19. kapitola

kolní rok se chýlil ke svému konci. Žáci šesté třídy skládali závěrečné zkoušky a Tom Joe a všichni ostatní členové orchestru kromě toho nacvičovali na velký koncert, který se měl konat v jeden z posledních školních dnů. Chlapci zhotovili několik plakátů a rozvěsili je na různých místech ve městě. Nejen rodiče a učitelé, ale všichni obyvatelé města byli pozváni na tento koncert. Důvodem bylo, že výtěžek za vstupné chtěli věnovat na další školné pro Johna Malého vlka. Jeho návštěva školy byla zajištěna až do léta, ale pan Kendrick nevěděl, jak to bude dál. Spolužáci Malého vlka ve volném čase dobrovolně konali pochůzky a jiné malé práce a peníze, které tím vydělali, také šetřili pro něho.

Steven Ashford se vracel do školy. Nějakou dobu dával malé Lissy v sirotčinci hodiny klavíru a právě tam zase byl. V sirotčinci měli prastarý klavír, ale když ho nechali naladit, mohl sloužit k výuce. Lissy byla nadaná a pilná žákyně. Bavilo ho vyučovat ji. Před nemocnicí si všiml jednoho plakátu, který oznamoval koncert. Zběžně ho přečetl – a zarazil se. Co to tam bylo napsáno?

Hraje orchestr Západní střední chlapecké školy v Calgary pod vedením Waltera Bruceho. U klavíru: S. Ashford.

Steven zamrkal. Cvičil sice všechny skladby, které měly být hrány, ale Sam je cvičil také. Sam byl připravený kdykoliv zaskočit. Steven mu za to byl velmi vděčný. Ale kdo rozhodl, že bude v každém případě hrát on? Jeho jméno tedy bylo napsané na všech plakátech – takže teď už nebylo možné couvnout. Za několik dní bude muset hrát na klavír před obrovským množstvím lidí … Steven cítil, jak se jeho žaludek proti tomu začal vzpouzet. Skousl zuby. Nevím, kdo tam napsal mé jméno. Jsi to Ty, Pane Ježíši? Znovu mne voláš?

Při studijní hodině se těžko soustředil. Znovu a znovu musel myslet na plakát: U klavíru: S. Ashford.

Večer o tom mluvil s panem Brucem, učitelem hudby. „Já jsem tam uvedl tvé jméno,“ přiznal se učitel dobrovolně. „Musíš konečně překročit vlastní stín. Na klavír hraješ výborně. Kromě toho tvoji rodiče před několika týdny koncertovali v Edmontonu. Tím se jméno Ashfordových stalo známým také v našem kraji. Působí to mnohem lépe, než kdyby tam bylo napsáno ‚Samuel Smith‘. Přijde mnohem víc lidí. A to zároveň znamená víc peněz pro Johna Malého vlka. Zvládneš to, Stevene!“

Steven zamyšleně odcházel. Pan Bruce měl pravdu. Musí konečně jednou zkusit přemoci svůj strach z obecenstva. Ale šok z dřívější doby v něm vězel hluboko. Pocit, že najednou už nic neumí, prázdno, které měl v hlavě, panika – to vše se zase tlačilo do jeho vědomí. Tu noc špatně spal. Odpoledne šel do hudební třídy a cvičil a cvičil. Když přestal hrát, zavřel oči a viděl před sebou nedočkavý dav lidí. Tleskali, když vstupoval na jeviště. Uklonil se a málem by upadl, jak se mu zatočila hlava. Dlaně měl vlhké, v ústech sucho. Potom seděl u klavíru a na nic si nevzpomněl. Jeho hlava byla jako obrovská prázdná díra. Steven skryl obličej do dlaní. Pane Ježíši, já to nedokážu…

Večer stál samotný v pokoji u okna a díval se na jezero. Otevřely se dveře a vešel Larry. Šel ke své skříni a něco v ní hledal. Dřív než odešel z pokoje, vrhl na svého kamaráda kritický pohled. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

Steven se kousl do rtu. Potom se znenadání zeptal: „Co vlastně bylo s učedníky, kteří zůstali v člunu?“

„S učedníky, kteří zůstali v člunu? Myslíš v příběhu o Petrovi?“

„Ano. Po vodě přece šel jen Petr. Ostatní zůstali v člunu. Byli všichni zbabělí?“

Larry teď věnoval veškerou pozornost kamarádovi. Zády se opřel o zavřené dveře do pokoje a řekl: „V Bibli není napsáno nic o tom, že by byli zbabělí. Pán Ježíš nezavolal všechny učedníky. Jen Petra. A ten to předtím přece sám chtěl.“

„Myslíš, že se Pán Ježíš dívá, co je v našem srdci, a buď nás zavolá, nebo ne?“

„Asi tak. Jsem přesvědčený, že všichni by to mohli, kdyby je Pán Ježíš zavolal. Ale pro takový krok musí být člověk předem připravený. Myslím, že Petr udělal zkušenost, kterou právě druzí neměli. Ale za zbabělé bych ostatní učedníky nepokládal.“ Váhavě dodal: „Myslíš na svou hru na klavír?“

Steven přikývl. „Pan Bruce říká, že mám konečně překročit vlastní stín. Ale já na to nejsem připravený, Zmocní se mě panika, když myslím na koncert. Současně mám strach, že mě Bůh volá a že jsem … neposlušný nebo dokonce … zbabělý.“

Larry opustil své místo u dveří a postavil se vedle svého kamaráda k oknu. Nakonec řekl: „Věřím, že ti Pán Ježíš pomůže, Stevene. Mohl bys to zvlád-nout. Ale nemyslím si, že tě k tomu Pán Ježíš nutí. To On nikdy nedělá. V jednom kázání jsem slyšel, že se raduje ze všeho, co Mu dobrovolně dáváme k dispozici. Ale když k tomu prostě nemáš odvahu – Pán Ježíš ví, že nechceš úmyslně neposlechnout. Jsem přesvědčený, že ti rozumí.“ Kamarádsky ho lehce udeřil do ramene. „Pojď se mnou do společenské místnosti k ostatním. Mac začíná jeden z posledních pokusů porazit Toma Joea v mlýně.“

O dva dny později prožil Steven překvapení. Bylo brzy po poledni a šel právě přes školní dvůr k hřišti, když ho předjelo auto. Vůz řídil nějaký řidič a vzadu neseděl nikdo jiný než – jeho maminka. Vystoupila a usmála se na Stevena. Udiveně se zastavil. „Maminko? Co tady děláš?“

„Chci navštívit svého syna. Máš něco proti tomu?“

„Ne … samozřejmě ne. Je to jen takové … nezvyklé.“

„Ano, to je pravda. Ale chtěla jsem s tebou mluvit. Máš teď volno? Chtěla bych s tebou jít do kavárny.“

Steven přikývl. „Ano, určitě. Jen řeknu ostatním, aby mě nečekali na tréninku. A potom se rychle převléknu. Chceš počkat uvnitř?“

„Ne, počkám tady venku. Vždyť je dnes teplo.“

Steven přikývl. Odcházel celý udivený. Proč ho maminka navštívila tak krátce před ukončením školy? Je někdo nemocný? Tatínek nebo jeho sestra Sára? Ale ne, to by maminka vypadala ustaraně. Pospíšil si, řekl, že se tréninku nezúčastní a rychle se přestrojil. Když se zase objevil na školním dvoře, stála jeho maminka pod otevřeným oknem do hudební učebny a naslouchala. „Víš, kdo tam hraje na housle?“ ptala se svého syna. Steven také poslouchal. „Ano,“ odpověděl, „to musí být Tom Joe. Tuto melodii často hraje, než začne zkouška. Je to indiánská ukolébavka, kterou zná ze severu. Vymyslel jsem k ní doprovod. Někdy ji hrajeme spolu.“

Jeho maminka pozorně poslouchala a přikývla. „Je to opravdu roztomilá melodie. Ale teď pojď!“ Nastoupili do vozu a šofér je odvezl do města. „Prosím vás, přijeďte pro nás zase za hodinu,“ řekla paní Ashfordová, když vystoupili. Potom se zavěsila do svého syna a šla s ním do kavárny. Paní Ashfordová svým zjevem vzbuzovala velký dojem. Na sobě měla světle šedý kostým, který se dobře hodil k jejím blond vlasům. Klobouk, kabelka a střevíčky byly jemně růžové barvy. Její pohyby ukazovaly jistotu a půvab, bylo vidět, že je to dáma ze světa. Zde v Calgary ovšem slavnou pianistku nikdo neznal. V kavárně usedla se svým synem k malého stolku u okna. Opět se na něho usmála. „Něco je jinak,“ přemýšlel Steven. „Maminka jindy není taková … láskyplná.“ Znal svou matku jako ženu, která sice se svými bližními jednala přátelsky, ale také velmi rozhodně. U svého syna v tom dosud nedělala žádnou výjimku. Objednali si kávu a koláče a netrvalo dlouho a paní Ashfordová začala mluvit o důvodu své návštěvy. „Minulý týden jsme dostali pozvánku na váš závěrečný koncert a na předávání vysvědčení další den.“ Otevřela kabelku a vyndala ji. „Nejvíc ze všeho jsem se divila této zprávě!“ Rozložila pozvánku a ukázala na větu, která Stevenovi už několik dní působila bolení žaludku: U klavíru: S. Ashford.

Steven se zhluboka nadechl. „Mé jméno tam uvedl pan Bruce,“ vysvětlil. „Rozhodně chce, abych konečně vystoupil před velkým publikem.“ Maminka se na něho zadívala zkoumavě. „Chceš to i ty?“

Steven polkl. Tato jednoduchá otázka ho téměř připravila o duševní rovnováhu. Sklopil oči a řekl: „Ne, maminko. Nechci to.“ Po této čestné odpovědi se neodvážil vzhlédnout. Maminka z něho bude zklamaná. Opět. Byl a zůstal nemehlem. Cítil, jak maminka položila ruku na jeho ruku. „Stevene. Podívej se na mě!“ Váhavě vzhlédl. „Když nechceš hrát, tak nemusíš.“ Steven zamrkal. Jeho maminka byla přece jinak tolik ctižádostivá, rozhodně chtěla, aby byl slavný – a teď reagovala takto?

„Určitě se divíš, co říkám, viď?“

Steven přikývl. „Ano, mami. Nepočítal jsem s tím, že řekneš něco podobného.“

Přišel číšník a přinesl jim kávu a koláče. Paní Ashfordová mu přátelsky pokynula. Když odešel, odpověděla:

„V posledních měsících jsem přemýšlela. Všimla jsem si, že návštěva Západní střední chlapecké školy ti byla k dobrému. Tvé školní výkony jsou bezvadné a z toho, jak hraješ na klavír, jsem nadšená zrovna tak, jako jsem byla předtím. Vždycky jsem si přála, aby ses stal velkým umělcem, Stevene, a když ti bylo dvanáct let, chtěla jsem tě dvakrát donutit, abys měl koncert. To ode mne byla … chyba. Dnes bych ti chtěla říci, že je mi to líto. Bojím se, že jsem v tobě tehdy něco zlomila, co se až dodnes úplně nezahojilo. Pokud na vašem závěrečném koncertu nechceš vystupovat, pokud si nevěříš – respektuji to. Prosím tě, nedělej to jen proto, že to od tebe čekám. Jsem na tebe i tak … pyšná, Stevene, opravdu.“

Steven polkl a pak ještě jednou. „Děkuji, mami,“ řekl konečně. „Kdybych si mohl vybrat, tak bych na závěrečném koncertě nehrál. Vždycky se mě zmocní panika, když si na to vzpomenu. Ale mně nezbývá nic jiného. Pan Bruce řekl, že jméno Ashford přitáhne víc lidí. Říká, že budou zklamaní nebo rozzlobení, když bude najednou na klavír hrát někdo jiný.“

Jeho maminka se usmála. „To si nemyslím,“ opáčila. „Až dosud nebyl nikdo zklamaný, když … hrála Susannah Ashford.“⁵

Steven se nevěřícně díval na maminku. „Ty myslíš … ty chceš hrát při našem závěrečném koncertu? Místo mě?“

„Ano, synku. Když s tím budeš souhlasit, navrhnu to panu Brucemu.“

„Ano … ano, samozřejmě s tím souhlasím, Kdybys věděla, jak se mi ulevilo! Teď se konečně mohu těšit na ukončení školy!“

Jeho maminka se naklonila a letmo ho políbila na tvář. „Také se máš těšit, Stevene. Ale teď si nech chutnat. Sníme si koláče a potom pojedeme ke škole. Musím toho ještě mnoho prohovořit s panem Brucem.“

Oba poslední týdny uplynuly jako v letu. Nejstarší žáci si oddechli, když za nimi byly i poslední zkoušky a napjatě čekali na výsledky. Paní Ashfordová měla rozhovor s učitelem hudby panem Brucem a bylo dojednáno, že orchestr bude zkoušet každý večer. Chlapci nejdřív vzdychali, ale pak je začínaly víc a víc bavit ctižádostivé plány paní Ashfordové. „Myslete na to, že to děláme pro Johna Malého vlka,“ připomněla hráčům na konci jedné zkoušky. „Čím bude naše vystoupení lepší, tím víc peněz lidé dají na konci vystoupení.“

„Jak to: dají? Myslím, že dají peníze na vstupné. A to lidé přece platí předem!“ namítl Jacob.

„Nechte se překvapit,“ odvětila paní Ashfordová. „A teď bych si chtěla promluvit ještě s Thomasem.“

Ostatní hoši odešli z učebny hudební výchovy, zůstal tam jen Tom Joe. „O co se jedná, madam?“ zeptal se.

„Když jsem před několika dny čekala na školním dvoře na svého syna, zaslechla jsem melodii, která se mi velice líbila. Steven říkal, že je to indiánská ukolébavka, kterou znáš ještě z doby, kdy jsi bydlel na severu. Mohl bys mi ji, prosím, zahrát?“

Tom Joe přikývl a ještě jednou vyndal z pouzdra svůj nástroj. Byla to prostá melodie, kterou hrál, ale taková, která vnikne nejen do hlavy, ale i do srdce. Paní Ashfordová souhlasně přikyvovala. „Je to velmi pěkné. Moc ti děkuji! Vyprávěj mi, na co myslíš, když hraješ tuto píseň.“

„Představuji si indiánskou chatu. Matka nosí na zádech své miminko. Naklání se nad ohněm a míchá v hrnci. Aby bylo děťátko klidné, pobrukuje si tuto písničku. Nebo večer, když má děťátko usnout, ji tiše zpívá. V písničce se zpívá o všech přáních, která má indiánská matka pro své dítě.“

„Měl bys něco proti tomu, že bys tuto píseň zahrál na koncertě?“

Tom Joe se na ni podíval překvapeně. „Myslíte, … že bych měl hrát úplně sám?“

„Ano. Uvedli bychom to jako poslední bod našeho programu. Budu vyprávět obecenstvu asi to, co jsi mi právě řekl. A potom se posadíš a zahraješ tuto píseň. Mohli bychom sál zatemnit a možná ještě vyrobit vhodnou kulisu s chatou a ohněm. A poté vyzvu lidi, aby něco darovali pro Johna Malého vlka. Uvidíš, kolik se toho vybere.“

„Budu dost rozčilený. Ale když myslíte, že to hraji dost dobře, … tak bych to asi udělal.“

„Je to dost dobré. Vůbec hraješ dobře, Thomasi. Že jsme ti s mým mužem pět let platili hudební vyučování, to v žádném případě nebyly vyhozené peníze, jak zjišťuji.“

„Mockrát děkuji, madam. Vážím si toho. Hraji velmi rád.“

„To je vidět. A teď mne, prosím, omluv. Chtěla bych promluvit s panem Brucem o kulise.“

Tom Joe si zase schoval housle do pouzdra a rovněž odešel z hudební učebny. „Do koncertu zbývá ještě pět dní,“ přemýšlel. „Potom přijde poslední den školy a bude se rozdávat vysvědčení. A potom začne moje práce v hotelu.“ Potlačil povzdech. Nadcházející rok před ním ležel jako obrovská, nepřekročitelná hora. Jeho kamarádi si budou užívat prázdnin a potom se začnou vzdělávat na školách, které si vybrali. Jen on bude muset nastoupit do práce, na kterou se ani trochu netěší. Vůbec to pro něho byla těžko představitelná myšlenka, že jeho návštěva Západní střední chlapecké školy za málo dní nenávratně skončí. Přetrvá jeho přátelství s Larrym, Stevenem a Macem? Dozví se ještě někdy něco o Robertovi? Jak se asi daří jeho rodičům? Určitě se těšili na závěrečnou slavnost předávání vysvědčení svého syna. A teď … Tom Joe se kousl do rtu. Robertovi rodiče si synovu budoucnost malovali jinak. Ale někdy se stanou věci, které všechno změní. Věci, které nebyly v plánu. Jsem rád, že Tě znám, Pane Ježíši. Děkuji Ti, že mohu vědět, že pevně držíš v rukou moji budoucnost a že to, co se stane, není pouhý osud. Ty chceš ze všeho učinit něco dobrého.

Druhý den po obědě přiběhl za Tomem Joem Freddie. „Počkej, Tome Joe! Mám tady pro tebe dopis. Hospodář ho dal omylem mně. Ale je na něm tvé jméno.“

„Děkuji.“ Tom Joe vzal obálku, zatímco Freddie odběhl směrem ke sportovnímu hřišti. Rukopis na adrese prozrazoval, že písař není příliš zběhlý. Tom Joe nedokázal podle písma říci, od koho je ten dopis. Sedl si na nízkou zídku, která ohraničovala jednu stranu školního dvora, a roztrhl obálku. V ní byl zastrčený jednoduchý lístek:

Tome Joe,

Slyšel jsem o jedné indiánce, která se asi před 20 lety starala o miminko bílé ženy. Jmenuje se Kulhavá srnka a je to Kríjka. Přijedu do Edmontonu v den, kdy slunce svítí nejdéle. Setkáme se u Charlieho.

Šedý sokol

Tom Joe zíral na dopis ve svých rukou a přečetl si ho podruhé. Je to možné? Je to pravda? Dostal po tak dlouhé době konečně informaci, která by mohla vnést světlo do tmy jeho původu? Cítil, jak mu začalo tlouci srdce. Setká se s Šedým sokolem! Vydají se spolu na milovaný sever. Mohl by přenocovat v babiččině srubu a konečně se podívat na její hrob. Vyhledají tu indiánku, která mu snad bude moci něco říci o jeho rodičích…

Najednou mu hlavou prolétla myšlenka, která způsobila, že jeho sny splaskly jako mýdlová bublina. Vždyť musí hned po škole nastoupit do práce. Vůbec nemůže jet do Edmontonu. Když nenastoupí na místo v hotelu, nevydělá si vůbec žádné peníze na studium.

Je to opravdu tak, Pane Ježíši? Musím zůstat tady v Calgary a pracovat, ačkoliv mám možnost dozvědět se něco o svých rodičích? Co jen mám dělat, Pane Ježíši? Tyto myšlenky ho zaměstnávaly po celý zbytek dne. Co měl dělat? A především: Co tomu řekne pan Kendrick? Tušil, co odpoví.

Večer vyprávěl o dopisu Larrymu a Stevenovi.

„Možná je to opravdu ta indiánka, která tě přinesla do Beaver Lake,“ řekl Steven. „Já bych na tvém místě využil příležitosti a setkal se se Šedým sokolem. Copak na to říká náčelník?“

„Je proti tomu. Říká, že je to všechno velmi nejisté a že je lehkomyslné vzdát se kvůli tomu místa v hotelu.“ Tom Joe se opřel o okenní parapet a díval se na své kamarády. „Problém je jen v tom, že jsem hned měl pocit: To je ono! To je příležitost, kterou mi dává Pán Ježíš. Ale teď, když je náčelník proti tomu, už si nejsem tak jistý. Měli bychom poslouchat, co říkají starší.“

Larry si sedl obkročmo na židli jako jezdec a stáhl čelo do zamyšlených vrásek. „Tedy, mně se také zdá, že ten dopis přišel úmyslně právě teď. Už tak dlouho se modlíš za to, abys dostal nějakou informaci o svém původu – zpráva od Šedého sokola je určitě vyslyšením modliteb. Dokdy se musíš rozhodnout?“

„V hotelu jim musím dát vědět co nejdříve, pokud bych tam opravdu nenastoupil. Nejraději bych tam zašel hned, ale tak rychle nechci dělat rozhodnutí.“

„Mohli bychom se za to společně pomodlit, abys udělal to, co je správné,“ navrhl Larry. „Co myslíš?“

„Ano, to je důležité,“ myslel i Tom Joe a vděčně se podíval na svého kamaráda.

Pan James Kendrick seděl ve své pracovně a pokoušel se sestavit řeč, kterou měl pronést za několik dní na závěrečné slavnosti. Ale prostě se mu to nedařilo. Znovu a znovu mu na mysl přicházel rozhovor s Thomasem. Co je to za nesmyslný nápad, chtít se vzdát jistého pracovního místa kvůli jedné zprávě od indiánského chlapce. Zavrtěl hlavou. Thomasovi dal jasně na srozuměnou, že s tím nesouhlasí. Bylo jedině rozumné zůstat tady v Calgary a pracovat v hotelu, aby mohl v příštím roce, dá-li Bůh, začít studovat. Vzal do ruky tužku a opět se vrátil ke své řeči. O pět minut později stále ještě tak seděl. Na co jsem to teď myslel? Že bude jedině rozumné, když zůstane v Calgary a bude pracovat v hotelu, aby mohl příští rok, dá-li Bůh, začít studovat. Dá-li Bůh…

Co byla Boží vůle v této věci? Ředitel školy se podrbal na bradě. Když byl čestný, tu prostě vycházel z toho, že jeho názor je stejný jako Boží vůle. Ale kdyby to tak nebylo … kdyby Bůh opravdu chtěl, aby Thomas šel na sever, aby vyhledal tu indiánku, pak … pak by se stalo přesně to, čemu se snažím už šest let zabránit. Pane, vždycky jsem se bál toho, že se Thomas vrátí zpátky na sever. Z toho důvodu jsem nechtěl, aby pořád myslel na Beaver Lake a mluvil o něm. Chtěl jsem, aby se jeho domovem stalo Calgary. Chtěl jsem si ho udržet ve své blízkosti. Já … mám toho hocha rád, Pane. Vzal jsi mi mého malého syna. Bereš mi teď také Thomase? Co když zůstane v Beaver Lake? Nebo když skutečně získá nějakou informaci o rodičích? Třeba ještě žijí a jen neměli možnost starat se o své dítě. Vždycky jsem snil o tom, že Thomas nebude jen mým žákem, ale že možná jednou bude i mým synem. Ale pokud chceš učinit něco jiného … on je Tvé dítě, ne mé…

Druhý den ráno u snídaně Tom Joe stále ještě přemýšlel, co má dělat. Od té doby, co se za to včera se svými přáteli modlil, byl sice klidnější, ale stále ještě se jasně nerozhodl. Jeho spolužáci se bavili o koncertě, který se rychle blížil, ale on se nezúčastnil rozmluvy. Ztracený v myšlenkách jedl ovesnou kaši. Najednou ucítil, jak se na jeho rameno položila ruka. „Thomasi?“

Otočil se. Za ním stál pan ředitel. „Ano, pane?“

„Přijď, prosím, před pobožností krátce za mnou do kanceláře.“

Thomas přikývl. „Ano, pane.“ Rychle dojedl a potom odešel z jídelny.

„Chtěl jsem s tebou ještě jednou mluvit o dopisu tvého indiánského přítele,“ začal pan ředitel, když v kanceláři seděli proti sobě. „Včera večer jsem přemýšlel a modlil jsem se a došel jsem k závěru, že se máš svobodně rozhodnout, co budeš dělat. Když bude Bůh chtít, abys šel na sever, tak běž. Nebudu ti bránit. Musel jsem myslet na příběh o Petrovi, který nás v tomto roce mnohému naučil. Když volá ON, pak můžeme a máme jít. ON se potom také postará o další. To platí i pro to, co budeš dělat po ukončení školy. Rozhodni to s Pánem Ježíšem, Thomasi.“

„Larry, Steven a já jsme se včera večer také modlili. Já už mám dojem, že dopis od Šedého sokola je odpověď na mé modlitby. Ale bez vašeho souhlasu bych nechtěl jít.“

„Ještě počkej do zítřka,“ navrhl pan Kendrick. „Když si stále ještě budeš myslet, že máš jít na sever, pak jim dej vědět v hotelu Western – Hills. Na to místo se hlásilo mnoho zájemců, jsem přesvědčený, že brzy najdou někoho jiného.“

Zaznělo ranní školní zvonění a svolávalo všechny do velké společenské místnosti. Tom Joe vstal. „Moc vám děkuji, pane, že jste se mnou o tom promluvil. Teď mi je lépe.“

Pan Kendrick se usmál. „Mně také,“ řekl.

Večer využil Tom Joe chvíli mezi zkouškou orchestru a večerkou k tomu, aby si četl z Bible. Otevřel Matoušovo evangelium a četl ještě jednou příběh o Petrovi a o ostatních učednících, když byli v bouři na jezeře. Najednou ho napadlo něco, čeho si dosud nevšiml. O Pánu Ježíši tam bylo napsáno: „A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil.“ Tom Joe se zamyšleně díval na text z Bible. Zatímco byli učedníci na cestě, Ty ses modlil, Pane Ježíši. Možná ses modlil právě za ně. V Bibli je napsáno, že i nyní, když jsi v nebi, se za nás přimlouváš. Přimlouvat se znamená určitě totéž jako modlit se. Ty se přimlouváš i za mne, že? Rád bych věděl, zda to je skutečně Tvůj hlas, který mě volá na sever, nebo zda si jen myslím, že jsi to Ty, protože bych tam tak rád šel. Prosím, dej mi pokoj do srdce, Pane Ježíši. Ne takový, který si jen namlouvám, ale opravdu Tvůj pokoj. Listoval dál, až našel místo v Listu Koloským: „… Pokoj Kristův ať vládne (nebo rozhoduje) ve vašich srdcích …“⁶

Přesně o to šlo.

Když se druhý den ráno probudil, sáhl, jako každé ráno před snídaní, po své Bibli. V té době četl Žalmy a dnes byl na řadě Žalm 121:

Pozvedám svůj zrak k horám.

Odkud mi přijde pomoc?

Pomoc mi přijde od Hospodina,

který učinil nebesa i zemi.

Nedovolí, aby tvá noha uklouzla,

tvůj strážce nedříme.

Ano, strážce Izraele nedříme a nespí.

Hospodin je tvůj strážce, Hospodin je ti

stínem po pravici.

Ve dne na tě nebude bít slunce,

ani měsíc v noci.

Hospodin tě bude chránit ode všeho zlého,

bude chránit tvou duši.

Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení

od nynějška až navěky.

Tom Joe položil otevřenou Bibli vedle sebe a klekl si ke své posteli. Pane Ježíši, dnes ke mně mluvíš skrze oblíbený žalm babičky Betsy. Pro mě je to potvrzení, že na mě dáváš pozor, že mne chráníš. Stále ještě cítím pokoj v srdci, a proto půjdu na sever. Netuším, co tam zjistím, ale vím, že půjdeš se mnou. Děkuji, že mi dáváš tuto možnost, Pane Ježíši.

V hotelu Western – Hills přijal pan Phillips Thomasovo odřeknutí zaměstnání. Když mu Tom vysvětloval, proč k tomu tak náhle došlo, přijal to s porozuměním. Tomovi se ulevilo. Ty jsi mně pomohl, Pane Ježíši. Voláš mě a přitom se staráš také o všechno ostatní…

Pan Kendrick vzal tuto zprávu na vědomí jediným kývnutím hlavy. „Doufejme, že se tvoje cesta na sever vyplatí,“ řekl.

Když Tom Joe odešel z kanceláře, pan ředitel vstal a postavil se k oknu. Zamyšleně se díval na prázdný školní dvůr. Bude mi chybět, Pane. Bude chybět také Cathrine. Ale Ty – Ty zamýšlíš s Thomasem něco dobrého. Je Tvým dítětem. Prosím Tě, ochraňuj ho. Chtěl bych Tě také ještě znovu prosit za Roberta. Ty vidíš i jeho v Evropě ve válce. Prosím, změň jeho srdce. Zachraň ho a dej, aby se vrátil nazpět…