4. kapitola

ačal druhý školní týden. Chlapci ze šesté třídy si měli osvojit spoustu učiva, navíc se ještě někteří připravovali na soutěž o stipendium. Tom Joe si v hlavě vytvořil plán, o kterém už několik dní znovu a znovu přemýšlel. Nemohl se dočkat, až se zeptá pana ředitele na jeho názor, ale bylo těžké ho zastihnout a poprosit ho o rozhovor. U společného jídla se sotva objevil, po vyučovacích hodinách rychle mizel ve své kanceláři a nepřál si být rušen. Když šli Tom Joe se Stevenem ve čtvrtek po chodbě, potkali pana Kendricka, který chtěl právě odejít ze školy. Tom Joe se rozhodl využít této příležitosti a říci mu o svém plánu.

„Mohu se vás na něco zeptat, pane?“

Ředitel se zastavil. Podíval se na hodinky a zeptal se: „Copak se děje?“

Tom Joe zaváhal a potom řekl: „Vyprávěl jste nám o slavnosti, která se má brzy konat. Napadlo mě, jak by mohl vypadat náš příspěvek.“

„Zrovna ty jsi dostal nápad, jaké by mělo být dějepisné vystoupení naší školy?“

Zdálo se, že má pan Kendrick naspěch, protože již podruhé pohlédl na hodinky. Tom Joe si pospíšil, aby pokračoval: „Ano, pane. Myslel jsem, že bychom mohli sehrát porady zástupců jednotlivých států. Mohlo by se toho zúčastnit i několik mladších žáků, mohli by se přestrojit a …“

„Je mi líto, že tě musím přerušit, Thomasi, ale už jsem přemýšlel o vystoupení naší školy. Soustřeď se na vyučování, na koncert, na přípravu na soutěž o stipendium a na hokejový trénink. Podle mého názoru tím budeš plně vytížen.“

S těmito slovy pokynul Tomovi a Stevenovi a odešel.

„To je tedy divné. Už dnes při vyučování byl náčelník nějaký odměřený,“ napadlo Stevena. „A přitom tvůj návrh vůbec není špatný. Malé divadelní představení pro změnu by bylo přece docela veselé.“

Tom Joe spolkl své zklamání z reakce ředitele a podrobněji vyložil Stevenovi svůj plán.

„Celé by se to mohlo podbarvit hudbou,“ navrhl Steven. „Už mám v hlavě melodii, která by se hodila k příchodu náčelníka Černého vlka. Tradadadam! Tradadadam! Ale co naplat. Když je náčelník proti tomu, nemůžeme nic dělat. Pojďme raději do jídelny, jinak ještě zmeškáme oběd.“

Odpoledne se Tom Joe vydal s Lady Blue do sirotčince. Cestou potkal Henryho, který v létě ukončil Západní střední chlapeckou školu a nyní chodil na univerzitu.

„Nu, jak se vede vám školákům?“ ptal se s úsměvem jeho kamarád.

Tom Joe mu oplatil úsměv. „Zvládáme to docela dobře i bez tebe.“ Vyprávěl Henrymu o hokejovém tréninku, o soutěži o stipendium a o plánované slavnosti. „A pan Wright jde k armádě,“ ukončil svou zprávu. „Kvůli tomu má náčelník momentálně docela dost práce.“

„Umím si to představit. Pan Stanley také nevynechá nic, čím by mu mohl ztížit život. Tatínek mně trochu vyprávěl o poslední schůzi dohlížecího spolku. Pan Stanley by se nejraději náčelníka úplně zbavil a na jeho místo dosadil jiného ředitele. A už také někoho má v hlavě. Nějakého pana Richarda Gordona, nebo jak se jmenuje. Pochází z Toronta. Pan Stanley se s ním někde seznámil a tvrdí, že je to nejschopnější učitel, jakého si kdo dokáže představit.“

„S tímhle návrhem ale nikdo nesouhlasil, nebo ano?“

„Můj tatínek v žádném případě. Ale pan Stanley má velký vliv. Mnoho mužů, kteří posílají své syny do Západní střední chlapecké školy, je zaměstnaných v jeho firmě. Ti si třikrát rozmyslí, než řeknou něco, co by se panu Stanleyovi nelíbilo.“

Tom Joe se nechápavě díval na svého přítele. „Ale – to přece nemohou jednoduše takhle rozhodnout. Vždyť se pan Kendrick ničím neprovinil.“

Henry pokrčil rameny. „Snad si to pan Stanley ještě rozmyslí. Já už musím jít. Tome Joe, měj se dobře!“

Odešel. Zamyšlený Tom Joe se vydal na cestu do sirotčince. Děti ho přivítaly ve stísněné náladě.

„Malá Lissy měla dnes po obědě nehodu,“ vysvětlovala kuchařka, když se zeptal, proč jsou děti smutné. „Byla dopravena do nemocnice.“

„Lissy? Copak se jí stalo?“

„Porazilo ji auto. Víc toho zatím nevíme. Děti mají velkou starost o svou kamarádku.“

„Je slečna Blakeová u Lissy v nemocnici?“ zeptal se jedné z větších děvčat, když kuchařka zase zmizela v kuchyni.

„Ne, slečna Blakeová přece předevčírem sama onemocněla. Doktor řekl, že nutně potřebuje odpočinek. Teď je u své sestry. A na nás dohlíží slečna Mayhouseová. Šla za Lissy do nemocnice.

„Slečna Mayhouseová, šedá myš,“¹ řekl Bobby a ušklíbl se. „Je hrozně přísná. Většinou se zlobí na Johnyho.“

Tom Joe rychle pohlédl na Johna Malého vlka, který stál u okna a díval se ven. Bylo mu hocha líto. Sám by nejraději hned šel do nemocnice zeptat se na Lissy, potom se však rozhodl, že raději zůstane u dětí a pokusí se je rozptýlit nějakým příběhem nebo hrou s Lady Blue. Vyprávěl jim o Beaver Lake, osamělé osadě na severu a o Blackbird Hillu, misijní stanici, kde je škola pro indiánské děti. Dokonce i Johny opustil své místo u okna, sedl si k nim a pozorně naslouchal. Tom Joe nechal děti pohrát si s Lady Blue a potom si povídal s malým indiánským míšencem. John Malý vlk mluvil perfektně anglicky, ale byl pro něho pravý požitek, když si mohl popovídat indiánským nářečím Kríů. Slečna Kendra také umí pár slov z naší řeči,“ vyprávěl. „Ale ona přichází do sirotčince jen na dvě odpoledne.“

Tom Joe se dozvěděl, že jeho otec byl kanadský traper, který si vzal indiánku. Oba rodiče přišli o život současně. Stalo se to při neštěstí na řece. Johna Malého vlka potom poslali k vzdáleným příbuzným jeho otce do Lethbridge. Protože se ale nechtěl zapojit do všedního života rodiny, skončil nakonec v sirotčinci v Calgary. Hoch postrádal svobodný život v divočině. Tom Joe se do něho dokázal velmi dobře vžít a vyprávěl mu o svých začátcích v civilizaci.

„Se mnou je to jiné,“ řekl John Malý vlk. „Jsem napůl indián a to mnoho lidí nemá rádo.“

Vtom se otevřely dveře a do místnosti vešla slečna Mayhouseová. „Lissy má otřes mozku,“ oznamovala, „a zlomenou levou nohu. Lékař jí to narovnal a až noha přestane být oteklá, dostane sádrový obvaz.“

„Tak nezemře?“ zeptala se s úlevou malá Sally.

„Ne, tak zlé to není, díky Bohu. Musí zůstat několik dní v nemocnici, ale potom ji propustí.“

„Vrátí se k nám s nohou v sádře?“

„Ano. Připravíme pro ni pokoj dole.“

Obrátila se k Tomu Joeovi a důkladně si ho prohlížela. „Kdo jste a co děláte tady u dětí?“

„Tom Joe, který při jejím příchodu vstal, přistoupil ke starší dámě o krok blíž. „Dobrý den, madam, já jsem Tom Joe ze Západní střední chlapecké školy. Zdejší děti navštěvuji často. Rády si hrají s mým psem.“

„Po zvířatech zde v domově netoužíme,“ poznamenala chladně slečna Mayhouseová. „A příště se, prosím, ohlásíte, a ne že sem jednoduše takhle vpadnete.“

„Ano … ano, samozřejmě, madam. Tak … já už půjdu. Na shledanou.“

Tom Joe se zamyšleně vydal na zpáteční cestu. Děti se se slečnou Mayhouseovou asi moc nezasmály. Snad se slečna Blakeová zase brzy uzdraví. A Lissy! Nejraději by šel hned zítra do nemocnice, aby maličkou navštívil. Poté co dovedl Lady Blue k doktoru Gilbertovi, šel zkratkou přes hřbitov, aby se dostal zpět do školy. Přemýšlel o svém zmařeném nápadu s divadelním vystoupením a o tom, co mu vyprávěl Henry.

„Napíšu Mr. Edovi,“ přemýšlel, „a popíšu mu, jaké plány má pan Stanley. Třeba bude vědět, jak mu zabránit v jeho předsevzetí.“

Mr. Ed, neznámý příznivec, který stále ještě platil za Toma Joea školné, se při dopisování v průběhu let dozvěděl některé věci o Západní střední chlapecké škole. Jak se zdálo, pana Kendricka si velmi vážil. Určitě bude znát dobrou radu, jak postupovat proti panu Stanleyovi. Tom Joe byl tak zahloubaný do myšlenek, že si dost pozdě všiml pána, který stál se skloněnou hlavou před jedním hrobem. Mimovolně se zastavil. Toho pána znal. Nebyl to nikdo jiný než pan Kendrick. Tom Joe nechtěl být viděn, proto se schoval za strom. Nechtěl ředitele rušit a po dnešním poledním setkání ani neměl potřebu s ním mluvit. Po několika minutách ředitel zvedl hlavu, otočil se a odešel. Tom Joe se za ním díval. Když zmizel z dohledu, šel Tom Joe váhavě k hrobu, před kterým předtím jeho učitel stál. Snad tam byli pohřbeni jeho rodiče? Ne, to nebylo možné. Hrob byl malý, velmi malý. Na jednoduchém pomníku bylo jméno a datum:

Joseph William Kendrick

8. - 11. září 1900

Tom Joe zůstal zaraženě stát. Zde leželo miminko, děťátko, kterému byly pouhé tři dny. Nevěděl, že pán a paní Kendrickovi měli dítě. Dnes to bylo patnáct let, co jejich malý syn zemřel. Tom Joe polkl. Nebylo divu, že ředitel neměl tento týden příliš dobrou náladu. Pomalu se vydal na cestu domů. Jak asi vypadá hrob babičky Betsy? Zdalipak tam občas zašli Kirbyovi nebo pan Mc Gregor? On sám totiž nebyl ani na babiččině pohřbu a po pohřbu ještě nebyl v Beaver Lake. Malou osadu neviděl od té doby, co ji onoho slunného dne v červnu opustili spolu se seržantem Grantem.

Kendra Sullivanová se s úlevou posadila na jednu lavičku při kraji ulice. Tak to by bylo hotové! Postavila si dost naplněnou nákupní tašku k nohám a podívala se na hodinky. Za deset minut bude půl páté, takže má ještě čtvrt hodiny čas, než přijede tramvaj, kterou chtěla jet zpátky do ulice Highgrovestreet. Po dopoledním vyučování dostala za úkol nakoupit potraviny na večeři, kterou měla později společně s Isabellou a Pen připravit pod dozorem kuchařky. Na lavičce přímo u zastávky nebylo volno, proto se usadila na lavičce nablízku, aby využila čas a přečetla si kousek knížky. Slečna Merrylová stanovila pro žákyně pevné rozvržení času, na čtení sotva zbyla nějaká chvilka. Ale Kendra si nedokázala představit život bez knížek, zvlášť když teď měla v kapse poslední knížku od své oblíbené spisovatelky. Vyndala knížku z kapsy kabátu a krátce nato zapomněla na všechno kolem sebe. Dáma, která procházela kolem, ji s úsměvem pozorovala. Viděla, jak se nákupní taška u dívčiných nohou povážlivě naklání dopředu a přišla blíž, aby zabránila neštěstí. „Měla byste dát pozor na vaši tašku, slečno,“ řekla přátelsky.

„Ach!“ Kendra se ulekla, dala knížku stranou a sáhla po nákupní tašce. Narovnala ji a potom vstala. „Moc vám děkuji, madam, že jste mne na to upozornila,“ řekla a začervenala se.

„Která knížka vás tak upoutala?“ Dáma měla dobrotivý obličej, takže k ní Kendra hned získala důvěru. Vzala knihu a ukázala jí titul.

„Mariino rozhodnutí od Margaret Welshové.“

„Tu knížku znám. Je úplně nová, viďte? Četla jsem ji teprve minulý týden. Margaret Welshová píše velmi pěkné knihy.“

„To si také myslím. Znám je všechny. Tuto mi dala maminka, dřív než jsem jela do Calgary,“ vyprávěla Kendra s rozzářenýma očima. „Zdá se mi hrozně napínavá.“

„Tak vás už nebudu rušit,“ řekla dáma s úsměvem. Děvčeti přátelsky pokynula a šla dál. Kendra si zase sedla a pohlédla na hodiny u zastávky. Ještě má pět minut, než přijede tramvaj. Musí se dozvědět, jak to bylo dál s Mary, hlavní osobou knížky…

Asi o čtvrt hodiny později nastoupila paní Kendricková, žena ředitele školy, do vozu ke svému muži. Byla na návštěvě v nemocnici a zařizovala něco ve městě a on ji teď vezl domů.

„Sehnala jsi všechno?“ ptal se ředitel a zařadil se s autem do provozu.

„Ano, sehnala. A stará paní Bellová měla z návštěvy velkou radost. Od předvčerejška leží na jejím pokoji malá holčička ze sirotčince. Maličká si zlomila nohu, ale ne jazyk. Paní Bellovou pěkně povzbuzuje. Ale podívej se, Jamesi – tamhle je ta mladá dívka – předtím jsem ji viděla na lavičce u tramvajové zastávky. Teď vypadá nějak nešťastně. Prosím, zastav, ano?“

Pan Kendrick chtěl být co nejdříve u svého psacího stolu, ale udělal jí to k vůli a zajel vpravo ke kraji ulice. Čekal v autě, zatímco ona vystoupila a šla k mladému děvčeti, které sedělo ve dřepu na chodníku a sbíralo nákup.

„Mohu vám pomoci, moje milá?“

„Ach, to jste vy.“ S úlevou pohlédla na paní Kendrickovou. Dívka sáhla po několika jablcích, kterým hrozilo, že se zakutálejí až na silnici, a rychle je sebrala. Paní Kendricková sebrala svazek mrkve a zabalený balíček.

„Moc vám děkuji, madam. Prasklo mi ucho u tašky a všechno se vysypalo na chodník.“ Kendra se najednou rozesmála. „Muselo to vypadat legračně. Podívejte se, jedno jablko se zakutálelo přece až na silnici!“ Opřela nákupní tašku s utrženým uchem o sloup pouliční svítilny, sebrala utečence a pečlivě ho uložila k ostatním potravinám.

„Kam se potřebujete dostat s vašimi nákupy? Může to být nesnadné s tou roztrženou taškou.“

„Musím do Highgrovestreet, do školy slečny Merrylové. Toto – ukázala na přeplněnou tašku – je naše večeře.“

„No tak pojďte, můj muž čeká tamhle v autě. Dovezeme vás tam.“

„To… to je opravdu velmi milé, madam. Ale nebudete s tím mít starosti?“

„Ale kdepak, vždyť je to jen malá zajížďka. Přece vás tu nenecháme. Klidně si nastupte.“

Krátce nato seděla Kendra Sullivanová vzadu v autě pana Kendricka. Nákupní tašku držela opatrně a pevně na klíně.

„Když jsem vás poprvé potkala, myslela jsem, že čekáte na tramvaj,“ řekla paní Kendricková, která seděla na sedadle spolujezdce.

Kendra se začervenala. „Také jsem čekala, madam,“ přiznala. „Ale knížka byla tak napínavá, chtěla jsem se ještě dozvědět, kdo dal Mary ten velkorysý dárek a pak … jsem vůbec nevnímala, že přijela tramvaj. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už příliš pozdě. Šla jsem pěšky a pak se mi stala nehoda s uchem u tašky. Moje maminka mi vždycky říká, že nemám pořád strkat nos do knížek. Až jí to napíšu, bude se na mě určitě zlobit.“

„Musíte to mamince vůbec psát?“

„Ano, madam. Já mamince všechno říkám. Stejně na všechno nějak přijde. Určitě by mi nedovolila brát si s sebou na nákup knížku. Maminka sice také ráda čte, ale je mnohem rozumnější než já.“ Poslední slova řekla s povzdechem, který přiměl ředitele školy k mimovolnému úsměvu.

„A dovolí vám vaše maminka, abyste nastoupila do auta k cizím lidem?“ vmísil se do hovoru.

„Ach, ne, pane, samozřejmě ne. Ale u vás by udělala výjimku, to bezpečně vím.“

„A proč?“

„No, protože vy a vaše manželka nevypadáte jako nějací svůdci. To by maminka uznala.“

Ředitel se opět usmál. Svěží, přirozený způsob děvčete se mu líbil.

„Jen málo zločinců vypadá zle,“ řekl. „Na to byste se neměla spoléhat.“

„Já jsem vaši manželku potkala už předtím na tramvajové zastávce,“ dodala Kendra. „Má ráda příběhy od Margaret Welshové právě jako já. Nikdo, kdo má rád její knihy, nemůže být zlý člověk.“

Proti této logice nenašel dokonce ani pan Kendrick žádný argument.

„Je to od vás opravdu moc milé, že jste mne dovezli až ke škole,“ pokračovala Kendra. „Slečna Merrylová by se zlobila, kdybych přišla pozdě.“

„K tomu by také měla všechny důvody,“ poznamenal ředitel.

„Ano, pane, já vím.“ Dívka vypadala opravdu zkroušeně. „Myslím, že už nikdy nebudu ve městě číst.“

Vážná ředitelova slova způsobila, že dívka na chvíli zmlkla. Ale potom se k ní otočila paní Kendricková ze sedadla pro spolujezdce a zeptala se:

„Jste poprvé na delší dobu pryč z domu?“

„Ano, madam.“

„Tak tady v Calgary asi ještě nikoho neznáte, nebo ano?“

„Ne, madam. Dosud znám jen spolužačky a děti ze sirotčince. Dvě odpoledne v týdnu tam pomáhám. V sirotčinci jsem také potkala Toma Joea – ale jinak tu nikoho neznám.“

„Toma Joea? Vy znáte Thomase Browna?“ Tato otázka přišla zase od pana Kendricka, který právě odbočil do Highgrovestreet.

„Ano, pane. Tom Joe a já jsme se neviděli jedenáct let. Známe se z Beaver Lake, kde jsme dřív bydleli. To bylo docela překvapení, když jsme se zase uviděli! Napsala jsem o tom mamince ještě ten samý večer. Ale – odkud ho znáte vy?“

„Navštěvuje už šestým rokem Západní střední chlapeckou školu, kterou vede můj muž,“ vysvětlovala paní Kendricková.

V tu chvíli přijeli k domu slečny Merrylové a ředitel zastavil vůz u kraje silnice.

„Moc vám děkuji, že jste mi pomohli a dovezli mě sem,“ řekla Kendra a otevřela dvířka auta. „Zachránili jste mě před vyhubováním a zákazem vycházky v sobotu.“

Ředitel opět nedokázal skrýt úsměv. „Rádo se stalo, slečno. Prozradíte nám své jméno?“

Na jednom okně ve škole se pohnula záclona. Dvě dívčí hlavy se zvědavě dívaly ven, prudce mávaly na Kendru a dávaly jí znamení.

Rychle postavila přeplněnou nákupní tašku na chodník.

„Jmenuji se Kendra Marie Sullivanová,“ řekla a vystoupila z auta. „A když jste ředitel Toma Joea, pak musíte být pán a paní Kendrickovi.“

„Přesně tak,“ usmála se paní Kendricková.

„Tom Joe o vás vyprávěl. Má vás velmi rád. Na shledanou!“ Kendra zavřela dveře auta, s úsměvem zamávala a spěchala do školy.

Mnoho mil odtud, v městě Montrealu, seděl v té chvíli ve svém velkém domě starý šedovlasý muž. Usadil se do křesla, které stálo před krbem. Byl to pěkný, prostorný pokoj, ve kterém seděl, s nábytkem z tmavého dřeva a s tlustými, měkkými koberci, které tlumily každý zvuk. Na stěnách visely obrazy ve zlatě se třpytících rámech. Muž hleděl bezmyšlenkovitě do plápolajících plamenů. Ale když se ozvalo zaklepání na dveře, vzhlédl.

„Dále!“

„Pošta pro vás, pane!“ S těmito slovy mu podal komorník Brooke bílou dopisní obálku. Starý pán ji přijal. Když četl jméno odesílatele, jeho obličej se rozjasnil.

„Ach, z Calgary. Uvidíme, co je tam nového. Děkuji, Brooke.“

Starý pán otevřel obálku a vyndal hustě popsaný list papíru. Rozložil ho a četl:

Velectěný pane,

doufám, že se Vám daří dobře. Léto jsem strávil na ranči u svého kamaráda Larryho a velmi se mně tam líbilo. Jeden spolupracovník odešel do armády, takže jsme měli mnoho práce. Larry a já jsme často jezdili ke stádům, opravovali jsme ploty a pomáhali při senoseči. Bylo to pěkné léto.

Od začátku září jsem zase ve škole a tady je také mnoho práce. Brzy se bude konat soutěž o stipendium, kterou pořádá vysoká škola. Pan Kendrick mě tam přihlásil v oboru matematiky. Požadavky jsou dost vysoké, všichni, kteří se chtějí zúčastnit, se musejí pořádně učit. Naše škola také má mít příspěvek při slavnosti, kterou pořádá město Calgary koncem října. Při slavnosti se bude vzpomínat na to, jak se před deseti lety připojila Alberta k provinciím Kanady. Měl jsem nápad pro naše vystoupení, ale pan Kendrick se toho chce ujmout raději sám. Tohoto času má ovšem velmi mnoho práce, protože ubyl pan Wright, jeden učitel z naší školy. Dal se k armádě, aby podporoval Anglii ve Francii. Zde se hlásí čím dál víc mladých lidí do válečné služby, ten, kdo to nedělá, vypadá téměř divně. Můj spolužák Robert je celý zapálený jet také do Francie, ale jeho otec mu to nedovolí. Kdybyste byl mladší, přihlásil byste se dobrovolně? Já jsem se rozhodl, že to neudělám. Válka se mi zdá hrozná a nedokážu si představit, že by Bůh něco takového chtěl.

Pan Kendrick nám na začátku školního roku řekl, že máme naslouchat Božímu volání. Tehdy se jednalo o příběh z Bible o Pánu Ježíši a Petrovi, jak šli po vodě. Říkal, že když jednáme na vlastní pěst, většinou to jde z kopce. Ale když slyšíme hlas Pána Ježíše, pak můžeme a máme jít. Nezdá se mi to lehké, rozeznat Jeho hlas. Momentálně se modlím za to, abych věděl, jaké povolání si mám později vybrat.

Pan Kendrick má teď nejen mnoho práce, ale má také těžkosti s panem Stanleyem. Již jsem Vám o něm vyprávěl. Vede dohlížecí spolek školy. A Henryho otec vyprávěl, že pan Stanley má v plánu přivést do Západní střední chlapecké školy nového ředitele. Nikdy se mu nelíbilo, že pan Kendrick z naší školy neudělal elitní internátní školu, ale že se zasazuje o to, aby tam mohli být přijati také chlapci z chudších poměrů. Pan Stanley na místo ředitele už někoho navrhl, nějakého pana Richarda Gordona. Pochází z Toronta. Henry si myslí, že mnoho členů spolku nebude nic namítat proti návrhu pana Stanleye, protože jsou zaměstnaní v jeho firmě. Má takový dohlížecí spolek vůbec právo sesadit ředitele školy? Nebo se proti tomu dá něco dělat? Na to jsem se Vás chtěl zeptat.

Mnoho pozdravů

Váš Thomas Brown.

Starý šedovlasý pán, kterému Tom Joe říkal „Mr. Ed“, protože neznal jeho pravé jméno, který se ale ve skutečnosti jmenoval Harry Johnson, si nechal dopis spadnout na klín.

„To není možné,“ bručel. „Ne, to není možné. Richard Gordon se uchází o místo ředitele školy v Calgary? Richard Gordon chce vytlačit Jamese z jeho místa?“ Upřeně pohlížel do téměř vyhaslého ohně v krbu. Dlouho tak zůstal sedět. Potom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Je čas na večeři, pane. Jídlo je připraveno.“

„Děkuji, Brooke! Přijdu.“

Stále ještě ponořen do myšlenek, šel starý pán do velké, temné místnosti, ve které stál dlouhý stůl s mnoha židlemi. Dva veliké stříbrné svícny osvěcovaly místo v čele stolu. Pan Johnson se posadil. Každý den jedl sám a nor-málně mu to nevadilo. Ale dnes jeho myšlenky zabloudily do Západní střední chlapecké školy v Calgary. Představil si jídelnu plnou svěžích, hlučících chlapeckých hlasů. To bylo něco docela jiného, než takový dlouhý stůl, zející prázdnotou… Bože, je to možné, že mne voláš? Při této myšlence sebou mimovolně trhl. Jak na to vůbec přišel?

Brooke, komorník, vrtěl hlavou, když odnášel do kuchyně téměř nedotčený talíř s jídlem. Ani k večerní partii šachů se dnes milostivý pán nenechal přemluvit. Chtěl být sám v pokoji u krbu a nepřál si být rušen. Brooke věděl, že pan Johnson velmi často přemýšlí o minulosti, ve které bylo něco, co jeho chlebodárci nedopřávalo klidu. Zdálo se, že dopis z Calgary s tím má něco společného. Téměř neslyšně zavřel dveře do pokoje s krbem, zhasil svíce v jídelně a potom odešel do svého pokoje.

Pan Johnson se mezitím usadil ve svém oblíbeném křesle u krbu, ve kterém se znovu rozhořel oheň. Ještě jednou si důkladně pročítal dopis od Toma Joea. Potom ho odložil a začal se procházet po pokoji.

„Samozřejmě je možné, že to není ten Richard Gordon,“ přemýšlel. „Toto jméno se v Kanadě určitě vyskytuje častěji. Ale pochází přece z Toronta. To by souhlasilo. Právě tak jako skutečnost, že se stal učitelem. Něco mi říká, že je to on. Už tehdy ve škole chtěl chlapce vždycky předstihnout. A že Jamese tehdy přijali na univerzitu v Torontu a jeho ne, to zřejmě Jamesovi dosud neodpustil. Že by to chtěl Jamesovi nyní, po tolika letech, odplatit? Dalo by se to od něho čekat.“

Snad bych mohl pro Jamese něco udělat … Je možné, Bože, že mne voláš?

Thomas Brown se ve svém dopise zmínil o Božím volání. Proč se tím cítil tak osloven?

Zastavil se před jednou fotografií, která byla malá a nepatrná. Visela v jednoduchém dřevěném rámečku nad komodou. Byl to portrét půvabné mladé ženy. Tato žena byla jeho sestra Elisabeth. Elisabeth uposlechla Božího volání. Uvěřila v Něho, žila pro Něho. Brzy ztratila svého muže a musela sama vychovávat jejich tři děti: Alici, Jamese a Gilberta. Když později sama onemocněla a zemřela, byli on a jeho žena Martha jedinými příbuznými těch dětí.

Pomalu a těžkopádně šel Harry Johnson zpátky ke svému křeslu a posadil se. Přemohly ho vzpomínky a on skryl obličej v dlaních. Viděl před sebou prosící oči dvanáctiletého Jamese, když ho dovedl spolu s jeho o šest let mladším bratrem Gilbertem do té tmavé školy v Torontu. On však ignoroval němou prosbu hocha. Jeho žena Martha nechtěla, aby děti bydlely v jejich domě. A také nechtěla, aby poslal Jamese a Gilberta do lepší školy, kde by se určitě cítili lépe. „Děláš toho pro ty děti dost, Harry. Potřebují přísnou výchovu. Elisabeth je jen rozmazlovala.“

Když se jednalo o to, pozvat chlapce na prázdniny k nim, říkala: „Není to potřeba, Harry. Věř mi, že by sami ani nechtěli. Nejlépe se cítí tam, ve známém prostředí u ostatních dětí.“

Tyto věty opakovala tak často, až jim nakonec sám uvěřil. Tehdy byl velice zaměstnaným lékařem, ředitelem veliké nemocnice v Torontu. Když měl někdy konečně dovolenou, chtěla Martha cestovat. Nehodilo se jí starat se o dva chlapce bez maminky. „Děti přinesou domů neklid, špínu a nemoci. A ty přece opravdu potřebuješ klid a odpočinek.“

Ustoupil jí, nechal Marthu, aby dělala, co chce, ale s každým dopisem od hochů se probouzelo jeho svědomí. Protože měl málo času, odpovídal na dopisy zřídkakdy, tímto způsobem se však něco dozvěděl o všedních školních dnech chlapců. Například o záležitosti s Richardem Gordonem.

Harry Johnson vzhlédl. Vstal a přiložil dřevo do ohně. Potom pokračoval ve své procházce po pokoji. Nikdy v sobě úplně neumlčel napomínající vnitřní hlas. Zvláště nyní ve stáří, kdy měl tolik času přemýšlet, ho trápily pocity viny víc než kdy předtím. Proto byl také před pěti lety hned ochotný platit školné za Jamesova žáka, Thomase Browna. Chtěl tím odčinit to, co kdysi zanedbal u svých vlastních synovců. Ale vnitřní hlas mu přesto nedal pokoj. Pan Johnson náhle pocítil potřebu promluvit o tom s někým. Krátce zaváhal, potom šel ale s rozhodností ke dveřím, otevřel je a vešel na chodbu. Přede dveřmi do Brookeova pokoje ještě jednou zaváhal. Potom však zaklepal.

O několik minut později seděli oba muži v pokoji u krbu a Brooke mlčky naslouchal, jak jeho zaměstnavatel vypráví ze své minulosti.

„… Bůh používá mé svědomí, aby mne napravil, to cítím zvlášť zřetelně dnes večer. Zkoušel to znovu a znovu – prostřednictvím kázání v kostele, návštěvami faráře Smithe a dopisy z Calgary. Nikdy jsem na to nereagoval. Kdysi jsem dokonce úplně přerušil kontakty s Jamesem a Gilbertem a na jejich dopisy jsem už vůbec neodpovídal. James si sám vydělal na své studium. Čím se stal Gilbert, to jsem vůbec nevěděl, až jednou psal Thomas o doktoru Gilbertovi, bratrovi ředitele školy. Moji synovci nemají ani potuchy o tom, že již léta žiji v Montrealu. Jejich starší sestra Alice to měla lepší. Byla přijata rodinou své kamarádky jako dcera. Martha nikdy nechtěla, abych se na ni ptal. Mezitím je mi ale jasné, že manželčin vliv nemohu brát jako omluvu za svá špatná rozhodnutí. Měl jsem to dělat lépe. Měl jsem se postarat…“

V pokoji chvíli zavládlo ticho. Potom řekl komorník jemně: „Již dlouho se za vás modlím, pane Johnsone. Často jsem cítil, že je tu něco, co vás trápí. A jsem vám vděčný, že jste mi to svěřil. Všechno, co k tomu mohu říci, je: na nový začátek není nikdy pozdě. Promluvte s Bohem, pane. Všechno Mu vyznejte. Neexistuje vina, která by byla tak velká, aby ji Bůh nemohl odpustit. Bible říká: ,Krev Ježíše Krista, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu.‘ Věřte tomu, pane. A předejte svůj život Pánu Ježíši.“

S těmito slovy komorník vstal a tiše odešel. Pan Johnson zůstal sám.

Vím, že mne voláš, Bože. Nejen do Calgary k Jamesovi a Gilbertovi, ale především k Sobě.

Druhý den ráno nevyprávěl Brookeovi, co prožil minulého večera, ale když se nasnídal, zeptal se: „Brooke, co říkáte tomu, že bychom jeli do Calgary a několik měsíců tam zůstali?“

Přes komorníkův obličej přelétl úsměv. „Myslím, že je to velmi dobrý nápad, pane.“

„Prosím, vyrozumějte mého právníka, že bych s ním chtěl ihned mluvit. A poproste faráře Smithe, aby se u mne v příštích dnech stavil.“

„Ano, pane.“

„A pak se postarejte o přípravy na cestu. Naším prvním cílem bude Toronto. Provedu tam pátrání.“

„Pátrání, pane?“

„Ano, pátrání. Jde o bývalého spolužáka mého synovce. Jmenuje se Richard Gordon.“