17. kapitola
N
astal nový rok. I nadále bylo velmi chladno a chlapci Západní střední chlapecké školy využili jasného zimního počasí k hraní hokeje na jezeře. Tom Joe strávil vánoční prázdniny u svého přítele Charlieho v Edmontonu. Larry byl u svých rodičů na ranči a také Steven prožil svátky se svou rodinou. „Představte si, že moje maminka a já jsme spolu o prázdninách hráli čtyřručně na klavír,“ vyprávěl.
„Copak jste hráli?“
„Klavírní úpravu Malé noční hudby od Mozarta. Jako dítě jsem s ní tuto skladbu často hrál čtyřručně, ale potom celá léta ne. Znělo to opravdu dobře.“
Jako náhrada za pana Wrighta byl přijat nový učitel a John Malý vlk se stal žákem prvního ročníku. Nastaly všední dny a nejstarší žáci začali své poslední pololetí ve škole.
V dívčím penzionátu slečny Merrylové v Highgrovestreet také zase začal školní provoz. Ráno měly dívky teoretické vyučování, v poledne vařily, a protože dnes byla středa, mohly si svobodně vybrat, co chtějí odpoledne dělat. Pen pletla šálu, Kendra ležela na posteli, zahloubaná do knížky, a Isabella se vydala do města. Když se vrátila, způsobila rozruch v celé škole.
„Kendro Sullivanová! Kde jsi? Toto musíš vidět!“ Bouřlivě uháněla nahoru po schodech do svého pokoje a málem by se byla srazila se slečnou Merrylovou. „Isabello! Kolikrát vám mám ještě říkat…“
„Je mi to líto, slečno Merrylová, opravdu ano. Ale podívejte se sama! Kendřino jméno je v novinách!“ Zamávala jedním výtiskem „Kanadské ženy“ a spěšně ho otevřela. „Podívejte se. Jména vítězek naší básnické soutěže:
Není to velkolepé? Tu básničku si rozhodně musíte přečíst. Je … prostě ohromující.“
„Ohromující je výstižné označení vašeho vystupování, slečno Isabello. Ale ukažte mi tu báseň!“
Ředitelka školy byla přece jen zvědavá a podívala se do časopisu. Přečetla si báseň. „Je … opravdu roztomilá,“ mínila a vrátila Isabelle časopis. „Ale není to důvod, abyste tímto tempem běhala po schodech.“ S těmi slovy pokračovala v cestě. „Ano, slečno Merrylová,“ odpověděla zdvořile Isabella, ale za jejími zády udělala grimasu. Ostatní děvčata se chichotala. Při Isabellině zprávě se otvíraly dveře všech pokojů. „Kendra napsala báseň? Ukaž!“ Mnoho rukou se natahovalo po časopisu, ale Isabella jim ho nedala. „Nejdřív se na to musí podívat autorka.“
„Já jsem nevěděla, že časopis vyjde už dnes,“ řekla Kendra a oči jí zářily očekáváním. „Je to pravda? Vytiskli opravdu moji báseň?“
„Ano, tady se na ni podívej. Vyhrála jsi třetí místo a tady to máš písemně potvrzeno!“
„Opravdu…“ S tlukoucím srdcem četla Kendra článek. „Nemyslela jsem si, že získám ocenění.“
„Tak už nám to ukaž. Chceme si to také přečíst!“ Ostatní se tlačily do místnosti, ale Isabella zavrtěla hlavou. „Tady je pro všechny málo místa. Běžte dolů do společenské místnosti. Tam vám to přečtu!“ Děvčata utíkala dolů po schodech a obsadila společenskou místnost. „Myslím, že by tu báseň měla přečíst sama Kendra,“ přihlásila se Pen o slovo, když se všechny usadily.
„Ano, přesně tak! Chceme slyšet autorku!“ Kendra se začervenala. „Ale do téhle roční doby se to vůbec nehodí. Je to básnička o létě a teď je zima. A opravdu to byl pouze pokus.“
„Ať si to je pokus, ale vyhrála jsi s ním třetí místo. Tak už se neupejpej a čti!“ Isabella jí chtěla podat časopis, ale Kendra už stála vedle krbu. Nejdřív byl její hlas nejistý, ale potom už zněl lépe: