3. kapitola

Západní střední chlapecké škole v Calgary začalo následující dopoledne pro žáky šesté třídy matematikou s panem Kendrickem. Tom Joe byl v myšlenkách ještě u rodiny Sullivanovy a v době, kdy společně bydleli v Beaver Lake. Ředitel asi vycítil jeho nepozornost a vyvolal ho k tabuli, aby vyřešil těžký příklad. Ale v matematice Toma Joea nikdo lehko nenachytal. Důkladně si ten příklad prohlédl a potom ho bez chyby vypočítal. Pan Kendrick mu neměl co vytknout. Tom Joe však přesto považoval za moudřejší od této chvíle pozorně sledovat vyučování.

Na toto dobré předsevzetí však rychle zapomněl při hodině dějepisu, která následovala hned po matematice. Ještě slyšel výklad o založení státu Kanady a o setkání významných mužů v Charlottentownu. Ale potom mu zase utekly myšlenky. Tentokrát sice neputovaly do Beaver Lake, ale na hřiště. V hlavě si připravoval sestavu hokejového družstva, které měl dnes odpoledne trénovat. Lukeho a Petera nechá v obraně a mrštného, bystrého Freda dá do útoku. Tom Joe vyndal list papíru a nakreslil si sestavu. Krátce pohlédl k tabuli, ale protože tam byl právě pan Kendrick zabrán do rozpravy s Jacobem, dějepisným fenoménem třídy, otočil papír na druhou stranu a začal řešit úkol z matematiky, který předtím dostali. Byl tak zahloubán do svých výpočtů, že přeslechl otázku, kterou mu položil pan Kendrick. Teprve když zavládlo ticho a všichni se na něho dívali, všiml si toho.

„Thomasi, ptal jsem se tě na něco.“

Tom Joe váhavě vstal. „Je mi líto, pane, já jsem tu otázku neslyšel.“

„Myslím, že není potřeba, abych ti ji opakoval. S pozorností, kterou věnuješ mému vyučování, stejně nebudeš vědět odpověď. Dnes odpoledne napíšeš nejméně na tři strany sloh o založení našeho státu. Hokejový trénink první a druhé třídy za tebe převezme pan Davis. A teď bych chtěl vědět, čím ses zaměstnával v této hodině.“ Natáhl ruku a Tom Joe mu váhavě podal list papíru. Zazvonil zvonek na přestávku a ukončil vyučování. Pan Kendrick složil papír a zastrčil si ho do kapsy. Potom bez dalších slov vyšel ze třídy.

„Náčelník byl pěkně rozzlobený,“ ohodnotil to Mac, „a malí žáci budou také. Těšili se na hokejový trénink s tebou. Až se tam objeví pan Davis, nebudou moc nadšení.“

Mac měl pravdu. Ani žáci první a druhé třídy ani pan Davis nebyli nijak nadšeni odpoledním hokejovým tréninkem. Tom Joe seděl ve třídě nad slohem a hněval se sám na sebe. Jeho špatné chování bylo nejen v jeho neprospěch, ale i jiných. Přál si, kdyby býval raději dával pozor. Uvědomil si, že to téma vůbec není nějak hrozně nudné. Argumenty zástupců jednotlivých států zněly opravdu přesvědčivě. Dokonce i indiáni se tehdy přihlásili o slovo. Tom Joe v duchu viděl náčelníka Černého vlka z Beaver Lake vstupovat do konferenčního sálu v Charlottentownu v jeho koženém loveckém oděvu.

Divil se, jak rychle napsal ony požadované tři strany. S úlevou odložil pero. Tak, to by bylo hotové. Teď ještě donést sloh náčelníkovi…

Pan Kendrick vzal jeho sešit a vyslechl Tomovu čestnou omluvu. „Budeme považovat tuto věc za vyřízenou,“ řekl. „Tady máš zpátky svůj papír.“ Vrátil Tomovi list papíru, který mu ráno vzal. Úkol z matematiky a také sestavu hokejového mužstva jsi vyřešil výborně. Jenže obojí nepatří do vyučování dějepisu.“

Opřel se o židli a pokračoval: „Je tu na tebe ještě jedna stížnost, Thomasi. Pan Davis mi vyprávěl, že se ti podařilo přijít hned první školní den o dvacet minut později na studijní hodinu. Máš pro to nějaké vysvětlení?“

Tom Joe zaváhal s odpovědí. Ředitel nikdy neměl rád, když se v myšlenkách příliš zabýval osadou Beaver Lake a jejími obyvateli. Určitě by se mu nelíbilo, kdyby teď nadšeně vyprávěl o Sullivanových. Panu Kendrickovi se nelíbilo nic, co jeho žáky odvádělo od učení. Setkání s Kendrou by pro něho určitě nebyl žádný důvod pro pozdní příchod na studijní hodinu.

„No?“ pokračoval ředitel. „Dokážeš to vysvětlit, nebo ne?“

„Ne, pane, myslím, že ne. Rozhodně ne tak, abyste to přijal.“

„Chápej, že tento pozdní příchod nemohu prostě přehlédnout. Jsi v šesté třídě, Thomasi, a měl by sis být vědom toho, že zastáváš funkci, ve které bys měl být vzorem pro mladší spolužáky a rozhodně dodržovat pravidla. Přede všemi spolužáky, které povedeš při tréninku. V sobotu odpoledne budeš štípat dříví, které včera přivezl pan Harper. Tam si budeš moci dobře vybít svou přebytečnou energii.“

Tom Joe se kousl do rtu. Na shledanou, volné odpoledne, na shledanou, výpravo s Lady Blue… Nahlas řekl: „Ano, pane. Je mi to líto. Už se to nebude opakovat.“

„To doufám. Teď můžeš jít, Thomasi.“

Když se za Tomem zavřely dveře, ředitel zavrtěl hlavou. Určitě zase někde chodil se psem a zapomněl sledovat čas. Ale v šesté třídě se něco takového už nesmělo stát. Skutečnost, že měl Thomase rád, neznamenala, že ho nepotrestá za jeho prohřešek. Hoch jinak neměl nikoho, kdo by ho vychovával. Jeho žena Cathrine nebyla vždy srozuměna s jeho přísností vůči Thomasovi. Neřekla to, ale on to někdy vycítil. Ředitel se zase pustil do práce, která na něho čekala na jeho psacím stole. Trvalo do půlnoci, než sestavil nový rozvrh hodin, poté co nyní ubyl pan Wright. On sám bude muset v tomto školním roce převzít mnoho vyučovacích hodin. Kromě toho by ho mělo napadnout něco zajímavého na plánovanou slavnost. Nechtěl to přenechat nikomu jinému, protože si rozhodně přál, aby Západní střední chlapecká škola zapůsobila dobrým dojmem. Lidé jako pan Stanley chtěli vidět úspěchy. A dále tu byly cvičné listy pro soutěž o stipendium, které musel sestavit. Sotva začal školní rok a práce už se před ním kupila jako nějaká metrová hora. Ale on to zvládne. Dokáže panu Stanleyovi a dalším členům dohlížecího spolku, že umí velmi dobře vést Západní střední chlapeckou školu. I když se jeho počínání zřetelně odlišovalo od způsobu, kterému dávali přednost oni.

Když šel Steven toho večera po chodbě, potkal Roberta, který právě vycházel z pokoje pana Wrighta. „No ne,“ divil se, „odkdy navštěvuje Robert učitele v jeho pokoji?“ Robert asi vycítil jeho údiv, protože rychle řekl: „Musel jsem panu Wrightovi něco dát. Od … pana Davise.“

„Aha. Neříkal pan Wright, jak dlouho tu ještě zůstane?“

„Myslím, že odjíždí pozítří. Ale přesně to také nevím.“

Steven přikývl a šel za svým kolegou do společného pokoje.

Druhý den odpoledne se v Západní střední chlapecké škole objevila paní Hattie Williamsová. Její příchod byl impozantní jako vždy. S pohupujícím se perem na klobouku pochodovala přes školní dvůr, přivázala svého malého, drzého teriéra ke sloupku v plotě a šla rovnou čarou do školy, do kanceláře sekretářky slečny Grayové.

„Dobrý den, slečno Grayová! Chtěla bych mluvit s panem ředitelem Kendrickem.“

„Dobrý den, paní Williamsová!“ Sekretářka se poněkud nuceně usmála. Již déle docela dobře znala tuto energickou starší dámu a věděla, že důvodem každé z jejích návštěv školy je nějaká stížnost.

„Prosím vás, chvilku si tady sedněte.“ Ukázala na jednu z židlí, které stály trochu stranou v rohu místnosti. Pan Kendrick má právě ještě návštěvu.“

Paní Williamsová se posadila. Měla na sobě světle šedý plášť a k němu dobře se hodící klobouk. Trvalo to několik minut a potom se otevřely dveře z kanceláře pana ředitele. Ředitel vyšel ven společně s Larrym a paní Williamsové si hned nevšiml. Podal hochovi obálku a řekl: „To je dar, o kterém jsem mluvil. Zorganizujeme a za tyto peníze zaplatíme odpoledne her pro všechny žáky, kteří o víkendu nepojedou domů. Postaral by ses spolu s několika svými spolužáky o uspořádání odpoledne?“

„Ale ano. Rád to udělám, pane.“

„Tady máš peníze. Můžeš je svobodně používat. Jen si nech vždycky vystavit účtenku, když budeš něco platit.“

„Ano, pane, udělám to, jak říkáte.“ Larry vzal obálku a rozloučil se. Sotva odešel z kanceláře, paní Williamsová si odkašlala.

„Ach, dobrý den, paní Williamsová! Vůbec jsem si vás nevšiml,“ otočil se ředitel školy k návštěvnici.

„Ale – proč se na mne díváte tak udiveně?“

„Protože jsem v údivu, pane Kendricku. Necháte toho chlapce svobodně disponovat darem, který vám byl svěřen? To jste myslel úplně vážně?“

„Když něco říkám, tak to také tak myslím, paní Williamsová. Larry Stuart je naprosto spolehlivý mladý muž, který má mou plnou důvěru. Ale pojďte, prosím, do mé kanceláře.“

Paní Williamsová vstala a šla za ředitelem. Sotva se usadila na židli s opěrkami pro ruce, začala se svou stížností a žalovala na špatně vychovanou Lady Blue. Pan Kendrick klidně vyslechl příval jejích slov a slovo si vzal teprve tehdy, když začala nepěkně mluvit o Tomu Joeovi. „Také Thomas mi popsal příhodu s oběma psy, paní Williamsová. Ale nemyslím, že se vůči vám zachoval špatně.“

„Vy jste o něm vždycky měl dobré mínění, i když se jeho chování podobalo manýrům těch divochů, mezi kterými dříve žil.“

„Thomas se toho mnoho naučil, madam.“

I když momentálně sám nehodnotil svého žáka příliš dobře, cítil, jak se ho zmáhá hněv, když na něho někdo hází neopodstatněná obvinění. Kromě toho ho rozčilovalo pohupující se pero na klobouku paní Williamsové. Pokračoval: „Kdyby se někdy choval nezdvořile vůči staré dámě a já byl při tom, upozornil bych ho na to. Ale zatím k tomu nebyl důvod.“

Udiveně pozoroval, jak paní Williamsová sáhla po své kabelce a rozhořčeně vstala.

„Staré dámě?“ opakovala a jen s námahou ovládala hlas. „Srovnáváte mě se starou dámou? Táži se, kde se ten chlapec má naučit zdvořilosti, pane řediteli!“ S těmi slovy kráčela rázně ke dveřím, aby tam nechala poměrně zaraženého ředitele samotného. Rychle vstal. „Já … to … je mně líto, madam. Samozřejmě jsem to tak nemyslel,“ omlouval se.

„Když něco říkáte, tak to také tak myslíte. Neupozornil jste mne na to právě? Na shledanou, pane řediteli!“ S těmito slovy vypochodovala paní Williamsová se vztyčenou hlavou z místnosti. Bylo to jen o vlásek, že se v kanceláři sekretářky nesrazila s nějakým pánem, který šel proti ní.

„Paní Williamsová! Přeji vám dobrý den,“ zazněl přátelský hlas doktora Gilberta, který chtěl u svého bratra uskutečnit dávno slibovanou návštěvu.

„Pochybuji, že tenhle den je dobrý, pane doktore. Na bližší podrobnosti se můžete zeptat svého bratra.“ Krátce pokynula jemu a slečně Grayové a opustila kancelář.

„To nezní moc dobře,“ myslel si doktor, když za sebou zavřel dveře v ředitelově kanceláři. „Čím jsi tentokrát rozzlobil paní Williamsovou?“ Sedl si na židli, kterou jeho předchůdkyně právě opustila, zkřížil ruce za hlavou a natáhl nohy před sebe.

„Mluvila špatně o Thomasovi,“ zněla krátká odpověď jeho bratra.

„A ty ses ho samozřejmě zastal.“

„Kdo jiný by to měl udělat? Zdá se ti to snad nesprávné?“

„Naprosto ne, Jamesi. Vždyť nejsi jen jeho učitel, ale také zákonný zástupce.“

„Záležitost s Thomasem však není hlavním důvodem jejího hněvu,“ dodal pan Kendrick podle pravdy. Vyprávěl svému bratrovi o své neobratnosti a ten s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Zasáhl jsi ji na jejím nejcitlivějším místě. To ti tak rychle neodpustí.“

Potom najednou zvážněl. Změnil svou pozici a posadil se do lehkého předklonu. „Předevčírem jsem viděl paní Williamsovou v obchodě se smíšeným zbožím, jak hovoří s pánem a paní Stanleyovými. Zachytil jsem jen zlomek rozhovoru, ale jednalo se o školu a o nějaké tvé rozhodnutí, se kterým vůbec nesouhlasili.“

„Pan Stanley je toho názoru, že jeho syn Rick by byl mnohem lepším hokejovým trenérem prváků a druháků než Thomas. Už od začátku mu vadí, že takový chlapec jako Thomas vůbec chodí do stejné školy jako Rick.“

„Co myslíš tím: chlapec jako Thomas?“

„Nu, takový hoch, který je odkázaný na dárce peněz a o jehož původu se neví nic přesného. Rick, syn pana Stanleye, žel, už převzal tuto povýšenost svého otce. Thomas si nestěžuje, ale jsem si jistý, že Rick mu dává zřetelně znát své opovržení.“

„Pan Stanley je stále ještě předsedou dohlížecího spolku, viď?“

„Ano, sám ho před čtyřmi roky založil. Své názory umí podat velmi přesvědčivě, ostatní členové se většinou přidají k jeho mínění.“

Doktor Gilbert chvíli mlčel, potom řekl: „Vlastně jsem sem přišel kvůli jiné věci. Dostal jsem …“ Zaváhal, potom sáhl do kapsičky u košile a vyndal z ní složený dopis.

„Dostal jsem dopis od svého bývalého vedoucího doktora. Zve mne na kongres do Toronta. Kromě toho si myslí, že by mi neuškodilo zase jednou vidět zblízka moderní nemocnici. Považuje nás tady na západě za beznadějné zpátečníky.“ Podal dopis svému bratrovi. Ten ho přelétl a zeptal se: „Tak co? Pojedeš tam?“

Doktor Gilbert si rukou pročísl vlasy. „Já ještě nevím. Toronto je daleko … a kromě toho … kromě toho se může stát, že tam potkám … Evelinu.“

Jeho bratr přikývl, nic však neřekl. Teprve po dlouhé chvíli odpověděl: „Modli se za to, Gile. I já se budu modlit. Na začátku tohoto školního roku jsem chlapcům četl příběh o Pánu Ježíši a Petrovi, jak šli po vodě. Musíš si být jistý, že tě Pán volá. A pokud to tak je, měl bys jít. Potom se Pán postará i o všechno další.“

Když hoši po večeři odcházeli z jídelny, šel Tom Joe do sklepa, aby se ještě podíval, zda jsou všechny hokejky zase pořádně uklizené ve skříňkách. Dole potkal Roberta.

„Co tady děláš?“ zeptal se a zvedl ze země pár chráničů kolen, které tam někdo nedbale pohodil.

„Hledám svůj kapesní nůž. Nahoře v pokoji není. Možná jsem ho tady ztratil při převlékání. Klekl si na zem a díval se pod dřevěnou lavičku. Tom Joe uklidil chrániče kolen.

„Mám ti pomoci hledat?“

„Ani ne, nemusíš, … ačkoliv, přece jen, kdybys byl tak hodný a podíval se do kůlny s nářadím. Tam jsem včera byl. Možná, že jsem ho ztratil tam.“

„Tak dobře. Zamkneš tady, až zase půjdeš nahoru?“

„Jasně, zamknu.“

Tom Joe odešel ze sklepa a zamířil k nářaďovně. Robert počkal, až jeho kroky na chodbě dozněly. „Když půjde do kůlny s nářadím, nebude mě moci pozorovat,“ pomyslel si. „A kapesní nůž může hledat, až z toho zčerná.“ Napřímil se a nahmatal v kapse kalhot kapesní nůž. Musel nějak odvést Tomovu pozornost. Jeho spolužák nemusí vědět, co má dnes večer v plánu. Robert zamkl dveře sklepa a vyšel ven. Rozhlédl se – nikoho nespatřil. Šel přes školní dvůr, dělal, jako by něco hledal a nakonec se protáhl křovím, které oddělovalo školní dvůr od ulice. Teď ho snad už nikdo neuvidí. Rychlými kroky odcházel.

O dvacet minut později přišel Tom Joe do společenské místnosti šesté třídy. „Byl tady Robert?“ zeptal se.

Mac, který seděl u stolu s knihou, vzhlédl. „Ne, tady nebyl.“

„Předtím šel přes školní dvůr. Vypadal, jako by něco hledal,“ řekl Larry.

„Ztratil svůj kapesní nůž. Chtěl jsem mu jen říci, že v nářaďovně jsem ho nenašel. Tom Joe si sedl do křesla a rozhlédl se dokola. „Máte někdo chuť zahrát si mlýn?“

Robert prudce oddechoval a opřel se zády o zeď domu. Dřív než vstoupí do městské haly, musí se uklidnit. Ohlédl se. Na parkovišti stály drožky s koňmi a několik aut. Několik opozdilců spěchalo ke vchodu do haly. Chtěl jít do haly přímou cestou, ale potom zahlédl na ulici doktora Gilberta a rozhodl se, že raději půjde oklikou. Poslední část cesty utíkal, aby přišel alespoň jakž takž včas. Robert se ještě jednou zhluboka nadechl a šel také ke vchodu.

„Vida, tady je ještě někdo! Tebe jsme asi přehlédly, ne? Pořád ještě nebráníš naši vlast?“

K Robertovi přišly dvě mladé ženy. Jedna nesla velký štít s nápisem „Mobilizace“, druhá měla krabici, plnou bílých per. Jedno pero vyndala a připnula je Robertovi na bundu. Jak se najednou objevily, tak zase náhle zmizely za rohem domu. Robert se za nimi upřeně díval.

„Nedívej se tak hloupě. Takové pero dají každému, kdo není voják. Tím tě označí za zbabělce. Protože nejsi ve válce, rozumíš?“

„Ricku!“ Robert poznal v tom, kdo mluvil, svého spolužáka, který navštěvoval Západní střední chlapeckou školu externě. „Copak tady děláš?“

„Totéž co ty. Chci si poslechnout přednášku nadporučíka Hillse. Pojď, myslím, že už to začalo. Rick Stanley s sebou táhl Roberta ke vchodu.

„Ale tohle by sis měl raději sundat.“ Ukázal na bílé pero. Robert ho sundal a strčil do kapsy.

„Zbabělec,“ procedil skrz zuby. „Zrovna já si to mám nechat líbit? Kdybych tak jen mohl odtud odejít!“

Následoval Ricka do přeplněné haly. Včera si všiml plakátu, na kterém byla oznámena přednáška. I pan Wright mu o ní vyprávěl. Robert se učitele dopodrobna vyptal, jak se přihlásil do válečné služby a jak to teď všechno bude probíhat dál. To samozřejmě nevyprávěl Stevenovi, když se potkali na chodbě. Steven nechápal Robertovo nadšení pro válku, zrovna jako ostatní spolubydlící z jejich pokoje. Ale Steven, Larry a Tom Joe nestrávili prázdniny za nudným pultem v obchodě. Neměli otce, který říkal ne na všechno, co bylo zábavné.

Dostali se na místa k stání, ze kterých viděli na řečníka. Byl to temperamentní důstojník, který vyprávěl o svých zážitcích ve Francii tak strhujícím způsobem, že Robert přímo slyšel hřmot děl. Okouzleně visel na rtech řečníka. Teprve když zazněl bouřlivý potlesk, vrátil se do přítomnosti.

„Musím se co nejrychleji vrátit. V deset hodin musím být na pokoji.“

Rick přikývl. „Dobře. Tak zítra.“

Stále ještě jako omámený si prorážel cestu davem lidí. Srazil se s mladou dívkou se světle rezavými vlasy.

„Promiňte!“ vyhrkl.

„Ach, to nevadí. Včera jsem vrazila já do vás. Teď jsme vyrovnaní.“

Rusovláska se na něho dívala s šelmovským úsměvem. Její oči zářily chladnou zelení.

„Aha, před nemocnicí,“ vzpomněl si Robert. „Ale musím jít. Odpusťte!“

S těmito slovy se protlačil kolem ní ven. V hlavě mu vířila jen jedna myšlenka: „Musím podporovat Anglii v boji. Musím se dostat na frontu. Nějak.“

Celou cestu ke škole utíkal a sklepními dveřmi se nepozorovaně dostal do školní budovy. Šel rovnou do svého pokoje. Opatrně otevřel dveře. V místnosti nikdo nebyl. Sundal si bundu a padl na postel. Musím do Francie. Zeptám se pana Wrighta, zda mi pomůže dostat se tam. Na chodbě slyšel hlasy, proto sáhl po knížce a dělal, že čte.

„Tak tady jsi,“ pozdravil ho Tom Joe, který vešel do pokoje jako první. „Je mně líto, ale tvůj nůž jsem nenašel.“

Ležel mezi keři, které ohraničují školní dvůr směrem k ulici,“ lhal Robert. „Našel jsem ho.“

Sáhl do kapsy u kalhot a vyndal nůž.

„Ale děkuji ti, že ses podíval v nářaďovně.“

„Ty jsi byla tajně v městské hale? Na přednášce o válce?“ Kendra se nechápavě dívala na svou spolubydlící Isabellu.

„Ano, byla jsem v městské hale. A vůbec toho nelituji. Stejně jsem tam šla jen proto, abych viděla Roberta. A fungovalo to.“

Kendra si sedla na pelest své postele. Zavrtěla hlavou. „Ty jsi nemožná, Isabello. Jak jsi vůbec věděla, že tam bude Robert?“

„Včera jsem ho viděla stát před plakátem, na kterém bylo napsáno o přednášce. Tak jsem si myslela, že tam půjde.“

„A co říkala šéfová, když tě přistihla?“

„No, dala mně kázání. Nic jiného se ani nedalo čekat. Dostala jsem na dva týdny službu v kuchyni. A v sobotu nesmím ven.“

„Stálo to za to?“ ptala se Pen. Pověsila si šaty na ramínko a oblékla si noční košili.

„No, … myslím, že ano. Přece jsem viděla Roberta a mluvila jsem s ním. Ale zdálo se, že je myšlenkami někde jinde.“

„Určitě byl na té přednášce také potají. Hoši vyprávěli, že jejich ředitel je dost přísný.“

Isabella si začala pečlivě kartáčovat vlasy. „Myslím, že ho velmi fascinovala přednáška nadporučíka Hillse. Představovala jsem si, jak by asi Robertovi slušela taková uniforma. Vsadila bych se, že by v ní vypadal ohromně dobře. A vůbec, když si někdo přeje bránit vlast, není to přece nic, co by se muselo zatajovat. Pro mě jsou vojáci hrdinové!“

Položila kartáč na vlasy zpátky na úzkou poličku u zrcadla a otočila se ke svým oběma spolužačkám. Její zelené oči zajiskřily. „Jaké vlastnosti by měl mít váš budoucí manžel?“ zeptala se. „Můj by měl být jako ten nadporučík: měl by být hrdinný a dobře vypadat!“

Pen si sedla na svou postel a hrála si se svým dlouhým copem. „Především to musí být křesťan,“ řekla svým klidným, rozumným způsobem.

„Křesťan?“ divila se Isabella. „To nezní moc zajímavě. Ale pro tebe a Kendru je křesťanství hodně důležité, viď? Čtete si také v Bibli.“

„Ano, čteme. Jednak proto, že jsme se to obě naučily doma. Ale také proto, že to je pro nás důležité. Jsme křesťanky, protože známe Krista, rozumíš tomu?“

Isabella přikývla. „Ježíše Krista, Božího Syna, já vím. Trochu toho vím i z kostela. Ale mně to všechno nic neříká. Život se mi zdá pěkný i bez pobožnosti.“

„Pobožnost…“ opakovala Kendra pomalu. „Prosím tě, nemluv o ní tak lehkovážně. Pro tebe asi nic neznamená, ale pro mě ano. Pán Ježíš mne tolik miluje, že nesl trest za mé hříchy. Zemřel za mě. Nyní žije zase v nebi a já se k Němu mohu v každý čas modlit. A jednou budu moci stále být u Něho. To není jen nějaká pobožnost. Je to pravda. Pravda, kterou potřebuje každý člověk.“

„Dobře, dobře,“ chlácholila ji Isabella. „Nechtěla jsem tím říci nic špatného. Ale odbočily jsme od tématu. Jací by měli být vaši budoucí muži? Kromě toho, že to budou křesťané?“

„Můj by měl mít smysl pro rodinný život,“ odpověděla Pen. „A měl by umět pomáhat. Ne takový, aby jen seděl u psacího stolu.“

„A tvůj, Kendro?“

„Měl by … mít rád děti a knížky. A také by se mi zdálo pěkné, kdyby …“ Zarazila se.

„Kdyby co?“

„Ale nic. Tak důležité to není.“

„Kendro Marie Sullivanová! Nejdřív nás napínáš a my jsme zvědavé a pak to nechceš říct! Tak co by se ti zdálo pěkné?“

Opravdu to není důležité. Neznám také mnoho mužů, kteří to dovedou. Proto je nepravděpodobné, že bych si vzala někoho takového. Ani by to nebyla nějaká podmínka, byla to jen…“

„Tečka nad ,i‘?“ pomohla jí Pen.

„Ano, přesně tak by se to dalo říci.“

„A s takovou narážkou se teď máme spokojit?“ Isabella obrátila oči v sloup v líčeném zoufalství.

„Pst! Jde šéfová!“ Pen zhasla lampu a všechny tři se zavrtaly pod deky. Poslouchaly energické kroky ředitelky, které se blížily k jejich pokoji na konci chodby.

„Raději bychom měly ztichnout,“ šeptala Isabella, která nechtěla dostat ještě víc vyhubováno. „Vyspěte se dobře, mé milé!“

Nastal první víkend a mnoho žáků jelo domů strávit jej u rodičů. Tom Joe a Larry patřili k těm, kteří zůstali ve škole. Sobotní dopoledne strávil Tom Joe nad cvičnými listy, které pan Kendrick připravil kvůli nadcházející soutěži. Odpoledne by byl nejraději šel s Lady Blue na výpravu, ale žel, čekala na něho hromada dříví za školní budovou.

Paní Kendricková, ředitelova manželka, zavedla před třemi roky na Západní střední chlapecké škole novou tradici: První sobotní odpoledne po velkých prázdninách byl čerstvě upečený jablečný koláč se šlehačkou. Hoši byli touto myšlenkou nadšeni a mysleli, že by klidně mohl být každou sobotu.

„Když vám člověk podá malíček, hned chcete celou ruku,“ odpověděla se smíchem paní Kendricková. „Ne, ne, pánové, k tomu se nedám přemluvit!“

Přesně ve čtyři hodiny se všichni sešli v jídelně. „Copak si váš muž nechá ujít tento požitek?“ ptal se pan Gibbs, když byl boj o koláč v plném proudu. „Ten koláč je výborný, paní Kendricková!“

„Moc děkuji, pane Gibbsi. Můj muž musel odpoledne na schůzku dohlížecího spolku. Myslím, že udělám nejlépe, když mu dám kousek koláče stranou, protože při chuti chlapců tu brzy už nic nezbude.“

Vstala, aby přinesla z kuchyně talíř. Cestou se podívala z okna a všimla si Toma Joea, který před dřevníkem štípal dříví. Obrátila se na Larryho: „Našel Tom Joe novou zálibu ve štípání dříví? Zatím si kvůli tomu ještě nikdy nenechal ujít můj jablečný koláč.“

Larry spolkl sousto. Doširoka se usmál. „Trestní cvičení, madam,“ odpověděl. „Nařízené osobně velkým náčelníkem.“

Paní Kendricková se usmála. „Tak ho nebudeme rušit při práci. Ale až bude hotový, můžeš mu vyřídit, že v kuchyni na něho čeká talíř s koláčem.“

„Provedu, madam.“ Larry se ještě jednou usmál a zase se věnoval svému jablečnému koláči.

Ředitel večer mnoho nevyprávěl o schůzce dohlížecího spolku. Místo toho se zeptal manželky: „Jak odpoledne dopadl tvůj koláč? Bylo tam hodně hochů?“

„Nejméně dvacet pět. Někteří velcí chlapci tam nebyli. Mac jel k rodičům, Steven je u příbuzných. A Tom Joe také chyběl.“

Šla do kuchyně, aby manželovi přinesla koláč, který pro něho schovala.

„Chutná výtečně – jako vždycky,“ řekl uznale. „Není divu, že ho chlapci mají tak rádi.“ Když vyprázdnil svůj talíř, vstal, aby ho donesl do dřezu. Šel k oknu a podíval se k dřevníku, u jehož stěny bylo pěkně srovnané naštípané dříví.

„Jak vidím, Thomas pracoval dobře,“ řekl. Podíval se na manželku a dodal: „Jsem přesvědčený, že přesto dostal jablečný koláč i on.“

„Také si ho zasloužil. Vždyť strávil celé odpoledne štípáním dříví.“

Ředitel zavrtěl hlavou. „Máš slabost pro toho hocha.“

„Právě jako ty, můj milý. Jen to dáváš najevo jinak.“

Její muž se opřel o parapet a zamračil se. „Myslíš, že jsem na něho moc přísný?“

Jeho žena k němu přistoupila. „Nevím, čím se tentokrát provinil, ale někdy ho trestáš dost tvrdě.“

„Někdo ho konečně musí naučit přesnosti.“

Paní Kendricková se usmála. „Myslela jsem si, že se jedná o tuto věc. Ten chlapec k tobě vzhlíží, Jamesi. Dokud ho necháš pociťovat, že ho máš rád, bude přijímat i tvoji přísnost.“

Opřela se o něho a pokračovala: „Vždycky jsem věděla, že bys byl dobrý otec. Našemu maličkému jsi jím nemohl být, ale pro mnoho hochů ve škole jsi náhradním otcem, i když oni by to vůči tobě nikdy nepřipustili. Děláš svoji věc dobře, Jamesi.“ Políbila svého muže na tvář a potom se šla věnovat mytí nádobí po večeři.