1. kapitola

Září 1915

pískáním a skřípotem zastavil vlak na nádraží v Calgary. Cestující si brali svá zavazadla, sahali po kabátech a deštnících a vystupovali po schůdcích dolů na nástupiště. Z jednoho vagónu se hrnuli nesčetní hoši v šedivých kalhotách a modrých svetrech, uniformě Západní střední chlapecké školy. Chlapci se vrhli ke koňskému povozu a volali: „Dobrý den, pane Jonesi!“ Zvedali kufry a tašky na vůz a už běželi podél silnice, která vedla z města. „Rychle, kdo bude první u školy!“ Hospodář střední školy vrtěl hlavou. „Každoročně to samé divadlo,“ bručel. „Tak si říkám, zda někdy dostanou rozum.“ Zamlaskal jazykem. Koně se dali do pohybu, aby dovezli ke škole první várku zavazadel.

Starší žáci vystupovali z vlaku poněkud uvážlivěji. Jeden z nich, vysoký, štíhlý chlapec s hnědými vlasy, postavil svůj kufr na nástupiště a zmizel směrem k poslednímu vagónu. Krátce nato zaznělo hlasité, radostné štěkání; k chlapci se řítil sáňový pes se zářivě modrýma očima a vrtěl ocasem. „Tak už dost, Lady Blue! Děláš, jako bychom se neviděli celá léta. Přitom to byly jen dvě hodiny.“ Chlapec pohladil psa a sáhl po vodítku. „Tak pojď! Je načase, abych tě dovedl k doktoru Gilbertovi.“ Razil si cestu zpátky ke svému kufru, vedle kterého byla teď přistavena další taška. Vedle ní stál statný hoch s ořechově hnědými vlasy, palce měl zaháknuté za řemínky svého batohu. „Nazdar, Tome Joe! Tak zase máš svoji Lady? Váš pozdrav byl slyšet až tady.“

Tom Joe se rozpačitě usmál. „Nazdar, Roberte!“ Naklonil se k Lady Blue a podrbal ji za ušima. „Neumím ji to odnaučit, pomalu už bude moc stará na to, aby se učila něco nového. Vzhlédl. „Kde jsi byl celou cestu? Já jsem tě ve vlaku vůbec neviděl.“

„Byl jsem … pozdě na řadě a tak … jsem si našel první lepší volné místo, které tam bylo,“ vysvětloval Robert trochu váhavě. Očima sledoval dvě mladé ženy, které nesly deštník s nápisem „Mobilizace“. Tom Joe si jich nevšímal. „Naložíš můj kufr na vůz, až se vrátí pan Jones?“ zeptal se. „A já bych se mohl hned vydat k doktoru Gilbertovi.“

„Jasně, provedu. Kde je vlastně Larry?“

„Šel se svou sestrou k její nové škole v Highgrovestreet. Ona bude tento školní rok také chodit do školy zde ve městě.“

„Aha.“ Robert se podíval na velké nádražní hodiny, pak na svého kamaráda a řekl s úsměvem: „Měl by sis pospíšit. Velký náčelník nemá rád, když se opozdíš hned první večer.“

Tom Joe se ušklíbl. „To je pravda. Pojď, Lady Blue, musíme jít. Tak zatím!“

Hlasy a smích zazněly vstříc řediteli Západní střední chlapecké školy, když vešel do jídelny. Velká část hochů už seděla u dlouhých, prostřených stolů a hlasitě hovořila o zážitcích z prázdnin. Jiní stáli pospolu v malých skupinkách nebo zdravili přátele, kteří seděli u jiného stolu. Pan Kendrick zůstal chvilku stát ve dveřích. On sám byl vždycky na začátku školního roku zachvácen zvláštním neklidným očekáváním. Jeho žákům se vedlo stejně. Vešel do jídelny a kráčel k čelu stolu. Když šel kolem stolu velkých chlapců, za chůze položil ruku na rameno Toma Joea. Hoch se ohlédl a sotva znatelně se usmál. Tento způsob pozdravu ředitel žádný rok nevynechal. Pan Kendrick se postavil před hlouček žáků a počkal, až bylo ticho. Pozdravil chlapce a přivítal je ve škole. Potom v modlitbě poděkoval za jídlo. Nakonec si sedl ke stolu velkých žáků a s úsměvem se ohlížel kolem dokola. „Dobrou chuť, hoši. Berte si!“ Jako každý rok měli také tento první večer obrovskou chuť k jídlu. Ale i tentokrát jí kuchařka a její pomocníci úspěšně čelili.

Když byl utišen největší hlad, obrátil se ředitel školy na Larryho, který seděl vedle něho: „Zdá se, že nový koncept funguje. Měl jsi dobrý nápad, že jsme žáky prvního ročníku neposadili samotné k jednomu stolu, ale mezi druháky.“ Larry přikývl. „Ano, zdá se, že si rozumějí. Já jsem si první večer před pěti lety připadal v této obrovské jídelně dost ztracený. A ostatním u našeho stolu se vedlo také tak.“

„Ano,“ potvrdil Mac a sáhl po míse s bramborami. „Dokonce ani Robert tenkrát nic neříkal. A to už něco znamená.“ Ostatní chlapci se usmívali a dívali se na silného hocha, sedícího proti nim, který o něčem horlivě přesvědčoval Jacoba. Teď se oba hlasitě rozesmáli. „Robert je a zůstane klaunem,“ vrtěl hlavou pan Kendrick.

Po jídle skupiny hochů odcházely z jídelny a rozdělily se do jednotlivých společenských místností. Larry a Tom Joe doprovázeli nováčky a ukazovali jim cestu do jejich společenské místnosti. Na chodbě šel proti nim pan Davis. „Mohl bys pro mě něco udělat, Thomasi?“ obrátil se na Toma Joea.

„Ano, pane. Samozřejmě.“

„Tak, prosím, dones tyto desky panu Kendrickovi. Je ve své kanceláři. Právě přijel se svými rodiči ještě jeden nový žák do mé třídy. Musím se o něho postarat.“

Tom Joe přikývl, vzal desky a šel za panem ředitelem. Nejdřív prošel prázdnou kanceláří sekretářky a potom zaklepal na dveře kanceláře pana Kendricka. Když se ozvalo: „Dále!“, vešel dovnitř. Ředitel vzhlédl. V jeho očích se objevil hřejivý výraz. „Thomasi. Co tě ke mně přivádí?“

Pan Davis mne prosil, abych vám předal tyto desky, pane. Musel se jít postarat o nováčka ze své třídy.“

Pan ředitel vzal desky a položil je na psací stůl vedle sebe. „Děkuji. Jak ses měl v létě na ranči? Sedni si!“ Tom Joe se posadil na židli s opěrkami pro ruce, která stála před psacím stolem. „U rodiny Larryho to bylo dobré,“ řekl. „Měli jsme hodně práce a byli jsme téměř pořád venku. Jeden z pracovníků na ranči dal nečekaně výpověď a tak byl pan Stuart rád, že s Larrym za něho zaskočíme.“

„To si myslím. Na ranči je v létě určitě potřeba každá ruka. Víš, proč dal ten pracovník výpověď?“

„Ano, pane. Dobrovolně se přihlásil do armády. Říkal, že je to jeho povinnost vůči Anglii.“

„To si teď myslí mnozí. Druhá kanadská divize by měla tento týden dorazit do Francie.“ Ředitel vzal mimovolně tužku a hrál si s ní. Potom se podíval do obličeje Toma Joea, opáleného sluncem, a znenadání řekl: „Když jsi o prázdninách tolik pracoval rukama, budeš teď mít příležitost zase namáhat hlavu. Za tři týdny bude soutěž o získání stipendia. Přihlásil jsem tě na matematiku a v příštích dnech ti dám několik listů s cvičnými příklady.“

„Ano, pane.“

„Kromě toho jsem po dohodě s ostatními učiteli rozhodl, že mi tento školní rok pomůžeš při sportovním tréninku mladších tříd. Znáš už naše plány pro turnaje v ledním hokeji v zimě a pro plaveckou soutěž před příštími letními prázdninami.“

Tom Joe se spokojeně usmál. „Ano, pane. Rád to budu dělat.“

Pan ředitel přikývl. „To jsem si myslel.“

Když už dál nic neříkal, Tom Joe vstal. „Ještě se podívám do společenské místnosti. Dobrou noc, pane!“

„Dobrou noc, Thomasi!“ Pan Kendrick se zamračil a zeptal se: „Co to máš za válečné malování na ruce?“

Tom Joe se kriticky podíval na hřbet své levé ruky, po kterém se táhly dvě dobře viditelné červené jizvy. „To je památka na ostnatý drát na plotě pana Stuarta,“ odpověděl. „Larry říká, že je to z toho, když se na ranči pracuje bez rukavic. Poté, co se mi to stalo, už jsem je nosil.“

Šel ke dveřím, ale tam se ještě jednou otočil. „Dnes jsem potkal paní Williamsovou,“ řekl. „Je možné, že si sem přijde zítra stěžovat.“

Ředitel se usmál. „Tak? Co jsi udělal tentokrát? Trefil jsi ji mokrou houbou nebo jsi strčil její neteř do bláta?“

„Ani jedno, pane. Lady Blue jen vymezila jejímu nevychovanému teriérovi hranice. To malé psisko na ni skutečně chtělo dorážet, štěkalo jako divé a pokoušelo se ji kousnout. Chvíli si to nechala líbit, ale když to už pro ni bylo příliš, chňapla po něm. Když její pes kňučel a ustoupil, začala paní Williamsová nadávat Lady Blue i mně. Je docela možné, že se tady zítra objeví.“

„Určitě se tady objeví. Je dobře, žes mi o tom pověděl. Mohu si předem promyslet několik dobrých argumentů.“ Pan Kendrick mu pokynul. „Dobře se vyspi, chlapče. Je pěkné, že tě tady zase máme.“

Když se za Tomem Joem zavřely dveře, sáhl po fotografii v rámečku, která stála na jeho psacím stole. Snímek byl vyfotografován krátce před prázdninami a byli na něm všichni žáci včetně učitelů. V předposlední řadě vpravo rozeznával Toma Joea. Pan Kendrick se zamyšleně díval na snímek. Ze všech hochů mu tento nejvíc přirostl k srdci. Možná to bylo tím, že Thomas tehdy před nástupem do školy bydlel několik dní u nich doma a on hocha znal už předtím, než se oficiálně stal jeho žákem. Docela určitě to ale také souviselo s tím, co mu seržant Grant řekl před více než pěti lety: „Jak to vypadá, chlapec nemá kromě té staré dámy, která ho vychovala, na světě nikoho. A té staré paní se nevede zvlášť dobře. Zdá se, že chlapec vás má rád, a mohlo by se stát, že brzy budete vším, co ještě má.“ Seržant Grant nemohl vědět, jak brzy se to stane skutečností. Krátce před koncem prvního Tomova školního roku na Západní střední chlapecké škole dostal ředitel dopis od pana Mc Gregora z Beaver Lake. Psal, že paní Elisabeth Harperová byla odvolána svým Otcem do nebe. Bílá holubice ji jednoho rána našla ležet bez hnutí v posteli. Tomova milovaná babička Betsy byla mrtvá.

Sdělit chlapci tuto zprávu bylo tím nejtěžším, co od něho jeho učitelské povolání dosud vyžadovalo. Po intenzívní modlitbě a podrobné poradě s manželkou pozval toho sobotního odpoledne, kdy nebyla škola, k nim domů Toma Joea a Lady Blue. Jeho manželka mu poradila, aby během rozhovoru byl pes v bezprostřední Tomově blízkosti, a ukázalo se, že to tak bylo dobře.

Ředitel postavil fotografii zpátky na stůl. V duchu před sebou viděl třináctiletého hocha, jehož tmavě modré oči byly úžasem doširoka otevřené. Když pochopil, že smrt babičky Betsy je skutečnost, zbledl a rukou křečovitě sevřel obojek Lady Blue. Potom vyskočil a vyběhl z místnosti. Tom Joe byl dlouho pryč. Když se po něm šel podívat, našel ho na břehu řeky. Seděl těsně vedle Lady Blue na velkém kameni, oběma rukama si objímal kolena a upřeně se díval na vodu. On si sedl vedle něho a mlčky pozoroval slunce, které pomalu mizelo za stromy a voda naposledy odrážela jeho záři.

„Babička měla ráda západ slunce.“ Když to Tom Joe pověděl, třásl se mu hlas. On nejdřív zaváhal a potom položil chlapci ruku na rameno. Zdálo se, že ten dotek uvolnil chlapcovo napětí. Tom Joe ještě chvíli bojoval, potom se vzdal a opřel se o něho. Konečně přišly slzy.

Pan Kendrick si přejel rukou přes obličej. Tento smutný den byl za nimi už více než čtyři roky a přece vzpomínka na něj stále ještě bolela. On sám osiřel ve dvanácti letech a přesně věděl, jak beznadějně a zoufale se tehdy cítil. Jeho strýc Harry a jeho manželka Martha mu nebyli žádnou velkou pomocí. Dali jeho a Gilberta do toho pochmurného internátu a jen zřídkakdy pozvali chlapce k sobě domů. Alice, jejich o dva roky starší sestra, se o své bratry také mnoho nestarala. Mohla se přestěhovat do rodiny své nejlepší kamarádky, která ji přijala jako druhou dceru. Alice se rok po smrti matky odstěhovala se Spencerovými. Od té doby už nikdy nic neslyšel o své starší sestře.

Ředitel se podíval na hodiny a vstal. Místo aby se trápil smutnými myšlenkami, měl by jít domů. Cathrine už na něho určitě čeká. Zhasil světlo a odešel z kanceláře. Desky pana Davise si prohlédne zítra.

Když Tom Joe přišel do společenské místnosti šesté třídy, jeho spolužáci byli zabráni do hlasitého rozhovoru. „Až přijdou nové kanadské vojenské oddíly do Francie, bude to Angličany motivovat. Potom uvidíme, jak zatopí Němcům,“ hlaholil Robert, který seděl na okenním parapetu a houpal nohama.

„No, nevím,“ namítl Larry z rohové lavice. „Při té bitvě v březnu v … jak se to tam jmenuje? Neuve…“

„Neuve-Chapelle,“ pomohl mu Steven.

„Ano, přesně tak, tedy v Neuve-Chapelle naši vojáci docela pomohli, ale Angličané přesto nevyužili své možnosti.“

„Z toho se určitě poučili a teď to udělají lépe. Můj bratranec Jerry se v létě přihlásil do armády. Přál bych si, abych mohl jít s ním. Ale náš starý pán to samozřejmě nedovolil.“ Robert sklouzl z parapetu, šel k jednomu křeslu a zapadl do něho.

„Ty bys to opravdu chtěl? Mně se zdá válka prostě jen brutální,“ vmísil se Steven ještě jednou do hovoru.

„Alespoň se tam dá něco zažít. Toto léto jsem v tatínkově obchodě málem umřel nudou. Jediná zajímavá věc byly zprávy v novinách. Ale pro takového vzorňáka jako ty válka samozřejmě není.“

„Já bych také dobrovolně nešel,“ přihlásil se o slovo Tom Joe, který se opíral o veřeje dveří.

„Vy jste takoví zbabělci,“ rozhorlil se Robert a vyskočil. „Musíme prostě podporovat Anglii. Všichni to říkají. Kdybych jen mohl jít pryč odtud!“

„Teď se zase uklidni,“ řekl klidně Larry. „Tvůj tatínek ti nedovolí odtud odejít, a kromě toho by to bylo rok před ukončením školy docela hloupé.“

„Vyprávěl jsem vám už o našem novém autu?“ změnil téma Mac. „Můj tatínek si ho konečně opatřil.“ Rozhovor se zklidnil a Larry se na Maca vděčně podíval.

Ve společenské místnosti druhé třídy bylo také živo. Hovor se ovšem netočil kolem války, ale kolem toho, jak by mohli připravit nováčkům nezapomenutelnou první noc ve škole.

„Myslíte, že na to skočí?“ ptal se třináctiletý Jimmy.

„Ten pihatý a malý s blonďatými kučerami určitě,“ odpověděl jeho kamarád Luke.

„Od náčelníka to byl opravdu dobrý nápad, že jsme měli při večeři sedět s novými. Mohli jsme jim pěkně vyprávět historku o starém panu Sparksovi. Pan Bruce to nevnímal, protože se celou dobu bavil s Petrem o hudbě. Jednalo se o nějakou 19. symfonii nebo co.“

„O Beethovenovu Devátou,“ opravil ho Peter. „Ty o hudbě také nemáš ani potuchy.“

Jimmy se otočil k ostatním hochům: „Tak tomu rozumíte? Freddie, ty nařídíš budík na několik minut před dvanáctou. Petře, ty vezmeš pytel. Já se přestrojím a vezmu nočník s rozmačkanými rajčaty. Luke, ty se potom vyplížíš ven jako první a zjistíš, zda je čistý vzduch.“

„Kde jsi vlastně vzal věci na převlečení a ten vyboulený nočník?“

„Ten jsem našel ve sklepě. A kalhoty a košile visely na šňůře. Patří hospodáři. A také čepice na spaní. Ty věci jsem si jenom vypůjčil.“

„Pst! Přichází pan Bruce,“ varoval Luke, který se opíral o zeď vedle dveří.

Na chodbě byly slyšet kroky a pak se otevřely dveře společenské místnosti. „Tak, chlapci, bude čas jít spát,“ řekl učitel, když vešel do místnosti.

„Ano, pane Bruce.“ Chlapci uposlechli jeho výzvu s neobvyklou ochotou a přitom se spiklenecky usmívali.

Tři minuty před půlnocí byl slyšet z ložnice Jimmyho a jeho kamarádů šepot a potlačovaný smích.

„Počkáme, až hodiny na kostele odbijí dvanáct.“

Jimmy si rychle oblékl obnošené hospodářovy kalhoty a červenou kostkovanou košili. Nějak tak vypadalo oblečení pana Sparkse, který dnes rychle odcházel ze školního dvora, když přijeli Jimmy, Freddie a noví žáci prvního ročníku. Pan Sparks byl nesmělý, neškodný muž, který bydlel už dva roky v malém kamenném domě na farmě pana Nicholse. Pomáhal sedlákovi hlavně ve stáji u zvířat. Říkalo se, že se chtěl stát veterinářem, ale neměl peníze na studium. Jimmy využil příležitost a popsal pana Sparkse jako nebezpečného samotáře, který ve svém starém šedivém kamenném domě vaří tajuplné lektvary. „Do nich dává nejnemožnější přísady,“ vyprávěl bojácnému blonďákovi s kučeravými vlasy. „Někdo říkal, že míchá pampeliškové listy a lichořeřišnici s kočičí krví a dělá z toho obklady, když se poraní dobytek na farmě pana Nicholse. Vsadil bych se, že byl zrovna chytit nějakou kočku. Určitě si nevzpomněl, že dnes přijedeme, a při našem příjezdu se urychleně uchýlil do svého domu. Ale dnes v noci se zase vydá na cestu. Je totiž úplněk. A tady je hodně toulavých koček. Chytí je, dá je do pytle a potom… Mac říkal, že někdy slyší jeho šouravou chůzi, když leží v posteli. A když dýchá, tak přitom tak zvláštně funí. Tady se ho hodně hochů bojí. Až dosud se nikdo neodvážil zabránit mu v jeho nebezpečných výpravách. Kdyby mu někdo dokázal vzít jeho pytel, platil by ve škole za pravého hrdinu. Já bych to zkusil, ale mám pokoj na straně k ulici, neslyším ho tam. Ale vaše ložnice má okno do dvora.“

Jimmy se smál pod fousy, když si připínal šle na kalhoty a potom se ohnul, aby si ohrnul nohavice. „Pro oba to byla strašidelná historka. Ten pihatý určitě leží za oknem na číhané. Vypadal, jako by měl dost odvahy plížit se za panem Sparksem. Doufejme, že se o to pokusí. Pak třeba půjdou další dva s ním. A potom…“

Peter, Luke a Freddie se také usmívali. „Jsi k nerozeznání podobný panu Sparksovi. Nezapomeň tady nočník s kočičí krví!“ Luke vylovil hrníček zpod Jimmyho postele a vtiskl mu ho do ruky. „Já teď půjdu a podívám se, zda je čistý vzduch. Zahoukám dvakrát za sebou jako sýček. Pak můžete jít za mnou!“

Luke vyklouzl z pokoje a tiše našlapoval po schodech. Ostatní chlapci stáli u otevřeného okna a naslouchali do tmy. „Teď! Sýček! Dvakrát za sebou! Pojďte, jdeme!“ Freddie, přestrojený Jimmy a Peter se plížili jeden za druhým školní budovou, ve které bylo ticho jako v hrobě. Luke nechal otevřené dveře ve sklepě, takže se dostali nepozorovaně ven. Bledé světlo měsíce polévalo školní dvůr. Znovu zaznělo volání sýčka. „Tady jsem,“ zašeptalo to najednou vedle nich.

„Zbláznil ses? Takhle nás vyděsit?!“ Jimmy málem pustil nočník z ruky.

Luke se usmíval. „Nerozčiluj se. Já se teď připlížím pod okno nováčků, schovám se v křoví a zamňoukám jako kočka. Potom se budeš šourat přes dvůr. Kde je pytel?“

„Tady!“ Peter ho podal kamarádovi. „Pojďte! Freddie a já vás budeme varovat, kdyby někdo šel.“

Krátce nato bylo slyšet pod oknem ložnice prváků žalostné mňoukání. Znělo to téměř tak, jako by plakalo dítě. Znovu a znovu se rozléhalo soucit vzbuzující „mňau“. Nyní se opatrně otevřelo okno ložnice a objevil se rozespalý obličej pod rozcuchanými vlasy. Freddie a Peter na svém stanovišti zadrželi dech. Teď se Jimmy šoural pomalu jako pan Sparks přes dvůr. Zase bylo slyšet zamňoukání. Stařec odložil nočník, stranou položil pytel a sedl si do dřepu před keřem. „Pojď, Micinko, pojď!“ lákal ji sladkým hlasem. „Sice mám v hrníčku pro dnešek už dost kočičí krve, ale takový úlovek si samozřejmě nenechám ujít.“ Ozvalo se tišší „mňau“, jako by se kočka vzdalovala. Pan Sparks vzal nočník a šel za ní. U okna zazněl šepot. Potom z okna najednou vylezl chlapec a měkce seskočil do záhonu s květinami. Druhý za ním. Oba se přikrčili. Pan Sparks rychle kulhal přes školní dvůr a přitom tak funěl, že to bylo dobře slyšet. „Je to on,“ zašeptal jeden chlapec. „Přesně takhle ho Jimmy popisoval. Musíme mu překazit chytání koček.“ Oba se mihli směrem ke starci, který už zase seděl ve dřepu u keře. „Mňau, mňau,“ bylo slyšet z křoví.

„Nechte tu kočku na pokoji!“ Pihatý energicky přišel ke starému muži, zatímco blonďatý zůstal ve stínu. Jimmy jako pan Sparks vyskočil. Ošklivě se zasmál a oči mu blýskaly ve světle měsíce. „Co ty tady chceš?“ Bleskurychle chytil chlapce za ruku a pevně ji držel. „Chceš vědět, co dělám s kluky, kteří mě ruší při práci?“ Zdvihl nočník a namočil do něho ruku pihatého chlapce. „Brr!“ Hoch nedokázal skrýt své zděšení. „Je to…?“

„Ano, můj milý, to je krev!“

Freddie a Peter bez dechu sledovali, co se dělo, zatímco Luke, kočka, musel zůstat za keřem. Jimmy hrál svou roli velkolepě. Postavil nočník na zem a sáhl po pytli. Pihatého chlapce teď opustila odvaha. Chtěl se mu vytrhnout, ale přestrojený Jimmy držel jeho ruku v železném sevření. Peter a Freddie téměř vyprskli potlačovaným smíchem.

Během té strašidelné scény si nikdo nevzpomněl na hocha s blonďatými kučerami. Byl to chlapec, kterého Luke nazval bázlivým zajícem. Když překonal první leknutí, najednou vykročil, oběma rukama sáhl po nočníku a překlopil ho „panu Sparksovi“ přes hlavu.

„Můžete se třeba udusit v té kočičí krvi!“ Táhl svého kamaráda za sebou a utíkal pryč.

Chvíli bylo ticho jako v hrobě. „Fuj!“ řekl pak Freddie hlasitě a zřetelně. „Měli bychom dělat a zmizet, než se někdo vzbudí.“ Hoši vzali ubohého „pana Sparkse“ doprostřed mezi sebe a rychle se vydali na zpáteční cestu.

S rozpačitým vzezřením se mihli po schodech nahoru a zmizeli ve svém pokoji. „Utekli jsme jako nějací bázliví zajíci. Proč jste nechytili oba kluky? Byli jste přece tři proti dvěma!“ šeptal rozzlobený Jimmy.

„My jsme … s tím vůbec nepočítali,“ koktal Peter.

„Tak si konečně sundej ten nočník!“ Freddie rozsvítil. „Vypadáš docela hloupě.“

„Sám jsi hloupý,“ ozvalo se dutě zpod nočníku. Jimmy se pokoušel oběma rukama stáhnout svou podivnou pokrývku hlavy. „Ta věc pevně drží!“

„Ukaž.“ Luke přišel pomoci svému kamarádovi. Tahal za nočník, ale neúspěšně.

„Teď nech mě!“ Tentokrát zkoušel štěstí Peter. Ale nádoba pevně seděla na Jimmyho hlavě a ani se nehnula. „Utrhnete mi hlavu. A kromě toho nemohu dýchat,“ bědoval.

„Přestaň brečet. Ten nočník jsi vymyslel ty.“ Teď táhl i Freddie, ale také bez úspěchu. To všechno nám vůbec nepomůže,“ řekl nakonec. „Potřebujeme pilku. Pilku na železo. Jinak tu věc nesundáš nikdy!“

„Pilku? Zbláznil ses? Nikdo ať se nepřibližuje k mé hlavě s pilkou.“

„Mlč. Myslím, že nemůžeš dýchat,“ opáčil nedotčeně Freddie. „Samozřejmě potřebujeme pilku.“

„V kůlně na nářadí jedna visí,“ navrhl Luke. „A také vím, kde je klíč.“

„Sami ale nesmíme do kůlny na nářadí,“ rozmýšlel se Peter. „Kdyby nás nachytal hospodář, ještě k tomu v noci – takové hromobití bych nechtěl zažít.“

Hoši se bezradně dívali jeden na druhého. „Už to mám,“ řekl nakonec Luke. „Počkejte tady!“ S těmito slovy proběhl dveřmi a zmizel ve směru ke schodišti.

Krátce nato se tiše otevřely dveře do ložnice číslo 7. K předposlední posteli, ve které spal velký světlovlasý hoch, se přikradla nějaká postava. „Larry!“ zašeptala.

„Copak se děje?“ ozval se tlumený hlas z poslední postele. Tom Joe se ospale otočil.

„Nutně potřebujeme pilku,“ šeptala postava. „Ale sami do kůlny nesmíme.“

„Pilku? Teď v noci?“

Nyní se vzbudil i Larry. Mžoural. „Jsi to ty, Luke? Co tady děláš?“

„Potřebuje pilku. Pojď, půjdeme raději na chodbu, než se tady všichni vzbudí.“

Když zašeptal tato slova, vstal Tom Joe z postele a potmě hledal šaty a boty. Larry následoval jeho příklad. Na chodbě se rychle oblékli, pak Luke vedl oba velké chlapce do jeho ložnice a přitom šeptem vyprávěl, co se přihodilo. Když Tom Joe a Larry uviděli ubohého Jimmyho s jeho pokrývkou hlavy, vyprskli hlasitým smíchem.

„Vaše výprava tedy byla velmi úspěšná,“ usmíval se Larry. „Ale na to, že jste měli tak málo času na přípravu, to nebylo špatně vymyšlené.“ Zaklepal prstem na nočník. „Vypadá to, že tu věc dostaneme z tvé hlavy opravdu jedině za pomoci nějakého nářadí. Proplížíme se ke kůlně. Tome Joe, přineseš klíč z chodby zezdola?“

Jeho kamarád přikývl. Velcí hoši směli chodit pro nářadí, aniž by se dovolili.

Tak se stalo, že krátce nato se plížili setmělým školním dvorem dva velcí hoši a jedna malá postava v příliš velkých kalhotách a s podivnou pokrývkou hlavy. Klíč zavrzal, když s ním Tom Joe otočil v zámku. Na chvilku všichni tři zadrželi dech. Nic se nepohnulo. Vešli dovnitř a Larry rozsvítil lampu, zatímco Tom Joe opatrně zavřel dveře. Larry hledal v zásuvce nůžky na plech. „Ty musíš Jimmyho pevně držet. Nesmí se hýbat. Nechceme tu přece vidět opravdovou krev,“ řekl s narážkou na skvrny od rajčat. „Neboj se, neberu žádnou pilku na železo, jenom nůžky,“ řekl Jimmymu. „Doufám, že se to povede.“ Jimmy strnule seděl na jediné židli v kůlně. Cítil na ramenou ruce Toma Joea a nějak ho to uklidňovalo. „Dívej se dolů, půjde to lépe.“ Larry začal stříhat vzadu a pracoval opatrně. Skřípalo to a škrábalo.

„Tak, to by mělo stačit.“ Larry odložil nůžky, vzal za nočník a jedním trhnutím ho stáhl Jimmymu z hlavy. Hoch si setřel z obličeje rajčatovou šťávu, ulehčeně a zároveň rozpačitě se usmál. „Děkuji!“ řekl.

„Prosím, rádo se stalo.“ Larry se usmíval a uklízel nůžky na plech zase do zásuvky.

Jimmy vstal a ustaraně prohlížel červené skvrny na „vypůjčené“ košili. „Hospodyně bude pěkně rozzlobená.“

„A kromě toho zjistí, kdo ukradl rajčata z jejich zahrady.“

Jimmy se začervenal.

„Nejlépe uděláš, když jí rovnou řekneš pravdu,“ doporučil mu Larry. „Se špatným svědomím se nežije dobře. Ona ti bude domlouvat a nejspíš dostaneš za trest práci na zahradě. Ale to přežiješ. A ten vylhaný příběh o panu Sparksovi byste také měli uvést na pravou míru. On by nikdy nepřenesl přes srdce trápit zvířata, jeho léky jsou jen z léčivých bylinek. A teď se umyj a hleď, abys šel spát.“

Tom Joe zhasil světlo a zamkl dveře kůlny. Potom se tiše vraceli. Před dveřmi své ložnice se Jimmy ještě jednou otočil. „Moc děkuji,“ řekl tiše.

„To je v pořádku,“ řekl Larry. „Měl by sis ale pro budoucnost uvědomit jednu věc: Klobouky ti vůbec nesluší!“

S úsměvem šel Tom Joe za svým kamarádem po schodech nahoru. Když došli nahoru, řekl: „Předtím v kůlně to znělo téměř tak, jako by mluvil náčelník. Úplně jako učitel.“

„Je docela možné, že se jím stanu,“ odpověděl Larry. „Myslím, že by mne to bavilo.“