23. 21. kapitola

Západní střední chlapecké škole v Calgary se hoši nemohli dočkat konce vyučování. Venku svítilo slunce, takže se sníh i led třpytil. Brusle čekaly jen na to, až si je chlapci obují. Vyučování by mělo být za tohoto počasí zakázáno, myslel si Tom Joe. Vždyť to se vůbec nedá, soustředit se na francouzská slovesa. Konečně zazněl vysvobozující gong a o-hlásil polední přestávku. Dokonce i ta dnes trvala příliš dlouho, jak se chlapcům zdálo. Po jídle si oblékli několik vrstev oblečení, popadli brusle a s povykem se hnali ven. Robertovi záviděli jeho novou hokejovou výstroj. Skládala se z chráničů loktů a kolen, přilby, zbrusu nových bruslí a hokejky. Ostatní hoši mohli používat školní hokejky a brzy se na jezeře rozpoutal napínavý zápas.

Pan Kendrick stál u okna ve své kanceláři a díval se dolů na jezero. Pronikal k němu křik hochů. Pořízení bruslí se vyplatilo, říkal si spokojeně sám pro sebe a sedl si k psacímu stolu. Před ním ležel stoh matematických sešitů. Ale místo aby začal opravovat, opřel se zády o opěradlo židle a zamyšleně hleděl před sebe. Od včerejšího večera mu nešel z hlavy jeho bratr Gilbert. Nějak se změnil. Najednou měl zájem o nedělní bohoslužbu a o studium Bible. Byly to obě věci, za které se ředitel již dlouho modlil. Věděl, že Gilbert činil Bohu výčitky, protože v životě jich obou neprobíhalo všechno tak, jak by si přáli. Gilbert nepatřil k těm, kdo milují Boha, jak je to napsané v Epištole k Římanům. Těžkosti v něm vyvolaly pochybnosti o Boží lásce. Nedůvěřoval Mu, neprosil Boha nikdy o odpuštění svých hříchů, dosud nepřijal Jeho Syna za Zachránce.

Ředitel školy se zamračil. V posledních týdnech již nezaváděl řeč na téma „víra“, i když ho zajímalo, jak o ní Gilbert momentálně smýšlí. Ale když se na to naposledy zeptal, Gilbert ho krátce odbyl a předtím mu často předhazoval, že „káže“. Z tohoto důvodu se držel zpět. Ale včera … včera večer se Gilbert opravdu objevil v modlitebním a biblickém shromáždění, které se konalo v úterý večer. To ještě nikdy neudělal. Potom se sice rychle vytratil, ale přesto to muselo mít nějaký význam. Ředitel školy cítil, že nyní přišel čas, kdy by měl mluvit se svým bratrem. Místo aby se pustil do oprav matematických sešitů, poklekl pan Kendrick u své židle a modlil se. Když zase vstal, usmíval se. Dnes večer půjde navštívit svého bratra.

Doktor Gilbert a Lady Blue se po večerní procházce venku uvelebili v obývacím pokoji, když někdo zaklepal na dveře. Lady Blue začala štěkat a vyskočila. „Pokaždé doufáš, že to je tvůj páníček, viď?“ ptal se doktor, když šel ke dveřím. „Ale v tuto dobu už nepřijde.“ Otevřel a stál proti svému bratrovi. „Jamesi! Pojď dál.“

„Dobrý večer, Gile.“ Ředitel vešel dovnitř a sundával si zimní kabát.

„Pojď do obýváku,“ vyzval ho bratr. „Lady Blue a já jsme se právě usadili u krbu.“

„Zdá se, že vy dva si dobře rozumíte,“ poznamenal ředitel a posadil se na pohovku.

„Jistě. Takovou půvabnou lady musí mít člověk rád.“ Doktor Gilbert pohladil Lady Blue po hlavě a sedl si do dřepu před krb, aby prohrábl oheň a přidal dříví. „Věděl jsem, že přijdeš,“ řekl, aniž by se na svého staršího bratra podíval.

„Opravdu?“

„Ano. Moji pacienti mi nedopřejí mnoho volných večerů. Když jsem se dobrovolně objevil v úterý večer na bohoslužbách, muselo se něco stát.“

„A … co se stalo?“

Doktor se napřímil a obrátil se k bratrovi. Ramenem se opřel o zděný komín. „Stalo se toho moc,“ řekl tiše. „Asi jsem ti to měl vyprávět už včera, ale …“ Zarazil se. „Asi bych měl začít od začátku.“ Jeho bratr přikývl a zadíval se na něho plný očekávání.

„Nu, víš, že jsem si začal číst Bibli. To bylo po mém rozhovoru s Tomem, když jsme spolu byli na rybách. Přečetl jsem si příběh o Josefovi, pak jsem tu a tam listoval, až jsem se ocitl u Žalmů.“ Maličko se usmál. „Líbil se mně Azaf. Ten také hned nerozuměl Božím cestám. V Žalmech jsem se také znovu setkal s Josefem. Byl jsem překvapen, když jsem četl, co je tam o něm napsáno v Žalmu 105. To místo jsem se mezitím naučil zpaměti. ‚Poslal před nimi muže prodaného do otroctví – Josefa. Sevřeli mu nohy do okovů, na jeho duši dolehlo železo, až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo – řeč Hospodinova ho přetříbila…ʻ Tyto verše jsem si četl znovu a znovu. Přetříbit přece má stejný význam jako očistit nebo odejmout všechno zlé. Ale já jsem nechápal, proč musel být Josef přetříben. Zdál se mi … dokonalý. Ale Bůh považoval za správné poslat ho do vězení. Možná to bylo potřeba proto, aby se později stal dobrým vladařem. V každém případě mně bylo jasné, že Bůh musí mít jiný úhel pohledu než my lidé. Že toho … vidí víc.“

Doktor Gilbert se odmlčel a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Poprvé jsem přemýšlel o tom, že utrpení může mít nějaký smysl,“ pokračoval. „Až do té doby jsem na ně pohlížel jako na nějaký trest. Když jsem pak při bohoslužbách poslouchal vánoční příběh, začal jsem také doma číst v Lukášově evangeliu. Mnoho událostí mi bylo známých, ale historie utrpení se mne ještě nikdy nedotkla tak jako tentokrát. Přečetl jsem si to i v jiných Evangeliích. Pokud někdo ví, co to jsou utrpení, je to Ježíš. A On by je přece vůbec nepotřeboval. Nemusel být ‚přetříbenʻ. Bylo mi jasné, že trpěl za naše, za moje hříchy, že zemřel kvůli mně. Když na sebe někdo dobrovolně vezme taková utrpení, pak musí mít toho druhého opravdu velmi rád. A před tak velikou láskou … jsem nakonec kapituloval.“ Hledal pohledem bratra. „Modlil jsem se, Jamesi, přiznal jsem svou tvrdost a zahořklost a vyznal jsem své hříchy. Ježíš mně všechno odpustil. Je nyní můj Zachránce.“

Pan Kendrick napjatě poslouchal. Potřeboval chvíli na to, aby mohl zpracovat tuto novinu. Kolem úst mu to zacukalo a musel polknout. Nakonec vstal a šel ke svému bratrovi. „Gile!“ řekl. Víc nic. Ale jeho objetí bylo dlouhé a srdečné.

Tomovi se zdálo, že zimní měsíce rychle uplynuly. Bylo mnoho sněhu. Dvakrát sice úplně roztál, když zavál od jihu teplý vítr. Ale znovu nasněžilo a pan Gibbs jednou zorganizoval soutěž ve stavění soch ze sněhu. Na hřišti vznikaly pod více nebo méně šikovnýma rukama hochů nejrůznější umělecké výtvory, Larry postavil koně, Tom Joe sáňového psa, Mac se pokusil o napodobeninu školní budovy. Ale Steven se trefil do černého. Jeho věrné ztvárnění koncertního křídla s kompletní klávesnicí získalo první cenu. „Myslel jsem, že nehraješ rád na klavír,“ domníval se Robert.

„Nemám rád, když mě poslouchá plný sál lidí,“ upřesnil Steven. „Jinak hraji rád. Dokonce budu asi brzy zase chodit na hodiny klavíru. Maminka by to chtěla. Ale nemusím koncertovat, to mně slíbila.“

Tom Joe zažil leknutí, když jednou hledal ve svém batohu malý červený kabátek na miminko. Chtěl ho ukázat Larrymu. Larry totiž slyšel od svých příbuzných, že tady ve městě bydlí ještě jedna paní Brownová. „Je zhruba tak stará jako moje tetička,“ vyprávěl. „Věk by tedy asi souhlasil. Kdyby to byla tvoje maminka – nemáš něco, co bys jí mohl ukázat? Protože ona vůbec nemůže vědět, kdo jsi, když tě viděla naposledy jako miminko.“ Tom Joe tedy hledal ve svém batohu kabátek – a nenašel ho. „Už tady není,“ řekl nevýrazně. „Je pryč, prostě pryč.“

„Kdy jsi ho viděl naposledy?“

„To bylo…“ Tom Joe přemýšlel. „Ano, už vím! Bylo to v sirotčinci v Edmontonu! Mary Lou ho chtěla vidět a pak najednou přišel Willy… Musím Mary Lou hned napsat, aby se podívala pod truhlu!“

Udělal to a toužebně čekal na odpověď. Konečně dorazil dopis z Edmontonu:

Milý Tome Joe,

je mi to moc líto, ale kabátek jsem nenašla. Pod truhlou už není. Hledala jsem ho i všude jinde. Willy tvrdí, že on ho nevzal. Kdybych ho přece našla, dám ti vědět.

Slečně Andersonové i její noze je už lépe.

Mnoho pozdravů

Mary Lou.

Tom Joe zoufale upustil dopis. „To nemůže být pravda,“ přemýšlel nahlas, „to nemůže být pravda!“ Kabátek byl jedinou vzpomínkou, kterou měl. Co jen měl teď dělat?

Vyprávěl to Larrymu. „To je špatné,“ řekl jeho přítel zaraženě. „A víš, co? Já mám také špatnou zprávu: Ta paní Brownová vůbec nemůže být tvoje maminka. Ještě jednou jsem se na to vyptal tetičky. Říkala, že ta její známá nikdy neměla dítě. A nemá ani sourozence, takže to nemůže být ani tvoje tetička.“
„Prostě to nemá smysl,“ řekl Tom Joe sklíčeně. „Třeba nemám vůbec žádné příbuzné.“

Ale malý červený kabátek na miminko velmi postrádal. „Prosím Tě, Pane Ježíši,“ modlil se večer, „prosím, dej, aby se ten kabátek zase našel.“

Začátkem dubna sníh nadobro roztál. Tálo a kapalo ze střech a vzduch voněl po vlhké, sluncem ohřáté zemi. Tom Joe s Lady Blue jen tak chodili podél řeky. Najednou nad nimi zazněl křik sněžných hus. Tom Joe zůstal stát, zaklonil hlavu a pozoroval ptáky, kteří letěli zpátky na sever, seřazené pěkně do tvaru písmene V. Za nimi letělo další hejno a Tom Joe objevoval další a další hejna, takže nebyl žádný div, že ten den přišel pozdě na studijní hodinu. „Kde jsi byl tak dlouho?“ ptal se přísně ředitel, když hodina končila.

„Byl jsem s Lady Blue u řeky. Pozoroval jsem tažné ptáky, bylo jich mnoho. Někteří určitě letí do Beaver Lake. Mám to rád, když tak hlasitě křičí. Mohl bych …, myslím teď o víkendu, mohl bych jednou přenocovat venku? Někdy létají dokonce potmě.“

„To vůbec nepřipadá v úvahu. Venku je ještě moc chladno a mokro. Ale v tuto chvíle nejde ani tak o to, co budeš podnikat o víkendu, ale o to, že jsi zase jednou přišel příliš pozdě.“

Tom Joe sklopil hlavu. „Je mi to líto, pane.“

„Dnes večer opíšeš desetkrát školní řád,“ nařídil mu ředitel. „Potom si možná budeš víc všímat, kdy začíná studijní hodina.“

„Desetkrát,“ sténal Tom Joe, když po večeři seděl ve společenské místnosti nad sešitem. „Když přišel pozdě Mac, musel opisovat školní řád jen pětkrát.“ Ale protože dnes při dějepise dostal už jedno napomenutí, zdálo se mu nejlepší dát se co nejrychleji do práce.

Tažní ptáci byli asi to poslední, co by mohlo pana Kendricka právě teď zajímat. Pan Gibbs ležel od začátku týdne se silnou chřipkou, také sekretářka oznámila, že je nemocná, a pan Jones, hospodář, měl tak silné revma, že se vůbec nemohl postarat o pokrývače, kteří měli opravit na střeše škody, napáchané podzimní bouří. Ředitel školy vězel až po krk v suplovaných vyučovacích hodinách, telefonátech a termínech řemeslníků. Když mu Tom Joe druhý den o přestávce odevzdával svůj trest, vzal to na vědomí jen krátkým kývnutím hlavy. Právě se věnoval pokrývači, který dnes konečně zase přišel, když se otevřely dveře a do nich vběhl Jacob. „Pane Kendricku, prosím vás, máte jít domů. Vaše manželka vám vzkazuje, že právě přivezli komodu. A ten pán, který ji přivezl, potřebuje někoho, kdo by mu ji pomohl složit.“

Ředitel se zamračil. „Máš zaklepat, dříve než vstoupíš do místnosti,“ pokáral ho. Chviličku zaváhal a potom se podíval na řemeslníka: „Prosím vás, chvilku počkejte.“ Odešel z kanceláře. Jeho manželka mu ráno říkala o komodě. Byl to dárek od její tetičky, která se stěhovala k dceři, a proto rozdávala část svého nábytku.

„Dárek, nedárek, Cathrine se mě měla alespoň zeptat, zda vůbec chci tuhle komodu,“ mumlal si pro sebe, když šel dlouhými, zlostnými kroky přes školní dvůr. Komoda byla těžká jako olovo. Společně s řidičem ji dotáhli do domu a postavili ji na chodbě. „Kam přijde?“ zeptal se kvapně. Jeho žena láskyplně pohladila hladké dřevo. „Do ložnice, vlevo ke zdi. Bude se tam krásně vyjímat.“ Dotáhli těžký kus nábytku na udané místo. Když ji stavěli, řidič uklouzl. Pan ředitel nestačil dost rychle uhnout svoji nohu.

„Ó, to je mně moc líto, pane. Opravdu. Já jsem prostě uklouzl.“

„V pořádku. To se může stát,“ procedil ředitel skrz zuby. Ještě jednou zvedli komodu a postavili ji na místo.

„Perfektně se sem hodí, nemyslíš, Jamesi?“ Paní Kendricková zářila. „Od tetičky Josefíny je to opravdu moc pěkné, že nám ji nechala. Dnes večer jí můžeme poděkovat. Myslíš na to, abys dnes večer přišel domů dřív?“

Její muž se zamračil. „Dnes večer? Co máme dnes večer?“

„Oslavu narozenin tetičky Josefíny. Přece jsi na to nezapomněl?“

Pan Kendrick se zhluboka nadechl. Potom si ale v poslední chvíli vzpomněl na řidiče, který stále ještě stál v ložnici. „Moc vám děkujeme, že jste k nám dopravil tu komodu,“ řekl, dal muži peníze od cesty a doprovodil ho ke dveřím. Když odešel, otočil se k manželce: „Cathrine, já jsem úplně zapomněl na ty narozeniny. Protože vypadl pan Gibbs, budu mít o víkendu službu ve škole. Dnes večer opravdu nemohu jít.“

„Ani minulý rok jsi nebyl na těch narozeninách, Jamesi. Nemohl by převzít víkendový dozor pan Davis?“

„Tento týden musel pracovat víc než jindy. Nerad bych ho prosil, aby převzal ještě víkend. Myslím, že i pro hochy by bylo lepší, kdybych měl víkendovou službu já. Tento týden jsem na ně téměř neměl čas.“

„Bude to působit velmi nezdvořile, když opět nepůjdeš na narozeninovou oslavu, Jamesi. Zrovna nyní, když nám tetička dala tu komodu.“

„Co se týká komody, tak já…“

„Je prostě … úžasná, viď? Už se těším, až do ní narovnám věci. Bude se nám dobře hodit. Opravdu je nezbytné, abychom tetičce Josefíně poděkovali. Slíbil jsi mi, že půjdeš se mnou, Jamesi.“

Ředitel školy se kousl do spodního rtu. „Promluvím s panem Davisem,“ řekl.

Jeho kolega se k tomu postavil velmi vstřícně. „Ano, jistě, dnes večer mohu zůstat ve škole. Jen ráno musím odejít už v osm hodin, protože mám něco domluveného. Kdyby to šlo…“

„Samozřejmě,“ ujistil ho ředitel. „Zítra ráno tu budu přesně. Moc děkuji, pane Davisi.“

Protože byl dnes pátek, udělali si hoši úkoly hned po obědě. Spolubydlící Toma Joea jeli na tento víkend domů nebo na návštěvu k příbuzným. Tom se proto těšil na dlouhé odpoledne s Lady Blue. Když šel říci o této procházce panu Kendrickovi, podal mu pan ředitel obálku. „Mohl bys to, prosím, donést do Millerova obchodu?“

„Ano, pane.“ Vzal obálku a zastrčil ji do kapsy u bundy.

„A buď tu přesně zpátky na večeři!“

„Ano, pane,“ opakoval Tom Joe. Ředitel mu krátce pokynul a věnoval pozornost podkladům na svém psacím stole. Tom Joe vyšel z kanceláře, pískal si a šel k doktoru Gilbertovi. Sluníčko svítilo a vál svěží vítr. Lady Blue ho bouřlivě pozdravila. Vydatně ji hladil a potom řekl: „Pojď, půjdeme ven. Nejdřív do Millerova obchodu a potom ještě k řece. Dnes máme spoustu času!“

Sadie, dcera domácích, musela v Millerově obchodě něco koupit pro svoji maminku a tak se k nim přidala. Ve městě vládl rušný provoz. Tom Joe držel Lady Blue pevně za obojek. Lidé a povozy ji znervózňovaly. Všimla si psa na protější straně ulice a zavrčela. Cizí pes zuřivě štěkal. „Ne, Lady Blue, teď nesmíš přes ulici. Takový malý pes tě přece vůbec nezajímá!“

„Podívej, Tome Joe, Westonovi teď mají také auto!“ Sadie ho zatahala za rukáv a ukazovala na zbrusu nový ford, který se k nim rychle blížil. Vtom na zemi těsně vedle nich něco bouchlo. Tom Joe se lekl a uskočil dozadu, už nedržel psa tak pevně. Lady Blue se mu vytrhla a vyřítila se na ulici k malému štěkajícímu psu. „Ne, Lady Blue! Pojď zpátky!“ Bylo příliš pozdě. Skřípaly brzdy, zavyl pes … Potom ležela Lady Blue bez hnutí na ulici.

Čekárna doktora Gilberta se vylidnila. Dnes tam bylo mnoho pacientů a tak si doktor s úlevou sundával bílý plášť. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vběhla Sadie. Vlasy měla rozcuchané a malý obličejík mokrý od pláče. „Musíte rychle přijít, doktore Gilberte. Lady Blue moc krvácí. Vběhla pod auto!“

„Co? Copak se stalo?“ Doktor Gilbert si rychle oblékl bundu a sáhl po své černé lékařské brašně.

„Blízko Millerova obchodu,“ vzlykala Sadie. „Byl tam ještě jiný pes … a pak spadla na zem vlajková žerď přímo vedle Toma Joea, protože bylo tak větrno a tu …“

„Řekni to mamince,“ přerušil ji doktor Gilbert. „Pojedu tam autem. Je dobře, že jsi tak rychle přiběhla, Sadie.“ Děvčátko přikývlo a vyběhlo ven. Doktor Gilbert spěchal ke svému autu, hodil tašku na sedadlo a už jel. Když jeho auto zastavilo před Millerovým obchodem, lidé mu dělali místo. Ochotné ruce donesly Lady Blue na chodník. Z rány na boku jí prosakovala krev. Vedle ní klečel Tom Joe. Ustrašenýma očima se díval na doktora. „Dýchá. Ale … vůbec se nehýbe!“ Doktor Gilbert si klekl na chodník. Vyšetřil psa, rychle a opatrně, cvičenýma rukama. Potom řekl: Musíme ji dovézt ke mně domů. Musím jí zašít ránu. Ale musíme být velmi opatrní.“ Zase tu byly ochotné ruce, které pomohly donést psa k autu. Někdo rozprostřel na zadní sedadlo deku. Na ni opatrně položili Lady Blue a Tom Joe si sedl vedle ní. Doktor lidem poděkoval a nastoupil. Opatrně řídil auto a jeli domů.

Sadiin otec spolu s doktorem donesli Lady Blue do domu. Děvčátko je ustrašeně pozorovalo. Položili Lady Blue na její deku a Tom Joe už byl zase vedle ní. „Lady Blue,“ šeptal, „ty nesmíš zemřít. Doktor Gilbert ti teď pomůže….“ Lékař si sundal bundu. Vyhrnul si rukávy a v umyvadle si důkladně umyl ruce. „Posuň ji trošku ke straně, Tome Joe.“ Hoch poslechl. Pozoroval, jak doktor poslouchá srdce Lady Blue, jak ji pak ještě jednou opatrně prohmatal a zašil jí ránu. Nakonec jí dal injekci.

„Uzdraví se ještě?“

„Doufám, Tome Joe.“ Zdá se, že má otřes mozku a nejsem si jistý, zda nemá vnitřní zranění. Musíme ji dobře pozorovat. Teď potřebuje nejdřív klid.“ Doktor Gilbert vstal a ještě jednou si umyl ruce. Potom si sedl vedle Toma Joea a rukou ho pohladil po rozcuchaných vlasech. „Můžeme se pomodlit, aby se zase uzdravila, nemyslíš?“

Hoch se na něho podíval. „Ale vždyť vy … vy…“

Lékař se usmál. „Věřím teď v Boha stejným způsobem jako ty a tvoje babička. Důvěřuji Mu. Poprosíme Ho, aby učinil to, co považuje za dobré a za správné?“

Tom Joe přikývl.

„Co myslíš, neměli bychom dát vědět do školy, že jsi tady?“ zeptal se doktor později. Tom Joe se lekl, když se podíval na hodiny na stěně. Za deset minut bude večeře. A dnes tam musí být přesně! Vždyť se opozdil už včera.

„Rychle tam doběhnu a zeptám se náčel… myslím pana Kendricka, zda tu mohu dnes v noci zůstat. To … bych mohl, ne?“

„Ano. Pro Lady Blue bude nejlepší, když budeš u ní. Dám na ni pozor, zatímco budeš pryč. Kdyby mě někam volali, řeknu Sadii nebo její mamince.“

Tom Joe přikývl. Ještě jednou pohlédl na zraněného psa a potom spěšně odběhl. Do jídelny přiběhl jako poslední a sedl si na volné místo u stolu. Ten víkend tam zůstalo jen málo chlapců. Pana Kendricka nebylo vidět. Místo něho seděl v čele stolu pan Davis. Tom Joe žíznivě vypil dvě sklenice mléka, ale z jídla snědl jen několik soust.

„Náčelník tu není?“ zeptal se šeptem Willyho, který dnes seděl vedle něho.

„Ne, musel někam odejít. Proto se také dnes nebudou hrát stolní hry. Náčelníka zastupuje pan Davis.“

Pan Davis byl přísný a vůbec neměl rád psy. Jasně a zřetelně řekl, že Lady Blue nesmí na školní dvůr. Právě se zlobil na Jacoba, protože upustil nůž. Ne, pana Davise se nebude ptát, zda dnes může zůstat u Lady Blue. Určitě by to nedovolil. Když je u ní doktor, tak to stačí. Ty budeš spát ve své posteli. Přesně takhle by odpověděl.

Po večeři šel Tom Joe s několika hochy do společenské místnosti třetího ročníku. Vzal si s sebou knížku a dělal, jako že ji čte. Nikomu nevyprávěl nic o Lady Blue. Když je pan Davis v devět hodin poslal spát, šel bez odmlouvání do svého pokoje. Chvíli počkal a potom otevřel okno. Rostl tam javor, na který by vlastně měl dosáhnout z okenního parapetu. Pro Toma nebylo těžké slézt po stromě dolů. Seskočil do měkké trávy a utíkal, co mohl, k doktoru Gilbertovi. V jeho bytě na něho čekaly Sadie a její maminka. „Doktor musel ještě jednou odejít,“ šeptala paní domácí. „Říkal, že si máš vzít tuto deku.“

„Jak se daří Lady Blue?“

„Několikrát trhla ušima,“ šeptala Sadie. „Jinak se nehýbe.“

Tom Joe polkl. „Děkuji vám, že jste u ní byla,“ řekl tiše. „A děkuji ti, Sadie, že jsi odpoledne přivedla doktora Gilberta.“

Holčička se usmála. „Myslím, že bude zase zdravá,“ zašeptala. „Prostě tomu nějak pevně věřím.“ Její maminka ji vzala za ruku, popřály mu dobrou noc a odešly z bytu. Tom Joe si přinesl z obýváku deku a sedl si do dřepu vedle Lady Blue na zem. Dýchala klidně a pravidelně. Někdo jí tam postavil misku s vodou, ale nevypadalo to, že by z ní pila. „Ty nesmíš zemřít. Lady Blue,“ šeptal a opatrně ji hladil. „Prostě nesmíš…“

Narozeniny tetičky Josefíny probíhaly přesně tak, jak si to pan Kendrick představoval. Oslava byla nudná a nic neříkající. To ale rozhodně nebylo tím, že by nikdo nic neříkal – naopak, mluvilo se dost, na jeho vkus dokonce až příliš. Přesto to nebyl večer, na který se vyplatilo jít. Cathrine tam potkala několik příbuzných, které po celý rok neviděla. Kromě toho také poděkovala za komodu. On samozřejmě též, i když se zaťatými zuby. Ještě ke všemu se oslava protáhla, takže už bylo pozdě, dokonce velmi pozdě. Tetička Josefína trvala na tom, že tam musejí zůstat až do konce, aby ochutnali narozeninový dort, který byl překvapením. A tak se stalo, že pan James Kendrick, ředitel západní střední chlapecké školy a vzor pořádnosti a přesnosti, ráno zaspal. Když se probudil, velká ručička na hodinách byla pět minut před osmou. Nevěřícně zamrkal a s námahou potlačil mrzuté slovo. Jediný pohled na manželku mu prozradil, že ještě spí. V šeru nahmatal, kde má oblečení a tiše vyšel z ložnice. Na cestě ke dveřím narazil pravou nohou do něčeho tvrdého. Zabolelo to.

„O té komodě jsem ještě neřekl poslední slovo,“ ulevil si, když se v chodbě opíral o zeď a hladil si prst u nohy. Po rychlé ranní toaletě se oblékl a spěchal do školy. Pan Davis ho již čekal.

„Je mi líto,“ omlouval se ředitel, „já jsem prostě a jednoduše zaspal.“

„Nu co, na pěti minutách nesejde,“ řekl pan Davis milostivě. „Ale teď už musím jít. S chlapci bylo vše v pořádku.“ A spěšně odešel.

V sobotu mohli hoši déle spát. Jeden za druhým se trousili ke snídani a tak nebylo nápadné, že Tom Joe chybí. Teprve když byli hotoví se snídaní a pan Kendrick jim dovolil vstát, zeptal se Mac: „A kde vlastně je Tom Joe?“

„Určitě ještě spí,“ pokrčil rameny Jacob.

„Takhle dlouho nikdy nespí.“

„Prosím vás, běžte se tam podívat,“ vyzval je pan Kendrick. Oba hoši odešli. Netrvalo to dlouho a vrátili se.

„Není ve svém pokoji, pane. Vypadá to, jako by už dávno vstal.“

Pan Kendrick na ně vzhlédl od novin. „No, však on brzy dostane hlad a objeví se tady. Děkuji, chlapci.“ Mac a Jacob odešli.

To je divné, pomyslel si pan Kendrick, ale znovu se zahloubal do novin. Najednou se zamračil. Položil noviny na stůl, vstal a rozhodnými kroky se blížil k ložnici číslo sedm. Před dveřmi do pokoje zůstal stát. Krátce zaklepal a potom vešel dovnitř. Místnost byla zaplavena slunečním svitem. Jedno okno bylo otevřené a záclona vlála ve větru. Pokoj byl prázdný.

Ředitel odtáhl závěs u Tomovy postele. Ta byla nedotčená. „Ten uličník! Využije první příležitost, aby mohl přenocovat venku! No, já mu ukážu …“ Zarazil se. Větve javoru před oknem se začaly pohybovat. Objevila se hnědovlasá hlava Toma Joea, hoch šplhal výš a sedl si obkročmo na větev, která rostla téměř k okennímu parapetu. Opatrně se blížil dopředu. Pan Kendrick při té krkolomné akci mimovolně zadržel dech. Ale když viděl, s jakou lehkostí se hoch dostal na parapet a odtud do pokoje, jeho starost se náhle proměnila v hněv.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravil ho chladným hlasem.

Tom Joe se k smrti vylekal. Zůstal stát opřený o parapet a zíral na ředitele.

„Byl jsi pryč celou noc?“

„A-ano, pane.“

Plesk! Tom Joe dostal pohlavek. Obličej ho pálil, pálil.

„Takhle tedy dodržuješ moje pokyny, které ti dávám: Sotva odejdu, v noci se tajně vytratíš. A dopis jsi také neodevzdal!“ Pan Kendrick rychle vytáhl obálku z kapsy Tomovy bundy. „Takové chování ti nebudu trpět, Thomasi! Zbytek dne zůstaneš ve svém pokoji a celý příští týden máš domácí vězení. Jídlo ti přinese hospodyně.“

S těmito slovy se ředitel otočil a vyšel z pokoje. Tom Joe tam strnule stál a díval se za ním. Slzy mu stoupaly do očí, ale bojoval proti nim. Hlavně nezačni brečet kvůli každé maličkosti! To byla slova Henryho. Pomalu si sundal bundu a pověsil ji přes opěradlo židle. Pak klesl na svou postel. Pan Kendrick byl rozzlobený a Lady Blue … ta sice přežila noc, ale její stav byl stále kritický. Do očí se opět draly slzy a tentokrát se nedaly zastavit. To, co se stalo včera a právě teď, nebyla žádná maličkost. Bylo to špatné, opravdu špatné.

Když za chvíli přišla hospodyně s jídelním tácem před dveře pokoje Toma Joea a volala ho, nikdo jí neodpověděl. Loktem stiskla kliku a nohou si otevřela dveře. „Haló, mladý muži, copak nemáš hlad?“ Bylo ticho. Tom Joe ležel skrčený ve své posteli a spal. „No ne,“ divila se hospodyně, „odkdy se spí za bílého dne?“ Položila tác na židli a její pohled zavadil o bundu, která visela přes opěradlo.

„Skvrny od krve? Kde se tam vzaly?“ Plná starosti přistoupila k posteli a zadívala se na Toma Joea. Půlku obličeje měl schovanou pod polštářem. Na pravé tváři zůstaly stopy po slzách. Ale nemohla objevit žádné zranění. Dala si obě ruce v bok a zavrtěla hlavou. „Něco tu nehraje,“ bručela si pro sebe. „Ale hlad bude mít, až se vzbudí. Jednoduše tady nechám tác položený.“ S těmito slovy tiše odešla z pokoje.

Doktor Gilbert se také divil. Již bylo odpoledne a po Tomovi nebylo vidu ani slechu. Že se hoch musí vyspat, to bylo doktorovi jasné. Ale že stále nepřicházel… Zaklepal u svých domácích a poprosil Sadii, zda by mohla přijít k němu. „Mohla bys ještě jednou počkat u Lady Blue? Já krátce zajedu do školy a podívám se, proč Tom Joe stále nejde.“

Holčička přikývla. „Je jí už lépe?“

„Ano, konečně se opravdu probrala. Dokonce i něco snědla a vypila dvě misky vody. Myslím, že už je z nejhoršího venku.“

Děvčátko zářilo. „To musíte rozhodně hned vyprávět Tomovi!“

„Přesně to mám v plánu. Tak zatím na shledanou, Sadie.“

Na hřišti hrálo několik hochů hokej, ale Tom Joe mezi nimi nebyl. Doktor se rozhodl, že se na něho zeptá svého bratra. Našel ho v jeho pracovně ve škole, kde prohlížel včerejší poštu. „Jdu se zeptat, kde je Tom Joe,“ šel doktor k věci hned po pozdravu. „Lady Blue na něho už toužebně čeká.“ Rysy ředitelova obličeje ztvrdly. „To si bude muset ještě dlouho počkat. Thomas má domácí vězení a v příštích dnech nepůjde nikam.“

Doktor Gilbert přistoupil k oknu a díval se dolů na jezero, které tam leželo tiché a opuštěné. Led na něm rychle rozpustilo jarní slunce.

„Možná mně do toho nic není, Jamesi, ale … mohu se zeptat, proč jsi ho potrestal?“

„Včera večer tajně utekl oknem a strávil noc venku, i když jsem mu to přísně zakázal. Ale dal jsem mu zřetelně znát, že takové chování nebudu trpět.“

Jeho bratr se rychle otočil. „Jamesi! Snad jsi ho … nebil?“

„Ano, to jsem udělal. A mohu ti říci, že si ten pohlavek zasloužil!“

Doktor Gilbert se kousl do rtu. Potom řekl: „Ne, Jamesi, ten si nezasloužil. Mohu ti říci, kde Tom Joe strávil poslední noc: Byl v mém bytě.“

„Ve tvém bytě?“

„Ano. Přišel včera odpoledne, aby vzal Lady Blue ven. Chtěl s ní jít do města, aby odevzdal dopis od tebe, a potom dál k řece. Ale do Millerova obchodu vůbec nedošel. Krátce předtím se mu Lady Blue vytrhla a vběhla pod auto. Sadie běžela a přivedla mě. Pes je těžce zraněný. Tom Joe byl strachy bez sebe. Ovšem nechápu, jak to, že o tom všem nevíš. Včera večer schválně utíkal zpátky do školy, aby tě poprosil o dovolení, zda u mě může přenocovat.“

„Já jsem tady včera večer nebyl. Zastupoval mě pan Davis.“

„Aha. Tak se ho asi nezeptal. Mě včera večer volali ještě k jednomu pacientovi, a když jsem se o půlnoci vrátil domů, seděl vedle Lady Blue na zemi v kuchyni a nenechal se přemluvit, aby si šel odpočinout. Mezitím jsem se chodil dívat na oba, ale hoch celou noc pořádně nespal. Když se dnes ráno vrátil, Jamesi, potřeboval chápajícího otce – a ne rozzlobeného ředitele.“

Pan Kendrick poslouchal svého bratra se sevřenými rty. Vstal a přešel k druhému oknu, ze kterého bylo možné přehlédnout pole sousední farmy. Nějakou dobu bylo ticho. Potom se obrátil a zeptal se: „Pročpak nic neřekl?“

„Dal jsi mu možnost, aby to udělal?“

Ředitel školy neodpověděl. Znovu se otočil k oknu, zhluboka se nadechl a vydechl.

„Musím s hochem mluvit.“

Jeho bratr přikývl. „Ano, to bys měl udělat.“

Tom Joe byl mezitím dávno vzhůru. Umyl se a převlékl a dokonce něco snědl. Teď seděl na kraji postele a v rukou držel obrázek Lady Blue, který nakreslil Šedý sokol. Doposud ho měl schovaný hluboko ve skříni na šaty.

„Lady Blue,“ šeptal, „určitě si myslíš, že jsem na tebe zapomněl. Ale není to tak. Já k tobě jenom nesmím.“ Přejížděl jedním prstem po obrázku a vypadalo to, jako by hladil psa. Najednou sebou trhl. Někdo klepal na dveře. Tiše se otevřely.

„Thomasi.“

Hoch prudce vstal. Obrázek spadl na zem. Nevydal ze sebe ani hlásku a zůstal stát. Čekal. Pan Kendrick přistoupil k jeho posteli, sedl si na pelest a shýbl se, aby sebral obrázek. Tom Joe si také sedl na pelest, ale s určitým odstupem. Ředitel se díval na obrázek a zeptal se: „Bylo to kvůli ní, viď?“

Tom Joe přikývl.

„Můj bratr mi všechno vyprávěl. Já … je mi to líto, Thomasi. Dnes ráno jsem k tobě byl tvrdý a nespravedlivý a ty sis to nezasloužil. Odpustíš mi to?“

Tom Joe se rozpačitě díval na špičky svých bot.

„Ano. Určitě vám to odpustím. Vždyť jste to nevěděl.“

„To je pravda. Ale měl jsem ti dát možnost, abys mohl všechno vysvětlit.“ Položil chlapci ruku na rameno a ulevilo se mu, když si to Tom Joe nechal líbit.

„Proč jsi nic neřekl panu Davisovi?“

„Protože … je vždycky takový přísný. A nemá rád psy.“ Tiše dodal: „Vám bych to řekl.“

Ano, pomyslil si ředitel školy, kdybych byl zde, na svém místě, a ne na narozeninách tetičky Josefíny. Nahlas řekl: „Můj bratr mluvil o tom, že Lady Blue se daří lépe. Čeká na tebe. Kdybys hned šel, mohl by ses na ni podívat a včas být zase zpátky na večeři. Co říkáš?“

Místo odpovědi se po celém obličeji Toma Joea rozlil široký úsměv. Ředitel vstal a přitom povzbudivě stiskl chlapcovo rameno. „No, tak na co ještě čekáš?“

Tom Joe vstal a zpříma se podíval na ředitele školy svýma tmavě modrýma očima. „Děkuji,“ řekl. Potom si oblékl bundu a odběhl z pokoje.

Pan Kendrick se krátce podíval po ostatních chlapcích a znovu se uchýlil do své pracovny. Teď musel být sám. O půl hodiny později ho tam našla jeho žena. Dnes se ještě téměř ani neviděli. Všechno jí vyprávěl a skončil těmito slovy: „Nikdy jsem nechtěl být takový jako … on. A teď se to přesně stalo!“

Paní Kendricková se postavila vedle něho k oknu. Přesně věděla, že tím „on“ myslel její muž svého bývalého ředitele školy. „Ty nejsi jako pan Westcott, Jamesi. Nikdy bys nemohl takový být. Na to máš hochy příliš rád.“

„Ale já jsem Thomasovi vůbec nedal možnost, aby něco vysvětlil. Prostě jsem byl jen rozzlobený.“ „Dal jsi to do pořádku. To pan Westcott nikdy nedělal.“

Ředitel vzdychl. „Přesto se to nemělo stát.“

Jeho manželka se ho váhavě zeptala: „Kdybys byl včera večer tady, vůbec by k tomu nedošlo, viď?“

„Asi ne.“

„Je … mi to líto, Jamesi. Neměla jsem tě přemlouvat, abys se mnou šel. Měla jsem přijmout tvé rozhodnutí.“

Její muž se na ni podíval. „Tvou omluvu přijímám, má drahá.“

„A co se týká komody,“ pokračovala, „pokud se ti opravdu nelíbí, tak…“

Teď se pan Kendrick poprvé toho dne usmál. Políbil svou ženu na tvář. „Komoda už je v pořádku, Cathrine. Vlastně se mi dokonce docela líbí. Já si na ni zvyknu.“

Potom se zeptal: „Zůstaneš tu do večeře? A potom na večer, kdy se budou hrát stolní hry? Dnes jsem chlapce trestuhodně zanedbal.“

Jeho manželka s úsměvem přikývla. „Ano, ráda tady zůstanu. Uděláme si příjemný večer.“

„Lady Blue je už lépe,“ zvěstoval Tom Joe se zářícíma očima při večeři. „Dokonce už vstala. A také zase jedla.“ Zdálo se, že její chuť k jídlu měla vliv i na Toma Joea. Teď, když přestal mít sevřený žaludek, teprve cítil, jaký má hlad. Také Steven a Larry se už také objevili na večeři. Jak bylo předem dojednáno, Larry měl být u svých příbuzných jen jeden den a Stevena přivezl jeho strýček dříve, protože jeho tetička dostala, stejně jako pan Gibbs a sekretářka, chřipku. Hoši chtěli samozřejmě vědět všechno o nehodě Lady Blue a ulevilo se jim, když slyšeli, že se jí daří lépe. Potom hráli hry ve společenské místnosti a paní Kendricková dala každému kousek koláče, který sama pekla. Tom Joe dostal zvlášť velký kus. „Bolestné,“ řekla soucitně a opatrně se dotkla jeho zčervenalé tváře. Skutečně to byl příjemný večer. Když potom pan ředitel řekl: „Tak, ale teď je na čase jít spát,“ nikomu se nechtělo. Mac spiklenecky mrkl na své kamarády a postavil se před pana ředitele. Zeptal se: „Vzpomínáte si ještě na ten večer na podzim, kdy nám bouře odkryla kus střechy?“

„Ano, jistě, vzpomínám si. Pokrývač už včera úplně dokončil její opravu.“
„Ten večer jste nám něco slíbil,“ pokračoval Mac.

Larry rychle pochopil. „Ano, přesně tak,“ přispěchal na pomoc svému příteli. „Něco jste nám slíbil.“

Pan Kendrick si dal obě ruce v bok. „Vy máte něco za lubem,“ řekl, „ven s tím.“

Mac se usmíval. „Tehdy jste nám vyprávěl příběh z Bible. O Josefovi. A uprostřed jste musel přerušit vyprávění, kvůli té poškozené střeše.“

„A slíbil jste, že nám konec příběhu dopovíte jindy,“ doplnil Larry. „Už je to velmi dlouho, co jste to slíbil.“

Pan Kendrick potlačil úsměv. „Vám se jenom nechce do postele,“ řekl. „Ale máte pravdu. Co se slíbí, to se musí splnit.“

Sedl si na pohovku vedle své ženy jako tehdy na podzim. Hoši se usmívali a uvelebili se na zemi nebo v křeslech.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se pan ředitel.

„Tam, jak se měl Josef konečně dostat ze žaláře,“ řekl Steven rychle. Vlastně si chtěl ten příběh přečíst až do konce v Larryho Bibli, ale potom to přece jen neudělal. Pan Kendrick tedy vyprávěl, jak byl Josef povolán na královský dvůr, jak s Boží pomocí mohl vyložit sny faraona, jak se stal druhým nejmocnějším mužem v Egyptě a jak se postaral o opatření pro hladomor, který měl přijít. Mluvil o Josefových bratrech, kteří se vydali do Egypta, aby nakoupili obilí, jak je Josef poznal a nejdřív s nimi jednal tvrdě, protože chtěl vědět, zda jsou v nitru stále ještě tak krutí jako dřív. Potom přišla napínavá chvíle, kdy se Josef dal poznat svým bratrům. A potom konečně – došlo k setkání s Jákobem, jejich starým otcem.

Tom Joe seděl v tureckém sedu na koberci před krbem. Josef tak dlouho nevěděl, zda se jeho rodině dobře daří, přemýšlel. Nevěděl, zda jeho otec ještě žije. Se mnou je to podobné. Mnoho věcí také nevím: Kdo jsou moji rodiče, kdo je ten pán, který za mne platí školné, teď nevím ani to, kde je malý červený kabátek na miminko. Ale Josef Bohu vždycky důvěřoval – a nakonec to bylo dobré. Zase ho napadla Mary Lou. Ta věděla jistě, že jsou její rodiče mrtví. To pro ni už na zemi nebude dobré. Nejpozději v nebi se promění všechen smutek v radost, vysvětlil mu pan Kendrick. Doufám, že nebudu muset tak dlouho čekat, myslel si Tom Joe. Ale pevně si předsevzal, že bude věřit, že Bůh je dobrý, i když Mu on sám někdy nerozumí. Chtěl důvěřovat Bohu – tak jako Josef.

Tom Joe tam zůstal až do konce a ještě pomáhal uklízet hry. Když byla i poslední hra uložena do skříně, přišel k němu pan Kendrick a řekl: „Teď ale běž rychle spát. Vždyť je zítra neděle.“ Tom Joe se na něho podíval. „To babička také vždycky říká. Někdy … jste trošku jako ona.“

Místo odpovědi ho pan ředitel pohladil rukou po vlasech. Jeho hlas zněl trochu drsně, když řekl: „Dobře se vyspi. Přese všechno.“

„Dobrou noc, pane. Dobrou noc, paní Kendricková.“ Tom Joe opustil společenskou místnost a běžel po schodech nahoru. Paní Kendricková se za ním dívala. „To byla nejkrásnější poklona, jakou ti mohl složit, Jamesi.“

„A to zrovna dnes,“ poznamenal zamyšleně ředitel.

Jeho žena se usmála. „Neměl by ses divit. Přece víš: … Bůh to však zamýšlel k dobru.“