Předmluva

Duben 1911

salonu paní Spencerové v Edmontonu panovalo ticho. Nikdo snad ani nedýchal. Byla to Mary Lou, která ho přerušila jako první: „Vy jste vyšila jméno na kabátek Toma Joea? Jste vy jeho maminka?“ Paní Spencerová si položila malý červený kabátek pro miminko na klín. „Ne,“ odpověděla, „já nejsem jeho maminka. Ale znala jsem jeho maminku. Nebo, lépe řečeno, strávila jsem několik hodin u její postele, když tady ležela v městské nemocnici.“

Dvanáctiletá Mary Lou a také služebná Stacy se dívaly plné očekávání na starší dámu. Paní Spencerová si prohlížela kabátek na miminko a pokusila se přesně si vzpomenout na zážitek, který se stal před více než třinácti lety. Mary Lou to připadalo nekonečně dlouhé, než konečně začala hovořit: „Bylo to v září. Ve městě jsem potkala svou přítelkyni paní Watsonovou a ta mně vyprávěla o mladé ženě s miminkem, kterou našla o den dřív v parku na lavičce. Ubohá mladá žena byla úplně vyčerpaná, kašlala a měla horečku. Moje přítelkyně vzala děťátko a té ženě pomohla přejít přes silnici. Naštěstí to do nemocnice nebylo daleko. Tam přistavili nouzovou postel a paní si mohla lehnout. My, členky dobročinného spolku, jsme se v dalších dnech vystřídaly v nemocnici, abychom sestrám pomohly v péči o cizí ženu. Všechno, co jsme se dověděly o matce a dítěti, byla jejich jména: „Já jsem paní Brownová. A toto je můj malý syn. Jmenuje se Thomas. Thomas Joseph Brown.“ To šeptala toho odpoledne, když jsem seděla u její postele. Lékaři zjistili, že trpí těžkou bronchitidou. Báli se, aby se z ní nevyvinul zápal plic a nebyli si jistí, zda by paní nemoc přežila, protože byla velmi slabá. Dívala jsem se na miminko, které pokojně spalo ve své postýlce. Netušilo, že možná již brzy nebude mít maminku. Vzala jsem hošíčkův malý červený kabátek a začala jsem vyšívat jeho jméno na límeček. Pokud se neobjeví jeho otec, maličký se dostane do sirotčince. A tam musely být všechny části oděvu označené jménem. „Paní Spencerová se odmlčela a prstem hladila ozdobné vyšívání. „Ještě si vzpomínám úplně přesně, jak jsem tam seděla u její postele a vyšívala. Když jsem se na ni podívala, všimla jsem si, že je paní Brownová vzhůru a pozoruje mne. Položila jsem kabátek stranou a zeptala jsem se jí, jak se jí daří. „Lépe,“ odpověděla. Dala jsem jí trochu napít a dokonce jsem ji přemluvila, aby něco snědla. Potom zase usnula a já jsem dokončila vyšívání. V příštích dnech navštívily mladou paní moje přítelkyně. Vyprávěly, že se její stav zlepšuje, že jí klesla horečka a že pravidelně jí. Ale stále ještě moc nemluvila. „Jsem na cestě k jedné přítelkyni.“ To bylo vše, co o sobě prozradila. Když jsem krátce poté byla na řadě já, abych ji navštívila, čekalo mě překvapení. Postel v nemocničním pokoji byla prázdná. Paní s děťátkem zmizela. Zdravotní sestra mi ukázala lístek, který ležel na jejím polštáři: „Mnohokrát děkuji za vše, čím jste pomohli mně a maličkému. Bůh Vám žehnej!“

„Dnes ráno jsem jí nesla snídani,“ vyprávěla zdravotní sestra. „Potom bylo na oddělení velmi rušno, měli jsme tam náhlý případ a já jsem se dostala až v poledne k tomu, abych odnesla z jejího pokoje podnos od snídaně. Ale matka a dítě byly pryč.“ Paní Spencerová vzhlédla. „Nato jsem chodila po ulicích a hledala jsem je. Ale jako by se pod nimi zem slehla. Teď vůbec nemohu uvěřit tomu, že po tak dlouhé době zase držím v rukou malý červený kabátek na miminko.“

„A chlapce, kterému patří, znáte také,“ doplnila Mary Lou. Oči jí zářily. „Je to Tom Joe. To je zkratka jména Thomas Joseph. Všechno to do sebe zapadá.“

„Ano,“ řekla paní Spencerová, „zapadá. Souhlasí také jeho věk. Kdybych toho jen věděla víc o jeho mamince! Ale ona tehdy téměř nemluvila.“

„Tohle musíme určitě vyprávět Tomovi,“ naléhala Mary Lou. „Pak bude vědět alespoň něco o svém původu. I když to je jen nepatrně málo.“

Zatímco Stacy připravovala večeři, psaly paní Spencerová a Mary Lou dopis Tomu Joeovi. „Ten se asi bude divit! Škoda, že nemohu být při tom, až si tu zprávu bude číst,“ rozumovala Mary Lou, když lepila známku na obálku.

Samozřejmě tu zprávu později vyprávěla ostatním dětem v sirotčinci. A Charliemu, když ho v neděli potkala v kostele. „Paní Spencerová a já jsme napsaly dopis Tomu Joeovi,“ ukončila své vyprávění. „Ale teď musím jít, slečna Andersonová už čeká. Na shledanou, Charlie!“ Utíkala za ostatními dětmi a nechala staršího muže stát trochu užaslého na dvoře před kostelem. „Že paní Spencerová znala matku Toma Joea? No, to je opravdu novina,“ bručel si pro sebe. Zamyšleně se dal na cestu domů. Když druhý den seděl na břehu řeky a prohlížel netěsná místa v kánoi, najednou se zarazil uprostřed práce. „Zhruba před čtrnácti lety tento starý člun přepravil jednu maminku s miminkem,“ přemýšlel. „Zdalipak to byla tato paní Brownová a Tom Joe?“ Podrbal se na hlavě. „Mary Lou vyprávěla, že chtěla jet za nějakou přítelkyní. Myslela tím snad nějakou indiánku? Ale vlastně si neumím představit, že by indiánky uzavíraly přátelství s běloškami. To se stává jen zřídkakdy. Na druhou stranu – jak jinak by se dostal Tom Joe na sever?“ Pevně přivázal kánoi a napřímil se. „Ten hoch může samozřejmě být syn nějakého trapera, který bydlel s rodinou tam někde nahoře. Vždyť sever je velký. Možná měli jeho rodiče nějakou nehodu a indiáni to miminko našli. To mně připadá pravděpodobnější. Je to hloupé, že už nevím, kam tehdy chtěla jet ta matka s děťátkem.“ Vystoupil na břeh a zamířil ke své chatě. „Asi to moc nepomůže, ale budu to Tomovi vyprávět. Když si představím, že jsem ho viděl už jako miminko …“ Zavrtěl hlavou, otevřel dveře a vešel do svého srubu.