13. kapitola

iž další den byla ředitelova důvěra vystavena nové zkoušce. Když si odpoledne vyšel na krátkou procházku – což se nestalo už několik týdnů – narazil na Johna Malého vlka, který seděl pod stromem na zemi a trhal na kousky zvadlý javorový list. Zastavil se. „Co tu děláš, chlapče? Není ti trochu zima, když takhle sedíš na zemi?“

Chlapec ustrašeně vzhlédl a váhavě vstal. Doktorova bratra znal, vždyť to nebylo tak dávno, co strávil několik dní v jeho domě. „Dobrý den, pane,“ odpověděl váhavě. „Já … já tady prostě jen tak jsem.“

„Prostě jen tak,“ opakoval pan Kendrick a zkoumavě se na něho díval. „Pokud si správně vzpomínám, tak nemáš chodit venku úplně sám, ne?“

Indiánský chlapec se rozpačitě díval na zem. „Vlastně … to tak vůbec není,“ vyhrkl. „Já tu nejsem prostě jen tak. Já jsem…“

„Utekl?“

Hoch přikývl. Pan Kendrick potlačil povzdech. Vím, co jsem Ti slíbil, Pane. Že když mně ještě jednou pošleš do cesty Johna Malého vlka, pak se o něho postarám. Jen jsem nečekal, že mne tak rychle vezmeš za slovo…

Znovu obrátil svou pozornost k chlapci. „Neslíbil jsi mému bratrovi, že už neutečeš?“

„Ano, pane. Ale dnes … dnes nařídila slečna Mayhouseová, že mám pomáhat kuchařce. Měl jsem loupat brambory a dělat podobné věci.“

„Co je na tom tak hrozného?“ Oči Malého vlka jiskřily rozhořčením. „To je ženská práce, pane! Žádný indián by nic takového nedělal. A potom mně ještě spadla na zem sklenička, když kuchařka odběhla do sklepa a tu…“

„… jsi utekl,“ dokončil větu pan Kendrick.

„Ano. Nejdřív mě to bavilo, ale teď už ne. Protože jsem přece slíbil, že už to nikdy neudělám, a protože slečna Kendra řekla, že mně Pán Ježíš pomůže vydržet, když se mně něco nebude líbit. Ale na to jsem v té kuchyni vůbec nemyslel. Byl jsem jen rozzlobený na slečnu Mayhouseovou a na kuchařku.“

„A jaké máš další plány?“

Hoch se na něho nejistě podíval. „Slečna Kendra říkala, že když něco provedu, tak se mám pokusit dát to zase do pořádku. Myslím, … že se musím vrátit do sirotčince. A musím říci kuchařce a slečně Mayhouseové, že mně to je líto a že bylo špatné, že jsem utekl.“

„Měl bys něco proti tomu, kdybych šel s tebou?“

Díval se na indiánského chlapce, který s touto nabídkou nepočítal. „Ne, pane. Myslím, že bych proti tomu nic neměl. U slečny Mayhouseové je totiž na návštěvě její přítelkyně. Ta mě také nemá ráda. Nosí klobouk s velkým perem.“

„Už vím, koho tím myslíš, hochu. Teď tě teprve nenechám jít samotného. Když se někdo odváží jít do lvího doupěte, musejí být nejméně dva.“

John Malý vlk dobře nerozuměl poslední větě, ale stačilo mu, že vedle něho šel ředitel školy. Sice ho neznal tak dobře jako doktora, ale nezdál se tak přísný, jak si myslel.

V sirotčinci Malý vlk vykoktal svou omluvu. Slečna Mayhouseová na něho přitom shlížela dolů jako sokol, žádostivý kořisti, zatímco paní Williamsová bručela něco o tom, že „tito divoši se mají nechat tam, kam patří.“ Ale nebylo to tak hrozné, jak si myslel, protože na rameni cítil povzbuzující dotek ředitelovy ruky. Když potom pan ředitel požádal slečnu Mayhouseovou o rozhovor, zanechal tu chlapce, kterému se očividně ulevilo a který šel kajícně za kuchařkou do kuchyně.

„Nabídl jsem slečně Mayhouseové, že přijmu Johna Malého vlka do školy místo Phila Blakeho.“

Cathrine se překvapeně podívala na svého muže. „To že jsi udělal? Jak je to krásné pro toho chlapce, Jamesi! V těch několika dnech, kdy tu byl, si opravdu našel místečko v mém srdci. Co na to říkala slečna Mayhouseová?“

„Souhlasí s tím. Zdá se, že je opravdu šťastná, že se chlapce zbaví.“

Paní Kendricková přistoupila k oknu, u kterého stál její manžel a díval se na školní dvůr. „Kdo za něho bude platit školné?“

„Dostali jsme opravdu velkorysý dar od nového člena dohlížecího spolku. Od nějakého pana Brookeho. Výslovně řekl, že o těchto penězích mohu rozhodovat já. Vystačí na školné až do léta a dál uvidíme.“

„Pan Stanley z toho ovšem vůbec nebude mít radost.“ Paní Kendricková ze strany ustaraně pohlédla na svého muže.

„Já vím. Ale nejde mně z hlavy biblické místo z Matoušova evangelia: „Kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.“ Čestně řečeno, je mně asi tak jako Petrovi, který opustil vcelku bezpečný člun a odvážil se jít po vodě. Kdybych si nebyl úplně jistý, že mě volá Pán Ježíš, nerozhodl bych se takto. Teď všechno záleží na Něm.“

Nejbližší schůze dohlížecího spolku se konala v pátek. Pan Kendrick se uvnitř ozbrojil na to, co ho čekalo, a vyslal k nebi naléhavou modlitbu, když vstupoval do místnosti. Počítal s výtkami pana Stanleye a jeho „nevolníků“, jak jim v duchu říkal, ale ne s narážkami od svého bývalého spolužáka Richarda Gordona na Robertovo zmizení. Když potom přišla řeč na Phila Blakeho, který po Vánocích odejde ze školy, nastala opravdu ožehavá situace. „Jeden můj přítel si přeje, aby jeho syn změnil školu a začal chodit na Západní střední chlapeckou školu, a já jsem mu řekl, že to půjde, protože se právě uvolní jedno místo. Ten hoch pochází z rodiny s výbornou pověstí a předpokládám, že nikdo proti tomu nebude nic namítat,“ oznámil pan Stanley. Rozhlédl se kolem sebe a nečekal nic jiného než spokojená přitakávání.

„Je mi líto, pane Stanleyi, ale obávám se, že váš slib byl trochu unáhlený. Místo Phila Blakeho už je obsazeno.“ Při řeči pana Kendricka všichni zpozorněli.

„Už je obsazeno? Aniž byste mně to oznámil?“

„Pokud si vzpomínám, obsazení místa ve škole nebylo až dosud nikdy závislé na vašem souhlasu, pane Stanleyi. Záleží pouze a jedině na posouzení ředitele školy.“

Předsedovi dohlížecího spolku naběhla na čele dobře viditelná žíla.

„A koho jste dosadil na uvolněné místo?“ zeptal se hlasem, který ovládal jen s námahou.

„Jednoho chlapce ze sirotčince. Jmenuje se John Malý vlk. Je to syn kanadského lovce a jeho indiánské ženy. Oba rodiče přišli o život při nehodě.“

V místnosti zavládlo veliké ticho. „Vy … chcete dát přednost indiánskému chlapci a vzít ho do školy?“ zahřměl najednou pan Stanley. „Čekáte snad, že si to nechám líbit? Můj syn nebude vyučován společně s nějakým divochem, pane Kendricku. Vy s tím snad souhlasíte, pánové?“

Ozývaly se polohlasné, hlavně nespokojené komentáře, jen Henryho otec se jich neúčastnil. Pan Brooke, velkorysý dárce, dnes nebyl přítomen. Pan Kendrick nakonec vstal a zvedl ruku: „Prosím, uklidněte se, gentlemani.“ Čekal tak dlouho, až umlkly všechny hovory a potom pokračoval: „Měl jsem příležitost poznat toho hocha osobně. Bylo pro něho těžké zvyknout si na život ve městě, ale rád bych mu dal možnost, aby z něho něco bylo. Jeho školní výsledky jsou bezvadné. Prosím vás, v klidu to rozvažte a třeba se sami podívejte do sirotčince a promluvte s ním. Prosím vás, dejte tomu chlapci šanci. A teď bude asi nejlepší, když tuto schůzi ukončíme. Pokud s tím souhlasíte, setkáme se zase za týden. Na shledanou, gentlemani!“

„Emoce se po jeho řeči uklidnily a komentáře jako „Nad tím hochem by se neměla předem lámat hůl“ a „Možná bychom se s ním opravdu měli seznámit“ dávaly řediteli trochu naděje. Místnost se postupně vyprázdnila. Pan Stanley odcházel poslední. „Neměl byste mne podceňovat, pane Kendricku,“ bručel rozezleně. „Vím, jak si získám na svou stranu celé město. Vy jste byl ředitelem už hodně dlouho.“

Už se stmívalo, když pan Kendrick vyšel z místnosti spolu s rozzuřeným panem Stanleyem a vydal se na cestu domů.“ Půda pod mýma nohama se velmi houpe, Pane,“ modlil se tiše. „Chodit po vodě je těžší, než jsem si myslel. Ale Ty jsi mne zavolal a proto půjdu dál. Ale bez Tebe to nedokážu.“ Předhonil mladou ženu a zastavil se, když ve světle pouliční lampy poznal, že to je Kendra Sullivanová. „Dobrý večer, slečno Kendro.“

Dívka sebou lehce trhla. „Ach, to jste vy. Dobrý večer, pane Kendricku!“ V jejím hlase byla slyšet úleva. „Slyšela jsem za sebou kroky a měla jsem strach, že je to možná nějaký cizí muž, který jde za mnou.“

„Souhlasila by s tím vaše maminka, že tady chodíte takhle potmě? Divím se, že to slečna Merrylová dovolí.“

„Maminka by s tím vůbec nesouhlasila, pane Kendricku. A slečna Merrylová asi také nepočítala s tím, že mě nákupy a obstarávání zdrží tak dlouho. Ale teď už to nemám daleko.“

„Pokud proti tomu nic nemáte, doprovodím vás ke škole.“

Opět na něho vděčně pohlédla. „To by bylo velmi milé, pane. Předtím bylo na ulici několik kluků, … které bych nechtěla znovu potkat.“

Ředitel školy přizpůsobil tempo chůze děvčeti. „Dobře, že jsem vás potkal,“ začal zase rozmluvu, „protože jsem vám chtěl říci, jak jsem rád, že se staráte o Johna Malého vlka. Vyprávíte mu věci z Bible a mám dojem, že si to hoch opravdu bere k srdci. Jste pro něho dobrým příkladem, slečno Kendro.“

Mladá dívka se rozpačitě dívala k zemi. „Je od vás hezké, že to říkáte, pane, ale … kdybyste byl ve škole dnes v poledne, myslel byste si o mně něco jiného.“

„Opravdu? Copak se stalo?“

„Měla jsem na starosti oběd a tu … se něco nepodařilo. Maso se připálilo a z brambor se vyvařila všechna voda, takže jsem je jen stěží vyškrabala z hrnce.“

„Co vás tak rozptýlilo? Zase jste si četla?“

„Ne, pane, tentokrát ne. Já jsem … já jsem zkoušela napsat báseň.“

„Báseň?“

„Ano, pane. V časopise ,Kanadská žena‘ je básnická soutěž. Ráda bych se jí zúčastnila, a když jsem dnes stála v kuchyni, najednou jsem dostala dobrý nápad. Zbásnila jsem tři sloky – a potom přišla do kuchyně slečna Merrylová. Hrozně hubovala.“

„V tomto případě na to měla právo, nemyslíte?“

„Ano, pane, já vím. Ale bylo to přesto strašné, být takovým nejemným způsobem přivedena z říše poesie zpátky do skutečnosti. A ještě k tomu šlo o moji první básničku. To, co říkala slečna Merrylová, neznělo vůbec poeticky.“

Ředitel se usmíval. „To si umím představit. Byla to čistá próza. Ale – abych se ještě jednou vrátil k tomu, o čem jsme hovořili předtím: To, co děláte pro Johna Malého vlka, je opravdu hodnotné. Co se týká vaření, čtení a básnění, i vy se ještě naučíte dělat všechno v pravý čas. Tím jsem si jistý.“

Kendra se nesměle usmála. „Myslíte si to opravdu? V budoucnosti se rozhodně budu snažit, to jsem slečně Merrylové slíbila.“

Došli ke škole v Highgrovestreet a Kendra se rozloučila se svým průvodcem. „Moc vám děkuji, že jste šel se mnou, pane. A – prosím vás, neřeknete to nikomu, viďte?“

„O té nehodě v kuchyni?“

„No, … to také, ale vlastně jsem myslela … o té básni. Vaší manželce to můžete říct, ale jinak nikomu. Ani maminka ještě neví, že jsem začala psát básně.“

Ředitel školy se musel opět usmát. „Slibuji, slečno Kendro. Kromě mé ženy se to nikdo nedozví.“

Rozběhla se nahoru po schodech ke vchodu. Nahoře se ještě jednou otočila. „Když ta báseň bude vytištěna, ukážu vám ji,“ zavolala polohlasně. „Dobrou noc!“

Když si pan Stanley něco předsevzal, pak se zpravidla postaral o to, aby to udělal hned. Ve svém závodě byl znám a vážen pro svou činorodost, kterou nesporně docílil dobrých výsledků. Ale momentálně nebyla jeho pozornost upřena na firmu, ale na ředitele Západní střední chlapecké školy. Musel tomu panu Kendrickovi vymezit jeho hranice, a byl si jistý, že se jeho plán podaří. Okolnosti byly tak příznivé jako nikdy předtím. Pan Kendrick nemohl tentokrát v soutěži o stipendium vykázat žádný úspěch, žák Robert Turner byl stále nezvěstný, školní inspektor poukázal na závažné nedostatky a teď ještě má být do školy přijat indiánský hoch! Pan Stanley zavrtěl hlavou. Pan Kendrick přece musel vědět, jaká bude reakce na toto oznámení. Proč úmyslně dává v sázku své místo? Kdyby byl čestný, musel by přiznat, že na ředitelově vyučování nebylo nic, co by si zasloužilo byť nejmenší výtku. Dokonce pochyboval o tom, zda s ním Richard Gordon dokáže udržet krok. O to však v tuto chvíli nešlo. Jednalo se o to, proměnit Západní střední chlapeckou školu v elitní internát, ve školu, která by mohla soupeřit s institucemi vybraného jména na východě. A v cestě mu při tom stáli ředitel a především tento indiánský chlapec.

Když paní Kendricková v pondělí ráno nesla domů noviny, padl její pohled na nadpis článku:

Když otevřela noviny, četla o řádek níže: Jakému vlivu budou v budoucnu vystaveny naše děti? Nevěřícně vzhlédla od novin. „Jamesi? Pojď se podívat! To … to nemůže být pravda, co je tady napsáno!“ Podala mu noviny a pozorovala, jak se svaly na bradě jejího muže napínaly, zatímco četl článek. „To je pomsta pana Stanleye,“ řekl konečně a pomalu odložil noviny na kuchyňský stůl. „S něčím takovým jsme měli počítat.“ Jeho žena si článek také přečetla. „Myslí, že je to tvoje vina, že Robert utekl?“ ptala se nechápavě. „Představují tě tu jako úplně neschopného ředitele, Jamesi. To je…“ chyběla jí slova. „Matka Johna Malého vlka je tu popsána jako ‚příslušnice krvežíznivého pohanského národa´ a samotného chlapce označují za ,polodivokého a necivilizovaného‘!“ Zavrtěla hlavou. „Proč pan Stanley dělá něco takového?“

CALGARSKÝ DENNÍ HLASATEL

29. listopad 1915

Skandál v našem městě:

ředitel přijal na Západní střední

chlapeckou školu indiánské dítě!

CALGARSKÝ DENNÍ HLASATEL

29. listopad 1915

Skandál v našem městě:

ředitel přijal na Západní střední

chlapeckou školu indiánské dítě!

Její muž kolem ní položil paži. „Chce se stůj co stůj prosadit. K tomu je mu každý prostředek dobrý. Zní to téměř tak, jako kdyby tento text psala paní Williamsová. Přitom je autorem Jonathan Scott, redaktor místních novin. Vsadil bych se, že mu pan Stanley diktoval slovo za slovem!“ Ještě jednou si zprávu pročítal a přitom vrtěl hlavou. „Doufám, že to nebude číst Malý vlk. Hocha bych toho rád ušetřil.“

Tato naděje se nesplnila. V sirotčinci sice žádné noviny neměli, ale netrvalo to příliš dlouho a Malý vlk se dověděl, proč se na něho děti ve škole dnes tak upřeně dívají a dávají hlavy dohromady. „Říkají, že je o tobě něco napsáno v novinách,“ pošeptal mu Bobby. O přestávce vytrhl jednomu děvčeti z ruky novinový článek a podal ho Malému vlkovi. „Tady!“ Přečetli ho společně a přitom čím dál víc kulili oči. „Teď Malý vlk buď uteče, nebo namlátí každému, kdo se mu bude posmívat,“ myslel si Bobby, ale mýlil se. Malý vlk mu vrátil článek z novin a nejdřív vůbec nic neříkal. „Proč … píše ten pán v novinách takové věci?“ zeptal se konečně.

„Řekl mu to pan Stanley,“ myslel Bobby, který před několika dny vyslechl, co si povídaly slečna Mayhouseová a paní Williamsová. „Říkají, že chce udělat ze Západní střední chlapecké školy nóbl školu.“

„Aha.“ John Malý vlk se kousl do rtu. „Ale – pan Stanley mně přece vůbec nezná. A moji maminku také ne.“ Najednou se mu rozjasnil obličej. „Možná si jen myslí, že maminka a já jsme takoví. Možná jen neví, jak to je. Myslíš, … že bych s ním měl promluvit a říci mu, že je to ve skutečnosti jinak?“

„Ty chceš mluvit s panem Stanleyem?“ Bobby na něho nechápavě zíral. „To je strašně bohatý člověk. Patří mu továrna na kraji města. A bydlí v krásném domě. Chceš tam opravdu jít?“

„Nechci, aby psal o mé mamince špatné věci. Ty bys to chtěl?“

Bobby zavrtěl hlavou. „Ne, to bych nechtěl.“

„Ukážeš mně dnes odpoledne, kde bydlí pan Stanley? Sám přece nesmím chodit ven.“

Bobby se podrbal na hlavě. „Tak já … já … no dobře, ukážu ti to.“

Byly čtyři hodiny odpoledne, když se John Malý vlk a Bobby vydali na cestu k panu Stanleyovi. „Tady, ten dům se širokým schodištěm – to je on!“ Oba chlapci se zastavili a dívali se na velkou, kovanou bránu. Za ní se rozprostíral stejnoměrně posekaný trávník, přerušený štěrkovou cestou, která vedla přímo k domu. Vál ledový vítr a hnal přes trávník jednotlivé zvadlé listy. Malý vlk cítil, jak mu rozčilením zvlhly dlaně. Díval se na Bobbyho, který se nervózně kousal do spodního rtu. „Bude ti vadit, když tady počkám?“ ptal se kamaráda.

„To … to je v pořádku. Já … tam teď půjdu.“

S tlukoucím srdcem stiskl malý indián kliku černé brány. Dala se lehko otevřít. Šedé kamínky mu křupaly pod nohama. Měly téměř tu samou barvu jako obloha. Vyšel po třech schodech ke vchodovým dveřím a zaklepal. Nikdo neotvíral. Zaklepal znovu. Nic. Když se otočil k Bobbymu, viděl, že dělá podivné posuňky. „Zazvoň!“ zavolal konečně. „Musíš zatáhnout za šňůru u zvonku!“

Malý vlk se začervenal. Že na to nepřišel! V sirotčinci byl přece také zvonek se šňůrou. Jen ji zatím nepoužil moc často, protože se většinou proplížil do domu vchodem přes kuchyň. Zatáhl za šňůru a naslouchal. Zvonek vůbec neměl tak pronikavý zvuk jako v sirotčinci. Spíš zněl jako krátká písnička. Bobby říkal, že Stanleyovi patří k „lepším lidem,“ jak je nazývala slečna Mayhouseová. Asi se to dalo usoudit i ze zvuku zvonku. Nyní slyšel kroky. Otevřelo děvče v černých šatech, v bílé zástěře a čepečku. Udiveně se dívalo na indiánského chlapce.

„Dobrý den. Copak bys chtěl?“

„Dobrý den, madam. Já…“ V ústech měl najednou podivné sucho. „Chtěl bych jít k panu Stanleyovi.“

Děvče se zamračilo. „V tomto domě nepodporujeme žebrotu, pokud je to to, co chceš.“

Žebrotu? Copak ho ta paní považuje za žebráka? Malý vlk cítil, jak se ho zmocňuje hněv. Ale ne, teď se nesmí rozzuřit. Možná si to myslí proto, že jeho bunda vypadala taková obnošená a stará. I Malý vlk pozoroval, že nepatřila k oblečení, které by nosili „lepší lidé“.

„Já … vůbec nechci žebrat, madam,“ vyhrkl. „Chtěl jsem mu jen něco říci.“

„S panem Stanleyem není možné mluvit.“ S touto chladnou poznámkou chtěla zavřít dveře, ale hoch duchapřítomně strčil před dveře svoji nohu.

„Prosím, madam. Určitě to nebude dlouho trvat.“

„Elvíro? Kde mám ten čaj?“ byl najednou slyšet netrpělivý mužský hlas. „Kdo je to tam u dveří?“

Mladá žena se zdvořile uklonila. „Indiánský chlapec, který by s vámi rád mluvil, pane.“

„Indián…?“ Byl to pan Stanley osobně, který se teď objevil na chodbě. „Nejsi ty ten chlapec, kterého chce pan Kendrick přijmout do školy? O kterém dnes byla zpráva v novinách?“

„Ano, pane. Bobby myslí, že byste měl říci tomu pánovi od novin, co má psát v článku. A chtěl jsem vám říci jen to, … že všechno tak není.“

Obočí pana Stanleye se povážlivě stáhlo. Ale potom se jeho obličej přece jen uvolnil a řekl: „Pusťte ho dovnitř, Elvíro. Doveďte ho do salónu. Čaj si vypiji tam.“

O dvě minuty později seděl John Malý vlk na kraji čalouněné židle a nervózně se kousal do spodního rtu. Pan Stanley si sedl proti němu. Pomalu upíjel svůj čaj. „Chceš mi tedy říci, že nesouhlasí všechno, co je napsané v novinovém článku?“

„Ano, pane. Nemyslím si, že jste to řekl pánovi do novin úmyslně špatně, ale dvě věci jsou jinak. Asi jste to jenom nevěděl.“

Továrník najednou pocítil, že má kravatu uvázanou příliš těsně. „Copak například?“ zeptal se.

„To o mé mamince, pane. Je pravda, že to byla indiánka, ale nebyla to žádná pohanka. Slečna Mayhouseová říká, že jsou to lidé, kteří nechtějí nic vědět o Bohu. Taková moje maminka nebyla. Nejdřív o Bohu nic nevěděla, ale když si ji můj tatínek vzal, někdy jí předčítal z Bible. Mně také, když jsem byl větší. Ale já jsem si raději chtěl hrát venku než poslouchat něco z Bible. S maminkou to bylo jinak. Pokaždé, když přišel do lesů misionář, šla k němu a poslouchala, jak kázal. A jednou, to bylo v posledním létě, řekla, že to chce udělat. Vyznat Ježíši hříchy a uvěřit v Boha. Až donedávna jsem nevěděl, jak to udělala, ale teď myslím, že se modlila. Ještě než misionář odešel, šli k řece a on ji ponořil do vody. Řekl, že to tak křesťané dělají. To všechno … jste určitě nevěděl, že?“

Pan Stanley postavil šálek s čajem na stůl. „Nu, to jsem opravdu nevěděl,“ přiznal, „ovšem…“

„Řeknete to tomu pánovi od novin?“ přerušil ho Malý vlk, plný naděje. „Možná potom ten článek přepíše. Potom se lidem určitě už nebude zdát tak hrozné, když budu chodit do té školy, protože budou vědět, že moje maminka nebyla žádná pohanka. A potom už také nebudou nadávat na pana Kendricka, jako na něj hubuje třeba přítelkyně slečny Mayhouseové.“

„Prosím, nepřerušuj mě.“ Hlas pana Stanleye zněl přísně. „Dokud nebudu mít důkaz, že tvoje matka přestoupila ke křesťanské víře, panu Scottovi od novin neřeknu vůbec nic.“

„Důkaz?“

„Ano. Papír, na kterém misionář potvrzuje, že se stala křesťankou. Říká se tomu křestní list.“

Malý vlk sklopil oči a díval se na špičky svých bot. „Myslím, … že takový list nemáme,“ řekl tiše.

„Bez něho se žel nedá nic dělat. Ale – říkal jsi, že v článku jsou špatně dvě věci.“

„Ano, pane. Ta druhá …“ Váhavě vzhlédl. „Tedy, ta druhá, to je … v novinách bylo napsáno, že jsem dvakrát utekl ze sirotčince. Ale ve skutečnosti … ve skutečnosti to bylo třikrát.“

„A myslíš si, že tě to postaví do lepšího světla?“

„Ne, pane. Ale slečna Kendra říká, že křesťané to mají brát s pravdou přesně. A já teď přece také věřím v Pána Ježíše a tak jsem myslel, že to musím říci.“

Pan Stanley si opět nervózně uhlazoval kravatu. Na chvíli mu opravdu chyběla slova. Našel útočiště u svého šálku s čajem a jedním douškem ho dopil. Když ho odložil, řekl: „Pokud to uleví tvému svědomí – vzal jsem na vědomí, že jsi třikrát utekl ze sirotčince. A teď už na tebe nemám čas. Můžeš jít.“ Zazvonil na malý zvonek. Objevila se služebná a uklonila se.

„Doveďte ho ke dveřím, Elvíro.“

„Ano, pane.“

U dveří se hoch ještě jednou otočil. „Pane Stanleyi?“

„Copak?“

„Když nebudu chodit do Západní střední chlapecké školy – může být pan Kendrick dál ředitelem?“

„Ne. A teď běž.“

Se sklopenou hlavou šel Malý vlk za služebnou ke dveřím. Venku ho ovanul chladný, zimní vzduch. Byla mu zima. Krákající havran letěl na jednu z jedlí, které rostly na pravé straně od vchodu. U brány na něho mával Bobby. „Tak už konečně pojď. Mrznu tady a pomalu se ze mě stává rampouch.“

Malý vlk běžel po štěrkové pěšině a protáhl se těžkou, ze železa vykovanou bránou.

„Tak co?“ ptal se Bobby, když šli vedle sebe po chodníku.

„Říkal, že potřebuje papír. Jinak mi neuvěří, že maminka byla křesťanka.“

„Jaký papír?“

„Nějaký … křestní list. Slečna Kendra nikdy neříkala, že je takový papír potřeba.“

„Možná to řekl jen proto, aby nemusel měnit článek v novinách.“

Malý vlk se zastavil uprostřed chodníku. „Myslíš – že vůbec nechce, aby napsali pravdu o mé mamince? Ale on je přece také křesťan a slečna Kendra povídala…“

„Člověče, Johny!“ Bobby obrátil oči v sloup. „To sis ještě nevšiml, že existují křesťané, kteří jsou jiní než slečna Kendra? A teď už konečně pojď. Mně je zima a ještě k tomu mám hlad.“

Novinový článek ve městě vyvolal bouři rozhořčení. Pan Stanley a Richard Gordon si tajně mnuli ruce. Jejich plán se náramně dařil: rodiče hrozili, že jejich děti odejdou ze školy, když se nic nezmění. Paní Williamsová při setkání dobročinného spolku mluvila o hrozných poměrech, které vládnou u „divochů“ a které teď brzy zavládnou i na Západní střední chlapecké škole, a tím podněcovala nedůvěru, která se najednou projevovala i vůči řediteli školy. Sklízel rozhořčené pohledy a nesouhlasná vrtění hlavou, když statečně vysvětloval, že John Malý vlk po Vánocích nastoupí do školy a že tam také bude bydlet. U jeho žáků ta zpráva vyvolala velmi rozdílné reakce. Freddie, Jimmy a Peter byli nadšeni vyhlídkou, že brzy budou chodit do stejné školy s „opravdovým“ indiánem a litovali, že ho nebudou mít ve třídě. Rick Stanley a jeho přívrženci byli samozřejmě absolutně proti tomu, zatímco jiní prostě nerozhodně krčili rameny a neúčastnili se diskuzí, které byly docela vášnivé. Ve společenské místnosti „velkých“ panovala stísněná nálada. „Jestli vás zajímá můj názor, tak náčelník tímto rozhodnutím riskuje vlastní krk,“ myslel Mac a houpal se na okenním parapetu.

„To je pravda,“ souhlasil s ním Steven. „Ale zdá se, že si z toho najednou nějak moc nedělá. Na začátku školního roku přece zarputile bojoval o to, aby se naše škola ukázala v co nejlepším světle. A teď sám dělá něco, co mu přinese jen kritiku.“

Larry prudce dosedl na židli a natáhl nohy před sebe. „Ale teď se mi to nějak víc líbí. Teď se jeho chování lépe hodí k tomu, co se nám snaží vštípit při pobožnostech. Neboť v Bibli nejsou žádné rozdíly mezi bělochy a indiány. Bůh miluje všechny lidi a jedná stejně se všemi.“

„V podstatě tedy jedná křesťansky?“ přemýšlel Mac, „problém je jen v tom, že většině se to nezdá správné.“

„Ještě si pamatujete, co nám říkal při první pobožnosti, když nám četl příběh o Petrovi, jak šel po vodě?“ zeptal se Larry. „Říkal, že křesťané mohou dělat neobyčejné věci, když je Bůh volá. Možná to právě teď zkouší. Neboť vystoupit proti panu Stanleyovi – to je opravdu neobvyklé. Toho se nikdo jiný ve městě neodváží.

Pan Kendrick byl překvapený, jak klidný se cítil, když v pátek vstupoval do zasedací místnosti dohlížecího spolku. Všechny rozhovory okamžitě zmlkly. Jen pan Nichols, tatínek Henryho, na něho s úsměvem kývl. Pan Brooke tu nebyl ani tentokrát. Místo toho byl přítomen školní inspektor. To bylo neobvyklé.

Pan Stanley jako předseda pozdravil všechny členy, obzvlášť „váženého pana školního inspektora“, který si dnes mimořádně vzal volno a přišel sem, aby se mohl zúčastnit tohoto důležitého sezení.

„Pánové, jak všichni víte, už delší dobu nás zaměstnává otázka, zda by Západní střední chlapecké škole neudělala dobře změna, jak se říká, čerstvý vítr. Z tohoto důvodu jsem vám všem představil svého přítele Richarda Gordona, kvalifikovaného učitele, který by se velice dobře hodil na místo vedoucího školy. V uplynulých týdnech jste ho všichni poznali a vážili si jeho nadšení. Přání změny je nyní zesíleno tím, co se momentálně děje. V tomto roce nebylo dosaženo žádných dobrých výsledků v soutěži o stipendium, jeden žák opustil školu krátce před koncem studia, aniž by se zjistilo něco o tom, kde vlastně je. To neukazuje na dobrý vztah mezi žákem a ředitelem. Úspěch při dějepisné soutěži nevyvažuje nedostatky, na které upozornil náš velevážený pan inspektor při své návštěvě školy, a skutečnost, že naši synové mají brzy být vyučováni spolu s jedním, řekněme ‚necivilizovaným‘ indiánským chlapcem, nám všem samozřejmě působí starosti. Nejsme si jisti, jaký vliv bude mít pohanské prostředí, ve kterém hoch vyrůstal, na naše děti. Protože se pan Kendrick zdráhal a stále zdráhá vzít toto rozhodnutí zpět, cítím se jako předseda dohlížecího spolku a jako zástupce rodičů nucen, abych neprodleně popohnal kupředu změnu ve vedení školy. Nesmí být ohrožováno blaho našich dětí, a proto navrhuji, abychom nyní odhlasovali, kdo v budoucnosti povede Západní střední chlapeckou školu tak, jak bychom si to představovali.“

Pan Kendrick zvedl ruku na znamení, že chce něco říci. „Promiňte mi, že se ptám, pane Stanleyi, ale zdůrazňujete vaši starost ohledně toho, že John Malý vlk možná pochází z pohanského prostředí. Z toho usuzuji, že vám hodně záleží na křesťansky orientované výchově, mám pravdu?“

„No ano, samozřejmě. Myslím, že nám všem na ní záleží.“

„V takovém případě by ovšem bylo přijetí indiánského chlapce skutkem křesťanské lásky k bližnímu, nemyslíte? Vždyť Pán Ježíš Kristus sám řekl v Matoušově evangeliu: ‚Kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.‘“

„Nu, já … já si nejsem jistý, zda je tím myšlen napůl divoký indiánský hoch, který má navštěvovat školu, do které chodí pouze běloši.“

„Ale pročpak je v 1. knize Samuelově napsáno: ‚Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce‘? Bohu nezáleží na barvě kůže. A mohu vás ujistit, že John Malý vlk otevřel své srdíčko pro Ježíše.“

Panu Stanleyovi najednou bylo velmi horko v těsně uvázaném uzlu kravaty. „Myslím … nu, myslím, že tady nejde o to, citovat verše z Bible, ale o to, co je nejlepší pro naše děti. Hoch, který nedodržuje pravidla a už dvakrát… chtěl jsem říci třikrát, utekl ze sirotčince, pro ně sotva bude vhodným spolužákem. Na každém místě leží papír a tužka. Prosím vás, abyste na něj napsali jméno muže, který má být v budoucnosti ředitelem Západní střední chlapecké školy.“

Tou dobou byl Tom Joe s Lady Blue venku. První sníh před několika dny roztál a zavládlo vlhké, šedivé podzimní počasí. Ledový vítr nepůsobil pobyt venku zrovna moc příjemným. „Lady Blue, co myslíš, zastavíme se krátce u pana Johnsona? On přece chtěl, abychom ho ještě někdy navštívili. Neměl bych nic proti tomu, trochu se ohřát.“ Už o pět minut později stáli u dveří domu nového známého. Otevřel nějaký pán v černých kalhotách, černé vestě a bílé košili. „Dobrý den!“

„Dobrý den, pane. Jmenuji se Thomas Brown. Před několika dny jsem se seznámil s panem Johnsonem a chtěl bych ho navštívit.“

„Ó, to je od vás milé. Ale pan Johnson je už několik dní churavý. Má chřipku a už týden leží v posteli.“

„To je mně líto, pane. Snad se mu to brzy zlepší. Tak já … já zase půjdu. Prosím, pozdravujte ho ode mne.“

„Ano, budu. Moc vám děkuji, že jste se u něho chtěl stavit! Na shledanou!“

Tom Joe ještě chvilku zaváhal. „Kdybyste potřebovali lékaře – je tu jeden, který by k vám zašel. Jmenuje se Gilbert Kendrick.“

„Děkuji vám moc za informaci! Již několik dní se pokouším přemluvit pana Johnsona, že konečně zavoláme nějakého lékaře, ale on se dosud zdráhal. Řeknu mu, že si o něho také děláte starosti. Třeba to pomůže.“

Ještě jednou na Toma Joea kývl a potom zavřel dveře. „No tak pojď, Lady Blue. Dovedu tě domů. Beztak už nezbývá mnoho času do studijní hodiny.“ Dovedl fenu k doktoru Gilbertovi, kde se hned uvelebila na své dece u krbu. Samotný doktor byl ještě na návštěvách u pacientů. Znovu udeřila vlna chřipky, a tak měl plné ruce práce.

Tom Joe zastrčil obě ruce hluboko do kapes a vydal se na cestu domů. Šel zkratkou přes hřbitov – a najednou zůstal stát. Přesně jako před několika týdny stál u malého hrobu s prostým náhrobním kamenem muž. Byl to pan Kendrick. Toma Joea náhle napadlo, že se dnes konala schůze dohlížecího spolku. Nerozhodně pozoroval ředitele, který tu stál se zvednutým límcem kabátu. Nyní ředitel vzhlédl a všiml si ho. „Thomasi.“

Tom Joe k němu váhavě šel. Před malým hrobem se zastavil. „Jak to dopadlo?“ zeptal se tiše. „Odhlasovali?“

„Ano. Většina se rozhodla pro Richarda Gordona. Od příštího léta bude ředitelem Západní střední chlapecké školy.“

Tom Joe se kousl do rtu. Proč to Bůh dopustil? Pan Kendrick se přece tak snažil. Díval se na ředitele, jehož oči se opět upřely na hrob. „Proč … se to všechno stalo?“ vyhrkl najednou. „Vy jste to přece dělal správně. Proč vás Bůh nenechá být dál ředitelem školy? S učedníky na jezeře to bylo právě tak. Byli na cestě v lodi, protože jim to Pán Ježíš řekl. A přesto se dostali do těžkostí. Proč vůbec musí přijít bouře? Chce tak Bůh zkoušet naši víru?“

Pan Kendrick chvíli mlčel, potom vzhlédl. Když promluvil, zněl jeho hlas drsně: „Možná. Snad chce vědět, zda Mu budeme důvěřovat i tehdy, když – jako Petr – ztratíme půdu pod nohama. Možná se máme jen přesvědčit, jak silná je Jeho ruka.“