10. kapitola

ruhý den se vrátil John Malý vlk do sirotčince. Doktor Gilbert hovořil se slečnou Mayhouseovou a hoch slavnostně slíbil, že se polepší. Pan Kendrick byl v skrytu rád, že u něho chlapec již nebydlí. Trvale by se to neutajilo a on v žádném případě nechtěl, aby se to dozvěděl pan Stanley. Předseda dohlížecího spolku nepřestával vychvalovat přednosti Richarda Gordona. Kdykoliv se dostal do rozhovoru s rodiči žáků, dokázal vždy utrousit nějakou pochvalnou poznámku o svém příteli. Ten využil svou návštěvu k tomu, aby si ho ve městě co nejvíc oblíbili. Navštěvoval dobročinný spolek a dokonce se nechal vidět i v kostele. Když po několika dnech zase odjel, mnozí byli toho názoru, že by byl pro město Calgary přínosem.

„Jak je vůbec možné, že může mimo prázdniny pobývat několik dní u pana Stanleye?“ ptal se doktor Gilbert svého bratra, když ho navštívil v jeho kanceláři ve škole. Někteří žáci totiž onemocněli, dostali chřipku. Doktor je vyšetřoval a podával potom řediteli školy informace o jejich zdravotním stavu.

„Je to tak, že pracuje v Edmontonu jako domácí učitel. Jeho žák vážně onemocněl a Richard proto v té době neměl své vyučovací povinnosti.“

„Doufejme, že bude muset zase brzy začít pracovat, aby tu nenatropil ještě víc neplechy. Paní Williamsová je jím úplně nadšená a víš, že její názor tady sdílí mnoho žen.“

„Však já se s ním vypořádám.“ Hlas pana Kendricka zněl tvrdě. Vzal tužku. „Kdybys mě teď, prosím, omluvil. Mám ještě práci.“

Jeho bratr vstal. „Jamesi, mám ještě jednu otázku. Slyšel jsem, že Phil Blake z první třídy se bude po Vánocích se svými rodiči stěhovat do Reginy. To znamená, že se tu ve škole uvolní jeho místo, ne?“

„Ovšem.“

„Víš, podrobněji jsem si prohlížel školní práce Johna Malého vlka. Nejsou špatné. Říkal, že mu tatínek pravidelně objednával učebnice a probíral s ním učivo. Hoch by se určitě cítil lépe tady ve škole než v sirotčinci. Myslíš, že bys ho mohl přijmout?“

„Johna Malého vlka? Ach, ne, Gile. Toho chlapce nepřijmu. Ve dne v noci bych na něho musel dávat pozor, aby neutekl.“

„Neudělá to. Neudělá to, když tu bude pohromadě s jinými hochy. V sirotčinci prostě nevychází se slečnou Mayhouseovou. Tady by se mu líbilo.“

„A kdo za něho má platit školné?“

„Tímto problémem ses až dosud nikdy nedal zastrašit. Často jsi nalezl cestu, aby školu mohly navštěvovat i děti, které byly bez prostředků.“

„Ne, Gile, nevěřím, že by to fungovalo.“

Obrátil se ke stohu sešitů na svém psacím stole. Jeho bratr se zamračil, ale už nic neříkal. Rozloučil se a zamyšleně odcházel z kanceláře.

Ředitel měl zlost a mračil se. Jak jen mohl Gilbert přijít na tento nápad?

John Malý vlk má chodit do Západní střední chlapecké školy? To ode mne nemůžeš požadovat, Pane. Víš, co si o tom myslí pan Stanley. Nasadil by všechny páky, aby tomu zabránil. Vyprávěl by rodičům, že chlapec má špatný vliv na jejich syny. A možná by dokonce měl pravdu. Pokud bych se toho hocha zastal, pak by se pan Stanley s konečnou platností postaral o to, abych přišel o místo ředitele.

Opravoval práce hochů ze čtvrté třídy, ale nemohl se úplně soustředit. „Kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.“

„Dejte pozor, abyste nepohoršili jednoho z těchto maličkých.“

Proč mu tyto verše z Matoušova evangelia přicházejí na mysl zrovna teď? Zdá se, že ho tento indiánský chlapec doslova pronásleduje. Nejdřív ho měl pozvat na slavnost školy, potom ho musel – z nutnosti – na několik dní přijmout do svého domu a nyní ho měl ještě přijmout do školy? Kromě toho to byla jeho vina, že se Thomas nemohl účastnit soutěže o stipendium. Ne, toho hocha nepřijme za žáka. Vždyť se nemůže starat o každé osiřelé dítě v Calgary. Ředitel se s rozhodností opět věnoval své práci.

Netrvalo to dlouho a někdo zaklepal na dveře této kanceláře.

„Dále!“

Byl to Tom Joe. „Dobrý den, pane! Slečna Greyová říkala, že se mnou chcete mluvit.“

„Správně.“ Ředitel školy odložil tužku, kterou držel v ruce. Úplně zapomněl, že dnes ráno pověřil svoji sekretářku, aby pozvala Thomase po vyučování k pohovoru s ním.

„Posaď se. Chtěl jsem se tě zeptat na tvé plány do budoucna. Víš už, čím by ses chtěl stát po ukončení školy?“

„Myslím, že vím, pane. Přemýšlím o tom už od léta a mluvil jsem o tom i s vaším bratrem. Rád bych studoval medicínu. Pan doktor mne už dvakrát vzal s sebou ke svým pacientům. Myslím, že by to bylo povolání pro mě.“

„Medicína? To sis vytyčil vysoký cíl.“

„Ano, pane. I pan doktor říká, že je to náročné a namáhavé. Studium i práce. Ale v posledních týdnech jsem se za to intenzívně modlil a myslím, že to je správné povolání. Rád bych pomáhal lidem, aby se uzdravili.“

Ředitel školy přikývl. „Pokud je ti jasné, že to je pro tebe to pravé, nemám nic proti tomu. Ovšem, nebudeš moci jít hned na univerzitu, když jsi nedostal stipendium. Nejdřív si budeš muset vydělat peníze.“

„Ano, pane. Budu si hledat nějakou práci.“

„No, možná bych už pro tebe něco měl. Před nedávnem jsem mluvil s panem Phillipsem. Vede hotel Western Hills a říkal mi, že od léta hledají někoho, kdo by pomáhal s kancelářskou prací. Jedna zaměstnankyně se bude vdávat a přestává tam pracovat. Nějakou práci převezme sekretářka, ale hledají někoho, kdo by jim vypomohl. Byla by to příjemná, čistá práce, dobře placená.

Tom Joe polkl. Práce v kanceláři? Měl trávit celý den v místnosti mezi pořadači listin a mezi stohy papírů?

„Kromě toho bys mohl bydlet v hotelovém pokoji za velmi příhodnou cenu a mohl by ses tam také stravovat. Co si o tom myslíš?“

„Já … tedy … kancelářská práce není přímo to, co bych si představoval, pane. Raději bych se zeptal pana Millera, zda bych mohl dál pracovat u něho v obchodě. Myslím, že by mne to bavilo víc.“

„Budeš ale potřebovat také bydlení a stravu. Obojí nesmí stát příliš mnoho, protože si musíš našetřit peníze na studium. Měl bys o tom přemýšlet.“

„Ano, pane. Odkdy bych musel nastoupit na to místo v hotelu?“

„Hned, jak v červnu ukončíš školu.“

„Nešlo by to později?“

„Ne. Zaměstnankyně se bude vdávat v půlce května. Pan Phillips by ti vyšel vstříc už tím, že by držel místo, než budeš mít hotové zkoušky. Proč se ptáš?“

„Protože… přemýšlel jsem, zda bych po škole snad nemohl na několik týdnů odjet do Beaver Lake. Kdybych si šetřil peníze, které vydělávám u pana Millera, mělo by to jít. Tak rád bych ještě jednou spatřil pana Mc Gregora a Šedého sokola a náčelníka Černého vlka.“

Ředitelovo obočí se stáhlo. „Pokud budeš chtít dostat místo v hotelu, nepůjde to. A ani jinak bych ti to neradil. Měl bys své peníze použít na důležitější věci, než je cesta do divočiny. Budeš si muset opatřit ošacení. V budoucnu přece nebudeš každý den nosit školní uniformu. Takovou cestu nepovažuji za dobrý nápad.“

„Ano, pane. Budu o tom přemýšlet.“

„Mnoho času na to nemáš. Pan Phillips ode mne čeká za tři dny odpověď a samozřejmě by s tebou chtěl také sám mluvit dřív, než tě s konečnou platností zaměstná.“

„Ano, pane.“ Tom Joe vstal. „Bude stačit, když vám řeknu své rozhodnutí pozítří?“

Pan Kendrick souhlasně přikývl a vzal jeden sešit ze stohu, který se zatím o mnoho nezmenšil.

Druhý den šel Tom Joe do obchodu pana Millera, kde bude brzy pracovat každou sobotu dopoledne. Když se zeptal, zda by tam mohl po ukončení školy rok pracovat, majitel obchodu zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale stálé místo ti nemohu nabídnout. Víš, i já musím počítat. Jsem rád, že nám tu v obchodě pomůžeš před Vánocemi a při inventuře v lednu, ale potom tě už nebudu potřebovat.“

Tom Joe zašel do truhlářské dílny pana Granta, ale i tam dostal odmítavou odpověď. Možná bych se měl zeptat v nemocnici. To by zároveň byla dobrá příprava pro moje studium. S novou nadějí se tam vydal. Nejdřív musel chvíli čekat na chodbě, pak ho zavolali do kanceláře, kde na něho čekala vrchní sestra. Vyslechla jeho prosbu a odvětila: „Práce tady máme dost. A když chcete studovat medicínu, bylo by vám k dobrému, kdybyste trochu přičichl k nemocničnímu ovzduší. Ale moc byste si nevydělal. To vám říkám na rovinu. Stačilo by vám to právě tak k obživě. Na studium byste si tím neušetřil. A teď se musím dát do práce, mladý muži. Promiňte, prosím.“ Tom Joe přikývl, poděkoval jí za rozhovor a vydal se na cestu domů. Večer vyprávěl Larrymu, jak hledal práci, a také o tom, co mu navrhoval pan Kendrick. „Tedy, dokážu pochopit, že nemáš nějakou velkou chuť pracovat v kanceláři,“ mínil jeho přítel, když šli společně nahoru po schodech do společného pokoje, „ale ta nabídka zase není tak špatná. Nemusel bys pracovat v továrně, mohl bys tam levně bydlet a jíst a rok netrvá věčně. Myslím, že já bych to přijal.“

Tom Joe přikývl. „Také si myslím, že to tak udělám. Zdá se mi, že moc jiného mi na výběr nezbývá. A co ty, rozhodl ses už, co dál?“

„Ano. Po škole chci jít na vysokou školu. Rád bych se stal učitelem.“

O den později sdělil Tom Joe řediteli své rozhodnutí.

„Rozhodl ses dobře, Thomasi. Hned zavolám panu Phillipsovi.“ Když ukončil telefonní hovor, řekl: „Pan Phillips tě bude čekat zítra odpoledne o půl čtvrté v hotelu Western Hills. Máš se hlásit na recepci.“

Tom Joe cítil, že má vlhké dlaně, když druhý den vešel do vstupní haly hotelu Western Hills. Byla to vysoká místnost s velikými okny na ulici, se zelenými rostlinami ve velikých květináčích a se sedací soupravou, kde byla plyšová křesla různých barev. Seděli v nich právě dva pánové. Jeden z nich četl noviny. Tom Joe zamířil k recepci, kde nějaký pán prohlížel papíry.

„Dobrý den, pane.“

Muž vzhlédl. „Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“

„Já … jmenuji se Thomas Brown, pane. Jsem ze Západní střední chlapecké školy a mám sjednanou schůzku s panem Phillipsem.“

Jeden z mužů, kteří seděli v křeslech, zvedl hlavu a ostře se zahleděl na Toma Joea.

„Ano. Pan Phillips mluvil o tom, že sem přijde žák, který se zajímá o místo pomocníka v kanceláři. Pojďte se mnou, prosím!“

Recepční vstal od svého stolu a šel ke schodišti. Tom Joe ho následoval.

„Slyšel jste to, Brooke?“

Muž v červeném křesle odložil noviny. „Promiňte, pane, co jsem měl slyšet?“

„Nu, jak se ten mladík právě představoval. Thomas Brown ze Západní střední chlapecké školy. Neříká vám to nic?“

„Thomas Brown…“ Komorník pana Johnsona se zamračil. „Ale ano, samozře-jmě, pane. Chlapec, jehož návštěvu školy financujete. Domníváte se opravdu, že…“

„Co myslíte, kolik Thomasů Brownů chodí do této školy? Kromě toho souhlasí i věk. Hoch chodí do poslední třídy, hodilo by se, kdyby se ohlížel po nějakém příhodném pracovním místě. I když si myslím, že by ten chlapec měl studovat, při dobrých vysvědčeních, jaká dostává. Rád bych ho blíže poznal. Ovšem, aniž by se dozvěděl, že to jsem já, kdo za něho platí školné. Zařiďte to, Brooke!“

„No, pane, nemyslíte, že bychom měli nejdříve…“

„Žádné protesty, Brooke. Ten hoch mě zajímá. Je dobře, že jste našel tak rychle příhodný dům, který si můžeme pronajmout. Jak se tam nastěhujeme, postarejte se o to, aby mě přišel navštívit. A pak jsem přemýšlel o tom, že byste se mohl stát členem dohlížecího spolku Západní střední chlapecké školy. Potom bychom věděli o všem, co se tam rozhodlo. Vaše jméno nebude pro mého synovce Jamese známé, nespojí si vás se mnou. Když škole poskytneme velkorysý dar, rádi vás tam přijmou. Ale postarejte se o to, aby mohl James svobodně disponovat penězi z daru. Nechtěl bych, aby se dostaly do rukou toho pana Stanleye pro jeho účely.“

Brooke potlačil povzdech. Když si jeho pán něco umanul, bylo nutné to ihned udělat.

„Ano, pane,“ řekl a složil noviny. Potom vstal. „Myslím, pane, že náš vůz právě přijel.“

„Pošlete ho pryč, Brooke. Řekněte mu, ať přijede až za hodinu.“

„Jak prosím, pane? Ale chtěl jste přece…“

„Teď už nechci. Ale chtěl bych vědět, zda ten chlapec dostane místo zde v hotelu. Zůstaneme tu sedět, než se vrátí.“

Pan Phillips, vedoucí hotelu Western Hills, spokojeně přikývl a vstal od psacího stolu. „Když budete chtít, pak vám to místo mohu dát, pane Browne.“

Tom Joe vstal také. „Moc vám děkuji, pane!“

„Budu vás tu čekat hned po ukončení tohoto školního roku v červnu. A teď vám Lloyd ještě ukáže váš pokoj, ve kterém budete bydlet během vašeho pobytu.“

Zazvonil a krátce nato se objevil Lloyd, sluha v livreji, a vedl Toma Joea po různých chodbách a schodištích k pokoji v podkroví. Byla to malá, velmi jednoduše zařízená místnost. Když Tom Joe vyhlédl maličkým střešním oknem ven, dohlédl jen na zeď z cihel a na špinavý zadní dvorek. Polkl. Tady má bydlet? Ložnice ve škole byla také vybavena jednoduchým nábytkem, ale přesto působila útulněji než tento pokoj. Donutil se k úsměvu a k přikývnutí a Lloyd ho zase vedl zpátky do vstupní haly. „Moc vám děkuji, pane Lloyde,“ rozloučil se Tom Joe. „Prosím, vyřiďte také ještě můj dík panu Phillipsovi. Na shledanou.“

Lloyd se souhlasně uklonil. „Na shledanou, pane Browne.“ Otočil se a odcházel po schodišti nahoru.

Tom Joe pohlédl směrem k recepci, aby se ještě rozloučil s panem Grantem. Ale ten tam už nebyl. Jen oba páni ještě seděli v plyšových křeslech. Tom Joe na ně kývl hlavou a zamyšleně opouštěl hotel. Pane Ježíši, je to to, co bys ode mne chtěl? Vím, že si nesmím vybírat. Ale bojím se, že mne ta práce vůbec nebude bavit. Sekretářka se zdá taková … bez humoru. A pokoj, kde mám bydlet – není odtamtud vidět žádný strom ani nějaká zeleň. Chci to alespoň zkusit. Stále ještě zamyšlený odvazoval Lady Blue, která na něho čekala před hotelem. Zdalipak po ukončení mé školy bude moci ještě bydlet u doktora Gilberta? V hotelu byli psi určitě zakázaní, zrovna jako ve škole. A v jeho maličkém pokoji by pro ni stejně nebylo místo. Kdyby měl alespoň něco, na co by se mohl těšit. Kdyby po skončení školy přece jen mohl cestovat do Beaver Lake, i kdyby třeba jen nakrátko… Rok se mu najednou zdál velice dlouhý.