15. kapitola

aké v Calgary vál toho dne ledový vítr sněhové vločky do obličeje mladé dívky, která šla pěšky po vedlejší ulici. Když se vedle ulice objevila budova Západní střední chlapecké školy, vešla do dvora, ale nešla k budově školy, šla k domu, kde bydleli ředitel Kendrick se svou manželkou. Bylo krátce po obědě. Z jezera sem zaznívaly veselé hlasy. Na jezeře byl už několik dní pevný led a chlapci tam hráli lední hokej. Kendra Sullivanová zazvonila na zvonek u domovních dveří. Bylo slyšet kroky a potom se otevřely dveře. "„Slečno Kendro! To je pěkné, že mne jdete navštívit. Dala vám slečna Merrylová volno?“

„Dobrý den, paní Kendricková. Ano, ve středu odpoledne máme všechny volno. Jen se musím před setměním vrátit zpátky. Ale nechci vás zdržovat, madam. Chtěla bych vám jenom … něco ukázat.“

„Pojďte nejdřív dovnitř a sundejte si kabát. Když už tady jste, určitě si se mnou vypijete šálek kávy nebo čaje, viďte?“

Kendra se k tomu dala ráda přemluvit. Měla ráda tuto veselou, srdečnou ženu, která jí trochu připomínala její maminku. Netrvalo dlouho a seděly u stolu u kávy a u borůvkového koláče. „Chtěla jste mi něco ukázat, slečno Kendro, a přiznávám se, že jsem na to zvědavá,“ řekla paní Kendricková.

„Ano, madam. Mám to zrovna tady. Sáhla do kapsy ve své sukni a vytáhla složený papír. „To je … já jsem … totiž, v časopise Kanadská žena byla vyhlášena soutěž. A já … jsem vždycky chtěla napsat báseň a tak … jsem to prostě zkusila. Ale ráda bych ji někomu ukázala, dřív než ji odešlu.“ S těmi slovy rozložila list papíru a podala jej paní Kendrickové.

„Můj muž mně – samozřejmě pod zárukou mlčenlivosti – vyprávěl o vašem básnickém pokusu,“ řekla a usmála se. „Cítím, jaká je to pro mne pocta, že mohu číst vaše dílo jako první.“

„Je to … jen pokus, madam. Nic zvláštního, víte?“ Kendřin hlas zněl trochu udýchaně. Pozorovala paní Kendrickovou, která pozorně pročítala báseň. Konečně vzhlédla. „Kendro, moje milá, to je … překrásné. Trochu to zachycuje náladu, jakou ve svých knihách líčí naše oblíbená autorka Elisabeth Welshová.“

„Ano, madam, pokoušela jsem se o to. Nejdřív jsem napsala jinou básničku, ale ta se dostala do rukou Isabelle, která si z ní dělala legraci. Já jsem prostě nemohla dokončit poslední sloku, protože jsem stále měla v hlavě její hloupé rýmy. Proto jsem napsala něco úplně jiného. Není … není to dokonalé. Myslím, že počet slabik vždy není přesně stejný a někdy jsem použila stejná slova. Myslíte, že to přesto mohu poslat?“

„Ale ano, to určitě musíte udělat! Je to opravdu velice krásné. Doufám, že za to získáte cenu. Tu bych vám skutečně přála.“

Kendra se začervenala radostí. Vzala papír a pečlivě ho složila. „Ano, když myslíte…, tak to hned ještě jednou přepíšu. Dřív než se vrátí Isabella. A potom to dám do obálky a odešlu. Pak už si to nebudu moci rozmyslet jinak.“

Paní Kendricková se na ni povzbudivě usmála. „Jsem velmi napjatá, slečno Kendro. Příští vydání ‚Kanadské ženy‘ si určitě koupím. Na to se můžete spolehnout.“

V Západní střední chlapecké škole všechno probíhalo jako obvykle. To, že pan Kendrick od léta už nebude ředitelem, vzbudilo u většiny chlapců nevoli, ale několik málo jich to přijalo s úlevou. Pan Gordon se dále pokoušel, aby si všemi možnými prostředky získal oblibu. Nabízel bezplatné doučovací hodiny – ze kterých ovšem měli radost pouze rodiče – vůči chlapcům se choval co nejvíc kamarádsky a odpoledne se vždy ukázal při ledním hokeji. Hochům se to nelíbilo, ale nikdo se neodvážil něco namítat proti jeho účasti při hře. Pan Kendrick působil navenek klidně a dobře se ovládal. Z chlapců tušili jen ti nejstarší, co se v něm odehrávalo. Nemyslel jsem, že to tak dopadne, Pane. Stále jsem počítal s… nu, se zázrakem. Tehdy u Petra se utišil vítr. Ale u mne jsi to nechal probíhat jinak. Už jen do léta budu ředitelem Západní střední chlapecké školy. A potom … Já ale vůbec nevím, co si ode mne v budoucnosti přeješ, Pane. V tuto chvíli nejsem ani schopný o tom přemýšlet. Mohu se jen pevně držet Tebe…

Tom Joe tohoto chladného, ale slunečného zimního odpoledne vrhal toužebné pohledy ven. Tento týden přišel dvakrát pozdě na studijní hodinu a pan Kendrick ho odsoudil k tomu, že bude pomáhat slečně Grayové při práci v kanceláři. „Navíc to bude i dobrá příprava pro tvoje budoucí zaměstnání,“ řekl. A tak teď Tom Joe seděl u psacího stolu a rovnal faktury do pořadače. Této práci říkala slečna Grayová zakládání. „V posledních týdnech jsem se k tomu nedostala. Seřaď faktury abecedně a přitom dávej pozor na datum.“

Tomovi nezbývalo nic jiného než se dát do práce. To měl z toho, že v pondělí ztratil pojem o čase, když dováděl ve sněhu s dětmi ze sirotčince a s Lady Blue. A že ve středu zůstal příliš dlouho u svého nového známého pana Johnsona. Starý pán se jen pomalu zotavoval z chřipky. Byl rád, když se na něho Tom Joe přišel podívat a rozveseloval ho zážitky ze školy. Zdálo se, že Západní střední chlapecká škola mu velice leží na srdci, někdy měl Tom Joe dojem, že za tím vězí víc než jen obyčejný zájem. Vypadalo to, že panem Johnsonem opravdu otřáslo, když slyšel, že pan Kendrick bude muset přenechat své místo panu Richardu Gordonovi. Proč to tak bylo, na to ale Tom Joe nemohl přijít.

„Faktury nenaskákají samy od sebe do pořadače,“ zazněl hlas sekretářky.

Tom Joe vzdychl. „Ano, madam.“ Soustředil se na svou práci. Ostatní hrají hokej a on tu musí sedět v kanceláři. Už to jedno odpoledne bylo pro něho utrpením. Jak to má vydržet celý rok? Otevřely se dveře a vešel pan Gordon. Úsečně pozdravil, podal slečně Grayové desky a zase zmizel.

Slečna Grayová se za ním dívala a vrtěla hlavou. „On si snad myslí, že už je můj nadřízený. Ale to se mýlí.“ Odložila desky stranou a vložila do psacího stroje nový list papíru. „Na tom panu Gordonovi se mně něco nelíbí.“

Tom Joe vzhlédl. Protože v kanceláři nikdo jiný nebyl, mohla slečna Grayová mluvit jedině na něho. „Copak se vám nelíbí?“

„No, za prvé je ke mně takový úsečný, zatímco k hochům je zosobněná laskavost. Dál se mi nelíbí, jak se chová vůči vašemu náčelníkovi. Znovu a znovu zapomíná přinést své chybějící podklady. Mám téměř dojem, že to dělá úmyslně. A když tu předevčírem byl školní inspektor, tu poznamenal něco takového, že jsem z toho byla celá zaražená.“

Slečna Grayová musela mít opravdu velký odpor k budoucímu řediteli školy. Tom Joe se zeptal: „A co poznamenal inspektor?“

„Díval se na osvědčení o ukončení studia učitelského povolání pana Gordona a říkal: „To je zvláštní. Také jsem absolvoval Vysokou školu Jonathana Warda a mohl bych odpřisáhnout, že rektor Weston nikdy nedával razítko přes svůj podpis. V takových věcech byl velmi přesný a také psal velmi čitelně. Někdy jsme se až smáli jeho přesnosti.“

List papíru nebyl do psacího stroje zasunut rovně a slečna Greyová ho ještě jednou vyndala. „Je to jen takový pocit,“ řekla, „pocit, že něco není v pořádku. Ale – dost řečí. Musíme se zase dát do práce.“

Tom Joe měl dojem, že stoh faktur se vůbec nezmenšuje, ale nakonec to přece bylo hotové. S úlevou zavřel pořadač.

„Udělal jsi to moc dobře. Hodně jsi mi pomohl, Thomasi. Myslím, že bude správné, když tě teď nechám jít, abys měl čas sníst si ještě před studijní hodinou chléb se zavařeninou.“

„Děkuji vám, slečno Greyová!“ Tom Joe se nedal dvakrát pobízet. „Na shledanou.“ S těmi slovy odcházel z kanceláře do jídelny.

Tam si přisedl ke stolu, kde seděli Larry a Steven.

„Jak vidím, svůj trest jsi přežil,“ usmíval se Larry. „Zdalipak tě slečna Grayová hodně potrápila?“

„Ještě to šlo. Sice mně přidělila tu nejnudnější práci, jaká existuje, ale byla docela hovorná.“ Zakousl se do svého krajíce a s chutí žvýkal sousto. „Mňam. Jahodová zavařenina vlastní výroby.“

„Vypadá to, jako by ti slečna Grayová vyprávěla něco zajímavého,“ nadhodil Steven a vzal si z talíře poslední krajíc chleba.

„Hej, ten byl přece můj,“ stěžoval si Tom Joe.

„Máš smůlu,“ mínil Steven a ukousl sousto z krajíce. „Copak říkala?“

„Nemá ráda pana Gordona. A má podezření, že v jeho závěrečném vysvědčení nebo v … osvědčení o ukončení studia něco nehraje.“

„Cože?“ Larry i Steven rázem přestali jíst.

Tom Joe jim řekl, co vyprávěla slečna Grayová. Larry spolkl sousto a tiše pískl skrz zuby: „Kdyby měla pravdu, tak…“

„Tak by byl pan Gordon drzý podvodník,“ doplnil větu Steven.

Tom Joe přikývl. „Musíme na to přijít!“

Zvonilo a tak se ti tři vydali do třídy, aby si udělali úkoly do školy. Po večeři nešli s ostatními do společenské místnosti, ale hned odešli do svého pokoje.

„Mne ještě něco napadlo,“ řekl Tom Joe a sedl si do tureckého sedu na svou postel. „Přece víte, že občas navštěvuji pana Johnsona. On se zajímá o všechno, co se děje tady ve škole. Pořádně ho rozčililo, že má být náčelník sesazen. Když jsem jednou byl u něho v kuchyni, kam jsem pro něco šel, zaslechl jsem nějaké úryvky jeho rozhovoru s komorníkem, panem Brookem. Zaslechl jsem: ‚teď musíme zakročit‘ a něco o ‚příští schůzi‘. Jsem si jistý, že se jednalo o naši školu.“

„Tím mohli myslet příští schůzi dohlížecího spolku,“ přemýšlel Larry. „Henry přece vyprávěl, že jeho otec je rád, že je teď členem spolku také ten pan Brooke. ‚Konečně někdo, kdo není závislý na panu Stanleyovi‘, tak to prý řekl.“

„Henry myslí, že na příští schůzi má být oficiálně ohlášeno, že novým ředitelem se stane pan Gordon.“

„Myslím, že se pan Brooke přihlásí o slovo. Co jiného by pan Johnson myslel slovy: ‚teď musíme zakročit‘?“

„Ta příští schůze by mohla být zajímavá,“ domníval se Larry. „Víte někdo, kdy se bude konat?“

Jeho kamarádi vrtěli hlavami. „Škoda, ale nevíme. Můžeme se zeptat Henryho. Ten to určitě ví.“

Schůze se konala už v příštím týdnu. „V úterý odpoledne v 17.00 hodin,“ sdělil jim Henry. Tom Joe to řekl Larrymu a Stevenovi. Všichni tři se na sebe podívali. „Budeme tam také. Samozřejmě ne oficiálně. Musíme si najít nějaké místo, odkud bychom to mohli pozorovat.“ Larry to řekl nahlas a ostatní přikývli.

Schůze se konají v nějaké místnosti ve firmě pana Stanleye. Měli bychom se tam podívat.“

V úterý odpoledne o půl páté nezamířili Larry, Steven a Tom Joe do jídelny, ale tajně se proplížili přes sklep ven. „Dobře, že má jídelna okna na druhou stranu,“ řekl Tom Joe, poté co rychle přeběhli přes školní dvůr. Protáhli se křovím a dostali se na ulici. „Až náčelník přijde na to, že jsme se ulili ze studijní hodiny, skalpuje nás.“

„Toho rizika se musíme odvážit. Bude vůbec přítomný na té schůzi?“

„To netuším. Myslím, že na jeho místě bych nechtěl slyšet vlastní rozsudek smrti.“

„Naštěstí to není tak zlé. Pojďte, budeme se plížit na firemní dvůr zezadu. Jinak nás ještě přistihne vrátný.“

Tři hoši přelezli přes plot, který ohraničoval pozemek firmy. Už byla tma a rozlehlý dvůr, který se před nimi rozkládal, se nořil do matného osvětlení čtyř luceren. Bylo tam ticho a liduprázdno. Trochu vzadu byla vidět budova továrny. V oknech horního poschodí se nesvítilo, ale dole zářilo světlo ve dvou oknech. „Tam se asi bude konat schůze,“ usoudil Larry. „Tak pojďte. Ale potichu.“

Jeden za druhým se mihli přes dvůr. Zahoukala sova, krátce nato jí druhá odpověděla. „Člověče, to jsem se lekl,“ zašeptal Steven a přitiskl se ke zdi budovy. Stáli vpravo a vlevo od osvětlených oken. Když se jedno z nich otevřelo, vyděšeně ustoupili stranou. „Ta místnost je hrozně přetopená, Jake! Kolikrát vám mám říkat, že nemáte tolik přikládat?“ zazněl nahněvaný hlas pana Stanleye. „A teď nás tu nechte o samotě. Nepřeji si, aby nás v příští hodině někdo rušil.“

Tom Joe a Larry stáli těsně u okna a pozorovali, jak se místnost postupně zaplňuje přicházejícími členy spolku. „Vidím Henryho tatínka,“ šeptal Tom Joe, aby Steven věděl, jak to pokračuje. „A tady je pan Brooke. Zdá se, že náčelník tu není.“

„Pánové, vítám vás na naší mimořádné schůzi a děkuji vám, že jste se dostavili v tak hojném počtu,“ zazněl hlas pana Stanleye. „Prosím, nezlobte se, že je tady tak teplo. Jake to zase jednou myslel až moc dobře. Jak víte, bude se dnes jednat o to, abychom v přítomnosti ctěného pana školního inspektora potvrdili, že budoucím ředitelem Západní střední chlapecké školy se stane Richard Gordon. Žel, že na toto místo může nastoupit až od léta, protože jeho soukromý žák se uzdravil a on nemůže jaksi překotně opustit své dosavadní místo. Také pan Kendrick si bude moci najít novou práci.“

„To je od něho milé, že mu to dovolí,“ procedil Tom Joe skrz zuby. Larry ho napomenul tím, že položil ukazovák na ústa. Každý zvuk je mohl prozradit.

„Sestavili jsme tedy list, ve kterém je potvrzeno, že pan Richard Gordon za půl roku převezme vedení školy, a prosím vás, abyste ho podepsali.“

Pan Brooke zvedl ruku na znamení, že chce něco říci.

„Teď!“ zašeptal Tom Joe. Steven se nehlučně předklonil.

„Ano, prosím, pane Brooke?“

„Protože jsem nemohl být na posledních dvou schůzích, mám ještě dvě otázky, které bych chtěl položit panu Gordonovi, dříve než se podepíšu.“

„Ale prosím, pane Brooke. Jsem vám plně k dispozici,“ ozval se přátelský hlas Richarda Gordona.

„Na které univerzitě jste absolvoval své studium, pane?“

„Na Vysoké škole Jonathana Warda. Nachází se na předměstí Toronta.“

„A ve kterém roce jste složil závěrečné zkoušky?“

„V roce 1894, pane. Pokud chcete, můžete si prostudovat mé osvědčení o ukončení studia. V této chvíli je v kanceláři školy, viďte, pane inspektore?“

„To je pravda. Mohu potvrdit jeho správnost, protože to je teprve několik dní, co jsem ho viděl. Závěrečné zkoušky jste skládal na Vysoké škole Jonathana Warda v Torontu v roce 1894. Ale proč se na to ptáte, pane Brooke?“

„Nu, můj zaměstnavatel a já jsme zahájili pátrání, když jsme slyšeli, že se uvažuje o panu Richardu Gordonovi jako o možném budoucím řediteli školy. Dali jsme si s tím práci a jeli jsme do Toronta. Tam jsme zjistili, že jste, vážený pane Gordone, dva roky studoval na Vysoké škole Jonathana Warda, avšak potom jste byl vyloučen kvůli podvodu. Bylo nám písemně potvrzeno, že v roce 1894 neskládal závěrečné zkoušky žádný student, který by se jmenoval Richard Gordon. Tady je důkaz, gentlemani!“

Pan Brooke vyndal z kapsy vesty složený list papíru a rozložil ho na stůl. V místnosti zavládlo neuvěřitelné ticho. I tři hoši venku u okna zadrželi dech.

„Ale … to musí být omyl! Jako důkaz mám platné osvědčení o ukončení studia, pánové. Souhlasím s tím, že ho hned přinesu, abyste se o něm mohli všichni sami přesvědčit.“ Pan Gordon rychle vstal. „Uvidíte, jak rychle sprovodíme ze světa toto nedorozumění. Asi se bude jednat o nějakou záměnu s někým, kdo má zřejmě stejné jméno jako já.“

Do nastalé vřavy hlasů najednou vpadl hlas Jakeho, dlouholetého zaměstnance firmy: „Pane Stanleyi…“

„Nepřeji si žádné vyrušování, Jake! Copak jsem vám to jasně neřekl?“

„Ale vaší manželce není dobře, pane. Telefonovali z vašeho domu.“ Nyní pan Stanley vstal. „Na chvíli mě omluvte, pánové.“ Odešel z místnosti a Jake v patách za ním. V tom rozruchu nikdo nedával pozor na pana Gordona, který také opustil místnost, kde se konala schůze. „Vzal s sebou listinu pana Brookeho!“ sykl Larry. „Dobře jsem to viděl!“

Tři chlapci se neklidně rozhlíželi. „Tamhle je! Vychází z budovy firmy. Nesmí nám uniknout!“

Tom Joe vyběhl.

„Řekni to seržantovi,“ pošeptal Larry Stevenovi. „Zkusím mu odříznout cestu!“

Richard Gordon si rychle všiml, že je pronásledován. Z toho důvodu nezvolil k útěku opuštěnou silnici ven z města, ale mnohem živější cestu do města. Mohl tak rychleji zmizet mezi lidmi. Tom Joe mu byl těsně v patách. Richard Gordon byl sice stále ještě dobrý sportovec, ale s trénovaným osmnáctiletým mladíkem přece jen nemohl soupeřit. Teď ho Tom Joe dohonil. Chytil ho za paži. Pan Gordon se vytrhl, ale jeho pronásledovatel do něho strčil, až upadl na zem. Tom Joe spadl na něho. „Dejte sem ten dokument!“ vykřikl udýchaně. Najednou sebou trhl. Na jeho levé rameno dopadla rána. „Vy pacholku! Já jsem vás dobře viděla, jak jste do pána strčil!“ Tom Joe se ani nemusel ohlížet, hned poznal ten nadávající hlas. Nepatřil nikomu jinému než – paní Williamsové! Stála nad ním jako nějaký anděl pomsty se zdviženým deštníkem a zlostně se houpajícím pérem na klobouku. Naneštěstí se celá ta scéna odehrála pod svítící pouliční lampou, takže paní Williamsová mohla poznat oba muže, ležící na zemi.

„To jsou zase nějaké mravy, jaké jste se naučil u divochů!“ nadávala a nechala deštník podruhé dopadnout na Toma Joea.

„Prosím vás, přestaňte s tím, paní Williamsová,“ zalapal po dechu Tom Joe a přitiskl pana Gordona k zemi. „Tento muž je zloděj!“

„Je to pan Gordon, to vidím docela zřetelně. Já vás naučím, jak se máte chovat ke svému budoucímu řediteli!" Tom Joe zvedl ruku, aby se chránil a pokoušel se dál držet na zemi pana Gordona. Mezitím se tu zastavilo několik zvědavců, kteří pozorovali, co se odehrávalo: napůl pobaveně, napůl zděšeně.

Tentokrát dopadl deštník přesně na žebra Toma Joea. Na žebra, která se právě stihla zahojit. Trhl sebou a této slabosti hned využil pan Gordon. Vytrhl se, postavil se na nohy a dal se do běhu. „Zastavte ho!“ volal Tom Joe. Nějaký chodec se o to chabě pokusil, ale už bylo pozdě. Tom Joe právě vstával, když k němu přiběhl Larry. „Chtěl jsem mu odříznout cestu, ale uklouzl jsem na sněhu a potom jsem ho už neviděl.“

„Utíkal tamtím směrem. Rychle za ním!“ zavelel Tom Joe. Dali se opět do pronásledování a paní Williamsovou, která stále ještě hubovala, tam prostě nechali stát.

„Odbočil doleva nebo doprava?“ vyhrkl Larry.

„Tome Joe! Mohla jsem jít s kuchařkou do města. Podívej, chodím zase bez berlí!“ zazněl najednou dětský hlásek. „Proč tak utíkáte? Chcete chytit toho pána, který také tak rychle běží? Je tamhle!“ Na chodníku stálo malé děvčátko v obnošeném šedohnědém kabátě.

„Děkujeme, Lissy!“ zasupěl Tom Joe. „Hlavně to hned řekni seržantovi!“

Uviděli pana Gordona, který mezitím získal náskok. Odbočil doprava, narazil však na překážku, se kterou nepočítal: cestu mu uzavíral plot. Rychle ho přelézal, ale uvázl tam jednou nohou a spadl. Dříve než mohl vstát, dohonili ho Larry a Tom Joe. „Tentokrát už neutečete,“ přerývaně řekl Tom Joe. Pan Gordon neměl proti oběma hochům šanci. Drželi ho v železném sevření. Přesto se oběma ulevilo, když se k nim blížily rychlé kroky. Byli to Steven a seržant. „Byla tam taková malá holčička, myslím ze sirotčince, ta nám řekla, kterým směrem jste utíkali,“ vysvětloval Steven, zatímco policista hned přešel k věci.

„Co se tady konkrétně stalo?“

„Tento muž je zloděj, pane. Ukradl důležitý dokument. Má ho v pravé kapse bundy. Pozorovali jsme ho.“

Seržant sáhl do kapsy bezbranného pana Gordona a vytáhl složený list.

„Myslíte toto?“

„Ano, pane. Patří panu Brookemu a jeho obsah přivede pana Gordona do nesnází.“

„Všechno si to vymysleli, seržante!“ vmísil se do rozhovoru pan Gordon, který měl konečně tolik vzduchu, aby zase mohl mluvit. „Všechno vám vysvětlím.“

„Ovšem, vysvětlíte. Ale ne tady. Půjdeme na policejní stanici. A než tam dojdeme, toto vám zabrání v útěku.“ Vytáhl pouta na ruce. „Kromě toho vás budeme dál dobře držet.“ Ve čtyřech dovedli pana Gordona na policejní stanici, kam mezitím přišel i pan Brooke.

„Tak, pane Gordone. Teď už nic nebrání tomu, abyste začal s vysvětlováním.“

Richardu Gordonovi však jeho všechny výmluvy nakonec nebyly nic platné. Musel přenocovat ve vyšetřovací vazbě, zatímco byly odeslány spěšné dopisy, týkající se průběhu jeho povolání.

„Vy tři jste odvedli dobrou práci,“ řekl seržant Larrymu, Tomu Joeovi a Stevenovi. „Ale teď byste se měli vrátit do školy, než nám budou volat, že vás pohřešují.“

„To máte pravdu, pane,“ řekl Tom Joe. „Zameškali jsme studijní hodinu a náčelník nemá tušení, kde jsme.“

V jídelně Západní střední chlapecké školy stáli hoši kolem Stevena, Larryho a Toma Joea a poslouchali Larryho vyprávění. „Paní Williamsová namlátila… Tomovi deštníkem?“ Freddie zapomněl zavřít ústa. Tom Joe se mimovolně podrbal na levém boku. Jeho kamarád Larry se usmíval na celé kolo. „Viděl jsem to vlastníma očima. Řekl bych, že to odjakživa chtěla udělat.“

„Docela to cítím,“ přiznal Tom Joe. „Nevěřil bych, že má takovou sílu.“

„A jak to bylo dál?“

Larry pokračoval ve vyprávění a nevšiml si, že do jídelny přišli pan Kendrick, pan Davis a pan Gibbs.

„Takhle zmlknou, jen když jim někdo vypráví nějaký napínavý příběh,“ usmíval se ředitel školy. „Přitom je dávno čas, aby žáci nižšího stupně šli spát.“ Chvíli trvalo, než se chlapci natolik uklidnili, že je mohl poslat do postele. „Zítra budeme vědět víc,“ řekl. „Seržant mi právě telefonicky slíbil, že se tady staví.“

„Pokud je pravda to, co zjistil ten … pan Brooke – můžete být dál ředitelem?“ Byl to Freddie, který položil tuto otázku.

„Možná ano.“

Hoch přikývl. „Já bych byl rád,“ řekl. „Dobrou noc!“

Druhý den oznámil seržant zprávu, se kterou počítali: „Výsledek pátrání pana Brookeho a jeho zaměstnavatele byl pravdivý. Richard Gordon byl před mnoha lety vyhozen z vysoké školy a nikdy ji nedokončil. Své osvědčení zfalšoval. Nyní je obžalován pro padělání dokladů a podvod.“

„Tak – nám zůstane náčelník?“ vyhrkl Freddie do ticha. Seržant se zasmál.

„Vypadá to tak, mladý muži. Myslím, že dohlížecí spolek co nevidět svolá mimořádnou schůzi.“

Měl pravdu. Dohlížecí spolek se sešel o tři dny později – avšak ne v budově firmy pana Stanleye, ale v kanceláři ředitele školy.

Byla to dlouhá schůze, a co vše se tam projednávalo, to se chlapci nedozvěděli. Ale mezi hochy hned po schůzi kolovaly dvě informace: „náčelník tady zůstane“ a „pan Stanley vystoupil z dohlížecího spolku.“

„Dvakrát hurá!“ ulevilo se Larrymu.

Tom Joe přikývl. „Bohu buď dík,“ řekl.

Když se ředitel po té dlouhé schůzi konečně vrátil domů, jeho manželka mu otevřela dveře. „Nemusíš vůbec nic říkat,“ poznamenala s úsměvem. „ Vidím na tobě, jak to dopadlo. Ach, Jamesi, mám takovou radost!“

„Já také, Cathrine. Jsem prostě jen vděčný. Teď také vím, proč jsem celou dobu neměl žádnou představu, kde jinde by mě Pán chtěl mít. On celou dobu věděl, že mohu zůstat tady.“

„Nyní jsi také dostal ten zázrak. Měli bychom poděkovat Bohu. Hned teď, ano?“

Její muž přikývl. „Připadá mně, jako by mi náš Pán chtěl položit stejnou otázku jako Petrovi: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“

Poklekli k modlitbě, a když po chvíli zase vstali, napadlo paní Kendrickovou: „Víš, co teď udělám, Jamesi?“

„Ne, má milá. Nemám tušení.“

„Upeču jablečný koláč. A zítra s hochy uspořádáme večer, kdy se budou hrát hry, co myslíš?“

„To je velmi dobrý nápad. Už je to pořádně dlouho, co jsme měli naposledy příjemný večer.“