23. kapitola

estra Alice si urovnala zářivě bílou zástěru a narovnala čepeček. Rychle pohlédla do maličkého zrcátka a zhluboka se nadechla. Můj první pracovní den může začít. Mám za sebou tři báječné měsíce, kdy jsem si mohla odpočinout. Teď zase začíná všední den v Blackbird Hillu.

Vešla do kuchyně, kde kuchařka už připravovala snídani. „Dobré ráno, sestro Alice!“ pozdravila ji obtloustlá paní s úsměvem. „Jste připravená na první turbulentní pracovní den?“

„Myslím, že ano. Mám zazvonit na snídani?“

„Ano, prosím.“

Sestra Alice vyšla dveřmi ven a silně udeřila na jídelní gong. Některé dveře sousední budovy se téměř zároveň otevřely a z nich vyběhly indiánské děti v modrých školních uniformách. Když spatřily sestru Alici, najednou se zastavily.

„Dobré ráno, sestro Alice!“ zaznělo sborově.

„Dobré ráno, děti! Prosím, seřaďte se do dvojic a do jídelny vcházejte pomalu a řádně. To platí i pro tebe, Malý bobře!“

Oslovený sklopil hlavu a rychle se postavil do dvojice vedle svého spolužáka.

„Tak, teď můžete jít.“

Snídaně probíhala pod jejím dohledem velmi civilizovaně.

„Takový klid tu za vaší nepřítomnosti nebyl,“ poznamenala kuchařka, když děti později zmizely ve školní budově.

„To si umím představit. Na něčem asi budu muset zapracovat. Moc děkuji za snídani, slečno Lorne!“

S těmi slovy odešla sestra Alice z kuchyně, aby odučila v dívčí třídě první vyučovací hodinu. Na misijní stanici plnila dvě funkce, byla tu činná jako učitelka a jako zdravotní sestra, podle toho, jak bylo potřeba. Doktor Jenkins byl lékař, jeho manželka se starala o práci v kanceláři a také vyučovala. Den byl vyplněn jako obvykle vyučováním, jídly a prací na zahradě, kde pěstovali zeleninu pro kuchyň. Bylo už pozdní odpoledne, když do nemocniční stanice bouřlivě vpadl Malý bobr. Sestra Alice tam právě kontrolovala stav léků.

„Musíte rychle přijít, sestro Alice. Doktor tady není a nějaký indián přinesl na nosítkách zraněného bělocha. Je s ním i pes! Krvácí!“

Zase zmizel jako vítr, aby mu neuniklo nic z této senzace. Sestra Alice si povzdechla. Zdálo se, že ten hoch zná jako jediný druh pohybu vpřed závodní cval. Rozhodně mu bude muset věnovat víc pozornosti. Pečlivě zamkla skříň s léky a vyšla na dvůr. Nějaký indián tam právě opatrně položil nosítka a pátravě se rozhlížel. „Běžte pryč, děti!“ poručila sestra Alice. „Jděte si po své práci!“ Dvůr se pomalu vyprázdnil. Malý bobr se posadil za plotem a díval se malou škvírou.

„Rozumíte anglicky?“ obrátila se na indiána. Byl ještě mladý a vypadal unavený. Zdálo se, že má za sebou dlouhou cestu.

„Ano, madam. Toto je můj přítel. Byl postřelen. Má v noze kulku.“

Sestra Alice přikývla. „Přivedu hospodáře. Ten vám pomůže donést pacienta na nemocniční stanici.“

Když se Tom Joe probral z bezvědomí, ležel v posteli. Na stole stála petrolejová lampa a matně osvětlovala místnost. Tom Joe ten pokoj ještě nikdy neviděl. Kde to byl? Šedý sokol a on byli přece na cestě divočinou. Připevňovali na stromy oznámení a potom … Tom Joe se zamračil. I tento pohyb ho zabolel. Bolela ho celá hlava a kromě toho ještě pravá noha. Zkusil se opatrně narovnat. Čelem mu projela bolest a místnost se najednou začala houpat. „Na vašem místě bych se pohybovala co nejméně,“ řekl nějaký hlas. Teprve teď si Tom Joe všiml zdravotní sestry, která seděla v nohou jeho postele v křesle. Vstala a přistoupila k jeho posteli. Tom Joe zamrkal a jazykem si přejel po suchých rtech. Zdravotní sestra vzala pravou rukou sklenici s vodou a levou mu opatrně zvedla hlavu. Tom Joe žíznivě vypil několik loků. „Ne tak rychle.“ Vzala mu sklenici, ale krátce nato mu ji ještě jednou podala. Tentokrát pil pomaleji. Pomalu nechal hlavu sklouznout zase na polštář. Ruce zdravotní sestry byly jemnější než její hlas. Mně teď není moc dobře, Pane Ježíši. Všechno mě bolí a v hlavě mám divný zmatek. Potřebuji Tvoji silnou ruku… Tom Joe cítil, jak ho přemáhá únava. Vyčerpaně zavřel oči.

Zdravotní sestra ho ještě dvakrát vzbudila a dala mu napít, ale on hned zase usnul. Když se vzbudil, bylo světlo. Křeslo vedle jeho postele bylo prázdné. Slabý vánek vál napůl otevřeným oknem a pohyboval záclonami. Byla to malá místnost se stolem, křeslem, jeho postelí a nočním stolkem. Kdyby býval mohl otočit hlavou, uviděl by ještě úzkou skříň a pod samým stropem polici s knížkami. Dveře do chodby byly jen přivřené a Tom Joe slyšel hlasy.

„Prosím, madam, nemohla byste k němu pustit Lady Blue?“

„V žádném případě! Psi jsou v pokojích nemocných zakázaní!“

„Nemohla byste udělat výjimku? Tom Joe by se určitě rychleji uzdravil, kdyby ji měl nablízku.“

„To je nesmysl. Může tady ležet na dece, ale nemocniční pokoj je pro psy tabu.“

Byli to Šedý sokol a sestra Alice, kteří tam diskutovali. Tom Joe se pokusil vzpřímit, ale s bolestným zasténáním klesl zpět na polštář. Místnost se začala houpat a on zavřel oči. Když je zase otevřel, stála zdravotní sestra vedle něho.

„Přece jsem vám říkala, že se máte hýbat co nejméně!“ řekla přísně. „Ale je dobře, že jste vzhůru.“ Pomohla mu napít se vody ze sklenice. Potom si dala obě ruce v bok a měřila si ho. Pod jejím pohledem měl Tom Joe hned pocit, že udělal něco zakázaného.

„Kde to jsem?“ zeptal se.

Na nemocničním oddělení misijní stanice v Blackbird Hillu. Včera vás sem dopravil váš indiánský přítel. Máte zranění na hlavě a otřes mozku a kromě toho jsme vám vyndali kulku z nohy. Bude to nějaký čas trvat, než zase budete moci chodit.

Tolik bylo řečeno k jeho bolesti hlavy, závratím a bolesti v noze.

„A kdo jste vy?“ odvážil se druhé otázky.

„Jsem sestra Alice a budu se o vás starat. Když se budete řídit podle mých instrukcí, budeme spolu dobře vycházet.“

„Kde jsou Šedý sokol a Lady Blue? Mohu je vidět?“

Sestra se zamračila. Vašeho přítele k vám pustím, ale psa ne. Psi jsou v nemocničním pokoji zakázaní. Zapamatujte si to, prosím.“

„Ano, madam.“

Otočila se a on na chvilku zavřel oči. Nevěděl, že takový krátký rozhovor může být tak namáhavý. Do pokoje vešel Šedý sokol a zůstal stát vedle jeho postele.

„Šedý sokole. Budeš mi vyprávět, co se stalo?“

Jeho přítel krátkými slovy vylíčil, co se včera stalo.

„A co se stalo s pašerákem whisky?“

Když jsem se tam vracel, potkal jsem cestou seržanta Willse. Ten mu nasadil želízka a odvedl ho. Hned jak přijde posila od policie, bude dopraven do Edmontonu.“

„Ty … jsi dobrý přítel, Šedý sokole. Zachránil jsi mi život.“

Šedý sokol se na něho klidně podíval. „Starých přátel se prostě nezříkáme.“

Tom Joe se slabě usmál. Cítil, jak se mu zavírají oči, ačkoliv to vůbec nechtěl.

„Ano,“ zamumlal.

Šedý sokol po špičkách odešel z pokoje. Sestra Alice přišla ještě jednou, aby se podívala na Toma Joea. Když zase odcházela z pokoje, vrhla pohled na Lady Blue. Ta spala na své dece na chodbě. Opřela se o dveře a potom šla do kuchyně pomoci kuchařce. Jak se zdálo, čekala Lady Blue jen na tuto chvíli. Sotva se za sestrou zavřely dveře kuchyně, zvedla hlavu. Lady Blue a unavená? Ani nápad! Vždyť spala celou noc. Opatrně vstala. Bok ji bolel, ale to ji neodradilo od toho, aby navštívila svého páníčka. Čenichem trochu pootevřela dveře a tiše se přiblížila k posteli nemocného. Tom Joe spal. Lady Blue se spokojila s tím, že mu olizovala ruku. Potom si lehla na předložku u postele. Od této chvíle bude dávat na Toma Joea pozor.

Zase to byly hlasy, které Toma Joea vzbudily.

„Zakázala jsem vám pouštět psa do pokoje!“ zněl nahněvaný hlas zdravotní sestry.

„Já jsem to nebyl, madam. Čestné slovo!“

„Jak jinak se tam to zvíře mohlo dostat?“

„Možná jste dobře nezavřela dveře. Já jsem to opravdu nebyl, madam.“

Chvíli trvalo, než Tom Joe pochopil, proč se Šedý sokol a sestra Alice dohadují.

„Lady Blue!“ zašeptal. Fena hned vyskočila. Nadšeně zakňučela, položila obě přední tlapky na kraj Tomovy postele a olízla Tomovi obličej.

„Je to v pořádku, Lady Blue! Jak se ti daří? Šedý sokol říkal, že jsi také poraněná.“

Najednou stála v pokoji sestra Alice. „Ven!“ poručila Lady Blue. „Ať už jsi venku!“

„Prosím, madam! Nemohla by tu alespoň ještě krátce zůstat?“

„Ne, to je proti pravidlům. Psi nemají v pokoji pro nemocné co pohledávat.“

Energicky vzala Lady Blue za obojek a vystrčila ji ven. „Běž se sestrou Alicí,“ poručil Tom Joe naježené feně. „Buď hodná, Lady Blue!“

Zdravotní sestra zavřela dveře a vzala talíř, který položila na stůl. „Musíte něco sníst,“ řekla.

„Ale já vůbec nemám hlad,“ namítl.

„Přesto musíte něco sníst. Pomohu vám.“

Tomu Joeovi nezbylo než poslechnout. „Teď vím, jak se musel cítit pan Mc Gregor,“ řekl, když spolkl poslední sousto.

„Pan Mc Gregor?“

„Ano, majitel obchodního skladu v Beaver Lake. Zlomil si rameno. Seržant Wills mu ho narovnal a já jsem u pana Mc Gregora zůstal, abych mu pomáhal.

„Odkud ho znáte?“

„Z dřívějška,“ zamumlal Tom Joe. Oči se mu zase zavíraly. Sestra Alice vzala talíř a odešla. Dveře velmi pečlivě zavřela.

V dalších dnech se Tom Joe seznámil s doktorem a jeho manželkou. Lékař ho vyšetřil a byl spokojený s léčebným procesem. Tomovy bolesti hlavy ustávaly a už neměl závratě, když se na posteli posadil. Čím lépe se cítil, tím větší obavy měl. Proč jsi dopustil tuto nehodu, Pane Ježíši? Přece jsi mě sem povolal Ty. Proč jsem musel být postřelen a teď ležím v nemocnici? Když si představím, že ten mountie v Edmontonu už dávno mohl mít přeložený deník… Opravdu bych chtěl vědět, co je v něm napsáno. Já vím, že Ti mám důvěřovat. Ale je to těžké, když tu ležím a nemohu nic podniknout! Všechno přece mohlo jít hladce. Ale pan Kendrick říkal, že právě za bouře se učíme poznávat Tě. Právě v ní cítíme, jak silná je Tvá ruka… Děkuji Ti, že mě nikdy nenecháš, Pane Ježíši!

Sestra Alice se starala o to, aby její pacient pravidelně jedl a také aby vydatně spal. Někdy odložila svou přísnou masku a povídala si s ním. Vyprávěl jí o Západní střední chlapecké škole a o svém pobytu v Beaver Lake. Pouze důvod svého pobytu v divočině si nechal pro sebe.

„Když budete chtít, můžete dnes odpoledne trochu sedět v křesle,“ dovolil jednoho dne doktor Jenkins. Tom Joe byl šťastný z této změny. Od té doby, co byl Šedý sokol zase na cestách a už ho nemohl navštívit, ho trápila dlouhá chvíle. Seděl tedy v křesle a rozhlížel se po pokoji. Zvenku k němu pronikaly hlasy dětí. Tom Joe si přál, aby mohl přihlížet jejich hře. Uslyšel zaškrábání na dveře. Samozřejmě, byla to Lady Blue, která chtěla k němu do pokoje. Opatrně vstal, Ke dveřím to byly jen dva kroky. Namáhavě se belhal, vždyť byl dnes poprvé na nohou. Když otevřel dveře, protlačila se Lady Blue mezerou. Byla chytrá a neštěkala. Kulhal zpátky ke svému křeslu a hladil ji. „Nutně potřebuji změnu, Lady Blue,“ povzdychl si, „jinak se v tomhle malém pokoji ještě zblázním.“ Poslouchal děti venku. Zdálo se, že si hrály s míčem. „Víš co, Lady Blue? Přitáhnu si křeslo k oknu. Má kolečka, nemůže tedy být tak těžké.“ Jak řekl, tak udělal. Křeslo se dalo lehce přesunout k oknu a Tom Joe se těšil z pohledu na les a modrou oblohu. Objevil děti na louce, ale žel, zazněl gong, který je svolával ke školním úkolům. „To jsem měl smůlu, Lady Blue. Ale mohl bych si vyndat z police knížku. Nahoře je Ben Hur. V Calgary jsem ho začal číst, ale nedostal jsem se moc daleko.“ Pro nedostatek místa byla police vysoko nahoře po celé šířce stěny. Tom Joe vylezl zdravou nohou na křeslo, opřel se jednou rukou o zeď a druhou vytahoval knížku. Povedlo se! S úlevou lezl dolů z křesla, přičemž bylo nezbytné přenést váhu na zraněnou nohu. Protáhl obličej a nadechl se, když si zase mohl sednout. Už brzy byl zahloubaný do příběhu. Lady Blue dřímala u jeho nohou, ale okamžitě se probudila, když na chodbě zazněly kroky. Jednou vyštěkla, ale to už Tomu Joeovi ani trochu nepomohlo. Do pokoje vešla sestra Alice a obě ruce si pobouřeně dala v bok. Z očí jí sršely blesky.

„Co to má znamenat?“ zeptala se přísně.

„Doktor Jenkins dovolil, že mohu sedět v křesle,“ odpověděl Tom Joe a snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nevinně.

„Když to dovolil, stálo křeslo tamhle!“ Ukázala na místo vedle jeho postele. „Jak se dostalo k oknu?“

„Já … jsem ho přesunul. Šlo to lehko, opravdu.“ Zkusil schovat knížku za záda, ale pokus se nepodařil.

„Tato knížka byla předtím v polici. Sundal ji pes? Co tu vůbec dělá v pokoji? Umí procházet zavřenými dveřmi?“

Tom Joe se pokusil přeslechnout ironii v jejím hlase. „Já jsem ji pustil do pokoje, madam. A vzal jsem si knížku z police. Byla mně tak hrozně dlouhá chvíle.“

„Ztratil jste mnoho krve a nepotřebujete změnu, ale klid. A teď běžte zpátky do postele!“

„Ano, madam. Vstal, belhal se pokojem a sedl si na pelest postele. Sestra Alice přesunula křeslo na původní místo.

„Váš ředitel vás měl naučit dodržovat pravidla.“

„Dal si s tím velkou práci, madam. Opravdu.“

„No, moc úspěšný nebyl. Jste nejneposlušnější pacient, jakého znám.“

Tom Joe se zhluboka nadechl. „Je mi to líto, madam. Už … se to víckrát nestane.“

Zase si dala obě ruce v bok. „Neslibujte nic, co nemůžete dodržet. A ty pojď teď se mnou, pse! Tvoje místo je venku na dece.“

„Některé pokusy dokazují, že přítomnost zvířat má kladný vliv na nemocné,“ poznamenal Tom Joe z pelesti postele.

„Kde jste přišel na tento nesmysl?“

„V jednom odborném lékařském časopise. Četl jsem ten článek u doktora Gilberta.“

„Proč čtete odborné lékařské časopisy?“

Tom Joe opatrně pohyboval svou poraněnou nohou. „Chtěl bych se stát lékařem.“

„Vy?“ Sestra Alice si ho nevěřícně prohlížela. Lady Blue využila její nepozornosti a rychle vběhla do pokoje.

„Ach ne, pse, to ne!“ Energická ruka uchopila obojek. „Ty dodržuješ pravidla právě tak málo jako tvůj páníček. Myslíte to vážně, že se chcete stát lékařem?

„Ano, madam.“

„Nu, to se toho musíte ještě hodně naučit. Později si hlavně nestěžujte, až se vaši pacienti nebudou řídit vašimi instrukcemi. A teď je čas na večeři.“

Zdálo se, že i sestra Alice došla k názoru, že Tom Joe opravdu potřebuje trochu změnu a dovolila mu dál číst Bena Hura. Druhý den večer si dokonce sedla k jeho posteli a povídala si s ním. „Ten článek o setkávání se nemocných se zvířaty by mě docela zajímal,“ řekla najednou. „Tady ve škole máme jednoho chlapce, jmenuje se Marasi. Je hrozně tichý a nesmělý. V posledních dnech se spřátelil s vaším psem a od té doby vypadá veseleji. Možná opravdu něco je na terapii se zvířaty.“

„Doktor Gilbert si to také myslí. Říkal, že v Německu už byly zaznamenány úspěchy.“

„V Německu?“

„Ano. O tom se psalo zase v jiném článku.“

„Ten pokus byl určitě prováděn na berlínské Charité.“

„Já nevím, madam. Znáte tuto nemocnici v Berlíně?“

„Charité? Ach, ano. Tam jsem absolvovala své vzdělání zdravotní sestry.“

„Tom Joe se posadil na posteli. „Jste – Němka?“

„Ne. Narodila jsem se v Torontu. Ale ve stáří patnácti let jsem cestovala do Německa s jednou spřátelenou rodinou. Plánovali, že tam zůstanou asi rok, ale potom tam otec mé přítelkyně našel místo a bydleli jsme tam více let. Když se konečně vraceli do Kanady, zůstala jsem v Německu, protože jsem se tam nechtěla vzdát svého místa zdravotní sestry. Ale později mne to přece jen táhlo zpátky do vlasti. Tak, ale teď musím jít zkontrolovat děti.“ S těmito slovy vstala a nechala Toma Joea samotného. Díval se za ní s otevřenou pusou. Sestra Alice žila mnoho let v Německu, Pane Ježíši! Určitě perfektně ovládá němčinu. Mohla by … přeložit deník. Mountieho v Edmontonu jsem o to nemohl poprosit. Dáváš mně teď novou možnost?

V Calgary nastal před několika týdny opět školní provoz. Freddie a jeho přátelé se radili o nějakém žertu na přivítanou nových žáků, ale raději se zřekli nepravé kočičí krve a nočníků. Pan Kendrick postrádal své velké chlapce. Samozřejmě, byla tam zase jiná šestá třída, ale ti hoši mu nebyli tak blízcí jako Tom Joe, Larry, Steven a ostatní. Dnes seděl ve své kanceláři a v rukou držel dopis, který si zamyšleně prohlížel. Byl to dopis, starý několik týdnů, který přišel od Thomase z Beaver Lake.

… Pan Mc Gregor si zlomil rameno a já u něho zůstanu tak dlouho, než bude moci zase sám vést obchod. Když vše dobře půjde, budu na Díkůvzdání snad zase v Calgary a budu Vám podrobně vyprávět své zážitky…

Složil dopis a schoval ho do vrchní zásuvky v psacím stole. Za dva týdny bude Díkůvzdání, Pane. Až dosud jsem o Thomasovi nic víc neslyšel. Cathrine a já bychom si tolik přáli, aby přišel. Prosím, ochraňuj ho tam na severu. Prosím, přiveď ho zdravého zpět…

Tom Joe se opíral o obě své vyřezávané berle a díval se nahoru k nebi. Podzimní vítr házel na zem celé hrsti žlutých listů. Vysoko nad ním znělo naříkavé volání kanadských hus. Byli to opozdilci, kteří se vydali na cestu na jih. Opatrně se belhal přes dvůr misijní stanice a potom šel po úzké stezce, která vedla k malé mýtině. Objevil ji před třemi dny při své první procházce a hned se mu stala oblíbeným místem. Pod levou paží k sobě tiskl černou knížku. Opatrně ji položil do mechu, berle umístil vedle ní a sám si také sedl na zem. Sluníčko vysílalo na zem poslední hřejivé paprsky a zpříjemňovalo tak pobyt venku. Tom Joe se zády opřel o kmen borovice, natáhl nohu, která se mu mezitím dobře zahojila, a sáhl po deníku své maminky. Vyprávěl o něm sestře Alici a ona se skutečně nabídla, že jej pro něho přeloží. Stránku po stránce přepsala maminčiny poznámky do angličtiny. Dnes ráno mu vrátila deník spolu s překladem. A teď tu seděl a cítil, jak se mu třesou ruce, když bral do rukou první list.

„Deník Ellen Winterové,“ četl a potom zapomněl na všechno kolem sebe. Dozvěděl se, že jeho maminka ve stáří devíti let odjela spolu se svými rodiči z Německa do Kanady, že její rodiče ale už o tři roky později zemřeli při chřipkové epidemii. Dostala se do sirotčince, kde se jí vůbec nedařilo dobře. Ve čtrnácti letech ji k sobě přijala nějaká rodina a zaměstnala ji jako děvče na hlídání dětí. Zůstala tam několik let. Když se vrátila do Reginy, seznámila se s Howardem Brownem a velmi se do něho zamilovala. Netrvalo dlouho a dala výpověď ze zaměstnání, provdala se za Howarda a přestěhovala se s ním do Canrose, kde sehnali maličký byt nad obchodem jedné vzdálené příbuzné.

Na tomto místě končil první díl deníku. Druhý díl byl nadepsán slovy: „Deník Ellen Brownové.“ Napjatě četl dál:

8. listopadu 1896

Jsem nejšťastnější žena na světě! Proč? Protože už dvě hodiny vím, že existuješ. Roste ve mně malý človíček – ty! Nevím, zda budeš hošíček nebo holčička, ale to nehraje žádnou roli. Mnohem důležitější je, že jsi očekáváné a milované děťátko!

10. listopadu 1896

Howard byl radostí bez sebe, když jsem mu o tobě řekla. Howard je tvůj tatínek, maličký človíčku. Je to nejlepší, nejmilejší a nejchytřejší muž, jakého znám. Jednou na něho budeš moci být opravdu pyšný. Škoda, že tvůj tatínek nemá pěkné vzpomínky na svého otce. Jednou mně řekl, že by na své dětství raději zapomněl a změnil si jméno. Ale to samozřejmě nejde. Tvůj tatínek mi zatím nevyprávěl mnoho ze své minulosti, ale to, co vím, vzbuzuje můj soucit. Když se stal křesťanem, odpustil svému otci, který však už nežije. Svou matku vůbec neznal. – Doufám, že tvé dětství bude jiné, můj maličký poklade. Budeš se u nás mít krásně!

15. listopadu 1896

Přemýšlela jsem o tvém jméně. Tvůj tatínek nechal volbu jména na mně. Když budeš holčička, budeš se jmenovat Esther. Esther Joséphine Brownová. Když budeš chlapeček, budu ti říkat Thomas. Thomas Joseph Brown. Thomas a Esther jsou jména mých zemřelých rodičů. Joseph případně Joséphine se vztahují k Josefovi v Bibli. Jeho příběh čtu nejraději ze všech.

29. listopadu 1896

Dnes je dobrý a zároveň smutný den. Dobrá zpráva: tvůj tatínek sehnal pracovní místo! Smutná zpráva: jeho pracoviště bude v lesích na severu, kde bude s ostatními muži pracovat jako dřevorubec. Budou bydlet v chatě a tam není místo pro jeho těhotnou manželku. Poprvé od naší svatby se musíme tvůj tatínek a já rozloučit.

7. prosince 1896

Nyní je tvůj tatínek, můj milovaný Howard, pryč! Tři dlouhé měsíce bude pobývat u dřevorubců. Ani o Vánocích ho neuvidím! V březnu se snad vrátí zdravý do našeho malého bytečku nad obchodem paní Blackwellové. Nevím, jak mám přečkat celou tu dlouhou dobu bez něho. Jak je dobře, že existuješ, můj malý poklade. Ale stejně nejsem nikdy úplně opuštěná, protože znám Boha jako svého Otce v nebi. Je tak dobrotivý! Později ti budu hodně vyprávět o Něm a o Jeho Synu, Pánu Ježíši.

10. prosince

Pomáhám paní Blackwellové se šitím. Před Vánocemi má mnoho objednávek, ale všechno sama nestihne. Teď mám možnost vydělat trochu peněz. Howard a já žijeme velmi hospodárně, protože chceme dávat stranou tolik peněz, kolik je jen možné, aby tvůj tatínek snad přece jednou mohl uskutečnit svůj sen o studiu medicíny. Přemýšlela jsem, že bych jela do Calgary, abych si tam vzala své housle. Jsou ještě pořád u Cathrininých rodičů. Ale jízdenka je drahá a každým dnem může přijít nová sněhová bouře. Velmi postrádám hraní na housle. Tvůj tatínek a já jsme se sem stěhovali dost narychlo, byla by to velká zajížďka, jet přes Calgary. Zdalipak budeš později také hrát na tyto housle? Jsou dědictvím z rodiny mého otce.

Na tomto místě Tom Joe vzhlédl. Moje maminka si nechala housle u nějaké Cathrine v Calgary? Paní Kendricková se jmenuje Cathrine. A housle, na které jsem mohl hrát, patří její přítelkyni, která si pro ně nikdy nepřišla…

S tlukoucím srdcem četl dál:

15. ledna 1897

Lékař mně zakázal každou námahu. Ale když se nemohu ze své strasti vykřičet, musím se z ní alespoň vypsat. Tvůj tatínek je mrtev, můj maličký miláčku. Nikdy ho nepoznáš. Před třemi dny u mě zaklepal jeden spolupracovník z dřevařské firmy a řekl, že se stalo hrozné neštěstí: padající strom zabil tvého tatínka a ještě jednoho lesního dělníka. V nitru je mi zima, i když planu horečkou. Neboť po této zprávě jsem utekla do lesa a celé hodiny jsem seděla na kládě. Paní Blackwellová mě nakonec našla. Nemohu uvěřit tomu, že je to pravda. Co s námi teď bude? Cítím se tak bezmocná a prázdná. Už nemohu plakat a k modlitbě mně chybějí slova.

13. února 1897

Byla jsem nemocná téměř měsíc. Teď je mi pomalu lépe. Včera jsem poprvé vstala. Cítím, jak se mi pohybuješ v břiše, malý človíčku, a to je téměř jediná věc, která mi dodává odvahu k dalšímu životu. Ty a moje Bible mě držíte nad vodou. Prve jsem si četla svůj oblíbený příběh o Josefovi. „Bůh to však zamýšlel k dobru.“ Této věty se pevně držím.

29. června 1897

Naposledy jsem psala do deníku před více než čtyřmi měsíci. Byly to měsíce s mnoha osamělými a smutnými hodinami. Ale teď tě držím v náruči. Přesněji řečeno: Ležíš v kolébce, kterou mi půjčila paní Blackwellová. Jsi nejroztomilejší miminko, jaké jsem kdy viděla, a když spíš, vypadáš obzvlášť rozkošně. Mohla bych se na tebe dívat pořád. Před pěti hodinami ses narodil, 29. června 1897 v 7.13 hodin. Jsem nevýslovně šťastná a zároveň smutná. Kdyby tě tak mohl vidět tvůj tatínek! Miloval by tě tak jako já. Netušíš, jakou mezeru vyplňuješ, malý Tome Joe! Tímhle jménem ti budu říkat. Thomas Joseph je moc dlouhé jméno. Předtím jsem si nebyla jistá, zda bych ti přece jen raději neměla dát jméno po tvém tatínkovi, ale myslím, že by to nechtěl. Své jméno neměl moc rád a nikdy o sobě mnoho nemluvil. Jméno Thomas Joseph se mu líbilo.

30. července 1897

Žel, že se mi nedaří dobře. Tobě jsou už čtyři týdny, ale já se cítím stále ještě jako bez síly a unavená. K tomu se přidal tvrdošíjný kašel, který mě velmi oslabuje. Paní Blackwellová myslí, že je to následek mého ošklivého nachlazení, které jsem měla v zimě během těhotenství.

9. srpna 1897

Jsem čím dál slabší. Kašel, který mám, není normální kašel. Jsem schopná téměř jen ležet v posteli. Strach mně někdy svírá srdce tvrdou pěstí. Ale vím, že můj Otec v nebi to povede k dobrému.

21. srpna 1897

Už tři dny se cítím silnější. Zítra se s tebou vydám na cestu, maličký Tome Joe. Chtěla bych tě dopravit ke své přítelkyni Cathrine, protože cítím, že toto je pouze krátké vzplanutí mé síly. Nebudu už dlouho žít. Protože Howard ani já nemáme žádné příbuzné, zeptám se Cathrine, zda se o tebe postará. Je to moje nejlepší přítelkyně a pracuje jako učitelka v misijní škole pro indiány v Blackbird Hillu. Škoda, že jsme o sobě v poslední době mnoho neslyšely. Modlím se, abych zvládla cestu na sever. Cathrine tě bude mít ráda, můj malý chlapečku.

2. září 1897

Ležím v nemocnici v Edmontonu. Ty spíš vedle mě v malé postýlce. Už jsem prostě nemohla dál. Stará se o nás několik hodných žen. Domnívají se, že brzy zemřu. Jedna dáma dnes odpoledne vyšila tvé jméno na tvůj malý červený kabátek. Určitě si myslí, že půjdeš do sirotčince. Ale to bych v žádném případě nechtěla. Je mi pomalu lépe. Zkusím všechno, abych tě donesla ke Cathrine.

7. září 1897

Nepozorovaně jsem odešla z nemocnice. Dostala jsem se až k řece. A indiánský průvodce, který vesloval, nás dopravil kus cesty po řece. Potom jsme šli dál pěšky. Nyní se vydal na lov, ale mám dojem, že si balí věci a chce odejít. Cítím se velmi, velmi slabá. Tužka mi téměř padá z ruky. Bůh ti žehnej, můj drahý miláčku!

Na tomto místě deník končil. Tom Joe byl otřesen, když se díval na maminčin poslední zápis. Věděl, jak to bylo dál: našla je Kulhavá srnka. Vzala jeho i deník a donesla je do indiánské vesnice. Když se vrátila, byla maminka mrtvá. Je to něco přes tři měsíce, kdy stál na místě, kde ji indiáni pohřbili. Slzy se mu koulely po tvářích a kapaly na papír. Jeho maminka už nežila a také tatínek byl mrtev. Otřel si rukávem obličej. Někdy nám bereš něco, co už nikdy nedostaneme nazpět, Pane Ježíši. Alespoň na zemi se nám to už nevrátí. Vždycky jsem tušil, že moje maminka už není naživu, ale stále jsem doufal, že ještě poznám tatínka. Jako malý chlapec jsem snil o tom, že to je indiánský náčelník, který se jednoho dne objeví na koni a řekne: Jsem tvůj otec a dovezu tě domů. A když jsem byl starší, už jsem neměl takovou jasnou představu, jak asi vypadá, ale stále ještě jsem doufal, že žije. Teď vím, že to tak není. Prosím, pomoz mi to přijmout…

Na mýtině bylo chladno a Tom Joe se cítil dost ztuhlý, jak tak dlouho seděl na zemi. Trochu namáhavě vstal, deník pevně držel pod paží a vzal své berle. Přesto jsem rád, že teď něco vím o svém původu, Pane Ježíši. Děkuji Ti, že jsem mohl ještě jednou přijít sem na sever. Teď bych se rád vrátil do Calgary ke Kendrickovým. Až se paní Kendricková dozví, že jsem syn její přítelkyně … A když si představím, že jsem po všechna ta léta hrál na maminčiny housle … Ty, Pane Ježíši, to činíš vždycky nějak dobře. I když to někdy dopadne jinak, než jak jsme si myslili.

Tom Joe se pomalu vydal nazpět. Dříve než došel na dvůr misijní stanice, ještě jednou se zastavil. Já vůbec nevím, jaké to je, mít příbuzné, Pane Ježíši. Ale rád bych to věděl. Za několik let bych se rád oženil a měl vlastní rodinu. Proti tomu nic nemáš, nebo ano? Přál bych si takovou manželku, která Tě zná a má Tě ráda. Takovou jako babička Betsy. A také by se mně líbilo, kdyby náš domov udělala útulný a kdyby tu a tam upekla jablečný koláč. A potom … tedy, neměl bych nic proti tomu, kdyby byla hezká …