21. 19. kapitola

eselé Vánoce!“ Tom Joe přišel příštího rána v dobré náladě do obytné místnosti. Šedý sokol šel za ním a divil se, když uviděl Charlieho a pana Mc Gregora v jejich nejlepších oblecích na neděli sedět u stolu, prostřeného k snídani. „Veselé Vánoce!“ opětovali oba jako jedněmi ústy. Sice se zdálo, že se pan Mc Gregor necítí moc dobře v nedělním obleku, ale přesto ho na sobě měl. „Nakonec jsou svátky,“ řekl s povzdechem.

„A mimo to,“ doplnil k tomu jeho přítel, „mimo to je to vždycky zábavné, překvapit lidi.“

„Jak to myslíš?“

„No, když přijdeš z divočiny, pak lidé čekají, že se budeš chovat jako nějaký lesní muž a že také tak budeš vypadat. A když si pak najednou všimnou, že to umíš i jinak, jsou překvapeni.“

„To doktor Gilbert také říká,“ poznamenal Tom Joe a sedl si na své místo. „Paní Williamsová, o které jsem vyprávěl, vypadala jako živý otazník, když mě uviděla v orchestru s houslemi.“

Šedý sokol netušil, co je to „živý otazník“ nebo „orchestr“. Od té doby, co jeho kamarád žil ve městě, používal někdy výrazy, kterým Šedý sokol nerozuměl. Ale znělo to tak, jako by se ta paní Williamsová velice divila. Indiánský hoch jedl mlčky míchaná vajíčka. Přemýšlel. Když se ho po snídani Tom Joe zeptal: „Půjdeš s Lady Blue a se mnou ven?“, zavrtěl hlavou. „Půjdu ven až později,“ řekl.

„Já s tebou ale půjdu,“ oznamoval Charlie. „Potřebuji trochu pohybu a kromě toho budu lépe vědět, jak ve sněhu zacházíš se svými nedělními šaty.“ A tak ti dva zmizeli s Lady Blue venku. Šedý sokol vzal bez říkání utěrku a utíral nádobí. Stále ještě přemýšlel. Nakonec se pan Mc Gregor zeptal: „Pročpak jsi nechtěl jít ven?“

„Protože … protože …, máte nůžky, pane?“

„Načpak je potřebuješ?“

„Můžete mi … ostříhat vlasy?“ Teď to bylo venku. Tváře mu planuly a díval se na zem.

„To víš, že mám nůžky. Když chceš, udělám to hned.“ Pan Mc Gregor dělal, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Šedému sokolovi se ulevilo. Musel si vzpřímeně sednout na židli. Přes ramena dostal ručník a pak už to šlo ráz na ráz. Podlaha kolem něho byla brzy pokrytá vlasy černými jako smůla. Šedý sokol seděl zpříma na židli. Hloubal nad tím, zda by ho teď jeho otec považoval za zrádce. Ale Šedý sokol chtěl překvapit ostatní. Například paní Spencerovou. A především Mary Lou. Ať ví, že to umí i jinak. Ať vypadá jako „živý otazník“.

Odpoledne se vypravovali v Charlieho srubu, ale také v sirotčinci na cestu do kostela. Tentokrát s nimi mohla jít i Lady Blue. Do kostela ovšem nesměla. Tom Joe její vodítko pevně přivázal k dřevěnému sloupu. „Čekej tady, Lady Blue. My zase přijdeme. Slyšela jsi? My zase přijdeme.“

V předsíni kostela se tlačily děti ze sirotčince. Oklepávaly si sníh z kozaček a sundávaly si teplé bundy. „Zase tady je ten namyšlený indián.“ Willy si pohrdavě měřil Šedého sokola. „Tedy mně se zdá hloupý. Měli bychom si ho pořádně podat.“

„Běda ti!“ zasyčela vedle něho Mary Lou. „Běda ti, jestli uděláš něco, čím ho rozzlobíš, tak potom…“

„Co potom? To už nevíš, co?“ posmíval se jí hoch.

„Potom … řeknu slečně Andersonové, že jsi tajně kouřil ve stodole!“

Willy polkl a už nic neříkal.

„Tiše, děti! Pověste si kabáty a pojďte.“ Slečna Andersonová před sebou popoháněla děti jako nějaké hejno hus.

Šedý sokol byl rád, že našli místo v poslední lavici. Mohl tak vše v klidu pozorovat, aniž by sám byl okukován. A bylo tam toho mnoho k pozorování: dřevěné lavice, plné lidí, vysoký strop v kostele, pestrá okna, svíčky … Něco takového v malé kapli v Beaver Lake neměli. Teď zazněla hudba, lidé sáhli po knížkách, které před nimi ležely na lavicích, a zpívali. Potom pojednou stál vpředu nějaký pán. Držel v ruce černou knihu a předčítal z ní. Šedý sokol tu knihu znal. Byla to Bible. A příběh, který nyní slyšel – indiánský hoch si vzpomněl, že ho babička Betsy také jednou vyprávěla. O andělovi, který přišel k Marii, o dítěti, které se narodilo a bylo položeno do jeslí. O pastýřích na poli, o jasném světle ve tmě… Šedý sokol pozorně poslouchal. Věděl dokonce jméno dítěte dřív, než ho ten pán vyslovil: Ježíš. Babička Betsy o Něm hodně vyprávěla. Nazývala Ho Pánem Ježíšem. Šedý sokol věděl, že pro ni mnoho znamenal. Tom Joe v Něho také věřil. Po kázání zazpíval sbor, potom všichni vstali k modlitbě. Když si zase sedli, ozvalo se v lavicích tiché šeptání a krátce nato šli všichni ven. Čekalo je chladné jasné zimní ovzduší. V soumraku vysvitly na nebi první hvězdy. Tom Joe odvázal vodítko Lady Blue od dřevěného sloupu. „Hodná holka. Pojď, půjdeme.“

Šedý sokol šel mlčky vedle svého kamaráda. Tom Joe si povídal s Mary Lou a s nějakým hochem. Indiánský chlapec si přál, aby se prostě mohl vrátit do Charlieho srubu. Tam by nemusel sedět u jednoho stolu s cizími lidmi a jíst z porcelánových talířů…

Když už byl v dohledu sirotčinec, uslyšel za sebou známý hlas: „To je pěkné, pane Clifforde, že také vy strávíte večer s dětmi. Pro mě, která jsem ztratila manžela a která jsem předsedkyní dobročinného spolku, se stalo samozřejmostí, že slavím Vánoce v sirotčinci.“

Ještě tohle! Teď bude muset jíst večeři s paní Spencerovou. Šedý sokol se začervenal, když si vzpomněl na včerejší návštěvu. Určitě se mu zase přihodí něco hloupého. Mary Lou se na něho tu a tam podívala. Jeho nově ostříhaných vlasů si ještě nevšimla. V předsíni kostela měl na nich kapuci a potom seděl za ní. Většina dětí běžela vpředu, aby si před večeří ještě mohla pohrát se svými dárky k Vánocům.

Když vešli do chodby, svlékli si bundy a zuli si kozačky, zeptal se Tom Joe: „Řekni mi, Mary Lou, kde je vlastně Jane? Přece to byla tvoje kamarádka.“

Dívka si sundala rukavice a narovnala se. „Ona… ona našla rodinu, u které může bydlet. Jsou to opravdu milí lidé. Bydlí teď na druhém konci města. Ona…“ Najednou vykulila oči. „Šedý sokole! Ty … ty sis ostříhal vlasy? Tom Joe se usmál. Dokonce i Šedý sokol maličko zdvihl koutek úst. Teď věděl, jak vypadá živý otazník.

„Ano,“ odpověděl krátce.

„Tedy to … to bych nečekala. Ale líbí se mi to. Teď máš rozumně ostříhané vlasy. Jak se patří na muže.“ Usmála se. „Pojďte dál. Za chvilku budeme jíst. Budou pečená kuřata s bramborovou kaší.“

Krátce poté vešel Šedý sokol váhavě do jídelny. Stoly byly ozdobeny červenými svíčkami, jedlovými větvičkami a šiškami. Vypadalo to pěkně. „Co?“ divil se Willy, který vtrhl do jídelny jako první. „Co se to děje? Copak vůbec nemáme Vánoce?“

„Jak to?“

„No tak se podívej. Ani bílý ubrus, ani sváteční nádobí.“

„Máš pravdu. Ale mně to nevadí. Plechové talíře jsou mně milejší. Aspoň se nemůže nic rozbít. Když se něco stane se svátečním nádobím, kuchařku to vždycky hrozně rozčilí.“

Všichni se udiveně posadili na svá místa. „Jsou prostřené jenom vidličky a lžíce. Žádné nože. To je legrační.“

Mary Lou se šelmovsky usmívala, neříkala však nic. Teprve po modlitbě oznámila slečna Andersonová: „Za náš trochu jinak prostřený vánoční stůl patří dík Mary Lou. Mohla si přát něco, co nic nestojí, a prosila, aby dnes mohla úplně sama prostřít a vyzdobit stůl. Vypadá to sice trochu nezvykle, ale musím říci – přesto se mi to líbí!“ Děti tleskaly. „To byl dobrý nápad, Mary Lou!“ zvolal někdo. Kuchařka přinesla dýňovou polévku a děti se do ní hladově pustily. Šedý sokol si oddechl. Jíst polévku lžící nebylo těžké. I s vidličkou uměl zacházet. Možná to ani nebude tak hrozné, jak si myslel. Po polévce přinesly dvě děti mísy s bramborovou kaší a potom talíře s kuřecím masem. Kuchařka udělala šikovné porce, které se daly dobře jíst jen vidličkou. Šedému sokolovi se nejen ulevilo, ale dokonce si večeři úplně užíval.

„Mary Lou,“ zavolala na ni jedno děvče, které sedělo šikmo na protější straně stolu. „Ty sis přece přála něco úplně jiného. Chtěla jsi jezdit na kole u přítelkyně paní Andersonové, ne?“

„Ano. Ale toto … toto se mi také líbí.“

„Ale ty ses přece vždycky chtěla svézt na kole!“

„Já… jsem si to rozmyslela jinak,“ odpověděla Mary Lou a sklonila se hlouběji nad svůj talíř.

Šedý sokol se na ni podíval. Vzpomněl si, že ještě včera odpoledne mluvila o ježdění na kole. Musela své přání změnit dost narychlo. Uprostřed kousání se zarazil. Něco ho napadlo. Vymyslela to Mary Lou kvůli němu? Uprostřed hraní karet vyběhla z místnosti. Musela si všimnout, že se necítil dobře. Změnila své přání kvůli němu? Díval se na ni. Mary Lou si toho všimla. Usmála se. „Pečené kuřátko je moje oblíbené jídlo. Nejraději ho držím při jídle jen rukou. Ale to slečna Andersonová o Vánocích přece jen nechtěla dovolit. Šedý sokol spolkl sousto. A najednou se přistihl, že se také usmívá. „S vidličkou to také dobře chutná,“ řekl. „Dokonce velmi dobře.“

Po večeři šli všichni do společenské místnosti. V krbu plápolal oheň. Na velkém stole uprostřed místnosti ležely pastelky, panenky, knížky a stolní hry – jedno přes druhé. Na podlaze si hrál malý hoch s železniční dráhou ze dřeva. Že byla opotřebovaná a že se skládala jen z jedné lokomotivy a jednoho vagónku, to mu nevadilo. Slečna Andersonová, pan Mc Gregor, Charlie a paní Spencerová se posadili do ošoupaných křesel, rozestavěných před krbem.

„Koukej, sedí si vedle něho,“ šeptala Mary Lou Tomovi do ucha.

„Co?“

„To je jedno. Vysvětlím ti to později.“ Mary Lou se otočila k malému chlapci, který jí ukazoval svou hračku. Fanny, malý žluťásek, hopsala přímo k Šedému sokolovi. Svůj vánoční dárek, domino, držela pevně pod paží. „Dnes se už nedíváš tak zamračeně jako včera. Zahraješ si teď se mnou?“

Tom Joe zase musel myslet na Annabelle, jak trávila Vánoce ona? Kdo asi s ní hrál domino? Zdalipak se k tomu nechal přemluvit její strýček? Pojednou zatoužil, aby tu byli pan ředitel, jeho manželka, doktor Gilbert a Annabelle.

„Tak řekni, budeš se mnou hrát domino?“ Fanny zatahala indiánského hocha za rukáv.

Šedý sokol vrhl na Toma Joea bezmocný pohled.

„Ukážeme mu, jak se to hraje,“ navrhl Tom Joe. Fanny spokojeně přikývla. Tak se stalo, že krátce nato Šedý sokol, náčelníkův syn z Beaver Lake ležel na břiše na koberci a hrál domino s blonďatou holčičkou. Jen doufal, že se to jeho otec nikdy nedozví.

Oba byli tak zabraní do hry, že si vůbec nevšimli, jak se k nim přidružila Mary Lou. „Povídají si dost dlouho, nezdá se ti?“ šuškala Tomovi.

„Kdo?“

„No, paní Spencerová a Charlie. Dnes v kostele jsem potkala Stacy. Víš, to je služka paní Spencerové. Říkala, že to je pravda, že jí Charlie donesl domů tašku s nákupem. Sama to viděla. Jako poděkování mu za to paní Spencerová dala sklenici švestkového kompotu a pozvala ho na čaj. To je pěkně podezřelé, nemyslíš?“

„Jak to, podezřelé? Bylo to přece milé.“

„Tedy, mně se zdá, že to bylo víc než milé. Určitě má nějaké úmysly.“

„Úmysly?“

„No, určitě si ho chce vzít!“

„Vzít?“ Tom Joe se díval na Mary Lou ohromeně.

„Paní Spencerová si chce vzít Charlieho?“

„Pst! Ne tak nahlas. Nemusí to hned každý slyšet,“ krotila ho Mary Lou.

„Ale… neprobíhá to při sňatku normálně jinak?“

„Jasně, normálně se dvoří on jí. Tak se tomu myslím říká. Ale mnoho mužů je prostě ostýchavých. Možná mu chce trochu pomoci, aby se rozhoupal.“

Tom Joe vrhl pohled na skupinku u krbu. „No, nevím,“ řekl pochybovačně.

„Tedy, mně by se to zdálo strašně romantické, kdyby k tomu došlo. Tobě ne?“

„Ne. Mně by se to zdálo spíš hloupé. V Charlieho chatě by to potom určitě už nebylo tak útulné. Stejně nevěřím tomu, že k tomu dojde.“

Na obličeji Mary Lou se rozhostil vědoucí úsměv. „Počkáme,“ řekla.

Bylo už pozdě, když se Charlie, pan Mc Gregor, oba chlapci a Lady Blue vydali na cestu domů. Venku bylo ticho a mrazivo. Matně žlutý půlměsíc na obloze jim trochu svítil na cestu. Mlčky a s námahou kráčeli sněhem. Tom Joe myslel na babičku Betsy. Jí by se líbil čilý ruch v sirotčinci. Zdalipak ji chodí navštěvovat Kirbyovi? „Je dobře, že s ní vždycky jsi, Pane Ježíši,“ modlil se tiše. „Děkuji, že ji nikdy nenecháš samotnou.“

Ve srubu byla velká zima. Charlie hned roznítil oheň a doširoka otevřel dveře do ložnice. „Abyste tam také měli trochu teplo,“ řekl. „A teď se půjde spát.“

Šedý sokol si sundal kožešinovou bundu a kozačky a zamířil do ložnice. Tom Joe šel za ním, ale ve dveřích se ještě jednou otočil.

„Ty, Charlie, chce si tě paní Spencerová opravdu vzít?“

„Co … cože?“ Charlie, který seděl na bobku před krbem, upustil leknutím pohrabáč. „Jak jsi na to přišel, chlapče?“

„Říkala to Mary Lou. Myslí si, že paní Spencerová má určitě nějaké úmysly.“

Pan Mc Gregor se usmíval na celé kolo. Charlie sáhl po pohrabáči a pověsil ho na věšáček u krbu. Narovnal se a dal si obě ruce v bok.

„Můžeš vyřídit té mladé dámě, že já v žádném případě nemám žádné úmysly. Nevezmu si ani paní Spencerovou ani nikoho jiného. To by mi tak ještě chybělo, aby tady po srubu ustavičně pobíhala nějaká žena s koštětem.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, hochu, z toho nic nebude.“

Tom Joe se s úlevou usmál. „To je dobře,“ řekl a zmizel v ložnici. Charlie tam ještě chvíli tak stál. Nakonec se podrbal na hlavě a těžce dosedl na židli. „Myslíš, … že ta Spencerová má opravdu nějaké úmysly?“ zeptal se svého přítele.

„Při její odvaze by se to dalo čekat.“

„Já bych její pozvání přece vůbec nepřijal, kdybych věděl, že…“

Charlie přerušil větu a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Možná bude dobře, když se jí pro nejbližší dobu vyhnu. Jinak mi ještě nakonec dá nabídku k sňatku.“

Vedle v ložnici mezitím ležel Šedý sokol v posteli a nespal. Zase tu bylo něco, o čem musel přemýšlet. Byla to večeře v sirotčinci bez svátečního nádobí, ačkoli ho jinak o Vánocích používali. Dobré jídlo mu chutnalo a mohl za to být vděčný Mary Lou. Za to by jí prominul i to, že řekla: „Vypadáš jako děvče.“ Kromě toho teď už v jejích očích vůbec tak nevypadal. Teď máš rozumně ostříhané vlasy, jak se patří na muže. To už znělo lépe. A potom byl v kostele. V kostele mnohem větším než kaple v Beaver Lake. V té byl také teprve jednou, a to tehdy, když se tam před mnoha lety loučili s rodinou Sullivanovou. Sullivanovi – copak asi dělají? Šedý sokol si ještě dobře vzpomínal na vousatého trappera, jeho přátelskou manželku, na obě děvčata a malého Johna. Zdalipak si tu a tam ještě vzpomněli na Beaver Lake? Při loučení se Sullivanovými se ovšem nesešlo tolik lidí jako dnes v kostele v Edmontonu. Šedý sokol znovu přemýšlel o příběhu, který pan farář přečetl. Věděl ještě od babičky Betsy, jak to bylo dál s Ježíšem: Jako dospělý uzdravil mnoho lidí a vyprávěl jim o Bohu. To se však většině lidí nelíbilo. Tolik Ho nenáviděli, že Ho nakonec dokonce zabili. Šedý sokol se ve tmě zamračil. Babička Betsy říkala, že Ježíš je Boží Syn. Jinými slovy: Syn nejvyššího náčelníka, jaký vůbec existuje. Proč jen se sebou nechal nakládat tak znevažujícím způsobem? Proč se nebránil, když Ho přišli zajmout? Babička mluvila o lásce, ale s tím Šedý sokol nebyl srozuměn. Náčelník byl náčelník, Jemu a Jeho Synu náležel respekt. Kdo se tak nechoval, měl nést následky. Ne, Šedý sokol tohoto Ježíše nechápal. Podle jeho názoru se měl syn náčelníka chovat jinak. Já bych se nenechal takhle jednoduše zajmout. Určitě bych bojoval. S touto myšlenkou usnul.

Zbytek svátků proběhl přesně tak, jak si to Tom Joe představoval. Podnikli výlety se sáňovým spřežením pana Mc Gregora, chodili krajinou na sněžnicích a dováděli s Lady Blue venku. Charlie je učil vyřezávat, poslední den v roce pekli nad ohněm popcorn a pan Mc Gregor vyprávěl, jak před mnoha lety plul na lodi ze Skotska do Ameriky. Když oba chlapci o dva dny později ještě jednou navštívili sirotčinec, byl to Tom Joe, který vzal Mary Lou stranou. Sedl si na schodišti na nejvyšší schod a zády se opřel o zeď. „Nic z toho nebude,“ řekl.

„Z čeho nic nebude?“ Mary Lou se na něho pátravě podívala a sedla si na vyřezávanou truhlu, která stála v chodbě nahoře nad schody.

„Z toho s paní Spencerovou a Charliem. On si ji nechce vzít. Ptal jsem se ho.“

„Co? Ty ses ho ptal?“

„Ptal jsem se Charlieho. Říkal, že on v žádném případě nemá žádné úmysly.“

„Ale … přece s ním o tom nemůžeš takhle jednoduše mluvit. To se přece nedělá!“

„Jak to? My o tom přece také mluvíme.“

„To je ale něco jiného. S dotyčnými se o tom nemluví. Už ti nikdy nebudu nic říkat, Tome Joe.“

Hoch se na ni díval nechápavě. „Ale teď přesně víme, na čem jsme. Není to dobře?“

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne, není. Mnoho věcí je napínavějších, když se přesně nevědí. Ale – copak říkal Charlie?“

„No, že on si ji nevezme. Že tam nechce nikoho, kdo by stále pobíhal po srubu s koštětem.“

Mary Lou vzdychla. „Teď už to opravdu není romantické. Přesněji řečeno je to vrchol neromantiky.“

„Možná … bys neměla myslet na takové věci,“ navrhl Tom Joe. „Farář a slečna Andersonová se přece také ještě nevzali.“

„Ani se nikdy nevezmou,“ odpověděla zamračeně Mary Lou. „Farář se totiž před dvěma týdny zasnoubil se Stacinou sestřenicí. Asi bych opravdu měla přemýšlet o jiných věcech.“

Toho večera se Tom Joe uvelebil s Lady Blue před krbem. Zahloubaný do knihy, ležel na břiše na zemi, o levou ruku si opíral bradu a pravou rukou hladil fenu po husté srsti. Hlazení přerušil jen tehdy, když musel obrátit stránku. Charlie a Šedý sokol se usadili u stolu a tužkou kreslili návrh pro další vyřezávání. Pan Mc Gregor seděl s novinami v křesle. Najednou se podíval přes okraj novin a řekl: „Dnes jsem ti obstaral jízdenku, Tome Joe. Pojedeš ve čtvrtek poledním vlakem zpátky do Calgary.“

Chlapec se na něho podíval. Polkl. „Už ve čtvrtek? Ale škola přece začíná až v pondělí!“

„Ano, já vím. Ale myslím, že to v tomto případě bude takhle lepší.“

„Většina hochů přijede určitě teprve v neděli večer.“

„To je možné. Ale ty pojedeš už ve čtvrtek.“ Znělo to jako definitivní a ujednané. Tom Joe zase polkl.

„Ano, pane,“ řekl a přitiskl obličej do kožichu Lady Blue. Čtvrtek bude už pozítří…

Také Charlie byl překvapený z rozhodnutí pana Mc Gregora. Ale protože se jeho přítel podílel na placení výdajů za jízdenku Toma Joea a zaplatil ji, neříkal nic. Kromě toho znal Greg hocha déle. Asi pro to má své důvody.

O dva dny později dva muži, dva chlapci a pes zase s námahou kráčeli sněhem směrem k Edmontonu. Tom Joe zůstal trochu pozadu.

„Šedý sokole?“

„Copak?“

„Děkuji, že jsi přišel s Lady Blue. Jsi … jsi opravdu dobrý kamarád. Nejodvážnější, jakého znám.“

Indiánský hoch se díval na zem a špičkou kozačky kreslil do sněhu jakýsi vzor. Neříkal nic.

„Dávej dobrý pozor na Lady Blue, až se budete vracet zpátky. Určitě bude hrozně smutná. A dej babičce ode mě tenhle dopis.“ Tom Joe vytáhl z kapsy u bundy složený list papíru a podal ho kamarádovi. Ten ho vzal a zastrčil ho do své kapsy. Pomalu šli dál.

„Chtěl jsi v Calgary hledat svého otce,“ řekl. „Nebo nějakého jiného příbuzného. Našel jsi někoho?“

„Ne. Jednou jsem se seznámil s panem Brownem, ale potom se ukázalo, že se mnou není příbuzný.“

„Proč … se s námi nevrátíš do Beaver Lake?“ vyhrkl indiánský hoch. „Chci, aby ses vrátil. Mohli bychom na jaře pozorovat vlčici a byl bys u babičky Betsy a Lady Blue.

Tom Joe se kousl do spodního rtu. To, co řekl Šedý sokol, znělo tak lákavě. A bylo by to tak jednoduché. Ale nebylo to to, co si pro něho přála babička. Ta chtěla, aby se něco naučil a aby se vyznal ve světě bílých. A potom tam byli také jeho noví přátelé: Larry, Steven, Robert, Mac a Henry. Byli tam doktor Gilbert, Annabelle, ředitel školy a jeho manželka. Ty všechny Tom Joe už nechtěl postrádat. Proč jenom musejí být loučení tak těžká?

„Musím zpátky,“ řekl tiše. „Sám sobě jsem slíbil, že se tam vrátím. Babička by to chtěla také. Škoda, že se mnou nepojedeš do Calgary. Mohl by ses seznámit s ostatními chlapci a s panem Kendrickem. Myslím, že bys ho měl rád.“
Šedý sokol energicky zavrtěl hlavou. „Nikdy bych nešel do takové školy. Nemám rád města. Půjdu zpátky do Beaver Lake.“

Tom Joe přikývl. Svého kamaráda dobře chápal. Sundal si rukavici a sáhl do pravé kapsy u kalhot. „Podívej,“ řekl a vyndal malou, ze dřeva vyřezávanou kánoi. „Tu jsem vyhrál při soutěži v plavbě kánoí na pikniku nedělní školy.“ Šedý sokol se na něj nechápavě díval. Co byl piknik nedělní školy? A odkdy se mohlo něco vyhrát při plavbě v kánoi? Tom Joe mu krátce vyprávěl celou příhodu. „Pan Kendrick a já jsme prostě dělali, jako bychom byli otec a syn. A potom jsme vyhráli,“ řekl nakonec. Šedý sokol se kratičce usmál. „To bylo dobře,“ odpověděl. Tom Joe pečlivě schoval malou kánoi zase do kapsy kalhot. „Ano,“ řekl, „to bylo opravdu dobře.“

Svižně kráčeli dál, až zase dohonili oba muže. Když došli k sirotčinci, zeptal se: „Mohu jim ještě jednou krátce říci na shledanou, pane Mc Gregore?“

Starší pán obřadně vyndal kapesní hodinky a pak přikývl. „Máme ještě dost času. Možná bychom se všichni měli krátce ohřát. Je pořádná zima a na nádraží bude průvan.“ Děti v sirotčinci měly z návštěvy radost. Slečna Andersonová je pozvala do společenské místnosti, kde oheň v krbu vydával příjemné teplo. Mary Lou dala Tomovi znamení a vytratila se z místnosti. Hoch šel o minutu později za ní. „Copak je?“ zeptal se.

Mary Lou ho vedla po schodech nahoru. Chtěl jsi mi přece něco ukázat. Chtěl jsi už v létě, ale potom jsi na to zapomněl. Máš to u sebe?“

„Copak?“

„No, ten kabátek pro miminko, na kterém je vyšité tvé jméno. Já bych ho strašně ráda viděla.“

„Ano, ten mám v batohu. Ale musíme si pospíšit.“

Tom Joe seběhl po schodech dolů. Jeho batoh stál na chodbě. Musel vyndat proviant, aby se dostal k malému červenému kabátku, který byl úplně dole.

„Tady je.“ Nacpal zase raneček s jídlem do batohu. Potom běžel nahoru. Mary Lou seděla plná očekávání na vyřezávané truhle. Opatrně vzala do ruky ten maličký kousek oblečení. Na límečku bylo ozdobnými písmeny vyšité jméno: Thomas Joseph Brown. „Je to tak maličké a roztomilé. Určitě to vyšívala sama tvoje maminka.“ Kousla se do rtu. „Přála bych si mít také takovou vzpomínku. Ale moje…“ Dál se nedostala.

„Mary Lou! Mary Lou, rychle sem pojď!“ Dupot kroků stoupajících po schodišti se nesl až k nim.

„To je Willy,“ šeptla Mary Lou a rychle zastrčila kabátek pod truhlu.

„Slečna Andersonová v kuchyni upadla,“ vyhrkl Willy bez dechu. „Kuchařka tě volá, že máš rychle přijít!“ A chlapec už zase utíkal dolů, v patách za ním běželi Mary Lou a Tom Joe.

Slečna Andersonová chtěla svým hostům nabídnout něco k pití a proto šla do kuchyně. Přitom ale uklouzla po vlhkém místě na podlaze a upadla. Její levé koleno bylo nějak podivně vytočené. Když přišla Mary Lou a Tom Joe dolů, pan Mc Gregor a Charlie jí právě pomáhali vstát a posadili ji opatrně na židli. Na chodbě vyděšeně stály děti a chtěly aspoň zahlédnout slečnu Andersonovou. Kuchařka si proklestila cestu houfem dětí, zatleskala a řekla: „Děti, všechny vás prosím, teď mne dobře poslouchejte. Slečna Andersonová uklouzla a poranila se. Prosím vás, jděte do společenské místnosti a hrejte si tam, dokud nebudeme přesně vědět, na čem jsme. Mary Lou se o vás zatím postará, viď, Mary Lou?“ Dívka přikývla. „To je moc dobře. Tak teď, prosím, udělejte místo a běžte nahoru do společenské místnosti.“ Počkala, až děti odešly a potom udílela další rozkazy. „Willy, ty doběhni k paní Spencerové a popros ji, aby sem přišla. Pane Clifforde, byl byste tak hodný a přivedl lékaře? Vy, pane Mc Gregore, prosím, přineste ze společenské místnosti jedno křeslo, aby to měla slečna Andersonová trochu pohodlnější.“ S těmito slovy se otočila a odešla do kuchyně k ubohé slečně Andersonové. Charlie si navlékl bundu a pokynul Tomovi, aby k němu šel. „Musím jít pro doktora, hochu. Pan Mc Gregor a Šedý sokol tě doprovodí k vlaku. Bylo to pěkné, že jsi u mne byl.“ Tom Joe polkl. „Děkuji, že jsem mohl přijet, Charlie. Děkuji, že jsi mi zaplatil jízdenku. A že jsi se mnou vyřezával. Tak pěkné vánoční prázdniny jako já určitě nikdo neměl.“

„To jsi ale nenáročný, chlapče. Moc jsem ti toho nemohl nabídnout. Napiš mi z Calgary, ano?“ Tom Joe přikývl. Díval se za Charliem, který rychle odcházel pro lékaře.

Pan Mc Gregor s pomocí Šedého sokola přinesl do kuchyně křeslo. Společně s kuchařkou pomohl slečně Andersonové sednout si do něho. Pan Mc Gregor se na ni podíval a řekl: Je mi ze srdce líto, že se to stalo, madam. Rád bych tu ještě zůstal, ale hoch musí na nádraží, víte? Vlak odjíždí za deset minut.“ Vedoucí sirotčince mdle přikývla. Kuchařka řekla: „Samozřejmě, musíte doprovodit chlapce k vlaku. Stejně teď nemůžeme nic víc dělat. Teprve až přijde lékař, dozvíme se víc. Klidně běžte.“

Tom Joe s Lady Blue po boku, Šedý sokol a pan Mc Gregor dorazili na nádraží na poslední minutu. „Tady, hochu, jsou tvoje jízdenky.“ Majitel obchodního skladu podával Tomovi dva podlouhlé lístky.

„Dva?“ divil se chlapec. „Já přece potřebuji jen jeden lístek.“

„Jeden pro tebe a jeden pro Lady Blue. Informoval jsem se. Psi mohou také cestovat dráhou. Jenom musejí do jiného vagónu. Nejlépe, když se zrovna zeptáme průvodčího.“

„Ano, ale …,“ začal Tom Joe. Šedý sokol, který byl do plánu zasvěcen, se usmíval. Výraz obličeje jeho kamaráda silně připomínal „živý otazník“.

„Ale psi jsou přece ve škole zakázaní,“ pokračoval Tom Joe zmateně. „Lady Blue se mnou přece vůbec nemůže.“

Pan Mc Gregor nedbal na jeho námitku. „Pojď, hochu, pospěš si.“ Zamířil k muži v modré uniformě. „Pane průvodčí, ten hoch a pes pojedou do Calgary. Tady jsou jízdenky. Kam dáme psa?“

Průvodčí se podíval na jízdenky. „Tamhle do posledního vagónu,“ řekl. „Pojďte se mnou.“ Vedl je až na konec vlaku. „Tady pes zůstane během jízdy. Nejlepší bude, když ho přivážeš. V Calgary si ho tady můžeš vyzvednout. Ale pospěš si, za chvilku vyjíždíme.“ Stále ještě pořádně překvapený Tom Joe poslechl. „Zůstaň pěkně tady, Lady Blue. Já také pojedu, ale v jiném vagóně. Zůstaň tady, slyšíš?“

„Dělej, dělej, hochu, ať se dostaneš na své místo,“ pobízel ho průvodčí. Tom Joe seskočil na nástupiště. Pan Mc Gregor mu podal zavazadlo a bílou obálku. „Tady, chlapče, jsem napsal dopis tvému řediteli školy a vysvětlil jsem mu celou věc s Lady Blue. Po tom, co jsi nám o něm vyprávěl, se zdá, že je celkem rozumný. Ukaž mu dopis hned, jak přijedeš. Však on to dovolí, aby pes zůstal v tvé blízkosti.“

Tom Joe mohl jen přikývnout. „Děkuji,“ řekl jen. „Na shledanou, pane Mc Gregore, měj se dobře, Šedý sokole.“

„Pospíchej, mladý muži!“ volal na něho průvodčí.

„Už jdu!“ Tom Joe vzal hnědý kožený kufr a svůj batoh a spěšně vyšplhal po schůdcích do vlaku. Průvodčí za ním zavřel dveře. Tom Joe odložil zavazadla, klekl si na jedno sedadlo a stáhl dolů okénko. Z lokomotivy vystupovala pára a syčela, vlak se rachotivě dal do pohybu. Tom se vyklonil z okna. „Pane Mc Gregore, snažil se voláním přehlušit hluk, „a co mám dělat, když řekne ‚neʻ?“

V pěkném velkém domě v Montrealu seděl pan Johnson v obývacím pokoji u svého psacího stolu. Byl jasný zimní den a slunce poslalo do pokoje několik nesmělých paprsků. Rámy obrazů zářily, jako by byly ze zlata. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel komorník.

„Volal jste, pane?“

„Ano, Brooke. Hledám dopisní papír.“

„Leží v horní zásuvce, jako vždy, pane.“

Starý pán se zamračil. „To vím také, Brooke. Já ale nehledám svůj dopisní papír, nýbrž mé zemřelé manželky.“

„Je uložen s jejími ostatními věcmi v jedné truhle v modrém salonu, pane.“

„Tak ho, prosím, přineste. Počkám.“

Komorník se krátce uklonil a opustil pokoj. Pan Johnson vstal a procházel se po pokoji sem tam. Tu a tam pohlédl na některé obrazy na stěně, až se nakonec zastavil před fotografií, která visela na zdi nad komodou malá a nenápadná, v prostém dřevěném rámečku. Byl to portrét hezké mladé ženy. Když se ozvalo zaklepání na dveře, trhl sebou. Bylo to, jako by byl nachytán při něčem nedovoleném. Rychle se otočil.

„Našel jste to, Brooke?“

„Ano, pane. Tady to je.“ Komorník položil na psací stůl nízkou krabici.

„Moc vám děkuji.“

Když komorník odešel, přistoupil pan Johnson k psacímu stolu. Posadil se a opatrně otevřel tmavě zelenou krabici z pevného kartonu. Obsahovala štos dopisních papírů krémově bílé barvy. Slabě voněly po konvalinkách. Vyndal jeden dopisní papír, krabici odsunul stranou a sáhl po násadce na pero. Zaváhal. Ale pak zašeptal sám pro sebe: „Odpovím mu. Alespoň tentokrát.“ Rozhodnut namočil pero do kalamáře a psal. Když skončil, adresoval dopis na Thomase Josepha Browna, žáka Západní střední chlapecké školy v Calgary.