DoslovDoslovV
sirotčinci v Edmontonu všechno probíhalo obvyklým způsobem. Slečně Andersonové sundali sádru, cvičila gymnastická cvičení a zase mohla dobře chodit. Paní Spencerová a Stacy se vrátily do domu na kraji města. Radovaly se z ticha a zároveň postrádaly hlasy a smích dětí. Tuto sobotu odpoledne pozvaly Mary Lou. V salonu pila čaj s paní Spencerovou a Stacy dnes neobsluhovala, ale dělala jim společnost. „Mohly bychom vyprázdnit koš a spravit roztrhané šatstvo,“ navrhla potom paní Spencerová. Je tam ještě několik kusů, které zatím nebyly spraveny. Ty bys je pak mohla vzít do sirotčince, Mary Lou.“
Návrh paní Spencerové byl hned přijat. A tak seděly krátce na to všechny tři u krbu a látaly punčochy a zašívaly bundy a kalhoty. „Tady je maličký kabátek na miminko, který jsem našla pod truhlou,“ řekla Stacy a vyndala z koše maličký kousek oblečení. „Říkala jsem si, komu asi patřil.“
Mary Lou vykulila oči. „Ten je … ten patří Tomu Joeovi! Docela určitě, Stacy. Vyndal ho z batohu a ukazoval mně ho krátce před tím, než musel odjet. Když se to stalo slečně Andersonové, schovala jsem kabátek pod truhlu, aby se nedostal do rukou Willymu. Tom Joe ho už postrádal, ale já jsem ho nemohla najít.“
Mary Lou vzala kabátek Stacy z rukou. „Musím mu rychle napsat, že je kabátek na světě. Podívej se, tady je dokonce vyšité jeho jméno.“
„Co to říkáš?“ Paní Spencerová vzhlédla od své ruční práce. „Malý červený kabátek pro miminko, na kterém je vyšité jméno?“
„Ano, madam. Tady je, podívejte se!“ Paní Spencerová vzala kabátek a důkladně si prohlížela výšivku na límečku:
Thomas Joseph Brown
„To … to snad není možné,“ zašeptala.
„Vy jste ten kabátek už někdy viděla?“ zeptala se rozrušená Mary Lou. „Řekněte, madam!“
Paní Spencerová přikývla. „Znám tento malý červený kabátek. To jméno … jsem vyšívala já.“