22. kapitola

 Beaver Lake to bylo téměř tak jako vždycky. Psi štěkali, když se k osadě blížili Šedý sokol, Tom Joe a Lady Blue. Indiánské děti pobíhaly sem tam, ale zastavily se, když si všimly cizinců. I Ian Mc Gregor vyšel ze svého obchodu, aby přivítal příchozí. Návštěva byla v Beaver Lake vítanou změnou. „No ne, vždyť to je … Tom Joe!“ uklouzlo mu překvapeně, když poznal mladého muže.

„Ovšem, že je to on!“ Tom Joe se usmíval. Zastavil se. „Dobrý den, pane Mc Gregore!“

Starý pán mu silně potřásl rukou. „To je ale překvapení! Tebe jsme tady už dlouho neviděli. Tak pojď dovnitř, hochu. Ty také, Šedý sokole. Ty jsi tu poslední dobou také byl jen zřídka. Uvařím pořádnou kávu a potom budete moci vyprávět starému muži o svých zážitcích.“ Šli za panem Mc Gregorem do setmělého obchodu. Zatímco jejich hostitel vařil kávu, prohlížel si Šedý sokol nabídku rybářských háčků a Tom Joe se prostě jen rozhlížel kolem sebe. Za posledních šest let se tady snad vůbec nic nezměnilo. Jeho zrak se setkal s očima pana Mc Gregora. „Vítej doma, chlapče!“

Rychle se rozkřiklo, že přišel Tom Joe. Netrvalo dlouho a zazvonil zvonek v krámě. Dovnitř nahlédl pan Kirby. „Opravdu! Tom Joe Brown! Hrozně jsi vyrostl, hochu! To se moje žena potěší, až jí budu vyprávět, že jsi tady!“ Tom Joe potřásl vousatému traperovi rukou. A pak musel vyprávět o svém životě ve městě. Později šli k rodičům Šedého sokola, náčelníkovi Černému vlkovi a k jeho ženě Bílému peru. Společně se najedli a potom se Tom Joe vydal konečně se podívat do starého srubu babičky Betsy. Dveře strašně skřípaly, když je otvíral. Lady Blue se protlačila kolem něho a hned začala důkladně očichávat každý kout. „Ty se tady ještě vyznáš, viď?“ myslel Tom Joe. Otevřel jedno okno, i okenici a do srubu vniklo světlo. Tady stála babiččina houpací židle a tamhle sporák. Všechno bylo pokryté prachem a u stropu visely pavučiny. Vypadalo to, že chata byla posledních pět let neobydlená. „Dříve tu byl lepší pořádek, viď, Lady Blue?“ Rozhlížel se a potom místnost přešel napříč až ke dveřím, které vedly do malé ložnice, ve které stála jeho postel. Zbyl tu železný rám postele, ale matrace a peřiny zmizely. Pomalu zavřel dveře a ještě jednou se rozhlížel po obytné světnici. „Pojď, Lady Blue, teď zase půjdeme.“ Pečlivě zavřel okno i dveře. V babiččině srubu už to nebylo jako dřív. Pomalu se loudal podél silnice. Když za sebou nechal poslední chatu, zahnul doleva. Na maličké mýtině stálo několik šedivých kamenů. Do nich byla vytesána jména a letopočty. Na jednom náhrobním kamenu bylo napsáno:

Elisabeth Louise Harperová

1835 – 1911

Tady je pohřbená babička Betsy, Pane Ježíši. Vděčím jí za neuvěřitelně mnoho věcí. Jsem rád, že ji u Tebe jednou ještě uvidím. Tady leží jen její tělo, ale její duše je u Tebe. Děkuji Ti, že jsem mohl poznat babičku Betsy.

Lady Blue se přitiskla těsně k jeho nohám. Tom Joe se k ní sehnul a pohladil ji. „Babička nám chybí, viď?“ Ale – i když už tady nebydlí, přesto je pěkné být v Beaver Lake. Pojď, půjdeme k panu Mc Gregorovi. Řekl, že u něho můžeme přenocovat.“ Najednou vzhlédl. Také Lady Blue nastražila uši. V křoví se něco pohnulo. Fena hlasitě zaštěkala a rozběhla se ke křoví. Zašustilo to a zapraskalo a potom byly slyšet vzdalující se rychlé kroky. Tom Joe se pokusil zahlédnout tu osobu, ale už nebylo nic vidět.

„Kohopak jsi to prohnala?“ Vzal fenu za obojek. „Ať to byl kdokoli, zdá se, že neměl dobré úmysly. Pojď, vrátíme se k panu Mc Gregorovi.“ Majitel obchodního skladu si večer nechal ještě jednou vyprávět, co Tom Joe zažil v posledních letech. Seděli spolu v obytné světnici a po večeři se ještě osvěžili chladnou limonádou.

Vypátral jsi něco o svém původu?“ zeptal se majitel obchodu.

„Něco ano. Paní Spencerová z Edmontonu poznala malý kabátek pro miminko. Věděla, že moje maminka tam ležela v nemocnici a že byla na cestě ke své přítelkyni. A Charlie si vzpomněl, že v jeho kánoi jednou plula jedna matka s dítětem a s indiánským průvodcem proti proudu řeky. A když jsme potkali Kulhavou srnku, tak ona také poznala kabátek na miminko. Vyprávěla, že našla v lese nemocnou bílou ženu, která jí podala své dítě a deník. Žel, že s ní nemohla mluvit. Když se k ní za chvíli vrátila, byla … moje matka mrtvá.“

„To je mi moc líto, hochu.“ Pan Mc Gregor se napil své limonády. „Ale zmínil ses o deníku – není tam napsáno něco, co by ti pomohlo dál při tvém pátrání?“

„To jsem si také myslel, ale … počkejte, přinesu ho.“ Tom Joe vstal a krátce nato se vrátil s černou knížkou. „Tady je.“

Starý pán vzal knížku do ruky a otevřel ji. „Ale, vždyť to je … vypadá to, jako by to bylo napsané v němčině!“

„Nejsem si jistý, zda to je němčina nebo holandština. Každopádně nerozumím ani slovu.“

Pan Gregor se poškrábal na hlavě. „To je mně líto, že ti s tím dál také nepomohu. Sice jsem při cestě lodí pochytil pár německých slov, ale tohle nepřečtu. Ani v našem kraji neznám nikoho, kdo by tu řeč ovládal.“
„To je škoda. V Calgary také o nikom nevím. Ale určitě existují překladatelé. Jen … bych nechtěl, aby to prostě četl někdo, koho vůbec neznám, rozumíte?“

„Ano, tomu dobře rozumím.“ Pan Gregor mu podal knížku nazpět. „Nu, však ty někoho najdeš, jen počkej.“ Rozhovor se potom točil kolem jiných věcí a později Tom Joe zamířil do zadní místnosti, kde měl spát. On spal na gauči, zatímco Lady Blue se pohodlně uvelebila na dece na zemi.

Uprostřed noci se pojednou vzbudil. Zaslechl nějaké zašramocení z obchodu. Lady Blue vyskočila a zavrčela. „Ticho, Lady Blue!“ pošeptal jí. Tiše vstal a bos se plížil ke dveřím. Opět uslyšel tichý, škrábavý zvuk. Opatrně stiskl kliku a pootevřel dveře. Nepohybuje se tam někdo? Najednou se Lady Blue protlačila kolem něho a s hlasitým štěkáním prudce vběhla do obchodního skladu. Byla slyšet tlumená nadávka, potom něco bouchlo a Lady Blue zavyla. „Stůjte! Co tady děláte?“ Tom Joe se rozhlížel po setmělé místnosti a už jen zahlédl postavu, která právě mizela otevřeným oknem. Vylezl na okno a skočil z parapetu dolů. Kterým směrem lupič zmizel? Nervózně se rozhlížel, ale nemohl nikoho uvidět. Číhal ten člověk někde za domem a čekal na to, až se rozběhne některým směrem? Tom Joe se přitiskl těsně ke zdi domu a sunul se krok za krokem kupředu. Když se dostal k rohu domu, zadržel dech. Opatrně se pohyboval dál. Nic. Po zloději tu nezbyla ani stopa. Odvážil se zase dýchat a tímto způsobem obešel celý dům. Ale vetřelce nenašel.

„Copak se to tady děje?“ V otevřeném okně se objevil pan Mc Gregor v noční košili s petrolejovou lampou v ruce.

„Zloděj,“ odpověděl Tom Joe a zase lezl oknem do domu. „Když se na něho vyřítila Lady Blue, hodil po ní židli a utekl.“

„Pacholek!“ uklouzlo panu Mc Gregorovi. „Na jaře se sem už jednou vloupal. Tehdy ukradl potraviny. Podíváme se, co chybí tentokrát.“ Svítil do regálů.

„Proč si myslíte, že to byl ten samý lupič?“ zeptal se Tom Joe.

„Je to jen domněnka, ale mám dojem, že to je ten pašerák whisky, který tady minulou zimu rozrušil zdejší kraj. Do města se neodváží, tak se zásobuje tady u mě.“ Položil lampu a prohlížel dózy se sušeným ovocem.

„Tady nebyl,“ konstatoval, „uvidíme…“

„Pozor, židle!“

Varování Toma Joea přišlo příliš pozdě. Pan Mc Gregor ustoupil o krok dozadu, zakopl o židli, která ležela na podlaze, a spadl naznak na zem.

„Pane Mc Gregore!“ Tom Joe už u něho klečel. „Jste zraněný, sire?“

Muž zasténal. „Bojím se, že ano. Náraz byl dost prudký.“

„Zůstaňte  klidně ležet,“ nařídil mu Tom Joe. „Raději se nehýbejte. Nevím, zda nemáte poraněný obratel. Přivedu seržanta, ten vás prohlédne.“

Pan Mc Gregor neodporoval a tato skutečnost se Tomovi nelíbila. Rychle se oblékl a vydal se k seržantově srubu. Mountie byl vycvičený v první pomoci a musel tady v divočině zastupovat lékaře. Byl doma a hned doprovodil Toma Joea k panu Mc Gregorovi. Opatrně ho prohlédl a nakonec řekl: „Vaše záda se zdají být v pořádku, ale mám starost, zda něco nemáte s ramenem, pane.“

„Nepříjemně bolí,“ vzdychl majitel skladu. „Je zlomené, co?“

„Bojím se, že ano. Teď musíte zatnout zuby, protože vás uložíme do vaší postele. Pomůžeme vám vstát.“ Seržant Wills a Tom Joe podpírali starého pána, jak jen to šlo. Musel mít silné bolesti. Na čele mu vystupoval studený pot a těžce dýchal, když konečně ležel na zádech ve své posteli. Seržant Wills otevřel svoji tašku a vyndal malou tmavou lahvičku a šátek. „Pomůžete mi, mladý muži?“ obrátil se na Toma Joea.

Ten přikývl. „Říkejte mi Thomas.“

„V pořádku, Thomasi. Teď nakapu na šátek trochu éteru a vy ho podržíte panu Mc Gregorovi nad obličejem. Na chvíli ho to uspí, takže mu budu moci narovnat rameno. Dobře?“

Tom Joe opět přikývl. Držel šátek majiteli obchodu těsně u nosu. „Počítejte, pane Mc Gregore,“ vyzval ho.

„Jedna, dva, tři, čtyři…“ Hlas pana Mc Gregora slábl a při devíti ztratil vědomí.

Tom Joe pozoroval mountieho, který panu Mc Gregorovi opatrně svlékl košili a srovnal levé rameno do patřičné polohy. Potom zpevnil paži obvazem.

„Můžete odejmout šátek.“ Tom Joe poslechl. Netrvalo dlouho a pan Mc Gregor zase přišel k sobě. Pohnul se, ale obličej se mu zkřivil bolestí. „Nechám vám tady lék proti bolesti,“ řekl mountie. Víc pro vás v tuto chvíli nemohu udělat. Bydlíte tady, Thomasi?“

„Momentálně ano.“

„Tak mu prosím dávejte každé čtyři hodiny dvacet kapek z této lahvičky. Zmírní to bolest.“ Postavil lék na stůl a zavřel tašku.

„Zítra se na vás přijdu podívat, pane Mc Gregore.“

„Moc vám děkuji, seržante!“ Hlas majitele obchodního skladu zněl slabě. Zavřel oči.

„Nejlepší bude, když si sem přinesete křeslo a strávíte zbytek noci tady. Teď by měl být pod dohledem.“

„Ano, pane. Dám na něho pozor.“

„Jak vlastně došlo k té nehodě?“

Tom Joe vyprávěl o zlodějovi a o převrácené židli. Mountie vrtěl hlavou. „Jen jestli to nebyl ten pašerák whisky! Někde musí mít tajný úkryt, který jsme dosud prostě nemohli najít. To se musí změnit. Jenom je škoda, že já nemohu být všude zároveň.“

Když policista odešel, odměřil Tom Joe panu Mc Gregorovi jeho lék a potom si přitáhl k jeho posteli křeslo, aby tam po zbytek noci bděl.

V následujících dnech se Tom Joe zaučoval na ošetřovatele nemocných. Pan Mc Gregor ležel naznak na zádech a potřeboval kompletní péči. Pan Kirby a jeho manželka dohlíželi na obchod a kromě toho zasvětili do práce i Toma Joea. „Bude to trvat ještě několik týdnů, než bude moci pan Gregor zase zastat svou práci,“ řekl seržant. Indiánské jméno paní Kirbyové bylo Malá květina. Tom Joe jí vyprávěl o Kulhavé srnce a ona slíbila, že indiánku vyhledá, až bude na cestách se svým mužem.

„Mohl bys tu zůstat tak dlouho, než zase budu moci zastávat svou práci?“ zeptal se majitel obchodu Toma Joea.

Ten přikývl. „To bych mohl. Nemám žádný pevný termín, dokdy se musím vrátit. Jen na Díkůvzdání bych byl rád u Kendrickových v Calgary. Paní Kendricková mě výslovně pozvala.“

„Nu, do Díkůvzdání je to ještě nějaká doba. Do té doby zase dávno budu na nohou. Byl bych ti velmi vděčný, kdybys tu mohl zůstat.“

Tom Joe tedy zůstal. Když se majiteli obchodního skladu vedlo trochu lépe, pomohl mu vstát a přitáhl mu do obchodu křeslo. Tam mohl sedět, měl změnu a mohl Tomu Joeovi říci, kde jsou uloženy některé věci. Tom Joe pracoval poslední zimu v Millerově obchodě v Calgary, a proto se napůl vyznal v práci v obchodě. Šedý sokol se rozloučil, protože se opět musel ujmout své práce scouta. Tom Joe mu dal dopis pro pana a paní Kendrickovy, který měl dát v Edmontonu na poštu. Určitě budou rádi, když jim dá o sobě vědět, že ještě žije. V neděli pravidelně chodil do malé kaple, kterou navštěvoval už dřív s babičkou Betsy. Měl radost, když mezi posluchači objevil i mnoho indiánů.

Ve dvou vozech, přikrytých plachtou dorazila velká zásilka zásob na zimu a pan Mc Gregor byl moc rád, že tady ještě má silného pomocníka Toma Joea. Ve volném čase chodili Tom Joe a Lady Blue divočinou. Dobře se dívali, ale po pašerákovi whisky nenašli ani stopu.

Trvalo to tři měsíce, než se pan Mc Gregor zotavil natolik, že byl zase schopný sám vést svůj obchod. Když se v Beaver Lake stavil Šedý sokol a zeptal se, zda ho Tom Joe chce doprovázet na další cestě, Tom souhlasil. „Stejně už je pomalu na čase, abych se vrátil,“ myslel. „Panu Mc Gregorovi se zase daří dobře a já se musím v Calgary poohlédnout po nějaké práci na zimu.“

„Tohle mně dali v Edmontonu,“ řekl Šedý sokol a vyndal z batohu dost těžký balík. Položil ho na pult. Pan Mc Gregor nožem rozřízl provázek a sundal balicí papír. Uvnitř byla hromada letáků. Na každém z nich byl nápis: „WANTED“⁹ a pod ním obrázek vousatého muže.

„Pašerák whisky!“ Tom Joe četl text pod obrázkem, napsaný malými písmeny. „Teď je to tedy s pátráním už vážné. Máme ty letáky rozdávat?“

„Vystavím je tady v obchodě. A nějaké můžete při cestě do Blackbird Hillu připevnit na stromy. Aby byli všichni trapeři a indiáni varováni.“

Uposlechli instrukci pana Mc Gregora a vzali s sebou hromádku letáků a připínáčky, když se následujícího dne vydali na cestu. Pan Mc Gregor Tomovi na rozloučenou dlouze a pevně tiskl ruku a srdečně mu děkoval. Tom Joe mával na rozloučenou. Byl rád, že mohl starému pánovi pomoci. Ty jsi mne zavolal na sever, Pane Ježíši. Dal jsi mi potkat Kulhavou srnku a mohl jsem pomoci panu Mc Gregorovi. To mi potvrzuje, že mé rozhodnutí bylo správné. Prosím Tě, pošli mně někoho, kdo by uměl přeložit deník mé maminky. Tak rád bych věděl, co je v něm napsáno. A, prosím Tě, dej, abych v Calgary našel práci, až se tam vrátím. Neboť bych opravdu rád studoval medicínu. V posledních týdnech u pana Mc Gregora jsem si všiml, jak je důležité, aby bylo o lidi dobře lékařsky postaráno. Byl slunečný den pozdního léta a on si plnými doušky užíval cestu pěšky.

„Je možné, že v Edmontonu potkáš jednoho mountieho, který rozumí německy,“ řekl najednou Šedý sokol.

Tom Joe se nečekaně zastavil. „Vážně?“

„Ano. Je tam teprve pár dní. Jeho odjezd do Athabasky se protáhl. Měl jet už minulý týden, ale teď opouští Edmonton teprve v pondělí.“

Do pondělí zbývá ještě pět dní. Prosím Tě, Pane Ježíši, dej, aby to vyšlo. Prosím Tě, způsob to, aby ten mountie měl čas přeložit deník mé maminky. Vím, že je dost málo času, ale Ty přece můžeš všechno… Mezitím se vždycky zastavili a připevnili na strom leták s fotkou pašeráka whisky. „Jeden pověsím tamhle,“ řekl Šedý sokol. „Na borovici. Křižují se tam dvě cesty.“ Vzal jeden papír a několik připínáčků a zmizel. Tom Joe zůstal stát a jeden pověsil na kmen borovice.

„Pojď, Lady Blue. Už půjdeme dál. Šedý sokol nás rychle dohoní.“ Nevšiml si postavy, která ležela za hustým křovím a spala. Vítr vál nepříznivě, takže Lady Blue nic nezvětřila. Zvuk hlasu muže probudil. Vypadal zanedbaně, vlasy a vousy měl zplstnatělé. Jeho oděv už asi dlouho nebyl vypraný. „Jsem opravdu jako rozlámaný,“ mumlal si a narovnal se. Opatrně se rozhlížel. Najednou strnul. Co to je? Tamhle nahoře na stříbrné bříze visí list papíru, který tam předtím nebyl. A pokud se nepletl, byl na fotce zobrazený … on sám! Muž sáhl po pušce a připlížil se blíž. Nebylo pochybnosti! Visela tam jeho podobizna. Takže ho hledají pomocí tohoto papíru! Strhl leták a zlostně ho zmačkal v ruce. Podle výšky slunce poznal, že nespal dlouho. Ten, kdo tam papír pověsil, nemohl být daleko. Zahodil papír a šel po pěšině. Přitom se neustále ohlížel. Nedaleko něho stál mladý muž a právě se chystal pověsit další leták. Těsně vedle něho stál sáňový pes. „To jsou přece ti dva z Beaver Lake,“ procedil skrz zuby. „No počkejte, vy mně nebudete kazit moji hru. S vámi udělám krátký proces!“ Vzal pušku a zamířil. V tu chvíli si ho všimla Lady Blue. Zuřivě se rozštěkala. Tom Joe se nečekaně otočil.

„Zpropadený hloupý pes! Tebe vyřídím jako prvního!“ Zazněl výstřel. Lady Blue zavyla. Tom Joe se vrhl na ni. Zazněl nový výstřel a pravou nohou mu projela bodavá bolest. Podlomila se pod ním a on tvrdě dopadl na zem. Pak ho obklopila tma.

Šedý sokol slyšel výstřely. Vylekán jimi vyběhl. Jediným pohledem pochopil situaci a s divokým výkřikem se vyřítil na pomoc. Vyrval zločinci pušku a odmrštil ji pryč. Pašerák whisky se bránil a ve rvačce se oba váleli po zemi. Boj trval jen několik vteřin. Potom Šedý sokol klečel na svém protivníkovi a tiskl ho k zemi. „Ty drzý pse!“ vykřikl. Pašerák whisky na něho plivl. Šedý sokol ho stiskl pevněji a muž zasténal. Indián těžce dýchal a rozhlížel se kolem. Tom Joe ležel nedaleko něho bez hnutí na zemi. Krev prosakovala z rány na jeho noze a z další rány na čele. Co jen měl dělat? Nemohl zároveň lupiče pevně držet a přitom ho spoutat. Zmocňovala se ho panika. Co když Tom Joe vykrvácí?

… Najednou se za ním něco pohnulo. Byla to Lady Blue, která se pomalu postavila na nohy a těžkopádně šla k Tomu Joeovi. Srst na pravém boku měla zakrvácenou. „Lady Blue! Pojď sem!“ Fena otočila hlavu. Když uviděla pašeráka whisky, tu, jak se zdálo, ji opustila všechna malátnost. S naježenou srstí a vyceněnými zuby se blížila ke svému trýzniteli. Šedý sokol ucítil, jak muž pod ním dostal křeč. „Lady Blue, dej pozor na toho člověka! Slyšíš? Dej na něho pozor!“ Fena teď stála těsně vedle něho. Povolil stisk a nakonec ho úplně pustil. „Jednou se pohnete a pes vám prokousne krk!“ varoval ho. Lady Blue potvrdila tento výrok hrozivým zavrčením. Muž ležel jako přimražený. Šedý sokol utíkal ke svému příteli a klekl si vedle něho. Tom Joe dýchal, to bylo dobré znamení. Sundal si kabát a ze své košile utrhl kus rukávu a přitiskl ho proti ráně na Tomově čele. Vrhl pohled na Lady Blue a na gangstera. Oba na sebe zírali a nehýbali se. Z košile utrhl další pruh látky a upevnil jím obvaz na čele. Potom prohlédl ránu po střele. Kulka ještě musela vězet v jeho noze. Zbytek košile omotal kolem nohy Toma Joea, zase si oblékl kabát a nožem uřezal oba popruhy Tomova batohu. S nimi šel k pašerákovi whisky a spoutal mu ruce a nohy. Sice to nebyla zvlášť pevná pouta, ale nic lepšího neměl. „Jsi hodná, Lady Blue! Dávej dál pozor na toho člověka! Hned zase přijdu.“

Šedý sokol rychle odcházel po pěšině, která vedla k neobydlené chatě. Vešel do ní a hned zase vyšel. Za sebou táhl velký předmět. Byl to travois, zvláštní druh nosítek, na která bylo možné naložit zavazadlo nebo ulovenou zvěř a táhnout je za sebou. Dnes poslouží k přepravě raněného. Co nejopatrněji naložil Toma Joea na nosítka a upevnil jej dvěma pásky. Opět vrhl pohled na pašeráka whisky. Nejraději by u něho nechal na stráži Lady Blue, ale věděl, že ta se nehne od Toma Joea. Odkulil zlosyna za keř. „Vrátím se,“ řekl. Teprve teď se podíval na poranění Lady Blue. Zdálo se, že ji kulka jen škrábla. „Jsi statečný pejsek,“ řekl uznale. „Doufám, že dokážeš dojít do Blackbird Hillu.“ Zvedl pušku gangstera a pověsil si ji přes rameno. Opatrně uchopil rukojeti dřevěných nosítek a táhl je za sebou. S Lady Blue po boku se vydal na cestu do misijní stanice v Blackbird Hillu.