19. 17. kapitola

malé osadě Beaver Lake se vypravoval pan Ian Mc Gregor na jízdu do Edmontonu. „Jak se zdá, počasí ti přeje,“ mínil pan Kirby, traper. Sklepal si sníh z vysokých bot a vstoupil do obchodního skladu. Pan Mc Gregor přikývl. „Se sáňovými psy bych měl tu cestu zvládnout za tři čtyři dny. Co to bude, Jonathane?“

„Potřebuji hřebíky. A nový voskovaný papír. Jakpak dlouho budeš pryč?“

„Dva až tři týdny, myslím. Záleží na počasí. Řekl jsem Charliemu, že přijedu několik dní před Vánocemi a v každém případě tam zůstanu přes Nový rok. Možná i trochu déle.“ Oba muži ještě chvíli rozmlouvali o cestě, kterou chtěl pan Mc Gregor podniknout, a žádný z obou si nevšiml indiánského hocha, který seděl u okna na sudu se sušenými rybami. U jeho nohou ležel a podřimoval sáňový pes. Chlapcovy vlasy, černé jako smůla, mu padaly téměř až na ramena. Na sobě měl kožené kalhoty, parku a kozačky, vyložené kožešinou. Zdálo se, že jeho tmavé oči se netečně dívají do prázdna. Ale zdání klamalo. Chlapec pozorně sledoval rozhovor obou mužů a téměř přitom ani nedýchal. Všímal si každé sebemenší zmínky o cestě pana Mc Gregora. Když traper se svým nákupem odcházel, opustil obchod i on. „Pojď, Lady Blue,“ řekl. Pes krátce vyštěkl a následoval ho.

Druhý den ráno naložil pan Mc Gregor na sáně kožešiny a jídlo, zapřáhl psy a vydal se na cestu. Večer před odjezdem se ještě stavil u babičky Betsy, schoval k sobě dopis pro Toma Joea a rozloučil se s ní. Během jeho nepřítomnosti se o obchod měla starat žena pana Kirbyho. Indiánský chlapec se díval za sáněmi. Oči mu přitom odhodlaně zasvítily.

„Potřebuji proviant,“ řekl, když vstoupil do dřevěné chýše svých rodičů. „Budu dost dlouho na cestách. Lady Blue vezmu s sebou.“ Jeho matka beze slova přikývla. Od té doby, co bylo Šedému sokolovi třináct let, byl v indiánském kmeni považován za dospělého. Také její muž, náčelník Černý vlk, s chlapcem tak jednal. Zabalila fazole, slaninu, kukuřičné placky a také pemikan, směs sušeného masa a lesních plodů. Pozorovala, jak si Šedý sokol dává na své lehké sáně kožešinu, nádobí na vaření a nádobku se sušenými rybami. Druhého rána, sotva se rozednilo, naložil uzlík s proviantem, zapřáhl do saní Lady Blue a odjel. Nikdo nevěděl, kam. Bílé pero potlačila povzdech. Její muž byl také na cestách někde v divočině. Doufejme, že se oba zase šťastně vrátí.

Šedý sokol si stáhl hluboko do obličeje kožešinovou kapuci. Byl velmi chladný zimní den a vítr byl tak studený, že jeho tváře ztrácely cit. „Utíkej, Lady Blue,“ zavelel krátce před tím, než vjeli se sáněmi do lesa. „Bude tam Tom Joe!“ „Tom Joe …Joe… Joe!“ zněla ozvěna z Vlčí rokle. Šedý sokol se pobaveně zasmál. Kamarádovo jméno již dlouho nevyslovil. Pokaždé, když ho Lady Blue uslyšela, zavrtěla radostně ocasem a dívala se směrem, kterým před několika měsíci odešel její pán. Pokaždé čekala, že se Tom Joe konečně ukáže – a pokaždé byla zklamaná. Šedý sokol se na to už nemohl dívat, a proto už o svém kamarádovi nemluvil. Alespoň ne tehdy, když u toho byla Lady Blue. A ta u něho byla v posledních měsících téměř stále. Babička Betsy byla příliš slabá, než aby se mohla o psa dostatečně starat, a byla ráda, že to za ni převzal Šedý sokol.

Jako šíp svištěli pes a chlapec se sáněmi po jiskřivém sněhobílém světě. Tady se Šedý sokol ještě vyznal. Ale ani dál by to nemělo být moc těžké. Musí prostě jet pořád směrem na jih. A až se dostane k řece, musí jet podél ní směrem k východu. Tak dlouho, až uvidí na břehu dřevěný můstek. Nedaleko odtud je chata muže, kterého pan Mc Gregor jmenoval Charlie. Šedý sokol měl dobrý důvod pro to, že nejel do Edmontonu společně s panem Mc Gregorem. Majitel skladu mu jasně vysvětlil, že to vůbec nepřipadá v úvahu, brát s sebou k Charliemu Lady Blue. „Kdyby se na konci prázdnin museli Tom Joe a Lady Blue zase rozloučit, všechno by bylo ještě horší. Již teď se ptám, jak to bude v létě, až hoch přijede do Beaver Lake. Raději to necháme tak, jak to je.“ Babička Betsy byla stejného názoru. Ale Šedý sokol to viděl jinak. Kdyby ti dva byli od sebe ještě déle odloučeni, Lady Blue by samým smutkem onemocněla nebo dokonce zemřela. A jak znal svého kamaráda Toma Joea, ten také nebyl šťastný bez svého psa. Pan Mc Gregor ještě mluvil o školním řádu a o pravidlech, která se musejí dodržovat. Ale s tím si mladý indiánský chlapec moc nevěděl rady. Šedý sokol jen viděl, že Lady Blue stále méně jí a že je čím dál smutnější. A vůbec ta pravidla! Běloši měli mnoho předpisů, podle kterých se řídili. Mnohé z nich byly napsané v černé knize, Bibli. „Nepokradeš,“ byl jeden z nich. Také se nemělo závidět a potom, Šedý sokol pohrdlivě zafuněl, v té knize bylo doopravdy napsané, že muži nemají nosit dlouhé vlasy. To bylo pravidlo, které nedokázal dodržovat. Pan Mc Gregor sice tvrdil, že Boží přikázání platí pro všechny lidi, ale to s vlasy zacházelo příliš daleko, jak se Šedému sokolovi zdálo. Žádný indián, který na sebe dbal, by si na toto téma nedal nic předepisovat.

Šedý sokol dal feně povel a šikovně řídil sáně kolem pařezu, který stál v cestě. Byl velmi zvědavý na reakci Toma Joea, až uvidí Lady Blue. Na reakci pana Mc Gregora už méně. Pan Mc Gregor měl jasné představy o disciplíně a poslušnosti, o právu a bezpráví. Přitom se odvolával na černou knihu, ze které jim babička Betsy dříve vypravovala příběhy. Pan Mc Gregor také jasně rozlišoval odvahu od bujnosti nebo lehkomyslnosti, jak říkal. To pocítili on a Tom Joe, když před několika lety dělali zkoušky odvahy, které si sami vymysleli. Při jedné z těchto zkoušek odvahy se muselo skočit ze střechy obchodního skladu do hromady sněhu, navršené pod ní. Že je střecha velmi vysoká a sníh na hromadě už není nový a měkký, nýbrž zmrzlý na kost, na to oba nepomysleli. Pan Mc Gregor na ně zezdola v poslední vteřině zahvízdal. Poručil jim, aby šli do skladu a tam jim dal kázání, které Šedý sokol dodnes nezapomněl. „Mohli jste být po smrti, kdybyste bývali skočili dolů!“ láteřil. „Něco takového není odvaha, ale lehkomyslnost. A lehkomyslnost se trestá!“ Šedý sokol pokřivil obličej, když si na to vzpomněl. Pan Gregor jim dal výprask a poslal je domů. Tom Joe a on potom své zkoušky odvahy změnili. Indiánský hoch přimhouřil oči, jak sluníčko svítilo na sníh a ten se začal třpytit. Bylo to odvážné nebo lehkomyslné, že se vydal sám s Lady Blue na cestu? V divočině se vyznal. Strach neměl. Ale nebyl si jistý, jak se na to bude dívat pan Mc Gregor…

Čtvrtý den ráno Šedý sokol poprvé uslyšel chraplavé štěkání vlků. Až dosud dobře postupoval kupředu. Večer zapálil oheň, rozdělil se o proviant s Lady Blue, vyhrabal si sněhovou jeskyni a tam usnul, zabalený do medvědí kožešiny, kterou vzal s sebou, a psa měl těsně vedle sebe. Ráno si dali jen krátké občerstvení, a vydali se dál na cestu směrem na jih. V poledne něco málo snědl, dopřál Lady Blue dostatečnou přestávku a pak utíkal vedle saní, aby jí ulehčil. Počasí se drželo, jak to předpovídal pan Kirby. Také vlci je nechali na pokoji – až do této chvíle. „Hua he!“ povzbuzoval Lady Blue. Neuškodí, když trochu přidají na tempu.

Byli to dva vlci, kteří je sledovali. Jeden střapatý, černý a druhý hubený, šedivý. Šedý sokol je zpozoroval, když po polední přestávce znovu zapřahoval Lady Blue do saní. „Jděte pryč!“ zakřičel na vlky, když se objevili na mírně vyvýšeném pahorku. „Slyšeli jste? Jděte pryč! Hua he, Lady Blue!“ Žel, oba vlci ho neposlechli. Sice sledovali sáně v patřičném odstupu, ale nenechali se zahnat. Šedý sokol se znovu a znovu ohlížel. Věděl, že vlci mají zájem o jeho proviant. A o Lady Blue. Psi a vlci se spolu nesnášejí. Poprvé vyvstaly v Šedém sokolovi pochybnosti, zda to bylo správné, že se vydal úplně sám na tu dlouhou cestu do Edmontonu.

Setmělo se. Vlci zůstali vzadu a Šedý sokol se konečně odvážil zastavit. „Hodná Lady Blue,“ šeptal jí a hladil ji po huňatém kožichu. Opravdu ses snažila. Myslím, že jsme se jich zbavili. Normálně se indiáni nechovají ke svým psům takhle láskyplně. Ale Lady Blue byla zvyklá na takové jednání od Toma Joea a Šedý sokol v tom za ním nechtěl zaostat. Kromě toho bylo docela milé, že si mohl povídat se psem, když tu kromě něho nikdo nebyl. Nad lesem se pnula široká, tmavá obloha. Borovice vypadaly v bledém světle hvězd jako nějací němí, tmaví obři. Zavanul svěží vítr a hnal před sebou cáry mraků. Někde zahoukala sova. Šedý sokol vzal trochu dřeva na topení ze zásoby, kterou měl na saních a zapálil malý oheň. Teplo a světlo trochu zahnalo samotu. Nakrmil Lady Blue a také sám něco snědl. Znovu a znovu se ohlížel kolem sebe. Vtom to uslyšel: chraplavý štěkot a vleklé vytí – vlci se vrátili. Lady Blue zavrčela. Srst se jí naježila. „Jen klid, Lady Blue. Možná jsou jen zvědaví a zase zmizí.“ Ale hluboko v nitru věděl, že to tak není. Hladoví vlci jen tak nezmizí. Zůstanou v patách své kořisti, dokud nedostanou, co chtěli. Chlapec horečně přemýšlel. Co teď? Oheň by vlky udržel v odstupu, ale neměl dost dřeva, aby ho nechal hořet celou noc. Kdyby tak věděl o nějakém úkrytu, o nějakém útočišti, kam by se k nim vlci nedostali… Wilsonův srub! Ta myšlenka mu náhle prolétla hlavou jako blesk. Pan Mc Gregor vypravoval o tomto muži, který bydlel v chatě u řeky a v létě půjčoval cestujícím svoji kánoi. K řece to již nemůže být daleko. Lady Blue se najednou hlasitě a zuřivě rozštěkala. Indiánský hoch vyskočil. Ohlédl se a ulekl se. Dva páry planoucích očí se pohybovaly tmou směrem k nim. Vlci obíhali kruhem jejich tábořiště. Zatím neútočili, ale odvážili se už blízko.

Mnoho mil odtud, v městě Montrealu, seděl v tu chvíli ve velkém domě v křesle u krbu starý šedovlasý muž. Byl to pěkný, prostorný pokoj, ve kterém seděl, s nábytkem z tmavého dřeva a s vysokými měkkými koberci, které tlumily každý zvuk. Na stěnách visely malby ve zlatě se třpytících rámech. Ale muž si toho všeho nevšímal. Díval se do praskajícího ohně a jeho obličej nesl zamyšlený, téměř temný výraz. Nyní někdo zaklepal na dveře a na nabručené: „Vstupte,“ starého pána se objevil komorník. „Farář Smith, pane,“ ohlásil hosta a nechal ho vstoupit. Starý pán se na něho podíval. „Dobrý večer, pane faráři,“ řekl, „co vás ke mně přivádí ještě v tuto dobu?“

„Dobrý večer, pane Johnsone.“ Příchozí podal pánovi v křesle ruku. „Přivádí mne sem dopis. Byl poslaný mně, ale je určený vám.“

Faráři mohlo být kolem šedesáti let, měl prořídlé šedivé vlasy a úzký obličej. V očích byla vidět teplá záře, která svědčila o dobrotivosti a moudrosti.

„Posaďte se.“ Pan Johnson ukázal na pohodlné křeslo.

„Jaký je to dopis, který vás, jak říkáte, přivádí ke mně?“ Farář vytáhl z kapsy bílou obálku a usedl. „Dopis, který byl adresovaný mně, ale je určený pro vás. Přišel od chlapce, za kterého platíte školné.“

Starý pán se zamračil. „Co o mně ví to dítě? Výslovně jsem žádal anonymitu, pane faráři!“ Jeho hlas zněl podrážděně.

„Na to jsme také naprosto dbali, pane Johnsone,“ uklidňoval ho druhý. „Jak jsem již řekl, dopis mně byl poslán s prosbou, abych vám ho předal. Ani ředitel školy ani chlapec neznají vaše jméno ani vaši přesnou adresu.“ S těmito slovy předal pánovi, se kterým hovořil, bílou obálku. Ten ji vzal a nedbale ji odložil na malý stolek. „Co důležitého by tam mohlo být? Přečtu si to později.“

Zdálo se, že drsný způsob pána farářovi moc nevadí. „Jak se máte, pane Johnsone?“ Jeho otázka zněla upřímně.

Tázaný to asi vycítil, protože neodpověděl obvyklým: „Dobře.“ Mlčel. Potom řekl: „Dnes večer nemám náladu se o tom s vámi bavit. Nemějte mi za zlé, pane faráři, ale jsou dny, kdy jsem raději sám se svými myšlenkami.“

Farář přikývl. „Úplně to respektuji, pane Johnsone.“ Vstal. „Promiňte, že jsem vás vyrušil. Přeji vám dobrou noc.“

Pan Johnson pokynul svému hostovi, sáhl po zvonku a zazvonil. Objevil se komorník. „Brooke, vyprovoďte faráře ke dveřím.“

„Ano, pane.“

Oba muži opustili místnost. Pan Johnson tam seděl a jen se díval do mihotavých plamenů. Ale pak si pojednou sedl zpříma a sáhl po obálce. Otevřel ji. Uvnitř byl dopisní papír, popsaný chlapeckým rukopisem. Četl:

Vážený pane,

mnohokrát Vám děkuji, že za mne platíte moje školné. Nejdřív jsem to nechtěl, protože nechci být parazit, ale pan Kendrick říká, že Bůh to vidí jinak. A babička také vždycky říká, že člověk nemá být pyšný a nevděčný. Moje babička vůbec není moje skutečná babička, ale já ji tak oslovuji. Bydlí v Beaver Lake, to je daleko na severu. Není tam žádná škola, do které bych mohl chodit. Proto jsem zde v Calgary v Západní střední chlapecké škole. Líbí se mi tu.

Pan Kendrick je ředitelem školy. Vyučuje matematiku, dějepis a tělocvik. Pan Kendrick je zároveň přísný i hodný. Černý vlk říká, že tím se vyznačuje dobrý náčelník. Moje oblíbené předměty jsou: tělocvik, fyzika a matematika. Dějepis je dost nudný, ale pan Kendrick říká, že je přesto důležitý.

Mnoho pozdravů Vám posílá

Váš

Thomas J. Brown.

Starý pán v křesle se usmíval. Najednou vypadal mnohem mladší. „Zdá se, že ten Černý vlk je pokrokově smýšlející indián,“ zamumlal tiše. Potom si přečetl dopis podruhé. Úsměv na jeho tváři zmizel.

„Ten hoch je po matce,“ zašeptal a složil dopis. Ale neodložil ho. Zamyšleně ho držel v ruce a upřeně se díval do plápolajících plamenů.

Šedý sokol vytáhl z téměř dohasínajícího ohně žhavý kus dřeva a mrštil ho po vlcích. „Běžte pryč!“ vykřikl zoufale. Když vlci couvli, znovu připjal Lady Blue postroje a skočil na sáně. „Hua he, Lady Blue! Hua he!“ Sáně svištěly pryč odtud, těsně následované vlky, kteří se nechtěli vzdát kořisti. Šedý sokol stál na saních. Jeho oči probodávaly tmu. Brzy se musejí dostat k řece! Natáhl jednu ruku k nádobě se sušenými rybami. „Otevřel ji, sáhl dovnitř a hodil za sebe několik ryb. Vlci se na ně žádostivě vrhli. Tamhle, tamhle vepředu musí být řeka! Samozřejmě byla zamrzlá a pokrytá sněhem jako okolní krajina, ale v měsíčním světle trochu rozeznával břeh. „Hua hó!“ zavolal na Lady Blue. Zpomalila. Na jeho volání zahnula doleva. Šedý sokol hodil do sněhu další hrst ryb. Přesně věděl, že jeho přítel Tom Joe by se teď modlil, kdyby tu byl. Tom Joe pevně věřil, že Bůh v nebi ho slyší a že na něho dává pozor. Šedý sokol tomu nevěřil. Byl se svým strachem sám.

„Musím najít tu chatu, prostě musím! Utíkej, Lady Blue!“ Šedý sokol se najednou blížil k něčemu velkému, tmavému. Obrysy toho se tyčily proti obloze. Byla to jen skála nebo to byla…? Byla to Wilsonova chata, kterou Šedý sokol viděl před sebou. Těsně za sebou slyšel rychlý dech obou vlků. Lady Blue nasadila šílené tempo, ale najednou přišel náraz. Saně do něčeho vrazily a převrátily se. Náraz Šedého sokola vymrštil ze saní, takže padal a přistál ve sněhu. Namáhavě vstal. Jeho proviant ležel rozházený na sněhu. Vlci se na potravu hladově vrhli. Probojoval se sněhem k Lady Blue. Stála tam vrčíc, s naježenou srstí. Prsty ztuhlými chladem ji osvobodil z postrojů. „Nech je být, Lady Blue,“ zašeptal. „Nech vlky. Jdeme do chaty. Tam nám nemohou nic udělat.“ Držel Lady Blue pevně za obojek a namáhavě šel k chatě. Znovu a znovu se ohlížel na vlky, kteří na sněhu hledali další proviant. „Haló,“ zavolal přede dveřmi do chaty. „Haló, je tam někdo?“ Nikdo neodpověděl. Zoufale zalomcoval dveřmi. Povolily a otevřely se. Šedý sokol vklopýtal do tmavého srubu, za sebou táhl psa. Zavřel dveře, zajistil je západkou a zády se o ně vyčerpaně opřel.

Když druhého dne ráno indiánský hoch opatrně otevřel dveře Wilsonova srubu, byli oba vlci dávno pryč. Zjistili, že už tu není nic k snědku a pádili zpátky k severu, vstříc mrazivé zimě.

„Pojď, Lady Blue, vzduch je čistý!“ Opustili srub. Šedý sokol zkoumavě pohlédl na oblohu, která se rozprostírala nízko nad krajinou. Byla šedá a těžká a plná sněhu. Zastavili se u převrácených saní. Chlapec se marně namáhal vyprostit je ze sněhem pokrytého keře. Provaz se do něho zamotal a nebylo možné ho vyprostit. Nechali tam tedy sáně a šli dál pěšky. Bylo to však namáhavé, jít podél břehu a tak pokračovali v cestě po zamrzlé řece. Hoch držel psa pevně za obojek. Šli po ledu těsně při pravém břehu řeky, neboť tam někde musejí přijít k dřevěnému můstku, který leží nedaleko Charlieho chaty. K polednímu si dopřáli přestávku. Šedý sokol usedl na vyvrácený kmen stromu na břehu, z kapsy bundy vyndal kousek pemikanu a rozdělil si ho s Lady Blue. Víc proviantu neměli. Vál čerstvý vítr. Vzduchem tančily první sněhové vločky. Ukončili přestávku a šli dál. Vítr se proměnil v bouři. Šedý sokol svíral rukou obojek Lady Blue. Sotva dokázal mít otevřené oči, tak hustě proti němu sněžilo. Najednou narazil pravým kotníkem do něčeho tvrdého. „Stůj, Lady Blue. Myslím, že tady je můstek!“ Namáhavě se vyšplhal nahoru. Ruce i nohy měl ztuhlé zimou. Na břehu zůstal stát, chráněn stromy a zamrkal. Rozhlížel se. Slabé světlo, v chumelenici sotva rozeznatelné, mu zazářilo vstříc.

Byli to napůl zmrzlý indiánský hoch a velmi unavený pes, kteří krátce nato stáli před Charlieho chatou. Hoch zaklepal. Uvnitř seděli u stolu muž a chlapec a hráli mlýn. Byli to Charlie a Tom Joe. Další muž seděl v křesle s novinami. Ten muž byl pan Mc Gregor. Když se ozvalo zaklepání, všichni tři vzhlédli.

„Otevřu.“

Tom Joe šel ke dveřím. Otevřel je nejdřív jen na štěrbinu…, najednou se otevřely doširoka, jak se do nich tlačil pes a s hlasitým štěkáním na něho skočil. „Lady Blue!“ Výkřik Toma Joea se mísil s radostným vytím psa. Při tom bouřlivém přivítání ztratil Tom Joe rovnováhu. Jak padal, zavadil o stůl a ten se povážlivě nahnul. Charlie vyskočil, duchapřítomně zachytil lampu a zachránil tak srub před jistým požárem. Beze slov se díval na chumel u svých nohou. Také pan Gregor vyskočil. Prorazil si cestu ke dveřím a přišel ještě včas, aby zachytil Šedého sokola, který, úplně vyčerpaný, klopýtal do místnosti. Pevně ho držel jednou paží, zatímco druhou rukou zavíral domovní dveře, jimiž pronikly do srubu chlad a sníh.

Šedý sokol měl v plánu i přes své vyčerpání vstoupit do srubu důstojně, aby pan Mc Gregor konečně pochopil, že se ve svých třinácti letech již počítal mezi dospělé. Žel, nic z toho nebylo. Pan Mc Gregor ho dovedl ke křeslu, ve kterém předtím sám seděl, opatrně mu sundal z hlavy kožešinovou kapuci a nedal na sobě znát překvapení, když poznal, kdo je ten mladý indián. Tím víc žasl Tom Joe. Klečel na zemi, paží objímal Lady Blue a vykulenýma očima se upřeně díval na svého kamaráda. „Šedý sokole! Jak … jak jen ses sem dostal?“