12. kapitola

den později položil Tom Joe stejnou otázku: „Kde je vlastně Robert? Dávno by tu měl být.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Larry, který stál v ložnici u okna. Zamračil se. „Při večeři jsem ho také neviděl.“

„Tu si normálně nenechá ujít. Třeba má jeho vlak zpoždění,“ přemýšlel Steven.

„To by chyběli i jiní hoši. Večerním vlakem z Lethbridge přece přijíždí víc těch, kteří jezdí na víkend domů. Nyní je už 22.00 hodin. Dávno by tady měl být.“

Tom Joe se tázavě podíval na svého kamaráda. „Řekneš to panu Davisovi?“

Larry zaváhal. „Počkáme ještě čtvrt hodiny,“ rozhodl potom. „Už často přišel v poslední minutě.“

Robert se neobjevil, a tak se Larry o patnáct minut později vydal za panem Davisem. „Robert se ještě nevrátil?“ zeptal se ustaraně pan Davis. „To se přece ještě nikdy nestalo, že?“

„Ne. Sice byl poslední dobou často na cestách, ale vždycky se včas vrátil.“

„Zavolám jeho rodičům. Chtěl být o víkendu u nich. Třeba mu ujel vlak.“

„Pan Davis šel do školní kanceláře. Larry za ním. Trvalo dlouho, než bylo navázáno spojení. Robertovi rodiče už nejspíš leželi v posteli. Konečně se někdo ozval. Když pan Davis zase položil sluchátko, tušil Larry něco špatného. „Robert vůbec nebyl doma,“ řekl pan Davis a otočil se k němu. „Svým rodičům vyprávěl, že víkend stráví ve škole, kvůli slavnosti v městské hale.“

Larry se kousl do rtu. „V tom případě vás … obelstil.“

Starý učitel přikývl. „Ano. Tušíš, kde by mohl být?“

Larry zavrtěl hlavou. „Nikdy neříkal, kde byl, když jsem se ho ptal. Myslel, že je to jeho soukromá věc. Tomovi se jednou zmínil, že stráví víkend u přítele. Ale netuším, kdo je ten přítel.“

„Vyrozumím seržanta. Tak jsem to domluvil s Robertovými rodiči. Zítra sem chtějí přijet prvním ranním vlakem.“ Pan Davis sáhl znovu po telefonním sluchátku a tentokrát se nechal spojit s policejní stanicí.

Druhý den ráno stále ještě nebylo po Robertovi vidu ani slechu. Při snídani zůstalo jeho místo u stolu prázdné a mezi chlapci již brzy kolovaly ty nejdivočejší domněnky. Učitelé reagovali vyděšeně, když jim nevyspalý pan Davis vyprávěl o Robertově zmizení. Také na tváři pana Gordona se objevily ustarané vrásky, ale přesto nedokázal úplně potlačit škodolibý záblesk v očích. Uprchlý žák nebyl pro školu dobrou vizitkou, zvlášť ne pro ředitele. Tuto šanci nenechá nevyužitou…

Seržant, který měl službu, zatím zjistil, že Robert si v sobotu odpoledne koupil jízdenku do Reginy. Informoval o tom své tamější kolegy a přišel do školy, aby se zeptal některých žáků. Ovšem mnoho se toho nedozvěděl. Zdálo se, že Robert nikoho nezasvětil do svých plánů. S těžkým srdcem se pan Davis vydal ke svému nadřízenému panu Kendrickovi. Oficiálně byl pan ředitel ještě nemocný, ale něco tak vážného se samozřejmě musel dozvědět. Byl bledý, když mu jeho kolega sdělil tu zprávu. „Hned s vámi půjdu,“ řekl a sáhl po bundě. Přijeli Robertovi rodiče. Pan Turner se sevřenými rty, jeho manželka se stopami slz na obličeji. Tom Joe jim ukázal cestu do kanceláře. Při obědě panovala sklíčená nálada. Robertovi rodiče seděli u stolu s učiteli, ale paní Turnerová do sebe nedostala ani sousto. Když se otevřely dveře a vešel seržant, všichni se na něho dívali, plní očekávání. Pan Kendrick vstal. „Pokračujte v jídle, chlapci.“ Spolu s Robertovými rodiči opustili jídelnu a šli za policistou na chodbu, kde se konal krátký rozhovor. Tom Joe zahlédl pootevřenými dveřmi, jak se vzlykající paní Taylorová přitiskla ke svému muži, potom se celá skupina přesunula dál na chodbu. O několik minut později se pan ředitel vrátil. Všechny rozhovory okamžitě zmlkly.

„Seržant řekl, že hledání v Regině bylo zatím neúspěšné. Zdá se, že ani tady v Calgary si nikdo nevšiml, jak Robert nastupuje do vlaku. Je možné, že si koupil jízdenku jen za tím účelem, aby nás přivedl na falešnou stopu. Kdyby nám někdo z vás mohl poskytnout ještě nějakou informaci, byli bychom vám velmi vděčni.“

O dva dny později pořád nebylo po Robertovi ani stopy. Hoši prohledali téměř celou školní budovu, zda by nenašli nějaký dopis na rozloučenou nebo jinou informaci, ale bez úspěchu. „Jeho kufr je ještě na půdě,“ ohlásil Steven. „Chybí jen jeho batoh, nějaké oblečení a kartáček na zuby.“

Turnerovi nakonec zase odjeli, protože Robertův otec chtěl otevřít obchod a protože bylo jasné, že nemohou dělat nic než čekat. „Čekat a modlit se,“ řekl pan Kendrick, když se s nimi loučil. „Nezapomeňte, že existuje veliký Bůh, který všechno drží ve Své ruce.“ Paní Turnerová mu vděčně přikyvovala, zatímco její muž se mlčky odvrátil. Pan Kendrick se za nimi díval s těžkým srdcem.

Hned druhý den ráno pro něho nastal nový rozruch: Úplně nečekaně se objevil školní inspektor. Byl na některých vyučovacích hodinách a dělal si poznámky, potom se objevil v kanceláři školy, aby si promluvil s panem Kendrickem. Tom Joe a Larry, kteří museli donést k sekretářce dvě hromádky sešitů, zachytili některé útržky rozmluvy. „Nedostatečná příprava na vyučování, v posledních týdnech odpadly některé hodiny, neopravené práce, chybějící podklady obou suplujících učitelů,“ to bylo několik klíčových slov, které zaslechli, zatímco čekali na slečnu Grayovou. Tom Joe by býval nejraději inspektorovi skočil do řeči a řekl mu svůj názor, ale Larry ho chytil za ruku. „Buď zticha, tím bys všechno jenom zhoršil.“ Táhl ho za sebou ven. „Ale tohle je prostě nespravedlivé,“ ulevil si Tom Joe. „Náčelník pracoval až do úpadu a teď slyší jen výčitky.“ Když s Larrym došli k domu doktora Gilberta pro Lady Blue, jeho hněv stále ještě nevyprchal.

„Nu, copak tě tak přivedlo do ráže?“ zeptal se doktor.

Larry mu vyprávěl o návštěvě inspektora a o části rozpravy, kterou zaslechli.

„Tohle mému bratrovi právě ještě chybělo,“ vrtěl hlavou doktor Gilbert. „Nejdřív ta věc s Robertem, teď inspektor. A přitom se měl tento týden ještě zotavovat z nemoci.“

„O tom, že byl nemocen, neřekl inspektorovi ani slovo,“ namítl Tom Joe. „Že chyběly podklady obou suplujících učitelů, za to přece vůbec nemohl.“

„My jsme toho zaslechli jen málo,“ zamyslil se Larry. „Možná to inspektorovi vysvětlil později.“

„Ne. Nevysvětlil. Vsadil bych se, že ne. Proto bych mu to býval nejraději vyložil já.“

Doktor Gilbert se zamyšleně díval na Toma Joea. Obhajuje Jamese zrovna tak, jako to dělá ve svém okolí on. Nahlas řekl: „Máš pravdu. Můj bratr to inspektorovi neřekne, aby neodhalil slabiny pana Davise. Už dříve to tak dělal.“ Doktor se postavil k oknu v čekárně, která byla teď prázdná, a díval se ven. Zaváhal, ale potom pokračoval: „Jak možná víte, rodiče nám brzy zemřeli. Jemu bylo dvanáct let, mně šest. V té škole jsme se nikdy necítili dobře, ale nejhorší to bylo na začátku. Najednou jsem nesměl spát ve stejné místnosti jako můj bratr. Menší chlapci bydleli dole, větší nahoře. Bylo přísně zakázáno chodit do jiného poschodí. Jamese jsem viděl jen při společných jídlech nebo na školním dvoře. Jednoho večera zuřila bouře. Ostatní hoši v mém pokoji už spali, ale já jsem byl vzhůru a téměř k smrti jsem se bál. Ještě nikdy jsem se necítil tak osamělý. Vtom se najednou otevřely dveře a do pokoje tápavě vešel jeden z větších chlapců. Byl bosý. Hned jsem věděl, že to je James. Věděl, že se bojím bouřky. Vlezl ke mně do postele a zůstal tam tak dlouho, než se přestalo blýskat a hřmět. Potom se zase tiše vytratil z pokoje. Ale na zpáteční cestě ho přistihl učitel. Pootevřenými dveřmi jsem zaslechl zlostný šepot. Druhý den musel jít k řediteli. Všichni jsme věděli, co to znamená. Ale James to nevysvětlil. Dostal výprask a o mně a mém strachu z bouřek se vůbec nezmínil, protože mne do toho nechtěl zatáhnout.“

Venku bylo slyšet kroky, do ordinace přicházeli první pacienti. Doktor se otočil a usmál se: „Můj bratr se dodnes nezměnil. – Ale teď musím zase do práce, chlapci!“ Tom Joe a Larry se rozloučili, vzali Lady Blue na vodítko a vydali se na cestu. Chvíli mlčeli, potom řekl Tom Joe: „Líbí se mně, jak se náčelník chová.“

„Co přesně myslíš?“

„To, co nám doktor právě vyprávěl, a také to, že neřekl, že o chybějící podklady se měl postarat pan Davis. K nám žákům je přísný, někdy možná až moc. Ale dokáže se plně zasadit o druhé, aniž by přitom bral ohled na sebe. Inspektor si určitě myslí, že pan Watson a pan Gordon tu jsou jako náhradní učitelé za pana Wrighta. Jeden na dějepis, druhý na matematiku. Určitě neví o tom, že pan Kendrick nejdřív učil tolik hodin navíc, aby nemusel vzít náhradního učitele. Vidí jen to, že momentálně všechno není tak, jak by mělo být, a vinu za to dává náčelníkovi.“

Larry se vážně zadíval na kamaráda. „Víš, co si myslím?“

„Copak?“

„Myslím, že za nečekanou inspektorovu návštěvu může náčelník poděkovat panu Gordonovi.“

Tom Joe se na něho zamračeně díval. „Jak jsi na to přišel?“

„Když hospodář dnes ráno přišel do jídelny pro pana Kendricka, podíval jsem se náhodou na pana Gordona. Měl jsi vidět jeho jízlivý úšklebek. Byl prostě ošklivý.“

Tom Joe zaťal pěsti. „Pokud je to pravda, tak … tak pan Gordon může být rád, že tady teď není. Dobře ví, že náčelník ještě není úplně zdravý a že se velmi trápí Robertovým zmizením. To je … ach, promiňte, pane.“

Oba byli tak zabráni do rozmluvy, že Tom Joe téměř vrazil do staršího pána, který pomalu šel před nimi a přitom se těžce opíral o svou hůl.“

„Ne tak bouřlivě, mladý muži. Vaše plamenná obranná řeč pro náčelníka, kterého neznám, vás ctí, ale měl byste dávat trochu víc pozor na cestu.“

„To … je mi líto, pane. Doufám, že jste se moc nelekl.“

„Nu, ještě to dopadlo dobře.“ Starý pán si zběžně změřil Toma Joea. Chtěl jít dál, ale pojednou sebou trhl, předklonil se a masíroval si koleno.“

„Není vám dobře, pane? Máte bolesti?“

„To je jenom moje koleno. Znovu a znovu o sobě dává vědět. Při tomto chladném, mokrém počasí se ozývá zvlášť prudce.“

„Máte to ještě daleko domů, pane?“

„Bydlím tamhle naproti.“ Ukázal holí na prostorný dvoupatrový dům, který stál trochu stranou od ulice, za několika jedlemi.

„Pokud budete chtít, doprovodíme vás domů, pane,“ nabídl Tom Joe. „Když se o mne pevně opřete, půjde se vám lépe.“

„To máte pravdu, mladý muži. Normálně nechodím ven bez Brookeho. Brooke je můj komorník,“ dodal na vysvětlenou. „Myslím, že vaši nabídku doopravdy přijmu, pane…“

„Browne. Jmenuji se Thomas Brown. A toto je můj kamarád Larry Stuart.“ Tom Joe dal Larrymu do ruky vodítko Lady Blue a nabídl rámě starému pánovi. Ten se o něho s vděčností opřel. „Je to příjemné,“ řekl. „Já se jmenuji Johnson. Ale teď si musím šetřit dech, abychom už konečně byli doma. Cítím srdce, je načase, abych si vzal lék. “

Oba chlapci doprovodili pana Johnsona domů. Zdálo se, že mu opravdu není dobře, protože si od Larryho nechal pomoci svléknout kabát a od Toma Joea se nechal dovést ke svému křeslu. „Moc vám děkuji!“ řekl s úlevou. „Opravdu jste mi pomohli.“

Tom Joe se pátravě rozhlížel po místnosti. „Mluvil jste právě o léku na srdce, který si musíte vzít. Mám vám ho přinést?“

Starý pán si ho opět zkoumavě prohlížel. „Dobře jste si toho všiml. Lahvička stojí nahoře na skříni. Lžíci najdete v zásuvce dole pod ní. Bylo by od vás opravdu milé, kdybyste mi to přinesl.“

„Tom Joe by se rád stal lékařem, pane,“ vysvětloval Larry. „Zajímá se o všechno, co nějak souvisí s medicínou.“

„Chcete být lékařem? Ale proč se tedy ucházíte o místo v hotelu?“

Tom Joe se zastavil v půli cesty mezi křeslem a skříní. „Jak … víte, že budu pracovat v hotelu?“

„Nu, Brooke a já jsme seděli vedle recepce, když jste tam byl. Na to si vzpomínáte, ne? A když jste předtím vyslovil své jméno, tu jsem vás poznal.“

„Ano, máte pravdu, byl jsem v hotelu Western – Hills a dostal jsem na rok místo v kanceláři.“ Tom Joe vyndal lžíci ze zásuvky, vzal lahvičku s lékem a obojí přinesl panu Johnsonovi. „Dřív, než mohu začít studovat, musím si vydělat peníze.“

„Aha.“ Starý pán se zamračil. „Nemohl byste získat nějaké stipendium?“ Pečlivě odpočítal kapky léku na srdce a spolkl je.

„Takové stipendium jsem mohl získat, ale nemohl jsem se zúčastnit soutěže.“

„No, to je škoda. Je to k zlosti, ztratit celý rok, zvlášť když má člověk před sebou studium medicíny. Ale teď asi musíte jít zpátky do vaší školy, ne?“

Tom Joe se podíval na hodinky. „Opravdu, je na čase. Náčelník vůbec nemá rád, když se opozdíme.“

„Náčelník, o kterém jste zrovna hovořil, když jsme se potkali?“

„Ano, pane. Je to pan Kendrick, náš ředitel. Máme tušení, že si s ním někdo zahrává. Ale – teď musíme opravdu jít. Na shledanou, pane!“

„Na shledanou! Když budete chtít, můžete mne někdy navštívit, až půjdete s Lady Blue na procházku.“

„Navštívím vás, pane.“ Oba hoši odešli. Tom Joe se naklonil, pohladil Lady Blue a odepjal jí vodítko. „Jsi hodná holka. Pojď, půjdeme.“ Když dovedli Lady Blue k doktoru Gilbertovi a spěchali do školy, najednou napadlo Toma Joea: „Poslyš, jak to, že pan Johnson znal jméno Lady Blue? Já jsem ho před ním přece vůbec nevyslovil.“

„Třeba přece,“ pokrčil Larry rameny. „Když jsi mi dával do ruky vodítko. Ale už pojď, za chvíli bude pět hodin.“

„To je velmi zajímavé,“ bručel si pro sebe pan Johnson, když Tom Joe a Larry odešli. „Teď jsem se s chlapcem seznámil, aniž by Brooke musel něco naaranžovat. Pane, Ty jsi to tak vedl, že? Od té doby, co žiji s Tebou, rozeznávám ve svém životě stále častěji Tvou ruku. Jen nevím, jak se mám dát poznat Jamesovi a Gilbertovi. Bojím se jejich reakce. Budou mnou pohrdat a to si také zasluhuji. Přál bych si, aby se čas ještě jednou vrátil. Mnoho věcí bych udělal jinak…“

„Že jsi upozornil školního inspektora na Západní střední chlapeckou školu, to byl chytrý tah, Richarde,“ řekl pan Stanley, který si mezitím začal se svým přítelem tykat. „Veškeré nedostatky probereme na příští schůzi dohlížecího spolku. Kromě toho zavedeme řeč na téma „Robert Turner“. Tak krátce před ukončením školy přece žádný žák prostě nezmizí. Musíme udělat narážku na to, že mezi hochem a panem Kendrickem mohl být spor, o kterém nikdo nevěděl. Ředitel školy na něho vyvíjel nátlak, takže Robertovi nezbylo nic jiného než utéci. Něco v tom smyslu nenápadně vsuneme do diskuse. Říkám ti, že už to nebude dlouho trvat a všichni tě budou chtít za ředitele.“ Pan Gordon přikývl. Když odcházel domů, zabručel: „Konečně mám příležitost, abych ti ukázal, Jamesi. Musel jsem dlouho čekat, ale teď přišel můj čas. Dej si pozor…“

Toho večera seděl ředitel školy ve svém domě v pracovně a opět si dělal nástin nového rozvrhu hodin. Doba suplování pana Watsona se pomalu chýlila ke konci, od pondělí zase začne vyučovat on sám a bude učit hlavně hodiny matematiky. Richarda Gordona se asi tak rychle nezbaví. Na jedné straně byl sice ulehčením, ale na druhé protivníkem, který se musel brát vážně. Něco mu říkalo, že návštěva školního inspektora má spojitost s Richardem Gordonem. Dveře se otevřely a do pracovny tiše vešla jeho žena. „Už je pozdě, Jamesi.“

Vzhlédl. „Ano, já vím. Už toho nechám.“

Rukou ho láskyplně pohladila po vlasech. „Gil říká, že se máš ještě šetřit, ale bojím se, že v týdnu, jaký byl tenhle, to ani nebylo možné.“

„Ne, to ne. Ale – přesto je to jinak. Víš, já teď také hodně pracuji, ale nevidím to tak … křečovitě. Rozhodl jsem se, že budoucnost Západní střední chlapecké školy přenechám Pánu. On udělá to, co bude správné. Pokud opravdu bude chtít, aby byl ředitelem Richard Gordon, pokusím se to akceptovat. Jen teď vůbec nevím, jaké jiné plány se mnou Pán má.“

„On nám to ukáže, tím jsem si jistá. Jsem ráda, že to nyní dokážeš takto vidět, Jamesi.“

Ředitel vstal. „Ano, z toho mám také radost. Někdy mně ovšem připadá hodně těžké, abych všechno nebral sám do svých rukou. Čekání a důvěra naprosto není moje silná stránka.“

„Neobjevila se ještě pořád žádná stopa po Robertovi?“

Pan Kendrick pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Stále ještě tápeme v úplné tmě. Já … si dělám takové výčitky, Cathrine. Kdybych si na chlapce udělal víc času, pak bych si možná něčeho všiml. Pravý náčelník by měl vědět, co zaměstnává jeho žáky.“

Jeho žena kolem něho konejšivě položila jednu paži. „Roberta jsi ztratil z očí, to je pravda. Ale je Jeden, který ho stále vidí. Dává na něho pozor, Jamesi.“