21. kapitola

 lese bylo ticho. Slunce stálo vysoko nad stromy a vzduch se chvěl horkem. Hmyz tančil nad řekou, která se klikatě proplétala krajinou jako lesklá stuha. Téměř neslyšně klouzala kánoe po vodě. Seděli v ní indián a běloch, uprostřed leželo zavazadlo a vedle něho pes s pozorně nastraženýma ušima. Tom Joe a jeho přítel Šedý sokol veslovali proti proudu. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo táhli pádla vodou. Když slunce postoupilo dál na západ, zamířil Šedý sokol, který seděl na přídi, ke břehu. Tom Joe přikývl na souhlas. Po několika úderech vesly se kánoe zabořila do hrubého písku a oblázků. Oba mladí muži vylezli ven a vytáhli člun pěkného tvaru na souš. Také pes vyskočil na břeh. Tom Joe se rozhlédl. Bylo to dobré místo na táboření. Borovice a břízy poskytovaly dostatečnou ochranu před odpoledním sluncem a na maličké pláži mohli bez nebezpečí rozdělat táborový oheň. Pes prohledával houští na břehu. „Zůstaň nablízku, Lady Blue!“ poručil Tom Joe a sedl si na zem, aby vyndal z batohu láhev s vodou. „Kolik hodin jsme veslovali?“ Tom Joe procvičil svá namožená ramena a protáhl obličej. „Moje ubohá ramena, zítra jimi nebudu moci pohnout.“

Jeho indiánský přítel ho s úsměvem pozoroval. „Běduješ jako nějaká squaw,“ řekl a sáhl po láhvi, kterou mu Tom Joe podal. Pil vodu dlouhými, žíznivými doušky a zbytek vody si nalil na obličej a na záda.

„Prostě jsem vyšel z cviku,“ bránil se Tom Joe. „V Calgary jsme pěstovali jiné druhy sportu než veslování.“ Lady Blue přiběhla od břehu, zůstala stát vedle svého páníčka a otřepala se, až jí z kožichu létaly kapky vody. „Hej, ty jsi asi už byla ve vodě, co? To byl dobrý nápad, Lady Blue. Já také nutně potřebuji ochlazení!“

Když šel Tom Joe společně s fenkou do vody, rozhlížel se Šedý sokol pozorně na všechny strany. Potom si také sundal košili a kalhoty a spěchal do chladné řeky. Poté co se vydatně vydováděli ve vodě, sušili se na několika sluncem vyhřátých kamenech u řeky. „Když si představím, že bych teď musel pracovat v kanceláři a trávit večer v dusném podkrovním pokojíku – tak tady to máme lepší, viď, Lady Blue?“ Tom Joe hladil svého pejska a Šedý sokol se zase musel usmát. „Ty ji pořád ještě rozmazluješ,“ řekl. „Žádný indián by se svým psem nezacházel tak jako ty.“

„To je možné. Tom Joe se opřel o lokty a podíval se na svého kamaráda. „Vyprávěj mně, co dělají indiáni místo toho. Co všechno se stalo v Beaver Lake za mé nepřítomnosti?“

Šedý sokol se posadil. Vyhověl přítelovu přání a vyprávěl o životě v malé osadě na severu. Přitom se mezi vyprávěním zase tu a tam rozhlížel. Tom Joe si toho všiml.

„Je to tím, že jsi zaměstnán jako scout jízdní policie, že se stále rozhlížíš?“ zeptal se. „Dělal jsi to i v člunu.“

Šedý sokol váhal s odpovědí. Nakonec řekl: „Hledají pašeráka whisky. Poslední zimu prodával alkohol některým traperům a indiánům. Tuší se, že to byl alkohol, který si pálil sám, tedy ilegálně. A také ho neprodával, ale vyměňoval za kožešiny. Jeden traper se poté opil a později ho našli zmrzlého v jeho chatě. A indiány připravil o jejich nejlepší kožešiny. Sice vědí, kdo to je, ale policii se ještě nepodařilo chytit ho. Jmenuje se Dan Larkins. Někde musí mít tajný úkryt. Na policejní stanici v Edmontonu říkali, že byl tento týden spatřen v této krajině.“

Tom Joe tiše pískl skrz zuby. „Je ozbrojený?“

„Ano. A také není zrovna citlivý. Když mu byl v patách jeden mountie⁸, bezohledně na něho střílel. Naštěstí to přežil.“

„To zní nebezpečně.“ Teď to byl Tom Joe, který se zkoumavě rozhlížel. „Určitě nebude škodit, když budeme mít otevřené oči.“

Když si později večer pekli nad ohněm rybu, kterou sami ulovili, zeptal se Šedý sokol: „Jak to nakonec dopadlo ve tvé škole? Je tam ještě muž, kterému říkáš náčelník?“

„Ano. Ale mezitím to vypadalo, že bude muset odejít. Byl to pořádně vzrušující školní rok.“

„Jakpak to bylo?“ Šedý sokol se ptal s takovým zájmem, že mu to Tom Joe během jídla podrobně vyprávěl.

„Ale když ten pan Kendrick celou dobu věděl, že je ten … ten Richard Gordon špatný člověk, proč to neřekl? Proč to nechal dojít tak daleko, že ho chtěli sesadit z místa ředitele? Pravý náčelník by se měl hájit!“

„Neměl žádné důkazy. A na začátku pan Kendrick také dělal všechno pro to, aby stál v dobrém světle. Ale potom zjistil, že sám to nedokáže, a přenechal vedení Bohu. Potom to nejdřív vypadalo, jako kdyby prohrál. Ale nakonec přece mohl zůstat na místě ředitele.“

Šedý sokol se zamračil.

„Přenechal vedení Bohu? Ale on je přece náčelník, tak musí bojovat sám.“

„Pro Boha je důležité, aby dobrý náčelník úplně důvěřoval Jemu a Jeho Synu Ježíši. Myslím, že je to někdy těžší než bojovat sám. Člověk to dokáže jen tehdy, když Boha opravdu dobře zná a má k Němu vztah. Teprve tehdy ví, jak velice Bůh miluje nás lidi a jak velice se vyplatí důvěřovat Mu.“

„Mluvíš jako babička Betsy. Předčítala mně z Bible. Říkala, že je to Boží kniha. Ale když je v ní napsáno, že náčelníci nemají bojovat sami za sebe, tak to není dobrá kniha. Přinejmenším ne pro indiána.“

„Ale pan Kendrick to přece vyzkoušel,“ namítl Tom Joe. „Když bojoval sám, minulo se to účinkem. A když svou věc odevzdal Bohu, bylo to dobré. Máš Bibli, Šedý sokole?“

„Ano. Tvoje babička mi ji dala. Leží v naší chatě v Beaver Lake.“

„Prosím tě, začni v ní číst. Je důležité, abys věřil v Boha a důvěřoval Mu. Potřebuješ Jeho Syna, Pána Ježíše, jako Zachránce. Jen On ti může odpustit tvé hříchy a darovat ti spojení s Bohem. On je jediná cesta, která tě dovede do nebe. A jenom s Pánem Ježíšem můžeš být silný, když vlastně vůbec nejsi silný.“

Šedý sokol vstal a vrátil se s náručí plnou dříví na topení a listí. Krátce nato oheň jasně vzplál. „Kouř drží komáry daleko,“ řekl.

„Ne všechny,“ zasmál se Tom Joe a zaplácl jednoho na své paži. „Mně by nevadilo, kdybychom seděli celou noc u ohně.“

„V Calgary jsi to nemohl dělat?“

„V létě jsme na ranči Larryho rodičů tu a tam dělali táborový oheň. Ale to nebylo totéž. Takové jako tady je to prostě jen na severu. Ani ty jsi tam nebyl.“

„Našel sis přece dost jiných přátel.“

„Copak proto musím zapomenout na ty staré? Ty jsi byl můj první přítel, Šedý sokole. Proto … je pro mě také tak důležité to, co jsem ti právě řekl o Pánu Ježíši. Starých přátel se člověk nechce vzdát. Zvlášť ne v nebi. Tam to sice nebude s přátelstvím takové jako tady na zemi, ale představa, že tam nebudeš, protože jsi odmítl Pána Ježíše, je pro mě hrozná. Já bych ti to neří-kal tak jasně, kdyby … kdyby to nemělo tak zlé následky, rozumíš mi? Byl bys navždy odloučen od Boha.“

„Je to tak hrozné?“

„Ano. Znamená to tmu bez konce a … trest. To je peklo. Ale to není to, co máš prožít. Když budeš chtít, můžeš být navždy u Boha v nebi.“

Šedý sokol prohrábl klackem oheň. Zasršely jiskry a zazářily v soumraku. Měsíc zahalil divočinu do měkkého, stříbrného světla. Někde v dálce zavyl vlk.

„Budu o tom ještě jednou přemýšlet,“ řekl nakonec. „Tvoje babička Betsy mluvila přesně jako ty. Ona také důvěřovala Bohu a byla v té důvěře šťastná. Byla jiná než indiánské ženy, které mají strach z mnoha věcí. Dokonce, i když ovdověla, zůstala na severu. Vždycky říkala: ‚Bůh to činí dobře. I když tomu nerozumíme.‘ Myslím, že byla silná tím způsobem, který jsi právě popsal. Když na ni vzpomínám, tak by to, co říkáš, mohlo být pravda.“

Pojednou sebou oba hoši trhli. V křoví to zapraskalo. Ani nedýchali a naslouchali do tmy. Něco … nebo někdo se pohyboval ve tmě směrem k nim.

Šedý sokol sáhl po své zbrani. Praskání bylo hlasitější, přibližovalo se – najednou se dotkl mokrý psí čenich Tomova podpaží. „Lady Blue! Ty jsi mě vyděsila! Vůbec jsem si nevšiml, že ses odtud vytratila.“ S úlevou čechral srst fenky. Šedý sokol se rozpačitě usmál a odložil pušku stranou. „Pašerák whisky dokáže člověka pořádně znervóznit,“ řekl.

Tom Joe přikývl. Také jsem na něho hned myslel. Myslíš, že bychom se měli střídat a vždycky jeden být vzhůru?“

Šedý sokol zavrtěl hlavou. „To nebude potřeba. I kdyby nás snad našel, určitě by na nás nezaútočil. Vždyť neví, že my o něm víme. A kromě toho máme Lady Blue. Ta by ohlásila, kdyby se k nám někdo přibližoval, ne?“ Teď to byl on, kdo pohladil fenu po kožichu. Lady Blue mu nadšeně olízla ruku.

Tom Joe se usmál. „Myslel jsem, že indiáni nejsou tak milí ke svým psům.“

„Lady Blue je výjimka. Ať je to, jak chce, ona a já máme za sebou vzrušující jízdu se sáněmi. I když je to už dlouho. Ale teď bychom měli jít spát. Zítra před sebou máme dlouhý úsek cesty.“

Tom Joe zaváhal. Potom se zeptal: „Měl bys něco proti tomu, kdybych se předtím ještě pomodlil?“

Šedý sokol se na něho udiveně díval. „Myslíš – kvůli pašerákovi whisky?“

„Také proto. Ale také jen tak. Já se modlím každý večer.“

„No tak …“ Šedý sokol pokrčil rameny, „mně to nevadí.“

Pokoušel se vypadat lhostejně, ale ve skutečnosti pozorně poslouchal, co Tom Joe jednoduchými slovy říká svému Bohu a Otci v nebi. Děkoval, že je Bůh opatroval po celý den a prosil o ochranu v noci.

Říká to tak, jako kdyby Bůh stál vedle něho. Zdá se, že Ho Tom Joe dobře zná. Určitě nebude na škodu, když Bůh na nás bude z nebe opravdu dávat pozor. Ta věc s pašerákem whisky totiž není úplně bezpečná.

Příští ráno se Tom Joe probudil s pořádnou bolestí svalů. „Už nikdy se nedotknu vesla,“ oznamoval, když si sedl k snídani u ohně, který už Šedý sokol zapálil.

„Tak to se s tou indiánkou z Black Valley asi neseznámíš,“ řekl nepohnutě Šedý sokol.

Tom Joe udělal grimasu. „Děkuji ti za soucit. Přál bych si, abych tě mohl na celé hodiny zahnat na hokejové hřiště. Viděli bychom, jak by ses cítil.“

Šedý sokol se zasmál: „Asi podobně jako teď ty.“

Vytáhl vidličkou z pánve opečený kousek slaniny a s požitkem ho snědl. Býval často na cestách divočinou, většinou vedl policisty k odlehlým místům. Ale tato cesta s kamarádem Tomem Joem ho bavila mnohem víc. O dvacet minut později seděli v kánoi a veslovali proti proudu. Slunce svítilo na řeku, která se celá třpytila. Vysoko nad nimi kroužil sokol a potom si sedl na větev, kde čekal na kořist. Kolem poledne kormidlovali ke břehu. „Tady končí naše plavba člunem,“ vysvětloval Šedý sokol. „Zbytek cesty půjdeme pěšky.“

„A co uděláme s kánoí?“

„Doneseme ji tamhle.“ Šedý sokol ukázal na srub, který se rýsoval mezi stromy. Společně ji zvedli nad hlavy a nesli ji kýlem nahoru k prázdné chatě.

„Tady může zůstat, než se sem vrátím.“

„Ty se tady v té krajině dobře vyznáš.“

„Ano. Jsem za to také placený.“

Umístili kánoi v přístřešku vedle srubu a dopřáli si přestávku.

„Co myslíš, jak dlouho bude trvat, než dojdeme do Black Valley?“

„Když vše půjde dobře, mohli bychom tam být zítra večer.“

Tom Joe cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Za jeden a půl dne potká indiánku, která se asi před dvaceti lety nějaký čas starala o bílé miminko. Možná mu bude moci něco vyprávět o jeho rodičích. Prosím, Pane Ježíši! Prosím, aby něco věděla o mém původu!

V batohu měl maličký červený kabátek pro miminko. Bude-li to opravdu ta indiánka, která ho tehdy donesla do Beaver Lake, pak by si na něj snad mohla vzpomenout.

„Jak jsi zjistil, že ta indiánka měla bílé dítě?“

„Potkal jsem ji v Greystone na trhu a náhodou jsem slyšel, jak o tom vyprávěla jiné indiánce. Krátce nato jsem ji ztratil z očí. Ale od Uhánějícího mraku jsem se dověděl, že se jmenuje Kulhavá srnka a že pochází z Black Valley. Šedý sokol zaváhal. Potom dodal: „Doufám, že se od ní dozvíš něco o svých rodičích. Když jsme byli malí, vždycky sis přál, aby tvůj otec byl náčelník. Tak jako můj.“

Trochu pojedli. V řece si naplnili láhve vodou a dali si na záda batohy. Lady Blue vyskočila a plná očekávání zavrtěla ocasem. „Tak vyrazíme,“ řekl Šedý sokol a pohladil ji. Pečlivě zahladil všechny stopy a pozorně se rozhlédl. Široko daleko nebylo vidět ani človíčka. Byl tu jen světlý les, tvořený břízami, nějaké borovice a nad nimi daleké modré nebe. Ve vodě to zašplouchalo a už odtamtud plaval bobr. Tom Joe zůstal chvilku stát vedle svého přítele. Když se jejich zraky setkaly, usmál se. „Náš sever,“ řekl. Šedý sokol přikývl. „Pojďme. Máme před sebou dalekou cestu.“

Letní vítr jemně hladil trávu, která pokrývala krajinu. Kulhavá srnka se belhala, jak mohla nejrychleji, nahoru po úzké pěšině, která vedla z vesnice do kopců. Když došla nahoru, zastavila se a zhluboka vdechovala vůni květin, kterou s sebou přinášel vítr. Tráva se vlnila nahoru, dolů. Ona nastavila tvář slunci a zavřela oči. Tyto denní chvíle si vždycky užívala plnými doušky. Na kopcích se cítila svobodná. Tady žila. Ostatní hodiny dne trávila ve vesnici, tiše, pracovitě a pokorně, jak to od ní vyžadoval Kroužící orel. Kulhavá srnka otevřela oči a pohlédla dolů na skupinu chat, která se rozprostírala směrem k severu a která proto dostala jméno Black Valley. V zimě proniklo do vsi jen málo slunečních paprsků. Pomalu šla dál, aby se dostala z dohledu zvědavých squaw, které pozorovaly její výlet. Usedla na veliký kámen. Zbývala jí asi hodina, než se Kroužící orel vzbudí ze spánku. V tu dobu zase musí být zpátky v chatě. Kulhavá srnka se usmála. Dříve její muž přes den nikdy nespal. Ale teď i on zestárl. Kosti ho bolely čím dál častěji a rád si lehl na své lůžko z losích kůží a králičích kožešin. Tuto dobu využívala ke svým procházkám do kopců. Vstala a pokračovala v cestě. Každý krok pro ni představoval bolest, ale co na tom v porovnání s pocitem svobody, který tady nahoře cítila. Úsměv jí zmizel z tváře. Kdyby neměla tento volný čas pro sebe, tak… nevěděla, co by bylo. Možná by pak už fungovalo jen její tělo, zatímco její duše by už dávno byla mrtvá. Neboť svůj život jako manželky Kroužícího orla si představovala jinak. Snila o tom, že budou mít děti, rodinu, tak jako její přítelkyně. Ale tento sen se nesplnil. Míjel rok za rokem, aniž by se ohlásil potomek, a ona trpěla nejen pod pohrdlivými pohledy sousedek, ale také pod tvrdými slovy Kroužícího orla. Nikdo netušil, jak hluboko ji tím ranil. Potom zase byly dny, kdy s ní nepromluvil ani slovo. Kulhavá srnka nemohla říci, co bylo horší. Naučila se navenek dělat poddanou manželku, zatímco její nitro němě volalo o pomoc. Když myslela na Kroužícího orla, přese všechno se někdy na jejím obličeji objevil úsměv. Neboť také byla doba, kdy se choval jinak. Doba, kdy jí nosil dárky a ucházel se o ni. Bylo to tehdy, když se starala o děťátko cizí bílé ženy, která si před mnoha roky úplně vyčerpaná lehla pod stříbrnou břízu. Než zemřela, zanechala svého malého chlapečka v náručí Kulhavé srnky.

Indiánka se opřela o kmen borovice a dívala se po chudé, hornaté krajině, která byla jejím domovem. Kdyby nepodlehla ucházení se Kroužícího orla, mohla teď mít bílé dítě. Ale ona se rozhodla pro svého muže a děťátko donesla do Beaver Lake. „Kinnuk,“ šeptala si a usmála se. Tak říkala malému bílému hošíčkovi. Chraptivé zakrákání vrány ji polekalo, až sebou trhla. Byl čas vrátit se do vsi.

Toho večera si Kulhavá srnka ještě jednou našla čas podívat se na své milované kopce. Zářící slunce, žena jejího bratra, natrhala první lesní jahody a řekla jí, kde je našla. Kulhavá srnka věděla, jak má její muž rád tyto lesní plody, a také hned dostala dovolení tam jít. Indiánka se usmála. Ačkoliv pro ni bylo trhání lesních jahod namáhavé, ráda tuto činnost vyměnila za podvečer v chatě. Vzala košík a odešla z vesnice. Pěšinka stoupala nahoru, ale ona po ní dál nešla, ale zahnula vlevo a šla kolem kopce. Na okraji březového lesíku, za třemi velkými kameny, našla Zářivé slunce ty jahody. Indiánka zhluboka dýchala aromatický vzduch a pozorovala oblak, který neslyšně plul po večerní obloze. Slunce se chýlilo k západu a posílalo na zem poslední teplé paprsky. Když došla ke třem velkým kamenům, hned si všimla sladkých červených jahod a začala horlivě trhat. Její sklizeň příznivě naladí Kroužícího orla. Když košík naplnila do poloviny, namáhavě se narovnala. Nad kopci se rozprostřel soumrak jako nějaký bílý šátek. Přes úzkou cestičku se mihla liška a zmizela v křoví. Najednou sebou trhla. Uslyšela kroky, pevné, energické mužské kroky a teď i hlasy. Mezi stromy se objevily dvě postavy, jeden indián a jeden běloch. Mezi nimi běžel sáňový pes. Kulhavá srnka pevněji uchopila košík. Minulou zimu se jednou objevil v Black Valley běloch. Některým mužům z jejího kmene nabízel alkohol. Zatímco v noci opilí spali, ukradl jejich nejlepší kožešiny a zmizel. Co jen tu chce tento běloch?

Kulhavá srnka neměla možnost schovat se. Oba ji uviděli a pomalu přicházeli blíž. „Zdravím tě,“ řekl indián v nářečí Kríů a zastavil se. Byl ještě mladý. Také jeho průvodce byl mladý. Oba mohli vidět sotva dvacet jar, odhadovala Kulhavá srnka. Pozdravila indiána a vyměnila s ním obvyklé zdvořilostní fráze. Přitom její pohled mířil znovu a znovu k bílému mladíkovi. Měl husté hnědé vlasy a jeho kůže byla opálená od slunce. Usmál se. „Možná bys nám mohla pomoci,“ oslovil ji také její mateřštinou. Udiveně se na něho zadívala. Kde jen se ten chlapec naučil nářečí zdejších kríjských indiánů?

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se opatrně, ačkoliv instinktivně věděla, že od těch dvou se nemusí bát žádného nebezpečí.

„Hledáme jednu indiánku. Tento rok byla na trhu v Greystone a prodávala tam vázané koberce. Jmenuje se Kulhavá srnka.“

Indiánka sebou sotva znatelně trhla.

„Proč ji hledáte? Co od ní chcete?“

„Chtěli bychom se jí na něco zeptat. Uhánějící mrak říká, že se asi před dvaceti lety starala o bílé miminko.

„Ano, to ano.“ Kulhavá srnka zapomněla na svou opatrnost. Srdce se jí prudce rozbušilo.

„Tak ji tedy znáš? Mohla bys nás k ní dovést?“

„Ona … stojí před vámi. Já jsem Kulhavá srnka.“

Oba mladí muži si vyměnili rychlý pohled. Běloch beze slov sundal batoh, něco v něm hledal a potom jí ukazoval maličké oblečení. „Znáš to?“ zeptal se. V jeho hlase bylo slyšet napětí.

Kulhavá srnka málem upustila košík s jahodami na zem. Třesoucíma se rukama sáhla po malém červeném kabátku na miminko. Na límečku byl vyšitý vzorek… ano, tady to bylo: podivný vzorek jí připomněl čtyřhranný předmět, který stále ještě opatrovala ve své chatě. Řekla: „Kabátek patřil dítěti bílé ženy. Když jsem ho vezla do Beaver Lake, dala jsem ho také do ranečku s jeho věcmi.“

Bílý mladý muž přikývl. „Ano, to je pravda. Jak je to dlouho, co jsi přinesla miminko do Beaver Lake?“

Kulhavá srnka nemusela počítat. Hned odpověděla: „Osmnáct jar od té doby odešlo do země.“

Oba mladíci se na sebe zase podívali. Kulhavá srnka si toho všimla.

„Odkud máš ten kabátek?“ zeptala se.

„Patří mně,“ odpověděl běloch tiše. „Před osmnácti a půl lety mě jednoho chladného zimního dne přinesla jedna indiánka do Beaver Lake. Tento malý kabátek byl v ranečku, který položila na pult v obchodním skladě.“

Zdálo se, že srdce Kulhavé srnky se na chvíli zastavilo. Když zase začalo bít, vzhlédla a podívala se do dvou tmavě modrých očí, jasných a zářivých jako jezero za kopci. „Kinnuk,“ zašeptala.

Toho večera nemohla Kulhavá srnka dlouho usnout. Poslouchala pravidelné oddechování Kroužícího orla, ale sama ležela s doširoka otevřenýma očima na svém svazku kožešin a dívala se do tmy. „Kinnuk.“ Její rty neslyšně artikulovaly jméno a Kulhavá srnka se usmívala. Jaký velký mladík z něho vyrostl! Nepočítala s tím, že ho zase uvidí. A zítra ho potká ještě jednou. Pokud se jí podaří nepozorovaně odejít z chaty. Kroužící orel byl rozzlobený, že byla tak dlouho pryč, ale jahody ho uklidnily. Zítra dá Kinnukovi čtyřhranný předmět, který jí tehdy svěřila cizí žena. Zářící slunce říkala, že běloši nazývají takovou věc kniha. Ačkoliv uměla trochu anglicky, nedokázala rozluštit znaky uvnitř.

Kinnuk se ptal, jak k tomu přišla, že se starala o bílé miminko. Cítila, že by se od ní rád dozvěděl víc, ale mohla mu říci jen to, že tehdy našla pod stříbrnou břízou nemocnou bílou ženu, která jí položila děťátko do náruče. Když ho donesla do vesnice ke své babičce a vrátila se zpátky, byla žena mrtvá. Zítra mu ukážu hrob pod stříbrnou břízou, předsevzala si. A zeptám se ho, jak se mu mezitím dařilo. Měli jsme totiž moc málo času. Kulhavá srnka cítila, jak ji pomalu přemáhá spánek. „Kinnuk.“ Opět svými rty artikulovala jeho jméno. S úsměvem usnula.

Kulhavou srnku to stálo velkou námahu, aby druhý den dělala, jako by se nic nestalo. Konala svou práci jako vždycky, vařila jídlo a potom si sedla, aby pokračovala ve vázání koberce. Kroužící orel byl skoupý na slovo, ale to jí dnes nevadilo. Vyhlídka na to, že zase uvidí Kinnuka, ji odškodnila za všechny nelaskavosti. Hluboko v nitru cítila, že její duše přece jen ještě nezemřela. Konečně se ozvalo tiché chrápání. Namáhavě vstala a vyndala dlouho schovávaný čtyřhranný předmět. Byl schovaný mezi kožešinami, které jí sloužily jako postel. Pečlivě ho zabalila do měkké srnčí kůže. Sice nevěděla, co si s tím Kinnuk počne, ale přece jen to byla vzpomínka na bílou ženu.

Potkala ho u tří velkých kamenů, kde se opíral o kmen borovice, která vyrostla ze semínka zavátého tam větrem. Odstoupil od kmenu a s úsměvem šel k ní. Jeho indiánského přítele ani psa nebylo vidět.

„Pojď se mnou,“ řekla Kulhavá srnka po pozdravu. „Něco ti ukážu.“ Následoval ji do lesa. Před pokroucenou, sukovitou stříbrnou břízou se zastavila. „Tady zemřela ta žena. Dva indiáni z naší vesnice ji pohřbili do země po způsobu bílých lidí. Vyřezali také kříž, ale ten už ztrouchnivěl.“

Kulhavá srnka pozorovala, jak si Kinnuk nebo Tom Joe, jak mu říkal jeho kamarád, sundal svůj kovbojský klobouk a beze slov hleděl na zem. Když ta paní byla jeho maminka, tak tady byl její hrob. Kulhavá srnka váhala. Potom ho zatahala za rukáv. Musela využít krátký čas, který jí ještě zbýval. „Vyprávěj mně, jak se ti vedlo v Beaver Lake,“ poprosila ho. Posadili se vedle sebe na skácený kmen stromu. Cvrčci v trávě cvrčeli a slunce malovalo na lesní zem zlaté kroužky. Tom Joe začal vyprávět. Poslouchala a každé slovo do sebe doslova nasávala. Když skončil, řekla: „Jsem ráda, že ses měl dobře u staré bílé ženy. Zářící slunce o ní slyšela na misijní stanici. Tam jednou byla na návštěvě a slyšela, jak vyprávěla děvčatům příběhy z černé knihy.“
Tom Joe přikývl. „Z té knihy mně také předčítala. Jsem … jí za to velmi vděčný. Protože tak jsem poznal Ježíše.“

Kulhavá srnka se na něho pozorně dívala. „O tom muži mně Zářící slunce už také vyprávěla. Ale je škoda, že toho o Něm mnoho neví. Musel to být dobrý člověk.“

„On je zároveň Bůh i člověk. To je to zvláštní. A všem lidem chce darovat odpuštění, pokoj a radost.“

Indiánka zamyšleně hleděla před sebe. Potom sáhla do kapsy a vyndala z ní čtyřhranný předmět, který po léta schovávala ve své chýši. „Toto mně dala bílá žena, než zemřela. Patří to tobě.“

Tom Joe od ní knížku zamyšleně přijal. „Vypadá jako deník!“

„Máš z něho radost?“

„Ach, ano. Mohlo by tam být napsáno něco o mé rodině!“

Kulhavá srnka se usmála. „Tak je dobře, že jsem ho uschovala.“ Namáhavě vstala. „Ale teď musím jít. A bude lepší, když odejdeš i ty, Kinnuku. Kroužící orel nemá rád žádné bělochy. Kdyby na tebe přišel…“

Tom Joe také vstal. „Rozumím. Tak … na shledanou, Kulhavá srnko! A děkuji ti, že ses o mě tehdy starala! Bez tebe bych byl ztracen.“

Indiánka přikývla a sklopila oči. Už to bylo dávno, co jí naposledy někdo poděkoval. Byl už nejvyšší čas, aby šla domů, ale musela dát Kinnukovi ještě jednu otázku. „Jak se … můžeme dovědět slova černé knihy? Musíme jít na misijní stanici?“

Tom Joe přemýšlel. Zdálo se, že Kulhavá srnka nemá mnoho svobody. Kroužící orel by ji určitě nenechal jít až na misijní stanici v Blackbird Hillu.

„Mohl bych se zeptat Malé květiny, zda by tě někdy navštívila. Je to jedna indiánka z Beaver Lake. Věří v Pána Ježíše. Někdy doprovází svého muže na cestách divočinou.“

Kulhavá srnka přikývla. „Ať přijde. Budu na ni čekat.“ S těmi slovy se otočila a odcházela. Krátce před tím, než vešla do vesnice, se ještě jednou zastavila. Vítr ji pohladil po obličeji a ona zavřela oči. Kinnuk se radoval z té knížky. A řekl jí slova, ze kterých bylo její duši do zpěvu. Řekl, že Ježíš jí dá odpuštění, pokoj a radost. Přesně to potřebovala. Otevřela oči a pomalu šla ke své chatě. Čekal ji všední den, ale v jejím srdci vzklíčila naděje. Každý den bude vyhlížet Malou květinu.

Tom Joe hleděl za indiánkou. Potom se podíval na knížku ve svých rukou a znovu si sedl na skácený strom. Desky deníku byly ze silné černé lepenky. Opatrně ho otevřel. Cítil, jak mu bije srdce. Ale potom se v jeho očích zračil údiv. Viděl rukopis, ale nemohl nic rozluštit. Ne proto, že by písmo bylo nečitelné, ale … protože to nebyla anglická slova, která tam byla napsaná. Nebylo to ani francouzsky. Deník byl napsaný v řeči, kterou neznal.