8. kapitola

tři dny později odpoledne se vydal Tom Joe s Lady Blue na cestu do sirotčince. Chtěl navštívit Johna Malého vlka a také Lissy. „Nedá se nic dělat, Lady Blue, dnes se mnou nemůžeš dovnitř. Slečna Mayhouseová to zakázala. Zůstaň tady sedět.“ Tom Joe nechal sedět Lady Blue na dvoře a zatáhl za šňůru zvonku u vchodu. Dveře mu otevřela mladá dívka se světle rezavými vlasy. Přímo za ní se objevila Kendra. „Nazdar, Tome Joe,“ řekla, „chtěl bys navštívit Malého vlka?“

„Ano, a Lissy, pokud mohu. Slečna Mayhouseová řekla, že se mám předem ohlásit.“

„Slečna Mayhouseová tady vůbec není,“ vykládala Kendra. „Mimochodem, tohle je moje spolužačka Isabella. Dnes pomáhá kuchařce. Isabello, tohle je Tom Joe.“

„Nazdar,“ řekli oba současně. „Možná bude lepší, když nepůjdu dovnitř,“ pokračoval Tom Joe, „jinak bude slečna Mayhouseová zase rozzlobená.“

„Ale John Malý vlk se stále ptá na svého kamaráda Toma Joea,“ řekla Isabella. „Právě jsem u něho byla. Stůj co stůj chce, abys přišel. Kendra a já ti udělujeme slavnostní dovolení, že ho můžeš navštívit!“

„A také já to dovoluji,“ zazněl hlas kuchařky, která přicházela ze sklepa s mísou plnou brambor. „Jen běžte za malým indiánem, Thomasi. Udělá mu to dobře. A vy, slečno Isabello, se mnou teď, prosím, pojďte do kuchyně.“

„Ano, madam.“ Isabella šla za kuchařkou a Kendra ustoupila stranou, aby Tom Joe mohl vejít dovnitř. „Krátce se za ním podívám nahoru,“ řekl a šel po schodech vzhůru.

Lady Blue dosud způsobně seděla na dvoře. Normálně mohla doprovázet Toma Joea, když chodil do sirotčince. Proč tentokrát nesměla? To musel být nějaký omyl! Pomalu šla ke vchodu. Dveře byly pootevřené. Opatrně je čenichem otevřela trochu víc, vplížila se na chodbu a zahnula za roh. S nosem u podlahy šla po chodbě až k posledním dveřím. Tam si sedla na zem a zakňučela. Uvnitř se něco pohnulo. Lady Blue zakňučela hlasitěji. „Lady Blue? Já už jdu!“ ozval se dětský hlásek. Zarachotilo to, potom někdo s berlemi poskakoval ke dveřím a otevřel je. „Lady Blue!“ Lissin pozdrav se rozléhal celým domem. Lady Blue radostně štěkala a olizovala své malé kamarádce ruku. Přilákané štěkáním se objevily i další děti, které chtěly Lady Blue pohladit. Do toho radostného ruchu a shonu najednou vpadl Tom Joe. „Lady Blue! Co tady děláš? Měla jsi přece zůstat venku!“

Fena se provinile dívala stranou. Vypadalo to tak legračně, že se děti musely smát a ani Tom Joe nedokázal zůstat vážný. „Ven s tebou!“ huboval láskyplně a vzal Lady Blue za obojek. Ve dveřích se ještě jednou zastavil.

„Je ti lépe, Lissy?“

„Noha mě už skoro nebolí,“ vyprávěla holčička. „Ale ještě ji musím mít v sádře. Možná už brzy dostanu vozík, potom mě mohou ostatní děti vozit do školy.“

„Ano, mohu tě tlačit?“

„Ne, já! Že mohu první, viď, Lissy?“

Tom Joe se usmíval a využil příležitost, aby vytáhl ježící se Lady Blue z pokoje. „Jestli nás nachytá slečna Mayhouseová, bude zle,“ řekl.

Na chodbě se rozloučil s Kendrou, která šla zkontrolovat děti. Když byl na dvoře, zamávala mu z kuchyňského okna kuchařka, ukázala na Lady Blue a s úsměvem mu pohrozila prstem. Také Isabella mu mávala a přitom se v hraném rozhořčení mračila. Tom Joe se usmál a spěšně se vydal na zpáteční cestu. „Uf, ještě jednou to dopadlo dobře, Lady Blue. Slečna Mayhouseová se dokáže rozčilit snad ještě víc než paní Williamsová. Obě tyto dámy si raději nerozhněvej. A teď bude na čase, abych tě dovedl nazpět k doktoru Gilbertovi. Chtěl bych s ním ještě něco prohovořit. A potom máme před studijní hodinou ještě zkoušku s orchestrem. V žádném případě nesmím přijít pozdě.“

Tom Joe měl štěstí. Když dovedl nazpět Lady Blue, byl Doktor Gilbert doma a dopřával si přestávku. „Dobrý den, pane doktore.“

„Nazdar, Tome Joe. Nu, jaká byla vaše civilizovaná procházka?“

Tom Joe se usmál. „Dnes jsme byli jenom v sirotčinci. Hned budu mít ještě zkoušku s orchestrem.“

„Aha. Co dělají tvá poranění?“

„Už dlouho ani nebolí. Hojí se docela dobře. Já … já jsem se vás ještě chtěl na něco zeptat.“

„Ano?“

„Chtěl jsem se vás zeptat, zda bych někdy mohl jet s vámi k vašim pacientům nebo zda bych mohl přihlížet v ordinaci.“

„Znamená to, že se zajímáš o lékařské povolání?“

„Ano, pane. Již déle přemýšlím o tom, čím bych se měl stát, a nějak mně znovu a znovu přichází na mysl studium medicíny. Rád bych pomáhal lidem.“

Doktor se na něho pozorně zadíval. „Tu možnost bys jako lékař měl. Je to krásné a zároveň těžké povolání. Studium je dlouhé a práce namáhavá. A dobrý lékař nepracuje proto, aby zbohatl, ale protože se cítí, nu zkrátka se cítí povolán ke své práci, rozumíš?“

Tom Joe přikývl. „Myslím, že ano. Proto bych toho o tomto povolání rád víc věděl.“

„Když budeš chtít, můžeš mne zítra odpoledne doprovodit na mých návštěvách nemocných. Někteří pacienti určitě budou souhlasit s tím, že při nich budeš i ty.“

„Moc vám děkuji, pane doktore! Zeptám se Freddieho, zda zítra půjde s Lady Blue na procházku.“

„Ano, tak – zítra na shledanou.“

Tom Joe přikývl. „Ano, pane. Na shledanou zítra.“

Krátce potom, co Tom Joe odešel ze sirotčince, šla Kendra nahoru po schodech, aby se podívala na Johna Malého vlka. Seděl u okna, nohu měl položenou nahoře na druhé židli a díval se z okna.“

„Četl sis knížku, kterou jsem ti půjčila?“

Hoch přikývl. „Už jsem ji dočetl. Je napínavá.“ Zaváhal a pozoroval Kendru, která začala uklízet v pokoji. „Proč … mne vlastně slečna Mayhouseová nepotrestala za útěk?“ vyhrkl najednou.

Kendra se na něho podívala. „Náhodou jsem zaslechla, jak ji doktor Gilbert prosil, aby to nedělala.“

„A ona ho poslechla?“

„Jak to vypadá, ano.“

„Dělá to tak … i Bůh? Myslím, že nám přece chce odpustit hříchy. Alespoň to misionář říkal. Řekne Bůh prostě: Dobře, nepotrestám tě?“

Kendra se opřela zády o zeď a pozorně se zadívala na indiánského hocha. „Ne, tak jednoduše to u Boha nejde. On musí hřích vždycky potrestat, protože je svatý. Svatý znamená, že je úplně čistý, bez hříchu.“

„Pak … mě tedy přece jen ještě potrestá?“

„Není to nutné. Je jedna jediná možnost, jak ujít Božímu trestu.“

„A jaká?“

„Musíš věřit v Božího Syna, Pána Ježíše. Žil tady na zemi před dávnými dobami jako člověk. Nikdy neučinil ani jeden hřích. Přesto Ho mnoho lidí nenávidělo, nenáviděli Jej tolik, až Ho nakonec přibili na kříž. A když visel na kříži, tu se nechal potrestat za hříchy jiných lidí a dokonce za ně zemřel. Bylo to tak, jako kdyby řekl Bohu: Dej mi trest za hříchy Malého vlka. A také za Kendřiny hříchy. A za ty doktora Gilberta a Toma Joea a všech lidí, kteří jednou ve mne uvěří. Nemají být potrestáni. Převezmu celý trest za ně.“

Malý vlk se na ni nevěřícně díval. „To že řekl? Ale musel to být velmi … hrozný trest, který dostal!“

„To také byl, Malý vlku. Žádný člověk nikdy nebude vědět, jak hrozné to bylo ve skutečnosti. Na zemi se úplně setmělo, protože se na to nesměl žádný dívat. Tma trvala tři hodiny a potom Pán Ježíš zemřel. O několik dní později zase vstal z hrobu a nyní žije v nebi u Boha.“

Rozhovor byl přerušen, protože Bobby otevřel dveře. „Slečno Kendro? Kuchařka se ptá, zda byste se mohla podívat na Lissy. Smekly se jí berle a nemůže sama vstát.“

„Samozřejmě se na ni podívám.“ Kendra se ještě jednou usmála na Malého vlka a odešla z pokoje. Zůstal tam velmi zamyšlený indiánský chlapec.

V sobotu se konal ohlášený koncert v nové přijímací hale v domě paní Williamsové. Děti ze sirotčince byly samým vzrušením tak neposedné, že slečna Mayhouseová a kuchařka brzy ani nevěděly, kde jim hlava stojí. Když se objevily Kendra, Isabella a Pen, aby jim pomohly při mytí a oblékání dětí, s úlevou si oddechly. „Slečno Sullivanová, kdybyste se, prosím, postarala o naše nejmenší, a vy, slečno Marchová, o Lissy. Má nohu v sádře a potřebuje pomoc při oblékání. Jak se jmenujete vy, mladá dámo?“

„Penelope Stuartová,“ odpověděla Larryho sestra. „Ale téměř všichni mi říkají Pen nebo Penny.

„Nu, slečno Stuartová, přimějte, prosím, Johna Malého vlka k tomu, aby si oblékl nedělní šaty. Já zkontroluji menší chlapce.“

Slečna Mayhouseová rozdala příkazy a potom zmizela v horním patře. Také děvčata spěchala ke svým svěřencům a o hodinu později opravdu stály všechny děti na dvoře, připravené k odchodu. Slečna Mayhouseová, kuchařka a Kendra s nimi šly pěšky, zatímco Pen a Isabella ještě v domě rychle uklízely. Byly právě hotové a chtěly také odejít, když se na dvoře objevili Larry a Tom Joe. „Paní Kendricková myslí, že možná ještě potřebujete pomoc,“ řekl Larry.

„Je mi líto, ale jdete moc pozdě, bratříčku. Zvládly jsme to i bez vás.“

Larry chtěl odpovědět, ale vtom vyhrkla Isabella: „Tome Joe, škrábance na tvém obličeji jsou stále ještě vidět. V každém případě musíš jít z očí panu Harperovi.“

„Jak to?“

„Krátce po tom, co jsi v úterý byl tady v sirotčinci, se přiřítil na dvůr, celý rozzuřený. Na ostnatém drátě na plotě našel útržek látky a podezíral hochy ze sirotčince, že běželi přes jeho louku. Pohrozil, že nám nedá zamýšlený dar na opravu střechy, pokud vyjde najevo, že to bylo některé z dětí. Slečna Mayhouseová ho ujišťovala, že to nebylo žádné z dětí, ale on byl přesto hrozně rozzlobený. Až uvidí tvé šrámy, hned si je spojí s ostnatým drátem na svém plotě.“

„No, v tom případě se bude zlobit na mne,“ pokrčil rameny Tom Joe. To přežiji. Až mu vysvětlím, proč jsem…“

„Ale to je právě to! Až zjistí, že jsi to udělal ty kvůli Johnu Malému vlkovi – na něho má stejně největší podezření.“

Tom Joe si sáhl na tvář. Na poranění byl dávno strup, ale škrábanec byl pořád ještě dobře vidět. „Pokusím se jít panu Harperovi z cesty, ale víc ti nemohu slíbit. Vždyť musím sedět s houslemi v orchestru zrovna vpředu.“

„To nejde, Tome Joe. Kdybys ho viděl, jak byl rozzlobený!“ Isabella se kousla do rtu. Ale pak se její obličej rozjasnil. „Už to mám!“ řekla. Jděte do kuchyně! Já jenom rychle přinesu svou kabelku.“

Když se vrátila, nesla svou taštičku, postavila ji na kuchyňský stůl a vyndala z ní malou kulatou dózičku.

„Sedni si tady na židli k oknu,“ nařídila Tomu Joeovi.

„Co to máš?“ zeptal se skepticky.

„Pudr,“ odpověděla. „Tak si už sedni.“

„Co je to za pudr?“

„Na obličej,“ vysvětlovala. „Tónovací pudr, chápeš?“

„Ty myslíš … líčidlo? To nepřipadá v úvahu!“ Tom Joe energicky zavrtěl hlavou. „Myslíš, že si tím nechám mazat obličej? Nikdy v životě!“

Chtěl odejít z kuchyně, ale Isabella mu zastoupila cestu. Z jejích zelených očí sršely blesky.

„Musíš!“ odpověděla pevně. „Chceš být zodpovědný za to, že při dešti bude dál zatékat Bobbymu do pokoje?“

„Jinak to opravdu nejde,“ přispěchala Pen na pomoc své kamarádce. „Kendra mně vyprávěla o výstupu pana Harpera. Muselo to být hrůzostrašné. Nemůžeš chtít, aby kvůli tobě zůstala střecha neopravená a nakonec dostal vyhubováno ještě John Malý vlk. Sedni si na tu židli, Tome Joe! Nikdo si nevšimne, že máš na obličeji trošku pudru.“ Když proti své vůli přece jen poslechl, obrátila se na svého bratra: „Postav se za něho. Kdyby chtěl vstát, pevně ho podrž.“

Larry se podíval na svého kamaráda, bezmocně pokrčil rameny a udělal, co nařídila jeho sestra. Isabella otevřela malou kulatou dózičku. „Otoč hlavu trochu na stranu! Tak, takhle je to dobré.“ Štětečkem pečlivě nanesla pudr a pak ustoupila o krok dozadu, aby mohla posoudit své dílo. „Je to mnohem lepší,“ konstatovala spokojeně. „Už to vůbec není tak nápadné.“

„Štípe to,“ řekl Tom Joe.

„Neopovaž se na to sahat,“ varovala Isabella. „Nesmíš se toho místa dotýkat, jinak všechno setřeš.“ Uklidila dózičku do kabelky.

„Ale štípe to!“ stál na svém Tom Joe a vstal ze židle.

„To je jedno. Musíš to vydržet. Mysli na dar pana Harpera a na Malého vlka. A teď pojďte. Je nejvyšší čas, abychom šli!“

V přijímací hale paní Williamsové byly rozestavěné židle. Vpředu byl prostor pro sbor a orchestr. Hoši si ladili nástroje, hosté se bavili a z dětí ze sirotčince se vždycky někdo snažil uniknout přísné pozornosti slečny Mayhouseové. Bufet s dorty a koláči měl velkou přitažlivou sílu. „Tak tady konečně jste!“ pozdravila Kendra své kamarádky, když si sedly k ní do stejné řady. „Musely jsme ještě upravit Toma Joea, aby byl vhodný pro jeviště,“ odpověděla Isabella. „Bude hrát na housle a pan Harper si nesmí všimnout jeho škrábanců na obličeji.“

Kendra vykulila oči. „Tom Joe hraje … na housle?“

„Ano, měl je u sebe. Podívej, tamhle je. Zrovna si je ladí podle klavíru.“

Kendra sledovala její pohled. „Opravdu,“ zamumlala.

O několik minut později paní Williamsová zatleskala. Když nastalo ticho, pozdravila své hosty, zdůraznila, že toto je dobročinná akce a že prosí o dary pro sirotčinec. Potom pozvala na jeviště dětský sbor. Lissy hopsala s berličkami dopředu. Vesele se usmívala na publikum a mávala Kendře. John Malý vlk stál v poslední řadě se zamračeným obličejem. Děti přednesly dvě písně a byly odměněny velikým potleskem. Potom se mohly posadit. Jedna přítelkyně paní Williamsové přednesla báseň a potom byl na řadě orchestr. Zahrál několik chorálů a lehčích hudebních skladeb. Isabella se potají ze svého místa stále kradmo rozhlížela. „Vůbec nevidím Roberta!“ šeptala. Kendra, která seděla vedle ní, nereagovala.

„Hej, ty snílku, mluvím na tebe!“

Kendra sebou trhla. „Co jsi říkala?“

Isabella obrátila oči v sloup. „Ty ale vůbec nevnímáš. Nemohu najít Roberta. Ačkoliv – tamhle je. Vlevo od nás ve druhé řadě!“

Kendra jen neurčitě přikývla a zase poslouchala hudbu. Pozorovala Toma Joea s jeho houslemi. Isabella sledovala její pohled. Najednou se jí rozšířily oči. „Ach ne!“ zašeptala a počala nervózně hledat ve své kabelce. Sotva orchestr skončil a paní Williamsová ohlásila přestávku, vstala a tlačila se řadami posluchačů, až se dostala k Larrymu. Vzala ho stranou a krátce, ale naléhavě mu cosi řekla. Něco mu vtiskla do ruky a potom se postavila do fronty u bufetu se zákusky. Přitom pozorovala Larryho, který šel váhavě k Tomovi Joeovi, něco mu pošeptal a vedl ho k postranním dveřím. Isabella se spokojeně usmála.

„Copak se děje?“ zeptal se Tom Joe. „Proč mám jít s tebou? Mám hlad.“

„Později.“ Larry ho táhl za sebou, až se dostali na toaletu. „Podívej se do zrcadla,“ řekl.

„Proč se mám…? Ach, to je hrozné! Ta věc se rozpustila!“ Zděšeně pozoroval svou pošpiněnou pravou tvář.

„To je proto, že sedíte přímo pod lampami. A protože ses potil. Rychle, smyj si to!“

Tom Joe poslechl. „Brr, to je konečně úleva,“ dodal. „Ta věc strašně štípe. Dobře, že je to pryč.“

„To myslíš vážně?“ Larry otevřel levou dlaň. Objevila se malá kulatá dózička a kosmetický štěteček. „To mi dala Isabella. Musíme to obnovit. Tvoje vystoupení přece ještě neskončilo.“

Tom Joe se rozhořčeně podíval na kamaráda. „Co si ta Isabella vlastně myslí? Že mně může poroučet?“

„Říkala, že zaslechla, jak předtím pan Harper ještě jednou se slečnou Mayhouseovou zavedl řeč na událost, která se stala. V žádném případě tě nesmí takhle vidět.“

„To mně je jedno. Znovu si to už na tvář nedám…“

„Isabella povídala, že když se budeš zdráhat, tak řekne slečně Mayhouseové, že se Lady Blue tajně vplížila do sirotčince.“

Tom Joe nechápavě zíral na svého kamaráda. „Ta lstivá ženská,“ vyhrkl. „To je vydírání! Budu…“

„Teď mlč. Vždyť já jsem ještě nikdy nic takového nedělal.“

Larry otevřel dózičku a počal nanášet pudr. „Takhle by to mělo stačit,“ řekl konečně. Tom Joe se podíval do zrcadla.

„Zbláznil ses? To je moc!“ Vytáhl kapesník, aby si jím otřel tvář. Uprostřed pohybu se zarazil. Dveře se rozlétly. Před nimi stál zaražený Freddie z druhé třídy.

„Copak tady děláte?“ Nevěřícně se díval z dózičky a štětečku v Larryho ruce na obličej Toma Joea.

„Válečné barvy!“ odpověděl Larry. „Tom Joe se chystá do bitvy.“ Kriticky se zahleděl na svého kamaráda. „Opravdu, teď to vypadá lépe.“ Potom se obrátil na Freddieho. „Nikomu ani slovo, rozumíš? Jinak…“

Freddie, který nic nechápal, spěšně přikyvoval. „Nic neřeknu. Čestné slovo.“

„Tak už konečně pojďme. Umírám hlady.“ Tom Joe nacpal kapesník do kapsy u kalhot a zlostnými kroky odešel.

Tlačenice u bufetu polevila. Tom Joe si naložil na talířek hned dva kusy koláče a stáhl se do kouta, aby si ho mohl nerušeně sníst. Jeho pohled padl na Isabellu, která stála zády k němu a živě gestikulujíc něco vykládala svým kamarádkám. Teď se děvčata rozesmála a Tom si uměl živě představit, co asi právě dávala k lepšímu. Vrhl temný pohled směrem k ní. Larry se k němu s úsměvem přidružil, ale obezřetně mlčel. Najednou dloubl kamaráda loktem do boku.

„Au,“ ohradil se Tom Joe, jehož pochroumaným žebrům se tento hrubý způsob vůbec nelíbil. Larry na to nedbal. „Jde sem pan Harper,“ zasyčel. Tom Joe znepokojeně vzhlédl.

„Ach, dobrý den, pane Harpere.“ Larry zdvořile vstal a postavil se jako ochranná zeď mezi farmáře a svého přítele.

„Dobrý den, mladý muži. Právě s vámi jsem chtěl mluvit. V novinách přece byl společný snímek vás a toho indiánského chlapce, viďte?“

„Máte pravdu, pane.“

„Bylo tam napsáno, že jste slyšel jeho volání o pomoc. Kde jste byl v tu chvíli, když jste uslyšel volání?“

„V blízkosti Perkinsova kamene.“

„A jak jste se odtamtud dostal ke kamenitému kaňonu?“

„Byl jsem na koni a objel jsem po venkovní straně vaši louku.“

Tom Joe si rychle nacpal do úst poslední kousek koláče a potom co možná nenápadně ustoupil do ústraní. Rozhovor začínal být riskantní.

„Nu, pak to trvalo dost dlouho, než jste se dostal ke kamenitému kaňonu. V novinové zprávě byla ještě zmínka o jednom vašem spolužákovi. Jak ten se…“

„Pane Harpere! Konečně jsem vás našla!“ Paní Williamsová s pohupujícím se pérem na klobouku plachtila k farmářovi. „Slečna Mayhouseová mně vyprávěla, že byste rád daroval značný peněžní obnos pro sirotčinec, pane. O tom se samozřejmě hned zmíním, aby si z toho ostatní vzali příklad. Na co bude dar použit?“

„No, já … tedy, já vůbec nevím…“

„Jen nebuďte příliš skromný, milý pane Harpere,“ prozpěvovala paní Williamsová. „Takový velkorysý dar musí být náležitě oceněn.“

Larry se s úsměvem vytratil. Našel Toma Joea vzadu v místnosti, jak se zády opírá o sloup. Přidružil se k němu a opakoval mu rozhovor, ke kterému právě došlo, a potom se zeptal: „Víš, kdo je ten muž, kterého za sebou táhne pan Stanley?“

„Ne, ještě nikdy jsem ho neviděl.“

Pozorovali Rickova otce s cizincem. Razili si cestu mezi lidmi a nakonec se zastavili před panem Kendrickem a jeho manželkou, kteří hovořili s rodiči Henryho.

„Promiňte, že vás ruším, panstvo, ale chtěl bych vám představit svého přítele.“ Pan Stanley ukázal na muže po svém boku. „Mohu vás seznámit? Pan Richard Gordon z Toronta.“

Larry znovu šťouchl Toma Joea do žeber. „Slyšel jsi to?“

„Samozřejmě, nejsem přece nedoslýchavý. Tom Joe si pohladil bolavý bok. „Nemyslel jsem si, že je pan Stanley tak drzý.“

Richard Gordon se sebejistě usmíval na kroužek kolemstojících a lehce se uklonil. Ředitel školy ani nehnul brvou. Měřil si svůj protějšek, kývl na něj a řekl: „Richarde. Dlouho jsme se neviděli.“

„Překvapení se zřetelně zračilo na obličejích obou mužů. „Vy … se znáte?“ vykoktal nakonec pan Stanley.

„Ovšem, pane Stanleyi. Šest let jsme spolu chodili do školy.“

Na nováčka, jak se zdálo, působily dobré paměťové schopnosti bývalého spolužáka dost nepříjemně. „Ano, to je pravda, James a já jsme… spolu chodili do školy. Myslel jsem, že jsem se o tom zmínil.“

„Ne, o tom jste se nezmiňoval.“ Pan Stanley působil zmateně.

„No, však to také ničemu nevadí,“ pospíšil si dodat Richard Gordon. „Ale chtěl jste mi představit ještě jiné známé, pane Stanleyi. Kdybyste byl tak laskav…“ Lehce se uklonil a chtěl s panem Stanleyem jít dál. Ale pan Stanley se ještě jednou obrátil na ředitele školy: „Ten indiánský chlapec, který tam stojí s ostatními dětmi – přivedl jste ho vy sem do Calgary?“

„Ne, pane. Dnes ho vidím poprvé.“

„No, tak to je dobře. Už jsem se bál, že při vaší oblibě sirotků z indiánské oblasti ho brzy necháte účastnit se vyučování na Západní střední chlapecké škole. Jeden z těch divochů, jak je výstižně nazývá paní Williamsová, je víc než dost.“ Vrhl pohled na Toma Joea a odcházel se svým přítelem.

„Ten pan Stanley je nemožný!“ vyhrkl Larry. „Nejraději bych ho…“

„Jednoduše ho nech být. Nikdy mě neměl rád. Na tom se nic nezmění,“ přerušil ho Tom Joe. Raději bychom měli přemýšlet, jak mu zabránit v sesazení náčelníka. Je hloupé, že jsem od Mr. Eda ještě nedostal odpověď.“

Richard Gordon všechny přátelsky zdravil a byl představen paní Williamsové, která se právě bavila se slečnou Mayhouseovou. Larry řekl: „Pokud je chytrý, dá teď peněžní dar pro sirotčinec. Tím by si získal na svou stranu obě dámy.“

Pohled Toma Joea putoval k panu řediteli, který pozorně pozoroval svého rivala. Výraz jeho obličeje neprozrazoval, co se v něm odehrává. Jen výraz v jeho očích byl tvrdý a rozhodný.

Po přestávce se Tom Joe vrátil na své místo v orchestru, přičemž dával pozor, aby nestál přímo pod lampou. Hráli hudební skladbu od amerického skladatele. Pan Bruce, učitel hudby, začal před dvěma roky nacvičovat s orchestrem náročnější klasické skladby. Všichni členové orchestru chodili pravidelně na vyučování hudby a orchestr měl každý týden zkoušky. „Na závěrečné slavnosti tohoto roku budeme hrát Beethovena,“ oznámil jim pan Bruce poslední týden. Tady, v salonu paní Williamsové, sice nezazněl Beethoven, hráli však přesto velmi dobře. Posluchači dlouho a vytrvale tleskali. Následovala přednáška paní Carlsonové, předsedkyně dobročinného spolku. Potom přednesly děti ještě jednu píseň a nakonec zaintonoval pan Bruce s klavírem „Trust and obey“. Orchestr se přidal a Tom Joe vzpomínal na své první vystoupení před asi pěti lety. Jeho oči hledaly paní Kendrickovou. Ta asi také vzpomínala na uplynulý koncert, protože mu s úsměvem přitakala.

Když odcházeli z koncertu, byla už tma. V posledních dnech se ochladilo a vítr, který vál proti nim, zřejmě ohlašoval brzkou zimu. Tom Joe se podíval nahoru k nebi, na kterém byly vidět mezi mraky jednotlivé hvězdy. Myslel na píseň, kterou přednášeli jako poslední: „Trust and obey, for there´s no other way, to be happy in Jesus, but to trust and obey.“³

Tato píseň pro něho vždycky byla písní babičky Betsy. Ona už čtyři roky nebyla naživu, ale Tom často a rád vzpomínal na tuto starou paní, která mu nahradila matku a babičku. Babičko, vím, že jsi teď v nebi, ale přesto bych si přál, kdybych mohl ještě jednou cestovat do Beaver Lake a jednou přespat ve tvém srubu. Snad to vyjde v létě, až budu hotový se školou…

Jeho přítel Steven šel mlčky vedle něho. Také on byl zamyšlený. Zase jsem se neodvážil hrát na veřejnosti na klavír. Jednou přece musím překonat tenhle hloupý strach. Ale já to prostě nedokážu. Vím, Pane Ježíši, že bys mně pomohl. Od té doby, co jsem v Tebe uvěřil a co s Tebou žiji, jsem odvážnější. Jenom s hraním na klavír to nějak nemohu dokázat…

I Robert byl na zpáteční cestě zamlklý. Snil o tom, že stojí na palubě lodi, která nabírá kurs směrem k Evropě. Zatím jde všechno podle plánu. Brzy vstoupím do armády jako pan Wright. Až Kanada v prosinci pošle třetí divizi vojáků do Francie, budu přitom. A když se dál budu chovat nenápadně a téměř nebudu mluvit o válce, pak mě také nikdo nebude podezírat…