6. kapitola

outěž o stipendium se blížila.

„Datum se posunul,“ oznámil ředitel v úterý po obědě. „Místo pátku se bude soutěž konat v sobotu. Nedopatřením se stalo, že v městské hale byly naplánovány dvě akce najednou. Proto nás museli přesunout do druhého dne. Všichni, kteří se soutěže zúčastní, budou mít sraz v sobotu ve dvě hodiny odpoledne zde na školním dvoře. Protože při tom sám nemohu být, bude vás doprovázet pan Davis.“

Hoši se dali pořádně do díla a ještě jednou si důkladně prošli listy s cvičeními. Tom Joe vstal v sobotu brzy ráno, nasnídal se v jídelně a vydal se se svou učebnicí matematiky do třídy, aby si ještě v klidu zopakoval některé příklady. Ale jeho kamarád Larry měl lepší nápad. Šel za Tomem Joem do třídy, přišel k jeho lavici a energicky mu zavřel učebnici matematiky. „Už dost s tím učením!“ řekl. „Jsi dobře připraven a potřebuješ jasnou hlavu na odpoledne. Vezmi si tohle!“ S těmi slovy podával svému příteli kovbojský klobouk, který měl na sobě naposledy minulou sobotu při soutěži v jízdě na koni. „Mluvil jsem s panem Jonesem. Můžeme si vzít oba koně a projet se.“

„Ale…“

„Žádné ale. Zpátky se vrátíme včas, to ti slibuji. Teď už pojď, jinak z toho zešílíš, když se budeš ještě tři hodiny učit.“

Tom Joe váhavě vstal. Venku svítilo slunce. Na konec září bylo nezvykle teplo a vyhlídka, že stráví celé dopoledne ve třídě, nebyla příliš lákavá. Zato vyjížďka…

„Tak dobře. Asi máš pravdu. Pojďme!“

Tom Joe vzal kovbojský klobouk a nasadil si ho. Larry spokojeně přikývl. Společně šli do stáje.

Osedlali koně a vydali se na cestu podél řeky k pahorkům. „Vijé!“ zvolal Larry a poháněl svého koně do cvalu. Tom Joe ho následoval, ale brzy se cesta zúžila, takže zpomalili tempo. „Ve dnech, jako je tento, postrádám ohrazené pastviny na ranči.,“ řekl Larry. „Pojeď, vyjedeme nahoru na kopec. Odtamtud uvidíme skalnaté hory.“ Oba si plnými doušky užívali výlet.

„To byl opravdu dobrý nápad,“ řekl Tom Joe a zhluboka dýchal svěží vzduch. Tady nahoře bylo trochu chladněji než dole u řeky.

„Měli bychom jet zpátky,“ myslel Larry. „Myslím, že už bude na čase.“

„Ano, máš pravdu. Ani nechci pomyslet na to, kdyby…“ Tom Joe se zarazil v půli věty a naslouchal.

„Copak?“

„Někdo volá!“

Teď to uslyšel i Larry.

„Pomoc! Pomoc!“

Kamarádi se znepokojeně dívali jeden na druhého. „Zdá se, že se to ozývá z kamenitého kaňonu!“

„Pomoc!“

„Rychle!“ Popohnali koně a jeli na druhou stranu kopce. Nahoře se rozprostírala pastvina, která patřila farmáři – panu Harperovi. Napříč loukou vedla vyšlapaná cestička a končila u kamenitého kaňonu, jak se říkalo příkrému srázu nad řekou. Nyní se ovšem po té vyšlapané pěšině už nedalo jít, protože se pan Harper zlobil na pěší, kteří ji tu a tam využívali jako zkratku. Pastvinu kompletně oplotil ostnatým drátem. Byl to velmi solidní ostnatý drát, jak se ukázalo.

„Odkdy tady je ten plot?“ křičel Larry a zastavil koně, který zaržál.

„Nemám tušení. To je hloupé!“ Tom Joe také zastavil koně.

„Pomoc! POMÓC!“ Volání bylo naléhavější.

Tom Joe s rozhodností seskočil s koně a vtiskl kamarádovi do ruky opratě hnědáka. „Na. Objeď to kolem. Já to vezmu zkratkou přes pastvu.“

S těmi slovy utíkal k plotu, pověsil svůj kovbojský klobouk na jeden sloupek v plotě a pak si lehl na zem na břicho. Larry cválal s oběma koňmi odtud. Opatrně podlézal Tom Joe pod plotem. Tvrdý, špičatý ostnatý drát ho bodal do ramen a do zad, vytrhl mu cár látky z košile, a na kůži mu zanechal krvavé šrámy. Pan Harper odvedl při stavbě plotu poctivou práci. Ostnatý drát vedl tak těsně nad zemí, že by nikdo dobrovolně nepřišel na myšlenku podlézt pod ním. Tom Joe zaťal zuby a podlézal dál. Konečně se mu to podařilo. Vstal a rychle utíkal napříč loukou. Zase si lehl na břicho a protáhl se pod plotem. Potom běžel ke srázu plnému kamení, který se příkře svažoval k řece.

„Spadnu! Pomoc!“

„Už jdu. Zkus zůstat úplně klidný!“ volal Tom Joe.

Na hraně skály visel chlapec a oběma rukama se křečovitě držel vysokého chomáče trávy, který rostl mezi kameny. Tom Joe si klekl a naklonil se nad okraj skály. V chlapci poznal Johna Malého vlka.

„Pod nohama se mi bortí kameny,“ vyhrkl hoch. „Rychle!“

Tom Joe si lehl na břicho na zem. Pak oběma rukama chytil Johna Malého vlka za paže.

„Pevně tě držím. Zkus si najít pro nohy lepší oporu.“

„Zkouším to. Ale nemám kde!“ V jeho hlase byla slyšet panika.

Opět se kutálely kameny dolů ze srázu. Najednou obě chlapcovy nohy uklouzly a on se křečovitě chytil Toma Joea, který teď musel udržet celou jeho váhu. John Malý vlk zvedl hlavu a vyděšeně se díval na staršího chlapce. Jeho oči byly velké, tmavé a plné strachu.

„Vůbec se nehýbej,“ řekl s námahou Tom Joe. „Jinak spadneme oba. Můj kamarád Larry je nablízku. Hned přijde.“

Kde jen je?

Kapky potu tekly Tomu Joeovi po obličeji. Vzduch byl i tady v kopcích čím dál dusnější. Měl takový pocit, jakoby se mu paže pod tíhou chlapce pomalu, ale jistě vytahovaly z ramenních kloubů.

Pane Ježíši, prosím Tě, aby Larry rychle přišel! Já už to dlouho nevydržím!

Jeho ruce svíraly paže Johna Malého vlka železným stiskem. Přesto cítil, jak se začaly třást.

„Posunu se teď maličko dopředu,“ řekl stísněným hlasem. „Snad najdeš o kousek dál nějakou pevnější oporu pro nohy.“

Centimetr za centimetrem se Tom Joe sunul k okraji propasti. Přerývaně dýchal.

„Teď něco cítím. Počkej!“

John Malý vlk opatrně přenesl váhu těla na špičku prstu u nohy, kde našel provizorní oporu na trsu trávy.

Děkuji, Pane Ježíši! Ale kde jen stále je Larry?

Konečně uslyšeli dusot kopyt.

„Tady jsme!“ volal Tom Joe.

Larry zastavil oba koně a seskočil ze sedla.

„Potáhnu tě za nohy dozadu!“ volal na svého kamaráda. Snad to potom zvládnu, abych dostal nahoru také toho hocha.“

„Ne,“ lapal po dechu Tom Joe. „To by Malý vlk zase ztratil oporu pod nohama. Myslím, že podruhé už neudržím celou jeho váhu.“

Larry se nervózně rozhlížel. Pojednou uslyšel hlasy. Jeden zněl hlasitě a rozhněvaně. Larry vyběhl. U plotu kolem pastviny stáli dva muži. Jeden se shýbl a utrhl z ostnatého drátu útržek látky. „Přece jsem říkal, že jsem někoho viděl utíkat přes louku. Jen ať se těší, až ho chytím!“

„Haló!“ volal Larry. „Prosím vás, pojďte rychle! Potřebujeme pomoc!“

Oba muži se ohlédli.

„Prosím, pojďte! Zřítil se tam nějaký hoch!“

Muži pospíchali za Larrym k okraji kamenitého kaňonu.

„No ne!“ zvolal jeden a klekl si na samý okraj propasti. Také Larry si tam klekl.

„Uchopte Toma Joea za nohy a táhněte ho dozadu,“ nařídil pracovníkovi z farmy, který pořád ještě huboval. My dva uchopíme hocha pod pažemi.“

Tom Joe cítil, jak se kolem jeho kotníků položily tvrdé, mozolnaté ruce. Potom byl – nikoli jemně – tažen po kamenité půdě dozadu.

„To stačí! Můžeš ho pustit, Tome Joe.“

Larry a druhý muž přetáhli indiánského chlapce přes okraj skály. „Díky Bohu,“ řekl s úlevou muž. „Tohle mohlo dopadnout špatně.“

Tom Joe a John Malý vlk leželi vyčerpaně na zemi. Když se jeho dech trochu zklidnil, Tom Joe si pomalu klekl a opatrně pohnul bolavými rameny.

„Je ti dobře?“ zeptal se ho Larry, který seděl ve dřepu na zemi vedle indiánského chlapce. Vstal, ze sedlové brašny přinesl láhev na vodu a podal ji Tomu Joeovi.

„Myslím, že ano. Děkuji.“ Vzal láhev a dlouze, žíznivě pil.

Nyní zvedl hlavu i John Malý vlk a opřel se zboku o svůj loket.

„Jsi zraněný?“ zeptal se ho muž, který ho pomáhal vytáhnout nahoru.

„Tady nahoře jsem si zvrtl nohu o kámen. Potom jsem už nemohl dobře chodit. Proto jsem také při trhání lesních plodů uklouzl.“

„A proč jsi musel trhat lesní plody zrovna tady nahoře u propasti?“ vmísil se do rozhovoru druhý muž.

„Jinde téměř nerostly. Měl jsem hlad.“

„Měl ses najíst doma, místo abys tady takhle lehkomyslně pobíhal. Vědí tvoji rodiče, že tady jsi?“

Indiánský hoch mlčel.

„No? Čekám na odpověď!“

„Teď hocha nech na pokoji!“ řekl dobrácky druhý muž. „Vždyť byl právě v nebezpečí života.“

Druhý zamumlal něco nesrozumitelného. Potom si dal obě ruce v bok a obrátil se na Thomase. „A ty jsi běžel přes pastvu?“

„Ano, pane. Přijeli jsme z druhé strany. Je mi to líto, ale byla to nejkratší cesta ke kamenitému kaňonu.“

Pracovník z farmy vrhl pohled na Tomovu roztrženou, zakrvácenou košili a poškrábal se na hlavě.

„Čestně řečeno, nečekal bych, že se dospělý vůbec dokáže protáhnout pod plotem.“

„Kdybyste slyšel jeho křik, dokázal byste to také.“ Tom Joe vstal, podal Johnu Malému vlkovi láhev s vodou a přejel si obličej rukávem košile. Stále ještě bylo dusno a horko, ani tady nahoře nevál nejslabší vánek. Larry ustaraně pohlédl na oblohu. „Vypadá to, že přijde bouřka. Snad ještě stihneme dojet do města, než začne.“

Už to nestihli. Právě když posadili Johna Malého vlka na jednoho koně, zahřmělo a v dálce projel oblohou první blesk. „Můžete se zatím schovat tady ve stodole,“ nabídl jim přátelský muž. A sotva se dostali pod ochranu střechy, už pleskaly první dešťové kapky. Ale jak rychle bouřka přišla, stejně rychle tentokrát i odešla. Již o dvacet minut později opět vykouklo sluníčko. Z polí a luk vystupovala pára.

„Měli bychom se vydat na cestu. V sirotčinci už na tebe určitě čekají,“ myslel Larry. Na dvoře potkali oba muže. „Moc vám děkujeme, že jste nám pomohli!“ řekl na rozloučenou Larry. Vyhoupl se do sedla a sklouzl po zádech koně dozadu za sedlo. „John Malý vlk může sedět tady přede mnou. Mohu ho pevně držet.“ Přátelský muž pomohl mladému indiánovi do sedla. „Dobře dojeďte domů,“ řekl. A Tomovi dodal: „Že jsi utíkal přes pastvinu, to si necháme pro sebe.“

„Děkuji.“ Tom na muže na rozloučenou kývl hlavou. Larry položil jednu paži kolem Johna Malého vlka a druhou vzal oprať. Zamlaskal jazykem. „Jedeme!“

Tom Joe se vyhoupl na hnědáka a jel za Larrym. Byla to dlouhá zpáteční cesta. Pěšina kolem pastvy byla po dešti rozmoklá, bláto se lepilo koním na kopyta a ztěžovalo jim cestu.

„Nezapomeň tady klobouk!“ volal Larry, když se dostali k místu, u kterého Tom Joe přebíhal přes pastvinu. Tom Joe navigoval koně k plotu, sáhl po svém kovbojském klobouku a nasadil si ho na hlavu. Krátce předtím, než odbočili na ulici k sirotčinci, potkali muže s kamerou, kterou měl pověšenou na břichu. „Ach ne, ten nám tady ještě chyběl,“ zamumlal Larry.

„Kdopak to je?“ zeptal se Tom Joe, který jel vedle něho.

„Pan Scott z calgarského deníku Daily Herald.² Je to nový redaktor pro místní zprávy. Vyprávěl mi to Henry. Dávej pozor, až projde kolem nás, určitě se nám přilepí na paty.“

Larry měl pravdu. Pan Scott šel za nimi až do dvora sirotčince a dokonce je stihl vyfotit.

„Slečno Kendro! Rychle sem pojďte, slečno Kendro! Johny je zase tady!“ Do dvora se ze všech stran hrnuly děti a obklopily je. Tom Joe seskočil a vtiskl opratě hnědáka do ruky jednomu většímu chlapci. „Podržíš ho?“

Hoch přikývl. „Jasně.“

Tom Joe šel k Larrymu a natáhl ruce, aby pomohl Johnu Malému vlkovi s koně. Při tomto pohybu o sobě dala vědět jeho bolavá ramena. Indiánský hoch byl tak vyčerpaný, že Ho Tom Joe nejen sundal s koně, ale také ho dovedl až do domu.

„Přivedu doktora Gilberta!“ řekl Larry, obrátil svého koně a zástupem dětí si proklestil cestu ke vstupní bráně.

„Kde byl Johny? My jsme ho všude hledali! Slečna Kendra měla takový strach!“ Děti křičely jedno přes druhé.

Tom Joe se zastavil. Spadl nahoře v kopcích při sbírání lesních plodů a nemůže chodit. Larry a já jsme mu pomohli. O mnoho víc toho zatím také nevím.“

Kendra Sullivanová se objevila ve vchodových dveřích. Vypadala, jako by plakala. „Tome Joe! Ty jsi ho našel! Tolik jsme tě hledali, Malý vlku!“ Šla k nim a opatrně pohladila malému indiánovi pramínek vlasů na čele. „Je … těžce zraněný?“

„Myslím, že ne. Má něco s nohou a je trochu poškrábaný a odřený. Larry přivede doktora Gilberta. Ukážeš mně, kam ho mám položit?“

„Ano, určitě. Pojď se mnou.“

Vešla do domu a stoupala po schodech nahoru. Tom Joe ji následoval s Johnem Malým vlkem v náručí. Ostatní děti se také tlačily nahoru, ale kuchařka je zavolala zpátky. „Počkáte tady dole. Slečna Kendra vám potom všechno poví. Ne, žádné odmlouvání, Sally.“ Děti se zklamaně zastavily.

„Tady je pokoj pro nemocné. Bude tam mít alespoň klid.“ Kendra otevřela dveře do malé, úzké místnosti, ve které byla umístěna postel, židle a noční stolek.

„Počkej, sundám mu boty a potom ho můžeš položit na postel.“ Rozvázala uzly Johnyho tkaniček do bot a postavila jeho zaprášené boty na podlahu. Tom Joe položil hocha opatrně na postel. „Teď můžeš odpočívat. Hned přijde doktor Gilbert a podívá se ti na nohu.“

John Malý vlk otevřel oči. Díval se na Toma Joea, potom se jeho pohled zastavil na Kendře. „Je tady … slečna Mayhouseová?“

„Ne, ještě je na cestě. Prosila mě, abych tu u vás zůstala, než se vrátí. Kde jsi jenom byl, Malý vlku?“ Kendra si sedla na pelest postele.

„Nahoře, v kopcích. Tom Joe vyprávěl, že jsou odtamtud vidět hory. Tatínek také vždycky vyprávěl o horách. A já jsem si je chtěl prohlédnout. A potom … potom jsem chtěl jít dál.“

„Už ses sem vůbec nechtěl vrátit, viď?“ zeptala se jemně Kendra. „Chtěl jsi zpátky na sever.“

John Malý vlk přikývl. „Je tam prý škola, kam mohou chodit indiánské děti. Myslel jsem, že by mě tam lidé možná…“ Otočil se obličejem ke zdi.

Dřív než mohli Kendra nebo Tom Joe něco říci, objevila se ve dveřích postava. „Co to slyším? Ty jsi utekl?“

S těmi slovy vešla do pokoje slečna Mayhouseová a založila si obě ruce v bok. Oči jí blýskaly. „O tom si ještě pořádně promluvíme, Johne!“

„Prosím, slečno Mayhouseová, on…“

„Vy, mladý muži, okamžitě opusťte tento dům,“ přerušila slečna Mayhouseová Toma Joea, který chtěl pomoci Malému vlkovi. „Už jednou jsem vám řekla, že sem nemůžete chodit, jak se vám zlíbí. Nakonec je to všechno kvůli vám. Právě jsem slyšela, jak se John zmiňoval o horách a indiánské škole. O tom jste dětem vyprávěl vy. Samozřejmě potom dostal chuť utéci. Budu…“

„Ale, slečno Mayhouseová, Tom Joe…“

„Nepřerušujte mě, slečno Sullivanová! Tuto záležitost vyřídím sama. Tak prosím!“ Ukázala na dveře a Tomu Joeovi nezbylo nic jiného než odejít. „Je mně opravdu líto, slečno Mayhouseová, chtěl jsem jen…“

„Ušetřete si další řeči.“

Tom Joe se kousl do rtu. Příčilo se mu nechat teď Johna Malého vlka samotného, ale neměl jinou volbu. „Ano, madam.“ Vyšel z pokoje a pomalu šel po schodech dolů. Byl rád, že kuchařka zaměstnala děti ve společenské místnosti a že nemusí odpovídat na žádné otázky. Na dvoře potkal Larryho a doktora Gilberta.

„Nu, co dělá malý uprchlík?“

„Je nahoře v pokoji pro nemocné. Slečna Mayhouseová se právě vrátila. Je tak rozzlobená, až se zdá, že by ho nejraději přetrhla.“

Doktor Gilbert se zamračil. Jeho pohled zabloudil k muži, který stál u plotu a pozoroval je.

„To je pan Scott od novin. Viděl nás, jak jsme sem přijížděli s Johnem Malým vlkem,“ vysvětloval Larry. „Asi větří nějaký příběh do místních zpráv.“

Přes obličej doktora Gilberta přelétl úsměv. „Může ho mít. Před několika dny jsem byl v sirotčinci a zažil jsem, jak se slečna Mayhouseová zlobila na Johna Malého vlka. Umím si představit, proč utekl. Řekněte panu Scottovi, aby na mne počkal, ano? Já se teď nejdřív podívám na malého pacienta.“ Než odešel, zkoumavě pohlédl na Larryho a Toma Joea. „Vy dva také vypadáte, jako by vám někdo nabil. Ty jsi na obličeji ošklivě poškrábaný, Thomasi. Dnes večer se na tebe ještě přijdu podívat.“

Larry si oprášil kalhoty a řekl: „U mne se to všechno dá smýt. Koupel by nebyla špatná.“ Doktor jim zamával a zmizel v domě. Tom Joe šel ke svému koni, který zatím stál přivázaný u plotu.

„Jednu otázku, mladý muži,“ řekl muž s kamerou. „Předtím jsem vás viděl vjíždět na dvůr…“

„Doktor Gilbert vám to hned vysvětlí. Říkal, že na něho máte počkat,“ zbavil se ho Tom Joe.

„Dobře.“ Pan Scott začal chodit po chodníku sem tam. Tom Joe se vyšplhal do sedla a následoval svého kamaráda, který už krokem jel na koni při kraji silnice. Když přijeli na školní dvůr, sesedli s koní. Tom Joe cítil, jak mu nohy vypovídají poslušnost. Byl to následek vypjatých posledních hodin a také toho, že od snídaně nic nejedl. Larry se na něho starostlivě podíval a sáhl po opratích hnědáka. „Ukaž, dovedu je oba do stáje.“

Tom Joe s úlevou přikývl. Pomalu šel k velkému kamenu, který stál vedle stáje pro koně, a unaveně na něj usedl. Jeho pohled padl na ředitelův dům, v jehož oknech se zrcadlilo odpolední slunce. Jeho auto stálo ve vjezdu, takže se už vrátil ze schůze dohlížecího spolku. Pojednou Tomovi projela hlavou myšlenka, která rázem zahnala všechnu únavu: ředitel… soutěž… stipendium…

V rozčilení na to úplně zapomněl.

Asi o hodinu dříve se pan Kendrick vrátil domů. Měl zlost, že nemohl jet na soutěž, ale nemohl si dovolit chybět na některém z těchto setkání dohlížecího spolku. Pan Stanley opět zavedl hovor na Richarda Gordona a on si mezitím už byl jistý, že soupeřem je jeho bývalý spolužák. Jen se divil, kde asi absolvoval své učitelské vzdělání, protože na univerzitu v Torontu nebyl přijat. Protože Richardovo závěrečné vysvědčení bylo vším jiným než něčím nádherným, neuměl si představit, že by ho s ním přijali na jiné vysoké škole.

Poté co pan ředitel pozdravil svoji manželku, šel ke škole, aby se podíval, zda žáci, kteří se účastnili soutěže, se již vrátili. Pan Gibbs, který měl dozor, řekl, že ne.

„Mimochodem, nejeli všichni žáci, kteří byli přihlášeni, pane.“

„Jak to? Kdopak chyběl?“

„Rickova matka telefonovala krátce před odjezdem, že její syn leží v posteli s chřipkou a proto nemůže jet s nimi, tak to řekla.“

Rick se v posledních letech velmi zajímal o dějepis a měl proto, právě jako Jacob, velkou naději, že vyhraje soutěž. Ředitelovo obočí se stáhlo.

„To je ale určitě jen výmluva, nemyslíte? Hoch byl ještě včera zdravý jako ryba. Jeho otec určitě nechtěl, aby se účastnil. Vítězství by sice lichotilo jeho pýše, ale zároveň by také vrhlo dobré světlo na naši školu. Jsem si jistý, že za tím vězí pan Stanley.“

„To jsem si už také myslel, pane,“ přiznal se mladší učitel. „Ale samozřejmě nemáme žádné důkazy.“

„Ne, nemáme.“ Ředitel rozzlobeně vstal od svého psacího stolu a šel k oknu. „Kdo ještě nejel?“

„Thomas Brown tam nebyl, když se odjíždělo. Dnes ráno se s Larrym vydali na vyjížďku na koních. Oba chtěli být přesně v jednu hodinu zpátky, proto jsem jim to dovolil. Ale – až dosud se nevrátili.“

Ředitel se nechápavě díval na svého kolegu. „Thomas nejel? Ale to … to…“ Chyběla mu slova. Thomas by byl nejlepší v matematice, tím si byl jistý. A teď … Cítil, jak se ho zmocňuje hněv, ale přinutil se ke klidu. Nahlas řekl: „Bylo by to Thomasovi podobné, kdyby na vyjížďce zapomněl na čas a opozdil se. Ale na soutěž se připravoval příliš intenzivně, než aby lehkomyslně dal v sázku svoji účast. A nejpozději Larry by se postaral, aby se vrátili včas.“

„To si také myslím, pane. Bojím se…“

„Že se něco stalo, myslíte?“

Pan Gibbs přikývl.

Ředitel se podrbal na hlavě. „Počkáme ještě hodinu, rozhodl. „Pokud se chlapci do té doby nevrátí, budeme je hledat.“

Když se za jeho kolegou zavřely dveře, obrátil se zase k oknu. Thomas se nezúčastnil soutěže. To znamenalo, že po ukončení školy nemůže jít hned na vysokou školu, ale nejdřív si musí vydělat peníze. Dále to znamenalo, že o Západní střední chlapecké škole v Calgary nebude v novinách pochvalná zmínka, jak si to tajně maloval. Je možné, že Jacob bude nejlepší v dějepise. Jacob byl chodící dějepisná encyklopedie. Nebyl ale zkouškový typ. Pod tlakem znervózněl a dělal chyby. Pan Kendrick šel k psacímu stolu a těžce dosedl na židli. Proč to dopouštíš, Pane? Proč do toho muselo něco přijít zrovna u Thomase? Vítězství by bylo tak dobré pro pověst školy a také … ano, Pane, přiznávám to: také pro mne by to bylo dobré. Je to špatné, když si přeji něco takového? Až dosud jsem si myslel, že jsi mne postavil sem, na toto místo. Chtěl jsem přece vyprávět hochům o Tobě, chtěl jsem, aby poznávali Tebe a Tvé Slovo. Když se na moje místo dostane Richard Gordon, všechno bude jinak… Přerušil svoji tichou modlitbu a vzhlédl. Byl to dusot kopyt, nebo co to bylo slyšet na dvoře? Ne, byl to jen pan Jones, kterému vypadlo z ruky nějaké nářadí. Ředitel začal chodit po kanceláři. Pomalu si začínal dělat starosti. Tom Joe a Larry se sice dobře vyznali ve volné přírodě, ale znovu a znovu docházelo k neštěstím. Prosím, Pane, ochraňuj ty hochy. Kdyby se jim něco stalo … kdyby se Thomasovi něco stalo – nevím, zda bych to unesl. Opět přerušil myšlenky. Tentokrát uslyšel jasný a zřetelný dusot kopyt. Přistoupil k oknu a uviděl Larryho a Thomase. Vrátili se. Děkuji Ti, Pane! S úlevou pozoroval, jak oba chlapci slézají s koní, jak Larry bere opratě obou koní a odvádí je do stáje, zatímco Thomas jde k velkému kameni a sedá si na něj. Ředitel školy vyšel ze své kanceláře, šel ke školnímu dvoru a přešel ho dlouhými kroky. Thomas stále ještě seděl na kameni, lokty měl opřené o kolena a hlavu si podpíral dlaněmi. Pohled pana Kendricka přelétl po jeho zaprášeném oděvu, po roztržené košili a do krve poškrábaných zádech. Kousl se do rtu. Hoch byl nejen vyčerpaný, ale také poraněný. Dál šel pomaleji než předtím, zastavil se vedle něho a opatrně mu položil ruku na rameno.

„Thomasi.“

Tom Joe vzhlédl. Ředitele neslyšel přicházet.

„Pane Kendricku!“ Chtěl vstát, ale ředitel mu naznačil, aby zůstal sedět.

„Copak se stalo?“ zeptal se.

Tom Joe zamrkal, protože ho oslepilo slunce. „Moc se toho stalo, pane,“ začal váhavě. Larry a já jsme jeli až k pahorkům. Právě jsme se chtěli vydat na zpáteční cestu, když vtom jsme uslyšeli volání o pomoc. Přicházelo z kamenitého kaňonu. Tam se zřítil nějaký hoch a … nu, Larry a já a ještě dva jiní muži jsme mu pomohli. Potom přišla bouřka…“

Zvuk motoru, který přicházel z ulice, způsobil, že se oba zaposlouchali. Znělo to jako motor vozu pana Davise. Vraceli se účastníci soutěže. Nebude to dlouho trvat a na školní dvůr přiběhnou ostatní žáci a zaútočí otázkami na příchozí. Všimnou si Larryho a jeho a budou také chtít všechno vědět. Přitom byly zvědavé otázky asi to poslední, co potřeboval. Zdálo se, že pan Kendrick uhodl jeho myšlenky.

„Odpusť, že tě přerušuji, Thomasi, ale možná bude lepší, když ty a Larry teď půjdete dovnitř, než přestane shon tady. Můžete se umýt a převléknout a potom přijďte na večeři k nám domů – k mé manželce a ke mně. Ledaže byste chtěli, aby vám dávali mnoho dobře míněných, ale obtěžujících otázek.“

„Myslím, že bude opravdu lepší, když se teď staneme neviditelnými,“ řekl Larry, který sem právě přišel. „Moc vám děkujeme za pozvání, pane. Pojď, Tome Joe, půjdeme přes sklep!“ Oba zmizeli a ředitel šel vstříc autu, které v tu chvíli přijelo na školní dvůr.