20. 18. kapitola

půl hodiny později seděl Šedý sokol, zabalený v dekách, v tureckém sedu na medvědí kožešině před krbem. V rukou držel číši horkého sladkého čaje. Charlie stál u sporáku a tvořil večeři, jak sám říkal. Tom Joe a Lady Blue seděli také na zemi a pan Mc Gregor zase usedl do svého křesla. Venku skučela sněhová bouře. Šedý sokol vyprávěl o své cestě na saních. Popisoval ji tak povrchně, jak jen bylo možné, například o vlcích se nejdřív ani nezmínil. Byl totiž přesvědčen, že pan Mc Gregor by jeho dobrodružství nazval nejpozději v tomto bodě lehkomyslností. Až do této chvíle majitel skladu sotva něco řekl. Zprávě Šedého sokola naslouchal se staženým obočím, ale nepřerušoval ho.

„Jídlo je hotové!“ oznamoval Charlie. Indiánský hoch si tajně oddechl. Toto přerušení mu přišlo právě vhod.

Když se Charlie před jídlem modlil, děkoval Bohu také za to, že sem Šedého sokola bezpečně dovedl. Mladý indián se zamračil. Bůh? Chránil ho, i když s Ním nechtěl nic mít? Charlie rozdělil na talíře pečenou rybu a fazole. Šedý sokol hltavě jedl. Dnes ráno snědl jen kousek suchého chleba a nějaké suchary ze zásob, které byly ve Wilsonově srubu. A v poledne zbytek pemikanu, který ještě měl v kapse bundy. Když utišil největší hlad, řekl Tom Joe: „Až přestane sněhová bouře, mohli bychom se zítra trochu projet na saních s Lady Blue.“

Šedý sokol se rozpačitě díval na svůj talíř. „To … to nejde. Sáně jsem … nechal u Wilsonova srubu.“

„Šel jsi odtamtud dál pěšky? Pročpak?“

„Já … no… sáně uvízly v jednom keři. Narazil jsem do nějakého kamene a sáně se převrhly a já … já jsem je nedokázal vyprostit.“

„Aha. No, to nevadí. Možná bychom tam mohli zajet se sáňovým spřežením pana Gregora a přivézt je.“

Starší muž jen něco zabručel. Teprve když měl prázdný talíř, zeptal se mimochodem Šedého sokola: „A cestou jsi neviděl žádné vlky?“

Chlapec polkl. Jeho odpověď zněla váhavě: „Ale ano, pane. Včera ano.“

Pan Mc Gregor přikývl. „Ke mě byli také pořádně dotěrní. Nakonec jsem na ně musel několikrát vystřelit z brokovnice. Jak ses jich zbavil ty?“

„Já a Lady Blue, tedy my … my jsme byli ve Wilsonově chatě. Tam nám nemohli nic udělat.“

„A předtím tě nepotkali?“

Šedému sokolovi se zdálo, že je v Charlieho chatě najednou příliš horko. „Ano, pane. Slyšel jsem je už ráno. A v poledne jsem je poprvé uviděl.“

„Pak tedy šli za vámi?“

„Ano, pane.“ Šedý sokol se kousl do rtu. Teď už mohl vyprávět zrovna celou pravdu. Pan Mc Gregor by ho beztak nenechal na pokoji. „Vlci, byli dva, šli nejdřív za námi s odstupem, ale potom, večer, přišli úplně blízko. Já … já jsem po nich hodil kus ohořelého dřeva a pak jsem zase zapřáhl Lady Blue a jeli jsme dál.

„Potmě?“

„Ano. Chtěl jsem se dostat do Wilsonovy chaty. Nevěděl jsem, … co jiného bych měl udělat. Hodil jsem jim trochu krmení pro Lady Blue a tím jsem získal malý náskok. Ale krátce před chatou nás zase doháněli a potom…“

„Potom jsi narazil do kamene a sáně se převrátily.“

Šedý sokol přikývl. „Ano, pane. Vlci se vrhli na proviant a já a Lady Blue jsme přenocovali ve Wilsonově srubu. A ráno byli potom vlci pryč.“

„Hochu, hochu,“ bručel Charlie. „To bych nechtěl zažít. Jeden sáňový pes, dva hladoví vlci a žádná zbraň. Mezi zvířaty mohlo dojít k pořádnému boji.“

Tom Joe napjatě naslouchal vyprávění svého kamaráda. „Ty jsi opravdu odvážný, Šedý sokole,“ řekl uznale.

Tento názor s ním pan Mc Gregor zřejmě nesdílel. Obočí se mu povážlivě stahovalo, ale právě v tu chvíli řekl Charlie: „Hlavně, že jsi sem ve zdraví dojel, chlapče. A teď bude ještě zákusek!“

Když se druhý den ráno Šedý sokol vzbudil, ležel na odřené pohovce v Charlieho obývacím pokoji. Byl přikrytý několika dekami, takže mu dalo práci vyprostit se z nich.

„Dobré ráno, hochu!“ pozdravil ho Charlie. Stál u sporáku a zdálo se, že na něm ohřívá ve velkém hrnci mnoho vody, neboť z něho hojně vystupovala pára. „No, tak ses vyspal?“

Chlapec přikývl: „Ano, pane. Ale jak … jak…“

„Chtěl bys vědět, jak ses dostal do postele? Usnul jsi nám prostě u stolu. Ani jsi nedojedl kompot. Pan Mc Gregor tě položil tady na svoji postel. Tvrdil, že může zrovna tak dobře spát na medvědí kožešině u krbu. On a Tom Joe jsou již na cestě se sáňovým psím spřežením.“

Šedý sokol se kousl do spodního rtu. To se tedy před panem Mc Gregorem už úplně ztrapnil. Nejdřív doklopýtal do jeho náruče a potom ho pan Mc Gregor musel jako nějaké nemluvně donést do postele. Charlie přerušil jeho smutné myšlenky. „Dříve než budeš snídat, by ses mohl vykoupat. Už jsem do místnosti přinesl vanu. A voda je teď také horká.

„Kou … koupat?“ koktal Šedý sokol.

„Ano, koupat. Dnes odpoledne jsme pozváni k paní Spencerové do města. A zítra jsou přece Vánoce, pokud jsi to nezapomněl.“

„Ale já…“

„Žádné ‚aleʻ. O Vánocích se koupeme. To je pravidlo v tomto domě a musíš se podle něho řídit.“

„Je to napsáno v černé knize?“ zeptal se zasmušile Šedý sokol a vyhrabával se zpod hromady dek.

Charlie se usmál. „Myslel jsi Bibli? Ne, tam to není napsáno. To je moje vlastní pravidlo.“ Nalil do pozinkované vany horkou a studenou vodu. Na židli leželo mýdlo a ručník.

„No, tak bys mohl jít. Zatáhnu tady závěs, aby tě nic nerušilo.“

Šedý sokol věděl, co je koupání. V létě se koupal v Bobřím jezeře nebo v potoce. Ale nekoupal se v zimě a už vůbec ne v takové legrační vaně. Jenže Charlie, jak se zdálo, se ani trochu nezajímal o jeho názory.

„Svlékni se a vlez do vany!“ zazněl Charlieho rozkaz z druhé strany za závěsem. Šedý sokol poslechl. Se ztuhlýma nohama lezl do pozinkované vany. Voda mu sahala právě pod kolena. Jak se měl koupat?

„Posaď se!“

Se smrtelným opovržením uposlechl Šedý sokol Charlieho pokynu. Ale vůbec to nebylo tak špatné, jak si myslel. Voda byla příjemně teplá.

„Ponoř se!“ přišel další povel. „Musíš si namočit i vlasy.“

Šedý sokol zadržel dech a ponořil hlavu pod vodu. S prskáním ji zase vynořil.

„Teď se namydli. Od hlavy až k patě!“

S očima plnýma vody hmatal Šedý sokol po mýdle. Nahmatal ho a nasměroval do vany. Téměř by mu vyklouzlo z ruky. Poslušně se namydlil. Mýdlo pálilo v očích.

„Hotovo?“

„Nno,“ procedil skrz zuby. Teď měl mýdlovou pěnu i v ústech. Měla divně mazlavou chuť.

„Teď ti naliji na hlavu vodu, aby se spláchla pěna.“

Charlie přistoupil k vaně s kbelíkem a vylil na Šedého sokola proud vody. Hoch kašlal a plival, až přišla další sprcha. Když zase mohl dýchat, Charlie už zmizel za závěsem a udílel další rozkaz: „Vylez z vody a osuš se do ručníku. Pak se oblékni. Čisté oblečení jsem ti pověsil přes opěradlo židle.“

Sotva vylezl z vany, roztřásl se zimou. Rychle se zabalil do ručníku. „Ale… to vůbec není moje oblečení,“ odvážil se protestovat, když uviděl šatstvo na židli.

„Já vím. Našel jsem ti něco z Tomových věcí. O Vánocích člověk nemůže chodit jako lesní muž. A dnes odpoledne jsme pozvaní k paní Spencerové. Ona je docela ťuťuňuňu.“

Šedý sokol si připadal jako jiný člověk, když vklouzl do kalhot z látky a měkké flanelové košile.

„No vida, jako z cukru,“ konstatoval spokojeně Charlie, když hoch vyšel zpoza závěsu. „Teď už ti chybí jenom pěkně ostříhané vlasy. Co bys tomu řekl?“

„Ne!“ V tmavých očích Šedého sokola se zablesklo rozhodností. „Nenechám si stříhat své vlasy!“

Charlie omluvně zvedl obě ruce. „Dobrá, hochu. To byl jen návrh. A teď je čas, aby ses nasnídal.“

Brzy po obědě vyklouzly z Charlieho chaty čtyři nabalené postavy a pěšky se vydaly na cestu k Edmontonu. Vpředu šli Charlie a pan Mc Gregor, Tom Joe a Šedý sokol je následovali. Lady Blue za nimi vyla z chaty. „Mohli bychom jít já a Šedý sokol na návštěvu do sirotčince, zatímco vy půjdete k paní Spencerové?“ žadonil Tom Joe. Charlie se zastavil a otočil se k němu. „To nepřipadá v úvahu. Výslovně pozvala i mé hosty. Bylo by nezdvořilé, kdybyste nepřišli.“

„Ale my ji přece vůbec neznáme. Určitě to bude smrtelně nudné,“ zkusil to Tom Joe ještě jednou. „Kdyby s námi mohla alespoň Lady Blue!“ Charlie se nedal uprosit. „Zůstane tady. Pes nepatří do salonu. Vy dva půjdete s námi. A basta!“

Mlčky pokračovali v cestě. Tom Joe měl podezření, že ani pan Mc Gregor neměl zvláštní chuť k této návštěvě. Paní Spencerová byla vdova a kromě toho předsedkyně dobročinného spolku v Edmontonu. Bydlela na kraji města. Když došli k jejímu domu, vyzval je Charlie: „Chovejte se vybraně, jak nejlépe umíte.“ Potom zaklepal.

Paní Spencerová Tomovi připomínala paní Williamsovou. Neměla sice na hlavě klobouk s pohupujícím se pérem, ale byla právě tak hovorná a mluvila zrovna tak rychle. „Pane Clifforde, jaká čest, že vás smím přivítat ve svém domě. Prosím, odložte si.“ Všichni si svlékli kožešinové bundy, kapuce, rukavice a šály. Z kozaček jim roztával sníh. „Lépe, když se zujeme,“ pošeptal jim Charlie. Pan Mc Gregor, Šedý sokol a Tom Joe poslechli. V punčochách šli za paní Spencerovou do salonu. V krbu hořel oheň. Uprostřed salonu stál stůl s židlemi. Na něm byly prostřeny dezertní talířky a čajové podšálky a šálky z porcelánu tenkého jako papír. „Jak je to krásné, že vás smím přivítat, pane Clifforde,“ opakovala paní Spencerová. „Prosím, představte mi vaše přátele.“

„Ano, madam. Samozřejmě.“ Charlie si rukou nervózně pročísl vlasy. „Tohle je pan Mc Gregor z Beaver Lake, ti dva chlapci jsou Tom Joe a Šedý sokol.“

„To je příjemné, velmi mne těší!“ Paní Spencerová všem potřásala rukou. Kritickým pohledem si změřila indiánského chlapce a řekla: „Sice jsem počítala jen se třemi lidmi, ale to hned…“ Sáhla po zvonku a zazvonila. Po chviličce se objevila služka v bílé zástěrce, kterou měla oblečenou přes světle šedé šaty. „Stacy, prosím vás, prostřete ještě pro jednoho hosta. Pak můžete nalévat čaj.“

„Ano, madam.“ Stacy vyndala z příborníku další dezertní talířek a jeden z šálků z porcelánu tenkého jako papír. Tom Joe se začal potit, když si představil, že z něho bude muset pít čaj. A vůbec – čaj! Kakao by mu bylo mnohem milejší!

„No, víte, paní Spencerová, čtvrtý host se nám včera večer doslova přichumelil do domu,“ vysvětloval Charlie. „Šedý sokol je kamarád Toma Joea. Pochází také z Beaver Lake a vydal se na cestu do Edmontonu úplně sám – jen se sáňovým psem Toma Joea.“ Všichni se posadili ke stolu. Pan Mc Gregor, Šedý sokol a Tom Joe kromě pozdravu dosud nepromluvili ani slovo. Šedý sokol se divil, jeho kamarád si přál být zpátky v Charlieho chatě a obočí pana Mc Gregora se při záplavě slov paní Spencerové povážlivě stahovalo. Stacy nalila čaj, rozdala na talířky kousky koláče, uklonila se a opustila salon. Tom Joe se hned po modlitbě pustil do svého koláče, za což si vysloužil nelibý pohled Charlieho. Šedý sokol ho dobře pozoroval. Vzal vidličku, ukrojil si stejným způsobem velký kus koláče a dal si ho do úst. Charlie obrátil oči v sloup. Paní Spencerová mluvila téměř bez přestání. Nyní se obrátila na pana Mc Gregora: „A co vy, pane Gregore, co vás vedlo k tomu, abyste strávil život na dalekém severu?“

Majitel obchodního skladu polkl, otřel si ústa ubrouskem a odpověděl: „Myslím, madam, že to byl hlavně klid, který mě lákal. Nemám rád ruch a shon. Tam nahoře je úžasně ticho.“ Po této poznámce paní Spencerová oněměla zhruba na dvě a půl vteřiny. „Každému nesedí život ve městě,“ pokračovala potom, „jsou…“ Cink! Vysvětlení paní Spencerové bylo přerušeno cinknutím. Šedý sokol při dalším prudkém útoku na koláč zavadil vidličkou o svůj šálek s čajem, ten se převrhl a obsah šálku se vylil na ubrus. Zděšeně zíral na tu pohromu. „Ó, to vůbec nevadí.“ Paní Spencerová zůstala milou hostitelkou. „Stacy to uklidí.“ Zazvonila. Charlie se rozpačitě podrbal po hlavě. „To mě opravdu mrzí, madam, že vám takhle přiděláváme práci.“ „Ach, co, to se přece může stát. Stacy, prosím, utřete to tady a přineste mladému muži nový šálek.“ Pan Mc Gregor zpozoroval zoufalý pohled Šedého sokola. „Myslím, že ani nemusíte nosit nový šálek, slečno. Oba hoši mluvili o tom, že ještě chtějí navštívit děti v sirotčinci. Co kdybyste tam šli teď? Charlie a já se tam potom pro vás stavíme.“

„Ano, pane!“ Tom Joe vyskočil ze své židle s takovou úlevou, že porcelán na stole zazvonil ještě jednou, což bylo na pováženou. „Ach, promiňte, paní Spencerová,“ zamumlal rozpačitě. „Moc děkujeme za koláč.“ Šedý sokol ze sebe nevydal ani hlásku. Spěšně šel za svým přítelem ke dveřím.

„Musí se ve městě pořád dělat takové věci?“ vyhrkl, když kráčel vedle Toma Joea po ulici. „Musíš se v Calgary také pořád koupat a chodit na návštěvy a … a pít čaj?“ Tom Joe se usmál. „Ne, nemusím. Ve škole, tam je to úplně jiné. Tam jsou jen chlapci, víš. Sportujeme a mohu chodit k řece. jinak bych to také nevydržel. A v sirotčinci to také není tak nóbl.“ Šedý sokol upadl v temné mlčení. Svůj pobyt u Charlieho si představoval jinak. Došli do Jasper Avenue, hlavní ulice Edmontonu. Šedý sokol se držel těsně vedle svého přítele. Ačkoliv tohoto odpoledne před Vánocemi byly obchody většinou již zavřené, stále ještě panoval rušný provoz. „Musíš si dávat pozor na tramvaj,“ varoval ho Tom Joe. „Ale když zůstaneme na chodníku, nic se nestane. A sirotčinec také není u hlavní silnice.“

Velký šedivý dům, před kterým se Tom Joe zastavil, vzbuzoval v jeho indiánském kamarádovi velký respekt. Taková vysoká zeď! A tolik oken v řadách nad sebou! A na dvoře jenom jeden jediný strom! Jak jen to tady mohou vydržet? Nějaké děvče jim otevřelo dveře. Mělo světlé vlasy trošku tmavšího odstínu, pár živých šedozelených očí a poněkud široká ústa. „Tome Joe!“ zvolalo překvapeně. „Odkud sem přicházíš?“

„No, odkud asi? Z Calgary. Nazdar, Mary Lou. Přes Vánoce jsem na návštěvě u Charlieho. A Šedý sokol také.“

„Na … nazdar!“ Dívka vykulenýma očima dlouho hleděla na Šedého sokola. Potom se usmála.

„Pojďte dovnitř. Slečna Andersonová vás určitě bude chtít vidět. A také ostatní děti My totiž nemáme často návštěvy.“ Chtěla jít před nimi, ale Tom Joe ji zadržel. „Je tady … velký Sam?“ zeptal se. Mary Lou zavrtěla hlavou. „Ne, ten už tady není. Na podzim mu bylo čtrnáct let a šel do učení k panu Clayovi, kováři. U něho teď také bydlí.“

Tom Joeovi se ulevilo.

„Mary Lou, kde jsi tak dlouho?“ Na chodbě se objevila starší dáma v tmavě modrých šatech. Šedý sokol si vzpomněl: Tady v sirotčinci byla náčelnicí žena.

„Já … é, máme návštěvu, slečno Andersonová,“ koktala Mary Lou. „Je tady Tom Joe. A jeho přítel Šedý sokol.“

„Thomasi!“ Po tváři slečny Andersonové přelétl úsměv. „Jak je pěkné, že tě vidíme. Máš se v Calgary dobře?“

„Ano, madam. Ve škole se mi líbí.“

„Tak pojďte dál. Jsme právě ve společenské místnosti a hrajeme ‚Cestu do Jeruzalémaʻ.“

Mary Lou při té poznámce obrátila oči v sloup. „Hrajeme ji už celé odpoledne,“ pošeptala jim.

„Děti, máme návštěvu,“ oznamovala slečna Andersonová, když vstoupili do společenské místnosti. „Thomase ještě znáte, byl tady přes léto. Přivedl s sebou také jednoho kamaráda.“

25 párů očí upřeně hledělo na Šedého sokola. V místnosti bylo ticho.

„Opravdovský indián?“ vyhrkl Willy.

Tom Joe postoupil o krok dopředu a řekl: „Ano, Šedý sokol je opravdovský indián. Je to můj kamarád a normálně bydlí v Beaver Lake. Přijel úplně sám do Edmontonu, protože … protože mi chtěl přivést mého psa. Ale můžete se s ním bavit úplně normálně, umí totiž anglicky.“

„Člověče!“ divil se Willy a pak se rozhovořily i ostatní děti. Sice tu a tam vrhly kradmý pohled na Šedého sokola, ale přestaly na něho upřeně zírat. Šedý sokol byl z Tomovy řeči zaražený. Copak to všechno vyprávěl? Cizím dětem po tom přece nic není. A už vůbec ne těmhle děvčatům, která se na něho s chichotáním dívají. Jedna z nich, malá blondýnka ve žlutých šatičkách, se k němu najednou rozběhla. Totiž, neběžela, spíš tančila jako nějaký motýlek směrem k němu. Zatahala ho za rukáv. „Budeš s námi hrát ‚Cestu do Jeruzalémaʻ?“ zeptala se. Prudce se odvrátil. Hrát si s děvčaty! To by mu tak ještě scházelo! U indiánů se děvčatům slušelo ostýchavě hledět k zemi, pomáhat svým matkám v domácnosti nebo si hrát se svou přítelkyní. Ale žádná šestiletá indiánka by se neodvážila vyzvat ho, aby si s ní hrál!

Tom Joe pozoroval průběh události. Maličká v žlutých šatech musela být v sirotčinci nová. Připomínala mu Anabelle. „Šedý sokol se bude raději dívat. V Beaver Lake tuhle hru neznají.“

„Aha.“ Důkladně si prohlížela indiánského chlapce. „Já jsem se ze začátku také neodvažovala hrát si s ostatními. A také jsem se vždycky tvářila naštvaně, jako teď ty.“ Najednou se usmála. „Ale já stejně vím, že jsi hodný!“ Otočila se a hopsala zpátky ke svým kamarádkám.

Někteří hoši se nyní odvážili víc se přiblížit k Šedému sokolovi. Willy se zeptal: „Jak dlouho jsi byl na cestě? Myslím, než ses dostal z Beaver Lake sem. Bylo to nebezpečné? Nejsou tam medvědi?“

„Pět dní,“ odpověděl stručně Šedý sokol. „A medvědi mají zimní spánek.“ Tyto bílé děti nemají, jak se zdá, ani potuchy o životě v divočině. Kromě toho se s nimi vůbec nechtěl bavit. Šel k oknu a díval se ven do tmy. Tom Joe se bavil s Willym a s ostatními. Najednou se vedle něho postavila Mary Lou. Také se dívala z okna, ale nevydržela dlouho mlčet. „Že jsi sem přivedl Tomova psa, tedy to … to bylo nejlepší, co jsi mohl udělat. On ho totiž strašně postrádal, když byl tady v sirotčinci.“ Šedý sokol nereagoval.

„Možná se mnou nemluvíš, protože jsem děvče, ale chtěla jsem ti to prostě říct. Zdá se mně to velmi odvážné, že ses vydal na cestu úplně samotný.“

Obrátila se k Tomu Joeovi. „Víš vůbec, že sem zítra přijdete k vánočnímu stolu? Slečna Andersonová mi to prozradila. Charlie se totiž postaral o to, abychom v sirotčinci dostali obrovskou fůru dřeva na topení. Abychom se také jednou pořádně ohřáli, jak řekl. A proto ho slečna Andersonová pozvala k vánočnímu jídlu. A jeho hosty samozřejmě také.“

Šedý sokol se kousl do spodního rtu. Už zase měl sedět a jíst s cizími lidmi u jednoho stolu? I když to většinou byly děti a neprobíhalo to „nóbl“, jak to vyjádřil Tom Joe, přesto si byl vědom, že se všichni umějí chovat u stolu lépe než on. Kdyby zase musel pít z takového porcelánového šálku…, nebo kdyby musel jíst vidličkou a nožem… Nevšiml si, že Mary Lou vzala Toma Joea stranou a tiše s ním mluvila.

„Nevypadá, že se na to těší,“ pošeptala mu.

„No jo, on … pro něho je to všechno nové,“ pokusil se vysvětlit Tom Joe. „Právě jsme byli na čaji u paní Spencerové a tam…“

„Vy jste byli na čaji u paní Spencerové? Pročpak?“

„Protože Charlie … tedy nedávno jí poskytl pomoc. Donesl jí domů tašku s nákupem. A jako poděkování ho pozvala na čaj.“

Mary Lou chvilku mlčela. Tom Joe nemohl rozluštit výraz v jejích očích. Ale potom se na něho podívala a zeptala se tiše: „Myslíš tedy, že má Šedý sokol strach ze zítřejší večeře?“

Tom Joe přikývl. Mary Lou zase mlčela. Ale tentokrát usilovně přemýšlela, to bylo vidět. Tom Joe šel k Šedému sokolovi, který se opíral se zkříženými pažemi o okenní parapet. Tvářil se zachmuřeně. Venku se setmělo. Velký lustr nad stolem a oheň v krbu osvětlovaly společenskou místnost. Židle byly po ‚Cestě do Jeruzalémaʻ vráceny na svá původní místa. Některé děti si na ně sedly a hrály u stolu pexeso. Velcí hoši házeli papírové kuličky směrem k děvčatům, která nyní seděla na pohovce a pod dohledem slečny Andersonové něco vyšívala křížkovým stehem na kapesníky. Mary Lou se opět objevila vedle nich. „Už jsi někdy slavil Vánoce?“ zeptala se Šedého sokola.

Hoch zavrtěl hlavou.

„Nedostal jsi ještě nikdy žádný vánoční dárek?“

„Ne,“ zabručel Šedý sokol.

„Já už ano. Jednou jsem dostala starou panenku z krabice s dárky a jindy míč. Ale tentokrát žádný nedostanu. Není dost peněz na to, aby každé dítě dostalo dárek, jak řekla slečna Andersonová. Proto se jich musejí větší děti vzdát. Já si mohu pouze přát něco, co nic nestojí. Možná mi dovolí, abych s ní na jaře navštívila její přítelkyni. Ta má kolo a třeba mě nechá se na něm projet. Vždycky jsem si přála, abych si to mohla vyzkoušet.“ Chvilku mlčela. Potom pokračovala: „Ale na dárcích nesejde. Většina lidí má o Vánocích dobrou náladu a to se mně líbí. A také mám ráda vánoční příběh. Dítě Ježíš také hned nedostalo dárky. Farář říkal, že mudrci z východní země tam určitě nepřijeli tak rychle.“

Šedý sokol mlčky poslouchal její povídání. Její hlas zněl … jako bublající potůček. Bylo nepochopitelné, jak mnoho a jak rychle dokázaly bílé ženy hovořit. Prve paní Spencerová a teď ještě Mary Lou. „Klidně by ses mohl tvářit trochu přátelštěji,“ vyhrkla bezděky. „My běloši nejsme vůbec tak zlí.“ Šedý sokol ani nehnul brvou.

„A kromě toho by sis měl nechat ostříhat vlasy. Vypadáš jako děvče. - Půjdeš se mnou k Willymu a ostatním, Tome Joe? Myslím, že si chtějí zahrát Černého Petra!“ A táhla s sebou pryč jeho kamaráda. Šedý sokol zalapal po dechu. Byl pět dní na cestě divočinou, vzdoroval hladovým vlkům a sněhové bouři a tato Mary Lou ho srovnává s – děvčetem! Bylo prostě neuvěřitelné, co si vůči němu dovolila. Pozoroval ji, jak hrála s chlapci Černého Petra a přitom se smála. Jednou se také podívala směrem k němu. Pak najednou zmizela z místnosti a vrátila se až za několik minut. Kolem rtů jí pohrával spokojený úsměv. Šedý sokol raději ani nechtěl vědět, co si zase vymyslela.

Krátce nato někdo zaklepal na domovní dveře. Byli to Charlie a pan Gregor, kteří přišli pro oba hochy. Rozloučili se a na chodbě vklouzli do svých kozaček a kožešinových bund. Malý žluťásek ještě jednou protančil kolem nich. „Tak zítra, Šedý sokole,“ volala holčička a mávala mu. Indiánský chlapec utíkal ven. „Běžte zpátky do společenské místnosti, děti, pustíte sem zimu,“ napomínala je slečna Andersonová. Mary Lou jí unikla a zatahala Toma Joea za rukáv. „Můžeš říct Šedému sokolovi, že se vůbec nemusí bát zítřejší večeře,“ pošeptala mu. „Všechno jsem zařídila.“

„To … mu nemohu takhle jednoduše říct, protože…“

Mary Lou povzdechla. „Chápu. Když mu to takhle řekneš, bude vědět, že vím, že se něčeho bojí. A to samozřejmě nejde, protože jsem děvče a indiáni se stejně ničeho nebojí. Pověz, jsou všichni tak komplikovaní?“

Tom Joe se usmál. „Jen ve městě jsou trochu komplikovaní. Jinak jsou prima. Tak zítra, Mary Lou!“

Byli pořádně promrzlí, když došli k Charlieho chatě. Lady Blue je bouřlivě přivítala. Tom Joe ji láskyplně hladil. „Určitě ještě chceš jít ven, viď? Vždyť jsi na nás musela čekat celé odpoledne.“ Charlie chvilku přemýšlel. „V pořádku,“ řekl. „Lady Blue může ještě jít na krátkou procházku. Běž s ní k řece a zpátky. Ale dej pozor na …, víš co, půjdu s vámi. To bude potmě bezpečnější. Šedý sokole, ty přines z kůlny dříví a, Gregu, ty bys mohl ohřát zbytky od dnešního oběda.“

Šedý sokol nanosil do chaty tolik dřeva, že pan Gregor nakonec poručil, aby už přestal nosit. „To stačí, hochu. Kromě toho tu vůbec nebude teplo, když pořád otvíráš dveře.“ Šedý sokol vyložil poslední náklad dřeva na podlahu a zavřel dveře domu. Sundal si rukavice, kozačky a bundu a začal polínka pěkně rovnat u stěny. Že jsou nyní sami s panem Mc Gregorem, toho by se docela rád zřekl. Určitě teď přijde řeč na jeho jízdu divočinou. Měl pravdu. Když už stál hrnec na plotně a talíře byly na stole, opřel se starší muž o kredenc a zkřížil obě paže na prsou.

„Pověz mi, Šedý sokole,“ začal, „co sis vlastně přitom myslel, když ses vydal úplně sám na cestu s Lady Blue? Bylo to jednoznačně proti představám jak babičky Betsy, tak i mým.“

Šedý sokol pečlivě položil poslední polínko na místo. S váháním se napřímil a otočil se k panu Mc Gregorovi.

„Já… vím, pane. Ale Lady Blue … viděl jsem, že se jí nedaří dobře. Jedla čím dál méně. Měl jsem strach, že … že onemocní nebo zemře. A Tom Joe … pro něho to muselo být podobné. Vím, že vy … že vy to považujete za lehkomyslnost, ale … já jsem to prostě musel udělat.“

Byla to nejdelší řeč, jakou kdy Šedý sokol pronesl. Pan Mc Gregor se přestal opírat o kredenc a pomalu k němu šel. Když se zastavil, dal si obě ruce v bok. „Víš, co si myslím o lehkomyslných podnicích?“

„Ano, pane.“ Jeho hlas zněl odvážněji, než jak se cítil. Majitel obchodního skladu před ním stál ve své síle a se širokými rameny. Ale přesto, když promluvil, jeho hlas nezněl rozzlobeně, ale klidně, téměř zamyšleně. „Myslím, že v tomto případě máš pravdu. Tak veselá jako zde u svého pána Lady Blue už dlouho nebyla. Asi by opravdu onemocněla. Babička Betsy a já jsme to v Beaver Lake tak dobře nepozorovali. Přesto byla tvoje cesta nebezpečná. Ale – udělal jsi to, abys pomohl Tomovi a Lady Blue. To ti přičítám k dobru. Mohu ti říci: jsem velmi rád, že se ti nestalo nic horšího. Bůh tě chránil zvláštním způsobem. Měl bys Mu poděkovat, chlapče.“

„Ano, pane.“ Šedému sokolovi se tak ulevilo, že byl dokonce ochoten k rozhovoru s Bohem pana Mc Gregora. Vždyť to nemusel být dlouhý rozhovor. A teď ho ten starší pán pohladil po hustých vlasech. „Ale zpátky pojedeme spolu, rozumíš?“

„Ano, pane. Rozumím.“ Pan Mc Gregor se otočil ke sporáku. Z husté polévky začala vystupovat pára. Venku bylo slyšet hlasy a štěkání psa. Šedý sokol stál chvilku úplně tiše. Rukou se dotkl místa na hlavě, na kterém ho pan Mc Gregor pohladil po vlasech. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Běloši někdy dělají podivné věci. Přesněji řečeno, velice podivné.

Později večer, když bylo načase jít spát, vyšel Charlie ještě jednou ven do tmy. Když se vrátil, nesl něco velkého. „Otevřete dveře,“ hekal, „ta věc je těžší, než jsem myslel.“ Ta věc bylo lehátko, které bylo obvykle uskladněné v kůlně. „Tome Joe a Šedý sokole, vy se nastěhujete do ložnice. Postel je dost velká pro vás oba. Gregu, ty si zase usteleš na pohovce a já budu spát na téhle věci. Už jsem tak spal i dřív. Když si tam dám pytel sena místo matrace, bude to opravdu pohodlné.“ Z obytné místnosti vedly dveře do Charlieho ložnice. Uvnitř bylo hrozně chladno. Proto se Tom Joe dnes večer modlil jen krátce. Šedý sokol ho pozoroval. Najednou si vzpomněl, co slíbil panu Mc Gregorovi. Rychle poklekl zrovna tak jako Tom Joe před postelí, sepjal ruce a zavřel oči. Jak to má říci? Vždyť se ještě nikdy nemodlil. A vůbec neslyšel, že by Tom Joe něco říkal. Umí Bůh číst myšlenky? Šedý sokol zabořil obličej hluboko do tlusté peřiny. „Bože,“ šeptal, „já jsem Šedý sokol. Pan Mc Gregor říkal, že jsi mne chránil, když za námi běželi vlci. To bylo dobře. Děkuji.“

Celý se třásl zimou a tak zalezl pod peřinu. Tom Joe ho krátce nato následoval. Lady Blue se uvelebila na předložce u postele. „Vyprávěj mi o babičce a o Beaver Lake,“ začal Tom Joe, když se pomalu zahřál.

„Nevyprávěl ti už pan Mc Gregor?“

„Ano. Dokonce mi dal dopis od babičky. Ale chtěl bych vědět všechno.“

„No dobrá.“ Šedý sokol vyprávěl o životě v malé odlehlé osadě a Tom Joe se díval do tmy a dokázal si představit sruby a jejich obyvatele. Jeho kamarád při vyprávění použil svou mateřštinu, ale právě to se Tomovi líbilo, protože už tak dávno neslyšel nářečí kríjských indiánů. „Lady Blue byla poslední dobou pořád u tebe, ne?“ zeptal se právě tak řečí indiánů.

„Ano.“

„Takže … takže se tedy babičce nedaří moc dobře. Je … velmi nemocná?“

„Paní Kirbyová říká, že má slabé srdce. Proto nemůže moc chodit. Ale ještě si čte v černé knize.“

„To je dobře.“ Tom Joe zamrkal, aby zmizely slzy, které se mu draly do očí. „Prosím, Pane Ježíši,“ modlil se tiše, „prosím, ochraňuj babičku. Dej, aby se přece ještě uzdravila!“

Ani Šedý sokol ještě nespal. Dnes zažil příliš mnoho nového, než aby mohl jednoduše usnout. Byl poprvé v opravdovém městě, ve kterém zářilo mnoho světel, kde byly dřevěné chodníky a tramvaj. U paní Spencerové pil čaj, nebo lépe řečeno rozlil ho, seznámil se s dětmi v sirotčinci … Při té vzpomínce ještě jednou zavrtěl hlavou Ta nemožná Mary Lou! Ty vlasy by sis měl nechat ostříhat. Vypadáš jako děvče. V Beaver Lake ho lidé z jeho kmene považovali za dospělého a tady … tady ho srovnávali s děvčetem! Ačkoliv musel uznat, že to řekla jen kvůli jeho vlasům. Zdá se mně to velmi odvážné, že ses vydal na cestu úplně sám. To se mu líbilo. Ale to: Vypadáš jako děvče… Tahle pohana ho píchala a pálila. To jí hned tak neodpustí. Ani ten malý tančící motýlek ve žlutých šatech se ho nebál. Nic nepomohly ani jeho přísné a zamračené pohledy. Stejně vím, že jsi hodný, to byla jediná reakce té malé holčičky. A pan Mc Gregor ho nepotrestal, ale pohladil ho po vlasech. Běloši dokážou být někdy zvláštní, ale nějak … se cítil dobře. Šedý sokol se obrátil na bok a zavřel oči. Když usnul, zdálo se mu o panu Mc Gregorovi, který jednou rukou míchal v hrnci a druhou držel polínko. Kolem něho poletoval malý žlutý motýlek.