5. kapitola

Západní střední chlapecké škole nastal všední život. Hoši měli mnoho učení, zvláště žáci vyššího stupně vzdychali pod náporem učiva, které si měli osvojit. Učitelé vyžadovali jejich plné soustředění a obzvlášť pan Kendrick nesnesl žádnou nedbalost.

„S náčelníkem poslední dobou nic není,“ poznamenal jednoho večera Steven. „Takhle přísný nebyl při vyučování ještě nikdy.“

„Třeba to souvisí s poslední schůzkou dohlížecího spolku,“ uvažoval Steven. „Od té doby ustavičně požaduje při vyučování nejvyšší výkony. Malí jsou už pořádně postrašení a střední stupeň nemá daleko ke vzpouře. Bere nás všechny pěkně přísně.“

Tom Joe se houpal na parapetu a řekl: „Máš pravdu. Náčelníkova nálada opravdu souvisí s poslední schůzí spolku.“ Vyprávěl kamarádům, co mu řekl Henry. Larry pískl skrz zuby.

„No, to je pěkná perlička. Tak oni se chtějí náčelníka doopravdy zbavit? Nečekal bych, že pan Stanley půjde až tak daleko.“

„Potom není divu, že toho vyžaduje při vyučování tolik. Chce na pány udělat dojem dobrými výsledky.“ Steven otevřel zásuvku nočního stolku a něco v ní hledal.

„Je mně ale divné, proč nám o tom nic neřekne,“ mínil Tom Joe. „Není to přece žádné tajemství, jinak by to Henryho tatínek určitě nevyprávěl dál. Pokud bude náčelník při vyučování i nadále tak přísný, většina žáků bude nakonec ráda, když opravdu přijde jiný ředitel.“

Larry přikývl. „Dá se to tak říci. Doufám, že se pan Kendrick v sobotu zúčastní odpoledne pro hochy. Kdyby se účastnil některých her, malí by se trochu zbavili strachu. Ale nečekám, že přijde. V tomto školním roce neorganizoval ještě ani jeden večer s hrami, protože na to vůbec nemá čas.“

„Naši pomoc také nechce přijmout,“ řekl Steven a vytáhl ze zásuvky list po-psaný notami. „Návrh Toma Joea na plánovanou slavnost hned odmítl. Ale já jsem k tomu přesto napsal hudbu,“ zamával listem. „Možná to budeme moci použít při naší závěrečné slavnosti v létě.

„Já jsem také dál pracoval na své myšlence,“ dodal Tom Joe. „Chtěl jsem to ukázat Jacobovi, našemu géniovi přes dějepis, aby se na to podíval. Třeba se to opravdu hodí na závěrečnou slavnost.“

Dveře jejich pokoje se náhle otevřely a ukázal se Robert.

„Zase v poslední vteřině,“ poznamenal Larry. „Kde vlastně pořád vězíš?“

„Po tom ti, velevážený pane důvěrníku žáků, vůbec nic není. Člověk si může žít svým soukromým životem.“

„Tak dobře. Zůstaneš tu přes víkend?“

„Proč?“

„Měl bys chuť pomoci s hrami a soutěžemi, které připravujeme pro mladší?“

Robert chvilku zaváhal. Potom řekl: „Jasně, proč ne? Budu tady.“

Larry přikývl. „To je dobře. Děkuji.“

Steven zívl. „Měli bychom jít spát. Zítra začínáme dvěma hodinami matematiky u velkého náčelníka.“

Protože bylo stále ještě teplo a sucho, Tom Joe pravidelně trénoval žáky první a druhé třídy v hokeji na trávníku. „Teprve až zamrzne jezero, budeme hrát lední hokej,“ oznámil na konci tréninku. „To vás bude opravdu bavit. Freddie a Jimmy, prosím vás, pojďte teď se mnou, dám vám návrh na rozcvičku pro zahřátí, kterou jsem sestavil. Pozítří totiž přijdu na trénink trochu později, protože mám delší vyučování.“

Když s ním oba chlapci o chvilku později vešli do ložnice číslo 7, podal Freddiemu papír a zeptal se: „Zvládnete to beze mne?“

„Jasně,“ řekl Freddie. „Už nejsme malé děti.“ Potom k tomu dodal: „Jsme rádi, že nás trénuješ ty a ne pan Kendrick. Je hrozně přísný, nezdá se ti?“

„Někdy ano. Ale on má teď práce až nad hlavu, protože tu už není pan Wright. Umí být i velmi hodný, totiž náčelník.“

„Kdes to vzal?“ Jimmy si prohlížel pokoj a držel v ruce malou vyřezávanou kánoi, kterou objevil na nočním stolku Toma Joea.

„Tu jsem vyhrál před pěti lety v jedné soutěži při pikniku nedělní školy. Tehdy jsme se plavili v kánoi s panem Kendrickem a umístili jsme se jako první.“

„Pan Kendrick se s tebou … plavil v kánoi? To že dělal?“

„Vždyť jsem ti říkal, že umí být hodný. Vy ho jenom ještě úplně neznáte. Ale teď byste se měli převléknout, abychom dorazili včas na studijní hodinu.“

Po večeři šel Tom Joe ještě jednou do prázdné kanceláře slečny Greyové a zaklepal na dveře kanceláře pana Kendricka. Ředitel poslední dobou pracoval vždycky velmi dlouho.

„Dále!“

Tom Joe vešel do kanceláře a zavřel za sebou dveře,

„Promiňte, že vás ruším, pane, ale chtěl jsem se vás zeptat, zda mi podepíšete toto?“ Podal řediteli list papíru. „Pan Miller mně nabídl, že od listopadu do ledna mohu pomáhat v jeho obchodě vždycky v sobotu ráno. Ale chtěl mít váš písemný souhlas.“

„Nu, pokud ta práce nebude na úkor tvých studijních výkonů, nemám nic proti tomu.“ Ředitel vzal list, přelétl ho a pak se dole podepsal. Když mu dával papír zpátky, poznamenal: „Moje žena a já jsme nedávno potkali jedno děvče. Jmenuje se Kendra Sullivanová a chodí do školy v Highgrovestreet. Říkala, že tě zná z Beaver Lake.“

„Ano, pane. Potkali jsme se v sirotčinci. Jedenáct let jsme se neviděli.“

„Mluvila o tom. Viděl jsi ji od té doby znovu?“

„Jen v kostele, pane, jinak ne. Poslední dobou jsem nebyl příliš často u dětí.“

Ředitel přikývl a ze stohu sešitů, který před ním ležel, jeden vzal. Tom Joe se rozloučil a měl se k odchodu. Ve dveřích se zastavil a ještě jednou se otočil.

„Máš ještě něco na srdci?“ zeptal se pan Kendrick.

„Ano, pane. V sirotčinci bydlí několik týdnů chlapec. Je mu dvanáct let a pochází ze severu. Jeho otec byl traper, jeho matka indiánka. Jmenuje se John Malý vlk a chtěl jsem se zeptat, zda by se mohl zúčastnit odpoledne s hrami.“

Pan Kendrick se zamračil. „Říkáš, že je napůl indián?“

„Ano, pane.“

Ještě před několika týdny by pan ředitel bez váhání odpověděl: „Ano.“ Ale nyní váhal. Co by řekl pan Stanley, kdyby pozval na školní dvůr indiánského míšence? Nebyla by to voda na jeho mlýn?

„Chtěl jsem se vás také zeptat, zda byste snad došel do sirotčince a pozval ho? Zástupkyně slečny Blakeové totiž není moc ráda, když přijdu já. Slyšel jsem, že je to přítelkyně paní Williamsové a paní Stanleyové.

Ředitel opět zaváhal, potom ale odpověděl pevným hlasem:

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Ostatní děti mu určitě budou závidět, když nebudou moci přijít.“

Tom Joe překvapeně zamrkal. S takovou odpovědí nepočítal.

„Ano, tak…,“ zakoktal. „Vy v sobotu přijdete?“

„Mám moc práce. Myslím, že tam nebudu. Vy se budete dobře bavit i beze mne.“

Pohled Toma Joea padl na malou dřevěnou kánoi, kterou měl ředitel na svém psacím stole. Byla stejná jako ta, kterou Jimmy dnes objevil na jeho nočním stolku. „Před pěti lety jste to neříkal, pane.“

Pan Kendrick sledoval jeho pohled a po tváři mu přeběhl prchavý úsměv. „To už je dlouho. Dnes už nepotřebuješ nikoho, kdo by s tebou šel do soutěže.“

„Já ne, pane. Ale Freddiemu by se to líbilo. A Jimmymu a Petrovi.“

Ředitel se na něho chvíli zamyšleně díval.

„Uvidíme. Dobrou noc, Thomasi.“

„Dobrou noc, pane.“

Když se za Tomem Joem zavřely dveře, odložil pan Kendrick tužku stranou a sáhl po malé vyřezávané kánoi. Tehdy se mohli účastnit soutěže na řece pouze otcové se syny. A protože Thomas neměl otce, stoupl si při soutěži vedle něho. Mohli bychom dělat, jako kdyby. Před pěti lety to sám navrhl. A když byl sám k sobě čestný, musel si přiznat, že ho od té doby tato myšlenka neopustila, „dělat, jako kdyby“. Možná se v sobotu přece jen ukáže na školním dvoře. Když se na něho Thomas podíval svýma vážnýma tmavě modrýma očima, jako právě teď, nikdy mu příliš neoponoval. Ne že by neměl chuť přijít na odpoledne her. Jen měl v tuto chvíli příliš mnoho důležitější práce.

Postavil kánoi zpátky na místo a zase vzal do ruky tužku. Neměl čas na nějaká snění. Zítra musí dát třeťákům opravený dějepisný test, který psali už před týdnem.

Začal prohlížet písemné práce, ale myšlenky se mu stále vracely k indiánskému míšenci ze sirotčince. Měl říci: ano. Pověz Thomasovi, že dojdeš do sirotčince a pozveš toho chlapce. Nemysli na pana Stanleye. Jednoduše to udělej, pudil ho hlas v jeho nitru. Mimovolně si vzpomněl na příběh o Pánu Ježíši a Petrovi, který žákům vyprávěl na začátku školního roku. Když Pán volá, tu můžeme a máme jít. Potlačil tu myšlenku. Ne, nepůjde do sirotčince. Pane, že rozumíš mému rozhodnutí? Vždyť Ty přece nechceš, abych nakonec přišel o místo ředitele, že ne?

O půl hodiny později s úlevou zavřel poslední sešit. Sundal si brýle a protřel si oči. Bylo na čase konečně si dopřát volný večer. Cathrine na něho určitě už dávno čeká.

Přišla sobota a Larry, Tom Joe a Robert stavěli ráno různé stanice pro odpolední hry. Henryho strýček, který byl farmář, jim dodal dva balíky slámy, které postavili na sebe a Larry na ně připevnil terč. Chtěl hochy naučit začátky střílení z luku, zatímco Tom Joe organizoval soutěžní jízdu bez sedla na obou koních pana hospodáře. Jako dobrovolný pomocník se přihlásil ještě Jacob, aby s Robertem dohlíželi na průběh her na dalších stanicích. Robert byl tak svěží a veselý, jak už dávno nebyl. Smál se a žertoval jako dříve. Larry se spokojeně usmíval. Takhle se mu jeho spolubydlící líbil mnohem víc. Nemohl vědět, že Robertovo chování patřilo k plánu, který si pečlivě připravil a který se v žádném případě nesměl pokazit…

Bylo teplé odpoledne, slunce svítilo a hoši si užili mnoho zábavy. Jezdit bez sedla nebylo vůbec tak jednoduché a bylo mnoho smíchu, když Peter ztratil otěže a pevně se držel koňské hřívy. Ale zvládl to, dostal se až do cíle. Larry koupil za peněžní dar luk, několik šípů a terč, kromě toho také ceny pro vítěze a mnoho koláčů a kakao. Před balíky slámy se utvořila fronta, protože téměř všichni chlapci si chtěli vyzkoušet nový druh sportu: střílení z luku. Stáli tam i Freddie a Jimmy. Absolvovali už dvě zkušební kola, ale chtěli rozhodně zkusit ještě jednou, zda se trefí šípem do černého.

„No ne, podívej se, kdo to přichází!“ Freddie šťouchl kamaráda do zad.

„Kde?“

„No tamhle naproti!“ Freddie ukázal hlavou ke školní budově.

„Člověče, vždyť to je náčelník osobně!“ Jimmy tiše pískl skrz zuby. „Copak tady chce?“

„Možná chce také střílet z luku.“

„Náčelník? Ne, určitě ne. Na to asi nemá čas.“

Jimmy se mýlil. Zdálo se, že pan Kendrick má velkou chuť vyzkoušet si lukostřelbu. Pozdravil hochy a postavil se do řady za Freddieho a Jimmyho.

„Můžete si stoupnout před nás,“ nabídl zdvořile Freddie.

„Ne, to není potřeba. Raději se nejdřív podívám, jak to dělají druzí. Už je to dávno, co jsem držel v ruce luk.“

„Kdypak jste dřív střílel lukem a šípem?“ odvážil se zeptat Jimmy. Sice už chodil do druhé třídy, ale pan Kendrick je minulý rok neučil a on ho až dosud znal jen z dálky. Měl před ředitelem velký respekt.

„To už je dávno, bylo to, když jsem sám chodil do školy v Torontu. Nemohli jsme tam moc pěstovat sporty, ale střílení z luku a veslování ano.“

Freddie a Jimmy už byli na řadě a tentokrát si vedli velmi šikovně. Freddie se dokonce jednou trefil do černého.

„To nebylo špatné,“ řekl uznale pan ředitel. „Teď zkusím štěstí já!“

Freddie mu podal luk a Larry mu přinesl několik šípů. „Jsem zvědavý!“ řekl a doširoka se usmíval.

Pan Kendrick byl také šikovný. Sice se netrefil do černého, ale chlapci mu přesto uznale zatleskali.

„Na první pokus to bylo velmi dobré,“ pochválil ho Larry. „Dáte si s ostatními ještě jedno kolo?“

„Ano, prosím!“ ozvalo se zároveň od Freddieho a Jimmyho.

Ředitel se usmál. „Dobře. Ještě jedno kolo.“

Postavil se na konec fronty a přejížděl pohledem školní dvůr. Robert pomáhal jednomu chlapci při hře zručnosti, Jacob se s chutí zakousl do jablečného koláče a Tom Joe právě vedl koně zpátky do stáje. Měl na hlavě kovbojský klobouk, který mu dal Larry, protože to byla nepostradatelná součást výstroje pracovníka na ranči, jak říkal. Tom Joe vzhlédl a všiml si ředitele školy. Když se jejich pohledy setkaly, přelétl mu po obličeji úsměv. Pan Kendrick se na něho také usmál a zamával mu. Když se Tom Joe postaral o koně, postavil se do řady na střílení z luku za pana ředitele. Díval se na šípy, které pan Kendrick držel v ruce, a napadlo ho: „V Beaver Lake byl Černý vlk také někdy na cestách s lukem a šípem. K náčelníkovi se to hodí.“ Pan ředitel vzal luk, který mu Larry podával. „Máš pravdu, Thomasi. Je správné, že tady jsem.“ Thomas mě zná lépe než ostatní hoši. Bylo to správné rozhodnutí, že jsem sem šel. Není to dobré jen pro hochy, ale i pro mne. Kdo ví, jak dlouho budu ještě tady na škole? Při té myšlence jeho úsměv náhle zmizel. Druhé kolo lukostřelby zvládl právě tak úspěšně a potom odcházel do kanceláře. Dnes byla sice sobota, ale přesto na něho čekalo opravování úkolů velkých chlapců. V jiných dnech týdne se prostě nedostal k tomu, aby je prohlédl. Jeho žáci si neměli stěžovat, že je nechá příliš dlouho čekat. Nechtěl ukázat žádnou slabinu. Aby nikdo neměl důvod sesadit ho z ředitelování. Když vyprávěl své manželce o návrhu pana Stanleye, ulekla se zrovna tak jako on. Přesto se mu zdálo, že ona je klidnější. „Musíme přijímat všechno tak, jak to Pán vede,“ řekla. Pán? Stoupal po schodech, které vedly ke vchodu a vrtěl hlavou. Nápad s novým ředitelem patřil jen a jen panu Stanleyovi. Pán ho k tomu nápadu určitě nevedl. Když přišel do kanceláře, šel hned k psacímu stolu. Co se týkalo dobré pověsti Západní střední chlapecké školy, skládal velké naděje v Thomase. Pokud získá stipendium v matematice, vrhne to na školu dobré světlo. Pan Kendrick vzal tužku a znovu se soustředil na práci.

Odpoledne s hrami mělo velký úspěch. Na konci dne napsal Larry krátký děkovný dopis dárcům a dal ho podepsat všem hochům.

„Bylo to velmi pěkné,“ poznamenal ředitel, když mu Larry ukazoval dopis. Připsal dolů ještě jeden řádek a vrátil psaní Larrymu.

„Prosím tě, připomeneš ještě žákům druhé třídy, že budou v pondělí psát písemnou práci z matematiky? Dnes večer by se ještě měli podívat na příklady.“

„Ano, pane. Dobrou noc.“ Larry se rozloučil a odešel z kanceláře.

„Bylo to velmi pěkné,“ bručel si pro sebe. „Nenapadne ho nic víc, co by k tomu řekl. Přitom to byla pořádná práce, zorganizovat toto odpoledne. Mohl také říci: Moc děkuji, Larry, měl jsi opravdu dobré nápady. Ale ne, to by v tuto chvíli asi bylo příliš mnoho.“