2. kapitola

ruhého dne po snídani se shromáždili všichni žáci ve společenské místnosti k ranní pobožnosti. Jimmy se zdál nevyspalý, jinak ale odstranil veškeré stopy po svém nočním dobrodružství. Jeho kamarádi také nebyli zrovna svěží. Na rozdíl od něho se však na jejich obličejích objevily úsměvy, kterým rozuměli jen Larry a Tom Joe: Jimmy s vybouleným nočníkem na hlavě, to byla představa, na kterou nikdo hned tak nezapomene.

Do společenské místnosti vešel pan Kendrick, popřál hochům dobré jitro a potom otevřel svou Bibli. Přečetl příběh z Matoušova evangelia, ve kterém byli učedníci Pána Ježíše v bouři na jezeře, zatímco Pán se modlil na hoře. Tom Joe měl rád tento příběh. Ačkoliv ho dobře znal, pozorně poslouchal. Pan ředitel srovnával bouři s těžkými okolnostmi v životě, mluvil o válce, která teď nad všemi visela jako těžké břemeno, a o tom, že Pán Ježíš ví o našich problémech a chce přijít doprostřed starostí, aby nám pomohl.

Mluvil o tom, že křesťané mohou dělat mimořádné věci, tak jako Petr, který mohl chodit po vodě, protože ho Pán Ježíš zavolal. „Rozhodující je volání Pána,“ řekl pan Kendrick. „Když jednáme na vlastní pěst, půjde to z kopce. Ale když následujeme Jeho, vždycky se to vyplatí.“

Když pak nakonec pan Kendrick oznámil, že v tomto roce bude důvěrníkem žáků Larry Stuart a že Thomas Brown má pomáhat při sportovním výcviku nižších tříd, chlapci souhlasně zatleskali. Spolehlivého, kamarádského Larryho měli všichni rádi a Tom Joe škole pomohl již k mnoha sportovním úspěchům.

„Důvěrník žáků? Co to vlastně je?“ zeptal se jeden z nováčků, když odcházeli ze společenské místnosti.

„Je to některý žák z vyšší třídy, ke kterému můžeš jít, když máš nějaký problém. Se vším přece nechceš jít hned za učitelem. Důvěrník žáků ti pak pomůže,“ vysvětloval mu John ze třetí třídy, který šel vedle něho.

Luke se s úsměvem otočil a dodal k tomu: „Když ti například někdo v noci narazí na hlavu hrnec s rozmačkanými rajčaty, který si nedokážeš sám sundat – v takovém případě je nejlepší, když se obrátíš na Larryho.“

V šesté třídě se dnes v první den školy po prázdninách dozvěděli ještě jiné věci: „Pamatujte na soutěž o stipendium,“ připomněl jim pan Kendrick. „Zatím se přihlásili Theodor a Thomas na matematiku, Jacob a Rick na dějepis. Vypracuji pro vás listy s cvičeními, které si budete moci vyzvednout v pátek v kanceláři u slečny Grayové. Pro tento podzim byla vyhlášena ještě jedna soutěž: v půli listopadu se bude konat zde v Calgary slavnost, která má připomenout událost před deseti lety, kdy vstoupila Alberta mezi provincie Kanady. Všechny školy dostaly nabídku vymyslet si příspěvek pro tuto slavnost.“

Jacob se přihlásil. „Alberta se však nepřipojila k provinciím Kanady v listopadu, ale už 1. září.“

„To je pravda. Včera, 1. září, bylo vlastně výročí. Protože však školy neměly možnost si o prázdninách něco připravit, rozhodl starosta, že slavnost proběhne dodatečně. Z tohoto důvodu letos vynecháme náš tradiční bazar.“

„Koncert by se však přesto mohl konat. Tom Joe se přece těší celý rok na své houslové vystoupení!“ Hoši se smáli. Tento komentář přišel samozřejmě od Roberta.

„Máš pravdu, Roberte, koncert se skutečně bude konat. Nebude to však na Den díkůvzdání tady u nás ve škole, ale již za čtyři týdny u naší vážené spoluobčanky paní Williamsové. Jak možná víte, byl její dům přestavěn a ona by chtěla uspořádat koncert v nové vstupní hale ve prospěch sirotčince. Ptala se, zda by tam mohl vystoupit náš školní orchestr a já jsem to slíbil. Co se týká dějepisné soutěže, pan Wright a já sepíšeme něco o dějinách Kanady, co potom přednesete spolu s žáky nižších tříd. Dám vám později ještě podrobnější informace. Byl bych rád, kdyby to byl dobrý příspěvek.“

Pan Wright přišel na Západní střední chlapeckou školu před dvěma lety. Vyučoval, právě jako pan Kendrick, dějepis a matematiku. Tím získal ředitel víc času na úkoly ve správě školy.

„Tak, teď se ale konečně budeme věnovat matematice,“ pokračoval pan Kendrick. „Krátce si zopakujeme to, co jsme probírali před prázdninami.“ Začalo vyučování. Po hodině matematiky následoval dějepis, angličtina a francouzština. Po polední přestávce byly na rozvrhu velkých žáků ještě fyzika a chemie. Teprve potom měl Tom Joe čas navštívit Lady Blue.

Fenka radostně zaštěkala, když ho uviděla. „Nazdar, Lady Blue! Připadáš si zase jako doma – u doktora Gilberta?“ Lady Blue ležela na sluncem vyhřátých kamenech na dvorku a viditelně si užívala Tomovo hlazení. „Tak pojď, potřebuješ procházku. A já také moc potřebuji zase jednou vidět řeku. U Larryho rodičů na ranči byly jen ty dva ubohé potůčky. Tady jsme zvyklí na něco lepšího. A kromě toho bychom se mohli zastavit ještě na krátké návštěvě v dětském domově, co myslíš?“ Oba se vydali na cestu. Tom Joe přemýšlel, že by poprosil hospodáře, aby mu půjčil jednoho koně na vyjížďku. Během jeho prvního pobytu na ranči před čtyřmi lety ho Larry naučil jezdit. Lady Blue si zvykla na koně. Nevadilo jí běžet vedle koně, na kterém seděl její páníček. Ale protože se chtěl Tom Joe ještě stavit v dětském domově, odložil vyjížďku na koni na jiné odpoledne.

Odpolední program pana Kendricka nebyl tak příjemný jako Tomův. Nejenže na něho čekala celá hora pošty, desky pana Davise a cvičné listy pro přípravu na soutěž o stipendium, ale především na něho čekal jeho kolega pan Wright.

„Měl byste chvilku čas, pane?“ zeptal se ho mladší kolega, který vstoupil do pracovny svého nadřízeného.

„Určitě, pane Wrighte. Posaďte se.“

Učitel usedl.

„Docela se hodí, že za mnou jdete, pane Wrighte, mohli bychom zrovna prohovořit plánovaný příspěvek naší školy na připravované slavnosti. Ale nejdříve mi řekněte, co vás ke mně přivádí.“

Jeho kolega si nervózně pohrával s prsty na rukou. Váhal, jak má odpovědět.

„Víte, pane, co se týká slavnosti – chtěl jsem vám teď říci, že vám při jejím plánování nakonec nepomohu, protože …. no, protože už tady nebudu.“

Ředitel se zamračil. „Co to má znamenat?“

„Nu, pane, je to tak, že … že jsem se přihlásil do armády. Jak asi víte, má být v prosinci poslána do Francie třetí divize vojáků. A já tam půjdu s ní.“

Tom Joe a Lady Blue došli ke břehu řeky a usadili se na svém oblíbeném místečku: velkém, plochém kamenu, ze kterého bylo dobře vidět na celou vodní hladinu. Fena se hned uvelebila na sluníčku. Tom Joe chvíli pozoroval klidně tekoucí proud vody. Potom si vyndal svou kapesní Bibli a listoval v ní. V Matoušově evangeliu, ve 14. kapitole, 22. verši našel to, co hledal: příběh, který jim dnes ráno přečetl pan Kendrick: A Ježíš hned přinutil své učedníky, aby nastoupili do lodi a jeli před ním na druhou stranu, než on propustí zástupy. A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď již byla od země vzdálena mnoho stadií, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. O čtvrté noční hlídce šel Ježíš k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: „To je přízrak!“ A strachem vykřikli. Ježíš na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!“ On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“ A když vstoupili na loď, vítr přestal. Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili a řekli: „Opravdu jsi Boží Syn.“

Tom Joe vzhlédl. Byl před ním ještě jeden rok, potom opustí Západní střední chlapeckou školu, aby začal nějaké studium. V posledních letech byla škola jeho domovem. Vánoční prázdniny trávil v Charlieho srubu v Edmontonu a o letních prázdninách býval na ranči Larryho rodičů. Ale většinu času žil tady v Calgary. Jeho spolužáci a také pan a paní Kendrickovi se pro něho stali něčím takovým jako rodinou. Tvořili člun, ze kterého bude muset brzy vystoupit. Kdyby jen věděl, kam má jít, jakému povolání se má vyučit. Larry přemýšlel, že se stane učitelem. Zdalipak by to bylo povolání i pro něho? Tom Joe se zamračil. Pan Kendrick se ho ptal už před prázdninami, jaké má plány, co se týká jeho budoucího povolání. Ale on jen pokrčil rameny. Určitě se ho brzy zase bude ptát – a on stále ještě nedokáže odpovědět.

„Pán Ježíš musí zavolat, to je rozhodující,“ řekl jim pan Kendrick dnes ráno. „Když jednáme na vlastní pěst, půjde to z kopce.“ Ale jak se dozvíme, která cesta je Boží cesta? Jak můžeme být ujištěni, že nejdeme jen za svými přáními, ale následujeme hlas Pána Ježíše? Jaké možnosti vůbec měl? Mohl by se vyučit nějaké řemeslo, například stát se truhlářem. Se dřevem pracoval rád. Nebo by se mohl stát policistou a potom pracovat jako mountie někde na severu. Pan ředitel doufal, že při soutěži získá stipendium. To by znamenalo, že by rok nemusel platit za studium a za ubytování. Mohl by studovat, vedle toho si najít nějakou práci a vydělat si peníze na další rok studia. Ale co by měl studovat? Matematiku nebo přírodní vědy? Měl se stát učitelem jako Larry? Nebo by měl studovat medicínu a stát se lékařem? Tato myšlenka ho v létě často napadala. Pomáhat lidem, aby se zase uzdravili, to přece bylo něco dobrého a kromě toho by ho takové studium zajímalo.

Tom Joe sepjal ruce a zavřel oči. V posledních týdnech se často modlil, ale dnes mu to bylo zvlášť důležité. „Prosím Tě, Pane Ježíši, ukaž mně Svoji cestu. Já pořád ještě nevím, čím chceš, abych v budoucnosti byl, a pan Kendrick se mě určitě brzy zeptá. Prosím, dej mi poznat, jaké povolání si mám vybrat. A potom, Pane Ježíši, Ty víš, že bych se tak rád něco dozvěděl o svých rodičích. Prosím Tě, dej, abych se o nich někdy něco dozvěděl.“ Po této modlitbě byl klidnější. Věděl, že mu Pán odpoví. Docela určitě.

Tom Joe vstal, schoval zase Bibli a povzbudivě poklepal Lady Blue po krku: „Pojď, pokud ještě chceme zajít do dětského domova, máme nejvyšší čas!“ S návštěvami v dětském domově začal přede dvěma lety. Tehdy potkal plačící pětiletou holčičku, která bezmocně stála na rohu ulice. Mezi jejími vzlyky se dověděl, že šla za jednou paní, která nejdřív vypadala jako její maminka, ale když se otočila, už ne. „A ani to nemohla být maminka, protože ona přece už není naživu.“ Tom Joe vzal malou dívenku za ruku a šel s ní k dětskému domovu. Tam ji už postrádali. Slíbil děvčátku, jmenovala se Lissy, že ji navštíví a přivede s sebou svého psa. Když o několik dní později přišel, byla z Lady Blue nadšená nejen Lissy. Děti žadonily, aby si ji směly pohladit nebo s ní jít na procházku. Slečna Blakeová, ředitelka dětského domova, nic nenamítala proti novému zaměstnání dětí.

Dnes byli přijati zvlášť hlasitým pozdravem. Vždyť tu nebyli celé léto! „Tome Joe, Lady Blue!“ Děti jim bouřlivě utíkaly naproti. „Ty jsi tady ale dlouho nebyl!“ řekla Lissy vyčítavě.

„Máš pravdu. Byl jsem přece na ranči u svého kamaráda Larryho. Teprve včera jsem přijel zpátky. Jakpak se máš, Lissy?“

„Už jsem ve druhé třídě,“ oznamovala mu pyšně sedmiletá holčička. A už mně zase chybí zub, vidíš, tady nahoře. A v naší třídě je jeden hoch, který se také jmenuje Tom jako ty, ale vůbec není hodný. Nastavil mně nohu, i když jsem mu nic neudělala. Sára ho také nemá ráda. A víš, co? Tady v dětském domově máme dva nové lidi. Jeden je chlapec. Je mu už dvanáct, ale skoro vůbec nemluví. Sally říká, že jeho maminka byla indiánka a proto má také legrační jméno. Jmenuje se John Malý vlk. Ale my mu říkáme jenom Johny. A druhá nová není dítě, ale paní, která pomáhá slečně Blakeové. Přichází na dvě odpoledne a je opravdu hodná.“

Proud dívenčiny řeči byl přerušen hochem, který spěšně vyběhl z domu. „Tome Joe, slečna Blakeová se ptá, zda bys mohl přijít nahoru. Chce přestěhovat komodu do jiné místnosti, ale je na ni moc těžká.“

Tom Joe šel za chlapcem do domu. Dřevěné schody byly opotřebované a ze zábradlí se olupovala barva. Na jednom schodě seděl hoch s vlasy černými jako smůla. Hlavu měl opřenou do dlaní a nehnutě se díval před sebe. Musel to být ten nový chlapec, o kterém vyprávěla Lissy.

„Nazdar!“ řekl Tom Joe a zastavil se.

Chlapec nereagoval.

„Sarasi!“ Tom Joe použil pozdrav kríjských indiánů, v jejichž blízkosti vyrůstal. Chlapec rychle zvedl hlavu.

„Zdá se, že mi rozumíš,“ pokračoval Tom Joe v řeči indiánů. „Odkud pocházíš?“

Indiánský míšenec se na něho nechápavě díval. S někým, kdo ovládá jeho mateřštinu, tady v Calgary nepočítal.

„Z Greystone,“ odpověděl.

„Thomasi, to je dobře, že tu zrovna jste!“ zazněl seshora hlas slečny Blakeové. Slečna Sullivanová a já s komodou nemůžeme hnout. Rády bychom ji daly do malého pokoje, aby mohla sloužit jako přebalovací stůl pro naši nejmladší obyvatelku.“

„Musím jít ke slečně Blakeové.“ Tom Joe pokynul chlapci a prošel kolem něho nahoru po schodech.

„Máte tady v sirotčinci miminko?“ Sundal si bundu a pověsil ji přes zábradlí u schodů.

„Ano, už tři týdny. Malou holčičku, právě jí je šest měsíců. Její rodiče zahynuli při autonehodě. Maličká hodně pláče. Jsem opravdu ráda, že tu dnes je slečna Sullivanová, aby se o tu malou chudinku postarala. Tady je ta komoda.“

Slečna Blakeová otevřela dveře do malého pokoje. „Vidíte, sem by měla přijít.“

„Máte nějaký koberec? Běhoun nebo něco takového? Mohli bychom na něj komodu postavit a jednoduše ji přetáhnout. Podlaha by se ani nepoškrábala.“

„Nu, na ní se už nedá mnoho pokazit,“ řekla slečna Blakeová s povzdechem. „Ale koberec není špatný nápad. Že jsme na to nepřišly už dřív!“ odešla z pokoje a brzy se vrátila s vybledlým běhounem. Zvedli truhlu, podsunuli pod ni koberec a bez námahy přestěhovali truhlu do malého pokoje.

„Moc vám děkuji, Thomasi! Vy…“

„Slečno Blakeová? Musíte rychle jít, slečno Blakeová! Sally upadla a rozbila si koleno. Teče jí krev!“

Ředitelka sirotčince si opět vzdychla. „Takhle to tu chodí celý den. Někdy opravdu nevím, kde mi hlava stojí.“ Nechala Toma samotného a šla dolů po schodech za rozčileným hochem. Tom Joe dopravil komodu na určené místo a potom si klekl na podlahu, aby vytáhl koberec zpod truhly. Najednou uslyšel nějaký hlas a naslouchal. Hlasy samozřejmě nebyly ničím zvláštním v sirotčinci se 28 dětmi, ale hlas, který si tiše pobrukoval píseň – a byla to indiánská ukolébavka – to už bylo něco zvláštního. Vzal běhoun, svinul jej a narovnal se. Právě včas, neboť teď se objevila dívka, která nesla na ruce miminko. Ve dveřích se udiveně zastavila.

„Ó, já jsem vůbec nevěděla, že tady v pokoji někdo je. Promiňte,“ řekla. Sluneční paprsek dopadl oknem na její hnědé kudrnaté vlasy kaštanové barvy.

„Já sem vlastně také nepatřím,“ vysvětloval Tom Joe. „Jenom jsem stěhoval komodu.“ Položil stočený koberec na jednu židli. Mladá žena ustoupila stra-nou, aby mohl vyjít z pokoje. „Na shledanou, slečno.“ Prošel kolem ní, vzal si svoji bundu a šel po schodech dolů. Po malém indiánském míšenci už nebylo ani stopy. Ještě mu znělo v uších, co mu před několika minutami vyprávěly Lissy a slečna Blakeová. „Ta druhá nová není dítě, ale paní…“ a: „Jsem ráda, že tu je slečna Sullivanová, aby se postarala o tu malou chudinku.“ Dívka s miminkem musela být ta nová. A indiánská ukolébavka se zřejmě neminula účinkem, neboť maličká jí pokojně spala v náručí. Sullivanová – při tom jméně si vzpomněl na přátelskou traperskou rodinu z Beaver Lake. Kendra Sullivanová, jeho bývalá kamarádka, měla zrovna takové kaštanově hnědé kudrnaté vlasy jako ta mladá dívka tam nahoře v dětském pokoji. Bylo by možné, že … Z jeho myšlenek ho vyplašily kroky.

„Vy tady ještě jste? Nemyslím, že by bylo nutné stěhovat další komody.“

Tom Joe se k ní otočil. „To máte určitě pravdu, slečno. Jenom…“ Kousl se do rtu. „Mohu se vás na něco zeptat?“

„Na copak?“

„Odkud znáte tu písničku, kterou jste předtím zpívala miminku?“

Dívka se lehce začervenala. „Vy jste tu písničku slyšel? Je to indiánská píseň. Moje maminka ji často zpívala mé mladší sestře. Před mnoha lety jsme žili na severu.“

„V Beaver Lake?“

Děvče se na něho překvapeně podívalo. „Ano. Ale odkud…?“ zarazila se, zkoumala rysy jeho obličeje a potom jí přes obličej přelétl úsměv. „Tome Joe? Jsi to opravdu ty? Jak ses sem jen dostal?“

Tom Joe dorazil na studijní hodinu s dvacetiminutovým zpožděním. Když se začal omlouvat, odbyl ho pan Davis odmítavým gestem a něco si zapsal do notesu. „Ó jé,“ myslel si Tom Joe, „to bude určitě zle.“ Sedl si ke knihám, ale zdálo se mu nanejvýš těžké soustředit se na chemické vzorce a dějepisné letopočty. Ani se nemohl dočkat, až bude vyprávět Larrymu o svém setkání v dětském domově.

Jeho kamarád se velice divil, když mu později všechno navlas přesně vyprávěl. „Kendřina starší sestra Patricie je zasnoubená,“ vyprávěl. „A malému Johnovi je už 14 let. A pak mají ještě jedno děvče, které se narodilo, když už bydleli tady, na své farmě blízko Calgary. Představ si, Sullivanovi bydlí pouhých 40 mil odtud a já jsem o tom celou dobu neměl ani potuchy.“

„A proč je ta Kendra teď najednou v dětském domově?“

„Chodí do školy pro děvčata. V ulici Highgrovestreet. To je přece ta škola, kam chodí i tvoje sestra, ne?“

Larry přikývl.

„A v té škole je zvykem, že děvčata dvě odpoledne v týdnu někde pracují. V nemocnici nebo v rodinách s mnoha dětmi nebo také v sirotčinci.“

„Aha. A dnes je takové odpoledne a ty jsi ji tam potkal.“

Tom Joe přikývl. „Nějak tomu pořád ještě nemohu věřit, že jsem po tak dlouhé době potkal někoho od Sullivanových. Je to jedenáct let od doby, co se odstěhovali z Beaver Lake.

„Byl jsi jen v dětském domově?“ zeptal se Larry a vyhoupl se na okenní parapet, „ nebo jsi dnes ještě dělal něco jiného?“

Tom Joe se zatvářil udiveně. „Proč se ptáš?“

„Protože bych chtěl vědět, zda jsi potkal Roberta. Chtěli jsme trénovat na hřišti, ale on nepřišel.“

Tom Joe zavrtěl hlavou.

„Ne, nepotkal jsem ho. Před návštěvou dětského domova jsem byl ještě s „Lady Blue u řeky. Já … já jsem si ještě jednou přečetl příběh z Bible z dnešního rána. Víš, rád bych věděl, kam mne Pán Ježíš volá.“

Larry s pochopením přikývl.

„Také se už dlouho modlím za správné povolání. To, že bych mohl být učitelem, se mi poslední dobou zdá čím dál správnější. Tatínek proti tomu nic nenamítá, ptal jsem se ho. Říká, že ranč nepřevezmu já, to že si myslel už dřív. Doufá, že se toho jednoho dne dočká od Petra.“

„U něho bych si to uměl představit. Tvůj mladší bratr by nejraději ve chlévě i spal.“ Tom Joe sklouzl dolů z parapetu. Šel ke své skříni, aby si připravil sportovní oblečení na zítřek. Mezi vyučováním a tréninkem zítra bude mít málo času. Když vyndával tričko, spadlo na zem něco malého z červené látky. Tom Joe si sedl do dřepu a sebral to. Zamyšleně se díval na malý kabátek pro miminko ve své ruce. Vzadu na límečku bylo vyšité jeho jméno: Thomas Joseph Brown. Uplynulo již pět let, co mu psala Mary Lou ze sirotčince v Edmontonu, že to byla paní Spencerová, která vyšila jeho jméno na kabátek a která si dokázala vzpomenout na maminku Toma Joea. Když se o tom dozvěděl Charlie, vzpomněl si, že asi tou dobou v jeho kánoi odplula po řece nějaká paní s miminkem a s indiánským průvodcem. Vypadá to tak, jako by byla na cestě do lesů, neboť tam nahoře mě nějaká indiánka přinesla k babičce Betsy. Kéž bych přece jen věděl alespoň něco o svých rodičích. Tolik bych si přál, kdyby ještě žili…

Byl vyrušen ze svých myšlenek, když se prudce rozlétly dveře do jejich ložnice. „Tak tady jste!“ Vešel Robert a padl na svou postel.

„To je pěkné, že se také necháš vidět. Byli jsme domluveni, že půjdeme dnes odpoledne na hřiště,“ řekl Larry.

„Ano, to je pravda. Zapomněl jsem. Byl jsem krátce ve městě.“ Robert si rukou pročísl své husté hnědé vlasy. Neztrácel čas omluvami, ale pokračoval: „Vsadil bych se, že jste ještě neslyšeli nejčerstvější novinku!“

„Jakoupak?“ podíval se na něho tázavě Tom Joe.

„Pan Wright se včera přihlásil do armády. Právě mi to na chodbě sám vyprávěl.“

„Koho že jsi potkala? Svoji starou lásku?“ Isabella Marchová, která stála u zrcadla, se vzletně otočila.

„Pst! Nemluv tak nahlas! Nemusíš hned vzbudit celou školu. A nejde o moji starou lásku, ale o Toma Joea Browna. Naposledy jsme se viděli před jedenácti lety v Beaver Lake. Tehdy mu bylo sedm let a mně šest. Při vyučování mě tahal za vlasy a jednou mně schoval pod lavici ropuchu.“

Kendra Sullivanová seděla na své posteli v noční košili a rukama si objímala kolena.

„Jedenáct let je dlouhá doba.“ Isabella se zase otočila k zrcadlu a stříkala si vodu do obličeje. „Je hezký?“

„Má hnědé vlasy a modré oči. Docela tmavě modré.“

„To je zajímavé,“ zněl Isabellin komentář. „Hnědé vlasy a modré oči, ta kombinace se nevyskytuje moc často.“ Vzala ručník a lehce se jím dotýkala svého obličeje, aby si ho osušila. „Zamilovala ses do něho?“

„Teď už toho ale nech, Isabello!“ vložila se do rozmluvy Pen, třetí dívka v pokoji. Seděla na kraji postele a pletla si ze svých světlých vlasů dlouhý cop. „Kendra a Tom Joe spolu mluvili jen několik minut. U tebe se všechno točí jenom kolem chlapců a lásky a toho, … abys dobře vypadala.“

„Ano,“ řekla Isabella upřímně. „Od té chvíle, co jsem spatřila Roberta, tak ano. Existuje láska na první pohled, to mi můžete věřit.“

„Kdo je Robert?“ informovala se Kendra.

„Jeden chlapec ze Západní střední chlapecké školy. Potkala jsem ho dnes odpoledne, když jsem se vracela z nemocnice. Prostě tam stál a prohlížel si nějaký plakát. Málem jsem do něho vrazila. On se omluvil, ačkoliv jsem to byla já, kdo nedával pozor – a tu se to stalo. Zamilovala jsem se do něho.“

Isabella byla hezká dívka s vlnitými světle rezatými vlasy a smaragdově zelenýma očima. Otevřela růžovou dózičku s krémem a začala si ho nanášet na obličej.

„Jen aby tě neslyšela naše přísná šéfová,“ varovala ji Larryho sestra Pen, která se vlastně jmenovala Penelope, ale její jméno se jí zdálo příliš dlouhé. „Slečně Merrylové by se tvoje řeči vůbec nelíbily. A už vůbec ne tohle líčidlo, které tady používáš.“

„To je noční krém, moje milá Penelope. Hned se pozná, že jsi vyrůstala mezi koňmi a hovězím dobytkem. A vůbec, co může kdo namítat proti trošce líčidla? Robertovi se to určitě líbí.“ Pečlivě zavřela dózičku a postavila ji na úzkou odkládací poličku pod zrcadlem. „A jsem si jistá, že Robert umí také úžasně tančit.“ Isabella se uklonila před imaginárním tanečníkem. „Smím prosit?“ Začala tančit po pokoji valčíkovým kroky, ale nepočítala s tím, že se najednou zvenčí otevřou dveře.

„Co se to tady děje, dámy? V deset hodin má být zhasnuto. A už je pět minut po desáté. Co to tady vůbec provádíte, slečno Isabello?“

„Ach … nic … nic zvláštního, slečno Merrylová.“

„No, mně se to zdálo jako něco zvláštního. Hleďte, ať už jste v posteli.“

„Ano, slečno Merrylová,“ odpověděla všechna tři děvčata zároveň a ředitelka odešla z pokoje.

„Brr, tentokrát to ještě dopadlo dobře. Že ale musela přijít do pokoje zrovna teď.“ Isabelle se rozlil po obličeji široký úsměv, vlezla do postele a sfoukla lampu. „Ať se vám zdá něco pěkného,“ šeptala rozpustile. „Přeji dámám dobrou noc!“