11. kapitola

ákům Západní střední chlapecké školy nebylo v následujících týdnech příliš do smíchu. Pan Kendrick svolal učitelskou poradu a od té doby pro hochy platilo: učit se, učit se a zase se učit. Ředitel očekával nasazení všech sil a žádné výmluvy nebyly nic platné. Při soutěži o stipendium nedosáhl žádný žák obzvlášť vynikajících výsledků, proto pan ředitel chtěl, aby byly výsledky nadprůměrně dobré alespoň při vánočních zkouškách. Žáci vzdychali, ale o to se ředitel nestaral. Jediné, co mu překazilo jeho ctižádostivé plány, byla chřipka, která se znovu a znovu starala o to, že žáci chyběli při hodinách. I jeho samotného už několik dní trápil úporný kašel. Jeho manželka mu vařila čaj, dávala mu sirup proti kašli a zkoušela ho přemluvit, aby šel k lékaři – neúspěšně. Když mezi vyučovacími hodinami spěchal po chodbě, donutil ho záchvat kašle, aby se zastavil. Vyčerpaně se opřel o zeď a na chvilku zavřel oči. K nachlazení se od včerejška přidaly bolesti hlavy. Ale on se nevzdá. Vezme si tabletu a bude pracovat dál. Jeho bratr Gil, který v tu chvíli právě vešel do školy, přicházel po chodbě. Ředitel mimovolně vypjal ramena. Doktor Gilbert se zastavil a podíval se na něho zkoumavýma lékařskýma očima. „Necítíš se dobře, Jamesi?“

„Jsem už pár dní nachlazený. Ale nic víc.“

„Budeš hned o příští přestávce ve své kanceláři?“

„Myslím, že ano? Proč?“

„Krátce se tam zastavím. Nebude to dlouho trvat.“ Kývl na něho a pokračoval v cestě.

„Jde o některého hocha?“ zeptal se pan Kendrick, když jeho bratr o hodinu později vešel do kanceláře. „Zhoršil se stav některého z nich?“

„Ne, hochům se daří celkem dobře. Sam má ještě horečku, ale ostatní jsou na cestě ke zlepšení.“ Postavil svoji lékařskou brašnu na židli.

„Copak tě sem…“ záchvat kašle nedovolil řediteli školy mluvit dál. „Promiň,“ řekl, když přestal kašlat. „Copak tě sem tedy přivádí?“

„Zdravotní stav ředitele,“ odpověděl jeho bratr. „Tvůj kašel vůbec nezní dobře.“

„Je to pouhé nachlazení,“ zkusil pan Kendrick smést věc ze stolu. „Za pár dní to zmizí.“

„Nebo také ne.“ Doktor Gilbert otevřel svou lékařskou brašnu a vyndal stetoskop. „Prosím tě, sundej si košili!“

„To není potřeba, Gile. Mně je…“

„Nemáš šanci, bratříčku. Sundej si košili, Poslechnu si tvoje plíce.“

Spíš z tělesné slabosti než z poslušnosti se ředitel zdržel dalších námitek a udělal, co řekl jeho bratr.

Gilbert ho důkladně vyšetřil a potom řekl: „Můžeš se zase obléknout. Jak dlouho už máš tento kašel?“

„Asi týden.“

Bratr se na něho vážně podíval. „Nemáš daleko k zápalu plic, Jamesi.“ Odložil stetoskop a položil mu ruku na čelo. „Horečku máš také. Běž domů a lehni si do postele. Podívám se ještě jednou na Sama a potom přijdu za tebou.“
Ředitel se kousl do rtu. Představa, že by mohl ležet v posteli a prostě jen spát, byla lákavá, ale nemohl si to dovolit. Ne při té hoře práce, která na něho čekala a už vůbec ne s hrozivým strašákem „Richardem Gordonem“ v zádech. Zavrtěl hlavou.

„To nejde, Gile. Nemohu…“

„Ale jde to!“ V hlase jeho bratra bylo slyšet něco, co hned v zárodku udusilo každý odpor. „Můžeš a půjdeš si lehnout.“ Zaklapl uzávěr brašny a naléhavě se na bratra podíval. „Prosím, Jamesi,“ pokračoval potom mnohem jemnějším hlasem. „Čím dřív si lehneš, tím rychleji se zase uzdravíš. Cathrine už si o tebe beztak dělá starosti.“

Otočil se a odešel z kanceláře. Ředitel školy zůstal chviličku na svém místě. Potom pomalu vstal. Přitom lehce zavrávoral a musel se opřít o psací stůl. Jeho bratr měl pravdu. Čím dřív si lehne do postele, tím rychleji se bude moci zase ujmout své práce. Dal ještě několik pokynů slečně Grayové a opustil školní budovu.

Ředitel školy byl velice nemocný. Ležel s vysokými horečkami a jasně se ukazovalo, že se hned tak brzy do školy nevrátí. Tím se naboural celkový rozvrh hodin. Ostatní učitelé jasně viděli až nyní, jaké množství práce v posledních týdnech leželo na panu Kendrickovi. Učitelé a dohlížecí spolek se sešli na schůzi. Nakonec se dohodli, že na přechodnou dobu bude ředitele školy zastupovat pan Davis a že do školy musejí být přibráni v co nejrychlejší době dva náhradní učitelé. A kdo by se hodil víc než pan Richard Gordon? Návrh pana Stanleye byl ochotně přijat. Henryho otec a nejnovější člen dohlížecího spolku, jistý pan Brooke, s tím nesouhlasili, ale byli přehlasováni. Pan Davis slíbil, že se poohlédne po dalším učiteli, a když v tom byl úspěšný a když se bez odkladů objevil také pan Gordon, aby se ujal své činnosti, byl tím do určité míry zajištěn spořádaný provoz školy.

Larry, Tom Joe a ostatní velcí žáci pozorovali změny se smíšenými pocity. „Ten nový, jmenuje se pan Watson, se zdá docela dobrý,“ myslel Mac, když se večer setkali ve společenské místnosti, „ale pan Gordon mně připadá až příliš přátelský. Jako by si chtěl za všech okolností získat oblibu.“

Tom Joe a Larry se na sebe podívali.

„Máš pravdu,“ přihlásil se o slovo Jacob. „Všiml jsem si, jak nabízel Samovi doučovací hodiny, protože kvůli chřipce zameškal vyučování. To je od něho docela milé, ale vlastně by měl nejdřív mít dost práce sám se sebou, aby se tu ve všem vyznal. Sam také jeho nabídku odmítl. Myslí, že dohnat zameškané učivo zvládne sám.“

„Jsem zvědavý, jak nás zítra bude učit dějepis.“ Jacob se opřel ve svém křesle a nohy natáhl před sebe. „Když mluvíme o dějepise, co vlastně bude s naším vystoupením při slavnosti v listopadu, když náčelník teď vypadl?“

„Na to jsem už vůbec nemyslel,“ zamračil se Larry. „Pan Kendrick přece chtěl něco připravit. Víte někdo, co plánoval?“

Hoši zavrtěli hlavami. „Ale vy dva jste přece měli nějaký nápad,“ obrátil se na Stevena a Toma Joea.

„Tom Joe měl nápad. Mělo to být divadelní představení. Ale náčelník ho hned odmítl. Já jsem k tomu jen napsal hudbu, která by se trochu hodila.“

„Než abychom nedělali vůbec nic, mohli bychom se na to přece podívat. Když všechny školy něco předvedou, a my nic, udělá to špatný dojem.“

„Rukopis mám v zásuvce svého nočního stolku.“ Tom Joe zmizel a za chvíli se vrátil s hustě popsanými listy papíru. „Tady. Je to scéna, kdy se sešli zástupci jednotlivých států v Charlottentownu na ostrově Prince Edvarda a přemýšleli o sjednocení. Kolem stolu by mohlo sedět více přestrojených osob a přednášet své argumenty. A potom najednou vpadne dovnitř indiánský delegát. Pěkně v koženém oděvu, s lukem a šípem a tak. Svými otázkami všechno pořádně poplete. A pak bychom mohli ještě někoho z mladších, třeba Jimmyho nebo Freddieho, přestrojit za kamelota. Bude hlasitě vykřikovat nadpisy nejnovějších zpráv. A aby to celkově působilo trochu vesele, přemýšlel jsem, že bychom mohli nechat vystoupit ještě třeba pradlenu nebo někoho podobného, která vůbec nechápe, co se ve městě děje, ale přesto dává k lepšímu svůj názor.“

„Ano! To bude dobré! Vezmeme Jimmyho jako kamelota a Freddie se může převléknout za pradlenu.“

„A my se musíme proměnit ve ctihodné delegáty. Člověče, Tome Joe, to je opravdu dobrý nápad. Bude to trefa do černého.“

„A nakonec zvedneme štít s nápisem 1. září 1905 a jeden z nás bude hrát delegáta Alberty, která slavnostně vstoupila mezi provincie Kanady,“ dokončil Tom Joe své vysvětlení.

Robert sledoval rozmluvu až do této chvíle mlčky. „A chcete to všechno opravdu nacvičit za tři týdny? To bude znamenat pořádnou práci. A kromě toho to náčelník jasně odmítl, ne?“

„Ano. Nebyl … to pro něho vůbec dobrý den. To jsem dodatečně zjistil.“

„Copak se stalo?“

„Viděl jsem ho odpoledne, když jsem šel zkratkou přes hřbitov. Stál u jednoho hrobu. Když odešel, podíval jsem se na náhrobek … a byl tam pohřben jeho malý syn, který zemřel přesně ten den před patnácti lety.“

„Náčelník měl syna?“

„Ano. Byly mu jen tři dny.“

Chlapci zaraženě mlčeli. To nikdo z nich nevěděl.

„Ale stejně ho to neopravňuje, že nás od začátku školního roku drží tak zkrátka a že se nezajímá o nic jiného než o svou práci,“ pokračoval Robert. „Když naše škola na slavnosti s ničím nevystoupí, bude to zrovna tak. Mně by bylo jedno, co si myslí ostatní. Já se stejně nebudu účastnit takového vystoupení pro mateřskou školu. Náčelník si opravdu nezaslouží, abyste se s tím tak namáhali.“

„Máš pravdu,“ připustil Jacob. „Poslední dobou nás pěkně trápil. A také nebyl vždycky přátelský.“

Larry a Tom Joe se na sebe zase podívali.

„Tedy,“ začal konečně Larry váhavě, „to, že od nás náčelník teď tolik chce, má svůj důvod.“ Vážně se podíval na Maca, Jacoba, Stevena a Roberta. „Slíbíte mi, že nic z toho, co vám teď řeknu, nebudete vyprávět dál?“

Hoši mlčeli.

„Vaše čestné slovo?“

„Ano. Tak už nás nenapínej.“

„Tak dobře. Jak víte, je Rickův otec, pan Stanley, předsedou dohlížecího spolku této školy. Už po léta se pokouší udělat z naší školy elitní internát a za darované peníze chce vybudovat tenisové hřiště nebo draze vybavenou knihovnu.“

„Zatím asi neměl zvláštní úspěch. Pan Kendrick se přece mnohem raději stará o to, aby právě hoši, jejichž rodiče nemají mnoho peněz, mohli navštěvovat naši školu.“

„Přesně tak. A proto se teď pan Stanley pokouší zbavit se ředitele.“

„Myslíš tím, že ho chce sesadit z ředitelování?“

„Ano. Vyprávěl to tatínek Henryho. A pan Stanley už má kandidáta, který se podle něho úžasně hodí na ředitele školy. Můžete klidně hádat, kdo to je.“

Mac se na něho ohromeně podíval. „Myslíš – pana Gordona?“

„Přesně toho. Že je náčelník nemocný, z toho musí mít pan Stanley neuvěřitelnou radost. Když teď pan Gordon získá na naší škole oblibu tím, že bude dávat málo úkolů, že bude zdarma doučovat a vymyslí něco atraktivního pro volný čas, potom se může stát, že se plán pana Stanleye opravdu podaří.“

Jacob tiše pískl skrz zuby. „Tak proto se pan Kendrick tak zlobil, když se Rick pro nemoc omluvil ze soutěže o stipendium. Chtěl od nás dobré výsledky, aby to školu postavilo do dobrého světla. Chápu. Z tohoto důvodu na nás byl tak přísný.“

„Když se při dějepisné slavnosti zase projevíme špatně, bude si pan Stanley mnout ruce,“ konstatoval Mac. „Dovolíme to? Nebo nacvičíme divadelní představení a podpoříme tím náčelníka?“

Chlapci mlčeli. Potom se o slovo přihlásil Steven. „Tedy, já jsem pro to, abychom to nacvičili. Nemůžeme nechat pana Kendricka ve štychu, zvlášť teď, když je nemocný.“ Jeho přátelé souhlasili. Až na Roberta.

„Opravdu to chcete udělat, i když váš návrh odmítl?“ rozhorlil se. „Asi v něm vidíte ubohého malého karibu, kterého musí vzít stádo do svého středu, ne? Jen dejte pozor, aby vám ještě nakonec nenarostla svatozář! Přece je úplně jedno, kdo je ředitelem. Mně to je každopádně jedno!“ S těmi slovy vstal a šel ke dveřím. Larry mu zastoupil cestu. „Nám náčelník není lhostejný,“ řekl pevným hlasem. „Víš, že se už zastal mnoha žáků a že jsme s ním zažili spoustu zábavy při tělocviku a při večerech, kdy se hrály hry. Kromě toho nás pravidelně bral do kostela a předčítal nám z Bible. To všechno pro tebe nic neznamená?“

„Všechny ty křesťanské záležitosti jsou mi lhostejné. A teď už mě pusť ven!“

„Nechceš o tom ještě přemýšlet?“ Larryho hlas zněl smířlivě.

„Ne.“ Robert odstrčil Larryho stranou a otevřel dveře. „A nebojte se – nebudu to nikomu vyprávět. Váš nápad je pro mě příliš trapný.“ S těmito slovy odešel z místnosti a hlasitě za sebou zabouchl dveře.

„Ó jé!“ Steven se podrbal na hlavě. „A přitom byl přece poslední dobou mnohem přístupnější než na začátku školního roku.“

„Já také nevím, co s ním je,“ řekl Jacob. „Co myslel tím ubohým malým karibu?“

„To byla narážka na štafetový běh, když jsme byli v první třídě,“ vysvětloval Mac. „Mně se zrovna zahojila noha a Tom Joe si mne vybral do družstva, ačkoliv jsem ještě nemohl rychle běhat. Robert byl proti tomu, ale Tom Joe mu vysvětlil, že karibu berou slabá zvířata do svého středu a nenechají je prostě být.“

„Aha. Takže to vypadá, jako by svůj názor moc nezměnil.“

„Naneštěstí ne,“ odpověděl Mac. „Ale – měli bychom podrobněji probrat naše vystoupení. Mnoho času nám totiž už nezbývá.“

Byly to náročné tři týdny, ale zkoušky chlapce také náramně bavily. Freddie a Jimmy se osvědčili jako nadaní herci a také velcí hoši si zvykli na své role ctihodných delegátů. Tom Joe jako autor celého díla měl výsadu hrát indiána a postaral se o co nejvěrohodnější oblek. Vystoupení podbarvovala Stevenova hudba, zvlášť melodie, při níž přicházel náčelník, působila přímo dramaticky. „Budeš tentokrát hrát sám na klavír?“ zeptal se Larry svého přítele po jedné zkoušce. „Když jsi zároveň skladatelem hudby k celému vystoupení?“

„Já… ano, možná, že budu.“

„To je dobře. Není to žádný koncertní sál, ve kterém bychom vystupovali. V opačném případě by měl i Sam chuť hrát na klavír. Nachytal jsem ho, jak při jedné zkoušce poslouchal. Ale on nic neprozradí. Vždyť to má být překvapení pro všechny.“

„Je naše vystoupení vůbec nahlášeno?“

„Ano, to udělal náčelník, ještě než onemocněl. Doufejme, že bude moci být na vystoupení. Ten bude kulit oči.“

Steven byl po tomto krátkém rozhovoru velmi zamyšlený. Je to určitě Tvůj hlas, Pane Ježíši, který mně říká, že mám při tomto vystoupení hrát na klavír. Voláš mne a použil jsi k tomu Larryho? Pro mne je to přinejmenším tak vzrušující jako pro Petra, když měl jít po vodě. Když pomyslím na to, že tam bude poslouchat mnoho lidí, už teď mne bolí žaludek. Možná … Samovi někdy ukážu noty. Jen tak pro jistotu. Ale vlastně chceš, Pane Ježíši, abych hrál já, ne?

Pan Kendrick se nedozvěděl ani v nejmenším nic o přípravách na slavnost. Jakmile mu přestala horečka a on zase mohl poněkud jasně přemýšlet, začal se sice ptát na provoz školy, ale jeho manželka i jeho bratr Gilbert byli velmi opatrní ohledně informací, které mu dávali. Že je Richard Gordon toho času ve škole činný jako suplující učitel, to se sice nedalo utajit, protože tento učitel byl pravidelně vidět na školním dvoře, kam ředitel viděl oknem.

Proč se nyní muselo stát ještě toto, Pane? Richard si u chlapců získá oblibu a nakonec ho budou mít víc rádi než mě. Mám dojem, že všechny mé snahy jsou zbytečné, že mně všechno bereš z rukou. Opravdu chceš, abych se vzdal místa ředitele školy? Nebo si prostě přeješ, abych Ti celou věc úplně přenechal?

V příštích dnech toho měl mnoho, o čem musel přemýšlet. Najednou ho napadlo víc věcí, které v poslední době neprobíhaly tak, jak by to bylo správné. Byla tu jeho manželka Cathrine, která ho od začátku školního roku mnoho neviděla. Pro něho platila jen práce, práce, práce. Určitě s ní musí promluvit. A potom tu byl ten malý indián John Malý vlk. Choval jsem se špatně, Pane, to jsem vlastně vždycky věděl. Ze strachu před panem Stanleyem jsem se ho pokoušel ignorovat, ačkoliv jsi mne na něho tak často upozorňoval. To mně je líto, Pane. Pokud mně ho ještě jednou pošleš do cesty, chci se o něho postarat. Také na ostatní chlapce si chci vzít víc času, místo abych je jen popoháněl do učení. Velice jsem selhal. A že Západní střední škola nebude mít při slavnosti žádný příspěvek, to je také moje vina…

Přišel den vystoupení. Byla to sobota a pan Davis po snídani oznámil, že všichni žáci, kteří tento víkend zůstali ve škole, půjdou po obědě do městské haly. Tom Joe ho včera informoval o plánovaném vystoupení.

„My stejně nemáme žádný příspěvek!“ odvážil se namítnout jeden žák.

„Nechte se překvapit,“ byl jediný komentář pana Davise. Jimmy a Freddie to potvrdili úsměvy od ucha k uchu. Pan Richard Gordon byl překvapen. O slavnosti nevěděl a teď si o ní nechal něco povědět. Tuto věc jsem mohl využít pro sebe. Budou-li mít hoši dobrý příspěvek, bude to bod k dobru pro Jamese Kendricka. To je k zlosti, opravdu k zlosti…

V domě ředitelových se na cestu do městské haly chystala jen paní Kendricková. „To je škoda, Jamesi, že ti Gilbert ještě nedovolil vyjít z domu. Nedávno jsem zaslechla, jak se dva mladší žáci bavili, a znělo to tak, jako by na toto odpoledne něco plánovali. Říkali, že budou na řadě jako poslední, ale to že je právě dobře, protože si něco připravili.“

Její muž se na ni podíval od knížky. Kdyby bylo po jeho, už dávno by byl zase ve škole na svém místě, ale s Gilbertem se vůbec nedalo mluvit. V pondělí prý může jít poprvé ven, jak konstatoval, a za týden by mohl přemýšlet o návratu do práce.

„Myslíš, že si naši chlapci vymysleli nějaký příspěvek? A dokonce malí?“

„Vyrozuměla jsem, že se na tom podílí i někteří z velkých. No, nechám se překvapit a potom ti to všechno budu vyprávět.“

Rozloučila se s mužem a odešla. Její manžel se za ní zamyšleně díval. Zdalipak se Cathrine nepřeslechla? Tehdy Toma Joea dost příkře odbyl. Svůj nápad s divadelním představením by určitě neuskutečnil. Vymysleli si hoši něco jiného? Začal přecházet po pokoji sem tam. Byl teď opravdu zvědavý. To je hloupé, že ještě nesmí ven z domu. Zůstal stát u okna a díval se směrem ke školní budově. Po jeho obličeji přelétl úsměv. Co by se stalo, kdyby se prostě neřídil Gilbertovými předpisy? Jeho bratr byl někdy až přehnaně opatrný. Co kdyby si našel co nejnenápadnější místo v městské hale, až někde vzadu? A na konci by zase rychle odešel? Usmíval se ještě víc. Udělá to. Teď. Hned. Otočil se a přehlédl postavu, která se najednou objevila u jednoho okna ve škole. Byl to Robert. Jeho batoh stál sbalený vedle jeho postele. Panu Davisovi vyprávěl, že chce přece ještě jet na víkend k rodičům a že odjede vlakem brzy po obědě. Rodičům napsal, že víkend stráví ve škole, protože mají vystoupení v městské hale. Do nedělního večera ho tedy nikdo nebude postrádat. Měl dost času, aby se tajně vytratil. Jeho plán byl tak dobře promyšlený, že se vůbec nemůže pokazit. Naposledy se podíval z okna, potom se rozhodně otočil a dal si batoh na záda. V celé školní budově panovalo nezvyklé ticho. Jeho kroky se rozléhaly prázdnými chodbami. Pojednou ho zamrazilo. Byl to divný pocit, který ho přepadl, ale setřásl ho. Jenom teď nesmí být sentimentální. Vždyť na něho čeká největší dobrodružství jeho života…

Venku ucítil chladný podzimní vzduch. Obloha byla šedivá. Nad ním zněl sípavý křik divokých hus, které letěly, seřazeny do tvaru písmene V, směrem na jih. Zněl vždycky tak smutně? Pojednou sebou trhl. V domě ředitele se otevřely dveře a ven vyšel muž. Náčelník! Robert zůstal stát jako přimražený. Neměl možnost se schovat. Pokud se ředitel podívá směrem k němu, tak … téměř se neodvažoval dýchat. Pan Kendrick zamkl dveře a vytáhl si nahoru límec kabátu. Potom se obrátil doleva a šel směrem k ulici. Robert pomalu vydechl. Tentokrát to ještě dobře dopadlo. Několik minut počkal a potom šel i on směrem k ulici. Jeho prvním cílem bylo nádraží. Tam si koupil jízdenku do Reginy. Neměl ovšem v plánu nastoupit do vlaku. Lístek si koupil jen proto, aby přivedl ředitele školy a rodiče na falešnou stopu. Ať si ho pak hledají v Regině a okolí! On sám se měl za necelou hodinu setkat s jedním známým pana Wrighta. Ten ho vezme svým nákladním autem až do Edmontonu. Teprve tam nastoupí do vlaku. Do vlaku, který jede směrem na východ. Nikoho nenapadne, že projel napříč celou zemí, aby se dostal do Halifaxu, neboť odtamtud vyplouvají lodi do Evropy. Na jedné z nich několik týdnů popluje jeho učitel pan Wright a mnoho jiných vojáků. Jedním z těchto vojáků bude Robert C. Turner, bývalý žák Západní střední chlapecké školy. Po rtech se mu rozlil spokojený úsměv a vykročil rychleji. Tesklivá nálada, kterou právě měl, zmizela. Dobrodružství může začít.

V městské hale napjatě čekali na začátek slavnosti. V tomto zasmušilém, mokrém, chladném listopadovém dni se shromáždilo mnoho návštěvníků, aby se zúčastnili vzpomínkové slavnosti ke vstupu Alberty do aliance provincií Kanady. Celkem sedm škol se přihlásilo se svými vystoupeními. Starosta pozdravil přítomné a předal potom slovo žákům a jejich učitelům. Nejdřív na jeviště vpochodovala třída základní školy. Děti mávaly vlaječkami, lidé tleskali a potom zavládlo ticho. Všechny oči byly upřeny dopředu, nikdo si nevšiml pána, který přišel do haly jako poslední, krátce se zastavil ve dveřích a vyhledal si místo v poslední řadě.

Děti ze základní školy zazpívaly píseň, kterou složila jejich učitelka, a sklidily velký potlesk. Potom vystupovaly další školy, přednášely se básně, četly se referáty a zazněla ještě jedna píseň. Potom byl ohlášen poslední příspěvek: divadelní představení, hrané žáky Západní střední chlapecké školy. Pán v poslední řadě seděl zpříma. Divadelní hra? Tom Joe mluvil o divadelním představení. Že by opravdu…? Očima visel na jevišti, jako by mu neměla ujít ani maličkost. Opona se zvedla a byl vidět stůl s židlemi. Vpravo a vlevo stáli dva chlapci, Peter a Luke, jak ředitel zjistil. Drželi papír s nápisem „Should we unite?“⁴, napsaným velkými písmeny. A právě tato otázka zaměstnávala také tři poslance, kteří nyní přišli a posadili se ke stolu. Scénu podbarvovala tichá klavírní hudba. Posluchači sledovali argumenty poslanců a uznale přikyvovali. Zdálo se, že hoši se podrobně zaměstnávali dějepisnou látkou. Nyní byla hudba silnější, téměř napínavá – na jeviště ctihodně přicházel náčelník, delegát indiánů. Diváci spontánně tleskali. Otázky náčelníka vyvolaly úsměvy na tvářích diváků, právě jako nadpisy novinových článků, které četl mladý kamelot, který se mezitím objevil, aby upozornil obyvatele Charlottentownu – v tomto případě diváky – na probíhající události. Hlasitý smích vyvolal rozhovor s pradlenou, a když bylo na konci představení rozhodnuto o připojení a tím byl založen stát Kanada, vypukl hlasitý jásot. Poslední poslanec, který na závěr ohlásil připojení Alberty, byl také odměněn hlasitým potleskem. Pan Kendrick sledoval divadelní hru téměř bez dechu. Bylo neuvěřitelné, co hoši dokázali sestavit a k tomu ještě v tak krátkém čase. A on ten nápad tak rychle odmítl… Ale teď musel hledět, aby se dostal co možná neviděn ven, protože nechtěl potkat bratra. Dříve než mohl vstát, bylo v sále opět ticho a zazněl hlas starosty: „Veškeré příspěvky byly výborně vymyšlené,“ začal svou řeč, „a srdečně děkuji všem účinkujícím. Ale obzvlášť bych chtěl poděkovat skvělým hercům,“ obrátil se k chlapcům. „Kdo měl ten nápad?“ Díval se na Maca, ale ten zvedl ruce k odmítavému posuňku. „Já jsem to nebyl, pane. Ten nápad měl Tom Joe.“ Ukázal na svého kamaráda, který už vyměnil indiánský oděv za školní uniformu a vyšel zpoza opony. Starosta se na něho podíval. „Vy tedy jste ten mladý muž, který měl myšlenku, ztvárnit část dějin naší země v divadelním představení. Jak jste na to přišel?“

„No, tedy…“ Tom Joe si jednou rukou nervózně pročísl vlasy. Nepočítal s tím, že najednou bude stát na jevišti, osvětlen reflektorem. „Čestně řečeno, pane,“ pokračoval konečně, „všechno začalo trestem.“ Publikum se tiše smálo, zatímco pan Kendrick na svém místě v poslední řadě se rozpačitě drbal na bradě.

„Trest, aha.“ Starosta se také usmíval. „Jak z toho vznikla divadelní hra?“

„Musel jsem psát sloh o vzniku státu Kanada a najednou se mně to téma už vůbec nezdálo nudné. Představoval jsem si, jak poslanci v Charlottentownu debatovali a myslel jsem na to, že by se z toho dala dobře udělat scénka. Začal jsem všechno sepisovat a přitom jsem dostal nápad s kamelotem a pradlenou. Vyprávěl jsem o tom Stevenovi,“ zamával na svého přítele, „a on k tomu napsal hudbu. A ostatní také hned spolupracovali.“

„A váš učitel dějepisu? Pomohl vám?“

„Ne, pane. Poslední týdny byl nemocný a nemohl se starat o náš příspěvek na slavnost. Tak jsme to nacvičili sami.“

„Nu, dějepisnou látku vás každopádně naučil znamenitě, myslím, že jsme se všichni mohli z vaší hry naučit mnoho věcí o rozhodnutí na ostrově Prince Edwarda. Je tady přítomen váš učitel?“

Pátravě se rozhlížel a muž z poslední řady spěšně vstal, aby se rychle dostal ven. Žel, že se jeho plán nezdařil. „Tady je! Pojďte dopředu, pane Kendricku!“ Byla to paní Williamsová, která ho objevila. Mávala na něho a péro na jejím klobouku se k tomu pohupovalo do taktu. Jindy mi přece nedopřeje žádné vítězství, proč prostě není zticha? Mnoho hlav se otočilo směrem k němu a panu Kendrickovi nezbylo nic jiného, než jít dopředu. Udivený pohled své ženy a temný výraz v obličeji svého bratra přitom schválně ignoroval. Přivítal ho potlesk. Váhavě vstoupil na jeviště. Toto uznání si nezasloužil.

„Aha, pan ředitel osobně je učitel dějepisu,“ pozdravil ho starosta. „Chtěl bych vám pogratulovat k úspěchu vaší školy, pane Kendricku.“

„Moc vám děkuji, pane starosto. Jsem z představení právě tak překvapený a nadšený jako vy. O přípravách hochů jsem nic nevěděl, protože jsem poslední tři týdny téměř pořád ležel v posteli. Oficiálně bych tady vůbec neměl být, ale když se moje manželka dnes zmínila o tom, že moji žáci něco nacvičují, nemohl jsem zůstat doma. Když se jeden z chlapců před několika týdny zmínil o nápadu s divadelním představením, nebyl jsem tím nadšen a dokonce jsem je odmítl. Neprávem, jak se ukázalo. Vidíte tedy, že mně v této věci nenáleží žádný dík. Ten patří pouze chlapcům.“

Ještě jednou zazněl potlesk a potom starosta pozval všechny k bufetu s koláči, který byl postaven v předsálí. Pan Kendrick poslouchal slova uznání a musel potřást mnoha rukama. Přitom cítil, jak ho pomalu, ale jistě opouští síla. Opatrnost jeho bratra přece jen nebyla tak přehnaná, jak si myslel. Konečně si proklestil cestu k velkým žákům, kteří stáli v jednom rohu sálu s talířky s koláči. „Děkuji vám, hoši,“ řekl jim a po pořádku se na každého podíval. „Vystoupení bylo skvělé. S tím jsem nepočítal.“

Tom Joe vydržel jeho pohled. Vzpomněl si na rozhovor, který měl s panem Kendrickem před lety a poznamenal: „Když někdo patří ke stádu, tak tam pomáhá jeden druhému.“

Ředitel porozuměl narážce. Usmál se.

„I tehdy, když si to ten druhý nezaslouží?“ zeptal se. Tom Joe přikývl. „Právě tehdy,“ odpověděl.

Byl někdo, kdo toho večera neměl radostnou náladu a to byl Steven. Zase to nedokázal. Krátce před vystoupením poprosil Sama, aby hrál na klavír, protože se necítil moc dobře. Steven stál sám v ložnici a díval se do tmy. Jsem neschopný člověk. Ano, neschopný. Opravdu by to nebylo těžké, hrát dnes na klavír, protože posluchači dávali pozor hlavně na herce. Byl by to pro mě moc dobrý začátek. Ale já jsem nevyužil příležitost. Přitom jsi mne přece volal, Pane Ježíši, že? Mně bylo tak špatně, že jsem prostě nemohl. Snad … se to povede na konci školního roku při závěrečné slavnosti. Maminka by byla nadšená, kdybych tam hrál. Snad to přece dokážu…

„Kde je vlastně Robert?“ informoval se Tom Joe, když o chvíli později přišel s Larrym do ložnice.

„Slyšel jsem, jak si dovoloval u pana Davise,“ odpověděl Larry. „Chtěl odejet poledním vlakem a víkend strávit u rodičů.“

„Ach tak.“ Tom Joe se posadil na pelest postele a začal si rozvazovat tkaničky u bot. „S vystoupením stejně nechtěl nic mít, určitě proto chtěl být pryč. Ale udivuje mne, že jel k rodičům. Poslední víkendy, kdy odjel, vždycky navštívil nějakého přítele. O svých rodičích nemluvil dobře.“

„Tím lépe, že k nim teď jel,“ myslel Larry a zívl. „Jé, já jsem docela pěkně unavený. Půjdeme spát.“