7. kapitola

e stejnou dobu pečoval doktor Gilbert v sirotčinci o Johna Malého vlka. Nahněvanou slečnu Mayhouseovou vypoklonkoval z pokoje, společně s Kendrou Sullivanovou hocha umyl a ošetřil a teď si k němu sedl na kraj postele. Kendra posbírala špinavé oblečení a odešla z pokoje, aby přinesla pro Johna Malého vlka něco k jídlu.

„Tak, chlapče, co kdybys mně teď vyprávěl, jak se to dnes všechno stalo? Přece jsi tam nahoře na kraji kamenného kaňonu nesbíral lesní plody jen pro zábavu, viď?“

John Malý vlk polkl. Potom vyhrkl: „Já jsem to prostě už nevydržel. Nechci tady zůstat. Až budu mít nohu v pořádku, zase uteču.“

„No, to jsou pěkné vyhlídky. Jen aby to neslyšela slečna Mayhouseová. Ale úplně jsi mi neodpověděl na moji otázku.“

Malý indián hleděl temně před sebe. Potom řekl: „Minulou sobotu, to … se na mě slečna Mayhouseová rozzlobila. Bobby jí vždycky říká slečna Šedá myš, samozřejmě, jen když to neslyší. A já jsem venku našel mrtvou myš a dal jsem ji … do její postele. Křičela, jako když ji na nože bere, když na to přišla.“

„To si umím představit,“ poznamenal doktor suše. „Co se stalo potom?“

„Hned poznala, že jsem to udělal já, a za trest mi dala dva týdny domácího vězení. Ale dnes, když tak svítilo slunce, tak … tak jsem to prostě už nevydržel. Víte, dřív, když jsem ještě žil na severu, byl jsem mnohem víc venku než uvnitř. Tady ve městě jsou lidé často v domě. Ale když jsem tak dlouho uvnitř, je mně dlouhá chvíle a potom musím myslet na rodiče. A když na ně myslím, tak to tady – ukázal na hrudník – vždycky tolik bolí.“

Doktor Gilbert s porozuměním přikývl. Pohladil hocha po vlasech, ale neřekl nic.

„A dnes ráno,“ pokračoval John Malý vlk, „jsem viděl, jak slečna Mayhouseová po snídani odešla. Vylezl jsem oknem ven a běžel jsem až k pahorkům. Tom Joe říkal, že jsou odtamtud vidět hory, a je to opravdu tak. Viděl jsem je! Tatínek také vždycky vyprávěl o horách. No a potom jsem dostal hlad a hledal jsem lesní plody a přitom jsem nějak špatně šlápl a vyvrtl jsem si nohu. Ale nenašel jsem téměř žádné lesní plody, proto jsem musel hledat dál. Úplně nahoře u kamenitého kaňonu nějaké rostly, ale potom mi uklouzla noha… a jen tak tak jsem se stačil chytit. Pode mnou se skála příkře svažovala dolů. Volal jsem o pomoc a pak přišel Tom Joe a pevně mne držel. A potom přišel ještě jeho kamarád s koňmi a ti dva muži. Vytáhli mě nahoru. Larry byl hodný a jeden pán také. Jen ten druhý nadával.“

Doktor Gilbert mlčel a zamyšleně se díval na indiánského chlapce. Nakonec řekl: „Když jsem byl tak velký jako ty, Malý vlku, moji rodiče už také nežili. Velmi dobře vím, jaké to je, když to tady uvnitř bolí. Trvá to dlouho, velmi dlouho, než se to zlepší. Ale pak si přece jen jednou všimneš, že už to není tak hrozné. Někdy se zase také stanou věci, které se postarají o to, že to bolí a člověk by prostě jen chtěl utéci. Ale naučil jsem se, že existuje něco lepšího než utíkat!

„A co?“

„Mluvit,“ odpověděl doktor, „a sice s Bohem. I s lidmi, když máš někoho, komu důvěřuješ. Ale když mluví člověk s Bohem, potěší ho to ze všeho nejvíc. Znáš Boha, Malý vlku? A Jeho Syna, Pána Ježíše?“

Chlapec se zamračil. „Tatínek říkal, že Bůh stvořil přírodu. Někdy předčítal mamince a mně z Bible. Občas přicházel do lesů misionář a také vyprávěl o Bohu. Říkal, že nám Bůh chce odpustit hříchy. Nic jiného o Něm nevím.“

„Nu, to už něco víš. Když budeš chtít, budu ti o Něm později vyprávět víc. Bůh tě totiž má moc rád a naslouchá vždycky, když s Ním mluvíš.“ Doktor vstal. „Ale teď je na čase, aby ses navečeřel. A potom by ses měl po tomto dni plném vzrušení pořádně vyspat.“

Vzal svoji brašnu, ještě jednou chlapci pokynul a šel ke dveřím.

„Doktore Gilberte!“

Otočil se. „Copak?“

„Slečna Kendra plakala. Viděl jsem to na jejích očích.“

„Ano, také jsem si toho všiml. Musela o tebe mít velkou starost.“

„Nechtěl jsem, aby kvůli mně byla smutná.“

„Věřím tomu, milý hochu. Víš, to je velká nevýhoda útěku. Téměř vždy jsou lidé, kteří jsou kvůli tomu smutní. Řekni jí – nejlépe hned - že ti to je líto. Slečna Kendra se určitě nebude zlobit. Vidíš, zrovna už jde a nese ti večeři.“

Doktor podržel Kendře dveře a potom šel dolů hledat slečnu Mayhouseovou.

Vedoucí sirotčince našel v jídelně, kde s dětmi večeřela. Doktor se ve dveřích zastavil. „Slečno Mayhouseová?“

„Ano, prosím?“

„Mohu s vámi chvilku mluvit?“

„Ano, samozřejmě.“

Slečna Mayhouseová vstala a vyšla z jídelny na chodbu.

„Nu?“

„John Malý vlk si pořádně zvrtl levý kotník. Kromě toho má nějaké odřeniny a modřiny. Ať si nohu týden šetří a mezitím si ji pokládá nahoru. Nahoře v pokoji pro nemocné jsem nechal mast. Tou mu, prosím vás, dvakrát denně mažte nohu. Když bude chtít, zítra už může vstát.“

„Zítra bude především potrestán za svůj útěk.“

Doktor Gilbert postavil brašnu a podíval se z okna. Venku stále ještě chodil sem tam pan Scott.

„Promiňte, že se vměšuji do vašich výchovných opatření, madam,“ řekl a zase se obrátil k slečně Mayhouseové, „ale jako lékař se starám nejen o tělesné, ale i o duševní dobro chlapce. Samozřejmě to nebylo správné, že utekl, ale nezdá se vám, že dva týdny domácího vězení jsou velmi přísným trestem? Zvlášť pro hocha, který vyrůstal ve volné přírodě? Kromě toho byste neměla zapomínat, že teprve před krátkou dobou přišel o rodiče. Prosím, nevěřte tomu, že je necitelný vůči bolesti jen proto, že nedává najevo své city. Ten hoch trpí, madam. Proto vás chci poprosit, abyste ho netrestala.“

„Tohle, velevážený pane doktore, přenechte mně a mé vychovatelské zkušenosti. Kam bychom došli, kdybychom už netrestali děti za jejich provinění? Ne, ne, John z toho nevyjde bez trestu.“

„Nu, dobrá, madam, je to vaše rozhodnutí.“ Doktor se zase podíval oknem a sáhl po brašně. Potom však určitě také nebudete mít nic proti tomu, když se zmíním o vašem stanovisku panu Scottovi, viďte?“

„Panu Scottovi? Kdo to je?“

„Jonathan Scott, místní redaktor calgarského deníku Daily Herald,“ vysvětloval doktor. „Čeká venku, protože předtím vyfotografoval Larryho a Johna Malého vlka, když přijížděli na dvůr. Zpráva se v pondělí určitě objeví v novinách.“

„V novinách?“ ptala se zmateně slečna Mayhouseová. Najednou působila nejistým dojmem. „Bude v novinách zpráva o tom, že ze sirotčince uteklo dítě?“

„Z toho vycházím. Pan Scott se už od dětí dozvěděl, že Malý vlk utekl, ale co mu dál budeme vyprávět, to samozřejmě záleží na nás, madam. Můžeme mu říci, že měl Malý vlk nehodu při trhání lesních plodů a že ho zachránili dva žáci a dva farmáři. Ale mohl bych mu také vylíčit podrobnou verzi, například proč Malý vlk utekl a co ho zítra čeká.“

„No, víte, nemyslím si, že je potřeba vyprávět mu celou tu příhodu tak podrobně. Jednoduchá verze bude úplně stačit.“

„Tak tedy Malého vlka nepotrestáte?“

„To jsem neřekla, pane. Ovšem…,“ pod zkoumavým pohledem doktora si nervózně pohrávala se svým límečkem. „Když o tom tak přemýšlím, tentokrát udělám výjimku. Samozřejmě jen tentokrát.“

„Ano.“ Doktor Gilbert se namáhal potlačit úsměv. „Pozítří se tu stavím, abych se na chlapce ještě jednou podíval. Přeji vám pěkný večer, slečno Mayhouseová.“

„Příjemný večer, pane doktore.“

Otočila se a rychlými kroky se vracela do jídelny, zatímco doktor Gilbert vyšel z domu, měl rozhovor s panem Scottem a potom se vydal na cestu do Západní střední chlapecké školy.

Pan Gibbs mu vysvětlil, že Toma Joea a Larryho najde v domě svého bratra. Zakrátko tam zaklepal na dveře. „Gile!“ pozdravila ho radostně překvapená švagrová. „Pojď dál! Večeře je právě hotová.“

Šel za ní do jídelny, pozdravil svého bratra a pokynul oběma hochům.

„Tak se posaďte,“ vybídla je paní Kendricková.

Tomu Joeovi byla přidělena židle proti doktorovi, na kterou si sedl. Když se zády dotkl opěradla, bolestí sebou trhl. Doktor Gilbert si toho všiml, zamračil se, neřekl však nic. Po modlitbě si vychutnávali dobré jídlo. Když utišili největší hlad, vybídl pan ředitel Larryho: „Prosím tě, teď podrobně vyprávěj, co se dnes přihodilo během vaší vyjížďky.“

Larry uposlechl a všechno vyprávěl po pořádku. Doktor Gilbert nakonec ještě doplnil jeho zprávu tím, že vylíčil svoji rozmluvu se slečnou Mayhouseovou a s panem Scottem.

„Bohu buď dík, že to všechno dobře dopadlo,“ s úlevou řekla paní Kendricková, když rozdávala dezert. Ani nechci myslet na to, co … kdyby se indiánský hoch zřítil!“

Tom Joe spolkl sousto a obrátil se na ředitele školy. „Když jsme zaslechli volání o pomoc, vůbec jsem už nemyslel na soutěž o stipendium, pane. Opravdu jsem nechtěl přijet pozdě.“

„To ti věřím, Thomasi. Vůbec jste nemohli dělat nic jiného, než jak jste to udělali.“

Když skončili s jídlem, zmizela paní Kendricková s prázdným nádobím v kuchyni. Larry jí chtěl nabídnout pomoc, ale poslala ho pryč. „Dnes jsi toho vykonal dost a vypadáš, jako bys potřeboval trochu klidu.“ Larry přikývl a potlačil zívnutí. „Myslím, že máte pravdu, madam. Vydám se směrem k ložnici, pokud proti tomu nic nemáte. Moc vám děkuji za dobré jídlo. Půjdeš se mnou, Tome Joe?“

„Přijde později,“ odpověděl doktor Gilbert a šel na chodbu, kde si odložil svou lékařskou brašnu.

„Dříve než půjdeme spát, zajímá mne ještě, odkud má ty šrámy v obličeji.“

Tom Joe se dotkl pravé tváře. „Ty jsou od ostnatého drátu v plotě pana Harpera, pane. Bylo to docela těžké, podlézt pod ním.“

„To si myslím.“ Doktor postavil svou brašnu na uklizený jídelní stůl a přisunul jednu židli pod lampu. „Uměl bych si představit, že plot je zodpovědný za ostatní odřeniny. Svlékni si, prosím, košili a sedni si sem.“

Larry se soucitně podíval na svého kamaráda a rozloučil se. Tom Joe si váhavě rozepínal košili a s obavou pozoroval, jak doktor vyndává z brašny tmavou láhev. S obsahem této láhve se seznámil již vícekrát a jednou to bylo bolestivější než podruhé. Položil košili stranou, sedl si obkročmo na židli a zkřížil paže na opěradle. „Tak nějak jsem si to představoval,“ vrtěl hlavou doktor a prohlížel Tomova odřená záda. „Co tvoje ramena? Musel jsi přece tak dlouho hocha pevně držet. Larry říkal, že cesta kolem pastviny byla dlouhá.“

„Ještě trochu bolí při pohybu, ale jinak se zdají v pořádku.“

„A tyto modřiny jsou z okraje skály?“ Doktor mu začal prohmatávat žebra. Tom Joe se slyšitelně nadechl. „Ano, pane.“

„Nemáš nic zlomeného,“ konstatoval lékař spokojeně. Vzal obklad, nechal ho nasáknout tekutinou z hnědé láhve a podal ho Tomu Joeovi. „To máš na škrábanec na tváři. O ostatní odřeniny se postarám já.“

Tom Joe mlčky snášel bolestivé ošetření. Když byl doktor hotový, napůl se k němu otočil. „Děkuji, pane doktore.“ Jeho úsměv byl však trochu pokřivený. „Přestane to někdy pálit?“ Vstal a sáhl po své košili.

Lékař pečlivě zavřel tmavou láhev a uložil ji do brašny. „Ještě chvilku to bude trvat.“ Podal Tomu Joeovi tabletku. „Tu si vezmeš, než půjdeš spát a zapiješ ji sklenicí vody. Pomůže ti proti bolesti. Zítra večer se ještě jednou stavím a podívám se ti na záda. A kompletně celý příští týden je ti zakázaná každá námaha a sportovní aktivity také.“

Tom Joe přikývl. Teď by mu stejně nebylo do sportování. Ale neuměl si představit, že by měl strávit celý týden doma. „Ale s Lady Blue mohu jít ven, nebo ne?“

„Pokud to budou normální, civilizované procházky, a ne túry po polích a lesích, tak ano.“

„Tak dobře. Lady Blue a já se budeme celý týden každý den civilizovaně procházet. To vám slibuji, pane.“

Paní Kendricková vyšla z kuchyně a ustaraně se na něho podívala. „Vypadáš na smrt unavený, Tome Joe.“

„Ano, madam. Myslím, že půjdu hned spát. Moc vám děkuji za jídlo! Dobrou noc!“

Rozloučil se a šel ke škole. Paní Kendricková šla do obýváku, zatímco si doktor zavíral svou lékařskou brašnu, protože se také chtěl vydat na cestu domů. Ředitel školy stál celou dobu se zkříženými pažemi opřený o skříň v jídelně a všechno pozoroval. Najednou se zeptal: „Musel jsi mu dělat tolik bolesti?“

Doktor Gilbert se napřímil. Svého bratra znal natolik dobře, aby věděl, že takovou výčitku nemusí brát příliš vážně. James uměl být ke svým žákům často přísný a nepovolný, ale když byl některý nemocný nebo zraněný, měl jeho plný soucit.

„Žel, musel jsem,“ odpověděl. „Léčení je někdy bolestivá záležitost. Ale doufám, že za týden možná už bude sotva cítit, že měl nějaká poranění.“ Vzal brašnu a šel do obýváku, aby se rozloučil se švagrovou. Jeho bratr ho následoval. „Skočím si ještě do kanceláře, Cathrine,“ řekl. Jeho žena přikývla, nic však nenamítala.

„Chceš pracovat ještě v tuto dobu?“ zeptal se doktor, když spolu šli přes školní dvůr.

„Ano, ještě jsem si neprohlédl včerejší a dnešní poštu. Slečna Grayová má několik dní volno, protože jejímu otci není dobře. A kromě toho si musím ještě něco připravit na pondělní vyučování.“

„Proč nepožádáš školský úřad o náhradního učitele, když pan Wright odešel do armády?“

„Protože to by se právě hodilo panu Stanleyovi. Byl by to důkaz, že nestačím na požadavky.“

„Odkdy se tak staráš o to, co si myslí pan Stanley?“

„Od té doby, co si myslí, že Richard Gordon by se hodil lépe než já na místo ředitele školy.“

„Co, prosím?“ Doktor Gilbert se náhle zastavil. „On by se tě chtěl zbavit? A na tvé místo dát zrovna Richarda Gordona? Dřív jsi s ním chodil do třídy, viď?“

„Přesně tak.“

„To je pěkná perlička. Mnoho toho o Richardovi nevím, ale už tehdy ti docela znepříjemňoval život, ne?“

„Dá se to tak říci. Známky ve škole si vylepšoval lžemi a podvody a stále se pokoušel svést na mne něco, co zavinil sám.“

„Na jednu pozitivní věc si ještě vzpomínám,“ zamyslel se doktor. „Pod jedním hochem z mé třídy se v zimě prolomil led. Richard Gordon byl nablízku a zachránil ho.“

Jeho bratr se podrbal na bradě. „Máš pravdu. To udělal. Ale momentálně má v úmyslu nikoli někoho zachránit, ale někoho vytlačit z jeho místa.“

„Domníváš se, že to pan Stanley skutečně myslí vážně?“

„Ano. Po dnešku jsem si tím úplně jistý.“

„To ale nejdřív musejí nalézt něco, čím by tě mohli obvinit. Nemohou tě jen jednoduše vystrčit. Jsi vynikající učitel. Ale brzy to bude nad tvé síly, když se budeš dál tak přepínat jako dosud. Zvlášť teď, když ještě chybí slečna Greyová. Jak dlouho chceš ještě dělat práci dvou nebo tří lidí?“

James Kendrick se zpříma podíval na svého bratra. Svaly na bradě se mu napnuly. „Dokud to bude nutné,“ odpověděl pevně.

Gilbert chtěl něco namítnout, ale pak to neudělal. Místo toho řekl: „Mimochodem, já už jsem se rozhodl.“

„K čemu ses rozhodl?“

„K cestě do Toronta. Zúčastním se kongresu a ještě jednou se podívám do nemocnice. Nejspíš tam také potkám některé staré známé. Doktor Bell se už uvolil, že mne po čtyři týdny zastoupí.“

„Kdy pojedeš?“

„Pátého prosince. Přes Vánoce a Nový rok tam zůstanu.“

„Tak jsi tedy už dostal odpověď?“

Doktor Gilbert přikývl. „Ano. Modlil jsem se za to a přitom jsem se dvakrát setkal s jedním veršem z knihy Jozue: ,Vždyť jsem ti přikázal: Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš.‘ Teď si jsem jistý, že mne volá.“