22. 20. kapitola

lak při zastavení pískal a upouštěl páru. Tom Joe si dal batoh na záda, vzal kufr a zařadil se do fronty lidí, kteří chtěli vystupovat. Na schodech k nástupišti zůstal stát a rozhlížel se. Přišel mu pan ředitel naproti, aby ho odvezl?

„Hej, mladý muži, chceš tu zapustit kořeny?“ Drsný šťouchanec do zad ho přiměl seskočit rychle z posledního schodu dolů. Co ale řekne pan Kendrick, až objeví Lady Blue? Proč jenom svědomitý pan Mc Gregor vůbec dovolil, že s ním jela do Calgary? Proklestil si cestu mezi ostatními cestujícími a najednou uviděl ředitele školy, který šel přímo k němu. Srdce se mu prudce rozbušilo.

„Thomasi! Tak jsi zase tady!“ Pan ředitel se usmíval a natahoval ruku po jeho kufru.

„Měl jsi dobrou cestu?“

„Ano, pane.“

„Tak půjdeme. Tady je dnes opravdu velký provoz!“ Pan Kendrick vzal jeho kufr a obrátil se k východu.

„Já … musím ještě přivést Lady Blue, pane!“ vyhrkl Tom Joe nervózně. „Hned tu budu zase zpátky.“

„Lady Blue? Kdopak to je?“

Tom Joe tuto otázku již neslyšel. Pospíchal ke konci vlaku. Ředitel se za ním díval překvapeně a možná i trochu rozzlobeně. Co to bylo za chování, jednoduše takhle zmizet? Toma Joea ztratil z očí, když kolem něho procházel velký silný muž, který mu zakryl výhled. Najednou sebou trhl. Po nástupišti se rozléhalo hlasité štěkání, zpozoroval sáňového psa, který se vytrhl průvodčímu, seskočil dolů přes dva schůdky a se zavytím se vrhl na jednoho cestujícího. Bylo to neslýchané, jak se to zvíře chovalo. Hluk pomalu slábl. Kde jen zůstal Thomas? A o jaké Lady to mluvil? Náhle si pan Kendrick všiml kožešinové bundy, sešité ze čtverců, kterou nosil Tom Joe. Snad si Cathrine nevšimne, že cestoval v této bundě, pomyslel si ještě, potom vykulil oči. Chlapec nebyl sám, držel za obojek velkého sáňového psa se zářivě modrýma očima. Váhavě přicházel blíž k němu. Ředitel školy na něho zíral beze slov.

„Co … je to za psa?“ vypravil ze sebe konečně s námahou.

„To je můj, pane. To je Lady Blue!“

„ … a pan Mc Gregor o tom vůbec nic nevěděl. Byl překvapen zrovna tak jako Charlie a já, když najednou stál před srubem Šedý sokol s Lady Blue.“ Tom Joe se zhluboka napil mléka ze své sklenice. Seděl s Kendrickovými u večeře a vyprávěl o svých zážitcích z vánočních prázdnin. Lady Blue ležela sytá a spokojená vedle jeho židle na zemi a podřimovala. Lidé, u kterých byl její páníček, se zdáli být hodní. Pán si od ní sice trochu udržoval odstup, ale paní ji hladila a dobře ji nakrmila.

„Šedý sokol měl strach, že se pan Mc Gregor bude zlobit, protože ten s sebou Lady Blue vůbec nechtěl vzít. Ani babička to nechtěla. Myslela, že by to bylo potom ještě těžší, kdyby se Lady Blue musela vrátit do Beaver Lake.“

„A jak to dopadlo? Zlobil se pan Mc Gregor?“ Pan Kendrick odložil příbor a opřel se o opěradlo své židle.

„Nejdřív myslím ano. Když slyšel o vlcích. Ale nehuboval. A druhý den říkal Šedý sokol, že s ním o tom sice mluvil, ale nepotrestal ho.“

Pan Kendrick si bručel něco o „přílišné ústupnosti“ a „nedostatečné důslednosti“. Tom Joe poslední slovo sice neznal, ale z opatrnosti se raději nezeptal na jeho význam. Zdálo se, že panu řediteli nedělá moc dobře mluvit o panu Mc Gregorovi. Byl rád, když skončila večeře a on mohl jít s Lady Blue ještě krátce ven. „Dej pozor, aby se ti nezaběhla,“ napomínal ho pan Kendrick. „Ještě se tu nevyzná a jsi za ni zodpovědný.“

„Ano, pane,“ slíbil Tom Joe. Držel Lady Blue pevně za obojek a venku zůstal jen krátce. Když se zase vrátili domů, zamířila Lady Blue ke krbu v obývacím pokoji a uvelebila se na podlaze. Pan ředitel tam nebyl. Uchýlil se do své pracovny, aby si přečetl dopis od pana Mc Gregora. Tom Joe by moc rád věděl, co v tom dopise bylo napsáno. Šel do kuchyně, kde paní Kendricková ještě myla nádobí. „Jak jste slavili Vánoce?“ zeptala se, když Tom Joe sáhl po utěrce, aby utíral nádobí. „O tom jsi ještě vůbec nevyprávěl.“ Chlapec popsal velký kostel v Edmontonu a večeři v sirotčinci. „Jedna holčička je tam nová,“ řekl na závěr. „Jmenuje se Fanny a vypadá trochu jako Annabelle. Také vždycky chtěla hrát domino.“

Paní Kendricková se usmála. „Annabelle se po tobě ptala. Postrádala svého kamaráda. A nám jsi také chyběl.“ Utřela si ruce a začala uklízet nádobí do kredence.

„Já … já jsem vás všechny také trochu postrádal,“ přiznal Tom Joe. „Když jsme po večeři v sirotčinci byli ve společenské místnosti, hrál si každý sám a dospělí se spolu bavili. Nebyl tam nikdo, kdo … by vyprávěl nějaký příběh.“ Rozpačitě se obrátil a pověsil utěrku na věšáček na zeď. „Ale na Silvestra,“ pokračoval rychle, „to pan Mc Gregor vyprávěl, jak kdysi cestoval na lodi ze Skotska do Kanady. To bylo napínavé.“

„To si umím představit,“ řekla paní Kendricková. „Moc ti děkuji za pomoc, Tome Joe. Co kdybychom si zahráli mlýn? My dva jsme ho spolu ještě nehráli. A to ti povídám, jsem soupeřka, kterou bys neměl podceňovat!“

Tom Joe se usmál a přinesl ze skříně hru.

V tu dobu seděl pan Kendrick ve své pracovně a četl dopis pana Mc Gregora. Již po prvních větách se zamračil. Dočetl dopis do konce a zavrtěl hlavou. „Tenhle pan Mc Gregor je opravdu…“ Dál se nedostal, neboť najednou někdo zazvonil u domovních dveří. Položil dopis na psací stůl a vstal, aby šel otevřít. Lady Blue štěkala. Přes zavřené dveře do obýváku zaslechl, jak ji Tom Joe uklidňuje.

„Gile! Pojď dál!“ pozdravil svého bratra, který stál přede dveřmi, celý zkřehlý zimou.

„Moc děkuji. Jdu pěšky, protože v tomto sněhu bych se autem daleko nedostal. Chtěl jsem se jen trochu ohřát, než se vydám na zpáteční cestu. Vítr je opravdu ledový.“ Sundal si kozačky a kabát a šel za svým bratrem do jeho pracovny.

„Thomas se už vrátil z Edmontonu,“ vyprávěl mu ředitel školy, když se posadili. „Cathrine a on jsou v obýváku. A neuvěřil bys, koho s sebou ještě přivezl.“

„Přivezl? Koho mohl přivézt z Edmontonu?“

„Svého psa.“

„Cože??“

„Ano, svého psa.“ Vylíčil bratrovi krátce svévolné rozhodnutí Šedého sokola vydat se s Lady Blue na cestu do Charlieho srubu. „A místo aby psa s sebou vzal zpátky do Beaver Lake, pošle ho ten pan Mc Gregor sem,“ uzavřel rozzlobeně své líčení. „A já se teď mohu starat o to, kde to zvíře bude bydlet.“

„To si přeje ten pan Mc Gregor?“

„Ano. Napsal mně dopis. Mám zkusit nalézt někoho, kdo se ujme Lady Blue, aby ji Tom Joe mohl pravidelně vídat. Myslí si, že by pes při dalším dlouhém rozloučení asi pošel. Jinými slovy, když nenajdu nikoho, kdo by si vzal psa k sobě, a pokud se ti dva zase budou muset rozloučit, budu vinen jeho smrtí.“ Zavrtěl hlavou. „Ten člověk je otravný.“

Doktor Gilbert sáhl po dopisu. „Mohu?“

Jeho bratr přikývl. Doktor vzal dopis a četl:

Velectěný pane Kendricku,

asi nejste moc nadšený z toho psa, ale zdá se mi, že bude nejlepší, když v budoucí době zůstane co možná blízko Toma Joea. Vůbec jsem nechtěl, aby se pes ocitl tady v Edmontonu, ale Šedý sokol se tu s ním najednou objevil a kdybyste viděl radost ze shledání chlapce a Lady Blue, pochopil byste, proč nemohu přenést přes srdce ty dva zase rozloučit. Pes by to už asi nepřežil.

Je mi jasné, že Lady Blue nemůže bydlet ve škole, ale snad najdete někoho, kdo by ji k sobě vzal, aby ji Tom Joe mohl pravidelně navštěvovat. Proto jsem poslal Toma Joea o několik dní dřív, abyste měl čas se o to postarat. Jsem si jistý, že v Calgary jsou lidé, kteří mají rádi zvířata a děti.

S veškerou úctou

Ian Mc Gregor.

Doktor zamyšleně složil dopis. „Kdyby ses mě zeptal na můj názor, Jamesi, ten člověk má pravdu. Sice se nějak zvlášť nevyznám v psí psychologii, ale pro Toma Joea bude každopádně dobré mít psa tady. Moc ho postrádal!“

„Doufejme, že se také ještě soustředí i na školu. Ale nejdřív musíme psa někde ubytovat. Vstal. „Chceš pozdravit také Cathrine a hocha?“

„Ano, určitě. A také lady s modrýma očima!“ Vstal a usmál se. „Zítra bych byl rád přitom, až půjdeš od domu k domu a budeš prosit o azyl pro psa.“ Obratně se uhnul bratrově ruce a dodal: „Možná by ses měl nejdřív obrátit na paní Williamsovou. U ní máš určitě velkou šanci.“

Druhý den ráno se Lady Blue vzbudila brzy. Ležela na dece u postele Toma Joea v pokoji pro hosty a pocítila naléhavou potřebu jít ven. Tiše zakňučela, ale Tom Joe tvrdě spal. Lady Blue vstala a ještě jednou zakňučela. Nic se nedělo. Mezerou vedle dveří, které byly jen přivřené, pronikalo slabé světlo. Lady Blue čenichem víc pootevřela dveře a tiše šla na chodbu. Zavětřila. Krátce nato stála před pracovnou pana ředitele. Také tyto dveře byly jen přivřené. V krbu hořel oheň a muž, kterému Tom Joe říkal pan Kendrick, seděl u psacího stolu před svou otevřenou Biblí. Lady Blue se opatrně sunula do místnosti. Nebyla si jistá, zda ji ten muž má rád. Nyní zvedl hlavu a všiml si jí. „Tak co, pse? Co tady děláš? Utekla jsi svému páníčkovi?“ Povzbuzena tónem hlasu se Lady Blue odvážila přijít blíž. Muže krátce očichala, potom si sedla vedle něho a dívala se na něho s očekáváním. On si jí však dál nevšímal a zase se díval do knihy, položené na psacím stole. Potřeba Lady Blue byla naléhavější. Zakňučela. Když se muž nehýbal, zakňučela hlasitěji.

„Můžeš tady se mnou sedět,“ řekl muž, aniž by se na ni podíval, „ale musíš být zticha.“ právě to však Lady Blue nemohla. Šťouchla do něho čenichem. Muž se na ni podíval a zamračil se.

„Aha. Už to chápu. Ty asi musíš ven.“ Podrbal se na hlavě. „Za to je vlastně odpovědný tvůj páníček. Měl bych ho vzbudit, aby s tebou šel.“ Ale myšlenka na to, že by měl hocha vytáhnout z teplé postele a hned ho poslat ven do té zimy, se mu zdála přece jen nemilosrdná. Vzdychl. „Tak dobře. Tentokrát ho zastoupím. Myslím, že my dva to také zvládneme.“ Vstal a Lady Blue šla za ním k domovním dveřím. Nazul si kozačky, oblékl plášť a otevřel dveře. Lady Blue vyběhla ven a zamířila k vysokému stromu. Pan Kendrick si zvedl límec a obě ruce zastrčil hluboko do kapes. „I důslednost má své hranice,“ zabručel a vyšel do mrazivého zimního rána.

Tom Joe se vzbudil asi o čtvrthodinu později. Obrátil se v posteli na druhý bok a rukou hmatal po huňatém kožichu Lady Blue. Když jeho ruka sáhla do prázdna, byl rázem vzhůru a posadil se. „Lady Blue? Hej, Lady Blue, kde jsi?“ Vylezl z postele a rukama hmatal, kde má oblečení. Rychle se oblékl. V punčochách prošel pootevřenými dveřmi na chodbu. Po Lady Blue nebylo ani stopy. Ještě byla tma, jen v pracovně pana ředitele se svítilo. Tom Joe opatrně nahlédl dovnitř škvírou mezi pootevřenými dveřmi a zdí. Lady Blue tam ležela na svém oblíbeném místě u krbu a pozorně sledovala pana Kendricka, jenž zase seděl nad Biblí, kterou měl otevřenou na psacím stole. Teď si ho všimla, krátce vyštěkla a rychle se postavila. Vrtěla ocasem a šla ke dveřím. Tom Joe váhavě vstoupil do místnosti.

„Dobré ráno. Nu, jak ses vyspal?“ pozdravil ho s úsměvem ředitel školy.

„Dobré ráno.“ Tom Joe mžoural a rukou si rozpačitě pročesával rozcuchané vlasy. „Vůbec jsem si nevšiml, že Lady Blue vstala. Určitě se musí vyvenčit.“

„Už se stalo, mladý muži.“

„Vy … jste s ní …?“

Pan Kendrick přikývl.

„Děkuji. Zítra se určitě vzbudím přesně,“ ujišťoval Tom Joe a sklonil se k Lady Blue, aby ji pohladil. „Měla jsi mě vzbudit,“ řekl vyčítavě. Lady Blue mu olízla ruku a zůstala těsně vedle něho. Tom Joe tam chvilku zůstal nerozhodně stát. Tak rád by věděl, co píše pan Mc Gregor ve svém dopise, ale neodvážil se na to zeptat. Zdálo se, že pan ředitel umí číst jeho myšlenky.

„Sedni si,“ vybídl ho. „Bude to ještě chvíli trvat, než půjdeme snídat. A určitě bys chtěl vědět, co píše v dopise pan Mc Gregor. Mám pravdu?“

Tom Joe přikývl. Přitáhl si židli, otočil ji a posadil se na ni obkročmo. To okoukal od Charlieho. Lady Blue si sedla na podlahu vedle něho. Pan ředitel řekl: „Pan Mc Gregor se bojí, že pes by nezvládl druhé dlouhé rozloučení s tebou. Navrhuje, abychom ji ubytovali tady někde nablízku, abys ji mohl pravidelně navštěvovat.“

„Proto jsem musel odejet už tak brzy. Abychom našli někoho, u koho by mohla Lady Blue bydlet. Dovolíte, aby tady zůstala?“

Ředitel školy se opřel o opěradlo židle. „Kdybychom našli někoho, kdo by ji k sobě vzal, dovolil bych to. Ale momentálně nevím o nikom, kdo by se chtěl ujmout sáňového psa a vzít ho k sobě domů.“

Tom Joe přemýšlel. Levou rukou drbal Lady Blue za ušima. „Možná u Henryho strýčka na farmě … Sice už mají jednoho psa, ale třeba by vzali ještě druhého,“ navrhl.

„Byla by to jedna možnost. Na farmě by měl i dostatečný výběh,“ přisvědčil pan Kendrick. „Henryho strýčka bychom se měli určitě zeptat.“ Pozoroval psa, který se opravdu vyžíval v hlazení svého páníčka. „Určitě jsi vděčný Šedému sokolovi, že ji přivedl, viď?“

„Ano, pane. Já jsem ji totiž neuvěřitelně postrádal. Zaváhal a potom pokračoval: „Šedého sokola postrádám také. Ale on nemá rád města. Nikdy by nešel na tuto školu.“

„Moje žena mně vyprávěla, že indiáni ti říkají ‚Bratr Sokolaʻ. Vy dva si asi velice dobře rozumíte, že?“

„Ano, pane, rozumíme. Jenže … Šedý sokol … není křesťan. Nevěří v Boha a v Pána Ježíše.“

„To je pro něho určitě těžké. Neboť jeho rodiče mu asi nevyprávějí nic z Bible.“

„Náčelník Černý vlk myslí, že Bible je kniha pro bělochy. Říká, že pro indiány není. Ale Šedý sokol zná docela hodně příběhů z Bible od babičky Betsy. Ale myslí si, že žádný syn náčelníka by se nechoval tak jako Pán Ježíš.“

„To Ho moc dobře nezná. Určitě ještě nepochopil, jak velice ho Pán Ježíš miluje.“

Tom Joe se kousl do rtu. „Chtěl jsem … chtěl jsem s ním o tom ještě jednou mluvit, ale nevěděl jsem, jak. A tak jsem nic neřekl.“ Ředitel přikývl. „Žel, to se nám stává často, Thomasi. Když se jedná o Pána Ježíše, jsme často zbabělí. Ale můžeš se za něho modlit. A prosit Pána Ježíše, aby ti dal ještě jednou příležitost mluvit se svým kamarádem. Ale pak bys na to měl být připravený.“

„Ano, pane. To chci.“

Zaváhal a potom vyhrkl: „Mohu se vás ještě na něco zeptat, pane?“

„Samozřejmě. Copak bys rád věděl?“

„Babička říká, že všechno, co činí Bůh, je dobré. Já jsem tomu také vždycky věřil. Ale teď vidím, že se na světě děje dost zlých věcí. Když například vezmeme Mary Lou. Bydlí v Edmontonu v sirotčinci. Její rodiče zemřeli na nějakou nemoc, když byla ještě úplně malá. Její nejlepší kamarádka nyní našla rodinu, u které může bydlet, ale Mary Lou ne. Je stále v sirotčinci a … a ona ještě nedostala žádný dárek k Vánocům. To všechno přece vůbec není dobré.“

Pan ředitel klidně naslouchal. Neodpověděl hned, ale listoval ve své Bibli. Když našel místo, které hledal, podal Bibli Tomovi. „Přečti si tento verš,“ vyzval ho.

„Jsi dobrý a prokazuješ dobro,“ četl Tom Joe. „Žalm 119, verš 68.“

„Zde je důkaz, že má tvoje babička pravdu. Tím ‚Jsi dobrýʻ je míněn Bůh, neboť v Žalmu 119 se jedná o Něho a Jeho Slovo.“

„A odkud přichází všechno smutné a špatné?“

„Na začátku, Thomasi, když Bůh stvořil svět, víš, jaké všechno bylo?“

„Ano, pane. Všechno bylo velmi dobré.“

„Úplně správně. Ale potom se stalo něco, čím se všechno změnilo. Adam a Eva zhřešili. Neposlechli Boha a jedli ze zakázaného ovoce. A od té doby jsou na světě smutné a zlé věci, od té doby je smrt a nemoc a žal. To všechno Bůh takhle neměl v plánu.“

„Ale Mary Lou přece vůbec nemůže za to, že Adam a Eva zhřešili.“

„Máš pravdu. Ale hroznou vlastností hříchu je, že se dědí dál. V každém člověku bydlí hřích, od narození. Nikdo proti tomu nic nezmůže. Každý člověk musí žít s následky hříchu, také Mary Lou. Je mi velmi líto to, co jsi mi o ní vyprávěl. Často nerozumíme tomu, proč toho někteří lidé musejí vydržet víc než jiní.“

„Někteří si myslí, že je Bůh nespravedlivý,“ řekl Tom Joe a myslel na doktora Gilberta. „Takových je, žel, hodně,“ souhlasil s ním ředitel. „Říkají: Bůh nemůže milovat lidi, když dopouští něco tak zlého. Ale tak to není. Protože Bůh vidí všechno, jak se říká, ‚shůryʻ, má plán pro každého člověka a tento plán většinou zahrnuje radostné i smutné věci.“ Ředitel školy znovu vzal svou Bibli a listoval v ní. „Tady,“ řekl, „přečti si, co je napsáno v Listu Římanům.“

„Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému. … Římanům 8,28.“

Tom Joe vzhlédl. „To je pravda,“ řekl. „Je tam napsáno: všechny věci.“
„Právě. A potom je tam napsáno: těm, kteří milují Boha. To je velmi důležité, Thomasi. Lidé, kteří se odvracejí od Boha a nechtějí s Ním nic mít, se často stanou zahořklými a zatvrzelými, když se jim vede špatně, nebo je to zlomí uvnitř. Ale u těch, kteří věří v Pána Ježíše, kteří Mu přinesou své hříchy a svůj žal, u těch může Bůh dokonce ze smutných věcí utvořit něco dobrého.“

Tom Joe přemýšlel. „Pak … je tedy nejdůležitější, … aby Mary Lou poznala Pána Ježíše.“

„Ano, Thomasi, to je to. Neboť potom bude jednou v nebi a nejpozději tehdy se promění všechno smutné v radost.“ Pan ředitel zavřel Bibli. „A teď by ses měl umýt a učesat, mladý muži. V kuchyni slyším manželku. Určitě bude hned snídaně.“

Tom Joe vstal. Šel ke dveřím, tam se ale ještě jednou otočil. „Vstáváte vždycky tak brzy a čtete si Bibli?“ zeptal se.

„Většinou ano.“

„Babička to také tak dělá.“ Tom Joe vzal Lady Blue za obojek a odešel z pracovny.

O několik hodin později se vydali pan Kendrick, Tom Joe a Lady Blue k Henryho strýčkovi. Pan ředitel přednesl svou prosbu a Henryho strýček se naklonil k psovi a hladil ho svou mozolnatou rukou po kožichu. „Je to krásný pes,“ řekl. A já bych si ho rád vzal, ale naše fena na statku, Lady, čeká na jaře mladé. A já jsem slíbil své dceři, že si určitě bude moci jedno štěně nechat. Budeme mít tedy na farmě brzy dva psy, rozumíte?“

Ano, samozřejmě. Pan Kendrick rozuměl. Omluvil se za vyrušení a všichni tři se vydali na zpáteční cestu. „Víte, koho byste se ještě mohli zeptat?“ volal za nimi farmář. „Bob Stevens shání psa. Nedávno o tom mluvil v Billově obchodě. Zeptejte se ho na to.“

Bob Stevens byl velký, silný muž a bydlel na konci Riverdale Avenue. Tom Joe vrhl kradmý pohled na dům, ve kterém bydlel „pan Brown“, Teď už tam bydlel jenom pan Simpson. „Je mi líto, ale před dvěma dny jsem si koupil psa od Taylorových,“ řekl pan Stevens a pokoušel se uklidnit štěkající kuličku ve svém náručí. „Je sice ještě malý, ale vypadá slibně. Chci ho mít jako pasteveckého psa, protože mám v plánu opatřit si několik ovcí. Ale mohli byste se zeptat Neda Kerryho, Bydlí jen o několik domů dál.“

Ned Kerry byl drobný, jemný mužík s tenkým nosem. Když spatřil Lady Blue, málem mu vypadly oči z důlků. „Takový velký pes se vůbec nehodí do našeho bytu. Moje manželka by chtěla malého psíčka na klín, váš je velký téměř jako tele.“

Tom Joe se rozhořčeně odvrátil. „Neposlouchej ho,“ šeptal Lady Blue. „Pan Kerry nemá ani potuchy o sáňových psech.“

Šel za ředitelem školy po ulici dolů. „Kam půjdeme teď?“ zeptal se.

„Domů,“ odpověděl pan Kendrick zarputile. „Dnes se už nebudeme nikoho ptát.“

Po obědě se ředitel školy uchýlil do své pracovny. Tomu panu Mc Gregorovi bych rád jasně řekl, co si o tom myslím, bouřilo to v jeho nitru. Měl přijet sám a hledat bydlení pro psa. Tom Joe a Lady Blue mu z opatrnosti raději šli z cesty. Dováděli venku ve sněhu a chlapci se ulevilo, když viděl přicházet k domu doktora s jeho černou lékařskou brašnou. „Haló, doktore Gilberte,“ volal.

„Haló, mladý příteli. Nu, jak to vypadá? Našli jste už přístřeší pro tuto půvabnou Lady?“ Sklonil se a hladil Lady Blue po krku.

Obličej Toma Joea se zakabonil. „Byli jsme u tří různých lidí. Ale nikdo ji nechtěl.“

„No, tak přijdu já se svým návrhem možná docela vhod,“ domníval se dobře naladěný doktor.

„Víte o někom, kdo by si ji vzal?“ horlivě se tázal Tom Joe. Ale potom vyhasly plamínky v jeho očích. „Pan Kendrick řekl, že dnes se už nikam nepůjde ptát.“ Doktor Gilbert se usmíval. „To si umím představit. Ale přesto mu budu vyprávět o své myšlence.“ Šel k domovním dveřím a Tom Joe za ním.

„On o tom už ale vůbec nechtěl slyšet,“ namítl opatrně. „Myslím, že se zlobí na pana Mc Gregora.“

„Určitě se to zlepší, až uslyší můj návrh,“ odpověděl doktor přesvědčeně.

„Chceš si opravdu vzít psa k sobě?“ Pan Kendrick se nechápavě díval na svého bratra. „Ano,“ odpověděl doktor Gilbert. „Přemýšlel jsem o tom. Pes by mohl spát v mém bytě a o krmení se také postarám. Přes den se ho ujmou moji domácí. Děti si již dlouho přejí psa. Výběh bude mít na pozemku kolem domu a odpoledne s ním může jít ven Tom Joe. Teď v zimě, když často chodím k pacientům pěšky, mě může Lady Blue doprovázet. Sáňovému psu vůbec neuškodí, když na mě počká venku.“

„Zní to tak, jako by sis to dobře promyslil. Ovšem brzy ráno ji budeš muset jít vyvenčit. Za téhle zimy to není zrovna příjemný zážitek.“

Doktor se usmál. „Mluvíš ze zkušenosti?“

Ředitel se podrbal na bradě. „No, dnes ráno jsem byl se psem venku. Thomas ještě spal a tak jsem si pomyslel, že to za něj jednou převezmu.“

„V budoucnu tedy budu mít tuto zábavu já,“ řekl doktor Gilbert a vstal. „Řekneme to Tomovi hned?“

V neděli večer se Lady Blue přestěhovala k doktoru Gilbertovi. Tom Joe ji tam sám dovedl a řekl: „Teď budeš bydlet tady, Lady Blue. Ale budu tě často navštěvovat. Teď zůstaň u doktora Gilberta, slyšíš? Zůstaň!“ Fena důkladně očichala svůj nový domov a potom si lehla na deku, kterou jí doktor položil na zem. Když se Tom Joe loučil, vyskočila, vrtěla ocasem a chtěla jít s ním. „Ne, Lady Blue, zůstaň tady. Zítra zase přijdu, ale ty zůstaň u doktora Gilberta!“ Ještě jednou ji pohladil. Potom řekl: „Děkuji vám, pane, že u vás může bydlet. Měl jsem strach, že se dostane k lidem, kteří na ni nebudou hodní.“

„My dva se budeme dobře snášet, viď, Lady Blue?“ Doktor Gilbert se k ní sehnul a drbal ji za ušima. „Myslíš, že já na ni budu hodný?“ ptal se Toma Joea.

„Ano, pane. Určitě. Já … teď raději půjdu. Na shledanou zítra!“ Hoch se rychle otočil, vyběhl z domu a utíkal celou cestu až ke škole.

Po večeři se doktor Gilbert usadil ve svém křesle u krbu. Lady Blue si lehla vedle něho na zem. Doktor Gilbert sáhl po Bibli, která ležela na malém stolku vedle jeho křesla. Od té doby, co o Vánocích slyšel v kostele kázání, četl si Lukášovo evangelium. Ačkoliv něco znal ještě z nedělní školy, fascinovaly ho příběhy o Ježíšovi. Lady Blue ho pozorovala a spokojeně si položila hlavu na tlapky. S lidmi, kteří četli knihy, si dobře rozuměla. Až dosud s nimi dobře vycházela.

Když Tom Joe vstoupil do společného pokoje, jeho kamarádi už tam byli. „ … a leželo tam opravdu tohleto!“ vykládal právě vítězně Robert a pyšně ukazoval zbrusu novou hokejovou výstroj. „Dostal jsem dokonce i nové brusle, i když nějaké máme i tady ve škole. Teď se může začít s hokejovým tréninkem!“

„Člověče!“ divil se Larry. „To jsi měl štěstí. Já jsem dostal nové sedlo na svého koně. A ty, Stevene?“

„Balík od mých rodičů se dvěma knížkami, notami a marcipánem. A od tetičky Mary a strýčka Carla jsem dostal nějaké oblečení.“ A pořádně si uklízel své věci do skříně.

„Nazdar, Tome Joe!“ Larry si všiml svého kamaráda, který zůstal stát ve dveřích. „Přijel jsi právě teď vlakem z Edmontonu?“

„Ne. Jsem tu už od čtvrtka. Protože … jsme museli hledat ubytování pro Lady Blue.“

Larry vykulil oči. „Lady Blue? Je tu snad tvůj pes?“

Tomovi se rozlil úsměv přes celý obličej. „Ano,“ řekl, „je tady. Doktor Gilbert dovolil, že může bydlet u něho. Tak ji budu moci každý den navštěvovat.“

„Vážně?“ Robert se divil neméně než Larry. „Ale jak se dostala do Edmontonu? Přece byla v indiánské vesnici na severu, ne?“ „No,“ řekl Tom Joe a položil svůj batoh na postel. „Je to dost dlouhá historie.“ Hlasitě a jasně zazněl gong k večeři.

„Budeš nám to vyprávět později,“ řekl Robert a už uháněl. „Já mám hlad jako vlk!“

Zpráva o Lady Blue se rychle rozšířila. Znovu a znovu musel Tom Joe vyprávět o Šedém sokolovi a jeho dobrodružné cestě. „Já bych také rád zažil dobrodružství,“ záviděl Robert. „V Den díkůvzdání jsi se Stevenem dopadl lupiče a teď tě navštívil opravdovský indián. Já jsem musel stále pomáhat tatínkovi v obchodě.“

V úterý odpoledne dovolil pan Kendrick, že může Lady Blue přijít na školní dvůr. Chlapci ji obdivovali a hladili a Lady Blue si to náležitě užívala.

„Ale od nynějška je pro ni pozemek školy tabu, rozumíš?“

Tom Joe vážně přikývl. „Ano, pane. Pojď, Lady Blue, dovedu tě zase zpátky.“ Larry a Steven ho doprovázeli. „Rychle, kdo tam bude první!“ zvolal Larry. Bez dechu doběhli k domu doktora.

„Ještě je na cestě,“ vysvětlovala jim Sadie, dcera domácího. „Ale dám na ni pozor. Také jí kartáčuji kožíšek. Včera jsi mi ukázal, jak se to dělá.“

„Dobře, Sadie, děkuji.“

Vytrvalostním během se dostali ke škole. Kdo chtěl ještě před studijní hodinou dostat chléb s marmeládou, musel si pospíšit.

O tři dny později dostal Tom Joe dva dopisy. Jeden byl od Charlieho z Edmontonu. Sedl si v tureckém sedu na postel a rychle roztrhl obálku.

Milý Tome Joe,

předevčírem se vydali pan Mc Gregor a Šedý sokol na cestu domů. Počasí ještě několik dní vydrží. Pozdravují Tě a Šedý sokol Ti vzkazuje, že máš dát Lady Blue jen k takovým lidem, kteří na ni budou hodní. Nejdřív jsem huboval, když Greg vyprávěl, že Lady Blue s Tebou odjela do Calgary. Bál jsem se, že se na Tebe asi budou zlobit. Ale teď i já věřím tomu, že to tak bylo správně. Šedý sokol Vás velice postrádal, ačkoliv to nepřiznal. V mém srubu je teď strašně ticho. Musím si na to zase zvyknout. Greg se těší na ticho v Beaver Lake, ale ve skutečnosti se mu shon docela líbil.

Slečna Andersonová si zlomila nohu. Několik dní byla v nemocnici. Teď je zase u dětí a paní Spencerová a Stacy se na krátkou dobu přestěhovaly do sirotčince, protože ona teď potřebuje pomoc. Doufám, že se dobře vede Tobě i Lady Blue.

Srdečné pozdravy

Charlie.

Tom Joe položil dopis. Představoval si Charlieho, jak sedí u hrubého dřevěného stolu ve srubu a píše. Lehátko již určitě zase odnesl do kůlny. Charlieho sice neznal tak dlouho, ale byl to jeho přítel. Opravdu dobrý přítel. Vzal druhý dopis a prohlížel si neznámý rukopis.

Thomas J. Brown, Západní střední chlapecká škola v Calgary. Víc toho na obálce nebylo napsáno. V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř se vřítil Robert. Zřídkakdy se pohyboval normálním tempem. „Tak co? Máš poštu? Od kohopak?“

„Od Charlieho z Edmontonu. A druhý dopis…“ Najednou Tomovi svitlo. „Ten bude určitě od toho muže, který za mne platí školné,“ pomyslel si. „Ten, který nechce, aby se mluvilo o jeho jménu.“

„Ano. Tak to bude. Podívej se, co ti píše ten tajemný dárce.“

Tom Joe roztrhl obálku a vyndal dopisní papír krémové barvy. Robert hvízdl mezi zuby. „Papír ušlechtilého druhu. Můj otec má v krámě také takový.“

Tom Joe rozložil dopis. Byl jen krátký:

Milý Thomasi,

mnoho díků za Tvůj dopis. Těší mě, že se Ti líbí ve škole. Čekám, že se budeš pilně učit, protože nemám v plánu vyhazovat své peníze oknem. Občas se budu informovat, jaké máš ve škole známky. Tu a tam mi napiš o svých všedních dnech ve škole.

„Mohu se podívat?“ dotíral Robert. Tom Joe přikývl. Jeho kamarád vzal dopis a přečetl si ho. „Uf, ten ale zní staromódně. A opravdu ho nepodepsal. Je to dost tajuplné, to musím říci. Ale dopisní papír byl pěkně drahý. Určitě má vodoznak.“

„Vodo … co?“

„Vodoznak.“ Robert podržel papír proti světlu. „Který je vyražený do papíru…. Podívej! Tady je! “

„Ukaž.“ Tom Joe vstal a díval se příteli přes rameno. „Tady, vidíš? Je tam kroužek a v něm jsou písmena. Počkej … ‚Mʻ, ‚Rʻ a pak…,“ Robert zamrkal. „Tady je přes to písmo, ale myslím, že další písmeno je ‚Eʻ a nakonec ‚Dʻ.“

„MR. ED,“ četl Tom Joe. „A na co to je? K čemu slouží ty vodoznaky?“

„Většinou jsou to počáteční písmena lidí, kterým patří ten dopisní papír. Nebo jejich znak nebo něco takového.“

„Aha. Tak se ten muž jmenuje možná … Michael … Richard … Everett … D … D … Dunningham,“ navrhl Tom Joe.

Robert se usmál. „Ne, je to mnohem jednodušší. Prostě rozděl písmena uprostřed. ‚MRʻ a ‚EDʻ.

„Mr … Ed!“

„Přesně tak. Budeme prostě říkat neznámému dárci Mister Ed⁴.“

Asi ve stejnou dobu přijeli pan Mc Gregor a Šedý sokol do malé osady Beaver Lake. Několik indiánských dětí jim rozčileně běželo naproti. „Kde je Lady Blue?“ divily se, když Šedý sokol seskočil ze saní. Pan Mc Gregor mu zamával a zamířil se svými psy k obchodnímu skladu. „Lady Blue je tam, kam patří,“ odpověděl Šedý sokol a šel do chaty svých rodičů. Později toho dne se vydal ke srubu babičky Betsy. Zaklepal, počkal na tiché „Dále!“ a otevřel dveře. Stará dáma seděla ve své houpací židli, přes kolena měla rozprostřenou deku a na klíně jí ležela černá kniha. „Šedý sokole! Ty ses vrátil!“ Indiánský hoch si sundal bundu a kozačky a přistoupil blíže. „Dobrý den, paní babičko,“ řekl. Bělovlasá dáma se usmála. Nikdo jiný ji takhle neoslovoval, ale Šedý sokol si to prostě nedal vzít. „Dobrý den, můj hochu. Ty jsi byl dlouho pryč. Kdepak jsi byl? A kde je Lady Blue?“

Šedý sokol se kousl do spodního rtu. „Ona … tu není. Je u Toma Joea.“
„Co to říkáš?“

„Lady Blue je u Toma Joea. Jel jsem s ní do Edmontonu k Charliemu. A potom pan Mc Gregor dovolil, že s ním může cestovat do Calgary. Má tam bydlet u lidí, kteří se o ni budou starat.“

„Ano, ale…“

„Já … já vím, že jste to nechtěla. Ale Lady Blue byla tolik smutná, proto jsem ji přesto vzal s sebou.“ Babička Betsy se na něho zadívala tak, jako by tomu nevěřila. „Ty ses vydal sám na cestu do Edmontonu?“ Mlčela a pozorně se dívala na indiánského chlapce. Nakonec řekla: „Asi bych se na tebe měla zlobit, ale čestně řečeno, vůbec se nezlobím. Když si představím, jak obrovskou radost měl Tom Joe – musíš mně všechno dopodrobna vyprávět!“

V edmontonském sirotčinci v té době pronesla paní Spencerová z dobročinného spolku tuto větu: „Klidně odpočívejte, slečno Andersonová, já se o všechno postarám.“ A tak slečna Andersonová sledovala všechno dění v sirotčinci jen z křesla ve společenské místnosti. Paní Spencerová se o ni starala výtečně. Stacy, služebná, přišla s ní. Dnes dostala za úkol prohlédnout šaty dětí a všechno, co bylo potřeba zašít, měla dát do velkého prádelního koše. Stacy tedy prohlédla skříně se šaty a našla děravé ponožky, prasklé švy a roztrhané kalhoty. Při pomyšlení na to, že to bude asi ona sama, kdo bude muset všechno spravovat, si v nitru povzdechla. Byla hotová a postavila koš na starou truhlu nahoře nad schodištěm. Zpod truhly vykukovalo něco červeného. Shýbla se a vytáhla to. „Kabátek na miminko! Jakpak se dostal pod truhlu? Tady v sirotčinci přece nejsou žádná miminka!“

Zavrtěla hlavou. Samozřejmě na kabátku chybějí dva knoflíky. Ale co, jestli bude v koši o jeden kus víc nebo méně, na tom už nesejde. Nacpala kabátek do koše a nesla koš dolů.

„Zatím postavte koš tady do prádelny,“ poradila jí paní Spencerová. „K zašívání se hned nedostaneme. A potom, prosím, běžte pomoci kuchařce. Za půl hodiny má být večeře.“

„Ano, madam,“ odpověděla Stacy poslušně, strčila koš do prádelny a šla do kuchyně.