14. kapitola

sabello Marchová! Dej to sem!“ Kendra Sullivanová vyskočila a hnala se za svou kamarádkou, která nad hlavou držela list papíru jako nějakou loveckou trofej a zároveň se snažila vyhnout jeho majitelce. „Na obloze se ozývá naříkavý husí sten…“ recitovala Isabella, ale to už jí Kendra vytrhla papír z ruky. „Škoda. Tak jsem se chtěla dozvědět, jak to bylo dál.“ Isabella se smála a udýchaná se opřela zády o zeď. Pozorovala Kendru, která si zase sedla ke stolu a pečlivě skládala papír. „Pro koho píšeš tu básničku?“

Kendra pokrčila rameny. „To ti určitě neprozradím.“

„Možná bych ti mohla pomoci ji dodělat,“ navrhovala Isabella. „Už mě napadlo, jak:

,Na obloze se ozývá naříkavý husí sten,

talíř padá na podlahu, tříští se o zem.‘

Co tomu říkáš?“

Kendra její pokus odsoudila pohrdlivým posuňkem.

„No dobře, dobře, vidím, že to nebyl moc originální nápad. Však já určitě vymyslím něco lepšího.“

Isabella se zamračila jako nějaká herečka, až se jí na čele vytvořily vrásky a začala přecházet po pokoji. „Počkej … už to mám! Co bys říkala na tohle:

‚Na obloze se ozývá naříkavý husí sten,

z bramborového oběda zbyla spálenina jen.‘“

Hlas se jí třásl potlačovaným smíchem, zatímco Kendra vzala papír a utekla z pokoje. Když byly večer ve své ložnici, Isabella se znovu vrátila k tématu. „Tak už nám řekni, pro koho píšeš tu básničku, Kendro. Přísahám při hrobu prababičky, že to nikomu neřeknu.“

„Neměla bys přísahat,“ odpověděla jí Pen. „Stačí, když to slíbíš. Čestně řečeno, já bych také ráda věděla, proč najednou píšeš básničky, Kendro.“

Kendra stála u zrcadla a zkoušela nový účes. Teď se otočila. „Tak dobře, řeknu vám to. Ale běda, jestli prozradíte jen jediné slovo! Zeptám se svého mladšího bratra Johna, co vám mám udělat, když nebudete mlčet. V této oblasti má hodně nápadů.“

„Nic neřekneme. Čestné slovo.“

„V časopise je soutěž,“ vysvětlovala Kendra. „Má se napsat básnička na téma ‚příroda‘ a odeslat. Tři nejlepší budou nakonec vytištěny a dostanou ocenění.“

„V jakém časopise?“

„Kanadská žena. Tři sloky už mám hotové. Ale ta poslední mi nejde. Chtěla bych, aby to bylo trochu … no, romantické. Ale úplně se to nedaří.“

„Tedy, já bych nezbásnila ani dva verše,“ řekla Pen a rozvázala si stuhu z vlasů. „Ale myslím, že je dobře, že se o to pokoušíš ty.“

„Já jsem dnes odpoledne napsala na papír ty tři verše, které ti zatím chybí!“ oznamovala Isabella. Oči jí svítily bujností. „Když budeš chtít, můžeme básničku dodělat spolu. Poslední sloka by byla takhle:

‚Na obloze se ozývá naříkavý husí sten,

smutná dívka u branky stojí, přitom přede len.

Mládenec k ní běží dolů

a vzlykají oba – spolu.‘

To přece zní … neuvěřitelně romanticky, nemyslíš?“ Se smíchem se sehnula a vyhnula se tak svištícímu polštáři, který dutě narazil do dveří. „Ty jsi prostě nemožná, Isabello!“ zoufale hubovala Kendra. „Už vím, proč jsem to před tebou chtěla utajit. Škoda, že se to nepovedlo.“

„Vlastně by ses měla cítit právě tak, jako ta naříkající dívka, Isabello,“ namítla Pen. „Víš vůbec, že Robert Turner beze stopy zmizel?“

„Cože?“

„Ano. Larry mně to vyprávěl a před pár dny o tom byla zmínka i v novinách. Tajně utekl ze školy a nikdo neví, kde je.“

Isabella zavrtěla hlavou. „Ne, to nevím. Jestlipak nešel do války? Byl přece před několika týdny na té přednášce nadporučíka Hillse. Ale víte, jako opuštěná dívka se necítím. Robert byl docela hezký, ale já jsem se mezitím seznámila s jiným chlapcem. Na toho Robert nemá.“

„A jak se jmenuje tvůj nový rytíř?“

„Rick Stanley. A mohu vám říci, že vypadá prostě nepřekonatelně.“

„Opravdu se ti nezdá hrozné, že Robert najednou takhle zmizel?“ zeptala se Kendra. „Pro jeho rodiče to musí být strašné. A také pro ředitele školy a pro všechny ostatní, kteří ho znali.“

„No, samozřejmě to není dobré,“ pospíšila si s odpovědí Isabella. „Ale nakonec je už dost starý, aby se rozhodoval sám.“

Kroky na chodbě donutily děvčata, aby zmlkla. „Pst! Přichází šéfka!“ Všechny tři dívky rychle zalezly do postelí. Pen zhasla světlo.

„Na nebi bdí starý měsíc, dobrou noc všem, a víc už nic,“ šeptala Isabella a všechny tři vyprskly do polštářů potlačovaným smíchem.

„Dneska se mně asi budou zdát veršované sny. Myslíte, že to jde?“

Mnoho mil odtud se po venkovské silnici namáhavě vlekl unavený pocestný. Byla tma a nad ním zářila hvězdná obloha Ontaria. Hvězd si však Robert Turner nevšímal. Jeho oči hledaly nějaké stavení, které by mu tuto noc mohlo posloužit za přístřeší. Konečně našel, co hledal: u cesty, za skupinou mladých bříz, stála opuštěná stodola. Krátce nato tam těžce padl do sena. Tento pochod byl namáhavější, než si myslel. Ale chtěl co nejlépe zahladit svou stopu, proto dnes ráno opustil vlak. Ten ho dovezl napříč přes Saskatchewan a Manitobu až do Ontaria. Teď se dostane dál pěšky a stopem, až poslední úsek cesty do Halifaxu pojede ještě jednou vlakem. Halifax byl přístavní město. Odtamtud pluly lodě přes Atlantský oceán do Evropy. Do Anglie, aby byl přesný. A odtamtud už to nebylo daleko do Francie. Chtěl na frontu. Do války. Společně s panem Wrightem, kterého, jak doufal, brzy potká.

Se skřípáním a pískáním zastavil vlak na nádraží v Torontu. Cestující brali zavazadla a vystupovali. Někteří hned zamířili k východu, jiní byli přijati hlasitými pozdravy, další zůstali nejdřív nerozhodně stát a rozhlíželi se. K nim patřil vysoký muž v šedém cestovním plášti. „Je tady moc rušno,“ zabručel. Pozoroval dav lidí, který se postupně zmenšoval, potom vzal svůj kufr a také zamířil k východu. Venku ho přivítalo jasně svítící sluníčko. Sníh se třpytil na střechách domů. Muž se zase zastavil a rozhlížel se kolem sebe. „Devět let je dlouhá doba,“ šeptal si pro sebe. „Staré dobré Toronto se změnilo.“ Nastoupil do taxíku a řekl řidiči adresu, doufal alespoň, že ještě existuje. Ale muž za volantem jen přikývl a rozjeli se. Za několik minut zastavili před hotelem. „Tak bychom byli tady, pane.“ Taxikář vystoupil a vyndával z auta těžký kufr cestujícího. Ten zaplatil, rozloučil se, vzal zavazadlo a vešel do hotelu. Když byl o nějakou dobu později sám ve svém pokoji, nadechl se a dosedl do křesla.

Tak, Pane, nyní tedy jsem v Torontu. Ty jsi mne sem povolal. O tom jsem stále ještě přesvědčen. Ale přiznávám, že jsem trochu nervózní. Kvůli … Eveline. Možná se provdala za toho faráře a žije s ním a s pěti dětmi tady ve městě. To … není zrovna moc příjemná představa. Ale třeba ji také přesunuli na jiné místo. Potom bych ji vůbec nepotkal. Vlastně by to bylo nejjednodušší řešení? Ale je také možné, že si vzala toho … Jacka Tylera. Tehdy o ni měl také zájem. Měl obchod ve městě, to by zde také určitě bydlela. Potkal bych ji nejpozději v kostele. Co bych měl dělat v takovém případě, Pane?

Gilbert Kendrick vstal a přistoupil k oknu. Byla ještě jedna možnost, o které se ve své modlitbě nezmínil – ta byla nejkrásnější ze všech. Během jízdy vlakem si dovolil o ní tu a tam popřemýšlet. Kdyby Eveline ještě nebyla vdaná … ale ne, žena jako ona by nezůstala celé roky svobodná. Tuto možnost bych měl pustit z hlavy. Pane, já vím, měl bych Ti důvěřovat. Jako Petr jsem vystoupil z lodičky a teď začíná chůze po vodě. Je to choulostivá záležitost, ale uklidňující je to, že cesta vede k Tobě. Ty jsi mne zavolal a postaráš se o všechno. Děkuji, že tu je Tvoje ruka. Myslím, že ji budu potřebovat…

„Sestro Evie? Vy tu ještě pořád jste?“ Vrchní sestra, jejíž služba právě začala, vešla do místnosti pro personál dětského oddělení a zamračila se. „Pokud si dobře vzpomínám, už hodinu máte mít volno.“

Před otevřenou skříní stála blonďatá zdravotní sestra a třídila krabičky s léky a obvazový materiál. Přerušila práci a obrátila se k tazatelce. „Bylo tu hrozně moc práce, vrchní sestro. Tři nové příjmy v posledních dvou hodinách a to zrovna dnes, kdy tu není sestra Maggie. Už jen rychle doplním obvazový materiál a půjdu domů.“

Vrchní sestra přikývla, vzala z police jeden pořadač a zase vyšla na chodbu. Sestra Evie vešla do malé místnůstky bez oken, která sousedila se služební místností. Zde byly v policích úhledně urovnány lahvičky s léky, obklady, gázové obvazy a co jiného ještě bylo potřeba v ošetřovně. Z nejvyšší police sundala roli gázy a najednou v té maličké komůrce strnula. Dveře do místnosti pro personál se otevřely. Zazněly hlasy, z nichž jeden patřil primáři profesoru dr. Cunninghamovi. Druhý hlas … srdce sestry Evie začalo rázem prudce tlouci. Ne, to není možné. Musím se mýlit. To prostě nemůže být pravda. Napjatě naslouchala.

„Tak tady je tedy vaše bývalé působiště, milý Kendricku. V téhle místnosti jste už také seděl u psacího stolu.“

„Ovšem. Já si na to ještě dobře vzpomínám.“ Kendricku. Jmenoval ho Kendrick. Sestra Evie opatrně nahlédla mezerou mezi dveřmi. Primář k ní stál zády, jeho host šikmo proti němu. To je on! To je Gilbert Kendrick! Co tu dělá? Tiše ustoupila o krok dozadu, aby ji neviděli. Srdce jí v prsou bušilo jako kladivo. Gilberta Kendricka neviděla devět let. Devět let – bleskurychle počítala dál – tři měsíce a … dvanáct dní, aby to bylo přesné. Měl přece vlastní ordinaci v Calgary. Kde se tu najednou vzal?

„… já už jsem s tím ani nepočítal, že mi vyhovíte,“ zazněl opět hlas jejího šéfa. „Určitě nebylo lehké zorganizovat zástup, viďte?“

„Úplně lehké to nebylo. Ale potom jsem přece někoho sehnal. Doktor Bell působí důvěryhodně a o mé pacienty se bude dobře starat.“

„Ve vašem městě na Divokém západě asi neužijete moc klidu, co? Vypadáte unavený. Zdá se, že už je to nějaká doba, co jste naposledy spal celou noc.“

Sestra Evie se musela mimovolně usmát. Zkušené oko jejího šéfa hned poznalo, jak se kdo cítil. Před ním se těžko dalo něco utajit.

„Měli jsme v Calgary silnou vlnu chřipky. Díky Bohu, nyní už ustává. V posledních týdnech jsem byl opravdu velice zaměstnaný. Ale zato tady budu mít nerušené noci.“

„To doufáme. Ale pojďte, Kendricku, ukážu vám naše nejnovější vymoženosti…“ Páni odešli z místnosti pro personál a jejich hlasy se ztrácely na chodbě. Sestra Evie opatrně otevřela dveře maličké komůrky a vešla do místnosti, která byla teď prázdná. Mechanicky dala do skříně balení gázových obkladů. Mechanicky zavřela dveře skříně. Chvíli zůstala nehnutě stát. Opravdu se jí to nezdálo? Zhluboka se nadechla. Její srdeční puls se pomalu zase uklidnil. Ne, nezdálo se jí to. Viděla Gilberta Kendricka na vlastní oči. Opustila služební místnost a vešla na chodbu. Když se ohlédla, po obou lékařích už nebylo vidu ani slechu. Nastala příhodná chvíle odejít z nemocnice.

Eveline Jonesová, které v nemocnici říkali sestra Evie, jela jednu stanici tramvají a poslední část cesty domů šla pěšky. Když došla do svého malého bytu, unaveně usedla do křesla. Byla to namáhavá směna. Dobře, že zítra už tam zase bude Maggie. Co by asi řekla, kdyby slyšela, že Gilbert Kendrick je tady v Torontu? Gilbert Kendrick… Eveline vstala a šla k oknu. Už se stmívalo, ačkoliv bylo teprve odpoledne. Gilbert Kendrick a ona pracovali před devíti lety společně v nemocnici. Zpočátku ho znala jen zběžně, protože působil na jiném oddělení. Ale potom ho přeložili na dětské oddělení a od začátku si dobře rozuměli. Dalo se s ním dobře spolupracovat, nikdy nevyžadoval oslovení „pan doktor“, jak to chtěli někteří jeho kolegové. Kromě toho si udělal čas na malé pacienty. Nejvíc na něm měla ráda to, že mu druzí lidé opravdu leželi na srdci. Neviděla ho jen během směn, ale také v neděli v kostele. Nejdřív tam nechodil, ale později nechyběl ani na jedné bohoslužbě. Co se jí ještě na mladém lékaři líbilo, bylo to, že se nenechal zastrašit jejich bývalým šéfem. Nikomu nenadržoval. Chudé pacienty ošetřoval zrovna tak jako ty, kteří měli mnoho peněz. Primáři se to nelíbilo, ale Gilbert se odvážně držel svého stanoviska. Když měl v jejích očích někdo křesťanský přístup, pak to byl Gilbert Kendrick.

Eveline se odvrátila od okna. Zatopila v krbu a rozsvítila lampu. Přinesla si deku a pohodlně se uvelebila ve svém křesle. Bezmyšlenkovitě se dívala do plápolajících plamenů.

… Netrvalo dlouho a Gilbert se jí zeptal, zda by s ním chtěla jít na koncert. S tlukoucím srdcem svolila. V jejích vzpomínkách to byl jeden z nejkrásnějších večerů, jaký kdy prožila. O týden později ji pozval na večeři do hotelu. Vyprávěl jí ze svého dětství, o tom, jak jeho rodiče záhy zemřeli, a o tmavé škole, kterou navštěvoval se svým bratrem. Na studium si vydělal nesčetnými vedlejšími zaměstnáními. Jeho strýček nepravidelný kontakt s ním a jeho bratrem nakonec úplně přerušil. „To pro vás… totiž pro tebe muselo být velmi těžké,“ řekla soucitně. „Bez své víry bys to určitě nezvládl. Jak … ses vlastně stal Božím dítětem?“

Gilbert prstem obkresloval vzor na ubrusu. A potom dal onu závažnou odpověď, která rázem zničila veškeré Eviiny plány do budoucna: „Víš, s Bohem nemám mnoho do činění. Nejsem … Jeho dítě, jak tomu říkáš. Sice věřím, že existuje Bůh, ale zdá se mi, že se o mě zatím příliš nestaral. A proto se ani já nestarám o Něho.“

„Ale chodíš přece každou neděli do kostela.“

Gilbert se usmál svým neodolatelným úsměvem. „Chodím tam, protože tam potkávám tebe. Pro tebe Bůh asi znamená mnoho, viď?“

„Ano. Čestně řečeno, znamená pro mne všechno. Vůbec si neumím představit život bez Boha. Jeho Syn Ježíš zemřel za mé hříchy. Opravdu nevěříš, že Ho potřebuješ jako Zachránce?“

„Ne. Boha, který dopouští tolik zlého, nepotřebuji.“

O čem ve zbytku večera hovořili, to už nevěděla. „Gilbert není křesťan. A ani se nemíní jím stát,“ to bylo vše, co jí vířilo hlavou. Když konečně doma ležela v posteli, nemohla usnout. Nemohu si vzít někoho, kdo není křesťan. To je v Bibli jasně napsané. Na mysl jí přicházely verše, které znala od dětství:

„Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“ A: „Jaký je podíl věřícího s nevěřícím?“ Nikdo nemusel Evelině říkat, co má dělat. Přesto se proti tomu v duchu bránila: Třeba se ještě někdy obrátí. Možná mu přitom mohu pomoci. Prožil tolik těžkých věcí. Když mu teď řeknu, že se s ním už nebudu setkávat, určitě si to vyloží jako důvod, aby obžaloval Boha. Chci se s ním dál setkávat! Proč jsme se vůbec seznámili, když si ho nakonec nemohu vzít?

V dalších dnech nedokázala myslet na nic jiného. Gilbertovi se vyhýbala, ale v pátek ji oslovil: „Zítra mám noční službu. Co kdybychom se dopoledne setkali a prošli se v parku?“ Srdce jí začalo tak rychle bít, až si myslela, že to musí slyšet i on. Ale najednou se v jejím nitru rozlil takový zvláštní pokoj, jaký dosud ještě nezažila. Věděla, že je jen jedna odpověď, jakou mu může dát. „Ne, Gile, já … já nemohu.“

„Máš nějaký jiný plán?“

„Ne. Já … je to kvůli tomu, co jsi řekl minulou sobotu.“ Tak opatrně, jak bylo možné, mu vysvětlila, proč se s ním už nemůže setkávat.

Gilbertovi bylo, jako by spadl z mraků. „Neber to tak vážně,“ řekl. „Nikdy ti nebudu bránit chodit do kostela. Jsi šťastná se svou vírou a má to tak zůstat. Ale pro mne to není.“

Stálo ji velké přemáhání zůstat pevná, ale věděla, že to tak musí být. „Ne, Gile, nefungovalo by to. Takové spojení mezi námi si Bůh nepřeje.“

Když Gilbert zjistil, že ji nepřemluví, nakonec odešel. Ale výraz neporozumění a také zranění v jeho očích ji pronásledoval po celé měsíce.

Eveline vstala, aby přiložila další poleno. Myšlenka, že udělala, co bylo správné, byla na začátku jen slabou útěchou ve srovnání se ztrátou, kterou cítila. Její všední dny bývaly pestré a napínavé, nyní působily fádně a šedivě. Gilbert změnil plán svých služeb, aby s ní nemusel stále spolupracovat. Do kostela přestal chodit úplně. Její kolegyně Maggie byla jediná, která věděla, že mezi nimi „něco bylo“. Jednou se na to opatrně zeptala, a když jí Evie vysvětlila, že to je pryč, jenom nechápavě zavrtěla hlavou. „Ty jsi odmítla muže, jako je Gilbert Kendrick? Jsi úplně při smyslech? Je to výborný lékař, je zdvořilý a vzdělaný, nekouří, nepije a ty ho odmítneš, protože není dost zbožný? Milá Eveline, myslím, že s tebou něco není v pořádku.“ Když Gilbert nakonec dal výpověď, aby si otevřel lékařskou praxi v Calgary, byla to pro ni úleva. Netrvalo to dlouho a jiní muži dali najevo svůj zájem o ni. Patřil k nim mladý farář a Jack Tyler. Ale ani jeden z nich neměl úspěch. Prostě nebyli jako Gilbert Kendrick.

„Co mám teď dělat, Pane Ježíši?“ šeptala Evie. „Nejlepší asi bude, když se mu budu vyhýbat, že?“

V nejbližších dnech se dal tento záměr dobře uskutečnit. Gilbert navštěvoval společně s profesorem Cunninghamem lékařský kongres a Eveline ho vůbec neviděla. To se však změnilo, když jednoho dne navštívila svou přítelkyni Lillian. Lillian a její muž Rob měli tři děti: Louisa a Janice byly ve věku teenagerů, zatímco Benjaminovi bylo teprve šest let. Evie trávila mnoho času s touto šťastnou rodinou a také dnes měla radost z jejich pozvání na večeři. „Doprovodíš nás teď do kostela, mami?“ zeptala se Louisa, když odnášela svůj talíř. „Přece víš, že Kellyovi pozvali všechny mladé.“

„Bojím se, že to nepůjde, miláčku. Tatínek se dnes vrátí domů pozdě a víte přece, že Benjamin má horečku. Nechtěla bych ho nechat samotného.“

„Ale, mami! Přece jsi řekla, že můžeme jít. Lavinia ve škole vyprávěla, že Kellyovi pozvali jednoho hosta a že potom budou koláče.“

„Je mi to opravdu líto, děvčata. Ale…“

„Já bych vás tam mohla doprovodit,“ navrhla Eveline. „Co na to říkáte?“

„Ano! Půjde to, mami?“

„Ale někdo pro vás zase bude muset dojít. To budeš jen chodit sem tam, Evie.“

„Víte co? Já tam prostě zůstanu a potom půjdeme společně nazpět. My dvě si popovídáme jindy, co myslíš, Lillian?“

„Když budeš tak hodná … Nerada bych děvčata připravila o tento večer. Je hloupé, že Rob musí zrovna dnes večer tak dlouho pracovat.“

Eveline se vydala v tom chladném prosincovém večeru na cestu s Louisou a Janicí. Ve světle pouličních lamp bylo vidět jednotlivé sněhové vločky a dech chodců tvořil malé obláčky páry.

„Tady uvnitř je pěkně teplo,“ řekla Evie, když vstoupily do shromažďovací místnosti. Děvčata hned běžela ke svým přítelkyním, zatímco Eveline si sedla do poslední řady. Pan Kelly pozdravil mladé. Evie dobře znala jeho i jeho ženu. Nějaký čas pracoval jako lékař v nemocnici, ve které byla stále ještě zaměstnaná. Později převzal lékařskou praxi doktora Campbella. Po pozdravu se pan Kelly pomodlil, potom zazpívali několik písní a byl přečten text z Bib-le. „Škoda, že dřív se také nekonalo něco takového,“ přemýšlela Evie, zatímco poslouchala výklad pana Kellyho. Zazpívali ještě jednu píseň a potom byl ohlášen host, o kterém Louisa mluvila. Příštích dvacet minut byla Eveline ráda, že sedí v poslední řadě a napůl schovaná za sloupem. Neboť ten host nebyl nikdo jiný než – Gilbert Kendrick.

„Chtěl bych vám představit svého bývalého kolegu ze studií, kterého jsem předevčírem potkal po … kolik je to let, Gile?“

„Bude to patnáct let.“

„Po patnácti letech zde na lékařské konferenci v Torontu. Jmenuje se Gilbert Kendrick a trochu mně vyprávěl o svém životě. Zvláště o jedné události, která se stala před pěti lety. Prosil jsem ho, aby ten zážitek sdělil vám všem. Srdečně tě vítáme, Gile, a jsme rádi, že jsi nás dnes večer navštívil!“

Eveline se schovala ještě dál za sloup, aby se nedostala do zorného pole Gilberta Kendricka. Zároveň s tlukoucím srdcem naslouchala jeho vyprávění. Mluvil krátce o letech, strávených v Torontu, potom o svém přesídlení do Calgary, kde si otevřel vlastní lékařskou praxi. Zmínil se o svém bratrovi, který tam také bydlel a který byl už dávno křesťanem, který mu znovu a znovu připomínal, že potřebuje Ježíše Krista jako Zachránce. Celá léta tato upozor-nění ignoroval. „Ale to se jednoho dne změnilo, poté co jsem měl rozhovor s jedním třináctiletým hochem. Tento chlapec vyrůstal bez rodičů, a přesto byl pevně přesvědčen, že Bůh je dobrotivý. Neobžalovával Boha, prostě Mu důvěřoval. Řekl mně: s Josefem v Egyptě to přece bylo také tak. Nejdřív všechno vypadalo hodně špatně a nakonec to bylo dobré. Nato jsem začal číst v Bibli. Nejdřív příběh o Josefovi, pak Žalmy a nakonec Evangelia. Bylo mi jasné, že jsem hříšník, že Pán Ježíš za mě musel trpět a dokonce zemřít. Nakonec jsem Ho přijal za Spasitele a teď s Ním už pět let žiji. Chtěl bych vám dodat odvahu, abyste druhým vyprávěli o vašem Spasiteli. Mne přivedl třináctiletý chlapec k tomu, abych začal číst Bibli. Kdo ví, co Pán Ježíš chce působit skrze vás.“

Gilbert je křesťan. Už pět let. Nějak tomu … vůbec nemohu věřit. Sice jsem se za to často modlila, ale nikdy jsem s tím opravdu nepočítala, že se to stane. Co mám dělat teď, Pane Ježíši? Co když mne teď pozdraví?

Pan Kelly ukončil hodinu s mladými modlitbou, potom se servírovaly koláče, cukroví a kakao. V místnosti se brzy ozývala veselá změť hlasů. A potom se stalo to, čemu se nedalo vyhnout: paní Kellyová uviděla Evii a zamávala na ni. Ve stejnou chvíli se Gilbert podíval směrem k ní. Jejich zraky se na zlomek vteřiny setkaly. „Pojďte, má milá. Louisa mně už vyprávěla, že jste dnes přišla jako doprovod. Jak je to pěkné, že děvčata nemusela zůstat doma.“ Paní Kellyová jí podala koláče a kakao a bavila se s ní, zatímco se Eveline kradmo dívala ke Gilbertovi, který rozmlouval s panem Kellym. Byla ráda, že má několik minut času. Když oba pánové nakonec přecházeli kolem ní, její puls se už napůl uklidnil. „Smím ti představit slečnu Jonesovou, Gile? Nebo – počkej, ty jsi přece také nějaký čas pracoval v nemocnici u svatého Jana, ne? Možná se už znáte?“

„Ovšem, známe se, jen jsme se mnoho let neviděli. Dobrý večer, Eveline!“ S těmito slovy jí podal ruku.

„Gilberte. Je pěkné … tě vidět.“ Její úsměv se podařil jen napůl a rychle se zadívala jinam. Oči se jí zastavily na jeho pravé ruce, ve které teď zase držel talířek s koláči. Nemá snubní prsten. A usmívá se ještě tak neodolatelně jako tehdy. Najednou jí začalo prudce tlouci srdce. A byla jí jasná jediná věc: musí pryč odtud. A to co nejrychleji. Krátce vzhlédla a pokynula třem dospělým: „Bylo to … velmi pěkné, že jsem s vámi mohla prožít tento večer. Ale … teď musím doprovodit obě děvčata domů. Lillian mne prosila, abych dala pozor, aby se nevrátily příliš pozdě.“ Její úsměv se podobal spíš grimase, ale s tím se nedalo nic dělat. „Na shledanou!“

V neděli potkala Gilberta znovu. Předsevzetí, že se mu vyhne, se nedalo uskutečnit, protože on si zřejmě předsevzal opak toho. Šel k ní a přátelsky ji pozdravil. Evie byla ráda, že Lillian a Rob stáli nablízku a že se účastnili krátkého rozhovoru, který následoval.

V pondělí ji Gilbert potkal, když šla odpoledne z nemocnice k zastávce tramvaje. Měla skloněnou hlavu, protože jí ledový vítr vál sněhové vločky do obličeje a málem by se s ním srazila. „Ó, … promiňte, pane,“ řekla rychle a chtěla pokračovat v cestě.

„Mohu tě doprovodit domů?“

Při zvuku toho hlasu vzhlédla. „Gilberte! Já jsem tě vůbec nepoznala.“

„Ano nebo ne?“

„Co tím myslíš? … Aha. A-ano … můžeš.“

V tramvaji seděli naproti sobě. Mluvili o počasí a jiných nedůležitých věcech. Eveline cítila, jak se uvolňuje její napětí. Když tramvaj zastavila, vystoupil s ní a doprovodil ji domů. „Zdržíš se v Torontu delší dobu?“ zeptala se.

„Ano. Profesor Cunningham mně chce v nemocnici ukázat nějaké věci a já bych chtěl navštívit staré známé.“

Přikývla. „Ano, tak … ti tady přeji pěkný pobyt. Děkuji, že jsi mne doprovodil domů.“

„Rádo se stalo. Máš zítra zase ranní službu?“

„Ano. Proč se ptáš?“

„Protože by mohlo být dobré, kdybych tě pak ještě jednou doprovodil domů. Na shledanou, Eveline!“ S těmi slovy se otočil a odcházel.

Přivádí mne do zmatku zrovna jako před devíti lety. Mám jít zítra domů jinou cestou, Pane Ježíši? Na druhé straně to bylo docela pěkné, zase si s ním jednou popovídat. Vlastně to bylo dokonce velmi pěkné…