9. kapitola

oktor Gilbert nebyl na akci v domě paní Williamsové. Byl na návštěvě u nemocného, povečeřel ve svém bytě a potom sáhl po vodítku na psa, aby ještě vzal Lady Blue na procházku. „Venku moc dlouho nezůstaneme,“ bručel si pro sebe, když otevřel vchodové dveře. Ledový vítr mu zavanul vstříc. Zvedl si límec u kabátu a ruce ponořil hlouběji do kapes. Vykročil s Lady Blue do tmy. „Teď ještě začíná sněžit!“ Zastavil se a pozoroval jednotlivé sněhové vločky, které se snášely z černé noční oblohy a lehké jako peříčka sedaly na jeho kabát a na hustý psí kožich. „Půjdeme podél ulice k sirotčinci. Potom se otočíme,“ navrhoval polohlasem. Lady Blue kráčela poslušně vedle něho. Sirotčinec mohl v té tmě lehko rozpoznat. V každém pokoji bylo rozsvícené světlo, a když se dostal ke zdi, narazil doktor Gilbert na dvě mladé ženy, které vycházely bránou na ulici. Byly teple oblečené a jedna z nich nesla v ruce lucernu.

„Kampak ještě chcete jít v tomhle počasí?“

Obě se polekaně ohlédly. Byla to Kendra a její přítelkyně Pen. „Ach, to jste vy, doktore Gilberte. Hledáme Johna Malého vlka. Ztratil se!“

„Co, prosím?“ Doktor myslel, že se přeslechl, což by při té bouři nebylo nic divného.

„Musel se vytratit během zpáteční cesty z koncertu u paní Williamsové. Prohledaly jsme už celý sirotčinec a dvůr.“

Vítr cloumal jejich kabáty a vál jim do obličeje sněhové vločky. „Jděte zase dovnitř,“ řekl rozhodně doktor Gilbert. „Lady Blue a já budeme hledat Johna Malého vlka. Ale předtím bych ještě chtěl krátce promluvit se slečnou Mayhouseovou.“

O čtvrt hodiny později opustil doktor sirotčinec s lucernou do bouřky a s Lady Blue na vodítku. Vzduchem vířilo suché listí a sněhové vločky, takže si držel jednu paži před obličejem, aby si ho chránil. Předtím nechal Lady Blue, aby očichala šaty Johna Malého vlka a doufal, že ho s tímto pachem v nose vyčenichá. Fena táhla za vodítko a vyrazila cestou, kterou by volil i doktor Gilbert. Běžela směrem k nádraží. Sice nemyslel, že by hoch měl dost peněz, aby si mohl koupit lístek na vlak, ale možná se chtěl jenom dostat ke kolejím a jít podle nich směrem na sever. Prosím, Pane, dej, abych toho chlapce našel. Dosud jsem mu o Tobě vyprávěl jen málo. Kdyby věděl víc o Tobě a o Tvé lásce, možná by se stále nepokoušel utéci. Prosím, Pane, dávej na něho pozor…

S pískáním a skřípáním zastavil vlak na nádraží v Calgary. Vítr vál přes nástupiště, hnal cestujícím do obličeje sněhové vločky a cloumal jejich plášti. „Co je to za přivítání, Brooke! Postarejte se o zavazadla a zavolejte hned nějaké auto, prosím!“ Tyto pokyny udílel starší šedovlasý muž. Jednou rukou se opíral o hůl, zatímco druhou se pokoušel držet svůj klobouk. „Nikdy jsme se neměli vydat na tuto cestu, Brooke. Možná by bylo nejrozumnější, kdybychom hned zase nastoupili do vlaku a jeli nazpět.“

„Bojím se, že v této sněhové bouři by žádný vlak daleko nedojel. Můžeme být rádi, že jsme to zvládli až sem, pane. Brzy se ocitnete v hotelovém pokoji a bude vám hned lépe.“ Komorník Brooke podal svému pánovi rámě a dovedl ho na zastřešené místo, které bylo určitou mírou chráněno proti větru. Potom odešel pro zavazadla. „Nemají tu ani pořádnou nádražní halu,“ bručel pan Johnson. „Kladu si otázku, zda lidé v Calgary vědí, jak se slabikuje slovo civilizace.“

Brooke se zase objevil a společně s nějakým nosičem nesli kufr a tašky sněhovou vánicí. „Budeme bydlet v hotelu Western Hills. Kde můžeme sehnat nějaké auto, které by nás tam dovezlo?“

„Auto?“ Nosič kufrů se nechápavě podíval na pana Johnsona. „Myslíte, že při tomto počasí tady jezdí nějaká auta? Venku už leží několikacentimetrová vrstva sněhu. Mohu vám půjčit ruční káru, na ni byste mohli naložit vaše zavazadla. Když budete chtít, mohu to pro vás udělat. A pak se musíme vydat na cestu pěšky.“

O dvacet minut později se ti tři mokří a promrzlí muži dostali k hotelu. Když dostal nosič kufrů zaplaceno a oni se konečně mohli nastěhovat do hotelového pokoje, klesl pan Johnson s povzdechem do křesla. „Brooke, tenhle necivilizovaný západ bude ještě moje smrt. To jsem vám prorokoval už v Edmontonu. Žádná nádražní hala, žádné auto… Jakmile se zlepší počasí, pojedeme zpátky.“

„Myslel jsem, že touto cestou následujete Boží volání.“ Brooke vzal od staršího pána mokrý plášť, pomohl mu vyzout boty a potom vyhledal zkušenými pohyby jeho pletený svetr a pohodlné domácí papuče v jedné cestovní tašce.

Pan Johnson se zamračil. „V Montrealu jsem myslel, že mě Bůh volá, ale teď už si nejsem jistý.“

„A co vaše úspěšné výzkumy v Torontu? Měly by být nadarmo?“

„No … jejich výsledek bych přece mohl předat synovci i písemně. To by mu pomohlo zrovna tak.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Brooke otevřel a převzal podnos se dvěma šálky čaje, ze kterých se kouřilo. Postavil ho na malý stolek, posadil se do druhého křesla a oba muži upíjeli teplý nápoj, který jim dělal dobře. „Mohl byste samozřejmě napsat vašemu synovci o vašem pátrání ohledně Richarda Gordona,“ navázal komorník opět rozhovor. „Určitě by mu to pomohlo. Ale – pomohlo by to také vám, pane?“

Starý pán si ohříval ruce o šálek a díval se stále ještě zakaboněně do vesele plápolajícího ohně v krbu. „Vy s vašimi nepříjemnými otázkami – asi jsem vám raději neměl tolik vyprávět o své minulosti. Ale máte pravdu, Brooke, – je dobře, že tady jsme. Musím mluvit s Jamesem a také s Gilbertem. Z bezpečné vzdálenosti jsem si to vůbec nepředstavoval tak těžké, ale teď, kdy je setkání na dosah ruky, tu … se mi to už vůbec nezdá lehké.“

„Velice dobře to chápu, pane. Prostě poslouchejte Toho, který je nyní vaším Pánem. On vám ukáže, co máte dělat.“

Pan Johnson si podrbal bradu. „Když bude zítra lepší počasí, poohlédněte se, prosím, po nějakém domě, který bychom si mohli tady v Calgary pronajmout. Myslím, že tu zůstaneme déle než jen několik dní.“

Zatímco se oba nově příchozí ohřívali v hotelu u krbu, probojovával se doktor Gilbert s Lady Blue sněhovou bouří. Dostali se ke kolejím a šli podél nich směrem k severu, ale již brzy byly kolejnice schované pod sněhovou přikrývkou a také se zdálo, že Lady Blue přestala cítit stopu. Bílé vločky vířily temnotou a vítr byl tak ledový, že ruce i obličej téměř ztratily cit. Město nechali za sebou, vpravo od nich se rozprostíral řídký les. Doktor Gilbert tam vedl Lady Blue, aby byli mezi stromy trochu chráněni před větrem. „Pojď, Lady Blue, uděláme si krátkou přestávku. O mnoho dál se stejně nedostaneme.“ Vyčerpaně se opřel o kmen stromu, pes se přitiskl k jeho nohám. „Co myslíš, Lady Blue, pomůže to, když tě nechám ještě jednou přičichnout ke košili Johna Malého vlka? Vždyť mi ji slečna Mayhouseová kvůli tomu dala s sebou.“ Namáhavě vyndal z kapsy kabátu složenou košili a podržel ji feně před nosem. Důkladně ji očichala, krátce zakňučela a zatáhla za vodítko. „Počkej, ne tak rychle!“ Doktor schoval košili zase do kapsy kabátu a sáhl po lucerně. „Už jdu. Co to tam najednou máš, Lady Blue?“ Fena převzala vedení. S nosem u země zamířila k malé skupině stromů. Čmuchala, hrabala tlapkami ve sněhu a potom zase zatahala za vodítko. Konečně se zastavila a začala hlasitě štěkat. Doktor Gilbert si sedl do dřepu na zem a podržel lucernu tak, že její světlo dopadlo na postavu, která se krčila na zemi. „Johne Malý vlku? Slyšíš mě?“ Pustil Lady Blue a lehce zatřásl chlapcovým ramenem. „Jsem to já, Malý vlk. Doktor … tady?“ zamumlal.

„Hledám tě, mladíku.“

„Ale já nechci zpátky do sirotčince!“ Hoch se najednou narovnal. „Tam už nikdy nepůjdu.“

„Co myslíš, nemohli bychom se o tom bavit v trochu příjemnějším prostředí? Oba zmrzneme, když tu dál budeme sedět v téhle zimě. Můžeš vstát?“

John Malý vlk přikývl. „Já jenom nemohu jít moc rychle, protože mě zase bolí noha. Proto jsem si také udělal přestávku tady pod stromem.“

„Je moc dobře, že sis ji udělal. Jinak bychom tě možná nikdy nenašli. Pojď, pomohu ti. Podrž vodítko Lady Blue. Teď máme vítr v zádech, lépe se nám půjde kupředu.“

Asi o hodinu později byli pan a paní Kendrickovi probuzeni ze spánku. Někdo hlasitě klepal na jejich domovní dveře. „Podívám se.“ Ředitel školy rozsvítil lampu, rychle si oblékl košili a kalhoty a šel ke dveřím. Tam se ozvalo nové zaklepání. Odstrčil zástrčku a odemkl. Ve tmě stála jedna velká a jedna malá zachumelená postava. Mezi nimi se tlačil pes a oklepával si sníh z hustého kožichu. „Gile, jsi to ty? Co se stalo?“

Ustoupil stranou a nechal oba vejít dovnitř. „Lady Blue a já jsme vystopovali ve sněhové bouři malého uprchlíka, který za žádnou cenu nechce zpátky do sirotčince. Váš dům byl nejblíž, myslel jsem, že ho tu možná tuto noc necháte přespat. Doktor Gilbert a indiánský chlapec si sundali mokré, ztuhlé zimní kabáty a šli za ředitelem do kuchyně, kde paní Kendricková zapálila oheň v kamnech. „Nejdřív si sedněte a ohřejte se. Vždyť jste napůl zmrzlí. Lady Blue, pojď se také ohřát.“ Paní Kendricková přinesla deky a uvařila čaj. John Malý vlk protáhl obličej, když mu krev zase začala obíhat v prstech na rukou i na nohou. Byl tak unavený, že sotva držel oči otevřené.

„Patříš do postele. Zatopím v pokoji pro hosty, abys tam měl pěkně teplo,“ řekla laskavě paní Kendricková. Doktor Gilbert přikývl. „Ale nejdřív se ti podívám na ruce a na nohy, zda nemáš nějaké omrzliny. Byl jsi opravdu dlouho v té zimě.“

Doprovodil hocha do pokoje pro hosty a pomohl mu svléknout šaty. „Vypadá to, že je všechno v pořádku,“ poznamenal po krátké prohlídce. „Měl bys poděkovat Bohu, že se nestalo něco horšího. A teď si rychle lehni do postele. Zítra si promluvíme o dalším.“ Dobře chlapce přikryl a zakrátko prozrazovalo Johnyho stejnoměrné oddechování, že usnul.

Doktor Gilbert se vrátil do kuchyně, kde na něho čekali jeho bratr a švagrová. Lady Blue ležela u krbu stočená do klubíčka a spala. „Bez ní bych chlapce nikdy nenašel,“ řekl doktor a potom podrobněji vyprávěl o jejich společném dobrodružství.

„Neměli bychom to dát vědět do sirotčince, co myslíš?“ zeptal se ředitel školy.

„Určitě. Jen se bojím, že telefon bude při této bouři mimo provoz.“

Měl pravdu.

„Zdá se, jako by se vítr trochu utišil. Dojdu tam a řeknu slečně Mayhouseové, že je chlapec u nás. Jinak celou noc nezamhouří oka. Ty můžeš přespat na gauči, Gile.“ Pan ředitel šel na chodbu, oblékl si kabát a obul vysoké boty.

„Já bych také mohl dojít do sirotčince. Ty nemusíš…“

„Nebude to dlouho trvat. Jdi spát, Gile!“

Jeho bratr zívl. „Přemluvil jsi mne. Děkuji ti, Jamesi!“

Když se pan ředitel vrátil domů, všechno tvrdě spalo. Ještě jednou se šel podívat na Johna Malého vlka. Zmírnil oheň a chvíli se díval na spícího chlapce. Na školní slavnosti jsem tě nechtěl mít a teď ses mi doslova přichumelil do domu. Doufám, že se to pan Stanley nedozví…

Druhý den ráno se bouře utišila, svítilo slunce a svět se nořil do zářivě bílé barvy. Hoši ze Západní střední chlapecké školy pozdravili sníh hlasitým jásotem. Po návratu z kostela uspořádali koulovačku na hřišti. John Malý vlk seděl v obýváku Kendrickova domu u okna a závistivě je sledoval. Nohu měl oteklou a manželka pana ředitele trvala na tom, aby si ji položil nahoru a nenamáhal ji. Když se později ukázal doktor, ošetřil mu nohu mastičkou a dal mu na ni zase obvaz. „Tak, Malý vlku, a teď mně, prosím tě, vysvětli, proč jsi včera zase utekl.“ Doktor Gilbert zavřel svou lékařskou brašnu a sedl si na gauč. Indiánský hoch seděl s vysoko položenou nohou v křesle u okna.

„Slečna Mayhouseová mě donutila jít na koncert. Musel jsem zpívat s ostatními dětmi!“ Slovo zpívat vyslovil s opovržením. „A také mně zakázala, že nesmím sám chodit ven. Že mohu jít, jen když budeme dva. Ale já chci být venku sám. Dřív jsem také vždycky mohl. Takovouhle koulovačku by také zakázala. Protože by se mohlo rozbít okno. Nedovolí nic zábavného.“

Doktor Gilbert se zamyšleně drbal na bradě. Zdálo se, že si slečna Mayhouseová prostě neví s chlapcem rady.

„Tady ve městě je všechno jinak než v divočině, Malý vlku. Chápu, že zvyknout si na to je pro tebe těžké. Ale přesto nemůžeš utéct, kdykoliv se ti něco nelíbí. Nemůžeš čekat, že se pokaždé někdo vydá v nebezpečí života, aby tě zase přivedl nazpět. A to ani nemluvím o starosti, kterou o tebe měli v sirotčinci.“

„Slečna Mayhouseová by byla ráda, kdybych se už nevrátil. Nikomu by to nebylo doopravdy líto, kdybych už byl pryč.“

„Proč se tedy slečna Kendra a její kamarádka vydaly ve sněhové bouři na cestu, aby tě hledaly?“

„Slečna Kendra mě chtěla … hledat?“

„Ano. Potkal jsem ji a poslal jsem ji zase domů. Ona a slečna Pen byly sice velmi odvážné, ale myslím, že by v té bouři daleko nedošly. Myslel jsem, že nechceš, aby byla slečna Kendra zase smutná.“

Chlapec se kousl do rtu a mlčel. Potom řekl váhavě: „Včera jsem byl tak rozzlobený, že jsem na ni vůbec nemyslel. Myslíte, … že se mnou už nebude chtít nic mít?“

„Myslíš, že je taková?“

Hoch zavrtěl hlavou. „Vypráví mi o Bohu jako vy.“

Doktor přikývl. „To je dobře. Víš, Malý vlku, já jsem od Boha dlouho utíkal, protože jsem si myslel, že v mém životě dopustil příliš mnoho zlých věcí. Ale nakonec jsem pochopil, že dokonce i žalost může mít svůj význam. Že Bůh nás chce mít úplně blízko u sebe, právě když se nám daří špatně, a že nám rozumí. A Bůh se nás nevzdá, ani když uděláme něco úplně hloupého. Podívá se na Svého Syna Ježíše a řekne: Protože On zemřel, mohu odpustit Malému vlkovi a pomoci mu. Stačí, když jen Malý vlk přijde.“

Malý indián pozorně poslouchal. „Slečna Kendra mně to také vypravovala.“ Zaváhal a dodal: „Je… mi líto, že jsem včera utekl. Děkuji, že … jste mne hledal, pane doktore. Mohl byste se zeptat slečny Kendry, zda ke mně brzy přijde?“

Doktor vstal. „Zeptám se. Mohu se spolehnout na to, že zůstaneš tady v domě mého bratra – aniž bychom na tebe pořád museli dávat pozor?“

John Malý vlk přikývl. „Ano, pane.“

„Pak je to v pořádku. Na shledanou, hochu.“ Doktor Gilbert vzal svoji tašku a odešel.

Kendra ho navštívila už příští odpoledne. „Nazdar, Malý vlku,“ pozdravila ho přátelsky. Chlapec se na ni nejistě díval. Slečna Kendra se na něho dívala vždy tak mile, dokonce i nyní, kdy vlastně měla důvod zlobit se.

„Nazdar,“ řekl tiše. Pozoroval ji, jak vybalovala svou tašku a vyndávala z ní nějaké knížky. „Tady jsou učebnice,“ vysvětlovala. „Slečna Mayhouseová označila stránky, které si máš přečíst. A tady…“ potutelně se usmála, „to je dobrodružný příběh. Odehrává se na severu a pojednává o zlatokopovi. To abys měl po učení i něco zajímavého.“ Položila knihy na stůl v obývacím pokoji, přistavila si židli vedle jeho křesla a posadila se. „Jak se ti daří, Malý vlku?“

Hoch se kousl do rtu. „Vy se… na mne vůbec nezlobíte?“ vyhrkl.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nezlobím se na tebe. Byla jsem smutná, když jsme tě nenašli a měla jsem strach. Ale nezlobila jsem se.“

„Zase jste… plakala?“

Kendra se usmála. „Musím přiznat: Ano, plakala jsem. Patřím k lidem, kteří mají hned na krajíčku. Tak se to říká, když se někdo rychle rozpláče,“ dodala. „Ale teď, když tu sedíš zdravý a svěží, teď už nemusím plakat.“

„Je mně líto, že jsem utekl. Byl jsem tak rozzlobený a tu…“

Kendra mu položila ruku na koleno. „Umím si představit, že to pro tebe bylo těžké, přednášet něco s ostatními dětmi před tolika lidmi. Můj mladší bratr by se k něčemu takovému také nenechal snadno přemluvit.“

„Kolik let je teď vašemu bratrovi?“

„Je mu čtrnáct let. A víš, co? Můj bratr se jmenuje zrovna jako ty: John. Jeho druhé jméno ovšem není Malý vlk, ale Vincent. Ale my mu říkáme John nebo Johny. Také proto mám tak ráda tvé jméno. Protože si vždycky vzpomenu na svého bratra.“

„On ale určitě ještě nikdy neutekl.“

„Ne, to ne. Ale dal mně do postele žábu a jednou mi při hodině ve škole tajně svázal k sobě tkaničky od bot.“

John Malý vlk se letmo usmál. Potom řekl: „Doktor Gilbert povídal, že Bůh má rád i takové lidi, kteří už někdy utekli. Je Bůh jako vy, slečno Kendro? Vy mě máte pořád ještě ráda.“

Kendra se naklonila dopředu a láskyplně se podívala na indiánského hocha. „Bůh tě má rád ještě mnohem víc, než bych to kdy dokázala já, Malý vlku. On nejenže dal lásku, ale sám je láska, chápeš? Já tě dokážu mít ráda jen trochu, Bůh to umí úplně.“

„Doktor říkal, že je jen potřeba, abych přišel k Bohu, potom mi všechno odpustí, i to, že jsem utekl. Říkal to samé jako vy, totiž že jeho Syn Ježíš Kristus byl za mne potrestán. Já jenom nevím, jak se to dělá, totiž, jak se přijde k Bohu.“

„Můžeš s Bohem jednoduše mluvit. Tomu se říká modlit se. I když Ho nevidíš, On tě přesto slyší.“

Malý vlk se na Kendru díval zamyšleně. „Slečna Mayhouseová myslí, že se při modlitbě musí klečet. A sepnout ruce. Vždycky chce, abychom zavřeli oči. Máme se modlit každý večer, ale já jsem zatím nikdy nechtěl.“

„Když klečíš na zemi, ukazuješ tím: Bože, Ty jsi tak veliký a já jsem tak malý. A když sepneš ruce a zavřeš oči, pomůže ti to, aby ses soustředil. Ale nemusí se to nutně dělat. Bůh tě slyší, i když to neděláš.

Hoch zaváhal. Potom řekl: „Myslím, že neuškodí, když to udělám.“

Kendra se na něho povzbudivě usmála. „Já to také vždycky dělám, když se modlím,“ řekla.

Klekli si vedle sebe a potom se John Malý vlk modlil: „Bože, já už jsem udělal mnoho zlých věcí. Dvakrát jsem utekl, zlobil jsem se na slečnu Mayhouseovou a položil jsem jí … mrtvou myš do postele. Už dřív jsem dělal věci, které nebyly dobré. Je mně to líto. Doktor a slečna Kendra říkají, že Tvůj Syn Ježíš za to byl potrestán. Dokonce kvůli tomu zemřel. Pro mě to je dobré, ale pro Něho to určitě bylo velmi zlé. Děkuji, že mně odpustíš, Bože.“

Otevřel oči a nejistě se podíval na Kendru. „Bylo to tak správně?“

Přikývla a její oči byly vlhké a zářily. „Bylo to docela správně. Teď už nikdy nebudeš sám, Malý vlku, protože Pán Ježíš bude stále u tebe a protože Bůh je tvůj Otec.“

Když se usmívala, po tvářích se jí kutálely slzy.

„Teď už zase pláčete,“ řekl Malý vlk. „Vy opravdu … máte hned na krajíčku.“