Letní noc

Večerní vánek vábil mne tiše:

„Pojď se mnou přes močál, mech k lesu blíž.

Kde píseň hvězd snad nechá se slyšet,

kde přetmavou oblohu uvidíš.“

Těžko odolat jeho volání,

když za ruku mne polehoučku vzal.

„Rozběhneme se spolu po pláních,

přes zasněnou krajinu,“ zašeptal.

Hle, uprostřed pole jsme stanuli.

Vzhlédla jsem, tam okolo měsíce

na sametovém plášti planuly

hvězdy jak drahokamů tisíce.

Nakonec dovedl mne až k lesu.

Tu mezi houpavými stébly čním

jako ty stromy snivé, bez hlesu,

utopená ve světle měsíčním.

Zamyšleně jsem tam zůstala stát,

večerní vánek pak sbohem mi dal:

„Děvče, žij blaze, já dál musím vát

přes zasněnou krajinu,“ zašeptal.

Pen, jako všechny ostatní, napjatě poslouchala. Sice by nikdy neuměla napsat takovou báseň, ale přesto byla uchvácena její pohádkovou náladou. Oheň v krbu vrhal hřejivou zář na její kamarádku, takže se rozzářila kaštanová hněď jejích vlasů. „Jak roztomile vypadá,“ myslela si Pen. Ostatní dívky tleskaly.

„Moc vám děkuji,“ řekla rozpačitě Kendra. „Jsem ráda, že se vám to líbí.“

Isabella na ni mrkla. „Sice je škoda, že už tam nevystupují žádné naříkající husy, ale i tak se mi to líbí.“ Postavila se dopředu a rozmáchlým gestem ukázala na Kendru. „Prosím ještě o jeden potlesk pro naši slavnou básnířku!“

Za dva dny se změnilo počasí. Obloha byla šedivá a zatažená a svěží vítr ohlašoval sníh. Se zdviženým límcem kabátu a s rukama hluboko v kapsách byl James Kendrick toho odpoledne na cestě pěšky. Jeho manželka se účastnila setkání dobročinného spolku, kde se připravoval obvazový materiál pro lazarety, a on se rozhodl, že ji doprovodí domů. Na ulici vládl rušný dopravní shon. Znepokojeně pozoroval mladou ženu, která si, jak se zdálo, vůbec nevšímala ruchu v dopravě, a aniž by se rozhlédla, vkročila už jednou nohou na silnici. „Stůjte, slečno!“ zavolal. V poslední chvilce se zastavila, zaznělo zatroubení a rozčilený řidič vzrušeně gestikuloval, dříve než pokračoval v další jízdě.

„Je všechno v pořádku, slečno?“ Pan ředitel oslovil mladou dívku, která byla leknutím celá bledá. Ke svému překvapení poznal Kendru Sullivanovou.

„Moc vám děkuji, že jste mne varoval, pane!“ řekla rozpačitě. „Vůbec jsem nedávala pozor.“

„To mohlo špatně dopadnout, slečno Kendro. Kde jste byla v myšlenkách?“

Jeho hlas zněl vyčítavě. Kendra se začervenala. „Já … jsem si představovala, že mě pozvala na čaj Elisabeth Welshová. Ta slavná spisovatelka, víte? Četla v časopise moji báseň a chtěla mě představit svým přítelkyním. Vtom … vtom jste na mne zavolal a ten řidič zatroubil.“ Váhavě se na něho podívala. „Vy ve vaší fantasii nikdy nerozmlouváte s lidmi, které obdivujete?“

„Ne, nikdy. Když s někým mluvím, tak je buď vedle mne, nebo si telefonujeme.“

„To jsem si myslela. Ale … to se potom neumíte vžít do mé situace.“ Mezitím pokračovali v cestě a šli vedle sebe po chodníku.

„Asi ne,“ odpověděl pan Kendrick. „Zato se dokážu dobře vcítit do situace toho řidiče.“

Polekána tónem jeho hlasu, Kendra zmlkla. Ředitel školy pohlédl na děvče, které šlo po jeho boku. Mělo na sobě tmavě modrý kabát a k němu se dobře hodící šálu s modrým a červeným vzorem. Na svých hnědých kudrnatých vlasech mělo posazenou malou červenou čepici. To přátelské, přirozené děvče měl rád. Jak jen mohla být tak nepozorná a kvůli svému snění se octnout v nebezpečí života! Ovšem nebylo nutné s ní mluvit takovým ostrým tónem. Vždyť nebyl ani její otec, ani její učitel. Podrbal se na bradě. Kdyby tu byla jeho manželka, uměla by říci něco milého, čím by uvolnila její rezervovanost. Tohle mlčení se mu nelíbilo. Musí se tedy o něco pokusit sám.

„Právě jste se zmínila o své básni, slečno Kendro,“ začal tónem, který byl o mnoho jemnější. „Je to ta, kterou jste poslala do časopisu?“

„Ano, pane,“ nesměle se usmála Kendra. „Vytiskli ji. Dostala jsem třetí cenu.“

„A co jste vyhrála?“

„Deset dolarů!“ Najednou se rozzářila. „Ještě nikdy jsem pro sebe neměla tolik peněz, pane.“

Usmál se jejímu nadšení. „A co si počnete s tímto bohatstvím?“

„Je jedna knížka, která se jmenuje „100 nejoblíbenějších básní“. Tu bych si rozhodně chtěla koupit. A za zbytek peněz plánuji překvapení pro děti v sirotčinci. Až bude tepleji, ráda bych uspořádala slavnost, kde by se hrály hry a kde by bylo mnoho koláčů a kakaa. Včera večer před spaním jsem o tom v posteli důkladně přemýšlela. Myslíte, že bych si mohla vypůjčit z vaší školy luk a šípy? Bobbymu a ostatním chlapcům by se to určitě líbilo.“

„Dávám vám k tomu své slavnostní svolení. Plán, který máte, je pěkný. – Ale já jsem už u Carlsonových. Na shledanou, slečno Kendro!“ S úsměvem k tomu dodal: „Přeložte rozhovor s Elisabeth Welshovou a jejími přítelkyněmi z bezpečnostních důvodů na dnešní večer – až zase budete ve zdraví ve škole.“

„Určitě, pane. Na shledanou.“

Kendra pokračovala v cestě a pan Kendrick otevřel zahradní branku a kráčel k domu pána a paní Carlsonových.

Na cestě domů vyprávěl manželce o setkání s Kendrou Sullivanovou. „Jak dobře, že jsi ji mohl včas varovat, Jamesi,“ řekla s úlevou jeho žena.

„Na ulici přece nerozprávíme s lidmi, kteří tam vůbec nejsou!“ opakoval a nechápavě vrtěl hlavou. Potom se zeptal: „Máš časopis, ve kterém vyšla její báseň?“

Jeho manželka se usmála. „Ano. Byla jsem tak zvědavá, zda ji vytisknou, že jsem si předevčírem koupila jeden výtisk ‚Kanadské ženy‘. Pokud chceš, můžeš si ji hned přečíst.“

Když přišli domů, důkladně si ji prostudoval a potom vyjádřil své mínění: „Je to dobré, nemyslíš? Trochu … romantické, ale jinak to působí dobře. Toho bych se od té malé slečny nenadál.“

„Kendře je sedmnáct let, Jamesi. Už není malá.“

„Nu, ale dospělá také ještě není. Čte, když má nastoupit do tramvaje, píše báseň, když má vařit, a sní, když přechází přes ulici.“ Zase zavrtěl hlavou. „S Thomasem je to podobné. Včera opravdu zase přišel nepřesně na studijní hodinu. A přitom se nejednalo o pár minut, ale opozdil se do slova a do písmene o půl hodiny.“

„Jaký byl důvod?“

Její manžel vzdychl. „Je to pořád to samé. Tentokrát přestal vnímat čas, protože kácel pro Freddieho a Johna Malého vlka několik tenkých kmenů stromů, ze kterých si chtějí na jaře postavit vor.“

„Ale je od něho přece jen milé, že to chce pro mladší chlapce udělat.“

„To je možné. Ale kvůli tomu přece nemůže přijít o půl hodiny pozdě.“

„Proto dnes odpoledne štípal dříví pro hospodáře?“

„Ano. Při kácení si to natrénoval. Nějak se musí naučit, že má být přesný. Přece by měl být příkladem pro mladší hochy.“

Paní Kendricková si přisedla ke svému muži ke kuchyňskému stolu. „Nemyslíš, že přesně tím je? Příkladem pro ostatní žáky? Možná ne, když jde o to, být přesný, ale jinak je přátelský a ochotný pomoci, nemyslíš?“

„Nu ano, to je pravda, ale…“

„A je to také výborný žák.“

„Ano, jistě. To je. Úkoly stihne udělat, i když přijde pozdě.“

„Byl bys rád, kdyby byl dokonalý, viď? Ale Tom Joe je tak hodný hoch, Jamesi. Chce žít - právě jako Larry a Steven a také jako Kendra – s Pánem Ježíšem. A na tom záleží, ne?“

Stejného večera navštívil svého bratra doktor Gilbert, aby mu podrobně vyprávěl o svém pobytu v Torontu. Hlavním tématem bylo samozřejmě jeho zasnoubení s Eveline, ale vyprávěl také o tom, jak navštívil některé staré známé.“

„Zeptal ses také na strýčka Harryho?“ zajímalo ředitele školy.

Ano, vyhledal jsem dům, ve kterém dřív bydlel, ale mezitím tam žijí jiní lidé. Mluvili o tom, že se bývalý majitel odstěhoval do Montrealu. Jeho stopu jsem potom už dál nesledoval.“

„Do Montrealu?“ James Kendrick si najednou sedl zpříma. „To je zajímavé.“

„Jak to?“

„Nu … ten pan Johnson, který bydlí se svým komorníkem už několik týdnů tady v Calgary, přijel právě z Montrealu. Alespoň mně to řekl Henryho otec. Panu Johnsonovi a panu Brookemu vděčím za odhalení, že Richardovo vysvědčení je zfalšované. Když jsem jim před několika dny chtěl poděkovat, nebyl pan Johnson doma. Měl jsem dojem, že se mnou úmyslně nechce mluvit.“

„Myslíš, že by ten pan Johnson mohl být strýček Harry?“

„Jen mě to tak napadlo. Museli bychom znát jeho křestní jméno. Třeba mi o něm ještě něco poví Thomas. Toho starého pána často navštěvuje.“

„Ale odkud by se strýček Harry dozvěděl, že Richard Gordon ti chtěl sebrat tvé místo? Jak to, že se objevil v pravý čas a kromě toho už provedl pátrání? To by mu musel někdo říci.“

Pan ředitel pokrčil rameny. „Nemám tušení. Možná jsem se svou domněnkou daleko od pravdy. Ale celá ta věc je velmi pozoruhodná.“

„Když ses zmínil o Richardu Gordonovi – už jsem slyšel v ordinaci vyprávět o té dobrodružné honičce. Můj pacient vyprávěl, že Thomas běžel za Richardem a že ho zastavila paní Williamsová. Ten příběh zněl … opravdu zábavně.“

„Zastavila? Natloukla mu! Bylo to nestydaté, když se k tomu mám vyjádřit.“

Doktor Gilbert se usmíval. „Stěžovala si potom u tebe, že má ohnutý deštník?“

„To by ještě chybělo! Jestli se ještě objeví ve škole, řeknu jí o té věci svůj názor. Mohla by se alespoň Thomasovi omluvit. Ale od té doby, co se přišlo na Richardův podvod, se drží obezřele stranou.“

Gilbert zvážněl a najednou řekl: „Ale měl jsi pravdu, Jamesi.“

„V čem?“

„V tom, co jsi mi řekl, když jsem si ještě nebyl jistý, zda mám nebo nemám jet do Toronta. Připomněl jsi mi Petrův příběh, jak šel po vodě k Pánu Ježíši. Řekl jsi: Když volá ON, pak můžeme a máme jít. ON se potom postará i o všechno ostatní. Přesně to jsem prožil. Byl jsem naprosto překvapený, když jsem viděl, že je Evie ještě svobodná. O tom jsem snil, ale nečekal jsem to. A teď … si ji mohu brzy vzít.“

„Já jsem udělal podobnou zkušenost. Víš, že jsem nechtěl přijmout za žáka Johna Malého vlka. Ale hluboko v nitru jsem věděl, že toto přemýšlení, ten strach před panem Stanleyem byl špatný. Pán Ježíš chtěl, abych Mu úplně důvěřoval a nedělal žádné kompromisy. Myslím, že mne chtěl naučit, že nesmím mít víc rád školu než Jeho. Když jsem konečně začal být poslušný, nejdřív to vypadalo, jako bych prohrál, ale potom Pán zasáhl. Cítím se … zahanbený, víš?“

„Ano. A zároveň vděčný. Bůh je prostě dobrotivý. I když to často pochopíme až později.“

Jeho bratr přikývl. „Bůh je dobrotivý, to máš pravdu. Je dobrotivý … a silný.“