24. kapitola

ylo už po obědě, když se Tom Joe objevil na misijní stanici. Normálně měl rád veselou společnost indiánských dětí, ale dnes byl rád, že se může v kuchyni najíst o samotě. Byl ještě příliš zaměstnaný tím, co dnes ráno četl. Jeho rodiče, zvláště maminka, už pro něho nebyli nějakými anonymními osobami. Najednou měl pocit, že je znal. Večer potkal sestru Alici. Ještě jednou jí poděkoval za překlad. Když se na něho podívala, v jejím pohledu se skrýval upřímný soucit. „Je mně to tak líto,“ řekla. „Vaši rodiče museli být milí lidé.“

Tomu Joeovi se zdála v příštích dnech přátelštější než jindy, ale o týden později se zase projevila jako přísná zdravotní sestra. Na misijní stanici se objevil Šedý sokol a zeptal se Toma Joea: „Jsem na cestě do Edmontonu. Chceš jít se mnou?“

„Ano!“ odpověděl nadšeně jeho přítel. „Určitě s tebou půjdu. To znamená – musím se zeptat sestry Alice. Doktor totiž na dva dny odešel.“

„To vůbec nepřipadá v úvahu!“ Sestra Alice si dala obě ruce v bok, jak to měla ve zvyku. „Vaše rána po postřelení se sotva zahojila.“

„Ale doktor říkal, že už se zase mohu úplně normálně pohybovat,“ namítl Tom Joe. „Vždyť už ani nepotřebuji berle.“

„Říkal, že se máte šetřit,“ odporovala mu sestra Alice. „Ještě je moc brzy na vícedenní pěší cestu divočinou.“

„Ale víte přece, že manželka mého ředitele školy je bývalá přítelkyně mé maminky. Chtěl bych jí ukázat deník.“

Když sestra Alice hned neodpověděla, dodal: „Kromě toho mě Kendrickovi pozvali na Den díkůvzdání. Čekají mne.“

Sestra Alice sebou sotva znatelně trhla. „Kdo vás pozval na Den díkůvzdání?“

„Kendrickovi. Ředitel školy a jeho manželka. A také bych tam mohl hned ukázat nohu jednomu doktorovi, kdyby se to snad zhoršilo. Bratr pana Kendricka, doktor Gilbert, je totiž lékař.“

Sestra Alice zaváhala. „No … uvidíme. Dřív než zítra nechcete vyrazit, nebo ano?“ obrátila se na Šedého sokola.

Ten zavrtěl hlavou. „Pokud bych mohl, rád bych tu přenocoval a na cestu bych se vydal zítra brzy ráno.“

„Tak se zítra ještě jednou podívám na vaše zranění. Když si cestou dopřejete vydatný odpočinek, snad to půjde.“

Nakonec sestra Alice dovolila, že může jít se Šedým sokolem. Vydali se na cestu za východu slunce, dobře vybaveni dostatečným proviantem a přísnými napomenutími. Rozloučení nebylo pro Toma Joea lehké. Zamiloval si statečné spolupracovníky na malé misijní stanici a také indiánské děti. Zato Lady Blue byla ráda, že konečně bude moci bez zábran pobíhat sem tam a že ji pořád nebudou posílat na její deku na chodbě. Šedý sokol pamatoval dokonce i na nové kožené řemeny na Tomův batoh. Mlčky poslouchal, když mu jeho přítel na začátku cesty krátce vyprávěl obsah deníku. „Co budeš dělat, až se zase ocitneš v Calgary?“ zeptal se.

„Nejdřív navštívím Kendrickovy a potom si budu hledat práci. A příští rok bych rád začal studovat. Ostatně můj tatínek měl stejný sen jako já. Také chtěl být lékařem.“

Po dvou hodinách si udělali první přestávku a také po celý zbytek dne se drželi požadavků sestry Alice. Když se druhý den vzbudili, díval se Šedý sokol zkoumavě na oblohu. „To počasí se mi nelíbí. Může se stát, že v nejbližších dnech přijde první sněhová bouře. Myslím, že dnes si nemůžeme dovolit tolik zastávek.“

Po snídani svižně vykročili. Rychlé tempo zvolil Šedý sokol, ale přitom se znovu a znovu pátravě díval na svého přítele. Tom Joe však na sobě nedal znát žádnou únavu. Přesto se mu večer ulevilo, když se dostali ke břehu řeky a tam si připravili tábořiště. „Bylo to přece jen příliš namáhavé,“ konstatoval Šedý sokol, když pozoroval, jak si Tom Joe tře bolavou nohu.

„Už to půjde. Zítra nemusím tolik chodit, když poplujeme kánoí.“

„Půjde to rychle, protože poplujeme po proudu. Ale to je dobře. Kladu si otázku, jak dlouho ještě vydrží tohle počasí.“

Vydrželo přesně čtyřiadvacet hodin. Když následujícího večera přivazovali kánoi u Charlieho můstku, vál přes krajinu ledový vítr a hnal před sebou první sněhové vločky. Než se dostali do chaty svého přítele, bylo na zemi již bílo.

„No, vy dva přicházíte zrovna v pravou chvíli,“ pozdravil je Charlie. „Už jednou ses mně doslova přichumelil do domu, pamatuješ si to ještě, Šedý sokole?“

„Ovšem. Společně s Lady Blue.“

„To je pravda. Jak se vám oběma vedlo v divočině? Už jsem zvědavý, zda jsi něco zjistil, Tome Joe. Ale nejdřív pojďte dovnitř a ohřejte se.“

Charlie se postaral o pořádnou večeři, při které museli podrobně vyprávět o svých zážitcích. „Že byl pašerák whisky dopaden, o tom se už psalo v novinách. Ale že jste se toho účastnili vy dva, o tom jsem nevěděl,“ divil se, když uklízel talíře.

„No ano, byl to hlavně Šedý sokol. Ten ho přemohl, spoutal a potom ho předal policii.“

Charlie uznale zakýval hlavou směrem k indiánovi. „Na to můžeš být pyšný, hochu. Později můžeš tento příběh vyprávět svým vnoučatům. Jaké plány máte teď vy dva?“

„Já bych zítra chtěl jet vlakem do Calgary.“

„Zítra? Ve svátek?“

„Ano. Paní Kendricková mě výslovně pozvala, abych byl na Díkůvzdání u nich. Snad se do té doby zase utiší sněhová bouře.“

„Já se musím hlásit tady v Edmontonu na policejní stanici,“ řekl Šedý sokol. „Mají pro mě nový úkol.“

„Ale na večeři bys ke mně zítra mohl přijít, ne? Pozval jsem jinak jen svého souseda, ten je takový lesní skřítek jako já. Měl bys chuť?“

Šedý sokol přikývl. „Ano, rád.“

„No, tak jsme tedy domluveni. Co říkáte na to, že bychom teď šli do peřin?“ Důkladně pozoroval Toma Joea. „Vypadáš pořádně unavený, chlapče. Ještě nejsi úplně fit, viď?“

„Úplně ne,“ připustil Tom Joe. „Neměl bych nic proti tomu, abychom šli spát.“

Bouře se přes noc vyzuřila. Druhého dne ráno se les bíle třpytil na slunci. Šedý sokol se rozloučil, aby zašel na policejní stanici za mountiem, který měl službu. Tom Joe mu stiskl ruku. „Děkuji ti za … všechno, Šedý sokole. Jsi opravdu dobrý přítel. Teď ale nenecháme uplynout několik let, než se zase uvidíme.“

Šedý sokol jen přikývl.

„Udělal bys pro mě něco?“ zeptal se Tom Joe.

„Copak?“

„Až se vrátíš do Beaver Lake ke svým rodičům … vezmeš si tam svou Bibli a budeš si v ní číst?“

„Kvůli tomu nemusím chodit do Beaver Lake,“ odpověděl jeho přítel. „Přibalil jsem si ji už při své poslední návštěvě. Někdy … jsem v ní už četl.“

Tom Joe se usmál. „To je dobře. Já se za tebe modlím, Šedý sokole.“

Indián ještě jednou přikývl, otočil se a vydal se na cestu.

„Měj se dobře!“ volal za ním Tom Joe.

Odpoledne seděl Tom Joe ve vlaku do Calgary. Dopoledne strávil upravováním svého zevnějšku alespoň trochu „městsky“, aby nevypadal jako nějaký pobuda, až přijede ke Kendrickovým. Charlie mu přistřihl vlasy, Tom Joe se vykoupal a oblékl si čisté oblečení. Když se podíval z okna, obloha byla šedá, visící nízko nad zemí a vzduchem už tančily nové sněhové vločky. „Vypadá to, jako by se připravovala další sněhová bouře,“ řekl průvodčí, který procházel vagónem. „Ale do Calgary to naštěstí už není daleko.“ Tom Joe ustaraně pozoroval čím dál hustší vánici. Prosím, Pane Ježíši, dej, ať vlak projede vánicí. Tak rád bych překvapil pana a paní Kendrickovy. První část jeho modlitby nebyla vyslyšena. Vlak jel čím dál pomaleji a nakonec zastavil. „Je velmi špatná viditelnost a koleje jsou pod sněhem,“ oznamoval průvodčí. „Kdo je dobrý chodec, může jít pěšky, do Calgary zbývá už jen míle a vítr není tak silný. Ostatní cestující prosíme, aby počkali, než přijede některý farmář z okolí se sněhovým pluhem.“

Téměř všichni se rozhodli, že počkají ve vlaku, jen Tom Joe si dal batoh na záda a natáhl si kapuci na hlavu. Vystoupil z vlaku a rozhlížel se. Když se bude držet těsně vedle kolejí, nemůže ztratit směr. Vyvedl z vlaku Lady Blue a připjal jí vodítko. „Je tu pořádně nepříjemně, viď Lady Blue? Ale brzy budeme u Kendrickových pěkně v teplíčku.“ Vítr mu foukal do obličeje, když se krok za krokem probojovával kupředu. Nevěděl, že míle může být tak dlouhá. Ulevilo se mu, když uviděl světla na nádraží. Když došel do města, přestalo sněžit. Už se setmělo a téměř všechny domy byly osvětlené. Všude se sešly rodiny k tradičnímu jídlu z krocana. Tom Joe si střásl sníh z bundy a namáhavě se plahočil podél silnice, která vedla k Západní střední chlapecké škole. I dům Kendrickových byl osvětlen. Když k němu Tom Joe přišel blíž, poznal doktorovo auto, které parkovalo na okraji ulice. Doktor Gilbert se mezitím oženil. Bude tu tedy také jeho žena. Zdalipak se to Kendrickovým vůbec bude hodit, když se tady teď najednou objeví? Den díkůvzdání byla přece rodinná slavnost. Zatímco ještě váhal, zaslechl najednou zvuky sekery, kterou někdo štípal dříví. Sundal si kapuci a rukou si projel vlasy. Měl… šel za zvukem a za domem našel ředitele školy, který se staral o zásobu dříví na topení.

„Dobrý den, pane!“

Pan ředitel přestal štípat a vzhlédl. „Thomasi!“ Znělo to radostně a překvapeně a v jeho očích se objevil hřejivý výraz.

Tom Joe se usmál. Ukázal na sekeru. „Mohu vám pomoci, pane? Mám trochu cvik ve štípání dříví.“

„Mnohokrát ti děkuji za nabídku, ale právě jsem hotový.“ Ředitel zvolil podobný způsob řeči jako Tom Joe. Položil sekeru a s úsměvem k němu šel. „To je ale překvapení! Už jsme nepočítali s tím, že přijedeš.“

„Málem to nevyšlo. Vlak vyjel z Edmontonu se zpožděním a potom ještě uvázl ve sněhu.“

„Jakpak se ti vedlo nahoře na severu? Ale pojď, půjdeme dovnitř. Moje manželka má jídlo hotové. Jsem si jistý, že nebude mít námitky proti hostovi navíc.“

Paní Kendricková málem upustila mísu s bramborami, když Tom Joe vstoupil do jasně osvětlené jídelny. „Tome Joe!“ Rychle položila mísu a podávala mu na pozdrav obě ruce. „Takové překvapení! Srdečně tě u nás vítám! To je pěkné, že jsi přijel!“

„Moc vám děkuji, madam. Já jsem také rád, že jsem zase u vás.“ Při tomto srdečném přivítání se rozplynuly všechny Tomovy starosti. Pozdravil doktora, který mu představil svoji manželku Eveline, a potom je už paní Kendricková volala ke stolu. „Právě jsi říkal, že vlak uvázl ve sněhu,“ zajímalo ředitele, když usedli ke stolu. „Jak jsi to dokázal, přijít sem přesto včas?“

„Šel jsem pěšky, pane. Na nádraží to bylo jen míli.“ Šelmovsky se usmál a pokračoval: „Jednou se mi stalo, že jsem byl kvůli nepřesnosti poslán do postele bez večeře. To jsem na Díkůvzdání nechtěl riskovat.“

Ostatní se smáli. „To už je dávno,“ řekl pan Kendrick.

„Ano, pane. Šest let a dva měsíce.“

„Přál bych si, aby sis tak dobře pamatoval letopočty,“ poznamenal s úsměvem pan ředitel. „Ale už začneme s večeří.“

Krocan byl výborný. Tom Joe si vychutnával vydatné jídlo i veselou rozpravu u stolu. Ptal se na Malého vlka a dozvěděl se, že strávil prázdniny u rodiny Kendry na farmě. Rychle se spřátelil s jejím mladším bratrem. Potom se zevrubně probírala svatba v Torontu a nakonec vyprávěl on o svých zážitcích ze severu. Protože vyprávění o pašerákovi whisky pochopitelně mohlo posluchače rozrušit, líčil je sice pravdivě, ale tak nevinně, jak jen to šlo. „Odtamtud máš jizvu na čele?“ zeptala se ustaraně paní Kendricková.

„Ano, madam. Když jsem po výstřelu upadl, musel jsem zřejmě dost tvrdě dopadnout na hlavu. Ale to už si nepamatuji.“

„Tvůj přítel Šedý sokol by si zasloužil medaili,“ dodal pan ředitel. „Přemůže ozbrojeného zločince a potom dopraví raněného divočinou do nemocnice.“

„Ano, pane. Já mu jsem také velice vděčný. Ale říkal, že bez Lady Blue by to nezvládl.“

„Když mluvíme o Lady Blue,“ zapojil se do rozhovoru doktor, „kde vlastně je?“

„Hned se uvelebila na svém oblíbeném místě u krbu.“

„Aha.“ Mrkl na Toma Joea a obrátil se ke své manželce. „Ještě jsem ti vůbec nepředstavil Lady Blue, Evie. Ale hned to napravím. Vždyť byla téměř šest let mou podnájemnicí.“

„Byla tvou … čím?“ Eveline Kendricková se nevěřícně dívala na svého manžela.

„Mou podnájemnicí,“ opakoval nevinně. „Je to milá šedovlasá dáma s neuvěřitelně modrýma očima. Spala na dece na chodbě.“

„A mě doprovázela do Beaver Lake,“ doplnil Tom Joe a přitom se tvářil smrtelně vážně. „Šedý sokol říkal, že bezvadně držela pašeráka whisky v šachu.“

Výraz Evelinina obličeje silně připomínal živý otazník.

„Neposlouchej ty vtipálky, Eveline,“ přispěchala paní Kendricková na pomoc své novopečené švagrové. „Lady Blue je pes. Vidíš, už přichází. Slyšela, že o ní mluvíme.“

Všichni se dívali na fenu, která k nim pomalu přicházela a která ulehla na zem vedle Tomovy židle. Doktor Gilbert a Tom Joe se začali hlasitě smát.

„Jen počkejte! Takhle jste to na mě nalíčili!“ Eviin pokus zatvářit se rozzlobeně ztroskotal na základě toho, že se sama smála. „Vymyslím si pro vás dva nějaký přísný trest,“ oznámila jim. „Co myslíš, Cathrine, stejně máme moc málo dezertu, viď?“

„Máš pravdu, Evie. Myslím, že z citrónového krému nic nezbude, až si nabereme ty, James a já.“

Nakonec se dámy přece jen nechaly obměkčit, takže i Gilbert a Tom Joe dostali citrónový krém. „Kdo teď vlastně pracuje na misijní stanici v Blackbird Hillu?“ zajímalo paní Kendrickovou, když začali pít kávu. Než se vdala, strávila tam dva roky a pracovala jako učitelka.

„Doktor Jenkins a jeho manželka, sestra Alice a kuchařka,“ vypočítával Tom Joe. „A potom ještě manželský pár, oba jsou učitelé, ale ti právě odjeli na několik týdnů na dovolenou domů.“

„Když jsem tam pracovala já, byl lékař často na cestách po okolí a navštěvoval indiány ve vesnicích. Byl doktor Jenkins přítomen, když jsi potřeboval pomoc?“

„Ano. Vyoperoval mně kulku z nohy. Potom se o mě starala hlavně sestra Alice.

„Těžko si dokážu představit práci na tak osamělém místě,“ řekla Eveline. „Když je lékař často na cestách, tak je sestra Alice určitě často odkázaná sama na sebe.“

„Ona je … velmi přísná. Kladla velký důraz na to, že se musejí dodržovat všechna pravidla.“

Ředitel školy se usmál. „Znamená to, že ses často ocitl v nesnázích?“

„No, někdy ano,“ odpověděl Tom Joe rozpačitě. „V některých věcech se naše názory dost různily.“

„A tamější lékař ti dovolil vydat se s právě zahojenou nohou na vícedenní pěší putování divočinou?“ vložil se do rozhovoru doktor Gilbert. Neušlo mu, že si Tom Joe potají znovu a znovu tře nohu.

Tom Joe se kousl do rtu. Této doktorovy otázky se obával. „Tedy – přímo to nedovolil. Ale také to nezakázal,“ pospíšil si s odpovědí, když si všiml staženého obočí obou bratrů Kendrickových.

„Jak tomu mám rozumět?“

„Lékař tam nebyl, když přišel Šedý sokol a ptal se, zda ho chci doprovázet do Edmontonu. Takže jsem se ho vůbec nemohl zeptat.“

„A ta … sestra Alice ti to pak dovolila?“

„Nejdřív ne. Byla proti tomu a myslela, že je ještě moc brzy. Ale potom jsem jí řekl, že jsem pozvaný sem a že mne čekáte na Díkůvzdání. Když jsem vyslovil vaše jméno, tu najednou slevila. Myslela, že s dostatečnými přestávkami by to snad přece jen šlo.“

„A dělali jste je, ty dostatečné přestávky?“ Tuto otázku položil pan ředitel.

„První den ano. Ale pak se schylovalo k bouři a my jsme si museli pospíšit, protože jsme museli ještě kánoí dolů po řece.“

„Chce ještě někdo šálek kávy?“ přerušila paní Kendricková výslech obou bratří. Tom Joe se na ni vděčně usmál. „Ano, madam. Já bych rád vypil ještě jeden šálek kávy.“

Bylo pozdě, když se doktor Gilbert a jeho manželka vydali domů. Tom Joe si plnými doušky užíval příjemného večera. Pan Kendrick přiložil do ohně ještě jedno poleno a sedl si se svou manželkou na pohovku. Tom Joe šel ke svému batohu, který si položil v pokoji pro hosty, a vyndal z něho černý deník. Dosud se o něm nezmínil.

„Sedni si k nám ještě chvilku,“ pozval ho pan ředitel.

„Moc děkuji, pane!“ Posadil se a díval se na černý sešit, který držel v rukou.

„Ta sestra Alice,“ navázal pan Kendrick na předchozí rozhovor, „víš, jaké měla příjmení?“

„Ne, pane. Všichni jí říkali jen sestra Alice.“

„Odhadl bys, kolik jí mohlo být roků?“

„Tak … kolem padesáti.“

Ředitel přikývl a dál se neptal. Tom Joe se znovu zadíval na deník ve svých rukou. Najednou cítil, jak mu bije srdce. Ale tu ho oslovila paní Kendricková: „Jsi moc unavený, Tome Joe, nebo si se mnou ještě trochu zahraješ?“

Tom Joe se usmál. „Na hraní nejsem nikdy moc unavený, madam. Čestně řečeno, už jsem ty housle postrádal.“ Vstal a položil deník na svoji židli. Paní Kendricková si sedla ke klavíru. On vyndal housle z pouzdra a téměř láskyplně se na ně zadíval. Je to dědictví po mé rodině. Maminka si přála, abych na ně hrál. Kdyby to tak mohla vidět… Tom Joe polkl. Bude si vždycky vážit houslí Winterovy rodiny. Co říkala Kendra před několika týdny? „Vypadají, jako by chtěly vyprávět nějaký příběh.“ Nemohla vědět, jak velice měla pravdu, když to řekla. Naladil housle a potom doprovázel paní Kendrickovou, která nejdřív hrála prostou lidovou píseň a potom různé chorály. Ředitel školy chvíli poslouchal a pak odešel z obývacího pokoje. Ve své pracovně vzal do ruky fotografii, na které byl on jako dítě spolu s rodiči a sourozenci. Zamyšleně si ji prohlížel. Jeho starší sestře bylo na té fotce asi deset let. Alice. Bylo by možné, že jsi sestra Alice, kterou Tom Joe potkal na misijní stanici v Blackbird Hillu? Strýček Harry říkal, že jsi odjela s rodinou své přítelkyně do Evropy. Je možné, že jsi ta léta strávila v Německu a stala ses tam zdravotní sestrou? Zamyšleně zase postavil obrázek na jeho místo. Je-li to Tvá vůle, Pane, pak mně prosím pomoz, abych se dozvěděl víc o sestře Alici! Odešel z pracovny a zase šel do sousedního pokoje. Tam jeho žena a Tom Joe právě hráli píseň „Trust and obey“. Tou ukončili svůj domácí koncert. Tom Joe opatrně položil housle zpátky do pouzdra. Vzal deník a sedl si. Paní Kendricková se posadila vedle svého muže na pohovku.

„Chtěl jsem … vám ještě ukázat toto,“ začal váhavě Tom Joe. „Když jsem potkal indiánku Kulhavou srnku, dala mně to. Je to … deník.“ Otevřel ho úplně vzadu a opatrně vyndal vylisovanou květinu, která byla mezi stránkami. „Tu jsem tam našel až před několika dny. Je pro vás, paní Kendricková. Pozdrav od dávné přítelkyně.“

Ředitelova manželka se na něho dívala nechápavě. Opatrně si od něho vzala květinu. „Od které přítelkyně?“ zeptala se.

„Od Ellen Brownové. Lépe ji asi znáte pod jménem Ellen Winterová.“

„Ellen Winterová? Vylisovala pro mě tu květinu? To je přítelkyně, které patří housle, na něž hraješ!“

„Ano, madam. Podívejte se, pod květinu napsala: „Pro moji přítelkyni Cathrine“. Ukázal jí zápis v deníku.

„To je … to je opravdu Ellenino písmo!“ Paní Kendricková se na něho nechápavě dívala. „Jak přišla ta indiánka k Ellenině deníku?“

Tom Joe polkl. „Dala jí ho krátce předtím, než zemřela. Ale nesvěřila jí jen deník, ale také své … miminko.“

Paní Kendricková věděla, že Toma Joea před mnoha lety přinesla do Beaver Lake jako malé děťátko nějaká indiánka. „Byl jsi to děťátko ty, Tome Joe?“ zašeptala nevěřícně.

„Ano, madam. Vaše přítelkyně Ellen byla … moje maminka.“

Bylo ještě brzy, když se Tom Joe druhý den ráno probudil. Lady Blue stála vedle jeho postele a strkala do něho čenichem. „Potřebuješ ven, viď?“ mumlal rozespale. Vylezl z postele, u umyvadla si do obličeje nastříkal vodu a rukou si pročísl vlasy. Potom vklouzl do svých šatů. Tiše se plížil s Lady Blue po chodbě, oblékl si bundu, nazul boty a otevřel domovní dveře. Ovanul ho chladný, čerstvý vzduch. Na východě už se rozednívalo. Tom Joe se opřel o zábradlí verandy a díval se na prázdný školní dvůr a na důvěrně známou budovu za ním. Pozoroval slunce, které zabarvilo oblohu růžově zlatým třpytem. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že mohu být tady u Kendrickových. Včera večer si určitě ještě přečetli deník a já jsem velmi napjatý, co budou říkat. Ale chtěl bych Ti v budoucnosti důvěřovat, protože vím, že to děláš dobře, i když dopouštíš v našem životě bouře. Ty sám přijdeš uprostřed bouře do našeho středu a řekneš: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! Pevně nás držíš, neboť Tvoje ruka je neuvěřitelně silná.

Lady Blue do něho zase strčila čenichem. „Chceš jít zase do tepla, viď? Jak si přeješ, moje Lady.“

Tiše vešli do domu. Tom Joe si zul boty, sundal bundu a šel za fenou po chodbě. „Pojď, Lady Blue, můžeme ještě chvíli spát. Je ještě brzy,“ šeptal. Ale Lady Blue měla jiné plány. Z pracovny pana ředitele pronikalo světlo. Dveře byly jen přivřené. Čumákem otevřela dveře a s velkou samozřejmostí vpochodovala do pokoje.

Pan Kendrick seděl u psacího stolu. Před sebou měl otevřenou Bibli. Vedle ní svítila lampa a v krbu hořel oheň. Vzhlédl a uviděl Lady Blue, která mířila na své oblíbené místečko u krbu. Potom se podíval k Tomu Joeovi, který stál rozpačitě mezi dveřmi. „Tome, hochu,“ řekl. S úsměvem k tomu dodal: „Povídal jsi, že ti nevadí, když tě tu a tam takhle oslovím. Tom Joe pokročil ode dveří a přistoupil blíž. „To je pravda, pane.“

Ředitel ukázal na židli. „Tak se posaď!“

Vzal do ruky tužku, ale hned ji zase položil. V místnosti bylo ticho. Jen oheň v krbu tiše praskal. Pan Kendrick pozoroval mihotavé plameny. Konečně vzhlédl a řekl jemně: „Včera večer jsme si přečetli deník. Určitě … si dokážeš představit, že nás velmi dojal.“ Tom Joe jen přikývl.

„Zvlášť mé ženy se to velice dotklo. Vždyť tvoji maminku dobře znala a také ji velmi postrádala. Je nám moc líto, že tvoji rodiče tak brzy zemřeli, Thomasi.“ Udělal přestávku a potom pokračoval: „Přesto jsme vděčni, že se Ellenino přání alespoň částečně splnilo. Že moje manželka mohla být poslední roky v tvé blízkosti a také, že jsi po všechna ta léta hrál na housle své maminky. Z čeho máme ještě radost, je myšlenka, že tvoji rodiče byli věřící křesťané. Jednou v nebi je zase uvidíš. Nakonec … to Bůh dělá vždycky dobře.“

„Ano, pane. Totéž jsem si myslel i já.“

Pan Kendrick se lehce předklonil a opřel oba lokty o psací stůl. „Už dlouho si přejeme, aby ses stal členem naší rodiny, Thomasi. Dosud jsme váhali, zda ti to máme říci, protože jsme nevěděli, zda třeba přece jen nemáš vlastní rodinu.“ Díval se na Toma Joea. Jeho oči byly až po okraj plné lásky a náklonnosti, a když pokračoval v řeči, zněl jeho hlas vřele a dobrotivě: „Kdybys chtěl zůstat tady u nás, moje manželka by se o tebe starala jako matka. A já – co bys na to řekl, kdyby se tvůj bývalý ředitel pokusil nahradit ti otce?“

Tom Joe se usmál svým krásným, upřímným úsměvem. „Myslím, pane, že by se mně to líbilo. Vždycky jsem si totiž přál, aby byl můj otec náčelníkem.“