SPISY APOŠTOLA JANA vždy měly pro Boží děti zvláštní přitažlivost. Na jedné straně jistě proto, že tyto dokumenty se na ně obracejí přímo jako na Boží rodinu. Na druhé straně však – a to má asi ještě větší váhu – v nich vidí Osobu Pána Ježíše přivedenou bezprostředně před sebe tak, jako v žádné jiné části Nového zákona. Obojí najdeme potvrzeno v Prvním Janově dopisu, jehož studiu se nyní chceme s Boží pomocí věnovat. Obojí je také uzpůsobeno k tomu, aby nás naplnilo nevýslovným štěstím.
Stejně jako Dopis Židům se ani tento Dopis neobrací na nějaké místní shromáždění a také zde není zmíněn žádný autor. Ale jeho jazykovou a myšlenkovou příbuznost se čtvrtým Evangeliem je sotva možné přehlédnout, takže můžeme vycházet z toho, že obě knihy jistě mají téhož lidského autora: Jana. To je ostatně potvrzeno také Polycarpem, jedním z nejstarších církevních otců, jenž ještě znal Jana osobně a jemu tento Dopis připisuje. V jednom ze svých spisů cituje téměř slovo za slovem třetí verš 4. kapitoly. Také jeho žák Ireneus, vícekrát uvádí tento Dopis a nazývá Jana jeho pisatelem.
Přitom muselo být Evangelium napsáno před Dopisem. Neboť mnohé v Prvním dopisu by adresátům muselo být nesrozumitelné, kdyby jim ještě Evangelium nebylo známé. Dnes se všeobecně má za to, že První dopis vznikl kolem roku 90 po Kristu, ale před Zjevením, jehož vznik je datován do roku 96 po Kristu. Z toho je také vidět, že apoštol Jan byl posledním ještě žijícím apoštolem a že jeho spisy jsou ty nejpozdější spisy Nového zákona, a tím uzavírají kánon svatých Písem. Pomyšlení, že apoštol Pavel už asi dvacet let dlel u svého Pána v nebi, než nakonec i Jan sáhl k peru, aby napsal své Evangelium a ještě o několik let později i tento Dopis, se nás jistě dotýká a naplňuje nás vážností.
Pán nechal Svého služebníka Jana dožít téměř konce prvního křesťanského století, a tím i doby, ve které mladé Shromáždění (Církev) ohrožovala vážná nebezpečí. Už krátce po smrti apoštola Pavla, asi kolem roku 67 po Kristu, vyvstala mezi křesťany – zvláště mezi křesťany v Malé Asii – sekta, která později byla známá jako ›gnostikové‹. Vůdcové této sekty si osobovali mít vyšší známost (řecky: gnósis) o Bohu, než prosté Boží děti. Odtud označení ›gnostikové‹. Ponechávali sice nejprve křesťanství stát jako výchozí bod, jako elementární věc, ale tvrdili, že mezitím obdrželi nové světlo, skrze které jsou uvedení do stavu rozvíjet křesťanství dále. Pro prosté, nevzdělané rybáře prý na začátku bylo zcela dobré, avšak nyní že je zastaralé a musí být přizpůsobeno novým poznatkům.
Zvláště šířili – a to činilo to hnutí pro mladou Boží rodinu tak krajně nebezpečným – nové myšlenky o Ježíšovi. Zde se nemusíme zabývat těmi falešnými představami podrobně. Stačí vědět, že ›gnostikové‹ netvořili žádnou v sobě uzavřenou, jednotnou skupinu, nýbrž rozvíjeli se ve více směrech. Jedni popírali Ježíšovo pravé lidství, druzí Jeho pravé božství, a opět jiní možnost, že Ježíš může v jedné Osobě vlastnit obě přirozenosti. Je zahanbující, když musíme poznamenat, že tyto bludy o Ježíšově Osobě se zachovaly v křesťanstvu až dodnes a našly velké rozšíření.
To, že starý apoštol Jan při psaní svého Dopisu má v zorném poli tyto bludaře, které pranýřuje jako ›antikristy‹ a ›falešné proroky‹ (kap. 2,18; 4,1), ozřejmuje jedna věta z druhé kapitoly Dopisu: „Toto jsem vám napsal vzhledem k těm, kteří vás svádějí.“ (kap. 2,26) Naplní nás obdivem a hlubokou radostí, když budeme mít příležitost vidět, jakým božským způsobem se pisatel staví proti těmto nebezpečím a bludům.
Ale nevěřící svůdcové se nejenom domýšleli, že mají vyšší poznání o Bohu než prostí, neučení věřící, nýbrž také pochybovali, že tito vůbec mají věčný život. To je důvod pro to, že apoštol v rozsáhlých částech svého Dopisu podrobně popisuje znaky nového života. Chce především upevnit věřící v jistotě věčného života, zároveň ale také odhalit podvodníky, kteří se sice chlubili vysokým křesťanským vyznáním, ale nepatřili k rodině Božích dětí. A tak říká Božím dětem: „Toto jsem vám psal, abyste věděli, že máte věčný život, kteří věříte ve jméno Syna Božího.“ (kap. 5,13)
Podobný úmysl udává apoštol Jan pro své Evangelium: „Tato /znamení/ však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, měli život v jeho jménu.“ (Jan 20,31) Tím jsou jasné také cíle obou knih: Evangelium bylo napsáno, aby lidé věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, a aby tímto způsobem obdrželi život. Dopis naproti tomu byl napsán, aby Boží děti, které už uvěřily ve jméno Božího Syna, věděly, že mají věčný život.
Když jsme právě mluvili o znacích věčného života, tu i zde je rozdíl mezi Evangeliem a Prvním dopisem Jana. V Evangeliu je Kristus sám dokonalým zjevením věčného života. I Dopis před nás staví Krista jako věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven. Ale zde to je více Kristus, život, v nás jako život v Kristu, ačkoli vztahy mezi oběma tu ustavičně jsou. Kristus osobně je dokonalým vyjádřením života, který máme. Když tedy chceme vědět, jaký život vlastníme, musíme hledět na Krista; a když v Něm vidíme všechny ty vzácné rysy, pak můžeme šťastně říci: „To je můj život.“ Nekonečná milost! Ano, Kristus je náš život, a tento život v nás bude – ať už v porovnání jakkoli slabě – zjevovat tytéž charakterové rysy, které byly vidět v Něm.
Tento život je základem styku mezi lidmi a Bohem. Výkladu tohoto požehnaného předmětu je v tomto Dopisu vyhrazeno velké místo. Přesto základní myšlenka je tato: „A toto jest svědectví to, že Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu.“ (kap. 5,11) Jakým způsobem člověk dojde k vlastnictví věčného života, není předmětem Dopisu, nýbrž Evangelia.
Jan používá krajně jednoduchou řeč. Vystačí si s nejjednoduššími slovy a větami, a přesto jimi vyslovuje ty nejhlubší pravdy. Příkladů toho najdeme v tomto Dopisu dostatek – příkladů, které nás také ihned přivedou k uvědomění si hranic našich schopností chápání.
Pro Jana je typický abstraktní způsob mluvení. Představuje podstatu nějaké věci, říká, co ona skutečně je, co je před Bohem. Vedlejší vlivy, které by mohly obraz zkalit, nebere v úvahu. V tom spočívá velké požehnání. Pisatel těchto řádků často děkoval Bohu za to, že Duch Svatý dal pravdu skrze Jana v této abstraktní formě. Tak jsme v stavu, neovlivněni svým selháním a svou nedostatečností, poznávat, co je nějaká pravda sama v sobě, co nějaké požehnání skutečně je. Ten, kdo tento abstraktní způsob nahlížení Prvního Janova Dopisu nepřijme, bude mít velkou potíž Dopisu vůbec rozumět. Z abstraktních výpovědí se mohou a budou odvozovat napomenutí, ale to, co je představeno, není samo napomenutí, nýbrž nezměnitelná skutečnost.1
Janova služba se od základu liší od služby apoštola Pavla a od služby ostatních pisatelů Dopisů Nového zákona.
Pavel mluví o křesťanském postavení, o nebeských vztazích Božího Shromáždění (Církve), o křesťanské odpovědnosti. Ukazuje Krista více v Jeho oficiálních slávách, ukazuje Ho jako předmět věčné Boží rady.
Jakub je použit k tomu, aby nám popsal obraz zvláštního a abnormálního stavu křesťanů uprostřed židovství – stavu, který Bůh – viděno historicky – s trpělivostí snášel až do zničení Jeruzaléma v roce 70.
Petr provádí křesťanské cizince z Izraele jako účastníky nebeského povolání pouští. Vyučuje nás o přítomné Boží vládě vzhledem k Jeho dětem a ke světu.
Juda trvá na svaté energii v zatemňujícím se stavu křesťanstva, které rychle běží k odpadnutí.
Jan má téma, které je vyvýšeno nad všechna ostatní: věčný život v Božím Synu – život, který byl udělen Božím dětem. Rozvíjí božské vztahy Boží rodiny a zvláštní výsady, které jsou vlastní dětem této rodiny. Jan mluví o osobních slávách Krista.
Pavel píše Shromáždění (Církvi), Petr obráceným z Izraele, Jakub dvanácti pokolením, Juda svatým, Jan světu (Evangelium) a rodině Božích dětí (Dopis).
Těchto pět pisatelů Dopisů nám může připomenout pět sloupů, které nesly oponu – obraz Krista – u vchodu do stánku shromáždění (2. M. 26,37).
První Janův dopis je v mnohém směru hlubší než ostatní inspirované Dopisy Nového zákona. Začíná přímo Kristem a končí Jím.
Nalézt pro První Janův Dopis jasné členění bylo vždy pociťováno jako těžkost. Mnozí vykladači dokonce mínili, že Dopis vůbec nemá logické souvislosti, které by bylo možné rozumně členit. A když se přece pokusili o členění, tu byl výsledek pokaždé jiný. Pisateli v každém případě nejsou z těch mnohých vykladačů známi dva, kteří by nabízeli totéž členění. Všechny předložené přehledy mají jistě něco do sebe a dokazují alespoň jedno: Dopis vykazuje textovou souvislost, kterou je možné členit podle různých hledisek.
Je pravda, že Dopis skýtá mnoho podrobností a odbočení, jejichž souvislost a důvod není vždy snadné poznat. Pokusy o členění jsou také ztíženy, když nepoznáme, že se ve skutečnosti tu a tam jedná o větší nebo menší vsuvky. Tak například celý oddíl ve 2. kapitole od verše 12 až do verše 27 včetně představuje jednu jedinou myšlenkovou vsuvku. Když ji vypustíme, stane se struktura textu mnohem zřetelnější.
Pro naši práci nám má jakoby „vrchní obal“ posloužit toto rozdělení Dopisu:
Bůh jako světlo (kapitoly 1 a 2),
Bůh jako láska (kapitola 3 až kapitola 5,5),
Bůh jako život (kapitola 5,6 do konce Dopisu).
Když říkám „vrchní obal“, tu tím mám na mysli, že to představuje nejhrubší rastr pro členění Dopisu, pod kterým ale leží ještě jiné, jemnější struktury, které bych chtěl ukázat vždy na začátku nového velkého oddílu.
V průběhu úvah a vysvětlení se čtenář tu a tam setká s nadpisem >Textová zvláštnost<. Zde mají být nabízeny pohledy na sílu výrazů a přesnost řeckého textu Nového zákona. Musíme totiž vždy mít na paměti, že jen řecký text byl slovo za slovem Bohem inspirován či vdechnut (1. Kor. 2,13; 2. Tim. 3,16), nikoli nějaký jakkoli dobrý překlad. Přirozeně že i ten je Božím slovem, ale slovní inspirace se vztahuje jen na podkladový text v originálním jazyce. Řečtina je mocný jazyk a svou sílu dokazuje zvláště v používání různých časů u sloves, v používání členu a v používání předložek. Jsou místa, kde řecký text vykazuje v tomto ohledu zajímavé zvláštnosti a činí zřetelnými souvislosti, které českému čtenáři všeobecně zůstanou skryté, které ale nezřídka mají význam pro správné porozumění textu. Přáním pisatele je čtenáři je přiblížit. Tyto vysvětlivky představují vsuvky, které jsou umístěny v hlavním textu úvahy a jsou vyznačeny odsunutím vpravo.
Kéž tedy Pán vloží Své bohaté požehnání na zaměstnávání se s touto vzácnou částí Božího slova! Kéž nás to vede k velebení Toho, jehož lásce, jdoucí až do smrti, vděčíme za vše!