větě: „A podle toho víme, že jej známe“ (1. J. 2,3) se setkáváme s jedním z těchto dvou slov, ginósko. Je nápadné, že bylo přeloženo jednou jako ›vědět‹, a podruhé slovem ›znát‹ – právem, jak ihned uvidíme. Toto řecké slovo označuje poznávání skrze osobní zkušenost a vztah. Vyskytuje se jen v naší kapitole ještě ve verších 4, 5, 13, 14, 18 a 29.
Je třeba rozlišovat od toho jiné řecké slovo, oída, které popisuje více vnitřní, vědomé vědění, bezprostřední poznání bez reflexe (zvažování). V naší kapitole je použito ve verších 11, 20, 21 a 29.
Avšak ještě jednou zpět k verši 3! Sloveso >ginósko< se zde vyskytuje v různých časech. Poprvé tu je v přítomném čase, čímž je popsán pokračující děj: My víme, víme ustavičně. Podruhé je užito v perfektu, které ukazuje na výsledek, na úplnost: Přišli jsme k tomu, že jsme Jej poznali, a nyní Jej známe. To vysvětluje rozdílný překlad jednoho a téhož slova v našem verši.
Z toho, co bylo řečeno, je ale také zřejmé, že slova >znát< a >vědět< jsou pro První Janův dopis charakteristická. Pisatel tím vědomě vytváří protiklad k domýšlivé, falešné známosti gnostiků.
(1. J. 2,4)
O jakého člověka se jedná, jenž tvrdí, že Boha zná, ale nedodržuje Jeho příkazy? O lháře, ve kterém není pravda. Jako už v první kapitole, nepopisuje apoštol protiklad mezi věrnými a nevěrnými věřícími, nýbrž mezi věřícími a pouhými vyznavači. Vyznání, že zná Boha, je přezkoušeno, a sice pomocí zásady, která nás po celou dobu zaměstnávala: Je tu poslušnost? Zde je ten bod, kde nevěřící vyznavač vždycky selže. Ať už jeho tvrzení vystoupí jakkoli vysoko, ať už toho snad pro lidstvo vykonal a činí jakkoli mnoho – neposlouchá přitom nikdy Boha. To je neklamný „test“.
Je pravda, že ani Boží děti vždy neposlouchají, neposlouchají dokonale, jako to činil jediný Kristus. Přesto je u nich k nalezení zásada poslouchání – známka božského života. Neboť tento život je poslušný život; a jestliže je Kristus náš život, jsou zásady Jeho života v nás tytéž. Vůle přirozeného člověka je naproti tomu neodsouzená, a tak člověk činí v zásadě, co sám chce, nikoli to, co chce Bůh. Ještě uvidíme, že toto je vlastní zásada hříchu (kap. 3,4).
Člověk se může přiznávat ke křesťanství a mít vnější formu pobožnosti – a přesto zapírat její sílu (2. Tim. 3,5). Proč? Protože nemá božský život, protože nevlastní Krista. V testu poslušnosti takový člověk nikdy neobstojí. Ani jedinkrát není ve všem poslušný Boha.
Předlož tento test, kolikrát chceš! Vždy ho najdeš potvrzený. Být poslušný totiž znamená dělat nějakou věc nejen proto, že je správná, nýbrž protože to je Boží vůle. To jediné dává Bohu Jemu náležející místo a staví člověka na jemu náležející místo. Vše ostatní je jen oslavování vlastního Já.
Takový člověk je nazván lhářem. Apoštol má před očima zvláště svůdce, kteří do křesťanství zaváděli jemně setkané spekulace a předstírali, že mají dosud neobjevené pravdy nového druhu. Ale když někdo předstírá, že zná Boha, ale nedodržuje Jeho příkazy, pak je to hrozný lhář. Neboť tvrdí, že zná Boha a je s Ním ve společenství; ale to, co je Jeho vůle, ho nezajímá. Nuže, pak v něm není božská pravda. To neznamená nic jiného než toto: Není opravdovým křesťanem.
Mezi šestým veršem 1. kapitoly a čtvrtým veršem 2. kapitoly existují zajímavé obdoby, které bych chtěl ukázat:
Kap. 1,6:
Kap. 2,4:
Když do srovnání vezmeme ještě verše 8 a 10 z 1. kapitoly, vznikne ve vztahu k pravému stavu vyznavače, ve vztahu k jeho děsivé falešnosti, přiostření těch výpovědí:
Všimněme si také slovosledu v druhé části věty (4). V protikladu k (2) je ›v něm‹ přetaženo dopředu, což tomuto obratu propůjčuje větší váhu. Nečteme nyní jen: „Pravda v nás není“ (1,8), nýbrž: „V tomto (člověku) pravda není“ (2,4) – ne, v tomto ne!
Ještě právě slovo k tomuto dovětku: „V tomto pravda není.“ Když Pán Ježíš byl na tomto světě, byl dokonalým vyjádřením toho, co je Bůh. Proto sám Sebe nazývá „pravdou“ (Jan 14,6). Nad to, co On zde zjevil, nemůže jít nic a nikdo. Když chceme v nějakém člověku vidět dokonalost, vidět pravdu, pak se musíme dívat zpět na to, co byl Kristus v tomto světě. Ten, kdo si nárokuje, že se dostal ještě výše nad to, je lhář a v něm pravda není.
Kristus je ztělesněním pravdy. Poněvadž také Boží slovo (jako nástroj) je pravda (Jan 17,17) a také Duch Svatý (jako činná síla) je pravda (1. J. 5,6), neznamená výrok: „V něm pravda není“ nic menšího, než že v takovém člověku není ani Kristus, ani Boží slovo, ani Duch Svatý. Jak zničující úsudek!
Ale nyní přicházíme k přesnému opaku. Očekávali bychom ovšem, že pisatel proti tomu řekne asi následující: „Kdo ale dodržuje jeho slovo, v tom je opravdu pravda.“ To by odpovídalo myšlenkovému pochodu 4. verše. Ale on představuje ten protiklad jinak a říká:
(1. J. 2,5a)
Tím Duch Boží klade váhu ne na nějaký osobní charakterový rys ve věřícím, nýbrž spíše na dílo Boží lásky v něm. A to je nesrovnatelně více. Avšak obraťme se nejprve k první části věty.
„Kdo ale dodržuje jeho slovo…“ Zde (v řečtině) leží důraz na ›dodržuje‹, ve 4. verši ležel na ›příkazy‹. Znovu vidíme, že Duch Svatý skrze Jana nečiní prostě „zrcadlové obrazy“ výroků. Při všech srovnáních rád proti sobě vyzvedá jednou jednu stránku a podruhé více nějakou jinou. Nyní tedy mluví o případu, že někdo Jeho slovo dodržuje nebo zachovává.
To musí být rovněž chápáno abstraktně, jak jsme to předtím viděli u poslušnosti. Jde o zásadní zachovávání Božích myšlenek. Neboť nikdo z nás je nedodržuje v každé jednotlivé části, nezachovává je v každém okamžiku.
A pokud jde o výraz ›Jeho slovo‹, tu se jedná o Jeho slovo (řecky lógos) jako celek, jehož jednotlivé části tvoří ›Jeho příkazy‹. Máme zde tedy myslet na sumu toho, co nám bylo skrze božskou inspiraci dáno jako ›svaté Písmo‹.
Abychom mohli rozumět dovětku ›v tomto je vpravdě Boží láska dokonaná‹, musíme mít nejprve jasno v tom, co je míněno Boží láskou. Zdá se, že to není nutné, ale ono je.
Výraz ›Boží láska‹ může být totiž chápán v objektivním i v subjektivním smyslu. V prvním případě by znamenal naši lásku k Bohu, a ve druhém případě Boží lásku k nám. Tento dvojí význam je typický pro konstrukce s genitivem (s 2. pádem), když je jimi blíže popsán jednající nebo jednání. V našem příkladu je ›láska‹ přivedena do spojení s ›Bohem‹, jde tedy o lásku Boha. Ale teprve textová souvislost rozhoduje o tom, zda se zde jedná o objektivní nebo o subjektivní genitiv. Platí-li to první, pak je míněna naše láska, která nalézá svůj předmět, svůj objekt, v někom jiném, zde v Bohu (objektivní význam); ve druhém případě to je osobní láska Boha, která je Jemu vlastní a s kterou On sám miluje (subjektivní význam).
Nuže, o lásce Boha Otce se mluví také ještě v následujících místech našeho Dopisu: kap. 2,15; 3,17; 4,12; 5,3. Avšak jen u posledního místa souvislost vyžaduje, abychom ›Boží lásku‹ chápali jako objektivní genitiv. Je to naše láska k Bohu. „Neboť toto je láska Boží (ve smyslu, že my milujeme Boha: láska k Bohu), abychom dodržovali jeho příkazy.“ Všechna ostatní místa mluví o subjektivní Boží lásce k nám – to je bezpochyby také ta vznešenější stránka.
Příklad v Novém zákoně, že oba genitivy, objektivní jakož i subjektivní, jsou jakoby kombinované, je 2. Korintským 5: „Láska Kristova pudí nás.“ (verš 14) Obojí dává smysl a obojí může být míněno: To, co nás pudí, je naše láska ke Kristu a Jeho láska k nám, k lidem.
Ale vraťme se po tomto pojednání o genitivu k dílu Boží lásky v nás.
Když někdo dodržuje Jeho slovo, tak je řečeno, že v tomto je vpravdě Boží láska dokonaná anebo přivedená k dokonalosti; to znamená, že v dotyčné osobě dosáhla svého cíle.
Gnostikové tehdy, ani falešní učitelé dnes, nedodržují Jeho příkazy ani Jeho slovo. Místo toho popírají Ježíšovo božství, působení Jeho krve, smíření za naše hříchy.
Ale neukázala se právě v tom Boží nezměrná láska? A když Bůh ve Svém slovu mluví o hříšnosti člověka a o tom, jaké opatření pro to učinil (srv. s Janem 3,16), tak pro ně hřích a hříchy nic neznamenají. Ne, lidé jako oni nedodržují Jeho slovo. Proto také nic nevědí o Boží lásce. Neboť toto slovo je láska, je zjevením Jeho Samého.
To je vzácná myšlenka. Boží slovo (můžeme také říci: slovo Krista) odkrývá Boží lásku, a Boží děti to poznávají – více nebo méně; ale zásadně o tom vědí a radují se z Boží lásky. Protože mají Jeho život a dodržují Jeho příkazy, znají Ho (verš 3), a protože dodržují Jeho slovo, obšťastňuje Jeho láska jejich srdce: Boží láska v tomto směru v nich dosáhla svého cíle (verš 5).
To je přirozeně opět absolutní výrok. V praxi můžeme selhávat v dodržování Jeho slova. Ale apoštol mluví abstraktně, ukazuje, co je pravda sama v sobě, aniž by mluvil o omezeních, která mohou plynout z našeho selhání. To, co říká, je bezpodmínečně pravdivé, a my to zakoušíme v té míře, jak zachováváme Jeho slovo ve svém srdci. Banální (všední) příklad to může ozřejmit. Věta: „Kdo stojí v dešti, zmokne“, je naprosto pravdivá. Ale její pravdivost zakusím jen tou mírou, jak jednám. Když se vystavím dešti jen krátkodobě, zakusím také jen nepatrně pravdivost věty a jen málo „zmoknu“. Tak tomu je také v duchovním okruhu. V souhlasu se srdečností, s jakou zachovávám Jeho slovo, budu také prožívat Boží lásku, kterou mi Jeho slovo přináší. Do té míry potom ve mně přišla Boží láska k naplnění.
Je to táž myšlenka, kterou Pán Ježíš jednou vyjádřil takto: „Když budete mé příkazy dodržovat, budete zůstávat v mé lásce, jako já jsem dodržoval příkazy mého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15,10) On na rozdíl od nás prožíval lásku Svého Otce ustavičně a dokonale, On v ní zůstával. Ale je to to, čeho láska chce dosáhnout i u nás: abychom v ní zůstávali.
Apoštol k tomu ještě něco přidává:
(1. J. 2,5b)
Už na začátku nového oddílu (verš 3) řekl: „A podle toho víme …“ Tam směřovalo slovní spojení ›podle toho‹ jednoznačně kupředu k tomu, co měl v úmyslu předložit. Zde se to zdá být obráceně. Můžeme to chápat tak, že se slovy ›podle toho‹ obrací nazpět k tomu, co právě vyjádřil: „Ve spojení s tím (s tím, co právě bylo řečeno) víme, že jsme v něm.“ Jestliže však vezmeme do svých úvah i další verš („Kdo praví, že v něm zůstává…“), tu je pravděpodobně správnější mít za to, že i zde slovním spojením ›Podle toho‹ hledí kupředu a uvádí nový sled myšlenek. Ten se skutečně nyní podstatně rozšiřuje.
Apoštol mluvil o společenství s Otcem a o tom, že známe Boha. Nyní jde ještě dále a říká, že jsme v Něm. Bůh povzbuzuje toho, který je ze srdce poslušný, vědomím, že nejenže „Ho známe“, nýbrž že „jsme v Něm“. To je jedna z velkých, ústředních pravd křesťanské víry. Už v Evangeliu podle Jana je plně rozvinuta (kap. 14,20; 15,4; 17,10.21.23). Nemůžeme zde ta jmenovaná místa všechna jednotlivě vysvětlovat. Avšak když je čteme, jsou nám nápadné dva směry pohledu: ON v nás – my v NĚM. To je pravdivé také vzhledem k Pánu Ježíši jako člověku: OTEC v Něm – ON v Otci. Když pohled směřuje od Boha na člověka (ON v nás), pak to mluví o zjevení: Bůh se chce zjevit v člověku. Když jde pohled od nás na Boha (my v NĚM), pak to vyjadřuje vztah a požitek z něj. Když budeme dbát tohoto „pravidla“, naučíme se těmto místům rozumět daleko lépe. Později o tom budeme mluvit podrobněji ještě jednou.
V našem verši jde o druhý směr pohledu: že my jsme v Něm. Přišli jsme do duchovního vztahu k Bohu, který odpovídá jednotě života. Blahoslavený podíl: My jsme „v Něm“! Máme nejen nový život, máme nejen Kristův život vzkříšení, nýbrž nebeské postavení, místo intimní blízkosti, poznané už zde na zemi.
Jsme, abychom použili slova někoho jiného, v Bohu, „jako kuřátko je ve svém vejci“. On je naším úkrytem pro radost i žal. V Něm bydlíme. A tak se těšíme z radosti božských náklonností. Vyšší požehnání není představitelné, a jistě není náhodné, že Dopis také na konci dosahuje tohoto vrcholu: „Jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu.“ (kap. 5,20)
Ještě jeden další „test“ zkouší pravost našeho vyznání:
(1. J. 2,6)
Jestliže apoštol právě mluvil o jistotě, že jsme v Něm, mění nyní výraz a mluví o našem zůstávání v Něm. To tu myšlenku ještě prohlubuje, zintenzivňuje ji.
›Zůstávat‹ můžeme stejně tak dobře přeložit jako ›bydlet‹. To je další klíčové slovo v Janových spisech. Jen v Janu 15, verších 4-7, se vyskytuje sedmkrát: naše zůstávání v Něm (Kristu), Jeho zůstávání v nás, zůstávání Jeho slov v nás. Že toto slovo znamená skutečně také ›bydlet‹, ukazuje příklad z kapitoly 14, verše 2: „V domě mého Otce jsou mnohé příbytky (doslovně: mnohá obydlí).“
Zůstávat nebo bydlet v Něm zahrnuje: mít Ho za domov své duše pro každou radost a starost, pro každé nebezpečí a těžkost. Mluví to o navyklém společenství jako výsledku toho, že jsme v Něm.
„V NĚM“ – v Bohu nebo v Kristu? Apoštol si opět nedává žádnou námahu, aby to rozlišil. Vidí v Kristu tolik vyjádření Boha samého, že ten obrat, aniž by působil zmatek, může použít a používá pro oba. „Zůstávat v Něm“ – jistě, to je zůstávat v Bohu; neboť právě mluvil o Bohu („Boží lásce“).
Přesto to znamená také zůstávat v Kristu; neboť nyní mluví o Jeho chození. Zůstávat v Bohu – zůstávat v Kristu: To je totéž.
Abych lépe vysvětlil dovětek: „… je povinen sám také tak chodit, jako on chodil“, vrátím se ještě jednou k těm dvěma „směrům pohledu“, které jsem ve spojení s veršem 5 jen naznačil. Můžeme pod tím totiž rozumět také obě strany nebo části věčného života v nás. Jedna strana je, že jsme my v Kristu, druhá, že Kristus je v nás. Jsme-li skutečně věřící, je o nás obojí pravda. Být v Kristu a zůstávat v Kristu znamená být v postavení, do kterého Jej Bůh postavil. V sobě samých jsme od přirozenosti ubozí hříšníci, ale v Kristu jsme milované Boží děti, jedno s Ním. A v té míře, jak se z toho radujeme, zůstáváme v Něm.
Ale je tu ještě ta druhá pravda: že Kristus chce zůstávat v nás, zjevovat se v nás. Přemýšlejme někdy o tom, co to znamená! Jak by Kristus žil, kdyby dnes byl na zemi? Žil by a „chodil by“ tímtéž způsobem jako tehdy? Určitě! Nikdo asi nebude chtít tvrdit, že On, kdyby musel ještě jednou chodit po zemi, by vedl jiný život než kdysi. Kdyby to totiž udělal, pak by tím ukazoval, že Jeho život je schopný zlepšování; že věčný život nad to, co On tehdy z něho zjevoval, může jít ještě výše. Ale pak by nebyl dokonalý. Proto: Kdyby Kristus zde žil ještě jednou, žil by přesně tak jako poprvé. Možná, že řekneš: „Proč to? Vždyť tu přece není!“ Ale ano, On tu je. Je v tobě, je ve mně. A když je ve mně, když život Krista je ve mně, pak se musí ten život ve mně ukazovat tímtéž způsobem jako u Pána Ježíše. Budeme chodit v Jeho šlépějích, budeme „chodit, jako On chodil“.
To je dokonce naše povinnost. My jsme odpovědni za to, abychom chodili tak, jako to činil On. To znamená, že pro náš každodenní život je Kristus naším jediným měřítkem, jakkoli nás to prakticky může velmi kořit. Neboť to je dokonalé měřítko, měřítko, které nikdy cele nedosáhneme. Přesto nám Bůh nedává žádné jiné. Nejde o to, být tím, čím byl Kristus; neboť On byl bez hříchu a On byl ten Svatý Boží. Ale my nemáme chodit podle těla. Tělo je sice v nás, ale to není důvod, abychom podle něho chodili. Jestliže se však nějakým způsobem ve svém životě odkláníme od Ježíšova života, pak je to život těla. Avšak Pán Ježíš chce, aby Jeho život byl v nás den za dnem znovu vidět. Je to duchovní závazek, který vyplývá z našeho duchovního vztahu k Němu, k Bohu. Když tento vztah existuje, pak se v zásadě také dostaví tento výsledek. V praxi naše chození nedosáhne chození Pána Ježíše, ale přece to bude chození téhož druhu. To je při tom všem skutečně utěšující.
Až dosud apoštol mluvil o prvním znaku věčného života v nás, o poslušnosti. Nyní tu myšlenku rozšiřuje a ukazuje, že nový život se vyznačuje také láskou k bratrům. Oba ty charakterové rysy zjevoval Kristus ve Svém životě, zjevoval je dokonale.
Tak jako předtím má pisatel v zorném poli svůdce. Ti vychvalovali to a chlubili se tím, co je „nové“. Jan se naproti tomu chlubí tím, co je „staré“.
Vše, o čem jsme až dosud uvažovali, můžeme vést zpět k jediné myšlence nebo jednomu požehnání: společenství s Bohem. Toto společenství je podstatné. Heretici (kacíři) si činili nárok na to, že je mají. Ale Jan ukazuje, že jejich nárok je lež. Boží děti je však skutečně mají – se všemi požehnanými následky, které jsme viděli.
Ale mít společenství s Bohem zahrnuje také to, že Boží děti mají společenství mezi sebou (kap. 1,7). To je bod, o kterém nyní apoštol začíná mluvit. Neboť on ví o snahách protivníka toto společenství mezi Božími dětmi kazit – kazit tím, že svádí k odpadnutí od víry a k nenávisti vůči bratrům. Proto klade nyní důraz na vzájemné vztahy a na to, jak mají být podle vůle Pána udržované.
Verše 7 a 9 představují slavnostní úvod k veršům 9 až 11.
(1. J. 2,7)
Pisatel uvádí nový sled myšlenek oslovením, které až dosud nebylo použito: Milovaní. Není to přiměřené, když v našem textu myslíme zpátky na Boží lásku a dopředu na lásku k bratrům? Také my jsme milovaní – milovaní od Boha a milovaní od bratrů. Že toto oslovení vyjadřuje také zvláště apoštolovu lásku k jeho čtenářům, o tom přirozeně není sporu.
Verše 7 a 8 už činily potíže mnoha čtenářům. Co je míněno tím „starým příkazem“ a co „novým příkazem“? Jak máme rozumět tomu, že Jan jim nepsal „nový příkaz“ (verš 7) a že jim přece napsal „nový příkaz“ (verš 8)? To zní naprosto jako navzájem si odporující, ale není to takové.
Obraťme se nejprve k výrazům ›nový‹ a ›starý‹ a ›od počátku‹. ›Od počátku‹ totiž není ›nový‹. Jedno vylučuje druhé. To je už část vysvětlení. Ve spojení s prvním veršem Dopisu jsme viděli, co znamená ›od počátku‹: od té doby, kdy zde byl zjeven Kristus. Je to počátek křesťanství v Osobě Krista samého. Nuže, v tomto smyslu to, co učedníci slyšeli od počátku, bylo staré.
„Tak dobře,“ říká jakoby apoštol. „Falešní učitelé se sice snaží vnutit Božímu lidu nové věci, nová učení. Ale zkuste jednou toto: „Byly tyto věci učeny od počátku? Ne? Pak to není to staré, není to pravé křesťanství, nýbrž něco nového: padělek.“ V tomto ohledu to, co je nové, není pravdivé, a to, co je pravdivé, není nové. Nemusíme křesťanství objevovat stále znovu. Bylo zjeveno od počátku – v Osobě Božího Syna a v moci Ducha Svatého. A tak může apoštol říci: „Ne nový příkaz vám píšu, nýbrž starý příkaz, který jste měli od počátku.“
A proč říká „příkaz“? Zde smím poukázat na to, co jsme řekli při výkladu verše 3 pod nadpisem ›Zachovávat Jeho příkazy‹. Tam se sice mluví o Jeho příkazech v množném čísle, zatímco zde jsou shrnuta singulárem (jednotným číslem) jako celek. Myšlenka je však stejná. To, co Pán Ježíš na zemi pronesl – a On také byl to, co mluvil (Jan 8,25) –, má nyní vést i nás na cestě poslušnosti. Proto ten výraz ›příkaz‹. ›Starý příkaz‹ je slovo Pána Ježíše Krista, to, co On zde na zemi zjevil. Učedníci o tom získali známost. A tak Jan říká: „Starý příkaz je to slovo, které jste slyšeli.“
A co zde Pán zjevil, kterým rysům věčného života dal v prvé řadě vyjádření? On byl vždy dokonale poslušný a miloval božskou láskou. Poslušnost a láska – to je směrnice božského života ve svých dvou nejdůležitějších formách – směrnice, která nyní má určovat také náš praktický život. Jistě, božský život je v nás, a ten odpovídá tomuto příkazu svou povahou (jako od přirozenosti). Přesto je Jeho slovo pro nás příkazem, protože On nás jím chce vést a řídit.
Někteří se také ptali, zda apoštol Jan tím ›starým příkazem‹ nemyslí na pří-kaz Pána v Evangeliu: aby učedníci milovali jeden druhého (Jan 13,34). Neboť tehdy, když vyslovil tento příkaz, byl nový („Nové přikázání dávám vám.“). Nyní ale byl starý, protože ho už slyšeli od Pána žijícího na zemi. – Je více než pravděpodobné, že Jan naráží na tento příkaz, protože skutečně chce mluvit o tomto předmětu. Ale více než narážku v tom nemohu vidět. Souvislost ukazuje, že sled myšlenek jako takový jde bezpodmínečně nad tento jeden určitý příkaz Pána.
Shrňme tento verš jednoduše ještě jednou. Apoštol vede své čtenáře (a tím také nás) znovu zpět k počátku, ke Kristu a Jeho slovu. To jediné je pravda, ne to, co bludaři vychvalovali jako nová poznání. Toto slovo Pána nás má vést na naší cestě, aby božský život i v nás nalezl Jemu přiměřené vyjádření – v poslušnosti a lásce. To nás ale vede už k dalšímu verši.
(1. J. 2,8)
Slovem „Opět“ uvádí Jan jiný způsob pohledu na to, co právě řekl. Příkaz, který je v jednom smyslu starý – nikoli zastaralý, ale starý – je v jiném smyslu nový, ačkoli je týž.
Abychom tomu mohli lépe rozumět, musíme si nejprve trochu blíže prohlédnout strukturu té věty. Jan jim píše „nový příkaz“, ale tento příkaz doplňuje nebo popisuje vztažnou větou „to, co je pravda v něm a ve vás“. Vztažné zájmeno ›co‹ se však gramaticky nevztahuje na ›příkaz‹; neboť ›příkaz‹ je v řečtině ženského rodu, ›co‹ je však středního rodu. Můžeme tu větu tedy formulovat následovně: „Opět vám píšu nový příkaz – věc, která je pravdivá v něm a ve vás.“
Ten příkaz je tedy proto nový, protože věc, o které Jan píše, je nová. A o kterou věc se jedná? O věčný život, o božskou přirozenost. To je přece jeho velké téma. U vztažné věty musíme zdůraznit ono ›a‹, abychom poznali, co je nové: „Věc, která je pravdivá v něm a ve vás.“ Je to tentýž život, ať je viděn v Kristu nebo v nás. Ale nová je pravda, že je v Něm a v nás. Od počátku byl jen v Kristu, proto je ten příkaz „starý“. Ale z milosti byl skrze Ducha Svatého Kristův život udělen také nám, takže ta věc je nyní pravdivá v Něm a v nás. Velkolepý výrok!
Zastavme se u toho ještě chvilku! Když Pán Ježíš byl na zemi, bylo Jeho nejhlubší touhou činit vůli Boha, Svého Otce. Neměl žádnou jinou myšlenku, žádnou jinou pohnutku než tuto – dělat, co Mu přikázal Jeho Otec. Nyní ale bydlí Kristus v nás. Jestliže jsme pravými křesťany, byl nám udělen Jeho život. A tak Jan mluví o Jeho příkazu a nazývá jej novým – novým v tom smyslu, že nyní také my vlastníme ten božský život, takže ta věc je pravdivá jak v Něm, tak i v nás. Přesto je to pro nás příkaz, ve kterém přebývá celá autorita božské vůle. Pán očekává od znovuzrozeného člověka, že se bude ptát na Boží vůli a bude dělat jen to, co On chce. To je ale právě to, po čem nový život v něm i tak touží.
Příklad tohoto druhu poslušnosti to může ozřejmit. Malé dítě vážně onemocnělo. Starostlivá matka volá lékaře. Ten dítě prohlédne a konstatuje nebezpečnou nemoc. Předepíše tomu odpovídající potřebné léky a dříve, než odejde, zdůrazní matce přesné dodržování předepsaného podávání léků. Neudělá snad matka ze srdce všechno, co lékař nařídil, protože dítě nade vše miluje? Připadne jí to nějak zatěžko, poslouchat nařízení lékaře? Jak by jen mohlo! Vždyť to, co on od ní očekává, že bude dělat, je jen jejím nejvnitřnějším přáním.
Tak je tomu také s námi. To, co je pravdivé v Pánu Ježíši, je nyní pravdivé také v nás. Vlastníme Jeho život a rádi teď děláme ty věci, které si On přeje; máme zalíbení v Boží vůli. Proto Jeho příkazy „nejsou těžké“ (kap. 5,3). Vždyť leží zcela na linii toho, co si nový život v nás žádá dělat. Je to obdivuhodný podíl, smět takovým způsobem poslouchat! Jak velmi v protikladu k tomu je být pod zákonem!
Pro zdůvodnění toho, co apoštol dosud pověděl o novém příkazu, vrací se apoštol ještě jednou k myšlence o světle a o temnotě, kterou jsme měli před sebou už v kapitole 1, verších 5-7. Nyní ji podstatně rozšiřuje a jako první říká:
(1. J. 2,8b)
Těmito slovy pisatel tedy odůvodňuje nebo vysvětluje to, co právě řekl – to, co je pravda v Něm a v nás. Anebo jinak vyjádřeno, ukazuje dva zvláštní účinky právě představené pravdy, že věčný život je nyní také v nás: Temnota pomíjí, a to pravé světlo už svítí. Všimněme si však nejprve, že neříká, že tma pominula. Toho je dalek! Ve světě je ještě mnoho tmy! Přesto – jak vítězné konstatování! – temnota pomíjí. Jak to ukazuje tvar přítomného času, jedná se o děj nacházející se v průběhu, stejně jako u svícení toho pravdivého světla.
Temnota je přirozený stav hříšného člověka bez Boha. Bůh je světlo, ale přirozený, od Něho odpadlý člověk je „zatemněn v rozumu, odcizen od života Božího pro neznámost, která je v nich“ (Ef. 4,18). Mezi životem a světlem existuje vnitřní spojení. Je-li tu božský život, je tu také duchovní světlo. Ale člověk od přirozenosti je mrtvý ve svých proviněních a hříších, je pro Boha mrtvý (kap. 2,1). Proto je také vzhledem k Bohu a Jeho myšlenkám nevědomý, zatemněný. V našem verši je členem před slovem „temnota“ („/ta/ temnota“) poukázáno na tuto zvláštní temnotu: nevědomost o Bohu. Je charakteristická pro svět, nad kterým je ďábel knížetem a bohem.
A když svůj pohled obrátíme zpět, tu lidé byli už po staletí a tisíciletí v této duchovní temnotě. Ale pak přišel Kristus. On byl to pravé světlo, „které, přicházejíc na svět, osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). V Něm byl život, a život byl světlo lidí (verš 4). Všimněme si i zde spojení mezi životem a světlem! Avšak ačkoli světlo svítilo do tmy, temnota je neuchopila (verš 5). To ukazuje, jak hluboká je ta duchovní temnota: Nemůže uchopit světlo Božího zjevení; spíše se pokoušela je zhasit. Přesto, dokud Pán Ježíš byl ve světě, byl světlo světa (kap. 9,5). Byl zde dokonalým zjevením Boží podstaty a myšlenek. To je obdivuhodná skutečnost, kterou budeme věčně obdivovat a která nás už dnes naplňuje štěstím!
Ale když Kristus opustil tento svět a vrátil se ke Svému Otci – přestalo tím to pravé světlo svítit? Náš verš říká, že tomu tak není. „Protože … to pravé světlo už svítí.“ Věřící, jak jsme viděli, mají podíl na přirozenosti Krista. Tím svítí nyní to pravé světlo v těch Jeho. Anebo jinak vyjádřeno: Zjevováním nového života a skrze přítomnost Ducha Svatého ve věřících září to pravé světlo do tmavého světa. Jistě, Boží děti nemají samy v sobě žádné světlo. Jsou spíše jako nebeská tělesa, která dostávají své světlo od slunce, jsou „světlo v Pánu“ (Ef. 5,8). V tomto smyslu je o nich mluveno ve Filipským 2: „…, abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny, uprostřed pokřiveného a zvráceného pokolení, mezi nimiž svítíte jako světla ve světě, představujíce /pevně držíce, předkládajíce/ slovo života.“ (Fil. 2,15.16 – přel.) Pán Ježíš také řekl už v kázání na hoře o svých učednících: „Vy jste světlo světa.“ (Mat. 5,14)
Tak skutečně svítí také dnes to pravé světlo, „už“ svítí, jak je dodáno. To vede náš pohled také kupředu, vzhůru do budoucí slávy. Dnes je vše, co z božského světla zjevujeme, poznamenáno slabostí. Jednou se však bude vše dít v dokonalosti. V nebi nebude žádné jiné světlo, ale tam už nebudou žádné mraky. Přesto svítí to pravé světlo už dnes. A to je nadmíru utěšující.
Tak je tomu také s tou ještě předtím zmíněnou skutečností: „…, protože temnota pomíjí.“ Jak neobyčejně povzbuzující je i toto! Temnota ve světě ať už je jakkoli hluboká – už pomíjí, nebo: hodlá pominout! Jak to můžeme vysvětlit? S každým člověkem, který se obrátí „od temnosti k světlu“ (Sk. 26,18)! Kdekoli Boží milost působí – když se někdo znovuzrodí, tak dalece zmizí temnota. Jednotlivý věřící je vyjmut z okruhu tmy a přiveden do světla Božího zjevení (2. Kor. 4,6). Bůh se dnes zjevuje ve světle evangelia. Tam, kde je ve víře přijato, pomíjí (vzhledem k jednotlivému věřícímu) temnota.
Měli bychom tento způsob pohledu více nechat působit na své srdce! Právě v našich dnech odpadnutí od křesťanství a rostoucí anarchie ve světě potřebujeme být upomínáni na to, že přese všechno temnota pomíjí, a to pravé světlo už svítí. Bůh buď za to veleben! A tou mírou, jak v sobě dáváme prostor nové přirozenosti a Duchu Svatému a máme starost o přivádění ztracených duší, se aktivně účastníme tohoto dění. Jednou však, milovaní, temnota nejen bude pomíjet, nýbrž úplně pomine. To se ale stane skutečností teprve v budoucím světě. Ale to, co se děje už nyní, je toho předzvěstí.
Po tomto velkolepém úvodu nebo přechodu (verše 7 a 8) začíná nyní apoštol mluvit přímo o bratrské lásce, to jest nejprve o jejím přesném opaku, o nenávisti proti bratrům:
(1. J. 2,9)
Dříve než se začneme zabývat jednotlivostmi tohoto pozoruhodného verše, budiž poznamenáno, že zde nalézáme po páté diskrepanci (nesouhlas) mezi vyznáním a skutečností (nebo chozením). Celkem je v tomto Dopisu jmenováno šest takových „vyznání“ a jsou zkoumána ohledně své pravosti:
Protiklady jsou přitom jednoznačně definovány (určeny): světlo a temnota, pravda a nepravda, láska a nenávist. Společenství s Bohem se naproti tomu vyjadřuje v chození ve světle, v pravdě a v lásce. K oběma už jmenovaným charakterovým znakům (život a světlo) přistupuje tedy třetí: láska. Toto trojhvězdí božských ctností je skutečně nerozlučně spolu spojeno. Důležitost této poznámky nám bude hned jasná.
Jestliže si někdo činí nárok na to, že je „ve světle“, pak tu je jeden velmi jednoduchý test, jak přezkoušet pravost tohoto nároku: Miluje ten člověk svého bratra? Není to totiž jen neposlušnost, čím se ukazuje, že někdo není skutečně znovuzrozen, nýbrž také nenávist vůči bratrům. Svůdcové ukazují sice hluboké znalosti a velkou učenost, ale hledají přitom sebe, nikoli bratry. Světlo, na které si pro sebe činí nárok, se vyčerpalo ve vynalézání stále nových myšlenek a idejí. Ale naprosté chybění bratrské lásky – a to je význam ›nenávisti‹ – jasně ukázalo, že nejsou v pravém božském světle, a tím také nevlastní božský život. Zde vidíme význam zřetězení světla – života – lásky. Tyto tři věci jdou vždy spolu. Kde jedna z nich chybí, tam nejsou pravdivé ani ty druhé.
„Ale,“ může někdo namítnout, „mluví se přece o jeho bratrovi. Jak to potom může být někdo nevěřící?“ To je určitá těžkost, kterou mnozí pociťovali. Avšak rychle se vyřeší, když pomyslíme, pod jakým úhlem pohledu je zde ten ›bratr‹ viděn: pod úhlem vyznání. Každý je „testován“ podle vztahů, o kterých tvrdí, že je má. Když si někdo nárokuje, že je v Božím světle, ale chybí mu – zásadně – náklonnost k tomu, o němž říká, že je „jeho bratr“, pak máme před sebou zde vylíčený případ.
Mějme na paměti, že o tomto člověku se nemluví jako o pravém věřícím – věřícím, který upadl do tmy skrze hřích, nýbrž že je zde napsáno: „Kdo praví, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, je v temnotě až dosud.“ Ve skutečnosti ještě nikdy nebyl někde jinde, ještě nikdy nebyl ve světle. Jestliže nenávidí svého bratra, pak je ve tmě a chodí ve tmě (verš 11). Podobný výrok nalézáme ve 3. kapitole, verši 14: „Kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti.“ Je nemožné mít Ducha Svatého, skrze kterého je Boží láska vylita do našich srdcí (Řím. 5,5), a nenávidět svého bratra. Ve spojení s kapitolou 1, veršem 7, jsme k tomu viděli, že Boží děti podle zásady chodí ve světle. To je jejich postavení: Pohybují se ve světle toho, co Bůh o Sobě v Novém zákoně zjevil.
Přesto zde budiž dovoleno použití té – jako obvykle – abstraktně představené pravdy. Chtěl bych však výslovně zdůraznit, že se jedná o použití, nikoli o vysvětlení tohoto místa Písma. Přesto musíme jistě taková použití činit. Neboť Bůh se nespokojuje s tím, abychom pravdě nebo nějaké zásadě dobře porozuměli, nýbrž chce, abychom ji také používali na své srdce a svědomí, a to i tehdy, když vlastní vysvětlení toho místa Písma jednoznačně míří na nevěřící.
Tak je naprosto možné, že i Boží dítě vůči jinému Božímu dítěti pociťuje něco jako nenávist. Neprožili jsme to už mezi bratřími, možná jsme to dokonce zakusili i ve svém vlastním srdci? V určitých dílčích částech našeho srdce nás naplňovala nenávist, nikoli láska. To je něco neobyčejně vážného a my bychom se měli před Bohem v tomto bodě upřímně a bez zábran zkoumat. Neboť když v takovém dílčím okruhu svého srdce trpíme nenávist proti svému bratrovi, tu je tento určitý okruh charakterizován temnotou. To je vážné varování nás všech! Proto buďme na pozoru před nedobrými, nepřátelskými pocity vůči našemu bratrovi! Jeho chování může vystavovat naši lásku tvrdé zkoušce, ale bratrská láska má přesto „zůstávat“ (Žid. 13,1). Jinak se světlo, které je v nás, stane tmou (srv. s Luk. 11,35).
Ale vraťme se nyní opět k abstraktnímu představení pravdy v našem Dopisu – představení, které nám umožní uchopit pravdu, jaká ona skutečně je.
(1. J. 2,10)
„Ten svého bratra milující“, tak doslovný překlad popisuje trvalý, pro tu osobu charakteristický stav. Láska vůči bratrům je stejně tak zjevení věčného života jako poslušnost vůči Bohu. Věřící je ve světle, zůstává ve světle a zná tak Boha jako plně zjeveného. Nuže, Bůh je láska, a my nemůžeme mít jeden díl Boha bez druhého. Nemůžeme Boha poslouchat, aniž bychom také milovali bratry. Kristus byl nejen světlo světa, nýbrž také láska. Když Jej tedy máme jako svůj život, budeme také mít obojí. Láska k bratrům je důkaz toho, že vlastníme božský život. Tak to je později ukázáno v kapitole 3 (verš 14). Přítomnost nebo nepřítomnost těchto charakterových znaků – poslušnosti a lásky – odlišuje ty dvě rodiny, o kterých uslyšíme v našem Dopisu ještě více: Boží rodinu a ďáblovu rodinu. Jaké povzbuzení leží v těchto slovech právě pro ty „jednoduché“ Boží děti a jaký pomocný prostředek k odhalení svůdců!
Dodatek „a žádné pohoršení v něm není“ potřebuje ještě vysvětlení. ›Žádné pohoršení‹ můžeme vyjádřit slovy ›žádná příčina k urážce, žádné osidlo‹. Řecký výraz pro ›pohoršení‹ skándalon, označoval původně pod napětím stojící dřevo v pasti. Když dojde i jen k lehkému dotyku, past sklapne. To slovo tedy nemá nic společného se zlostí nebo s rozhněváním, nýbrž popisuje nebezpečí – nebezpečí pro člověka samého nebo pro někoho druhého.
Ve skutečnosti může být konstatování ›žádné pohoršení v něm není‹ chápáno dvojím způsobem; a zdá se, že Duch Svatý chce poukázat na oba významy.
Na jedné straně se tento výrok vztahuje na věřícího samotného. Protože (zásadně) miluje svého bratra, a tím zůstává ve světle, nenarazí. To je zcela v protikladu k tomu, co je v dalším verši řečeno o tom, který svého bratra nenávidí, a tím je ve tmě a chodí ve tmě. Oči jednoho jsou otevřeny v Božím světle; vidí nebezpečí a nenarazí. Oči druhého jsou zaslepeny tmou; neví, kam jde, a narazí. Pán Ježíš tyto dvě skupiny lidí jednou popsal takto: „Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; neboť světlo tohoto světa vidí. Pakli by kdo chodil v noci, urazí se; neboť světla není v něm.“ (Jan 11,9.10) [Řecké slovo pro ›narážet‹, skandalízo, patří ke stejnému kmenu jako skándalon = náraz, pohoršení.] Blaze těm, kteří patří k první z těch dvou skupin! O nich už skladatel žalmů říká: „Pokoj mnohý těm, kteří milují zákon tvůj, a nemají žádné urážky /není pro ně žádné padání – přel. /.“ (Žalm 119,165 – přel.)
Ale na druhé straně mohou slova „a žádné pohoršení v něm není“ také znamenat, že ten, který miluje svého bratra, není druhým urážkou, nedává jim žádnou příčinu k urážce. Je nemožné, aby zjevováním Boží přirozenosti byl někdo jiný přiveden ke klopýtnutí. Tento poukaz je důležitý, zvláště vzhledem ke svůdcům tehdejší i dnešní doby, kteří dělali a dělají právě to: Snaží se svými idejemi klást léčku pravým Božím dětem.
Jestliže se však někdo uráží o Krista, tak je to jeho vlastní chyba. Kristus je ještě i dnes „kámen úrazu a skála pohoršení“ (1. Pet. 2,8). Na něm se rozdě-lují duchové. Když někdo neposlouchá Boží slovo, je postaven, aby se o to slovo urazil. Tomuto rozsudku se v určitém smyslu nemůže vyhnout žádný věřící. Když totiž, jak to je jeho určením, zjevuje Krista, tu jsou tím lidé tohoto světa zraněni ve své pýše, urazí se o to. Tomu nemůžeme zabránit. Kdybychom se o to pokoušeli, stali bychom se nevěrnými. Nemůžeme odejmout pohoršení a bláznovství kříže (1. Kor. 1,23). Ale dávat urážku tímto způsobem nemá nic společného s jednáním, o kterém je řeč v našem verši. Tento rozdíl je významný. Určitým způsobem musíme dávat urážku, v jiném ohledu to nesmíme (Mat. 18,7).
Kéž nám náš dobrotivý Bůh pomůže, abychom převáděli do praxe také zásady tohoto verše! Jak nekonečně mnoho by se získalo, kdybychom své bratry ve skutečnosti a pravdě milovali, a tím by nám bylo zabráněno, abychom jim nějakým způsobem byli urážkou! Bez tohoto svatého ›oleje‹ bratrské lásky se zdárnému soužití v Boží rodině nebude dařit. Jestliže tu však je, budou překonávány i vážné těžkosti.
(1. J. 2,11)
Na začátku jedenáctého verše se setkáváme s toutéž konstrukcí jako v předcházejícím verši: „ten svého bratra nenávidící“. Tvar přítomného času zde tedy popisuje člověka, který je stále ve stavu, že nenávidí svého bratra. Tato nenávist je pro něho charakteristická. Co znamená ›jeho bratr‹, jsme viděli už ve verši 9.
Jedenáctý verš je doplněním devátého verše a především doplňuje protiklad mezi pravým a nepravým. Na jedné straně je pravý věřící, který je a chodí ve světle a zjevuje to tím, že miluje svého bratra. Na druhé straně je falešný vyznavač, který je ve tmě a chodí ve tmě, a zjevuje to tím, že nenávidí svého bratra. Neutrální postavení mezi tím neexistuje. Kde není láska, je nenávist. Může být skrytá, ale je tu.
Vícekrát jsme už mluvili o ›tmě /temnotě/‹ jako o stavu, ve kterém se od přirozenosti nalézá neznovuzrozený člověk. Ale musíme se naučit rozumět, že to, co člověk je od přirozenosti, netvoří základ toho, jak s ním Bůh bude jednat v soudu. Ne, tak Písmo nemluví. Člověk se bude muset spíše odpovídat za své skutky: „Toto ale je ten soud, že světlo přišlo na svět, a lidé milovali více tmu nežli světlo, neboť jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19) Na základě toho, co „vykonal v těle, podle toho, jak jednal, ať je to dobré nebo zlé“ obdrží člověk spravedlivý Boží rozsudek (2. Kor. 5,10), nikoli proto, že je od přirozenosti zlý.
Možná, že tyto řádky čte někdo, kdo ještě není znovuzrozen a tím je ještě ve svých hříších. Nech se varovat! Ďábel ti chce našeptávat, že Bůh je nespravedlivý, protože tě činí odpovědným za něco, čím jsi od přirozenosti a za co vůbec nemůžeš. Ale tak tomu není. Jsi před Ním odpovědný za to, jak se zachováš vůči Spasiteli: zda světlo zavrhneš, nebo je přijmeš. Bůh tě nepovede k odpovědnosti pro to, že ses narodil ve tmě a že jsi „zatemněn v rozumu“ (Ef. 4,18). Když ale zavrhneš světlo, které k tobě přichází skrze Boží slovo, pak budeš jednou mít proti sobě právě toto Slovo jako soudce. „Kdo mnou pohrdá a nepřijímá slov mých, má, kdo by jej soudil. Slova, která jsem mluvil, ta jej souditi budou v nejposlednější den,“ říká Pán Ježíš (Jan 12,48).
Milí přátelé, pevně držme: Na základě toho, co jsme od přirozenosti, jsme ztraceni; souzeni budeme na základě toho, co jsme udělali. Bohu ale buď věčný dík: Náš Spasitel zemřel vzhledem k obojímu! Na kříži vytrpěl Boží soud jak za to, co jsme od přirozenosti, tak i za to, co jsme jako odpovědní lidé učinili zlého. Ovšem ty požehnané následky Jeho díla smíření se vztahují jen na ty, kteří v Něho věří.
Temnota má pro toho, kdo v ní je a chodí v ní, pustošivé následky: činí ho slepým. Neboť je dodáno: „Protože temnota oslepila jeho oči.“
Když držíme zvíře nebo i člověka dost dlouho ve tmě, nutně se ztrácí i jeho vidění. Na jiném místě používá apoštol Pavel tentýž obraz, když o těch, „kteří hynou“, říká: „… v nichž bůh světa tohoto zaslepil mysl nevěřících, aby se jim nezazářilo světlo evangelia slávy Krista.“ (2. Kor. 4,4) Ďábel chce člověka za každou cenu držet ve tmě, aby neviděl světlo, které svítí v Pánu Ježíši. A výsledkem stavu slepoty je, že člověk „neví, kam jde“. Nejenže se zdržuje tam, kde je vše temné, kde člověk o Bohu nic neví, nýbrž také jeho vlastní oči jsou temné.
Tak z dvojí příčiny nemůže vidět, kam spěje.
Jak otřesný je to úděl! Chytrý, moderní člověk, který dnes v mnoha směrech ví více než lidé dříve – ani on to nejdůležitější neví: neví, kam jde. Jestliže zůstane v tomto politováníhodném stavu, pak už to je jen jeden krok, a zachvátí ho věčná temnota. Boží slovo říká o „bludných hvězdách“, že „jim mrákota tmy zachována jest na věčnost“ (Judy 13).
Ještě lze uniknout z tohoto hrozného stavu. Neboť Kristus přišel na svět jako světlo, aby každý, kdo v Něho věří „ve tmě nezůstal“ (Jan 12,46). Jen vírou v Něho, Světlo, může člověk sám přijít do světla. A člověk to musí udělat, dokud je to světlo ještě přístupné: „Dokud světlo máte, věřte v světlo, abyste se stali syny světla.“ (Jan 12,36)
Přijali všichni čtenáři ve víře toto světlo? Pak blaze jim! Smějí pak jít jako synové světla po cestě, která je naprosto opačná k cestě vedoucí do věčné temnoty. Neboť také toto jsou slova našeho Pána a Spasitele: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) V triumfu nad vší temnotou mohou věřící už dnes vědět a vyznávat:
„Nebo u tebe jest studnice života,
a v světle tvém světlo vidíme.“
(Žalm 36,10)
Světlo a tma – to je rozdíl mezi nebem a peklem.