16. kapitola
„K
onečně!“ říkal si Jimmy, který stál na chodbě a studoval oznámení na nástěnce. „Konečně se zase jednou bude konat večer s hrami. Už je také nejvyšší čas.“
„Copak se tam dělá?“ informoval se Ted, který patřil k prvákům a ještě žádný takový večer nezažil.
„No, přece se hrají hry. Šachy a mlýn nebo nějaká společenská hra. Někdy připraví náčelník i nějaký kvíz.“
„A až vás bude chtít poslat spát, musíte se ho zeptat, zda vám ještě bude vyprávět nějaký příběh,“ navrhl Tom Joe. „To nikdy neodmítne.“
Jimmy se zasmál. „Je dobré to vědět,“ řekl. „Ty nepřijdeš na večer s hrami?“
„Ne. Musím se učit francouzskou gramatiku a fyziku. V pondělí budeme psát dvě písemky.“
Byli to hlavně žáci nižšího stupně, kteří se večer objevili ve společenské místnosti školy. V krbu příjemně plápolal oheň, na stolech hořely svíčky a vonělo to po jedlových větvičkách a pečivu. S chutí se pustili do koláče. Paní Kendricková pozorovala ten veselý shon a smála se. Jimmy měl plnou pusu, ostýchavý Ted se učil od Petera základy hry šachů a její manžel byl s Freddiem zahloubán do hry mlýna. Luke ležel na břiše na zemi u krbu a listoval ve „Světě zvířat Afriky“. „Teď je to zase jako dřív,“ myslela si. Ale i při vší úlevě nezapomněla na pana Gordona, který stále ještě seděl ve vyšetřovací vazbě. Při společné pobožnosti včera večer se za něho její muž zvláště modlil. „On Tě tolik potřebuje, Pane Ježíši,“ šeptala. „Prosím, ukaž nám, jak mu můžeme pomoci.“
Přišla chvíle, kdy se ředitel školy podíval na hodiny a řekl: „Už je pozdě, hoši. Měli byste začít uklízet.“ Chlapci dali najevo své zklamání, ale nakonec byly hry zase uklizené na svém místě. Jimmy mrkl na Teda a zeptal se ředitele: „Budete nám vyprávět nějaký příběh?“
„Příběh? Ještě teď?“
„Přece ještě není tak pozdě,“ myslel Freddie. A kromě toho je to pro některé první večer s hrami.“
„Stačí nějaký krátký příběh,“ přizvukoval mu Peter.
„No … tak pojďte. Na krátký příběh snad ještě máme čas. Který příběh byste chtěli slyšet?“
„Ten, který jste nám vyprávěl první školní den,“ vyhrkl Ted, který doma nikdy neslyšel příběhy z Bible. „Byl napínavý.“
„Myslíš o Petrovi, jak šel po vodě?“
Hoch přikývl. Ve společenské místnosti bylo ticho, když pan Kendrick začal. Ačkoliv všichni chlapci příběh znali, napjatě poslouchali. Ani si nevšimli, že do místnosti vešli po špičkách Tom Joe a Steven, kteří se chtěli podívat, zda ještě zbyl nějaký koláč. Oba velcí chlapci se opřeli o zeď a poslouchali. Jako by slyšeli zuřit bouři, tak živě ředitel popisoval situaci, ve které učedníci v lodi bojovali proti bouři. Potom ten zděšený výkřik: „To je přízrak!“ a potom to utěšující: „Já jsem to, nebojte se!“ Příběh pokračoval dál a nyní se týkal Petra, kterého Pán Ježíš zavolal k sobě a který opravdu opustil loď a šel po vodě. Popsal, jak Petr pohlédl na bouři a vlny, strach, který pocítil, když začal tonout. „Pane, zachraň mě!“ volal. Ředitelův hlas zazněl trochu chraptivě, když řekl: „Přesně v tu chvíli Pán Ježíš vztáhl ruku a pevně ho uchopil. A to dělá ještě dnes. Nikoho nenechá utonout. Vždycky zná východisko.“
Na chvíli zavládlo ticho. Jen v krbu tiše praskal oheň a osvěcoval zamyšlené obličeje chlapců. Potom se zeptal Freddie: „Když nám Pán Ježíš stejně chce pomoci, proč potom vůbec musí přijít bouře?“
Zase bylo chvíli ticho. Pak řekla paní Kendricková tiše: „Možná máme našeho Spasitele ještě lépe poznat.“
Její muž přikývl: „Myslím, že nám chce ukázat, jak silná je Jeho ruka.“
O dva dny později zase vyšel v novinách článek:
CALGARSKÝ DENNÍ HLASATEL
14. prosinec 1915
Nový skandál:
Zfalšované absolventské vysvědčení!
Pravda o Richardu Gordonovi
CALGARSKÝ DENNÍ HLASATEL
14. prosinec 1915
Nový skandál:
Zfalšované absolventské vysvědčení!
Pravda o Richardu Gordonovi
„Teď přece jen napsali pravdu o mé mamince,“ pomyslel si s úlevou Malý vlk, když mu Bobby ukázal novinový článek. „Ten pán, jmenuje se pan Nichols, si zvlášť zašel do sirotčince a bavil se se mnou. Určitě řekl pánovi od novin pravdu. Teď už se lidem nebude zdát tak špatné, když budu chodit do Západní střední chlapecké školy. Také o řediteli teď píšou úplně jiné věci.“ Vrátil Bobbymu výstřižek z novin. „Chodil bys také rád do té střední školy?“ zeptal se ho.
„Já? Néé. Tam bych se musel moc učit. Později chci pracovat v nájemní stáji. Nebo na farmě. Tam nebudu potřebovat tyhle školní věci. Dělej, pojď! Venku začíná sněhová koulovačka!“
„… a jak to všechno dopadlo, to jste si potom přečetl v novinách.“ Tom Joe seděl u svého nového přítele pana Johnsona v obýváku a vyprávěl. Lady Blue ležela u krbu a podřimovala. „Většina žáků neměla od začátku pana Gordona moc ráda, připadal nám až moc přátelský. Teď víme, že jsme měli pravdu. Jen si říkám, jak jste vy a pan Brooke dokázali v tak krátké době sehnat informace o Richardu Gordonovi. Tady v Calgary přece ještě nebydlíte tak dlouho a kromě toho jste přece byl také nemocný.
Starý pán se rozpačitě drbal na bradě. „Nu … to … to na věci nic nemění. Hlavně, že můžete mít dál svého náčelníka, ne?“
„Ano. Ale pan Kendrick si myslí to samé. Chtěl by vám a panu Brookemu poděkovat.“
„Ach … řekni mu, že to není potřeba. To je … ne, opravdu nemusí děkovat, skutečně ne. A teď mi vyprávěj, jak plánujete slavnost k ukončení vašeho studia v létě. Minule, když jsi o tom vyprávěl, jsme byli přerušeni.“
Tom Joe později vyprávěl panu řediteli o své návštěvě u pana Johnsona. „Ale o poděkování nechce slyšet. Říká, že to není potřeba.“
„To je divné. Nu, já se teď někdy přesto vypravím k němu a k panu Brookemu. Vždyť to, co ti dva pro mne udělali, nebyla žádná maličkost.“
„Řeknu vám jednu věc, Brooke: Kdyby se tu objevil můj synovec, aby se mnou mluvil, tak nebudu doma. Byli jsme moc neopatrní. Neměl jsem Thomasovi říkat, jak se jmenuji a vy jste neměl mluvit o svém zaměstnavateli. V příštích dnech budeme sledovat, kdo přichází po ulici, a kdyby to byl můj synovec, odejdu z domu zadními dveřmi.“
„Ale, pane, doktor Bell říkal, že byste ještě neměl chodit ven. Chladný vzduch by vám mohl uškodit.“
„Nemusíte mi připomínat, co říkal doktor Bell. Já sám jsem lékař a také sám rozhoduji, kdy zase půjdu na čerstvý vzduch.“
„Ano, pane. Promiňte, pane. Ale, prosím, dovolte mi jednu otázku.“
„Bude nepříjemná, to vím. Ale ven s ní.“
„Vy jste přece cestoval do Calgary s tím úmyslem, že vyhledáte vaše synovce. Proč se zase vyhýbáte setkání s nimi?“
„To víte až moc dobře, Brooke. Já … na to prostě ještě nejsem připravený. Ale teď už vám nedovolím žádné další otázky. Chtěl bych si odpočinout.“
O den později se vydal ředitel školy na cestu k domu pana Johnsona. Když zazvonil, otevřel komorník.
„Dobrý den, pane Brooke. Přišel jsem, abych poděkoval vám a panu Johnsonovi. Mohu jít dovnitř?“
„Je mi líto, pane, ale s panem Johnsonem teď nemůžete mluvit. Šel na procházku.“
„To je škoda. Ale mohu na něho počkat, pokud to nebude trvat příliš dlouho.“
„Och … ach… ne, pane. Váš čas je jistě vzácný a přesně vyměřený. Vyřídím panu Johnsonovi, že jste tady byl. A ostatně, vždyť není potřeba nějaké děkování. Rádi jsme to pro vás udělali.“
„No, tak … vyřiďte panu Johnsonovi, prosím vás, pozdrav ode mne. Jsem vám oběma opravdu vděčný. Západní střední chlapecká škola pro mne znamená mnoho.“ Zaváhal, ale když komorník už dál nic neříkal, měl se k odchodu.
„Na shledanou, pane Brooke!“
„Na shledanou, pane Kendricku!“
Když se za ním zavřely dveře, zavrtěl ředitel hlavou. To je podivné. Vypadá to, že se mi vyhýbá. Ale já neznám žádného pana Johnsona, který by pocházel z Montrealu. V Torontu – tam bych o jednom věděl. Ale ten pro mě nikdy neměl mnoho toho, co by mi dal. Ztroskotal každý pokus navázat s ním kontakt. Strýček Harry by mi ani teď nepomohl ze šlamastiky. Jak by se také dověděl o mých těžkostech? Kdo ví, zda ještě vůbec žije?
Zamyšleně se vydal na cestu k domovu.
Mnoho mil odtud, v přístavním městě Halifaxu na východním pobřeží, na zámořském parníku Illes de la Madeleine odvázali lodní lano. Vojáci v zelenohnědých uniformách se tísnili u lodního zábradlí a mávali. Někteří vyhazovali do vzduchu čepice. To byli ti netrpěliví, kteří se nemohli dočkat, aby už konečně vypluli na moře. K nim patřil i Robert Turner. Stál na palubě vedle pana Wrighta a díval se ke břehu, který se čím dál víc zmenšoval. „Tak co? Jsi spokojený?“ Jeho bývalý učitel ho přátelsky šťouchl do žeber.
Robert se usmál. „Ano, velmi. Vy jste, totiž ty ses o mne opravdu zasadil. Bez tebe bych to nedokázal.“
„Rádo se stalo. Znáš heslo nadporučíka Hillse: „Válka není jen nějaký nápis, je to naše povinnost.“ S těmi slovy se otočil a následoval ostatní vojáky, kteří šli jíst. Robert zůstal stát u zábradlí. Tma se rozprostřela nad vodou jako nějaký měkký šátek. V dálce na břehu blikala jednotlivá světla. Robert se zhluboka nadechl svěžího mořského vzduchu. Dokázal to! Cesta na východní pobřeží byla za ním a teď stál na lodi, která ho doveze do Evropy. S mnoha jinými vojáky bude ve Francii podporovat Angličany ve válce. Dobrodružství začalo a on se nemohl dočkat toho, jak bude pokračovat. Robert se opíral oběma předloktími o zábradlí. Vítr ho hladil po obličeji a on na chvilku zavřel oči. Najednou ho zaplavily vzpomínky, vzpomínky na maminku. Právě tak jemně, jako teď vítr, ho někdy hladila po tváři. Škytl. Potom otevřel oči a rozhodně sáhl do kapsy v bundě. Vytáhl předmět v pravém slova smyslu lehoučký jako pírko. „Když jsem ho dostal, byl jsem označen za zbabělce,“ šeptal. „Ale to není pravda. Jsem připraven na válku.“ Držel tu lehoučkou věc vysoko, potom ji pustil. Bílé peříčko se houpalo ve větru a krátce na to ho vítr zahnal do tmavých vln.
Ve velkém městě Torontu odemkla Eveline Jonesová dveře svého bytu. Měla noční službu a teď se těšila na tři dny volna. Nejdřív se vyspí, pak si uvaří něco k jídlu, vyřídí nějaké pochůzky a večer … půjde na večeři s Gilbertem Kendrickem. Poslední týden ji každý den doprovázel domů a její rozpaky se čím dál víc vytrácely. V pátek nakonec řekl: „Víš, že se u mě něco změnilo od základu. Za posledních pět let jsem se naučil mnoho věcí z Bible. A když jsem začal plánovat tuto cestu, mnoho jsem se modlil, zvlášť za setkání s tebou. Přece jsem nemohl vědět, že nejsi … tedy, že jsi nevstoupila do manželství, podobně jako já. Myslíš, že … bychom …mohli navázat tam, kde jsme před devíti lety přestali?“
Přikývla a tak si domluvili jeden večer, kdy společně povečeří v hotelu. Dnes večer. Při tom pomyšlení se jí zrychlil tep a usmála se. Šla pomalu do ložnice a usedla na postel. „Já jsem to prostě slíbila, Pane Ježíši,“ šeptala. „Vůbec jsem se Tě na to předem nezeptala. Ale připadá mně to tak, jako bys s tím souhlasil. Nemám pocit, že dělám něco špatně. Kdybys nechtěl, abychom se poznali blíže, tak mně to, prosím, co nejdříve ukaž. Protože jinak … myslím, že jsem ho nikdy nepřestala mít ráda…“
Byl to překrásný večer. Měli si mnoho co vyprávět. Gilbert se velmi zajímal o její práci na dětském oddělení a sám vyprávěl o své praxi a potom ještě jednou podrobně o svém obrácení. „Od té doby jsem mnoho četl v Bibli a mnoho jsem se při tom naučil. Teď vím, že jsi měla pravdu, Evie. Vůbec jsi nemohla jednat jinak. Doufám, že jsem ti tehdy neřekl nic nezdvořilého. Tehdy jsem tvému rozhodnutí vůbec nerozuměl a dlouhou dobu jsem byl opravdu zahořklý. Ale nyní to je, díky Bohu, pryč.“
Protože měla zítra a pozítří ještě volno, navštívili společně vánoční koncert v katedrále sv. Matouše. Potom ji Gilbert doprovodil domů. Byla už tma. Sníh křupal pod jejich vysokými botami a nad nimi na nebi zářily hvězdy. Evie se zastavila a zahleděla se na oblohu. „Vidíš Orion? A tam tu jasnou hvězdu? To je Sirius. Patří do souhvězdí Velkého psa. Můj tatínek mně kdysi ukazoval nějaké obrázky hvězd. Hvězdy v sobě mají něco potěšujícího, nemyslíš?“
„Proč potěšujícího?“
„Nu, zkrátka, pořád tady jsou. Upomínají mne na Boží zaslíbení, která nám dává v Bibli. Můžeme se skálopevně spolehnout na to, že se splní. Čím je větší tma, tím jasněji svítí. A pak se mi líbí, že je možné hvězdy vidět současně z mnoha míst. Někdy … jsem se ptala, zda se teď také díváš na oblohu a vidíš tytéž hvězdy jako já. Ale určitě to tak nebylo, protože Calgary leží mnohem dál na západě. Tam se stmívá až později.“
Gilbert chtěl odpovědět, ale Eveline už mluvila dál. „Je chladno, viď? Raději zase půjdeme.“
Zdálo se, že chce jeho myšlenky odvést od toho, co právě řekla. Gilbert na to přistoupil a dál šel mlčky vedle ní. Teprve když došli k domu, ve kterém Eveline bydlela, řekl: „Budu teď několik dní na cestách. Profesor Cunningham se mnou má nějaké plány a chtěl bych také vyhledat svého bývalého spolužáka ze studií. Měla bys v pondělí ještě jednou čas?“
„Mám odpolední službu, začínám tedy ve 14.00 hodin odpoledne.“
„Měla bys chuť jít se mnou před tím na oběd? U parku je taková útulná malá restaurace. Řekněme ve dvanáct hodin?“
„Mělo by to jít. Moc děkuji!“
„Ano, tak …,“ Gilbert se usmál. „Tak se zatím měj. Já už se těším.“
Dny se vlekly neuvěřitelně pomalu. Alespoň to tak Evelině připadalo. Ale přece jen nastalo pondělí. Přesně ve dvanáct hodin se setkali v té malé restauraci u parku. Během jídla si povídali. Nakonec se odmlčeli. Gilbert zaváhal, než se zeptal: „Pověz, co se vlastně stalo s tím farářem? Víš, koho myslím, tehdy byl ještě docela mladý a v Torontu poprvé kázal.“
„Scott Hamilton? Ó … ten …ten … se oženil s Valerií Lindsayovou a dostal pak místo blízko Montrealu.
„S Valerií Lindsayovou? To jméno mi nic neříká. Před devíti lety jsem měl dojem, že by si hrozně rád vzal někoho jiného.“
Evie se lehce začervenala. „Myslíš … nu ano, to by byl rád udělal, ale … byl někdy takový … takový panovačný a to se mně nelíbilo.“
„A Jack Tyler?“
„Jack Tyler … tedy ten … ten není ženatý. Dvakrát mne doprovodil z kostela domů, ale potom jsem ho poprosila, aby to už nedělal.“
„Ale byl přece milý, ne?“
„Ano, samozřejmě. Je velmi milý.“
„A je také křesťan.“
„Ano, to je pravda.“
„Ale proč … proč sis ho … myslím …,“ Gilbert se zakoktal.
Eveline se kousla do rtu. Nikdy jí nepřipadalo, že by byl Gilbert Kendrick nechápavý, ale teď se zdálo, že jeho mozek pracuje trochu pomalu. „Gile,“ řekla a její hlas zazněl trochu netrpělivě, „člověk si přece nemůže někoho vzít, když má … když má rád někoho jiného, ne?“ Sotva to řekla, začervenala se. „Myslím, že už … musím jít, Gile,“ řekla rychle. „Za chvilku mi začíná služba. Moc ti děkuji za jídlo.“ Vstala. Překvapen jejím náhlým odchodem a ještě víc tím, co právě řekla, vstal Gil také.
„Ano, jistě. Rádo se stalo. Máš čas zítra dopoledne? Na procházku v parku?“
Přikývla a vklouzla do svého kabátu.
„V jedenáct hodin?“
„Budu … tam. Na shledanou, Gile. Je … mi líto, ale teď … musím opravdu jít.“ Vzala kabelku a spěšně odešla z restaurace.
Gilbert se za ní díval stále ještě překvapeně. Proč najednou tak rychle odešla? Zamračil se. Potom se musel usmát. Líbí se mi, když říká věci, které by za chvilku nejraději vzala zpět. Zaplatil a vydal se na cestu do hotelu. Hodiny do zítřejších jedenácti hodin mu najednou připadaly nekonečně dlouhé.
V noci sněžilo. Když Evie ráno vyhlédla z okna, ležela na městě čerstvá, bílá pokrývka. Zářila v zimním slunci. Nádherné počasí na procházku v parku. Udělala domácí práce a přitom si prozpěvovala. Ve tři čtvrtě na jedenáct vyšla. Najednou zase pocítila rozpaky. Včera odtamtud tak rychle utekla, … co jen si o ní Gilbert pomyslel?
Už na ni čekal. Prodírali se vedle sebe sněhem a jejich dech tvořil v chladném vzduchu obláčky páry. „Škoda, že jsi včera nebyl na dětském oddělení,“ řekla po chvíli Eveline. „Před nedávnem tam přišel nový sekundář a je moc podobný doktoru Scottovi. Vzpomínáš si na něho ještě?“
„Dokonce velmi dobře. Nebyl to moc příjemný společník.“
„Včera se choval nemožně, ale nebyl tam nikdo, kdo by ho mohl usměrnit.“
Gilbert se zamračil. „Choval se k tobě špatně?“
„Ne, ale byl velmi nepřívětivý k jedné malé pacientce. Musela jsem tu holčičku potom utěšovat, byla tolik vystrašená.“
Gilbert mlčel. Vzpomínal na dobu, kdy s Eveline pracovali společně na dětském oddělení. Byly to pěkné časy. Tak pěkné, že si představoval nejen společnou práci, ale i společný život s ní. Chtěl si ji vzít, ale tehdy to tak nedopadlo. Ale v období, které následovalo, se u něho změnilo něco rozhodujícího. Uprostřed cesty se zastavil. „Eveline?“
„Ano?“
„Chtěl bych … se tě na něco zeptat. Ovšem … bylo by mnohem hezčí, kdybys mne, až mi odpovíš, nenechala stát samotného jako včera.“ Usmál se a to vzalo jeho slovům všechnu ostrost.
Evie rozpačitě přikývla. „Je mi to líto, Gile. Vím, že jsem byla velmi nezdvořilá. Bylo to jen …, bylo to jen proto, že …“ Přerušila větu. „Dnes to neudělám. Opravdu.“
Dívala se na Gilberta, který teď stál těsně vedle ní. Jedním prstem jí jemně odsunul pramének vlasů z obličeje.
„V uplynulých letech jsem si často přál, abys byla u mne,“ začal. „A teď, když jsme se opět setkali, si to přeji ještě mnohem víc. Mám tě rád, Eveline. Chtěla by ses … stát mou ženou?“
Eviino srdce začalo tlouci, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. Nesměle se usmála a nevěděla, že výraz v jejích očích už dal odpověď, takže slova nebyla téměř potřeba.
„Ano, Gilberte,“ odpověděla prostě. „Chtěla bych se stát tvou ženou. Z celého srdce bych to chtěla.“
„Co že máte v úmyslu? Oženit se se sestrou Eveline?“ Profesor Cunningham se nechápavě díval na svého bývalého asistenta. „Já vás, nic netuše, pozvu na kongres a vy…“ Zavrtěl hlavou. Potom se však přece usmál. „Přesto vám gratuluji, milý kolego. Budete mít hezkou a milou ženu. Chce vás opravdu následovat na Divoký západ?“
„Řekla to.“
„Sice nevím, jak se tu na dětském oddělení bez ní obejdeme, ale snad se najde nějaké řešení. Povězte, Kendricku, nezahrával jste si nikdy s myšlenkou vrátit se zpátky do Toronta?“
„Ne, pane. Moji pacienti v Calgary mi velice přirostli k srdci. Kromě toho tam také bydlí můj bratr s manželkou.“
„To je škoda, moc velká škoda. Hodil by se mi dobrý sekundář. Ale je to vaše rozhodnutí. Má vaše snoubenka nyní službu?“
„Ano, pane.“
„Tak se podíváme na dětské oddělení. Chtěl bych slyšet, co bude říkat vrchní sestra, až vás spolu uvidí.“
Vrchní sestra říkala téměř totéž, co James Kendrick v Calgary, když četl telegram z Toronta:
Znovu jsem se setkal s Eveline – Od včerejška jsme zasnoubeni – Kongres byl zajímavý – Veselé Vánoce – Gilbert.
Nevěřícně se díval na lístek ve svých rukou. „To … to snad ne,“ šeptal. Pomalu telegram složil a dal si ho do kapsy. Pak se doširoka usmál. „Gilbert se zasnoubil! Ještě k tomu s Eveline! To musím hned říci Cathrine!“
„Doktor se chce oženit? To bych nečekal. Když je už tak dlouho starý mládenec!“ Larry šel vedle Toma Joea nahoru po schodech, které vedly na školní půdu. Tam nahoře byly uložené kufry hochů. Nyní byly přede dveřmi vánoční svátky a začalo velké balení.
„Paní Kendricková říkala, že doktor zná svou snoubenku už z dřívějška. Doufám, že má ráda psy. Chtěl jsem se ho totiž zeptat, zda by u něho Lady Blue mohla být ještě příští rok, až budu pracovat v hotelu.“
„Vezmeš ji teď o prázdninách zase s sebou k Charliemu?“
„Ano, poslal mi lístek také pro ni. Charlie je opravdu hodný. Podívej, co to? Vždyť ty dveře vůbec nejsou zamčené. Ale to se hospodáři ještě nikdy nestalo!“
Tom Joe se opřel do zpuchřelých dveří a oba hoši vešli do místnosti, kde byla zima a šero. Kufry byly roztříděné podle tříd jejich majitelů. Larry a Tom Joe proto hned zamířili ke kufrům úplně vpravo. „Ten nahoře je Stevenův. Hned mu ho také vezmeme. Tenhle je Jacobův. A tady je tvůj.“ Tom Joe podal Larrymu hnědý kožený kufr, který však nebyl dobře zavřený a otevřel se. „Aha, asi jsem dobře neutáhl popruh. Ale počkej…“ Larry sáhl po kufru a vyndal z něho bílou obálku.
„Larry“ bylo napsáno na přední straně.
„To je … Robertovo písmo!“
„Ano! Otevři ho!“
Larry rychle roztrhl obálku. Četl:
Milý Larry,
když jsi teď důvěrník žáků, dostaneš dopis Ty. Až ho najdeš, budu na lodi někde uprostřed Atlantského oceánu. Ano, opravdu, cestuji do Evropy, protože chci na frontu. Pan Wright mně pomohl všechno zorganizovat. Musel jsem to udělat potají, protože tatínek by mi to nikdy nedovolil, ani kdybych měl hotovou školu. Má v hlavě jen svůj obchod. Ale já chci prožít dobrodružství a podporovat Anglii ve válce.
Je mi líto, že jsem byl někdy nevlídný. Ty a Tom Joe a také vzorňák Steven jste správní. Jen když se jedná o válku, jste zbabělí. Nadporučík Hills říká: „Válka není jen nějaký nadpis, je to naše povinnost!“
Řekni náčelníkovi, že se mi ve škole líbilo. Jen vypráví trochu moc z Bible. Pro mě to není.
Měj se dobře a měj nastražené uši!
Robert.
P.S.: Kdybychom se někdy zase setkali, budu vyprávět nejen zážitky z obchodu.
P.P.S.: Ať si maminka nedělá starosti. Vždyť já si poradím.
Larry upustil dopis. „Tak on opravdu šel do války. Nějak … tomu nemohu uvěřit.“
Musíme to říci náčelníkovi.“
„Ano. Jestlipak počítal s takovou věcí?“
„To netuším. Robert poslední týdny, kdy tu byl, o válce téměř nemluvil. Myslel jsem si, že už válku pustil z hlavy, alespoň než dokončí školu. Nejspíš to dělal úmyslně, aby nikdo neměl podezření. A náčelník měl v té době také plno starostí. Myslím, že nic netušil.“
Pan ředitel reagoval právě tak rozpačitě jako chlapci. „To bych nečekal. Až se to dozví jeho maminka, bude si dělat ještě větší starosti.“ Zadíval se vážně na Larryho a Toma Joea. „Je mně to líto, chlapci. Na začátku školního roku jsem moc nevnímal, co prožíváte. Měl jsem si na vás udělat víc času. Měl jsem promluvit s Robertem.“
„My jsme se o to pokoušeli,“ řekl Larry. „Ale byl velmi uzavřený. Myslím, že by se nenechal od nikoho přemluvit.“
„To je možné. Přesto se cítím spoluvinný. V budoucnosti bych byl rád lepším náčelníkem.“
„Takovým …, který nerozdává tresty, když někdo přijde pozdě na studijní hodinu?“ zeptal se Tom Joe.
„To by se ti tak hodilo.“ Pan ředitel se usmál. „Doufám, že ti do konce školního roku toto pravidlo ještě vštípím.“
Larry se potutelně usmál. „Na vašem místě bych si nedělal příliš velké naděje,“ poznamenal.
Když oba hoši odešli, díval se pan Kendrick zamyšleně před sebe. Právě tuto důvěru, kterou vůči němu Tom Joe a Larry vyjádřili, v minulých měsících postrádal. Má to být zase jinak, Pane. Ty mně dáváš tuto novou šanci a necháváš mne, abych byl dál ředitelem Západní střední chlapecké školy. Rád bych to s Tvou pomocí dělal dobře a rád bych se choval tak, aby se mne mladší hoši nebáli. Prosím, ochraňuj Roberta. Nechce o Tobě nic vědět, ale Ty ho přesto miluješ. Tvoje ruka je silná, Pane Ježíši. Prosím, dej, aby také Robert učinil tuto zkušenost.“