1. Janův 1,1 – 2,2
PRVNÍ VELKÝ ODDÍL v tomto Dopisu zahrnuje první kapitolu a dva první verše druhé kapitoly. Tato část obsahuje prakticky celé učení Dopisu. Jsou rozvinuty tři velké pravdy:
Bez udání poukazu na autora Dopisu nebo adresáty, začíná tento Janův dopis bezprostředně Kristem. Osoba Božího Syna stojí tak vyvýšená před očima pisatele, že on sám úplně ustupuje do pozadí.
Také se zdá, že vzhledem k vznešenosti a vážnosti předmětu není čas vyměnit si obvyklé pozdravy: ›Poslední hodina‹ už začala a už povstalo mnoho antikristů (kap. 2). Byla to vskutku poslední zvěst Boží rodině, a čas naléhal.
(1. J. 1,1)
Sotva bude možné najít v celém Novém zákoně oddíl, který je bohatší a hlubší na pravdu než první verše tohoto Dopisu. Pojednávají, smíme-li to takto vyjádřit, o vlastním „jádru“ křesťanství.
Jan, který „zůstal“ jako poslední z apoštolů (Jan 21,22.23), hledí ve svém Dopisu zpět na určitý počátek; a my se můžeme ptát, proč to dělá a co tím má na mysli, když k tomu také své Evangelium uvádí slovy: „Na počátku“. Začněme u druhé otázky.
Když se ve svatém Písmu mluví o ›počátku‹, je tím zpravidla označen počátek nějakého zvláštního období, které má význam pro Boží cesty s lidmi. V tomto směru nalézáme v Písmu hlavně čtyři počátky, a musíme je od sebe dobře rozlišovat.
Bible, Boží slovo, začíná vznešenými, jako do skály vytesanými slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“ (1. M. 1,1) To je začátek stvoření, začátek času. Jak daleko v minulosti tento počátek leží, nedokáže nikdo říci. Od té doby mohly uplynout miliardy let.
Jedno je však pevné: Byl to Bůh, který povolal vesmír v jsoucnost, viditelný jakož i neviditelný svět. On sám tu byl předtím.
Na začátku Janova evangelia slyšíme, jak už bylo poznamenáno, rovněž o jednom začátku; ten však leží ještě daleko před počátkem stvoření: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. Toto (nebo: On) bylo na počátku u Boha.“ (verše 1.2) Vpravdě to je počátek bez počátku, počátek bez času.
Obě použitá slova znějí sice v 1. Mojžíšově 1 a v Janu 1 v češtině naprosto stejně: „na počátku“. V řečtině však vykazuje výraz v Janu 1 jednu zvláštnost. Před slovem ›počátek‹ chybí člen. Je tam prostě jen „na počátku“, nikoli „na /tom/ počátku“. To ozřejmuje, že se neukazuje na nějaký určitý, pevný časový bod. Pak by tam bezpodmínečně musel být člen.
Nikoli, tak daleko, jak jen můžeme jít ve svých myšlenkách do minulé věčnosti, ať kamkoli položíme ten bod – to ›Slovo‹ bylo tu. Dříve než něco začalo, byl On, byl Syn „u Boha“. Všechno bylo stvořeno skrze to ›Slovo‹, to ›Slovo‹ ale je bez počátku, je věčné. Bůh jediný má v Sobě samém věčnou existenci, a „to Slovo byl Bůh“.
O třetím počátku se zmiňuji spíše zběžně a více kvůli úplnosti. Markovo evangelium začíná slovy: „Počátek Evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Zde máme počátek služby Pána Ježíše, počátek kázání evangelia skrze Božího Syna.
O něco dále zpět jde Lukáš, když na začátku svého Evangelia mluví o takových lidech, kteří „od počátku byli očití svědkové a služebníci slova“ (Luk. 1,2).
Začátek Prvního Janova dopisu má mnohé společného s Lukášem 1: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme viděli svýma očima, co jsme spatřovali a čeho se naše ruce dotýkaly, ohledně Slova života.“
Je nám nápadné, že Jan neříká: „Kdo byl od počátku“, nýbrž: „Co…“ Ale protože věc, o které mluví, přivádí do spojení se „Slovem života“, s Kristem, můžeme vycházet z toho, že popisuje počátek křesťanství v Osobě Krista. Náš Dopis začíná obdivuhodnou skutečností z Jana 1, verše 14: „A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (a viděli jsme jeho slávu, slávu jako jednorozeného od Otce) plné milosti a pravdy.“
Výraz ›od počátku‹ (jiný než ›na počátku‹) má u Jana zvláštní význam. V jeho Dopisech se vyskytuje ne méně než osmkrát. Je vždy používán, aby ukázal zjevení nějaké osoby nebo věci, o které se mluví, ať je dobrá nebo zlá. Pohled na kapitolu 3 může pomoci k lepšímu pochopení této myšlenky. Tam se mluví o ďáblu a je o něm řečeno: „Ďábel hřeší od počátku.“ (verš 8) Tím není poukázáno na to, co byl dříve, než se stal ďáblem. Když však od Boha odpadl, hřešil od počátku. To je jeho charakter jako ďábla: Hřeší.
Když tento význam výrazu ›od počátku‹ použijeme na Pána Ježíše, ukážou se nám velké slávy. On byl božská Osoba, Osoba Božství. Ale vstoupil na tento svět jako člověk, byl a žil jako skutečný člověk na jevišti plném hříchu. A co zde od počátku zjevoval? Zcela jiný druh života – věčný život. „A ten život byl zjeven.“ (kap. 1.2)
To byl vskutku nový, obdivuhodný začátek! Všechny dřívější věky zjevovaly jen příběh padlého člověka. Bylo to ustavičné opakování toho, co je ›první člověk‹. Mohlo přejít tisíc let, dva tisíce a více let – byla to přece stále jen historie ›prvního člověka‹. Až přišel Kristus, ten ›druhý člověk‹, člověk z nebe (1. Kor. 15,47), Syn Otce (2. J. 3). Ten zjevil zcela nový život, jak ve své plnosti ještě nikdy předtím nebyl viděn. Jinými slovy: V Jeho Osobě bylo možné vidět, co je pravé křesťanství. To je to, co Jan myslí slovy: ›Co bylo od počátku‹.
Ještě je však otevřena jiná otázka, proč se pisatel vrací k tomuto počátku. Když jsme viděli, co má na mysli výrazem ›Co bylo od počátku‹, není odpověď už těžká.
Jak už bylo poznamenáno v úvodu, už tehdy, když Jan psal, tu v křesťanstvu byli zlí svůdcové, antikristovští učitelé. Šířili falešné myšlenky o Pánu Ježíši a předstírali, že mají nové, vyšší světlo v božských věcech. Tím podkopávali víru prostých Božích dětí. Neboť kdyby se božská pravda musela rozvíjet dál, jak oni tvrdili, pak to na počátku nebyla pravda a víře Božích dětí by byla zcela vzata půda pod nohama.
To je ten důvod, proč se Jan se vší energií zde a stále znovu ve svých Dopisech vrací k tomu, co bylo od počátku. Když se Syn Boží stal tělem, zjevoval dokonalým způsobem Boha a božský, věčný život. Nadto nemůže nic být. Dokonalé zjevení pravdy skrze Syna vylučuje každý další vývoj. Něco dokonalejšího neexistuje. On sám je ta cesta a ta pravda a ten život (Jan 14,6). Všechno, co bylo později učeno a vychvalováno jako vyšší vývoj křesťanství, je prostě blud a ne to, co bylo od počátku. Apoštol varuje Boží děti a jakoby říká: „Nenechte se oslepit tím, co je vychvalováno jako nové. Pravda je stará. A to, co je nové, není pravda. Zvěst, kterou jste slyšeli od počátku, jen ta sama je božská zvěst. V tom musíte zůstávat. Když k vám přijdou lidé a řeknou, že mají nové učení, nový systém myšlení, nové zjevení, pak je nechte jít, pro sebe se ale držte pevně toho, co bylo od počátku – Krista, zjeveného v těle.“
Skutečně to je až dodnes ďáblova taktika, přidávat ke zjevené Boží pravdě lidské myšlenky a spekulace, aby ji tak přivedl k „vyššímu rozvinutí“ a učinil ji pro lidského ducha přitažlivější. Neodmítne prostě pravdu nebo proti ní nebojuje – ačkoli občas činí i to –, nýbrž nechá ji nejprve být, ale přidá k ní cizí prvky. To je mnohem nebezpečnější než otevřený odpor. Tak tvrdí také dnes mnoho bludařů: „My samozřejmě věříme v Bibli. Ale je zde ještě nové zjevení, nové učení, které apoštolové za staré doby ještě neznali…!“
Měli bychom se se vší rozhodností od takových „nabídek“ odvracet a věnovat sluch varování apoštola Jana – varování, které leží ukryto už ve vstupních slovech jeho Dopisu! Velmi rychle obdržíme jasno o hlasu, který k nám mluví, když se zeptáme: „Je to to, co bylo od počátku?“
Jakkoli Církev (Shromáždění) velmi selhala, jakkoli jsme i my také velmi přispěli k úpadku křesťanstva – to, co bylo od počátku, zůstává, protože Kristus zůstává. V Něm zjevená pravda je nedotknutelná a zůstává k dispozici pro každého, kdo po ní touží. Jaká hluboká útěcha v tom pro nás spočívá ve dnech, které jsou charakterizovány převratem a rozpadem!
Mezi takzvanými ›gnostiky‹ byl jeden směr, uvedený Cerinthem, alexandrijským Židem, který tvrdil, že Kristus je božský duch. Že teprve po křtu sestoupil na Ježíše a ovládal Jej během celého Jeho života, ale že od Něho odešel, když visel na kříži. To byla jedna z mnoha forem zlého učení, které jsou shrnuty pod pojmem ›gnosticismus‹. Nesly silně intelektuální charakter, přičemž v tomto systému hrála smutnou roli také magie, a dokonce i nemravnost. I dnes jsou uvnitř křesťanstva lidé, kteří v té či jiné formě říkají totéž: že Ježíš je jen přirozený syn Josefa a Marie a že Kristus je duch, který se Ho zmocnil. To je například základní učení takzvané ›křesťanské vědy‹.
Jiný směr mezi gnostiky popíral skutečnost Ježíšova lidství. Tito bludaři popírali, že měl lidské tělo. Pro ně bylo vše zlé spojeno s materiálním, s hmotou, a bylo pro ně nemyslitelné, že Božství by kdy mohlo sestoupit, aby přebývalo v hmotném stánku. Pro ně byl Ježíš jen fantom, jakoby řídký vzduch, který nelze uchopit – vyzařování Boha, nic víc.
Jan ve svých Dopisech čelí oběma bludům, aniž by je ovšem přímo jmenoval nebo blíže popisoval. Proti posledně jmenovanému bludu vystupuje nejdříve, když pokračuje:
„…, co jsme slyšeli, co jsme viděli svýma očima, co jsme spatřovali a čeho se naše ruce dotýkaly, ohledně Slova života.“ (verš 1)
Stále ještě říká: „co“, nikoli: „kdo“, protože mluví o ›Slovu života‹. To je přirozeně Kristus, ale ještě Ho nejmenuje osobně. Pisateli jde o to, aby ukázal, co v Něm bylo zjeveno, když byl zde. On byl to ›Slovo života‹, to znamená, že On dal božskému životu plné vyjádření. Jak nádherná skutečnost! Když chceme vědět, co je věčný život ve vší své dokonalosti, ve vší své čistotě, musíme se dívat na Pána Ježíše, musíme hledět na Jeho život zde na zemi, jak nám jej líčí Evangelia. To je to, co Jan má na mysli ›Slovem života‹.
Je pravdou, že počátečními slovy prvního verše udává pisatel obsah svého Dopisu. Nicméně ale v něm vyjadřuje také pokrok ve zkušenosti, který oni, apoštolové, vzhledem ke Kristu prožili. To, co zde líčí, je prohlubující se důvěrnost s touto božskou Osobou. A tak každý z použitých výrazů přivádí Pána Ježíše blíže k nám.
Začíná tím, co slyšeli. Ale nebyl to jen nějaký vzdálený hlas. Můžeme přece někoho slyšet zdaleka, aniž bychom ho mohli vidět; oni však přišli k ›Slovu života‹ tak blízko, že k tomu může přidat: „…, co jsme viděli.“ Mohli Ho vidět z největší blízkosti. Ale je možné na někoho hledět z největší blízkosti, aniž by bylo možné se ho i dotknout; oni přišli k ›Slovu života‹ tak blízko, že může dodat: „… a čeho se naše ruce dotýkaly.“
Vskutku, Jan a druzí apoštolové znali Krista, Slovo života, velmi důvěrně. Nebyl u nich jako „vzduch“, který nelze uchopit, ne jako nějaké přechodné vidění, nýbrž člověk z masa a krve. Nemýlili se.
Cožpak pisatel v oné poslední, památné noci sám neležel na Ježíšově klíně a neopřel se o Jeho hruď a nezeptal se: „Pane, kdo jest ten, který tě zradí?“ (Jan 13,23; 21,20) A když Pán vstal – nevstoupil ještě večer téhož dne do středu učedníků, shromážděných v Jeruzalémě, a nevyzval je, protože se báli: „Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte; neboť duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti.“ (Lukáš 24,39)? Také o osm dní později se stalo něco podobného, když Pán řekl Tomášovi: „Vlož prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou a vpust v bok můj, a nebuď nevěřící, ale věřící.“ (Jan 20,27)
Ano, tak blízko přišel k nám lidem ten Nekonečný, Nejvyšší! Bůh přišel do Svého vlastního stvoření jako člověk, přišel k nám tak blízko, že se nám mohl zjevit a zemřít za naše hříchy. To nás věčně povede k velebení.
Jestliže je zde jmenováno trojí vnímání smysly (slyšení, vidění, dotýkání se), tu se to děje na jedné straně proto, aby – proti idejím gnostiků – bylo poukázáno na skutečnost Ježíšova lidství. Na druhé straně ale tím chce Duch Svatý také vyzvednout, jak vhodný je pisatel k tomu, aby o tom podal zprávu.
Ale ještě než opustíme tento verš, budiž poukázáno na rozdílné druhy časů, které Duch Svatý užívá v řeckém textu. Jistě tak nejsou voleny „náhodně“. Jsou to také právě druhy časů, které řeckému jazyku propůjčují tak hluboké možnosti vyjadřování. Dvě první podřízené věty znějí:
„…, co jsme slyšeli“;
„…, co jsme viděli svýma očima“.
Zde je použit tvar perfekta. Dvě následující věty mají naproti tomu tvar aoristu, který můžeme na rozlišení přeložit takto:
„…, co jsme spatřovali“;
„… a čeho se naše ruce dotýkaly“.
Jako pravidlo můžeme předem poznamenat: forma perfekta popisuje v řečtině přítomné následky nějakého jednání v minulosti. Udává nějaký stav, který byl dosažen už v minulosti a který ještě trvá. Také forma aoristu je tvar minulosti; ale je to typická vyprávěcí forma, jíž jsou podávány historické události.
V obou prvních větách tvarem perfekta tedy Jan zdůrazňuje trvalé výsledky jejich zkušeností. To, co od počátku viděli a slyšeli, bylo i potom tak, když o těchto věcech psal. To je to, co je zde vyjádřeno tvary perfekta. Ale pak vyzdvihuje tvary aoristu určitost událostí, které apoštolové v osobním jednání s Pánem prožili. K tomu slouží tvar aoristu. Tak máme nejprve jeho trvání na tom, co zůstává; a potom to všechno potvrzuje tím, že historicky podává zprávu o minulosti. Anebo jinak řečeno: Nejdříve máme konstatování týkající se učení, a potom historické konstatování.
Vyjadřovací schopnost rozdílných řeckých druhů času je právě pro výklad Prvního Janova dopisu tak důležitá. Proto jsem se toho blíže dotkl hned na začátku. Jestliže si čtenář tyto jednoduché významy jmenovaných forem časů bude moci vtisknout do paměti, bude vlastnit dobrý klíč pro další studium tohoto Dopisu a Písma vůbec. Může k tomu přijít a přijde ještě ten či onen jiný tvar vyjádření času, ale toto jsou na začátku ty nejdůležitější. Tam, kde se to bude zdát na místě, budu v dalším tyto formy časů označovat ›perf.‹ a ›aor.‹.
Pro ještě trochu bližší vysvětlení těch dvou jmenovaných časů budiž jako příklad uveden ještě jeden verš z Prvního dopisu Korintským. Tam jiný pisatel, Pavel, popisuje obsah evangelia a říká: „Neboť jsem vám nejprve předal, co jsem i přijal: že Kristus za naše hříchy zemřel (aor.) podle Písem; a že byl pohřben (aor.) a že byl vzkříšen (perf.) třetího dne podle Písem.“ (1. Kor. 15,3.4) Historické skutečnosti spasení o smrti a pohřbení Krista jsou vyjádřeny aoristem. Jeho vzkříšení je však popsáno perfektem, což znamená asi tolik, co: Jednou byl tehdy vzkříšen a je stále ještě v tomto stavu; to jest, On žije.
Avšak vraťme se zpět k našemu textu. Viděli jsme, že věčný život v Pánu Ježíši na zemi došel svého dokonalého vyjádření a že nemůže existovat nějaké nad to jdoucí zjevení. Vzhledem k ustavičným snahám Satana, aby odvrátil náš pohled od Krista a v Něm zjevené pravdy a vedl k něčemu novému, máme stále znovu zapotřebí, abychom se vraceli k tomu, co jsme „slyšeli od počátku“, aby to v nás „zůstávalo“. To tvoří nejen naši bezpečnost, nýbrž také naše štěstí; neboť tak také budeme „zůstávat v Synu a v Otci“ (1. J. 2,24).
Druhý verš v 1. kapitole představuje vsuvku, v níž je blíže vysvětleno a rozšířeno to, co bylo řečeno v 1. verši. Myšlenka věčného života je v něm uchopena takto:
(1. J. 1,2)
Když apoštol Jan mluví o ›životě‹, tu má na mysli téměř vždy duchovní, božský život – život jako zásadu. Používá pro to bez výjimky řecké slovo ›zoé‹. Je to v Novém zákoně nejušlechtilejší slovo pro ›život‹ a vyskytuje se jen v našem Dopisu 15krát. Tento život je nejen život bez začátku a bez konce, nýbrž je to přirozenost Boha samého. Jen Bůh má život v Sobě samém. Jan rozlišuje proto ostře mezi tímto božským životem a přirozeným životem (řecky psyché), jak se s tím setkáváme například v kapitole 3, verši 16: „On za nás položil svůj život; i my jsme povinni za bratry pokládat život.“
Zatím co se v prvním verši o Kristu mluví jako o ›Slovu života‹, verš 2 nám Jej ukazuje jako ›život‹ nebo také jako ›věčný život‹. Nemusíme tedy vytvářet žádný rozdíl mezi ›životem‹ a ›věčným životem‹. Hned to najdeme potvrzeno.
Duch Svatý v tomto verši poukazuje na tři skutečnosti velkého dosahu:
Ve větě: „Věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven“, je zvláštní konstrukce, která znamená asi tolik jako: „Věčný život, který je toho druhu, že…“ Je tedy nejen učiněno konstatování, nýbrž je vyzdvižen charakter věčného života. A co je charakterem věčného života? Že má svou vlast u Otce a nám byl zjeven.
To je nevyzpytatelná milost, obdivuhodné dění: Věčný život byl zjeven! Tímto zjevením se chceme zabývat ještě trochu blíže. Předem však ještě tuto poznámku: Je to vše jiné než samozřejmé, že se Bůh zjevuje; neboť nespočívá v podstatě Božství, aby se dávalo poznat. Po celou za námi ležící věčnost to konečně nečinilo. Když to ale přesto činí, tu je to jenom čistá milost. My na to někdy zapomínáme.
›Zjevit‹ znamená oznámit to, co už existuje, ať je to viditelné nebo neviditelné. Kdy a kde byl nyní život zjeven? Nikoli když Pán byl ještě v nebi, když byl u Otce. Teprve když se Boží Syn stal člověkem, byl život, který až do té doby byl u Otce, zjeven – zde na zemi a nikde jinde. To neznamená, že věřící by také už dříve neobdrželi život shůry; ale věc jako taková ještě nebyla zjevena.
Když Syn Boží dlel na zemi jako člověk, zjevil ve Svém dokonalém a svatém chození, co to je věčný život. Nyní se zdá být se zjevením věčného života spojen dvojí úmysl. Nejprve ten, aby lidé, kteří byli pro Boha mrtví, obdrželi tento věčný život vírou v Krista. Neboť „Bůh svého jednorozeného Syna poslal do světa, abychom my skrze něho žili“ (kap. 4,9). „Toto jsem vám psal, abyste věděli, že máte věčný život, kteří věříte ve jméno Syna Božího.“ (kap. 5,13) „A toto jest svědectví to, že Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.“ (kap. 5,11)
To je obšťastňující první stránka: Zjevení života skrze Pána na zemi se stalo s tím úmyslem, aby lidé měli podíl na tomto božském životě. Může někdo někdy zcela změřit toto nekonečné požehnání?
Ale pak Bůh zjevením věčného života skrze Svého Syna sledoval ještě další úmysl: Měli jsme vědět, jakého druhu je ten život, který v Něm vlastníme. To je neméně vzácné. Jestliže zde byl věčný život zjeven v Osobě Ježíše, pak po něm už nemusíme namáhavě pátrat ani v sobě ani v druhých: V Něm se stal dokonale viditelným, a to ve všech jen představitelných okolnostech lidského života. Ať byl dítě nebo chlapec nebo dospělý muž, ať žil vskrytu nebo na veřejnosti – vždy ukazoval, jakého druhu je božský život, který nám je darován. Ve všem ukazoval lidem, kdo je Bůh.
My, Boží děti, zjevujeme božský život jen zlomkovitě, jeden tento milý rys, druhý onen. Avšak to všechno je jen slabým, nehodným vyjádřením toho, co božský život skutečně je. Neboť tisíc věcí, které ve svém životě dovolujeme, ten obraz zatemňuje. Avšak jaká útěcha: Bůh ukazuje Svým dětem, jaký vzácný život jim dal ve Svém Synu! On je náš život; neboť kdo má Syna, má život (kap. 5,12). Ve své dokonalosti je však spatřován jen v Tom, který je jeho zdrojem. Nechceme proto svůj pohled směřovat výlučně na Něho?
Zbývá nám ještě, abychom se podívali na prostřední část druhého verše:
Zde Jan nemluví o slyšení, předpokládá se, že s Pánem už byli důvěrní. Také už nečteme jako na začátku „slyšet a vidět“, nýbrž „vidět a svědčit a zvěsto-vat“. To, co apoštolové viděli, když zde Pán Ježíš žil, o tom svědčili, a také to pak zvěstovali – věčný život. Komu platilo jejich svědectví a jejich zvěstování? Svatým.
Ačkoli my už nemůžeme Spasitele vidět svýma přirozenýma očima, jsme přece skrze svědectví apoštola Jana a jeho spoluapoštolů uschopněni vidět Jej ve víře – zjevení věčného života. A tak pokračuje:
(1. J. 1,3a)
Tento verš ještě jednou shrnuje to, co bylo řečeno ve dvou prvních verších. Jak je udivující a pozoruhodné, že apoštol ve třech verších třikrát říká: „Viděli jsme“ (perf.), a tím poukazuje na trvalou známost, získanou viděním víry. Opakování je buď známka slabého pisatele, nebo výraz velké síly. Není pochyby o tom, co zde znamená to trojnásobné opakování. Jestliže apoštol mluví jen jednou o velebícím spatřování (verš 1), tu je jeho trojnásobné trvání na absolutnosti jeho vědění tím významnější. Ještě buď poznamenáno, že apoštol v prvních pěti verších také třikrát zmiňuje, že „jsme slyšeli“ (perf. – verš 1, 3 a 5). Spojuje se zde, tak jako i později, s ostatními apoštoly, ačkoli to v sobě nezahrnuje, že ti také skutečně v některé době osobně zvěstovali „Slovo života“. Apoštol se dívá na apoštolství jako na celek.
A pak udává cíl apoštolského zvěstování: „Abyste také vy s námi měli společenství“ – vy věřící, s námi apoštoly. To už je udivující výrok. Apoštolové už dávno opustili tuto zem, a v průběhu staletí se v křesťanstvu rozšířilo mnoho zlého. A přece můžeme ještě i my dnes mít s apoštoly společenství. To znamená: Smíme a máme mít totéž společenství, jako měli apoštolové od raných dnů křesťanství. A pak je popsán charakter tohoto apoštolského společenství.
(1. J. 1,3b)
›Společenství‹ je vysloveně novozákonní slovo. Je charakteristické, že se ve Starém zákoně nevyskytuje ani jednou. O ›společnících‹ tam sice slyšíme, ale ne o společenství. Ale co je pro křesťanství především charakteristické, je společenství (srv. se Sk. 2,42; 1. Kor. 1,9). Mít s někým společenství znamená sdílet s ním tytéž zájmy, myšlenky a pocity. A to, jak hned uvidíme, předpokládá více než jen určité dohody a úmluvy na lidském základě.
Nejprve ale ještě jiná otázka. Proč Jan prostě neřekne: „… abyste také vy měli společenství s Otcem a Synem“? Proč nejprve uvádí apoštoly a ukazuje, s kým oni mají společenství? Kvůli antikristům a svůdcům. V dalším velkém oddílu první kapitoly je pravé společenství postaveno do protikladu k falešným nárokům bludařů na společenství s Bohem (verše 6 a 7). Muži jako Cerinthus zavrhovali svědectví apoštolů a popírali očišťující sílu Ježíšovy krve, avšak tvrdili, že mají společenství s Bohem. To je důvod, proč Jan už zde uvádí společenství a nejprve mluví o apoštolském společenství. Společenství apoštolů bylo nejen s Bohem jako takovým, nýbrž také s Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Není žádné jiné společenství. Bez Ježíše Krista nemá nikdo společenství s Bohem. A jen ti, kteří mají společenství s apoštoly, mají také společenství s Bohem a s Jeho Synem.
Toto pevně držet má až do našich dnů největší důležitost. Cožpak nejsou i dnes mnozí, kteří zavrhují svědectví apoštolů, a tím s nimi nemají společenství, přesto však mnoho mluví o Bohu a o společenství? Ve skutečnosti popírají Syna, a proto nemají ani Otce (kap. 2,23). Je lhostejné, co mluví a tvrdí – jen ten, kdo „vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v něm zůstává Bůh a on v Bohu“ (kap. 4,15). To jedině je pravé společenství s Bohem. Všechno ostatní je klam a lež.
Předpokladem pro společenství s božskými Osobami je vlastnění věčného života. Proto Pán Ježíš ve Své obdivuhodné modlitbě ke Svému Otci říká: „Toto ale je život věčný, aby poznali tebe, toho jedině pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3) Život, který věřící vlastní; věčný život, který mu je z milosti dán; život, který Kristus zjevoval na zemi – tento život nás uschopňuje k společenství jak s Otcem, tak také i se Synem. Uvádí nás do postavení, ve kterém vnímáme své vztahy k Otci a k Synu; neboť to znamená ›poznávat‹: Vnímat vztahy a těšit se z nich. Život se rozvíjí v pozitivní a požehnané známosti toho jedině pravého Boha a Jeho Syna Ježíše Krista – Toho, kterého Otec poslal na svět.
Abychom mohli mít společenství s Bohem, je tedy zapotřebí více než jen vlastnit odpuštění hříchů, jakkoli to je a zůstane základní a důležité (srv. s 1. J. 1,7.9). Musela být vyjasněna otázka viny a muselo dojít ke smíření. A tak Bůh ve Své lásce k nám poslal Svého Syna „jako smíření za naše hříchy“ (kap. 4,10). Ale teprve skutečnost, že Kristus se stal naším životem, nám otevírá požehnání společenství s Otcem a se Synem. Neboť teprve tím dosahujeme schopnost k požitku a radosti v Bohu. Vlastnění věčného života je neobyčejné požehnání, za které nikdy nemůžeme dost děkovat. Leží jakoby u kořene celého Dopisu, je předpokladem a pramenem pro každé další požehnání, které nám je v tomto Dopisu ukázáno – ano pro radost nebe samého.
To velkolepé tedy není jen skutečnost, že my, kteří jsme kdysi byli hříšníky, jsme přijati, nýbrž že my, protože se Kristus stal naším životem, prožíváme požehnání společenství s Otcem a se Synem. Jsme učiněni hodnými, abychom nyní měli tytéž myšlenky a city jako Bůh. On je má sám v Sobě, a my je máme v Něm, ale jsou tytéž. Oškliví si On zlo? Děláme to i my. Má On – abychom jmenovali jen některé příklady – zalíbení v lásce, čistotě, věrnosti a upřímnosti? I my to cítíme přesně stejně. To je společenství.
Ale pak je ještě rozlišováno mezi společenstvím s Otcem a společenstvím s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Jak se tomu má rozumět? Nuže, zastavíme-li se u toho prvního, máme společenství s Otcem vzhledem k Jeho Synu. Nemá Otec nevýslovnou radost ze Svého Syna, který – když byl zde na zemi – činil stále to, co se Jemu líbilo (Jan 8,29)? Ano, Spasitel mohl říci: „Otec miluje Syna.“ (Jan 5,20) Jen On mohl také udat důvod pro Otcovu lásku: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal.“ (Jan 10,17)
Ale když Otec nalézá všechnu Svoji radost ve Svém Synu, pak chce tuto radost sdílet se Svými dětmi. A tak nám poukazuje na Svého Syna, abychom Jej i my mohli znát, a jakoby nám říká: „Tento jest ten Syn můj milý, v němž jsem nalezl zalíbení.“ „Toho poslouchejte.“ (Mat. 3,17; Luk. 9,35) Jsme-li silou Ducha Božího vedeni k tomu, abychom poznávali a obdivovali výbornosti Ježíšovy Osoby – Jeho poslušnost, Jeho zasvěcení se Bohu, Jeho lásku až do krajnosti –, pak máme tytéž myšlenky a pocity jako Otec: máme s Ním společenství o Jeho Synu.
Kdykoli věřící Otci děkují za Jeho Syna a s velebením k Němu mluví o tom, co na Něm objevili za krásy – tu je to výraz jejich společenství s Otcem. Jistě, jen Otec zná Syna dokonale (Mat. 11,27), jen Ten Ho oceňuje tak, jak On to zasluhuje. Přesto máme Syna (1. J. 5,12), milujeme Ho a radujeme se z Něho v síle Ducha Svatého.
Na druhé straně máme také Otce; neboť „kdo vyznává Syna, má také Otce“ (kap. 2,23). A tak je naše společenství také s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Dříve než se tím hned budeme zabývat, poznamenejme, že je zde poprvé v tomto Dopisu uvedeno osobní jméno ›Ježíš‹. Tím je On postaven na roveň ›Slovu života‹, ›věčnému životu‹, té dobře známé Osobě, která je ›Syn Otcův‹ (2. J. 3). Také pořadí titulů je pozoruhodné: Ježíš Kristus. Poukazuje na to, že Ten, jenž dlel a zemřel na zemi (›Ježíš‹ = „Hospodin /Jehova/, Spasitel“), je nyní ten na Boží pravici oslavený ›Kristus‹ (Kol. 3,1; Sk. 2,36).
Jakým způsobem máme nyní společenství se Synem? Ve vlastnění Otce. Tato stránka je stejně tak nezměrná jako ta první. Jednorozený Syn nás vedl k poznání Otce, oznámil Ho (Jan 1,18), takže ten, kdo viděl Syna, zároveň viděl také Otce (kap. 14,9). V již uvedeném slově z Matouše 11 přece dále čteme: „… aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti.“ (verš 27) Syn zjevuje Otce. Učinil to, když byl na zemi – „A známé jsem jim učinil jméno tvé…“ (Jan 17,26a) – a činí to dnes skrze Ducha Svatého – „… a známo učiním“ (verš 26b).
Právě v Evangeliu podle Jana nalézáme sdělení, která Syn dal o Otci. Jen v pěti kapitolách, které začínají umýváním nohou a končí modlitbou Pána (kap. 13-17), se slovo ›Otec‹ vyskytuje ne méně než padesátkrát. Neboť zde nacházíme také zvláště zjevení Otce skrze Syna. V době Svého života na zemi mohl Pán tedy mluvit k učedníkům o Otci jen obraznou řečí. Ale přijde hodina – a ta mezitím přišla –, že jim bude „zjevně o Otci zvěstovati“ (Jan 16,25). Toto otevřené zvěstování o Otci nalézáme v novozákonních Dopisech.
Jaká nadmíru bohatá požehnání nám jsou darována! Nejenže Jeho Otec, je také naším Otcem (Jan 20,17), nýbrž On probouzí také v našem srdci porozumění o tom, KDO je Jeho Otec. Mluví nám o Svém Otci, abychom z Něho mohli mít tutéž radost jako On. Jinými slovy: abychom měli společenství se Synem.
Jak nekonečné požehnání! Otec miluje Syna a Syn miluje Otce – a my máme s nimi společenství a dostáváme jejich náklonnosti. Máme společenství s Otcem ve vlastnění Syna, a máme společenství se Synem ve vlastnění Otce. Něco většího, milovaní, nemůže být, dokonce ani v nebi ne.
(1. J. 1,4)
Mít společenství s Otcem a se Synem je koruna všeho požehnání. Může pak být naše radost jiná než plná?
Je pravda, že naše praktické uskutečňování toho všeho je dnes ještě opravdu nedokonalé; je také pravda, že věčný život se bude moci plně rozvinout teprve nahoře ve slávě. Přesto už máme toto společenství, už jsme na oceánu Boží lásky, nemusíme tam teprve přijít. Jestliže ještě něco hledáme nebo se o něco snažíme, tu to není společenství. Ale ať už se ještě prakticky máme jakkoli mnoho co učit – máme Otce a máme Syna, máme společenství s nimi. Právě to tvoří naši radost.
Náš verš jasně ukazuje ještě dvojí. Předně že se tento Dopis obrací na Boží děti, a to s cílem, aby jejich radost byla plná. Neobrací se na nevěřící, na vyznavače bez života, ačkoli se v něm mluví i o nich. A nebyl napsán proto, aby věřící znejistil, nýbrž aby jejich radost přivedl k plné míře. V průběhu našich úvah se může ukázat potřebným to připomenout.
A potom zde před sebou máme „svaté Písmo“: „A toto vám píšeme …“ Je krajně důležité, že tato sdělení k nám přišla skrze inspirované apoštolské spisy, že jsou písemně fixovaná. Apoštolové nejprve viděli a slyšeli, a potom o tom psali. Bohu buď za to dík! Náš díl je nyní číst, co oni napsali k našemu upevnění a radosti. Kéž k tomu Pán dá všechnu milost!
První čtyři verše z 1. Janova 1 nám ukázaly, jak byl božský život v Kristu na zemi zjeven a věřícím sdělen a jak oni v síle tohoto života byli uvedeni do společenství s Otcem a se Synem. Jsou to skutečně vznešená sdělení, která jsme tam nalezli – zjevení, která jsou schopná učinit naši radost plnou. K tomu nám je Duch Svatý také dal (verš 4).
Ale s tak požehnanými výsadami jsou spojeny také odpovědnosti. Proto se musíme také učit chápat, co je Boží přirozenost – podstata Toho, s nímž jsme ve společenství. To je obsah veršů 5 až 10, jimiž se nyní chceme zaměstnávat. Tvoří druhou část prvního velkého oddílu v tomto Dopisu (kap. 1,1 - 2,2).
(1. J. 1,5)
Výrok tohoto verše představuje rozšíření nebo doplnění toho, co bylo řečeno ve verších 1 až 3. To, co apoštolové „ohledně Slova života“ viděli a slyšeli, také pak ve vhodný čas Božím dětem zvěstovali. To jsme viděli.
Ale nadto apoštolové („my“) od Krista (nikoli: co se Krista týká, nýbrž od Něho) slyšeli zvěst, a také tuto nám zvěstovali. Svědectví apoštolů nepřicházelo z druhé ruky. To, o čem svědčili, nevěděli jen z doslechu. Ne, oni to obdrželi přímo od svého Pána.
To je velmi důležité konstatování, které je způsobilé posilnit naši víru. Původně se obracelo proti různým odchýlením a závěrům gnostiků, a je k nim v přímém protikladu.
Co tehdejší falešní učitelé nabízeli a co ti dnešní chtějí křesťanským lidem učinit chutným, to vše má na sobě jednu nenapravitelnou vadu: Oni to „neslyšeli od Něho“. Spíše to má původ v jejich rozumu, jejich logice, jejich fantazii a v dalších podobných věcech, ale ne v Kristu. Ani jeden z nich nemůže říci, že to „slyšel od Něho“. A když to někdo přesto tvrdí, ačkoli jsou jeho učení v rozporu s apoštolským učením, tak je to lhář.
O tomto lživém duchu budeme velmi brzy slyšet ještě více. Apoštolové mohli v každém případě říci: „My jsme z Boha.“ A otázka, zda někdo je skutečně ve spojení s Bohem, se i dnes ještě rozhoduje pouze podle toho, zda přijímá jejich slovo jako od Boha, anebo ne: „Kdo zná Boha, naslouchá nám; kdo není z Boha, nenaslouchá nám.“ (kap. 4,6)
Co nyní je obsahem této zvěsti? Že Bůh je světlo a není v Něm vůbec žádná tma. Tato zvěst je vážná, ale je také velkolepá. Jakkoli velmi ale může zkoumat naše srdce, nemůže nikterak být oddělena od zjevení, které bylo před námi v prvních čtyřech verších kapitoly.
Zjevení života jde spolu se zvěstí o Boží svatosti. Jedno je tak důležité jako druhé. Člověk nemůže přijímat Boží milost a odmítat Jeho pravdu. Obě se „staly skrze Ježíše Krista“ (Jan 1,18).
Jistě, Bůh je také láska, ale je příznačné, že to je v tomto Dopisu řečeno teprve poměrně pozdě (kap. 4,8.16). To, že On je světlo, zdůrazňuje Duch Svatý hned na začátku. Mezi křesťany byl vždy sklon upřednostňovat lásku na úkor světla. Ale Bůh to nedopustí. Nikdy neobětuje světlo na oltář lásky. Světlo a láska – obojí jsou Jeho podstatné znaky a obojí patří k sobě. Mohou se jevit jako extrémy (krajní stanoviska), možná jimi také jsou. Jsou však spolu nerozlučně spojeny a mají stejnou cenu.
Vůbec můžeme ve svatém Písmu konstatovat skutečnost, že naproti jedné pravdě leckdy stojí jiná, která má stejnou cenu. Proto nesmíme nikdy zdůrazňovat jednu pravdu nebo jednu stránku, a druhou o tom zanedbávat. Jinak bychom se podobali někomu, kdo se v člunu staví tolik na jednu stranu, že se převrátí.
Dříve než budeme blíže mluvit o tom, co znamená ›světlo‹, měli bychom se ještě krátce zabývat tím, proč apoštol na mnoha místech mluví o ›Bohu‹ a na jiných místech o ›Otci‹. Na první pohled se to může jevit jako nevýznamné. Avšak nevýznamné to rozhodně není.
Mysleme jen na zvěst, kterou vzkříšený Pán svěřil Marii: „Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu a k Bohu svému a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17) Už jen tato slova činí jasným, že tato jména nebo tituly – zvláště v Janových spisech – nejsou nikdy použity bez určitého úmyslu a v žádném případě nemohou být jednoduše zaměňovány. O Otci se mluví vždy tehdy, když jde o nám darovanou milost a o vztahy, do kterých jsme k Bohu přivedeni nebo které existují v Božství samém. Když však jde o Boží přirozenost a o naši odpovědnost, přichází vždy před naše zraky Bůh. Když budeme dbát na tyto rozdíly, velmi nám to napomůže k porozumění Dopisu.
V našem místě (verši 5) jde skutečně o Boží přirozenost. A tak v důsledku toho se už nemluví jako v prvních čtyřech verších o Otci, nýbrž už jen o Bohu (verše 5-10). A co je Boží podstata? Je to ›světlo‹. To vyjadřuje nejprve to, že je absolutně svatý, absolutně čistý – příliš čistých očí, než aby zlo byť i jen viděl (Abakuk 1,13). On není to světlo, ještě méně jen nějaké světlo; a On také není jen ve světle, ačkoli to poslední je pravda (verš 7), nýbrž Bůh je sám v Sobě světlo. Stejným způsobem je Bůh také láska, jak jsme se toho právě dotkli. Obojí nejsou jen Boží vlastnosti, jako například spravedlnost nebo dobrotivost jsou Boží ctnosti či vlastnosti, nýbrž tvoří Jeho vlastní podstatu.
To je důvod, proč před ›světlem‹ (jako později potom ani před ›láskou‹) není člen. Nečteme: „Bůh je to světlo.“ To by vedlo naše myšlenky na nějaký předmět nebo určitou věc, dávalo by nám myslet na něco jako světlo stvoření nebo něco podobného. Ne, to Písmo neříká, nýbrž dává nám vědět: Světlo je jeden z podstatných Božích rysů. Světlo je Boží přirozenost. Vše, co v sobě nese byť i jen stopu tmy nebo zlého, je s Bohem neslučitelné.
V řečtině existují takzvané reciproké (vzájemné, oboustranné) věty. To jsou věty, u kterých je možné vzájemně zaměnit podmět a přísudek, aniž by se poškodil význam. Takové věty se zde v Janových spisech vyskytují, a jsou vždy velmi poučné.
O reciprokou větu jde tehdy, když jak přísudek, tak i podmět mají člen. V 1. Jana 3, verš 4 máme příklad reciproké věty: „Hřích je bezzákonnost.“ Jak podmět (›hřích‹), tak i přísudek (›bezzákonnost‹) mají člen. Proto jsou podmět a přísudek zaměnitelné a mohlo by být stejně tak dobře řečeno: „Bezzákonnost je hřích.“
V našem verši v 1. kapitole je (v řečtině) před ›Bůh‹ člen, ale není před ›světlo‹: „/Ten/ Bůh je světlo.“ To sice není správné např. v němčině, ale tak to stojí v řeckém textu. To znamená, že zde nejde o reciprokou větu, nemůžeme navzájem zaměnit předmět a přísudek a říci: „/To/ světlo je Bůh.“ Stejně tak málo můžeme ve 4. kapitole v 8. verši přeložit: „/Ta/ láska je Bůh.“
Naproti tomu zde ›světlo‹ a ›láska‹, vždy použité bez členu, popisují Boží podstatu: Bůh je světlo a Bůh je láska.
Boží podstata jako světlo je zde představena jako základ našeho společenství s Bohem. Jsme-li v mravní, duchovní temnotě, nemůžeme s Ním mít společenství. Proto je zde učiněno dvojí konstatování, jedno je vyjádřeno kladně, druhé záporně: Bůh je světlo – v Něm není vůbec žádná tma (to znamená ani nejmenší stopa tmy).
Když byl Pán Ježíš na tomto světě, zjevil Boha také v tomto rysu Jeho podstaty. Jako ›pravé světlo‹ stavěl vše a každého do Božího světla (Jan 1). Bez tohoto světla není žádný život. To je převládající stránka v Janově evangeliu. Zde, v 1. Janově dopisu, je světlo viděno více jako předpoklad pro společenství.
Tak je pravda, že světlo zjevuje všechno, všechno, co je čisté a co není čisté (Ef. 5,13; Jan 3,20.21). V té míře je ›světlo‹, jak kdosi řekl, ožehavé slovo. Bůh v křesťanství netrpí nic, co je v rozporu s Jeho přirozeností. Abychom s Ním mohli mít společenství, musíme sami být „světlo v Pánu“ (Ef. 5,8), musíme mít Jeho přirozenost.
To nás ale vede k vznešené a oblažující stránce této ›zvěsti‹: Bůh se dokonale zjevil v Pánu Ježíši. V Něm, můžeme také říci: v pravém křesťanství, je Bůh plně známý. V době Starého zákona se Bůh dával poznat jen úlomkovitě. Jinak to ani vůbec nebylo možné, neboť ještě nebylo vykonáno vykoupení. My ale máme tu neocenitelnou výsadu, že žijeme v době, ve které se Bůh dává dokonale poznat, a to ve Svém Synu Ježíši Kristu!
Tak dnes také víme, že Bůh je světlo. Avšak to nás neděsí a nevyhání nás to od Něho pryč. A proč ne? Protože jsme v novém narození obdrželi věčný život, a tím právě to, co jsme nazvali Boží přirozenost. Je Bůh světlo? Naprosto! Nuže, tento podstatný rys nyní vlastníme také. Bůh ho má sice v Sobě samém, a my ho máme jen „v Pánu“, ale je to tentýž rys. Co Bůh vlastní ve Své podstatě, to nám z milosti daroval – tím, že jsme se „narodili z Boha“ (Jan 1,13; 1. J. 5,1).
Jestliže chceme vidět, jakého druhu je ten život, který nám byl propůjčen, tu se nemusíme dívat na sebe, nýbrž na Krista v Evangeliích. On je dokonalým zjevením Boží přirozenosti. V Něm bez nejmenších odchylek vidíme, co je světlo a co je láska.
Jak to vše je schopné učinit nás nadmíru šťastnými – a vděčnými! Bylo to v Božím srdci, aby se nám zjevil. Za to Ho budeme věčně chválit a oslavovat. A bylo to v srdci Pána Ježíše, dát se pro to k dispozici, ať Jej to mělo stát cokoli. Může být odpovědí našich srdci něco jiného než oddanost a velebení?
Viděli jsme: Nic není čistší než světlo; a Bůh je světlo, a není v něm vůbec žádná tma. A abychom s Ním mohli mít společenství, musíme být „děti světla“ (Ef. 5,8). Neboť mít společenství s Otcem a se Synem také znamená mít společenství se světlem. To ale vylučuje chození ve tmě. To je to další, na co Duch Svatý v našem biblickém textu nyní vede náš pohled. Má tím v úmyslu varovat Boží děti před takovými, kteří sice o sobě tvrdí, že mají nové světlo a hlubší poznání, ale kteří ve skutečnosti nejsou ani znovuzrozeni.
(1. J. 1,6)
„Jestliže řekneme“ – tento výraz nalézáme ve verších 6 až 10 třikrát. Jde tedy o to, co vyznáváme: „Jestliže řekneme…“ A toto vyznání k božským věcem a Osobám může být pravé, ale může také být nepravé. Už tehdy bylo v křesťanstvu mnoho falešných učitelů, kteří se novými idejemi snažili svést věřící, oni sami ale k nim nepatřili. Proto zde apoštol přechází k tomu, aby vyznání, které někdo předkládá, přezkoušel na jeho pravost. K tomu používá jednoduché základní pravdy, které jsou vyvýšeny nad každou diskusi – zde pravdu, že Bůh je světlo.
„Jestliže řekneme“ je podmínková věta. Jan používá ve svých Dopisech za účelem argumentace určité podmínkové věty, které svou formou v řečtině nechávají otázku, zda jmenovaný předpoklad je splněn, nebo ne, nezodpovězenou. Anebo jinak vyjádřeno: Pisatel ponechává ten případ prostě otevřený, aniž by v té chvíli rozhodoval o tom, zda v jeho očích je podmínka pravdivá nebo nepravdivá, ale považuje ten případ naprosto za možný.
Toto nedefinované „Jestliže“ můžeme u Jana nejlépe přeložit následovně: předpokládejme ten případ, že; když nastane ta okolnost, že. Že toto „Jestliže“ je užito také k tomu, aby rozlišilo pravé od nepravého, jasně ukazuje náš verš, ano celý oddíl až do kapitoly 2 verše 6.
Jako další je třeba poznamenat, že apoštol neproměnně říká „my“: „Jestliže my řekneme.“ Zjevně je ale toto ›my‹ třeba chápat šířeji než v prvních pěti verších. Tam mluvil o „my“ a „nás“ na jedné straně a o „vy“ a „vás“ na druhé straně. To znamená, že rozlišoval mezi apoštoly na jedné straně a adresáty Dopisu, Božími dětmi, na druhé straně. Viděli jsme, že to mělo své oprávnění a význam.
Ale nyní klade důraz jinam a už nemluví o „nás“ a o „vás“, nýbrž pod pojmem „my“ shrnuje všechny vyznavače. Velmi často v tomto Dopisu popisuje ›my‹ rodinu Božích dětí. Přečtěme si jen počáteční verše 2. a 3. kapitoly: My máme Přímluvce u Otce. My se máme nazývat děti Boží. Avšak ve verších, které máme před sebou, jsou zájmenem ›my‹ míněni všichni ti, kteří se přiznávají ke Kristu. Protože Bůh jedná s lidmi způsobem odpovídajícím jejich vyznání a mnozí se nazývali a nazývají podle jména Pána, nenechává apoštol slovo „my“ padnout.
Je velmi důležité uchopit tento způsob pohledu. Mnoho Božích dětí si totiž myslí, že nejsou žádní vyznavači. A přece jimi jsou. Nejsou sice nepraví vyznavači bez života, ale přesto jsou vyznavači. Také my, Boží děti, stojíme – pokud jde o naši odpovědnost před Bohem – na půdě vyznání, které vyznáváme, a také my musíme na sebe nechat přiložit Boží měřítko. Ovšem Bůh nebude nikdy v žádném z těch Svých vzbuzovat pochybnost o tom, zda skutečně je Boží dítě. Naproti tomu ale bude odhalovat jako vyznavače bez života ty, kteří mají jen vnější vyznání ke Kristu, ale nemají věčný život. Dříve nebo později budou jako takoví zjeveni, jakkoli se snad odvolávají na to, že jsou ve společenství s Bohem.
Mít vyznání, že máme společenství s Bohem, bezpodmínečně zahrnuje nárok na to, že máme věčný život. Neboť vlastnictví věčného života je přece základem společenství s Otcem a se Synem. Jak jinak bychom mohli být v souhlasu s Božími myšlenkami, pocity a náklonnostmi? Jestliže ale vyznání jde souběžně s chozením ve tmě, pak je to lež. Tma nemůže mít žádné společenství se světlem. Ty věci jdou proti sobě, vylučují se.
„Chodit ve tmě“ je to, co člověk tohoto světa dělá stále. Nezná ani Boha, ani sebe, a proto také nezná nutnost mít Spasitele. Bez ohledu na výdobytky techniky a kultury jsou lidé od přirozenosti „zatemněni v rozumu, odcizeni Božímu životu pro neznámost, která je v nich“ (Ef. 4,18). Jsou tmou – také my jsme jí byli (Ef. 5,8) – a chodí ve tmě. Tma oslepila jejich oči, a tak nevědí, kam jdou (1. J. 2,11). Bůh tohoto světa má zájem na tom, aby myšlení nevěřících zůstalo oslepeno, „aby se jim nezasvítilo světlo evangelia slávy Kristovy“ (2. Kor. 4,4).
To je vskutku zničující úsudek o lidech: zatemněni – ve tmě – nevědomí – slepí! Takoví lidé mohou docela dobře být nábožní; také Kain byl takový. Ale ještě nikdy nebyli se svými hříchy v Božím světle. Proto chodí ve tmě. Ano, nenávidí světlo a nejdou ke světlu, protože jejich skutky jsou zlé (Jan 3,19.20).
To všechno není v žádném případě popis věřícího, který upadl do hříchu. Naopak! Podmínky, které jsou zde položené, slouží k tomu, aby byli rozeznáni praví věřící od pouhých vyznavačů. Tato linie je v tomto Dopisu později ukázána ještě jasněji, když se bude mluvit přímo o „Božích dětech“ a o „dětech ďábla“ (1. J. 3,10). Rozdíl mezi těmito dvěma rodinami je zde ten, že Boží děti chodí ve světle – následující verš nám to ukáže – a že děti ďábla chodí ve tmě. ›Chodíme‹ (tvar přítomného času) ostatně vyjadřuje obvyklý nebo ustavičný běh života.
Jestliže tedy vyznáváme, že máme s Bohem společenství, ale zásadně chodíme ve tmě a ani v nejmenším se nestaráme o Jeho vůli, pak je náš celý život jednou jedinou lží. Ale ještě více! Závěr zde je dvojí, souhlasící a popírající. Čteme nejen: „… tak lžeme,“ nýbrž je k tomu ještě doplněno: „… a nečiníme pravdu.“ To je velmi významné. Pravda je totiž nejen rty podané vyznání víry, nýbrž něco, co má mít vliv na náš praktický život. Máme pravdu činit, a tak ve svém každodenním životě vyjadřovat Boží podstatu.
Všimněme si na závěr tohoto verše ještě, v jak pozoruhodném vztahu k sobě navzájem jsou jednotlivé dílčí věty:
Následující sedmý verš ukazuje úplný protiklad k předcházejícímu verši. Je to zdůrazněno tím, že má na začátku slovo „ale“.
(1. J. 1,7)
Zde jsou popsány tři charakteristické znaky, které jsou pravdivé o všech Božích dětech. Přitom poslední dva vyplývají z prvního:
Nejprve ještě jednou k významu slova ›Jestliže‹: „Jestliže ale to je ten případ, že chodíme ve světle…“ Pisatel ponechává rozhodnutí o tom, zda tomu tak je, nebo ne, otevřené. Ale jestliže tomu tak je, pak to, co je řečeno ve zbytku věty, je pravda. Přitom však používá i nadále 1. os. mn. čísla. Výroky zbytku věty jednoznačně ukazují, že platí jen na pravé vyznavače, na pravé Boží děti. V předcházejícím verši tomu je přesně naopak.
Abychom mohli lépe rozumět tomu, co znamená „chodit ve světle“, bude nám pomocí, když se nejprve obrátíme k poukazu, který je připojen jako srovnání nebo měřítko pro naše chození ve světle. „… jako on je ve světle.“ Bůh je nejen sám v Sobě světlo, nýbrž On je také ve světle, jak se zde dovídáme.
To je vznešené, krajně dalekosáhlé zjištění, které také spolu zakládá naše štěstí. Ačkoli Boží přirozenost a podstata vždy byla a je světlo, On nebyl, pokud jde o Jeho cesty s lidmi v dřívějších obdobích, „ve světle“, tak jako je dnes. To znamená, že Mu nebylo možné se lidem plně zjevit. To však nespočívalo v Něm, nýbrž v tom, že člověk upadl do hříchu a že ještě nebylo vykonáno dílo vykoupení.
Bůh se jistě tu a tam dával zlomkovitě poznávat, nejvíce ještě v Izraeli, a to byla vždy milost. Ale to vše neslo více charakter tmy než světla. Některá místa z období Staré smlouvy to mohou ujasnit.
Když se izraelský lid blížil Bohu, aby obdržel slova smlouvy, tu stáli pod horou; „Hora pak ta hořela ohněm až do samého nebe a byly na ní tmy, oblak a mrákota“ (5. M. 4,11). A o něco dále k tomu Mojžíš připojuje: „Ta slova mluvil Hospodin ke všemu shromáždění vašemu na hoře z prostředku ohně, oblaku a mrákoty, hlasem velikým, a nepřidal nic více… Vy pak když jste uslyšeli hlas z prostředku tmy… (5. M. 5,22.23).
Působivý a charakteristický je ten výjev, který je ve Druhé Mojžíšově knize popsán takto: „Tedy stál lid zdaleka; Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kde byl Bůh.“ (2. M. 20,21) Může něco lépe popsat situaci pod první smlouvou než toto zjištění? Lid stál zdaleka; jen Mojžíš sám šel tam, kde byl Bůh, ale Ten byl v mrákotě! Zcela v souhlasu s tím jsou slova, kterými Šalomoun o staletí později uvedl svou modlitbu k zasvěcení chrámu: „Hospodin řekl, že bude přebývati v mrákotě.“ (1. Král. 8,12) Ano, Bůh byl do jisté míry oponami a různými institucionálními zřízeními odcloněn od hříšného člověka.
Jak mocná tu je proměna, kterou Pán Ježíš uvedl! Boha žádný nikdy neviděl, ale „jednorozený ten Syn, který je v lůnu Otce, ten ho oznámil“ (Jan 1,18 – přel.). Jen Osoba Božství mohla Boha zjevit, a jen člověk mohl být prostředníkem mezi Bohem a lidmi, Člověk Kristus Ježíš (1. Tim. 2,5). Protože On se nyní v nekonečné lásce sám dal jako oběť a vykonal dílo smíření, opona se roztrhla odshora až dolů. Bůh je ve světle, Bůh je dokonale zjeven. To je nezměrná milost! Když v síle Ducha Svatého vstupujeme do svatyně Boží přítomnosti, je všechno světlo. Můžeme poznávat, kdo je Bůh, protože se dal v Synu plně poznat.
Tím jsme už u stránky, která se týká nás: My chodíme ve světle. Ano, milovaní, to je místo nebo sféra, kde se smíme ve víře pohybovat – ve světle plného Božího zjevení. Toto postavení – a je to bezpodmínečně postavení – Bůh ve Své neomezené milosti daroval každému ze Svých dětí. Nejde zde o způsob, jak chodíme, nýbrž o místo, kde chodíme. Také se na tomto místě nejedná o napomenutí – napomenutí, abychom chodili tak, jak to odpovídá světlu, nýbrž Duch Svatý vychází z existující skutečnosti. Jestliže vůbec jsme praví křesťané, pak chodíme ve světle.
Že toto je požehnaný význam tohoto často chybně chápaného místa Písma, je zřetelné už ze slov Pána Ježíše, když o Sobě mluví jako o ›světlu světa‹ a pokračuje: „Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8,12) Je nemožné následovat Pána Ježíše, což dělají všechny Jeho ovce (Jan 10,4.27), a přece chodit ve tmě. „Kdo chodí ve tmách, neví, kam jde.“ (Jan 12,35) Je to popis věřících, kteří selhali? Nikdy! Ti se přece obrátili „od temnosti ke světlu“ (Skutky 26,18) a Bůh je povolal „ze tmy v předivné světlo své“ (1. Pet. 2,9). Tam se nyní smějí pohybovat.
Je přirozené, že musíme takové slovo použít na své srdce a svědomí. To je při slyšení Božího slova vždy potřebné. Ale použít nějakou pravdu je něco jiného než ji vysvětlovat. Nemůžeme na to dost jasně poukázat právě proto, že apoštol Jan v tomto Dopisu mluví tak často abstraktně a ponechává praktické uskutečňování mimo zřetel. Když na to nedbáme, sotva tomu Dopisu porozumíme.
Přesto se pravda, že chodíme ve světle, jako On je ve světle, jistě obrací i k našemu svědomí. Neboť nebude nás vědomí o tom, že chodíme před Bo-žíma očima, ochraňovat před hřešením? Všechno, i naše selhání, je nakonec osvětlováno světlem Jeho přítomnosti a stavěno na pravé místo.
Pokud však jde o vlastní učení, tu se o případu, že nějaký věřící zhřeší, bude mluvit teprve ve 2. kapitole ve verších 1 a 2. Zde naproti tomu není tématem naše odpovědnost, nýbrž postavení, do kterého jsme Boží milostí přivedeni. Chtějme Mu děkovat nejen za tuto milost, ale také za to, že mluví právě tak, jako to činí zde: abstraktně a bez toho, že by mluvil o otázce našeho uskutečňování! Jen tímto způsobem můžeme věc správně uchopit.
Ještě jeden protiklad vede k sobě naši pozornost. Když je řeč o nás, mluví se o chození ve světle; jestliže ale je předmětem Bůh, pak je řečeno, že je ve světle. My chodíme – On je.
Máme se z toho snad naučit, že naše chození, náš život zde je jen přechodný, zatím co Bůh přebývá ve věčnosti?
Když tedy tomu tak je, že chodíme ve světle, jako Bůh je ve světle, to znamená, že jsme skutečně Boží děti – co je potom důsledkem? Že je vyjádřen určitý druh společenství. Proto dovětek zní: „…tak máme společenství mezi sebou.“
Tento výrok byl často vykládán s poukazem na 3. verš naší kapitoly tak, jako by mluvil o našem společenství s Bohem. Ale už jen volba slov nedovoluje takové vysvětlení. Společenství mezi sebou – to je přece společenství jednoho s druhým, společenství mezi těmi, kteří stojí na společné půdě. Ale Boží slovo nikdy nedává prostor myšlence, že Bůh s námi stojí na téže půdě. Zcela naopak! Jakkoli nezměrně je nám, Božím dětem, požehnáno, zůstáváme stále lidmi a Bůh, který nás zplodil, zůstává vždy Bohem a je nad námi nekonečně vyvýšený. Pán Ježíš neřekl Marii Magdaléně: „Vstupuji k našemu Bohu a Otci,“ nýbrž: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17) Na Boha nikdy není pohlíženo jako na našeho „společníka“, který má s námi právě tolik společenství jako my s Ním. To je nemyslitelné. Nikoli, „společenství mezi sebou“ znamená vzájemné společenství Božích dětí v křesťanské rodině.
Ale není také toto neocenitelná výsada? Uvnitř rodiny Božích dětí je společenství, které je výsledkem toho, že všechny chodí ve světle – společenství takových, jejichž oči vidí totéž. Jaké štěstí je s tím spojeno! Egyptští neměli mezi sebou žádné společenství, když na ně přišla rána tmy. Boží děti ale mají mezi sebou společenství, protože v Božím světle smějí vidět totéž a těšit se z toho. Jejich radosti a požehnání jsou společné radosti a požehnání. Jejich cena je tím, že jsou prožívány společně, jen zvětšena. Zároveň je tím ničivému sobectví lidského srdce jednou provždy vzata půda pod nohama. Jaký triumf nad každou formou závisti a nepřejícnosti: Máme společenství mezi sebou!
Jan zde nemluví o církevním společenství. Vůbec nikdy nemluví o církevních záležitostech. Nemá před sebou Shromáždění (Církev) jako Boží dům ani jako tělo Kristovo, nýbrž Boží rodinu. Například odpověď na otázku, kdo je oprávněn k účasti na stolu Páně a kdo ne, nesmíme hledat v tomto Dopisu. Zde je vše osobní, a „společenství mezi sebou“ u Jana znamená společnou radost Božích dětí z jejich společného dílu. Radost z duchovních požehnání, ano z Krista samého, sdílíme zásadně se všemi věřícími.
V tomto způsobu pohledu spočívá hluboká útěcha právě pro nás ve dnech rozptýlenosti. Z církevního pohledu nemůžeme jít, žel, společně s mnoha Božími dětmi, protože jdou po cestách, které Boží slovo neschvaluje. Společenství Boží rodiny je naproti tomu v určitém smyslu i dnes ještě nedotčeno. To nás skutečně může činit velmi šťastnými.
Nedávno nám naše pomocnice v domácnosti – je to věřící křesťanka – řekla, že v jejím sboru mají bratra, kterému utekla žena, protože se stal věřícím; my že se máme za něho modlit, protože je skleslý. Jak rádi jsme vyhověli prosbě této ženy! Společná láska k Pánu nás spojuje. –
Anebo na cestách či na dovolené se setkáme s lidmi, jejichž vzezření a chování v nás dávají vzniknout naději, že by to mohli být věřící. A když se ukáže, že je to pravda, jaká radost potom naplňuje naše srdce! Jsou to pro nás naprosto cizí lidé, a přece se k nim cítíme být přitahování více než k vlastním příbuzným, které snad známe už mnoho let, ale kteří nemají Spasitele. Mít společenství mezi sebou – to je velká výsada, dnes i navěky.
Právě jsme mluvili o společenství očí, které vidí totéž. Pro ty, kteří chodí ve světle a těší se z tohoto společenství, tu vzniká další důsledek: Smějí poznávat cenu Kristovy oběti. Apoštol to vyjadřuje takto. „A krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od všeho hříchu.“ Spojkou ›A‹ připojuje toto požehnání k předtím jmenovanému. To je třetí stránka nebo třetí část postavení, které nám je propůjčeno.
V této obsažné větě je nemálo bodů, kterých si máme všimnout, a my o nich chceme postupně mluvit.
Jako první si uvědomujeme, že otázku našeho hříchu nelze prostě přejít. Chodíme ve světle a světlo nám ukazuje, co jsme od přirozenosti a že nemůžeme říci, že bychom byli bez hříchu. Ale i když nám světlo nutně zjevuje náš hřích, tu nám přece ukazuje – Bohu buď za to chvála a dík! – ještě také něco jiného: krev Ježíše Krista, která ho odejmula. Je jakoby před Bohem na ›slitovnici‹ (porovnej s 3. M. 16). Když Bůh z místa přebývání Své slávy shlédne dolů na ›truhlu smlouvy‹, nevidí už naše hříchy, nýbrž krev Svého Syna, která za ně byla vylita. Kdekoli to světlo svítí, v celé plnosti svítí, tam zjevuje cenu Kristovy krve. Ani dnes, ani v celé věčnosti nebude nikdy nějaký okamžik, kdy tato krev nebude před Božíma očima. Navěky zůstane na ›slitovnici‹. Nic nám nemůže dát hlubší pokoj než toto vědomí. „Když /Já/ uzřím krev…“ – to bylo už tehdy v oné noci Fáze slovo Pána k Jeho lidu; za touto krví byli dokonale bezpeční (2. M. 12,13).
Všimněme si v této souvislosti také, že se nemluví prostě o smrti Krista, nýbrž o Jeho krvi. Krev vyjadřuje více než smrt. Krev ukazuje na oběť. Je to vždy krev, která je vylévána – krev Božího Beránka. Krev je symbolem života, neboť život (nebo: duše) těla je v krvi (3. M. 17,11). Ve svatém Písmu znamená proto vylití krve vzetí života; v případě Pána Ježíše dání života. Ježíšova krev znamená tedy smírčí smrt, kterou Pán Ježíš za nás dobrovolně vytrpěl. „A on je smíření za naše hříchy.“ (1. J. 2,2)
Způsob, jakým je zde mluveno o Pánu Ježíši ve spojení s Jeho krví, je rovněž pozoruhodný. Nejprve je jmenováno Jeho lidské jméno: Ježíš. Kdybychom následovali některé staré řecké rukopisy, pak na našem místě, jakož i v kapitole 4, verši 3, je jméno ›Ježíš‹ samotné bez dodatku ›Krista‹. Celkem se pak jméno ›Ježíš‹ v tomto Dopisu vyskytuje samostatně šestkrát (kromě jmenovaných míst ještě v kap. 2,22; 4,15; 5,1; 5,5). Je to Člověk Ježíš, jenž dal Svou krev. Jen jako člověku Mu to bylo možné. Ale On je nekonečně více než jen člověk: On je Jeho Syn, Boží Syn, Syn Otce. Ať si bludaři tehdy a nechť si takoví dnes tvrdí, že Ježíš byl od Svého narození až do Své smrti pouhý člověk – Písmo svaté svědčí o něčem opačném: Krev, která tu tekla, byla nejen krev člověka, nýbrž také Toho, kdo je ve věčném vztahu k Bohu.
Nuže, tato krev „nás očišťuje od všeho (nebo: každého) hříchu“. To je jediný prostředek, který to dokáže učinit. Přitom nás nesmí tvar přítomného času ›očišťuje‹ svádět k chybné myšlence, jako by se zde jednalo o pokračující, opakovaný proces. To se sice někdy učí, ale odporuje to učení svatého Písma. Když jde o mravní očišťování ›vodou‹ Božího slova, tedy o praktické posvěcování, je skutečně potřebné ustavičné, opakované použití. Mysleme jen na umývání nohou v Janu 13: „Neumyji-li tebe, nebudeš míti dílu se mnou.“ (8. verš) Jestliže však je předmětem smiřující očištění Ježíšovou krví, tak tu je jen jedno použití: „Neboť jednou obětí dokonalé učinil na věky (nebo: nepřerušeně) ty, kteří jsou posvěcováni.“ (Židům 10,14)
Ne, tvar přítomného času zde znovu vyjadřuje abstraktní konstatování: Krev … očišťuje. To je to, co ona činí. Není to otázka času, a proto není napsáno: Očistila; také ne: Očistí; nýbrž toto je charakteristické pro krev: Ona očišťuje. Je to trvalá síla Ježíšovy krve: Očišťuje nás od všeho hříchu. A nejen od tohoto nebo onoho hříchu, nýbrž od každého hříchu. Jaká nekonečná útěcha v tom pro nás spočívá, milované Boží děti!
Bůh sice ve Své nevyzpytatelné milosti učinil opatření také pro ten vážný případ, že bychom my jako Jeho děti ještě zhřešili. Ale o tom se v našem verši ještě nemluví; apoštol se tohoto předmětu chápe teprve od 1. verše 2. kapitoly. Zde však se smíme učit té velké pravdě: Na základě jednou provždy přinesené oběti Ježíše Krista od nás Bůh vzdaluje hřích. Protože krev, která byla vylita ke smíření za naše hříchy, je stále před Božíma očima, je pro nás nyní vytvořena cesta do svatyně. Vědomí o ceně Ježíšovy krve smí provázet každé Boží dítě od začátku jeho cesty víry až k jeho konci; ano, bude nás obšťastňovat až do vší věčnosti.
Jen na základě této krve může Bůh odpouštět hříchy, o čemž se pak mluví také v 9. verši. ›Odpustit hříchy‹ znamená v řečtině doslova ›poslat hříchy pryč‹ – to je význam, který nás bude zaměstnávat ještě v 9. verši a má co činit se shlazením viny. Očištění od hříchů se jeví být dodatečnou stránkou odpuštění hříchů. Kristova krev nás očišťuje od hříchů, takže nyní před Bohem stojíme bez hříchů. V tomto smyslu jsme od svých hříchů v krvi Beránka umyti (Zj. 1,5; 7,14). S tím spojené je také očištění našeho svědomí před Bohem (Žid. 9,14; 10,22). Protože víme, že jsme krví Ježíše, Jeho Syna, očištěni od každého hříchu, nemáme už svědomí z hříchů (Žid. 10,2).
To vše jsou obdivuhodná požehnání, ale jsou otevřená jen pro ty, kdo věří v sílu Jeho krve (Řím. 3,25). Jen pro ně je Pán Ježíš ›slitovnicí‹ (nebo: prostředkem smíření). Zdůraznit to ještě jednou mi leželo na srdci na konci uvažování o těchto velkolepých verších. Bůh buď ale chválen skrze Ježíše Krista, že nás v Něm přivedl do takového nádherného postavení, jak je popisuje tento verš!
S veršem 8 před nás přichází druhé ›Jestliže‹:
(1. J. 1,8)
Tak jako předtím, má apoštol před sebou všechny křesťanské vyznavače, ať jsou praví nebo nepraví. Zkouší jejich vyznání, testuje je pomocí božských zásad. Přitom se s nimi se všemi staví na jednu půdu („/my/“) a rozlišuje pravé od falešných prostě podle toho, zda splňují podmínky, či nikoli. Test na začátku se přece obracel proti nepravému tvrzení některých, že mají společenství s Bohem. Neboť pokud toto tvrzení bylo spojeno s chozením ve tmě, byla to lež.
Ale nyní k tomu přistupuje něco dalšího. Už v době apoštola Jana tu byli falešní učitelé, kteří se odvažovali troufale říkat, že nemají hřích: „Jestliže řekneme, že hříchu nemáme…“
Gnostikové (viz Úvod) si například zakládali na tom, že mají zvláštní, vynikající „duchovní poznání“ (řecky: gnósis). Toto poznání, že je uschopňuje zůstávat zcela nedotčenými hříchem. Ode dnů apoštolových se ten blud dále rozvíjel různými cestami. Tak je dnes hříšnost hříchu mnoha lidmi v křesťanstvu více či méně popírána. Lidé se buď dívají na hřích jen jako na přirozený mezistupeň na cestě lidského vývoje vzhůru, anebo vidí člověka jako v zásadě dobrého, a to, čemu se říká hřích, že je v Božích očích jen nepatrná, zanedbatelná věc. V žádném případě hřích nepotřebuje smíření a Boží hněv je označován za fikci (vymyšlenou věc). Myšlenka hříchu je redukována na pouhou „chybu“ na straně člověka.
Apoštol vystupuje proti takovým bludným myšlenkovým pochodům další podmínkovou větou: „Jestliže řekneme, že hříchu nemáme, sami se klameme, a pravda v nás není.“
Vnucuje se nám otázka, zda také věřící tak mohou mluvit. Dáme ji v této chvíli stranou, a nejprve se budeme snažit pochopit, co má Boží slovo na tomto místě ›hříchem‹ na mysli. Souvislost, jak se zdá, naznačuje, že zde nejde o vykonaný hřích (jako od 9. verše dále), nýbrž o dědičný hřích, nebo také můžeme říci: o hřích jako zásadu, o hřích ve všeobecném smyslu.
Jestliže tedy někdo předstírá, že nemá hřích, tu to neznamená nic menšího, než vznášení nároku na bezhříšnost; člověk si namýšlí, že je svobodný od hříchu jako vládnoucího principu. Těžko si lze představit, chtěli bychom už nyní říci, že někdo, kdo chodí ve světle, se může nechat strhnout k takové domýšlivosti, neboť světlo naprosto odporuje takové představě.
Také je nápadné, že apoštol v tomto případě nepodniká žádný test, jako u dřívějšího domýšlení se. Blud, o kterém nyní pojednává, je pro něho tak zřejmý, že prostě dodává: „…, sami se klameme, a pravda v nás není.“ Není řečeno, že klameme své bližní nebo dokonce Boha, nýbrž že klameme sebe. ›Sami se/be/‹ je zdůrazněno postavením toho slova ve větě. „Sami sebe zavádíme“, takový je vlastní význam. Potom děláme sami se sebou právě to, co se stále snaží s námi dělat Satan (Zj. 12,9; 20,10): svádět, zavádět, klamat. Není to šokující?
Nedávno jsem četl krátký příběh, u kterého jsem se přes všechnu vážnost přece musel trochu usmát. Protože se týká přesně tohoto bodu, volně jej zde opakuji. Známý kazatel mluvil v jednom velkém městě o našem verši, o 1. Janově 1, verši 8. Vyzval ty, mezi svými posluchači, kteří jsou bezhříšní, aby potom k němu přišli, že by je rád poznal. Po přednášce k němu skutečně přišel muž a řekl, že je naprosto bezhříšný a po dobu dvaceti dvou let, od chvíle, kdy byl posvěcen, už nezhřešil. Evangelista ho vedl k zamyšlení, že existují hříchy nejen ve skutcích a v myšlenkách, nýbrž i hříchy z opomenutí. „A vy mi chcete říkat, že jste naprosto bezhříšný a že jste se během těch dvaceti dvou let neprovinil žádným z těch jmenovaných hříchů?“ Když se ten muž chtěl ospravedlnit, šla kolem nějaká starší dáma a dříve, než ten muž mohl říci jediné slovo, vyhrkla: „Ano, jsou lidé, kteří tvrdí, že jsou naprosto bezhříšní a že se nedopustili ani jednoho hříchu. Ale zeptejte se někdy jejich sousedů, zvláště těch, kteří chovají slepice, které tak rády hrabou na jejich trávníku! Ti vám povědí něco jiného.“ Aniž by odvětil jediné slovo, ten muž se rychle vzdálil.
Mějme zcela jasno, milí přátelé: Že nemá hřích, to může tvrdit jen ten, kdo se vzpírá nazvat hříchem to, co hříchem skutečně je. To, že i praví křesťané upadají do této léčky a sami sebe mohou tímto způsobem klamat, je žel pravda. Mluví o tom, že je milost zachránila, ovšem tak dokonale, že už z hříchu nic nezůstalo.
Nuže, to je absolutní sebeklam! Zlé myšlenky například přicházejí pro ně od ďábla, všechno zlo vidí jen mimo sebe, nevidí je jako výsledek zkažené přirozenosti. Pán Ježíš nám říká, odkud pocházejí zlé myšlenky: ze srdce (Mat. 15,19). Ani u věřících tomu není jinak.
Člověk se může takovému klamu oddávat jen tehdy, když místo božského měřítka přikládá vlastní, lidské měřítko. Božské měřítko pro naši praktickou cestu nalézáme například ve 2. kapitole našeho Dopisu: „Kdo říká, že v něm zůstává, je povinen sám také tak chodit, jak on chodil.“ (verš 6) Chodit tak, jak Pán Ježíš chodil – kdo z Božích dětí tu nemusí doznat více či méně své selhání?
Použití našeho verše na takové, jimž, i když podlehli podobným bludům, nechceme a nemůžeme upřít to, že jsou Božími dětmi, se mi ostatně zdá být jen zvláštním případem. Vlastní linie naučení zde směřuje k rozeznávání mezi pravými a falešnými vyznavači. Další verš jasně vyjadřuje tento rozdíl.
Také dovětek našeho osmého verše ukazuje tímto směrem: „… a pravda v nás není.“ Lidé, kteří tvrdí, že v nich není hřích, tím jednoznačně ukazují, že v nich není pravda. To je ještě horší než ono: „A nečiníme pravdu“ v 6. verši.
›/Ta/ pravda‹ je souhrn křesťanského učení a jejím středem je sám Kristus. Tato pravda nám zjevuje Boží přirozenost a vůli, zjevuje, že Bůh je světlo. A toto Boží světlo nám také ukazuje, jak se věci skutečně mají vzhledem k hříchu. Jestliže však tvrdíme, že nemáme hřích, tu to jasně ukazuje, že v sobě nemáme pravdu, že v sobě nemáme Krista. Neboť když Kristus, který je pravda, v nás přebývá, pak musíme vědět, že v sobě neseme hříšnou přirozenost.
Člověk z 8. verše nenalézá žádný důvod k odsouzení sebe a k vyznání. Jinak tomu je, když přijdeme k devátému verši; zde je vše živá skutečnost:
(1. J. 1,9)
Zde opět nemáme žádné „Jestliže řekneme“. To znamená, že apoštol nyní už nemluví o (prázdném, falešném) vyznání, nýbrž o tom, co je pravda o všech Božích dětech. Ve verších 6 a 7 je to velmi podobné. Nejprve „Jestliže řekneme“ (verš 6), následované lží a chyběním pravdy, a potom pravé postavení věřících (verš 7). A nyní opět nejdříve „Jestliže řekneme“ (verš 8), následované sebeklamem a chyběním pravdy, a potom to, co mluví o pravosti (verš 9).
Vyznávání hříchů svědčí o pravosti. Tak přece začala naše cesta jako věřících: Vyznali jsme před Bohem své hříchy, a On nám je ve Své milosti odpustil. K tomuto důležitému bodu se hned ještě vrátíme.
Všimněme si i zde apoštolova způsobu vyjadřování. Nečteme: „Jestliže říkáme, že máme hřích…“ (to by bylo zrcadlovým obrazem k výroku: „Jestliže řekneme, že hříchu nemáme“), nýbrž činí výrok, který je hlubší a silnější: „Jestliže vyznáváme své hříchy…“ Vyznání se vztahuje na hříchy jednotlivě a neděje se v první řadě před lidmi, nýbrž před Bohem. Takové vyznání hříchů je vždy důkazem opravdovosti a upřímnosti. Zahrnuje ostatně také hledání odpuštění. To se mi zdá být velmi důležité, neboť vyznání svědčí také o důvěře v Boha. A ještě něco: Když vyznáváme své hříchy, ukazujeme tím také, že nepatříme ani ke skupině těch, kteří „nečiní pravdu“ (verš 6), ani těch, ve kterých „pravda není“ (verš 8).
Pisatel u slovesa ›vyznáváme‹ opět používá přítomný čas, to znamená, že neříká, kdy a kde a jak k vyznání dochází. Spíše staví zásadu, která je platná v každé době: Na vyznání hříchů následuje odpuštění. Toto abstraktní konstatování musíme přirozeně použít na praxi, a tu je třeba dbát dvou stránek nebo způsobů pohledu. Jedna je zásadní, druhá více praktické povahy.
Nyní jsem právě mluvil o tom, že naše cesta jako věřících začala vyznáním našich hříchů před Bohem. Toto první přijití hříšníka k Bohu, a tím ten zásadní způsob pohledu se zde jeví být v popředí, nikoli ten případ, že my jako věřící hřešíme, a potom vyznáváme. Podrobněji to jsou tři myšlenky, které mne vedou k tomuto závěru. Na jedné straně se mluví o případu našeho hřešení teprve od 1. verše 2. kapitoly. Na druhé straně je zde řeč o plném odpuštění hříchů, že nás Bůh očišťuje od vší nespravedlnosti. Verš 7 nám ale ukázal, že to je krev Ježíše Krista, která nás očišťuje od všeho hříchu. Je to tedy otázka krve, nikoli vody. Jak bylo předtím vysvětleno, je krev použita jen jednou – totiž na začátku naší cesty. A za třetí k tomu ještě přistupuje, že v našem verši jde o vyznání před Bohem, nikoli před Otcem. V celém oddílu máme co činit s Bohem, který je světlo. Je příznačné, že Otce máme před sebou teprve zase na začátku 2. kapitoly, kde jde o hřešení Božích dětí (verš 1).
Jestliže tedy nějaký člověk přijde ze tmy do Božího světla, pozná se v něm jako ztracený. Tu jsou hříchy příliš zjevné, než aby je mohl skrýt. Jak nekonečně velké je potom, že smí přijít k tomu jedinému útočišti, které existuje, – k Bohu. Když se tam uteče a jasně před Bohem vyzná své hříchy, jmenuje je jmény, tak dalece, jak si jich je vědom, pak je Boží odpověď skutečně obdivuhodná.
(verš 9 b)
Když nám Bůh na vyznání našich hříchů odpustí hříchy a očistí nás od vší nespravedlnosti, pak to činí nejen proto, že je milosrdný, nýbrž také proto, že je „věrný a spravedlivý“. To je velkolepý výrok, který nás může ochránit před každým otřesem naší jistoty spasení. On není věrný a spravedlivý, když nás trestá, nýbrž když nám odpouští.
Věrný se vztahuje na Boží sliby: Bůh je věrný vzhledem ke Svému danému slovu. To je postaveno na první místo.
Ale k tomu je Bůh také spravedlivý, a to má soudcovský význam. Když nás Bůh, Soudce, v souhlasu se Svým zaslíbením osvobodí od hříchů, pak je a zůstane přitom také spravedlivý. Jan se už zmínil o krvi Ježíše, Jeho Syna (verš 7), a tato krev je základ, na kterém tak Bůh může jednat. Dokonale odpovídala Jeho spravedlnosti a učinila jí zadost. Odpuštění našich hříchů vůbec není nějaký akt stranickosti, jak to je někdy podáváno, nebo protože Bůh protěžuje některé přízní obdařené lidi. Ne, kvůli krvi Krista, Svého Syna, je Bůh přesně tak spravedlivý, když těm, kdo vyznají své hříchy, hříchy odpustí, jako když odsoudí ty, kteří své hříchy nevyznají a opovrhují Kristovou krví.
Výtka nespravedlnosti je často přednášena, když Bůh s hříšníky různě zachází: Jedny zatracuje a druhé osvobozuje. Avšak krev Ježíše, Jeho Syna, viní ze lži všechny, kdo tu výtku přednášejí; ano vede ji zpět na jejich vlastní hlavu. Až jednou budou stát před božským Soudcem, oni a celý vesmír budou muset uznat, že Jeho jednání – ať s věřícími nebo s nevěřícími – je absolutně spravedlivé.
Pod inspirací Ducha Svatého píše apoštol tato slova, protože má Boží děti upevnit před lžemi a ochránit před falešnými tvrzeními těch, kteří si z Kristovy krve činí posměšky. Přitom se svou argumentací velmi blíží řeči apoštola Pavla v Římanům 3. Pavel je ovšem ještě smělejší a říká, že Bůh je spravedlivý, když ospravedlňuje (verš 26). Jan mluví jen o odpuštění. Ale v každém případě je to Bůh, od kterého vychází toto velké požehnání.
Když Bůh odpouští hříchy s pohledem na krev Svého Syna, pak odpouští úplně, odpouští pro věčnost, odpouští všechny hříchy, nejen nějakou část. Ve spojení se 7. veršem jsme už viděli, co doslovně znamená řecké slovo pro ›odpustit‹: poslat pryč. Máme je v našem Dopisu ještě jednou v kapitole 2, verši 12.
Když Pán nalezl věčné vykoupení a v síle Své vlastní krve vešel do nebe (Žid. 9,12), odpouští Bůh hříchy v absolutním smyslu, to znamená, že odpouští vzhledem k věčnosti, k nebi a peklu. Nějaká další oběť než ta jednou provždy učiněná oběť těla Ježíše Krista, k tomu není potřebná a vůbec není možná; neboť touto jednou obětí navždy učinil dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. Kde ale je odpuštění hříchů, tu už není oběť za hřích (Židům 10,10.14.18).
Odpuštění hříchů – jaké velké požehnání to je! Vyvěrá přímo z Božího srdce. Bůh je odpouštějící Bůh. Když jsme právě mluvili o doslovném, a tak plastickém výrazu ›poslat pryč‹, tu je vzácné nalézt už ve Starém zákoně toto poslání pryč hříchů Bohem samým.
Bůh od nás vzdálil naše přestoupení tak daleko, jako je východ od západu – vzdálenost, kterou nikdo nemůže změřit (Žalm 103,12). Kdo by je kdy mohl přivést zpět? – Bůh na ně už nikdy nevzpomene (Iz. 43.25; Žid. 10,17). Ne že je zapomene; ale už na ně nemyslí. Měly by nás pak ještě trápit? – Uvrhl je do hlubin moře – do nevyzpytatelné hloubky (Mich. 7,19). Kdo by je ještě mohl nalézt? – Shladil je, jako se rozpouští mrak, aby se už nikdy neobjevil (Iz. 44,22). Před Božíma očima jsou jako odešlá mlha: už tu není. – Vskutku můžeme s Davidem říci: „Blahoslavený je ten, jemuž odpuštěno přestoupení a jehož hřích přikryt jest!“ (Žalm 32,1)
Další poučný předobraz toho zásadního „poslání pryč“ hříchů nalézáme ve směrnicích pro Velký den smíření ve 3. Mojžíšově 16. Na hlavu kozla, na něhož padl los Azazel (odvrácení), musel Aron vyznat všechny hříchy dětí Izraele, a pak ho poslat pryč jako Azazel do pouště (verše 10.21). Tak byly odneseny do pusté země.
Ještě zbývá poukázat na rozdíl mezi ›hříchy‹ a ›nespravedlností /nepravostí/‹ na jedné straně, a mezi ›odpustit‹ a ›očistit‹ na druhé straně. ›Hřích‹ (řecky hamartía) doslovně znamená ›minutí cíle‹, totiž minout se cíle ctít Boha. ›Nespravedlnost‹ je všechno to, co je v protikladu ke spravedlivé Boží podstatě. Zatím co ›odpuštění‹ je ve spojení s hříšnými konáními, ›nespravedlnost‹ jako následek hříchu má více co činit s osobním charakterem hříšníka. Tak nám devátý verš v 1. J. 1 podává dvojnásobný výsledek toho, že vyznáme své hříchy: Jsme osvobozeni od viny hříchu a jsme očištěni od jeho poskvrny. Můžeme být svému Bohu kdy dosti vděční?
Nyní můžeme ten devátý verš použít také v omezeném smyslu, a to na případ, že bychom zhřešili my jako Boží děti. Také tu má naprosto svoji platnost. Neboť také potom je bezpodmínečně třeba, abychom své hříchy vyznali. Kdybychom naproti tomu „mlčeli“, pak by naše „kosti prahly“ (Žalm 32,3). Jestliže ale Pánu vyznáme svá přestoupení, zakusíme to, co skladatel Žalmu vyjadřuje takto: „… a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ (verš 5)
Je nasnadě, že ›odpuštění‹ má v tomto spojení jiný, omezený význam. Nazvu je ›časným odpuštěním hříchů‹, protože nemá nic co činit s věčností, nýbrž s tímto časem. Je zcela důležité rozumět a uznat, že takové odpuštění ve svatém Písmu je. Ano, ve Starém zákoně nese průběžně tento omezený charakter, protože plné rozvinutí pravdy o odpuštění hříchů nebylo možné tak dlouho, dokud ještě nebylo vykonáno dílo vykoupení. V oné době to skutečně bylo jen projitím /necháním jít/ hříchů pod Božím poshověním, připomenutí hříchů (Řím. 3,25; Žid. 10,3). Je nesporné, že věřící Starého zákona ve své osobní důvěře v Boha, pokud jde o odpuštění jejich hříchů, často šli za to, co bylo tehdy zjeveno, ale to je jiná věc.
Odpuštění je velmi často ve spojení s Boží vládou. Bůh vede ty Své po Svých cestách výchovy. A může být, že když tu je nevyznaný hřích, pošle nemoc nebo nějaké jiné trápení, aby nám to chybné v našem jednání přivedl na vědomí. V tomto případě a v tomto smyslu nám totiž neodpustil.
Teprve když své hříchy před Ním – a je-li třeba, také před lidmi – vyznáme, odpustí nám hříchy, takže se opět můžeme těšit ze společenství s Ním. Ne vždy však odjímá následky hříchu, ale vždy je pomůže nést. Bůh s námi jedná jako se syny, a kdo je syn, kterého otec netrestá?
Do tohoto okruhu spadají taková místa jako: „A jestliže se dopustil hříchu, bude mu odpuštěno.“ (Jak. 5,15 – přel.) A: „Proto jsou mezi vámi mnozí slabí a nemocní a mnozí zesnuli. Kdybychom se ale sami posuzovali, nebyli bychom souzeni. Když ale jsme souzeni, tu jsme od Pána káráni, abychom nebyli se světem odsouzeni.“ (1. Kor. 11,30-32 – přel.) Může se dokonce stát, že hřích některého věřícího je pro Boha tak vyzývavý, že jej potrestá tělesnou smrtí. To je pak „hřích k smrti“, a v tomto případě se za toho bratra ani nemáme modlit (1. J. 5,16.17). Ananiáš a Zafira jsou toho příkladem (Sk. 5). Ale věčná blaženost Božích dětí není takovými událostmi nikterak dotčena. Kázeň a odpuštění od Otce mají v tomto smyslu působnost pro tento čas.
Tak to je také, když shromáždění odpouští (Jan 20,23; 2. Kor. 2,6.7) anebo, abychom mluvili slovy v Matouši 18, když na zemi svazuje a rozvazuje (verš 18). To bychom mohli nazvat ›administrativním odpuštěním hříchů‹. Také to se vztahuje jen na tento čas a na zem, i když nachází uznání v nebi. Pavel musel prožít to, že při něm při jeho prvním odpovídání nikdo nestál, neboť ho všichni opustili. Ale modlil se za ně o odpuštění, modlil se, aby jim to „nebylo připočteno“ (2. Tim. 4,16).
Tyto příklady jsem zde uvedl proto, abych ujasnil, že existuje odpuštění z Boží strany a ze strany člověka, které má co činit s tímto časem. Naše postavení v Kristu tím není v nejmenším dotčeno. Co tím ale je dotčeno, je naše praktické společenství s Bohem. Můžeme se z něho radovat jen tehdy, když jsme upřímní a neskrýváme své hříchy, nýbrž vyznáváme je. Tato zásada platí dokonce i pro společenství navzájem.
Abychom se vyvarovali nedorozumění: Každé odpuštění z Boží strany je nakonec založeno na smírčím díle Jeho Syna, a tak má věčný dosah. Nemůže to být jinak.
Nyní máme před sebou třetí ›Jestliže řekneme‹:
(1. J. 1,10)
Toto poslední z těch tří tvrzení je bezpochyby nejdrzejší a nejsmělejší. Všimněme si tvaru minulého času: perfekta ›Nezhřešili jsme‹. Hledí zpět přes uplynulý život a jde kupředu až k přítomné chvíli. Je pro nějakého křesťana možné, aby pod tímto zorným úhlem tvrdil, že ještě nikdy nezhřešil, ani dnes ani v minulosti? To není jen popření rozdílu mezi světlem a tmou (verš 6); také to není jen popření hříšnosti naší lidské přirozenosti (verš 8); je to spíše popření toho, že člověk vůbec kdy zhřešil. Tato poslední troufalost je sama v sobě výsledkem hříšné přirozenosti člověka, a tím je o ní důkazem. Není to hluboce zahanbující, že právě v křesťanstvu se rozvíjejí taková zkažená učení jako nikde jinde? Je to tak, jak kdosi řekl: „Zkáza toho nejlepšího je nejhorší zkáza.“
Jestliže tvrdíme, že jsme nezhřešili, tu to má závažnější následky než v případech předtím: Pak nejen lžeme (verš 6); nejen sami sebe klameme (verš 8); nýbrž přímo činíme Boha lhářem. To je největší výzva Bohu. Je to rouhání. Ve Starém, stejně jako v Novém zákoně Bůh řekl, že všichni zhřešili (porovnejme jen Žalm 14,1-3 s Římanům 3,9-18). Jestliže ale s pomocí filozofie a teologie své hříchy oddiskutujeme a věříme, že krev Ježíše, Jeho Syna, k jejich shlazení nepotřebujeme, pak činíme Boha samého lhářem. Pomysleme na vážnost a dosah této výpovědi!
Zároveň to ale také znamená, že Jeho slovo v nás není. Je to jednoznačné zavržení Jeho jasného slova. Pravé Boží dítě tak nikdy nebude mluvit, nýbrž bude stále – jak už i Job – vyznávat: „Zhřešil jsem…“ (Job 33,27)
Mezi verši 8 a 10 v 1. Janově 1 existuje obdoba. Tam je napsáno: „A pravda v nás není.“ Zde je řečeno: „A jeho slovo v nás není.“ Jeho slovo (řecky: lógos) je pravda, bezpodmínečně; ale je to pravda v konkrétní formě svatých Písem, inspirovaných Božích výroků.
Jestliže zde apoštol na rozdíl od obou předcházejících případů falešné domýšlivosti (srv. verše 6 a 8) k tomu nedává žádný protiklad pravdivého (srv. verše 7 a 9), tu asi proto, že vše, co by k tomu mohlo být řečeno, bylo vyjádřeno už v 9. verši.
Pevně však držme: Ať jde o svůdce nebo o svedené – ten, kdo vede takovou smělou řeč, zjevuje holou nevěru a vzpouru proti Bohu. To je Boží úsudek.
Přicházíme teď ke druhé kapitole Janova prvního Dopisu. Oba první verše svým obsahem však patří ještě k první kapitole. Rozdělení kapitol je zde spíše nešťastné. Zjevně se vycházelo z toho, že na tomto místě, vyznačeném oslovením „Moje děti“, začíná nový sled myšlenek. Ale ve skutečnosti začíná teprve 3. veršem 2. kapitoly.
Ty dva první verše představují jakýsi dodatek k 1. kapitole a tvoří třetí část prvního velkého oddílu v tomto Dopisu (kap. 1,1-2,2).
V této poslední části jde o hřešení Božích dětí: nejprve o varování před hřešením (verš 1a), a potom o pomocné prostředky, které věřící skrze Boží milost vlastní pro každodenní znečištění (verše 1b a 2).
Když jsme nejprve v druhé části měli před sebou zvěst, že Bůh je světlo, a viděli jsme, že také věřící má zlou přirozenost, a proto je naprosto v stavu zhřešit, vyslovuje apoštol Jan v tomto ohledu vážné varování pro Boží děti.
A tak to důrazné varování zní:
(1. J. 2,1a)
To, že apoštol uvádí svůj apel milým oslovením ›Moje děti‹, je velmi utěšující a povzbuzující. Je to laskavé, důvěrné oslovení ve tvaru zdrobněliny, které nevyjadřuje nezralost, nýbrž něžnost. Oslovení ›děti‹ používá ve svém Prvním dopisu sedmkrát a neoslovuje tím nějakou zvláštní větev Boží rodiny, nýbrž všechny své čtenáře, to jest všechny věřící všeobecně. Oni všichni jsou ›děti‹ (řecky: teknía), což znamená tolik, co ›narození‹. Skutečně jsou „narozeni z Boha“. To je nekonečná výsada, která nás v našem Dopisu už zaměstnávala, a ještě nás bude častěji zaměstnávat! Pro úplnost buď zmíněno, že také Pán Ježíš jednou oslovil Své učedníky touto formou něžnosti: „Děti, ještě malý čas jsem s vámi.“ (Jan 13,33)
Tento výraz ›děti‹ (řecky: teknía), který se v naší kapitole vyskytuje kromě prvního verše ještě také ve verších 12 a 28, je třeba rozlišovat od výrazu ›děcka‹ (řecky: paidía), použitého ve verších 13 a 18. Tím jsou popsány takové Boží děti, které jsou ještě mladé ve víře a ještě nedosáhly duchovní zralosti ›mladíků‹ a ›otců‹. Když věkem starý pisatel oslovuje adresáty svého Dopisu jako ›Moje děti‹, tu je v tom jistě vedle jeho vysokého věku vyjádřen také jeho zvláštní dlouholetý vztah k těm, jimž byl vždy laskavým duchovním otcem.
Je zvláštní důvod pro to, proč jsme zde nazváni ›děti‹: I kdybychom se snad dopustili hříchu, přesto zůstáváme Božími dětmi. Bůh nás nepřestává milovat, ani tehdy ne, když bychom zhřešili.
Vykoupeným jsou v Novém zákoně dávána mnohá jména či tituly – věřící, křesťané, učedníci, svatí, bratři (sestry), králové a kněží. Ale Jan trvá na tom, ano, má to rád, nazývat nás ›dětmi‹. Ať nás už zdobí šedivé vlasy a už jsme směli mnoho let Pánu sloužit, nebo ať jsme teprve nedávno uvěřili – my všichni jsme rovněž také Boží děti. Jak máme rádi právě toto označení! Je typické pro Jana. Titul ›Syn‹ rezervoval ovšem pro jednu jedinou, jinou Osobu – pro Božího Syna.
Apoštol rozlišuje nyní mezi tím, co právě napsal, a tím, co chtěl nyní napsat. Předtím řekl: „A toto píšeme /my/ vám.“ (kap. 1,4) Teď ale říká: „Toto vám /já/ píšu.“ Nejde tedy už o to, co Bůh svěřil Svým vyvoleným svědkům za pravdu a co tito pak věrně předávali dál, co „zvěstovali“. Apoštol se nyní stává vysloveně osobní a varuje své děti před nebezpečím lehkovážně zacházet s hříchem.
Příčina pro to mohla být dvojí. Protože na jedné straně žádný křesťan nemůže říci, že by už nehřešil, mohl by být někdo v pokušení si myslet, že nemá žádný smysl postupovat proti hříchu. To by však nebylo nic jiného než lhostejnost a bezstarostnost. Protože na druhé straně ale byl hřích tak „snadno“ odpuštěn, mohli by si druzí myslet, že to pro Boha nebude nic znamenat, když odpustí o několik hříchů více nebo méně. To by ale nebylo nic jiného než domýšlivost a zneužití milosti. Oba závěry jsou chybné a nutně zavádějí.
Jistě, věřící má v sobě ještě starou přirozenost – tělo, a bezhříšná dokonalost je pro něho v tomto světě nedosažitelná. Přesto to nikdy neznamená, že může setrvávat v hříchu. Proto apoštol psal svým dětem, aby nehřešily. Při-rozeně tu pro ně existovala a existuje možnost zhřešení, je zde výslovně zahrnuta. Ale cílem všeho je: „abyste nehřešily“. Pisatelem zde použitý tvar aoristu, který je bodový, činí jasným, že každého skutku hříchu je třeba se vyvarovat. V protikladu k tomu je (v řečtině – p. p.) tvar přítomného času v kapitole 1 verši 3: „…, abyste také vy s námi měli společenství.“
Společenství s apoštoly, a tím také společenství s Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem je zásadní výsada pro všechny Boží děti. O tom apoštol, jak bylo právě poznamenáno, psal předtím (kap. 1). Ale nyní varuje před tím, že by mohli ztratit praktické uskutečňování a prožívání této výsady. Čím? Hřešením. Nepíše jim z obavy, že by mohli nakonec přece ještě zahynout. Ale musíme mít bezpodmínečně jasno o tom, že není možné se těšit společenství s Otcem a se Synem, když ještě připouštíme byť jen jeden jediný hřích. Jedna jediná zlá myšlenka, zůstane-li neodsouzena, roztrhuje tuto tak jemnou věc.
Právě ta okolnost, že jsme přišli do tak blízkých a vnitřních vztahů k Bohu Otci a k Pánu Ježíši, dává našemu hřešení tak vážný ráz. Když hřešíme, dotýkáme se tím jak lásky Otce a lásky Syna, tak i Boží svatosti. A to je přesný opak toho, abychom zjevovali věčný život. To je jedna stránka. Druhá stránka ale je, že upřímné Boží děti, když cítí tuto nedůslednost (protiřečení), jsou právě tím v nebezpečí, že budou uvrženy do bezútěšnosti a zoufalství.
Aby je ochránil před tím, aby byly pohlceny zármutkem, apoštol pokračuje:
(1. J. 2,1b)
Žádný z nás nemusí hřešit. Není tu pro to nejmenší nutnost a není pro to také žádná omluva. Nevlastníme Ducha Svatého, který je síla nového života? Hřešit je pro křesťana vše jiné než normální nebo nutné. Proto apoštol znovu používá tuto Jestliže-konstrukci: „Jestliže…“ – „jestliže ten případ nastane, že …“ To zdůrazňuje abnormalitu, nenormálnost hříchu.
Ale i pak to vychází jen od bodové události, neboť znovu používá tvar aoristu: „Jestliže někdo zhřešil“, anebo to můžeme také přeložit: „Jestliže někdo zhřeší.“ (Aorist nemá v tomto pohledu žádný časový význam.) Jan tedy nepředpokládá, že nějaký věřící hřeší ustavičně, ze zvyku; neboť to by, z hlediska gramatiky, vyžadovalo tvar přítomného času. A obsahově je i to také přesný opak. V kapitole 3, verši 9, kde máme správně tvar přítomného času, čteme: „Každý, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích.“ To potvrzuje, že se v našem verši ve 2. kapitole nemluví o životě v hříchu, nýbrž o určitém, jednorázovém hříchu. Neboť je nemožné, aby nějaký věřící ustavičně činil hřích. Spíše od svého obrácení nenávidí hřích a miluje svatost.
Také to, že Jan nyní mluví o ›někom‹, ukazuje, jak osobní záležitost to je. Proto neříká: „Jestliže /my/zhřešíme,“ nýbrž: „Jestliže někdo zhřeší.“ Každý z nás může zhřešit, nikdo z toho není vyloučen, nikdo není sám od sebe před tím chráněn. Neboť jestliže nezůstávám blízko Krista, dříve nebo později zhřeším.
Kdyby nyní měl nastat ten vážný případ, že někdo z nás zhřeší, co potom? Je potom vše ztraceno? Musím opět začít znovu? – Následující slova už pisatele často hluboce potěšila, a jistě nejen jeho: „Máme Zastánce u Otce, Ježíše Krista, toho spravedlivého.“ Zde má každé jednotlivé slovo význam.
Nejprve: „Máme“ – my, rodina Božích dětí, máme něco zcela velkého. Je to výsada, která náleží nám všem, také výsada, kterou nemusíme teprve hledat nebo získávat, když jsme zhřešili. Už ji máme. Neboť si všimněme, že tu není napsáno: „A jestliže někdo zhřešil – má…“ To by vlastně bylo logicky správné. Ale ono „/my/ máme“ ukazuje, že to je společná výsada. Máme ji, jako máme věčný život a jako máme odpuštění hříchů.
A v čem spočívá tato výsada? Co máme pro případ našeho zhřešení k dispozici? Zastánce – Zastánce u Otce, Ježíše Krista, toho spravedlivého!2 To je obdivuhodná Osoba s obdivuhodnou službou na obdivuhodném místě. Řecké slovo pro ›zastánce‹, ›parákletos‹, označuje advokáta, utěšitele, přímluvce – někoho, kdo je doslovně „volán po bok někoho“, aby se chopil jeho případu a urovnal ho. Když otrok nějakého římského patricije se nějakým způsobem veřejně provinil, pak mu jeho pán obvykle postavil po bok nějakého ›parákletos‹, nějakého advokáta nebo obhájce, a ten se ujal celého jeho případu.
Tak to je také s námi. Když jsme zhřešili, pak máme po svém boku „Obhájce“, který se ujímá našeho případu, ačkoli On sám je v nebi u Otce. Na jedné straně to ukazuje, jak vážně Bůh bere otázku hřešení. Neboť kdyby to s hříchem mohl brát nebo bral na lehkou váhu, nemusel by nám dávat Obhájce.
Ale na druhé straně má zmínka o Otci velkou krásu a je plná hluboké útěchy. Neučíme se z toho, že jakkoli je hřích pokořující a zahanbující, nejsou vztahy k Otci zničeny? Praktické společenství je sice porušeno, to jsme viděli; ale samotné vztahy, darované skrze milost, zůstávají nedotčené, trvají věčně.
Tuto útěchu, milovaní, potřebujeme, toto vědomí máme zapotřebí právě tehdy, když jsme zhřešili. Neprožili jsme už všichni více či méně to, jak hřích, když jsme pocítili jeho vážnost a jeho podlost, má sklon vrhat nás do tmy, pryč od Boha? Kolik věřících onemocnělo na mysli, protože už neměli před očima milost, která nám právě tehdy, když jsme zhřešili, připomíná to, že od Boha navázané vztahy trvají nepoškozené dále. Držme to pevně: „Máme Zastánce u Otce“ – ne: „u Boha“, nýbrž: „u Otce“. On je a zůstává naším Otcem i v tom extrémním případu našeho zhřešení. Konstrukce ›u /toho/‹ (řecky: pros ton) je stejná jako v kapitole 1 verši 2. Označuje nejen někoho, kdo je v Otcově přítomnosti, nýbrž někoho, jehož postoj je obrácen k Němu k našemu prospěchu. Odvolání se na Boha jako na „Otce“ nám připomíná to, co bylo řečeno v kapitole 1 ve verších 2 a 3.
My bychom asi po slovech „Jestliže někdo zhřešil“ očekávali jiné pokračování věty. Možná toto: „… tedy ať vyzná svůj hřích!“ To však Boží slovo neříká. Už jsme si někdy uvědomili, že vyznání našeho hříchu je výsledek činnosti Zastánce nahoře u Otce? On to je, který nás ochraňuje před dalším uklouznutím a vede nás nejprve k tomu, abychom své hříchy poznali v jejich pravém charakteru, a potom je vyznali. Pán Ježíš je už pro nás činný dříve, než jsme zhřešili. Kdy se drahý Pán modlil za Petra? Když ten činil pokání? Ne! Kdy umyl nohy Svých učedníků? Když Ho o to prosili? Ne! Ach, jak málo víme o skryté činnosti našeho Pána, jak málo známe také své vlastní selhání a jeho četnost! Kdy neselháváme? Kdy chodíme skutečně v plném světle Boží lásky? Vědomí o naší slabosti nám dá být tím vděčnějšími za službu našeho Zastánce nahoře – za to, že naši věc u Otce zastupuje dokonalým způsobem.
Tato služba se vztahuje na to, aby nás, když jsme zhřešili, opět napravila k plnému společenství s Ním a s Otcem. Jeho služba jako Velekněze nese jiný charakter. Ten směřuje k tomu, abychom nehřešili. Služba Zastánce je potřebná tehdy, když jsme zhřešili. Jako Velekněz nás dokonale představuje před Bohem. Jako Zastánce je pro nás činný u Otce. Velekněz má co činit s našimi slabostmi, Zastánce s našimi hříchy. Služba Velekněze je pro milosrdenství a milost ke včasné pomoci. Služba Zastánce je ovoce smíření, jak ještě uvidíme. V určitém smyslu je služba Zastánce svým charakterem intimnější, vnitřnější než služba Velekněze. Potřebujeme obojí. Obě služby se ostatně nedotýkají otázky přičtení hříchů vzhledem k věčnosti.
Tak jako je plně podle Písma mluvit o dokonaném díle Krista, je také přesně tak správné mluvit o ještě nedokončeném díle Krista. Neboť Pán, který to jedno dílo vykonal, když na kříži zemřel za naše hříchy, začal nové dílo, když vystoupil do nebe na pravici Otce.
Tam nyní stále žije, aby se za nás přimlouval. Že toto požehnané dílo má dvě stránky, jsme právě viděli: službu Velekněze a službu Zastánce. Toto dílo je tak dlouho, a jen tak dlouho potřebné, dokud jsme ještě na zemi. Jaké milosrdenství a milost, že On – aniž bychom Ho prosili – v dokonalosti Své Osoby (viz ›Osoba Zastánce‹) a Svého díla smíření (viz ›Smíření za hříchy‹) koná toto dílo v náš prospěch.
A takto je popsána Osoba Zastánce: „Ježíš Kristus, /ten/ spravedlivý.“ Pořadí „Ježíš – Kristus“ naznačuje, že před okem pisatele stojí Osoba Toho, který kdysi přišel k nám, aby zemřel (Ježíš), který ale nyní po vykonaném díle je jako oslavený u Otce (Kristus).
A pak je nazván ›ten spravedlivý‹. K tomu nejprve ještě všeobecnou poznámku. Kdykoli Boží slovo mluví o Kristu nebo o Duchu Svatém jako o ›Zastánci‹ – celkem, jak jsme viděli, pětkrát –, vždy je připojen přívlastek (cha-rakteristická vlastnost), který vyzdvihuje dokonalou svatost té Osoby. Duch Svatý je „Duch pravdy“, a obráceně je Zastánce Duch Svatý. A Ježíš Kristus je /ten/ spravedlivý. Jen Jan 16, verš 7, se zdá činit výjimku. Když se však podíváme na další verše, pak ty potvrzují jmenovanou zásadu. Ačkoli tedy dotyčný Zastánce se plně chápe našeho případu a úspěšně ho dovede do konce, děje se to přece za plného udržení Božích práv a čistoty.
To ale je podmíněno tím, že Pán Ježíš jako náš Spasitel a Zastánce za nás musel trpět a zemřít, „spravedlivý za nespravedlivé“ (1. Pet. 3,18). Nejenom, že On je v Sobě samém spravedlivý, působí Pán jako náš Zastánce; neboť pak by také skutečnost, že Bůh je spravedlivý, plně stačila. Ježíš Kristus může jen proto být naším Zastáncem u Otce, protože On jako ›/ten/ spravedlivý‹ (Sk. 3,14; 7,52) za nás zemřel, a tak se nám od Boha „stal spravedlností“ (1. Kor. 1,30; srovnej také s 2. Kor. 5,21). Spravedlnost Pána Ježíše stojí nadto v příkrém protikladu k nespravedlnosti nás lidí (1. J. 1,9).
Základ pro Jeho zastupování je, jak už bylo naznačeno, dvojí. Zde máme tu první stránku. Služba Pána jako našeho Zastánce je legitimována a její účinnost zaručena tím, že On je ›/ten/ spravedlivý‹. A protože On, ten spravedlivý, je u Boha Otce, zůstává také nám zachováno to místo, které tam před Ním máme.
Ta Osoba, která byla dokonale přijata, je nyní v Boží přítomnosti, a v Něm, který se stal naší spravedlností, jsme i my přijati. To se nemění ani tehdy, když jsme snad zhřešili. Praktické společenství s Bohem je však přerušeno. Aby bylo opět obnoveno, je ›/ten/ spravedlivý‹ pro nás ustavičně činný před Otcem. On, který se ujímá našeho případu před Otcem, bude dbát na to, aby také na naší straně bylo vše urovnáno v souladu s Boží spravedlností.
Ale vedle tohoto pohledu tu je ještě druhá, více k Bohu obrácená stránka. Je představena v dalším verši a je zásadního druhu. Obě společně – Osoba a dílo Krista – tvoří základ pro Jeho službu jako Zastánce. Obě jsou tak úzce navzájem protkány, že je sice rozlišujeme, ale nemůžeme je od sebe oddělovat.
(1. J. 2,2)
Otázka našich hříchů musela být od základu urovnána. Bůh buď veleben: Ona byla vyřešena! Ježíš Kristus je smíření za naše hříchy! Abychom mohli tomuto konstatování lépe rozumět a oceňovat je, musíme se nejprve zaměstnávat tím, co svaté Písmo rozumí pod smířením.
Podstatné jméno ›smíření‹ (řecky hilasmós), které se v Novém zákoně vyskytuje jen zde a v kapitole 4, verši 10, se odvozuje od řeckého slovesa ›hiláskomai‹ s významem: ›milostivě (nebo: příznivě) naladit, udobřit, utišit, uchlácholit (zvláště od hněvu)‹. Nuže, nesmíme s tím spojovat myšlenky pohanských lidí, kteří své modly všeobecně považovali za hrozné, krvežíznivé nestvůry, jejichž hněv se snažili utišit různými oběťmi, aby si je tak naklonili.
Takové nízké myšlenkové pochody jsou s křesťanstvím, ano s celým svatým Písmem neslučitelné. Bůh je sice světlo, ale je také láska, a Jeho dobrotivost k Jeho stvořením je natisíckrát prokázána. Bůh ukázal Svou lásku zvláště v tom, že dal Svého jednorozeného Syna (Jan 3,16).
Bůh ještě nikdy nebyl nepřítelem člověka. Opačně tomu tak je: Člověk byl a je Božím nepřítelem. Nikoli Bůh musel být s člověkem smířen, nýbrž člověk musel být smířen s Bohem (Řím. 5,10; Kol. 1,21; 2. Kor. 5,18).
Ale co i samy Boží děti snadno přehlížejí, je, že hříchem člověka byl uražen Boží majestát a čest před očima celého stvoření a že On se proto hněvá kvůli hříchu. Několik málo míst to ujasní: „Ale kdo jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3,36) „Zjevuje se zajisté hněv Boží z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí.“ (Řím. 1,18) „Což pak, že Bůh, chtěje ukázati hněv… snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu.“ (Řím. 9,22)
Tento spravedlivý Boží hněv proti hříchu, Jeho spravedlivé požadavky vzhledem k hříchu musely být uspokojeny, muselo za ně být dáno zadostiučinění, jestliže jsme neměli věčně zůstat pod tímto hněvem. Avšak jaká nepochopitelná milost: Boží Syn přišel a dal se sám Bohu jako smírčí oběť! Tam na kříži se v těch třech hodinách tmy uskutečnilo, co prorocký Duch Krista tak jasně vyjádřil: „Dolehla na mne prchlivost tvá, a vším vlnobitím svým přitiskl jsi mne.“ (Žalm 88.8) Tam toho čistého stihl Boží hněv a soud, které jsme si – věčně – zasloužili my.
Oběť Krista je dokonalá v každém směru, i v tom, že Bůh byl vzhledem k hříchu plně oslaven. Jeho svatosti bylo učiněno zadost, Jeho soud nad hříchem byl uznán za spravedlivý. V té míře byl obětí Ježíše Krista spravedlivý Bůh, který se hněval kvůli hříchu, „uchlácholen“, můžeme také říci, že byl „uspokojen“.
Ježíšovou krví na ›slitovnici‹3 (srovnej s Římanům 3,25; Židům 9,5) byly Jeho majestát a svatost přivedeny na světlo, takže On může nyní být vůči hříšníkovi milostivý a může ho zvát, aby k Němu přišel a nechal se s Ním smířit.
To je smíření, milí přátelé! I kdyby ani jeden hříšník neposlechl Boží pozvání a tím neobdržel odpuštění hříchů, tu přece se stalo smíření s výsledkem: Cesta k Bohu je urovnána. Bůh nyní chce, „aby všichni lidé spaseni byli, a k známosti pravdy přišli“ (1. Tim. 2,4; srovnej také s 2. Pet. 3,9). Proto nyní nařizuje „lidem všechněm všudy, aby pokání činili“ (Sk. 17,30). Z tohoto hlediska smíření se Pán Ježíš zjevil, spasení přinášeje pro všechny lidi (Tit. 2,11), zemřel za všechny (2. Kor. 5,15; Žid. 2,9) a dal se jako výkupné za všechny (1. Tim. 2,6).
Smíření však není odpuštění, není to zastupování. Smíření se sice stalo za hříchy, za vinu, ale neznamená totéž jako odpuštění hříchů. Jsou to dva různé výsledky Kristova díla. Už jejich časový odstup to činí zřejmým. Smíření se stalo na kříži, ale odpuštění nám Bůh dává teprve tehdy, když vyznáme své hříchy (1. J. 1,9). Člověk je odpovědný za to, aby přišel a vyznal své hříchy; a jen tak, skrze víru v Jeho krev (Řím. 3,25), má osobní užitek z Krista jako „slitovnice“.
Jak důležitý je rozdíl mezi smířením a odpuštěním, najdeme potvrzeno, když budeme mluvit o dovětku v druhém verši 1. J. 2. Abychom to učinili ještě jasnějším, buď ještě jednou poukázáno na předobraz Velkého dne smíření ve 3. Mojžíšově 16. V tom jednom kozlu, který byl jako Azazel poslán pryč do pouště, jsme ve spojení s 9. veršem 1. kapitoly viděli výstižný obraz odpuštění. Ale v tom jiném, tom prvním kozlu, který dostal los pro Hospodina (3. M. 16,8.9.15-19), nalézáme jasně představenu myšlenku smíření. Aron ho zabil a kropil krev na a před slitovnici a na oltář. Krev byla přinesena Bohu, a tím velekněz učinil „smíření za svatyni kvůli nečistotám dětí Izraele a kvůli jejich přestoupením, podle všech hříchů jejich“ (verš. 16 – přel.)4
Už v předobrazu to byl Bůh, kdo učinil opatření pro přestoupení a hříchy Svého lidu. A v novozákonním naplnění předobrazu nám vstříc září Boží láska tím jasněji – láska, která pro nás nalezla takovou cestu záchrany. Je řečeno, že ne my jsme Boha milovali, nýbrž že On miloval nás a poslal Svého Syna jako smíření za naše hříchy (1. J. 4,10). On sám se staral o smíření za naše hříchy a k tomu poslal Svého Syna. Zde můžeme vskutku vidět, co je láska: „V tom je láska…“ Velebeníhodná láska!
Jak toto místo ze čtvrté kapitoly, tak i ještě jasněji naše místo z druhé kapitoly jdou dále, než je myšlenka, že Pán Ježíš Svou smrtí učinil smíření za naše hříchy. To On bezpodmínečně učinil. Ale zde čteme: „On je smíření za naše hříchy.“ To znamená, že On je ve Své vlastní Osobě to smíření.
To je v úzkém vztahu k tomu, co je o Něm řečeno v 1. verši jako o tom ›spravedlivém‹. Jeho dílo jakoby splývá s Jeho Osobou. Je to podobně jako s pokojem. Ačkoli On učinil pokoj skrze krev Svého kříže (Kol. 1,20), je On také přece sám „náš pokoj“ (Ef. 2,14).
Jakou absolutní jistotu to vše pro nás znamená! Jestliže On je ve Své vlastní Osobě smíření za naše hříchy, nemůžeme Mu potom také plně důvěřovat pro Jeho službu Zastánce u Otce? On, který kdysi naše hříchy jednou provždy odejmul od Božího zraku a sám se dal jako oběť smíření za ně, je také Ten, který se nás dnes zastává, když se znečistíme.
Když jsme porozuměli, co znamená smíření v Novém zákoně, nebudeme mít s dovětkem ve druhém verši příliš velké těžkosti, jakkoli je dalekosáhlý.
(1. J. 2,2b)
Je nápadné, že není řečeno, že Kristus je také smířením za hříchy celého světa. Gramaticky bychom mohli tento obrat s poukazem na Matouše 5,20 sice přeložit takto: „… za ty celého světa.“ Také v uvedeném verši je napsáno: „Nebude-li vaše spravedlnost převyšovat tu učitelů zákona.“ Zde, stejně jako tam, chybí opěrné zájmeno ›ty‹. Přesto se zdá, že pisatel se formulaci „za hříchy celého světa“ úmyslně vyhýbá. Ne že by byla chybná: smíření se děje za hříchy. Za co jinak? Ale při povrchním uvažování by myšlenka, že hříchy celého světa byly také odpuštěny a odejmuty, ležela příliš blízko. Tak je mnohem lepší ponechat ten verš přímo tak, jak stojí v našem překladu.
Čemu se zde máme učit, je spíše toto: Smíření, které Kristus Svou obětí způsobil, se vztahuje na celý svět. I když získává působnost jen pro věřícího, tu v jeho okruhu leží přece celý svět (lidí). Ani jeden člověk není nutně z tohoto požehnání vyloučen. Cesta k Bohu je otevřená pro každého, kdo k Němu chce přijít se svými hříchy. To je přece právě výsledek smíření! Dnes Bůh volá ke každému jednotlivci: „Kdo žízní, přijď, a kdo chce, naber vody života zdarma.“ (Zjevení 22,17) A Pán Ježíš zve hříšníky tímto laskavým způsobem: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11,28)
To, že Boží péče je dnes univerzální, je popsáno ve čtvrté kapitole našeho Dopisu takto. Otec poslal Syna jako „Spasitele světa“ (verš 14) – Spasitele ne pouze pro nějaký zvláštní lid, například pro národ Židů, nýbrž pro celý svět. Toto srovnání nebo protiklad se zdá ostatně být také základem našeho verše. Jan byl ještě (stejně jako Petr) úzce spojen s prvotní, židovskou formou křesťanství; a proto se rád občas spojuje se svými židovskými bratry podle těla. V našem verši to dělá také. Když proto říká. „…, ne ale pouze za ty naše“, poukazuje na hříchy Židů. A tak se zde učíme velkolepé pravdě: Kristus způsobil smíření – nejen pro Židy, nýbrž také pro celý svět.
Když ještě jednou rozmyslíme všechno to, co nás zaměstnávalo v těchto dvou vstupních verších druhé kapitoly; když vidíme, s jakou starostlivou péčí se Bůh předem postaral o případ, že bychom jako Jeho děti ještě měli zhřešit, pak je naše srdce naplněno chválou a velebením. Jak milostivý je náš Otec ve Své péči, jak obdivuhodný je náš Pán ve Své službě! – Avšak jakoby samo od sebe nás to vede zpět k výchozímu bodu a my si vzpomeneme na apoštolovu výzvu, vzpomeneme si na to, proč tato slova napsal. Tak vyvstane v našem srdci přání stále více si brát k srdci jeho varování:
„Moje děti,
toto vám píšu,
ABYSTE NEHŘEŠILY.“