20. kapitola

astal předposlední den školy. Žáci i učitelé si oddechli, když skončila poslední vyučovací hodina. Studijní hodina odpadla a mladší žáci využili volné odpoledne ke koupání v jezeře, zatímco velcí byli zaměstnáni přípravami na koncert a vítali své rodiče, kteří přijížděli na večerní závěrečný koncert. Také slečna Merrylová a její žákyně sehnaly lístky na koncert a objevily se přesně o půl osmé v městské hale. Tam se ozývala změť svěžích hlasů, vrzání židlí a šustění programy.

„Věděly jste, že na klavír bude hrát Ashfordová?“ ptala se Pen.

„Myslíš Susannu Ashfordovou, slavnou pianistku?“ Isabella vykulila oči.

„Ano, přesně tu.“

„Člověče, jak ji sehnali?“

„Je to matka Stevena Ashforda. On je spolužák Larryho a Toma Joea. Vlastně měl hrát on, ale nemá rád taková velká vystoupení.“

„A jak to všechno víš?“

„Vyprávěl mi to Larry. Podívej se, tamhle je.“

Susannah Ashfordová dnes měla na sobě dlouhé černé šaty úzkého střihu. Její jedinou ozdobou byla růžová květina ve stříbřitě blonďatých vlasech. Pozdravila pána a paní Kendrickovy a docela nenuceně se bavila s nimi a s panem Davisem.

„Zdá se, že je úplně … normální,“ šeptala Isabella. „Stojí mezi ostatními lidmi a baví se. Ale teď odchází. Za chvilku ji uvidíme na jevišti. Představovala sis ji takhle, Kendro?“

„Co prosím?“

„Jestli sis takhle představovala Ashfordovou?“

„Ashfordovou? Koho tím myslíš?“

Isabella obrátila oči v sloup. Ty jsi nejspíš vůbec nevnímala, o čem se bavíme, viď? Jedná se o Susannu Ashfordovou, pianistku. Ale tebe…,“ usmála se šelmovsky, „tebe zajímá asi jen…“ Přerušila větu. Slečna Merrylová se otočila a vrhla směrem k nim přísný pohled. Šeptání v sále umlklo. Pan Bruce, učitel hudby, přišel na pódium a pozdravil hosty, zvláště čestného hosta, paní Susannu Ashfordovou. Když kráčela ke křídlu, nastal potlesk. Potom se pan Bruce otočil a zvedl taktovku. Orchestr začal hrát Beethovenův koncert pro klavír a orchestr B dur opus 19, číslo 2. Kendra Sullivanová do sebe nasávala každý tón skladby. Milovala hudbu, ale až dosud neměla příležitost, aby slyšela hrát orchestr. Doma na farmě bylo tolik práce, nikdo neměl čas jít do města na koncert nebo sám hrát na nějaký nástroj. Kromě toho by byla výuka také drahá. Ale teď – Kendra měla dojem, že ještě nikdy v životě neslyšela tak krásnou hudbu. Její oči přitom znovu a znovu putovaly ke hráčům na smyčcové nástroje. Tam seděl Tom Joe se svými houslemi. Kde jen se naučil tak dobře hrát? Když skladba skončila, vylekal ji potlesk. Obecenstvo bylo nadšeno tímto počátečním číslem koncertu. Isabella sledovala Kendřin pohled. „Měl by mít rád děti a knížky a také by se ti líbilo, kdyby … uměl hrát na housle. To byla ta tečka nad i, mám pravdu?“ Kendra se začervenala a byla ráda, že se slečna Merrylová zase ohlédla na Isabellu. Alespoň nemusela nic odpovídat. Hudebníci teď přednášeli písně a chorály, potom byla přestávka. Následovalo sólo paní Ashfordové. Na klavír zahrála Beethovenovu „Patetickou“. Posluchači okouzleně poslouchali. První věta byla dlouhá a technicky náročná, druhá klidnější, téměř zasněná, třetí temperamentní a strhující. Zdálo se, že hudba vychází přímo z její duše. Mezi posluchači seděl také Steven Ashford a sotva se odvážil dýchat. Když dozněl poslední tón, asi vteřinu bylo ticho. Potom se strhl potlesk, také Steven tleskal. Ale jak program pokračoval, už nebyl úplně soustředěný. Znovu a znovu se přistihoval při myšlence, jak by bylo dobře, kdyby tam na klavírní stoličce seděl on. Už mu to nepřipadalo tak hrozné jako před dvěma týdny. Pane Ježíši, nevěřím, že ze mne bude koncertní klavírista. Ale přesto bych Ti chtěl dát k dispozici svůj hudební talent. Chtěl bych se stát učitelem hudby a dát možnost dětem, jako je Lissy, aby se naučily hrát na nástroj. Sice budu muset jako učitel hudby tu a tam něco předehrávat. Vždyť i Ty bys měl radost, kdybych se už nenechal ovládat svým strachem. Larry řekl, že mi pomůžeš, když to zkusím. Nyní to sice necítím, ale vím, že jsi to Ty, A Ty také víš, že Tom Joe bude hrát jako poslední bod programu indiánskou ukolébavku. S klavírním doprovodem zní ještě mnohem lépe. Společně s Tebou bych to mohl dokázat … Steven byl vyrušen ze své tiché modlitby. Lidé kolem něho tleskali a on mechanicky také zatleskal. Na jevišti teď udělali místo a stavěli kulisu. Představovala dřevěnou chatu, ve které se nad ohněm nakláněla indiánka. Na zádech nesla miminko. Někdo ztemnil sál a nyní před publikum předstoupila jen paní Ashfordová. „Milí posluchači, členové orchestru a já vám srdečně děkujeme, že jste přišli v tak hojném počtu. Jak bylo oznámeno, výtěžek tohoto koncertu bude použit na školné pro jednoho sirotka, který od Vánoc navštěvuje Západní střední chlapeckou školu. Poslední týden jsem s ním mluvila a také s Thomasem Brownem, který rovněž prožil dětství v indiánské vesnici. Oba hoši znají ukolébavku, kterou matky tam na severu zpívají svým dětem. Když se podíváte na naši kulisu, můžete se možná trochu vcítit do myšlenek jedné z těchto matek. Řekněme, že je to maminka Johna Malého vlka, která se naklání nad ohněm a připravuje večeři. Její muž je kanadský traper, který se za chvíli vrátí domů. Maminka nosí na zádech svého malého syna. Aby ho udržela v klidu, prozpěvuje si ukolébavku, ve které se zpívá o snech, jaké má indiánská maminka pro své dítě. Možná sní o tom, že bude později tak úspěšným traperem jako jeho otec. Škoda, že se už nemůžeme zeptat Johnovy maminky na její sny. Zemřela spolu se svým mužem asi před rokem při nehodě člunu na řece. Ale můžeme si být jisti, že pro svého syna měla sny – která matka by je neměla?“

Ve druhé řadě v obecenstvu jeden posluchač vstal. Byl to vysoký štíhlý chlapec s černými vlasy, který se protáhl kolem lidí a šel na jeviště. Steven Ashford byl bledý, ale v koutku úst mu seděl maličký úsměv, když se setkal s pohledem své matky. Jako by byl tažen neviditelnými nitkami, šel ke klavíru. Když paní Ashfordová mluvila dál, hlas se jí sotva znatelně zachvěl: „Teď si poslechneme melodii indiánské ukolébavky a zkusíme se vcítit do pocitů jedné z těchto statečných matek drsného severu.“

Tom Joe si dal housle pod bradu a začal hrát. Tóny zněly měkce, téměř tesklivě. Nyní se u klavíru připojil Steven a hrál doprovod. Zdrženlivě, dávaje houslím přednost, podbarvoval tu jednoduchou melodii, která pronikala do srdce. Kendra Sullivanová poslouchala a téměř nedýchala. Viděla před sebou chatu pana Kirbyho a jeho indiánské ženy. Viděla před sebou Malou květinu, jak zpěvem ukolébává do spánku nejmladší ratolest rodiny. Vystupovaly v ní vzpomínky na Beaver Lake, vzpomínky na tu nepatrnou osadu na severu, ve které byla tak šťastná spolu se svou rodinou, s panem Mc Gregorem, s babičkou Betsy a s Tomem Joem. John Malý vlk, který seděl vlevo vedle ní, také poslouchal. Vůbec se mu nelíbilo, že se mluvilo o něm a o jeho rodičích, ale slečna Kendra řekla, že to ti lidé myslí dobře a že to tak musí být. Díval se na ni zboku a sotva znatelně zavrtěl hlavou. Po tvářích se jí koulely dvě slzy a zdálo se, že si toho zatím ani nevšimla. Když dozněl poslední tón ukolébavky, v sále nastalo ticho. Ale potom vypukl potlesk.

Paní Ashfordová sáhla po pokladničce a procházela řadami. Usmívala se, zdravila lidi, děkovala. Na konci poslední řady byla pokladnička přeplněná. „Přídavek!“ zvolal někdo z publika a jiní se k němu přidali. Susannah Ashfordová se opět usmála. Mluvila s jedním pořadatelem a ten přinesl druhou stoličku. Její oči hledaly syna. Ten krátce zaváhal, ale potom si sedl vedle své matky ke klavíru.

Noty nepotřebovali. Klavírní úpravu Malé noční hudby znali zpaměti.

V místnosti zavládl klid. A potom hráli matka a syn. Znělo to tak, jako by celý život nedělali nic jiného. Jen málo lidí vědělo, jak významná chvíle to byla. Cathrine Kendricková si přisedla blíže ke svému muži a ten kolem ní položil paži. Nakonec se Susannah Ashfordová a její syn uklonili a s úsměvem přijali potlesk. Poté byl koncert už opravdu u konce. Mladší žáci si oddechli a vyřítili se do foyeru⁷. Hudebníci poslouchali pochvalná slova a dokonce ani paní Williamsová nešetřila uznáním. Steven se stáhl stranou z toho ruchu. Děkuji Ti, Pane Ježíši! Děkuji, děkuji, děkuji! Ty jsi tam byl se mnou a pomohl jsi mně. Vlastně to bylo tak, jako bys hrál Ty, a ne já …

Přistoupil k němu pan Kendrick. „Mohu jen tušit, co to pro tebe muselo znamenat, Stevene. Jsem tak rád, že jsi hrál.“

„Já také, pane. Ale – sám bych to nedokázal. Prožil jsem přesně to, co jste nám vyprávěl. Boží ruka je neuvěřitelně silná.“

Slečně Merrylové dalo po koncertě práci, aby své žákyně zase dovedla domů. Sotva zavolala Isabellu, už se jí zase ztratila v davu, protože se rozhodně ještě chtěla naposledy podívat na paní Ashfordovou. Dokonce ani rozumná Pen dnes zřejmě neměla chuť dbát pokynů slečny Merrylové a Kendru Sullivanovou vůbec nemohla najít. Ředitelka školy vzdychla. Paní Kendricková si toho všimla. „Je předposlední den školy, slečno Merrylová. Trochu popusťte otěže. Pojďte, chtěla bych vám představit paní Blakeovou. Ráda by příští rok poslala svou dceru na vaši školu.“

Slečně Merrylové nezbývalo nic jiného než jít za ní, což Isabella uvítala s úsměvem od ucha k uchu a znovu se vydala směrem k paní Ashfordové. Rozhlížela se po sále a pohledem hledala Kendru, ale nikde ji nemohla najít. Aby svou kamarádku mohla spatřit, musela by opustit foyer a jít do místnosti za jevištěm, ve které měli členové orchestru nástroje. Kendra z chodby nahlédla dovnitř napolo otevřenými dveřmi a zvědavě vstoupila dovnitř. Stála tam čtyři cella, na stole ležely dvě trubky. Vedle nich viděla otevřené pouzdro s houslemi. Přistoupila blíž. Tmavě hnědé dřevo houslí se třpytilo. Kendra se jich opatrně dotkla jedním prstem. Jaké to asi je, držet housle? Opatrně vyndala nástroj z pouzdra a položila si jej pod bradu, jak to viděla u Toma Joea. Dělala, jako by držela smyčec a přejížděla jím po strunách.

„Hraješ také na housle?“

Když Kendra ten hlas uslyšela, trhla sebou. Otočila se a sundala housle od brady. V místnosti stál Tom Joe a zády se opíral o stěnu.

„N … ne, neumím hrát na housle,“ odpověděla. Rozpačitě dodala: „Je mi líto, že jsem je prostě vzala z pouzdra.“

„To přece nevadí. Chtěla bys to zkusit?“

„Já? Ne, myslím, že bych to neuměla. Ale líbí se mně, když hraješ … tedy, chtěla jsem říci, když lidé hrají na housle.“

Tom Joe se přestal opírat o stěnu. Vzal housle, které mu podávala, a vložil je zpět do pouzdra.

„Vypadají, jako by chtěly vyprávět nějaký příběh,“ zamyslela se Kendra. „Odkud je máš?“

„Patří jedné přítelkyni paní Kendrickové, která si je u ní před mnoha lety nechala, ale nikdy si pro ně nepřišla. Já je mám jen půjčené.“

„Ale – nikdo přece někde nezapomene housle,“ namítla Kendra. „Snad se přítelkyni paní Kendrickové něco nestalo?“

„Mě by také zajímalo, proč tam prostě nechala tak dobrý nástroj. Na tyto housle hraji velmi rád. Mají takový měkký zvuk.“

„Učil ses hrát tady ve škole?“

„Ne, donedávna mě vyučoval ve městě nějaký pan Spencer. Stevenovi rodiče ho znají. Oni mi také platili hodiny. Do začátků hry na housle mě uvedl pan Mc Gregor v Beaver Lake. Vzpomínáš si ještě na jeho housličky?“

Kendra se usmála. „Ano. Hrál na ně písně zlatokopů a chorály. Už to je téměř dvanáct let od té doby, co jsem ho slyšela hrát… – Pen říkala, že po skončení školy půjdeš na sever. Navštívíš také Beaver Lake?“

„Doufám. Tak rád bych ještě jednou viděl srub babičky Betsy a potom bych chtěl … k jejímu hrobu.“

Kendra s porozuměním přikývla. Přeji ti, aby ses měl na cestě na sever dobře. Snad budeš moci zjistit něco o svých rodičích. A pozdravuj ode mne Šedého sokola a pana Mc Gregora.“

Tom Joe zaklapl uzávěry pouzdra na housle. „Udělám. Co máš v plánu ty po skončení školního roku v Calgary? Pojedeš ke svým rodičům na farmu?“

„Jen na prázdniny. Potom se vrátím sem. Paní Blakeová se zase vrací na místo vedoucí sirotčince, ale měla by ráda někoho, kdo by jí pomáhal. Přihlásila jsem se na to místo a přijali mě.“

„To zní dobře. Je štěstí, že slečna Mayhouseová odchází.“ Tom Joe vzal své pouzdro s houslemi a nechal Kendru projít dveřmi před sebou. „Měj se dobře, Kendro. Půjdu zadním vchodem, abych se nemusel prodírat mezi všemi lidmi ve foyeru.“ Mrkl okem a dodal: „Paní Williamsovou bych zrovna nechtěl potkat.“ Zvedl ruku k pozdravu a odešel. Kendra se za ním dívala.

„Tak tady vězíš! Celou dobu tě hledám!“ Objevila se Isabella a táhla Kendru pryč. „Představ si, dostala jsem autogram od Susanny Ashfordové!“

Když slečna Merrylová o půl jedenácté konečně své žákyně dostala v pořádku do školy, oddechla si. Poslala děvčata přímo do jejich pokojů a sama šla také do svého pokoje. Když procházela chodbou, zaslechla z pokoje Isabelly, Kendry a Pen tlumený smích. Stáhla obočí. Ale potom si vzpomněla na to, co jí poradila paní Kendricková: Dnes je předposlední den školy. Trochu popusťte otěže.

„Tak dobře,“ pomyslela si. „Budu dělat, jako bych nic neviděla a neslyšela a nakonec si strčím do uší vatu.“

Isabella seděla na posteli v tureckém sedu a stále ještě nadšeně vykládala o svém setkání se Susannou Ashfordovou. „Usmála se na mě a zeptala se, jak se jmenuji. Zdá se mi ohromně milá. Vůbec nemá takové ty … způsoby, jako mají hvězdy. Kdo se vám dnes večer nejvíc líbil?“

Pen si zapínala noční košili a potom si rozplétala svůj blonďatý cop. „Tedy, mně se líbily ze všeho nejvíc melodie, které jsem znala. Mám ráda, když se hraje Trust and obey nebo podobné písně.“

„Kendry se ani nemusím ptát,“ řekla Isabella a usmála se svým typickým šelmovským úsměvem. „Při indiánské ukolébavce dokonce plakala.“

„Ty vůbec nemluvíš o Ricku Stanleyovi,“ změnila Pen téma a začala si kartáčovat vlasy. „Už pro něho nehoruješ?“

„Rick Stanley? Ne, to je pryč.“

„A proč, smím-li se zeptat?“

Isabella kreslila prstem na prostěradlo imaginární vzor. „Protože – nedávno jsem ho pozorovala ve městě. S jiným chlapcem se posmíval dvěma děvčatům ze sirotčince. Byla to malá Lissy a jedna ze starších. Jmenuje se Becky. Choval se k nim tak ošklivě, že jsem přešla na druhou stranu ulice a zastala jsem se jich. Řekl něco nepříjemného, ale potom se svým kamarádem odešel. Já jsem také pro to, aby byla zábava, ale nemohla bych se vdát za někoho, kdo je schválně drzý. I když vypadá tak dobře.“

„To zní docela rozumně,“ poznamenala Pen, odložila kartáč a potom si sedla na svou postel.

„No, víte – porovnávala jsem Roberta a Ricka také s jinými chlapci. Například s tvým bratrem a s Tomem Joem. Ti jsou … nějací jinačí.“

„Zkoušejí žít podle Bible,“ řekla Kendra a položila si obě paže kolem skrčených kolen.

Isabella přikývla. „To jsem si myslela. Možná jsou v té knize napsané některé skutečně dobré věci.“

Pen a Kendra si vyměnily rychlé pohledy. Potom Pen otevřela zásuvku svého nočního stolku a vyndala z ní balíček. „Když teď mluvíme o Bibli – Kendra a já bychom ti ji rády daly na rozloučenou,“ řekla a podávala jí balíček.

„Mně? Bibli?“ Isabella vzala balíček a otevřela ho. Opatrně držela knihu v ruce a hladila hladkou černou kůži. „To je … od vás milé. Děkuji!“

„Můžeš začít číst od začátku,“ navrhla Kendra, „tam je napsané všechno o stvoření. Potom jsou příběhy o Noem a Abrahamovi. Nebo začni číst nejdřív Evangelia, například Lukášovo. Tam se dočteš hodně o Pánu Ježíši.“

Isabella vzhlédla. „Čestně řečeno, nevím, co si mám počít s Biblí,“ přiznala upřímně. „Bojím se totiž, že kdybych se pustila do četby, už bych nemohla mít v životě žádnou zábavu. Ale já chci mít zábavu. Chci chodit na párty a seznámit se s … chlapci. Nemám chuť být stále hodná a poslušná a jednou skončit jako zahořklá stará panna.“

Při této představě se Kendra i Pen hlasitě rozesmály, potom se však lekly a držely si ruku před ústy. „Taková nikdy nebudeš, Isabello, na to se můžeš spolehnout,“ zašeptala nakonec Kendra a stále ještě se musela smát. Ale potom zvážněla. „Jsi taková dobrá kamarádka, stále veselá a šíříš kolem sebe dobrou náladu. Toho se přece nemusíš vzdát, když se staneš křesťankou. Bůh tě tak stvořil. Právě křesťané mají kolem sebe šířit radost. Ovšem – co se týká zábavy, to máš pravdu. Povrchní smích a flirtování – to se Bohu nelíbí.“
„Nejspíš máš pravdu,“ přisvědčila Isabella. „Uznávám, že ty a Pen jste veselé, i když to s křesťanstvím berete vážně.“

„Není to jen dodržování pravidel. Když opravdu znáš Pána Ježíše jako svého Spasitele, když je ti jasné, že za tebe musel zemřít na kříži, aby mohly být odpuštěné tvoje hříchy – pak miluješ Pána Ježíše a toužíš dělat to, co On říká. Tolik bychom ti přály, abys udělala tuto zkušenost, Isabello. Protože když budeš žít bez Boha – později nebudeš v nebi, ale daleko od Boha na jednom hrozném místě.“

Isabella položila Bibli na svůj noční stolek. „Budu o tom přemýšlet. Čestně. Ale dnes večer jsem na to už moc unavená. Měly bychom spát, nemyslíte?“ Vklouzla pod deku, zatímco Kendra a Pen si ještě klekly u svých postelí k večerní modlitbě. Dnes v modlitbách obě prosily hlavně za přítelkyni Isabellu.

Nastal poslední den školy. Na Západní střední chlapecké škole začal den jako obvykle snídaní a společnou pobožností. Potom se pan Kendrick rozloučil s chlapci a popřál jim pěkné prázdniny. Žáci prvního až pátého ročníku se svými učiteli se poté odebrali do tříd, aby dostali svá vysvědčení, zatímco pan ředitel se vydal s nejstaršími žáky na cestu do auly. Přišli tam i rodiče hochů a přesně v 10.00 hodin začalo slavnostní ukončení školy. Pan ředitel měl řeč, také Larry jako důvěrník žáků pronesl řeč. Potom bylo předáváno vysvědčení. Žáci byli jednotlivě voláni na stupínek, kde dostali vysvědčení a pan ředitel jim blahopřál. Hoši byli voláni podle abecedy. První byl na řadě Steven Ashford. Když se zase posadil, řekl pan ředitel: „Teď prosím, aby přišel na stupínek žák, který je tento rok nejlepším žákem třídy: Thomas Joseph Brown.“ Tom Joe cítil, jak mu rychle tluče srdce. Počítal s dobrým závěrečným vysvědčením, ale nevěděl, že je nejlepší. Když vyšel nahoru po třech schůdcích, zazněl potlesk. Pan Kendrick mu s úsměvem předal vysvědčení. „Gratuluji ti, Thomasi, dosáhl jsi vynikajících výsledků.“

„Moc vám děkuji, pane!“ Tom Joe by rád ještě něco řekl, ale v aule byli všichni ti lidé, a kromě toho nevěděl, jak by se měl správně vyjádřit. A tak už nic víc neřekl, potřásl řediteli rukou a vrátil se zase na své místo. Larry mu hned vzal vysvědčení z ruky a důkladně si ho prohlížel. Potom tiše pískl skrz zuby. „Není to špatné,“ zašeptal. „Musím ti teď vykat?“

Tom Joe se usmál. „Budu o tom přemýšlet.“

Byli voláni žáci – jeden za druhým. Když i poslední zase seděl na svém místě, ohlásil pan ředitel krátkou přestávku a po ní společný oběd v jídelně. Toho se účastnili i ostatní učitelé, zatímco žáci 1. až 5. třídy už byli propuštěni na prázdniny. Po tomto ohlášení nastal v sále neklid, rodiče posuzovali vysvědčení svých synů, aula byla plná blahopřání, smíchu a svěžích hlasů. Tom Joe stál trochu stranou a pozoroval ten shon. Viděl paní Kendrickovou, která se na něho usmívala a šla k němu. Ale zastavila ji paní Jonesová, vzala ji stranou a něco jí šeptala. Potom obě ženy odešly z auly. Kdyby tu tak teď mohla být babička! Vždycky si přála, abych dobře ukončil školu … Na závěrečnou slavnost pozval Charlieho, ale ten, žel, zrovna nemohl přijet. Také doktor Gilbert už odjel do Toronta, kde se příští týden bude konat jeho svatba. V tuto chvíli se Tom Joe cítil osamělý. Věděl, že k němu hned přijdou Larryho rodiče, ale ti v tento moment samozřejmě nejdřív gratulovali svému synovi. Takový pocit osamělosti ho přepadl jen zřídkakdy, ale dnes se vetřel a nenechal se setřást. Položil své vysvědčení na klavír a odešel z místnosti. S trápením se v době těžkostí uměl vypořádat sám, ale když s nikým nemohl sdílet svou radost, to ho bolelo. Na liduprázdném školním dvoře se zastavil. Ty víš, jak mi právě je, Pane Ježíši. Cítím se hodně osamělý. Děkuji, že tady jsi Ty a že jsi vždycky silný…

Hlasité štěkání ho vytrhlo z jeho myšlenek. Rozhlédl se a objevil Lady Blue, přivázanou u jednoho sloupku v plotě. „Lady Blue! Copak tady děláš? Šel k ní a načechrával jí hustý kožich. Najednou užasl: K jejímu obojku byla přivázána malá kytice polních květin a lístek. Četl:

Gratuluji ti k ukončení školy! Třikrát haf! Tvoje Lady Blue.

Tom Joe se musel zasmát. „Kdo to jen vymyslel? Škoda, že ty to nemůžeš prozradit, Lady Blue. To je opravdu překvapení!“ Zkoušel uhádnout, čí je to písmo, ale musel to vzdát. Zpráva byla napsána pečlivě namalovanými tiskacími písmeny a neprozradila, kdo je autorem. Děkuji Ti, Pane Ježíši. Ty posíláš Svá povzbuzení vždycky v pravý čas. Odvázal fenu a vedl ji přes školní dvůr. „Dnes na mě určitě budeš moci počkat u Jonesových. Prostě se zeptáme hospodáře.“ Jak očekával, pan Jones k tomu dal své svolení. „V takový významný den můžeme udělat výjimku,“ řekl a dokonce fence přinesl misku s vodou. „Počkej tady na mě, Lady Blue,“ řekl Tom Joe. „Po jídle pro tebe přijdu!“ Vrátil se zpátky do auly, ale u dveří zůstal stát a hledal pana Kendricka. Ten byl zabraný do rozmluvy se Stevenovými rodiči a nablízku stál také Macův otec. Tom Joe by tak rád ještě jednou mluvil s panem Kendrickem, chtěl se pořádně rozloučit a poděkovat mu, ale v té neklidné místnosti, kde čekalo mnoho lidí, kteří také chtěli mluvit s ředitelem, mu to připadalo těžké. Třeba se naskytne příležitost ještě po obědě. Ale potom už neměl mnoho času. Mac mu nabídl, že může jet do Edmontonu autem s ním a s jeho rodiči. Tom Joe tu nabídku vděčně přijal, protože by tím ušetřil peníze za jízdenku.

„Hej, Tome Joe, kdepak jsi byl celou dobu? Moji rodiče už jsou v jídelně. Půjdeš se mnou?“

„Ano, samozřejmě. Byl jsem jen chvilku venku.“ Tom Joe šel za Larrym a posadil se v jídelně ke stolu. Rodina Ashfordova si přisedla k nim a po děkovné modlitbě pana ředitele si vychutnávali oběd. Mluvili hlavně o uplynulé školní době a vzpomínali na veselé události z vyučování. Po jídle řekl pan Kendrick ještě několik slov a na závěr se pomodlil. Potom začalo loučení. Z pokojů se nosila zavazadla, vyměňovala se slova na rozloučenou a adresy. Tom Joe se zkoušel dostat k panu řediteli, ale ten byl obklopen rodiči a chlapci. Prostě tam teď nemohu jít a rozloučit se s ním přede všemi. Řekl bych jen: „na shledanou“ a „moc vám za všechno děkuji“, ale tak to nechci. Nějak to … nestačí. Ne po těch šesti letech. Objevil Maca, který stál u vchodu a rozhlížel se, jako by někoho hledal. Šel k němu. „Ty, Macu…“

„Aha, tady jsi! Tatínek už by chtěl odjet. Už sis přinesl zavazadlo dolů?“

„Ne. Chtěl jsem se tě zeptat … tedy, vadilo by vám, kdybych s vámi nakonec nejel? Rád bych ještě mluvil s náčelníkem, ale v tuto chvíli to nejde. Zítra ráno bych jel do Edmontonu vlakem.“

„Jak chceš. Moji rodiče ti to nebudou zazlívat. Tatínek by jen rád vyjel, protože chce přijet přesně. No, tak…“ Dal kamarádovi přátelskou ránu do ramene. „Měj se dobře, Tome Joe!“ Trochu zaváhal a potom dodal: „Může se … stát, že o mně dlouho neuslyšíš. Já … tedy, já půjdu také do Francie na frontu.“

„Ty se chceš… stát vojákem? Jako Robert?“

Mac přikývl. „Nedokážu to vysvětlit, ale prostě to musím udělat.“

„A co na to říkají tvoji rodiče?“

„Maminka by mě samozřejmě chtěla mít u sebe, ale tatínek mě chápe. Říká, že je to rozhodnutí, které každý musí udělat sám za sebe.“

Tom Joe polkl. „No, tak … se zase ve zdraví vrať.“

Mac se usmál. „Určitě se vrátím.“ Ještě jednou svému kamarádovi zamával a odešel. Tom Joe se za ním díval. Nakonec se otočil. S Larrym a Stevenem a jejich rodiči i s většinou ostatních chlapců se už také rozloučil. Dojde k panu Jonesovi a zeptá se ho, zda by tuto noc mohl ještě strávit ve svém starém pokoji ve škole. A zda by tu mohla do rána zůstat i Lady Blue. Když to zařídil, vzpomněl si na své vysvědčení, které položil na klavír v aule. Vešel do té místnosti, aby si ho vzal. V aule potkal Ricka Stanleye, který se opíral o klavír a v ruce držel Tomovo vysvědčení.

„Mohl bys mi ho, prosím, dát?“

„Samozřejmě. Tady ho máš.“ Rick mu ho podal. „Musí to být podivný pocit,“ dodal.

„Co tím myslíš?“

„No, jsi nejlepší z celé třídy, a jak se zdá, nikoho to nezajímá.“

Tom Joe už měl na jazyku ostrou poznámku. Ale kousl se do rtu. Nechtěl žádné sváry, ne poslední den. A kromě toho … kromě toho bylo těžké postavit se čelem protivníkovi, který jako by ho zasáhl tomahavkem, ostrým jako břitva. Vzal vysvědčení Rickovi z ruky a rychle na něho kývl hlavou.

„Měj se dobře.“ S těmito slovy se otočil a opustil aulu. Protože ještě všichni neodjeli, šel s vysvědčením nejdřív stranou do pokoje, kde vysvědčení bezpečně schoval ve svém zavazadle. Potom šel k hospodáři. „Pojď, Lady Blue, trochu se podíváme k řece, ano? Zdá se, že to bude ještě chvíli trvat, než na nás bude mít náčelník čas.“

Když odjel poslední žák, pan James Kendrick se zhluboka nadechl. Poslední dny školy byly vždycky nepokojné a rozloučení s nejstaršími žáky bylo těžké. Uvidí ještě někdy některé z nich? Opustil prázdnou jídelnu a nahlédl do ku-chyně. Jeho žena tam pomáhala kuchařce a paní Jonesové, protože jedna z pomocnic se předtím tak řízla do prstu, že ji museli poslat do ordinace doktora Bella. Ten se ještě jednou uvolil, že převezme zástup za Gilberta po dobu, kdy bude v Torontu.

„Bude to ještě chvíli trvat, Jamesi“ řekla jeho manželka a usmála se na něho. Její muž přikývl. „Mám ještě něco na práci v kanceláři.“ Odešel z kuchyně a vydal se do své pracovny. Sedl si k psacímu stolu a prohlížel poštu. Potom se opřel. Znal tento pocit, který se ho pokaždé zmocnil v poslední školní den. Přál bych si, abych také měl hocha, který by teď se mnou doma trávil prázdniny. Ty jsi to vedl jinak, Pane, ale v dnech, jako je tento, velmi postrádám našeho malého syna Williama. Ty víš, že jsem doufal, že Thomas zůstane v Calgary. To bych ho měl nablízku. Teď je pryč a já jsem se s ním ani pořádně nerozloučil. Chtěl jsem s ním ještě rozhodně mluvit, ale nakonec jsem ho prostě už neviděl.

Pan ředitel vstal. Dnes už se nedokázal soustředit na práci. Určitě by mu pomohla krátká procházka. Školní dvůr před ním ležel podivně tichý v horkém odpoledním slunci. Pan Kendrick ho přešel a dal se na cestu k řece. Řeka měla pro Thomase vždycky velkou přitažlivou sílu. Když měl volno, dokázal celé hodiny chodit po břehu. Teď je na cestě na svůj milovaný sever. A možná … tam zůstane navždy. Zahloubaný v myšlenkách šel dál. Z mysli mu nešla myšlenka, kterou jednou kdesi četl: „Není vždycky lehké usmívat se, Pane.“ Tato věta docela dobře vystihuje moji náladu. Ale Ty ani nepožaduješ, abych se vždycky usmíval, že, Pane? Ty bys prostě chtěl, abych Ti důvěřoval a nechal Tě, abys mne pevně držel Svou silnou rukou.

Na břehu řeky bylo ticho. Pan Kendrick šel po úzké stezce, která vedla k oblíbenému místečku Toma Joea. Byl tak zamyšlený, že si chlapce a jeho psa nejdřív vůbec nevšiml. Teprve když ho Lady Blue pozdravila zaštěkáním, vzhlédl.

„Tome, hochu,“ uklouzlo mu překvapeně. Podrbal se na bradě. Oslovení mu jen uklouzlo, ale Thomas na ně vlastně už byl příliš starý. „Je mi líto, Thomasi, nepočítal jsem s tím, že tě tady potkám,“ pospíšil si říci.

Tom Joe vstal a usmíval se. „Zatím jste mi takhle řekl jenom jednou – když jste pro mě přijel na policejní stanici po mé první jízdě tramvají.“

„Ty si to ještě pamatuješ?“

Tom Joe přikývl. „Ano, pane. Já … tedy, mně to nevadí, když mi takhle říkáte. Jinak mi tak neříká nikdo.“

Teď to byl on, kdo působil rozpačitě. Pan ředitel se zeptal: „Nechtěl jsi odjet s Macem a jeho rodiči do Edmontonu? Myslel jsem, že jsi s nimi už dávno na cestě.“

Sedl si vedle Lady Blue na plochý kámen, který byl vyhřátý od sluníčka. Tom Joe si také sedl. Lady Blue ležela mezi nimi a užívala si hlazení, kterým ji dnes rozmazloval její páníček.

„Měl jsem to v úmyslu,“ odpověděl Tom Joe, „ale já jsem prostě nemohl takhle odjet. Nemohl jsem odjet bez rozloučení s vámi. Poslední dny se toho ve škole tolik dělo a právě v jídelně s vámi také chtěli všichni mluvit. Tak jsem řekl Macovi, že tady ještě zůstanu a že pojedu do Edmontonu zítra prvním vlakem.“

Ředitel školy se díval na řeku. „Také jsem se s tebou ještě chtěl rozloučit a chtěl jsem ti říci, že jsem na tebe velmi pyšný, Thomasi. Nejen kvůli tvým dobrým známkám. I jinak. Jsi v mnoha ohledech příkladem pro mladší žáky.“ Otočil hlavu a díval se na Toma Joea zboku. „Jen zřídka jsem tě chválil, Thomasi. Nikdy jsem nechtěl, aby si ostatní chlapci mysleli, že ti dávám přednost. Ve škole jsem vždycky toužil, abys ze sebe vydal to nejlepší. Moje manželka mně často dala na srozuměnou, že jsem na tebe moc přísný. Také jsi to tak pociťoval?“ Tom Joe přimhouřil oči před sluníčkem. Přál si, aby se uměl vyjadřovat tak dobře jako Larry ve své dnešní řeči na rozloučenou. Ale tento talent neměl. Uměl to vyjádřit jen svým způsobem. „Někdy jste byl přísný,“ připustil. „Ale … vždycky to tak nebylo. Mnoho jste mě toho naučil a … od babiččiny smrti jsem k vám mohl vždycky přijít a na všechno se vás zeptat. A docela na začátku, když jsem tady byl nový, plul jste se mnou v kánoi na pikniku nedělní školy. Něco takového se prostě nezapomene. Proto mi také ani moc nevadilo, když jste někdy byl přísný. A také jste nám každé ráno četl z Bible a modlil se s námi. Dbal jste na to, abychom pravidelně navštěvovali bohoslužby a biblické a modlitební hodiny. Přesně to bylo vždycky důležité i pro babičku Betsy. Vy … jste mi ukázal, jak žije muž jako křesťan s Bohem. Když říkáte, že jste na mne pyšný, pak to vlastně pochází jen … od vás, myslím.“

Teď to byl ředitel, který najednou musel přimhouřit oči, ale zdálo se, že to nezavinilo slunce. „Pochází to od Něho,“ řekl tiše. „Máme za co děkovat našemu Pánu, který nás má tak rád, že nás i přes naše slabosti nechává žít ke Své slávě. V tomto školním roce jsem zvlášť cítil, že bez Jeho silné ruky nedokážu vůbec nic.“ Odmlčel se a zase se díval na vodu, která neúnavně šplouchala po kamenech u jejich nohou. „Kdy jede další vlak do Edmontonu?“ zeptal se.

„Zítra ráno v 8.00 hodin. Pan Jones řekl, že bych mohl ještě jednou přenocovat ve škole.“

„Ve škole? To nepřipadá v úvahu! Moje žena by mi nikdy neodpustila, kdybych to dovolil.“

„Ale kdepak mám …?“

„V našem pokoji pro hosty. Je už moc dlouho prázdný.

„Ale nechtěl bych vám přidělávat starosti, pane. Já …“

Pan ředitel se usmál. „Mé manželce ještě nikdy nedělalo starosti, když tě trochu rozmazlovala.“ Vstal a dodal: „Ve 4.00 hodiny u nás bude káva a jablečný koláč. Přines si nejraději hned zavazadlo a přijď s ním k nám. Tom Joe také vstal. Usmíval se. „Stane se, jak si přejete, pane. Lady Blue a já budeme na místě přesně.“

Mnoho mil odtud, ve velkém městě Torontu, sáhla Eveline po své kabelce a zároveň se rychle podívala do zrcadla. Její přítelkyně Lillian stála za ní a dívala se jí přes rameno. „Ještě 34 minut,“ řekla s úsměvem. „Potom konečně zase uvidíš svého pana doktora.“

„Ještě třicet tři a půl minuty,“ odpověděla Evie. „A teď mě nech jít, jinak ještě přijdu pozdě na nádraží.“

„Za to rozhodně nechci být zodpovědná,“ řekla Lillian. „Těšíš se?“

„Máš divné otázky. Celé dny, ach co, celé týdny už nemyslím na nic jiného.“

„Takže se tvé starosti úplně rozplynuly?“

Evie se otočila ke své kamarádce. „Neřekla bych, že se přímo rozplynuly. Já, tedy … já myslím, že se mi bude stýskat,“ odpověděla. „Ale už nemám takový strach jako předtím. Víš, že jsem poslechla tvoji radu a vyhledala si všechna místa v Bibli, která se mi podařilo najít, kde je napsáno: ‚Neboj se‘.“

„Od té doby je mi lépe. Jsem si jistá, že mne Pán Ježíš chce mít v Calgary. A kromě toho,“ dodala k tomu s úsměvem, „jsem zamilovaná do svého pana doktora!“ Rychle se podívala na hodinky. „Teď už zbývá jen třicet a půl mi-nuty. Tak zatím, Lil!“ Otevřela domovní dveře, ale na chodníku se ještě jednou otočila: „Stejně mám nejraději Izaiáše 41,13.“ S těmi slovy spěšně odcházela. Lillian šla do obýváku, vzala z police svou Bibli a otevřela knihu Izaiáše. Četla: „Protože já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který drží tvoji pravici a říká ti: Neboj se, já ti budu pomáhat.“