18. kapitola

noho mil odtud, ve velkém městě Torontu, si Eveline konečně udělala čas, aby otevřela dopis, který od dnešního poledne nosila v kapse. Na cestě do práce ho našla v poštovní schránce, ale nenašla volnou ani minutu, aby si ho přečetla. Nyní byl večer, měla volno a chtěla strávit svůj volný víkend u své nejlepší přítelkyně a její rodiny. Po společné večeři, právě když Lillian a Rob dali spát malého Benjamina a děvčata zmizela ve svém pokoji, si Evie sedla na svou postel v pokoji pro hosty a četla. Asi o čtvrt hodiny později někdo zaklepal na dveře jejího pokoje. Lillian strčila hlavu do pokoje a významně se usmála. „Nu?“ zeptala se, „co píše tvůj pan doktor?“

Evie se nepřítomně usmála. „Vede se mu dobře. A pozdravuje.“

„To je pěkné.“ Lillian si sedla vedle ní na postel pro hosty. Pátravě se zadívala na svou kamarádku. „Je všechno v pořádku?“

„Ano … totiž … ne. Vlastně ne.“ Evie odložila dopis. Najednou vypadala velmi vážně. „Ptám se sama sebe, zda to bylo správné rozhodnutí, vzít si Gilberta.“

„Jak jsi k tomu došla?“

„No … už několik dní si dělám starosti. Představuji si, jaké to bude, až vás tady nechám a odstěhuji se do Calgary. Budu vás hrozně postrádat. Tebe a Roba a děvčata a malého Benjamina. Budu postrádat také svou práci v nemocnici. Teď tam jsem už tak dlouho … pacienti a mé kolegyně … mi budou chybět. Calgary je tak strašně daleko. Vůbec nevím, jak to tam vypadá. Co když se mně tam nebude líbit nebo mě tam lidé nebudou mít rádi? Když tu byl Gilbert, vůbec mi to nepřipadalo těžké, ale teď… dnes jsem o tom mluvila s Maggií, kolegyní v práci. Říkala, že když má někdo někoho opravdu rád, tak nemá takové myšlenky.“

Lillian položila paži kolem své přítelkyně. „Maggie netuší, jak to je, věř mi, Evie. Vím, že je vdaná, ale u ní to bylo úplně jinak. Vůbec nemůžeš porovnávat svou a její situaci. Svého manžela zná už od školy. Po svatbě se odstěhovala o dvě ulice dál, to pro ni byla asi tak jediná změna. Její rodina a přátelé – všechno zůstalo při starém. Tvůj život se úplně změní. Maggie si vůbec neumí představit, co to znamená.“

„Myslíš, že je normální, že mne napadají takové myšlenky?“

„Ano, to si myslím. Řekni mi jen jedno, Evie: Když jsi řekla Gilbertovi ano – měla jsi přitom pokoj v srdci? Nebo jsi měla nějaké obavy, které jsi v tu chvíli prostě potlačila?“

„Ne, neměla jsem žádné obavy ani pochybnosti. Také jsem se za to modlila. Byla jsem si docela jistá, že vzít si Gilberta je to správné.“

Lillian se usmála. „Potom je to v pořádku. O ten pokoj se teď můžeš opřít. Můžeš si přivlastnit všechna místa v Bibli, kde je napsáno: ‚Neboj se‘. Víš co? Připomínáš mi Petra, když šel po vodě. Následoval volání Pána Ježíše, ale když viděl vítr, dostal strach.“

Eveline se zamračila. „Ale když je člověk na správné cestě – pak by Pán Ježíš přece mohl způsobit, aby v člověku vůbec nevyvstaly takové pochybnosti, ne?“

Lillian přikývla. „Ano, to by mohl. Ale možná … máš prostě zakusit, jak silná je Jeho ruka.“

V Západní střední chlapecké škole v Calgary právě končil večer plný her. Mladší žáci už zmizeli ve svých pokojích, zatímco Tom Joe a pan Kendrick ještě seděli u stolu a hráli mlýn. Tom Joe se usmál, když udělal poslední tah, kterým panu Kendrickovi znemožnil hrát dál. Učitel zavrtěl hlavou. „Vzdávám se,“ povzdechl si. „Tvoje babička Betsy tě prostě naučila příliš mnoho dobrých triků.“ Když byla hra uklízená ve skříni a Tom Joe se rozloučil, ve dveřích se ještě jednou otočil. Pan Kendrick, který znal tento jeho zvyk, se musel mimovolně usmát. „Copak?“ zeptal se.

„Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, pane. Platí za mne Mr. Ed ještě pravidelně školné?“

„Mr. Ed? Aha, dali jste anonymnímu dárci tuto přezdívku. Ano, peníze každý měsíc přesně přicházejí. Proč se ptáš?“

„Protože jsem o něm už dlouho nic neslyšel. V září jsem mu psal, když jsme slyšeli od Henryho, že se Richard Gordon má stát ředitelem místo vás. Ptal jsem se ho, zda něco takového jde. Ale nato jsem dostal jen krátkou zprávu od jeho právníka. Psal, že jeho klient odcestoval a že nemůže odepisovat na dopisy. O Vánocích jsem mu psal ještě jednou, ale zase nereagoval.“

„No, to je vskutku pozoruhodné. Možná jeho cesta trvá mimořádně dlouho. Tvé školné ale v každém případě platí naprosto přesně.“

„Možná bych se mohl zeptat faráře, kterému vždycky posílám své dopisy,“ přemýšlel Tom Joe. „Dobrou noc.“ S těmi slovy odešel ze společenské místnosti. Pan Kendrick zhasl světlo a odcházel se svou manželkou do jejich domu. Uprostřed školního dvora se najednou zastavil. „Myslím, že už to mám,“ řekl.

„Co máš?“

„Řešení! Teď už vím, odkud získal pan Johnson informaci, že se tu má stát ředitelem Richard Gordon.“

„A kdo mu to řekl?“

„Thomas. Právě nám vyprávěl, že psal „Mr. Edovi“. Pan Johnson je „Mr. Ed“! A pokud se úplně nemýlím, je to také … strýček Harry. Tohle musím rozhodně povědět Gilbertovi!“

Příležitost k tomu se naskytla hned druhý den, když jeho bratr přišel po bohoslužbě na oběd. Zatímco paní Kendricková připravovala jídlo, seděli oba muži v obýváku a ředitel školy vyprávěl bratrovi o svých úvahách.

„Všechno to do sebe zapadá: Thomas píše ‚Mr. Edovi‘, že budu muset své místo ředitele školy přenechat Richardu Gordonovi. ‚Mr. Ed‘ – tedy strýček Harry – si vzpomene na Richarda Gordona, protože ho zná ještě z dřívějška z mých dopisů. Začíná pátrat. Potom cestuje se svým komorníkem panem Brookem do Calgary, nechá ho, aby se stal členem dohlížecího spolku, a postará se o to, aby Richardův podvod vyšel najevo. To vše dělá, aniž by se dal poznat, protože ho trápí špatné svědomí. Pravděpodobně z tohoto důvodu také platí školné za Thomase. Když před pěti a půl lety slyšel přes faráře v Montrealu o mé prosbě, chtěl se pokusit napravit to, co dříve zanedbal.“

Doktor Gilbert mu pozorně naslouchal. „To, co říkáš, dává smysl. Zkombinoval jsi to opravdu dobře, velký bratře. To bych od tebe nečekal.“

Ředitel školy ignoroval toto popíchnutí a řekl: „Teď je jen otázka: jak si budeme počínat? Řekneme strýčkovi Harrymu, že jsme odhalili jeho inkognito? Nebo počkáme, až něco podnikne?“

„Bojím se, že bychom mohli dlouho čekat. Už dávno se mohl nechat poznat. Nejspíš se bojí našeho pohrdání.“

James Kendrick se zamyšleně podíval na svého bratra.

„Byla doba, kdy jsem jím pro jeho chování opravdu pohrdal. Ale potom mi bylo jasné, že mu musím odpustit, protože to tak chtěl náš Pán. Nebylo to lehké, ale potom jsem to přece jen úplně vědomě udělal. Od té doby k němu cítím soucit. Kromě toho je teď starý. Měli bychom mu to ulehčit.“

Gilbert přikývl. „To si také myslím. Měli bychom se za to modlit, viď?“

Pan Brooke, komorník, si sklepal sníh z pláště a vstoupil do domu. Sundal si kabát, pověsil ho na ramínko a z kapsičky u košile vyndal hřebínek. Pečlivě si česal vlasy před zrcadlem.

„Copak je nového, Brooke? Přinesl jste s sebou poštu?“

„Ano, pane. Telegram od vašeho právního zástupce.“

„A to mi říkáte teprve teď?“ Starý pán vstal z křesla před krbem, opřel se o hůl a šel těžce do předsíně.

„Prosím, pane. Tady je.“ Komorník mu podal telegram, schoval hřebínek do kapsičky a čekal, přitom zůstal stát. Pan Johnson ho roztrhl a četl. Náhle zbledl.

„Pane? Není vám dobře?“

„Je to jen … přečtěte si to, Brooke.“

Komorník vzal telegram, ještě jednou ustaraně pohlédl na svého zaměstnavatele a potom četl obsah telegramu:

Harrisonova banka krátce před bankrotem – Vaše přítomnost naléhavě nutná – dopis odeslán – Lawrence.

Komorník zaraženě vzhlédl. „Jak se to mohlo stát? Přece pořád říkali, že právě Harrisonova banka…“

„Vinu na tom má válka. Peněžní trh jde dolů. Menší banky to postihlo obzvlášť tvrdě. Víte, že vedoucí Harrisonovy banky je můj přítel. Kvůli němu je velká část mého jmění uložena v jeho bance. Chtěl jsem mu pomoci. Teď to vypadá tak, … že to bylo špatné rozhodnutí.“

Pan Johnson se těžce opíral o svoji hůl. Komorník šel za ním do obývacího pokoje. „Zařiďte všechno pro naši zpáteční cestu do Montrealu, Brooke.“

„Ale, pane…“

„Řekl jsem, zařiďte všechno pro naši zpáteční cestu, Brooke! Dopis od pana Lawrence brzy přijde a já bych chtěl být připraven, je-li situace opravdu tak ožehavá. Lawrence potřebuje můj podpis, aby byly peníze ještě včas převedeny na bezpečné místo.“

„Ano, pane. Samozřejmě, pane.“ Brooke opustil obývací pokoj, zatímco pan Johnson ztěžka usedl do křesla. Zamyšleně se díval do plápolajících plamenů ohně v krbu. Pane, Ty přece rozumíš mému rozhodnutí, ne? Velká část mého majetku je v sázce. S těmi penězi bych mohl vykonat mnoho dobrého. To je teď prostě důležitější než … ta druhá věc. Tím myslím setkání s mými synovci Jamesem a Gilbertem. Až dosud jsem se necítil schopný s nimi mluvit. Možná … bych jim mohl napsat, až zase budu v Montréalu.

O tři dny později přišel dopis od pana Lawrence a potvrdil tušení pana Johnsona. Jen díky jeho přátelství s vedoucím Harrisonovy banky ho jeho právník včas informoval o brzkém bankrotu. Brooke mezitím balil a obstaral jízdenky do Montrealu. Nájem za dům měli zaplacený ještě na tři měsíce, ale z toho si pan Johnson nic nedělal. „Kdy nám odjíždí vlak, Brooke?“

„Zítra ve 14.10, pane.“

„Dobře. Majitel domu se tu staví zítra kolem poledne, to se hodí.“ Pan Johnson se opět uchýlil do obýváku. Komorník si povzdechl. Copak jeho zaměstnavatel opravdu odjede, aniž by mluvil se svými synovci? Vypadalo to tak.

Následující den zářivě svítilo slunce. Sníh se třpytil a jiskřil na stromech, domech i v ulicích. Hoši ze Západní střední chlapecké školy se po obědě hnali ven, aby na hřišti uspořádali koulovačku. Pan ředitel s manželkou využili krásného počasí k procházce. „Na sluníčku je opravdu teplo,“ řekla paní Kendricková. – „Tamhle z toho domu se budou asi stěhovat.“

„To je dům, kde bydlí pan Johnson. Opravdu to vypadá, jako by chtěl odjet.“

„Kdyby to skutečně byl tvůj strýček Harry, asi by to neudělal, viď?“

„Nejsem si jistý. Pojďme blíž k tomu domu.“

K domu přišli ve chvíli, kdy jej opouštěl pan Johnson, opíraje se o hůl. Potkali se na cestě. Pan Johnson neměl možnost se vyhnout.

„Dobrý den, pane Johnsone!“ pozdravil ho ředitel školy. „Jak je to pěkné, že vás potkávám. Byl jsem tu už jednou a chtěl jsem vám poděkovat. Smím se vám představit? Jmenuji se Kendrick, James Kendrick. A toto je moje manželka Cathrine.“

Starý pán působil nervózně. „Velmi mne těší,“ zamumlal a dělal, jako by něco hledal v kapse. „Ale nemusíte mi děkovat. Není to … potřeba. Kdybyste prominuli – jak vidíte, odjíždíme. Vlak nám jede za necelou hodinu.“

Pevněji uchopil hůl, zamával oběma a šel k autu.

„Ano, tak šťastnou cestu – strýčku Harry.“

Muž se zastavil, jako by ho zasáhl blesk. Váhavě se obrátil.

„Ty … to víš?“ zeptal se slabým hlasem.

„Ano, strýčku Harry. Před několika dny jsem na to přišel, že za tajemným panem Johnsonem z Montrealu se skrýváš ty.“

Starý pán polkl. „Jamesi, já…“

„Chceš opravdu odejet? Nebo máš ještě čas na rozhovor?“

Harry Johnson na okamžik zavřel oči. Dosud si nikdy neudělal čas na rozhovor s Jamesem nebo Gilbertem. Po celý život byl příliš zaměstnaný, než aby na to měl čas. A teď na něho zase čeká naléhavá záležitost. Musel se rozhodnout.

Otevřel oči a vydržel Jamesův pohled. „Brooke?“

„Ano, pane?“ Komorník rychle přicházel ze strany za vozem.

„Pošlete to auto pryč! Odjedeme až zítra.“

Ignoroval překvapený výraz komorníkova obličeje a otočil se k řediteli školy. „Ty a tvoje žena a Gilbert – mohli byste dnes večer ještě jednou přijít? Teď potřebuji trochu klidu. Ale dnes večer bych s vámi rád mluvil.“
Pan Kendrick přikývl. Ustaraně se díval na starého pána, který najednou vypadal bledý a unavený. „Řeknu Gilbertovi. Přijdeme večer. A prosím, strýčku Harry, nedělej si příliš velké starosti. Nám se vede dobře a … všechno je odpuštěno.“

Starý pán se usmál. „Dobře, že jsi mi to řekl už teď, můj chlapče. Pro mne to znamená nekonečně mnoho. Teď se … téměř těším na dnešní večer.“ Ještě jednou zamával řediteli a jeho manželce a šel k domu, jehož dveře se za ním před chvilkou zavřely.

„Postarejte se o pořádnou večeři, Brooke! Dnes večer budeme mít hosty!“

Bylo velmi pozdě, když se toho večera vraceli pan Kendrick a jeho žena domů. Měli toho tolik, co bylo potřeba prohovořit a vyprávět. Harry Johnson využil příležitost a konečně byl ke svým synovcům otevřený. Upřímně je prosil, aby mu odpustili jeho dřívější chování a potom pozorně naslouchal, co mu Gilbert a James vyprávěli o dalším průběhu svých životů.

„Dostali jste se v minulých letech do styku se svou sestrou Alicí?“ zeptal se.

Gilbert zavrtěl hlavou. „Od matčiny smrti jsme o ní neslyšeli. Jako by se nad ní zavřela zem.“

„Měla bydlet u rodiny své kamarádky,“ vzpomněl si James Kendrick. „S jejich dcerou si vždycky dobře rozuměla.“

„Myslím, že jsem slyšel, že ta rodina krátce nato odcestovala do Evropy,“ řekl strýček Harry. „Ale nejsem si jistý.“

Na tento rozhovor vzpomínal James Kendrick, když si doma prohlížel starou fotku, kterou měl na psacím stole. Zobrazovala pětičlennou rodinu. Jeho rodinu. Naši rodiče jsou již dlouho u Tebe, Pane. Děkuji Ti, že nám o Tobě vyprávěli. A děkuji Ti, že Gilbert a já můžeme bydlet tak blízko sebe. Ty víš i to, kde je Alice. Až dosud jsme o ní nemohli nic vypátrat. Prosím, dej, abychom se s ní setkali, když to bude Tvá vůle.

James Kendrick přistoupil k oknu a díval se do tmy. Byl to vzrušující večer a on cítil, že hned tak neusne. Opravdu se setkali se strýčkem Harrym a mohli s ním otevřeně mluvit. Bylo mu líto starého strýčka. Zdálo se, že jeho manželství s tetou Marthou nebylo šťastné. Teď se musí vrátit do Montrealu, protože tam má vyřídit důležité obchodní záležitosti. Než se rozloučili, řekl ještě: „Prosím, neprozraď svému žákovi Thomasi Brownovi, že jsem „Mr. Ed.“ Možná mu v budoucnu tu a tam pošlu nějaké peníze. A chtěl bych to raději dělat inkognito.“ Toto přání samozřejmě bude respektovat, i když to pro něho bude těžké. Thomas by tak rád věděl, kdo k němu byl po celá léta tak velkorysý. Dnes byl zvláštní den, Pane. Děkuji Ti za rozhovor se strýčkem Harrym. Gilbert a já bychom s ním chtěli zůstat v kontaktu. Prosím ochraňuj jeho a pana Brookeho na té dlouhé cestě do Montrealu! Děkuji Ti, že Ti mohu důvěřovat a že všichni, kteří Tě znají jako Otce, jsou skryti ve Tvé silné ruce.