18. 16. kapitola

neděli dopoledne navštívil Tom Joe společně s Kendrickovými bohoslužby. Byl tam i doktor Gilbert. Když po jejich skončení stáli na dvoře, zeptal se ho jeho starší bratr: „Jak jsi pokročil se studiem Bible?“

„Víš, já jsem si prostě zase jednou přečetl příběh o Josefovi. Potom jsem tu a tam listoval, až jsem se dostal k Žalmům. Ale … já musím jít, Jamesi, Bakerovi mne pozvali na oběd.“

S těmito slovy pokynul bratrovi a odešel ze dvora u kostela. Ředitel se za ním zamyšleně díval.

Později odpoledne přicestovali žáci a také Tom Joe se zase odstěhoval do svého internátního pokoje. Tam potkal Stevena. „Nazdar,“ pozdravil ho. Steven se rozpačitě usmál. „Nazdar,“ opětoval pozdrav.

„Jak ses měl?“ chtěl vědět Tom. „A co říkali tvůj strýček a tetička na příhodu s vloupáním?“

„Tetička Margaret byla šokovaná a strýček Carl by byl nejraději u toho.“

„Co se stalo?“ zeptal se Larry a snažil se nacpat svou cestovní tašku do nejspodnější přihrádky skříně.

„No … Steven a já jsme jen potmě pozorovali jednoho člověka, který se vloupal do kůlny s nářadím,“ vysvětloval Tom Joe.

„Kdo se vloupal do kůlny s nářadím?“ chtěl vědět Robert, který se přihnal do pokoje, bundu hodil na postel a batoh na zem. „Vyprávěj, Tome Joe. Co to bylo za lupiče?“

Steven vzhlédl. „Já už půjdu dolů,“ řekl a spěšně vyšel z pokoje.

„Ale ty jsi u toho přece byl. Proč nevypravuješ ty, co se stalo?“ volal za ním Tom Joe. Steven jen zavrtěl hlavou a šel dál. Tom Joe si sedl na svou postel. „Tedy, to bylo tak,“ začal a Larry a Robert pak naslouchali s otevřenými ústy jeho vyprávění.

„Steven ho zamkl?“ nevěřil Robert svým uším. „A zatarasil dveře? Toho bych se od našeho vzorňáka vůbec nenadál.“

„Už mu takhle nikdy neříkej!“ Tomův hlas zněl nezvykle tvrdě. „Steven je odvážný a statečný. A je to můj kamarád. Nechci, abys ho urážel.“

„Co to s tebou je? Hraješ si na ochránce utlačovaných?“ posmíval se Robert.

„Ne, to nedělám. Ale je to nečestné, když si ze Stevena pořád děláš legraci jen proto, že je jiný než ty. Steven chce dokázat své matce, že není žádné nemehlo. To si ona totiž myslí, protože se mu jednou nepovedl klavírní koncert. Proto se snaží dělat ve škole všechno dobře. On … si nezaslouží, aby ses mu posmíval.“

Druhý den se dokonce objevila jména Stevena a Toma Joea v novinách Calgary Daily Herald, kde byla zpráva o dlouho hledaném Franku O ´Neilovi. „Teď jste opravdu slavní,“ usmíval se Mac. Larry si po obědě důkladně pročetl celý novinový článek. Když později utíkal s Tomem Joem na hřiště, zeptal se: „Bylo to těžké, když jsi zjistil, kdo je pan Brown ve skutečnosti?“

„Ano,“ přiznal Tom Joe. „Já … já jsem si dopodrobna představoval, jaký by s ním byl život jako s otcem. Když jsem ho potom v té kůlně s nářadím poznal, tu … tu jsem nejdřív vůbec nevěděl, co mám dělat. Nechtěl jsem ho prozradit, ale krádež je něco zlého, A potom jsem utíkal pro policii.“

„Našel jsi potmě cestu?“

„Pouliční svítilny svítily. A já jsem se modlil, abych si vzpomněl na cestu. To pomohlo. Když pak druhý den seržant vyprávěl, že pan Brown vůbec neexistuje, tu jsem byl tak nějak rád, protože … jsem nechtěl, aby můj otec byl podvodník.“

Larry mlčel. „Můžeme pokračovat v hledání,“ navrhl. „V Calgary je určitě víc lidí, kteří se jmenují Brownovi.“

„Pospěšte si,“ mával na ně Robert z hřiště. „Hokej právě začíná!“

„Už jdeme!“ volal Tom Joe. Společně s Larrym se rozběhli.

O tři dny později dostal ředitel školy dopis. Na obálce byla adresa odesílatele:

Charles A. Clifford

Edmonton

Ředitel si přečetl dopis a zamračil se. Zamyšleně se díval z okna. Konečně složil dopis a zastrčil ho do kapsy své bundy. Když byl večer doma, ukázal ho své ženě.

Velevážený pane Kendricku,

možná si na mě vzpomenete, když Vám napovím, že jste mne v létě navštívil spolu s Tomem Joem a se seržantem Grantem v mém srubu u řeky. Byl jste v Edmontonu, abyste ze sirotčince převzal Toma Joea. Často na hocha vzpomínám a táži se, zda se mu ve Vaší škole dobře daří.

Před několika týdny jsem dostal dopis od svého přítele pana Mc Gregora z Beaver Lake. Chce mě přes Vánoce na nějaký čas navštívit. A tu mě napadlo, že by Tom Joe určitě také rád přijel. Jistě by ho potěšilo, kdyby se opět setkal se starým známým. Pokud s tím tedy budete souhlasit, zvu Toma k sobě na vánoční prázdniny. Přikládám peníze na jízdenku do vlaku. Je to můj vánoční dárek pro Toma Joea. Prosím, dejte mi vědět, kterým vlakem přijede.

S veškerou úctou

Charles A. Clifford.

„Co říkáš na tento nápad?“ zeptal se ředitel, když jeho manželka dočetla. Paní Kendricková se usmála. „Je to moc pěkné. Umíš si představit, jak se bude Tom Joe těšit.“

„Myslíš tedy, že to mám dovolit?“

Jeho žena přikývla. „Ano, Jamesi, to bys měl. Ten Charles Clifford je přece důvěryhodný, ne?“

„Ano, to je. Sice jsem s ním byl jen krátce, ale je to známý seržanta Granta. A ten mi o něm vyprávěl jen dobré věci. Přesto si nejsem jistý, zda to bude pro Thomase to nejlepší. Právě si zvykl na Calgary. V Charlieho chatě v Edmontonu se bude cítit téměř jako v Beaver Lake. Nemyslíš, že po prázdninách pro něho bude těžké vrátit se sem?“

Paní Kendricková zamyšleně hleděla do plamenů v krbu. „Právě proto, že se bude cítit téměř jako v Beaver Lake, bys mu to měl dovolit. Ostatní hoši přece také pojedou na Vánoce domů. Kdybys to Tomu Joeovi zakázal, nebylo by to spravedlivé, viď? On si zase dobře zvykne na školu, až se vrátí. Tím jsem si jistá.“

„Pokud se vrátí,“ zabručel ředitel, když později ve své pracovně stál u okna a díval se do tmy. Ve škole svítilo světlo jen v pokoji starších chlapců. Co kdyby Thomas prostě s tím – jak že se jmenuje? S panem … Mc Gregorem zase odjel zpátky do Beaver Lake? Ředitel se zamračil. Tato myšlenka se mu pranic nelíbila. Mohl však chlapci přesto zakázat opětné shledání s přáteli? Jeho myšlenky mimovolně zabloudily do doby, kdy sám chodil do školy. Viděl sebe a svého bratra Gilberta ve velkém tmavém domě v Torontu, v té mohutné cihlové stavbě, kde bylo málo světla a ještě méně radosti. Školní řád byl přísný a tresty tvrdé. Před panem Westcottem, ředitelem, se všichni třásli. Protože on a Gilbert již neměli rodiče, často trávili ve škole i prázdniny. Strýček Harry, bratr jejich matky, by je býval pozval k sobě domů, ale jeho manželka Martha to nechtěla dovolit. Strýček Harry dělal vždycky to, co chtěla tetička Martha. Prázdniny ve škole byly šedivé a nudné, jeden den jako druhý.

Oheň v krbu praskal. Jeden uhlík v krbu zazářil a rozhořel se. Pan Kendrick se zhluboka nadechl. Ne, pomyslel si. Ať má Thomas na své prázdniny lepší vzpomínky než já. Sice by to pro něho nebylo tak hrozné, kdyby musel zůstat zde, ale nebylo by spravedlivé zakázat mu setkání s jeho přáteli. Pokud mu ovšem ten pan Mc Gregor nenasadí nějakého brouka do hlavy.

„Mohu jet do Edmontonu? K Charliemu? A přijede tam pan Mc Gregor?“ Tom Joe se druhého dne nevěřícně díval na ředitele. „A vy mi to určitě dovolíte?“ Ředitel přikývl. Jeho manželka měla pravdu. Chlapec celý zářil radostí. Ale potom mu přece jen přeletěl přes obličej stín. „Není to moc drahé?“ zeptal se. „Já mám jen pět dolarů od seržanta Blakea.“

„Jízdenka je pro tebe vánoční dárek od Charlieho,“ vysvětloval pan Kendrick. „Poslal na ni peníze.“

Tom Joe se usmál. „Charlie je moc hodný, viďte?“

Ředitel sáhl po jednom ze sešitů žáků, které před ním ležely na stole ve stohu. „Ano, je,“ odpověděl krátce. „A nyní je na čase, aby ses ukázal na studijní hodině.“

„Ano, pane.“ Tom Joe šel ke dveřím a ještě jednou se otočil. „Pan Mc Gregor je také hodný. Někdy je trošku bručoun, ale přesto ho mám rád.“ Ředitel nic nenamítal. Tom Joe vyklouzl ze dveří a tiše je za sebou zavřel.

„Něco není v pořádku,“ přemýšlel nahlas po cestě do třídy. „Něco nehraje. Jen nevím, co.“ Přemýšlel o tom ještě večer, když ležel v posteli. Ale na nic nepřišel. Usnul a zdálo se mu o panu Kendrickovi, který stál u řeky v Edmontonu a zamračeně se díval na Charlieho srub.

V následujících týdnech se v západní střední chlapecké škole horlivě učili. Pan Davis přinesl do hodiny fyziky dalekohled a vysvětlil hochům, jak to je s čočkami v něm. Všichni se do něho mohli podívat a Tom Joe si představoval, jak leží v úkrytu se Šedým sokolem a pozorují vlčici s jejími vlčaty. Ne všechny hodiny byly tak zajímavé jako fyzika. Přesto se Tom Joe snažil i v těch ostatních. Pan Mc Gregor se určitě bude ptát na jeho prospěch ve škole a proto si dával pořádně záležet. Učit se, to je zábava, když máš před sebou tak pěkný cíl, jako je Charlieho chata v Edmontonu. Charlie ho určitě ještě naučí lépe vyřezávat. Společně podniknou túru sněhem na sněžnicích, a možná navštíví Mary Lou v sirotčinci. Tom Joe si maloval vánoční prázdniny v nejkrásnějších barvách. Škoda, že nemůže přijet také babička, myslel si. To by bylo perfektní. Stále ještě nepřišel na to, co nebylo v pořádku při rozhovoru s panem Kendrickem. Ředitel se k němu choval jako jindy, chválil ho nebo napomínal, jak to bylo zrovna potřeba. Jednou odsoudil Toma Joea a Larryho ke dvěma týdnům služby v kuchyni. To se stalo, když se dověděl o polštářové bitvě, při které praskla péra v Tomově posteli a roztrhl se Larryho polštář. „Kdyby to alespoň byla služba ve stáji,“ naříkal Larry. „Z toho loupání brambor se člověk může stát úplně trudnomyslný.“ Ale kuchařka s nimi neměla žádné slitování. „Nikdo vás nenutil, abyste v pokoji tak řádili. Tady se nefňuká, ale pracuje. Hleďte, abyste s tím byli hotoví.“

Večery, kdy hráli hry, byly nyní na podzim a v předvánoční době zvlášť pěkné. Ve velkém krbu školní společenské místnosti plápolal oheň. Paní Kendricková přinesla velkou misku cukroví, které sama upekla, a na stoly dala svíčky. Když byly hry uklizeny, velcí chlapci ještě zůstali ve své společenské místnosti. Nejstarší hoši se ukázali jen zřídkakdy při hraní her. Žáci prvního a druhého ročníku vlastně měli po společných hrách odejít do svých pokojů, ale tohoto sobotního večera ředitel přivřel očko. Venku zuřila prudká bouře, pršelo a někde rachotila uvolněná střešní taška. Mac ležel před krbem na břiše a rukama si podpíral hlavu. Studoval „Zvířecí svět Afriky“. Steven a Jacob seděli ještě pořád u stolu a mezi sebou měli rozloženou šachovnici. Larry se uvelebil v obrovském křesle. Na pohovce si užívali nezvyklý klid ředitel a jeho manželka. Tom Joe seděl na zemi v tureckém sedu a zamyšleně se díval do plápolajících plamenů. Pojednou se podíval na pana ředitele. „Budete nám ještě vyprávět nějaký příběh?“ zeptal se. Sotva to řekl, již své otázky litoval. Rozpačitě se rozhlížel po spolužácích. Nebude se jim to zdát hloupé? Nevysmějí se mu?

Larry se nesmál. „Ano,“ řekl, sedl si napříč přes křeslo a nohy si opřel o opěrku paží. Mac zavřel knihu a díval se zrovna tak plný očekávání na pana Kendricka.

„Příběh? A jaký byste chtěli slyšet?“

„Nějaký. Nebo…“ Tom Joe chvilku zaváhal. V minulých týdnech si všiml, že Steven, Jacob a Mac neznali mnoho příběhů z Bible. „Nebo o Josefovi,“ řekl.

Paní Kendricková se usmála. „Příběh o Josefovi bych si také ráda poslechla.“

Její manžel opatrně sundal paži z jejích ramen a lehce se předklonil. „Tak dobře,“ řekl. „Příběh o Josefovi.“

Steven a Jacob se na ně dívali od šachovnice. Nevšimli si Tomovy otázky a nyní se divili. Jacob si myslel, že vyprávění příběhů je něco pro malé děti, a jim bylo přece už dvanáct let. Ti dva si pospíšili, aby dohráli hru. Jacob pospíchal z místnosti, ale Steven zůstal sedět. Nikdy neměl rád bouřky a poslouchat příběh bylo pořád lepší než už jít spát.

Pan ředitel ve vyprávění přenesl hochy do Izraele, kde Josef a jeho bratři pásli obrovská stáda ovcí a koz. Hoši cítili žhoucí vedro na polích, viděli v duchu sedmnáctiletého Josefa v jeho krásných šatech proměnných barev a slyšeli hrubý výsměch jeho bratří. Steven zapomněl na bouři a napjatě poslouchal. Josefovi bratři zašli až tak daleko, že prodali vlastního bratra za otroka! A ještě k tomu obelhali svého otce. Naštěstí se Josefovi v Egyptě dařilo dobře. Než byl nespravedlivě obviněn ženou svého pána a uvržen do žaláře. Ředitel se dostal ve vyprávění právě k tomu, jak byl Josef povolán z vězení na královský dvůr, když se náhle prudce otevřely dveře a dovnitř vběhl Willie. Vyhrkl: „Máte rychle přijít, pane Kendricku. Pan Jones vzkazuje, že vítr udělal díru do střechy a teď dovnitř prší!“

Mac se napřímil. „Můžeme jít s vámi?“

„Ale zrovna je to tak napínavé,“ zlobil se Larry. Pan Kendrick vstal. „Je mi líto, hoši. Příběh vám dopovím do konce jindy. Ne, Macu, nemůžete jít se mnou, stejně je už později než jindy. Teď běžte do postelí. Dobrou noc.“

U dveří se ještě jednou otočil. „Chceš tu počkat, Cathrine, nebo tě mám nejdřív dovést domů?“

„Myslím, že zůstanu tady. Oheň také ještě nevyhasl.“ Její muž přikývl a opustil společenskou místnost. „Vždycky, když se děje něco zajímavého, musí se jít spát,“ stěžoval si Mac. „Přitom by pan Jones určitě mohl potřebovat naši pomoc.“ Hoši řekli: „Dobrou noc,“ a odcházeli do svých pokojů. Steven přemýšlel o Josefově příběhu. „Stalo se to skutečně?“ zeptal se.

Larry přikývl. Nemohl mluvit, protože si zrovna čistil zuby.

Steven se díval na Bibli, která ležela na Larryho nočním stolku. „Je pravdivé všechno, co je v ní napsáno?“

Larry vyplivl vodu z čištění zubů. „Ano,“ odpověděl. „Všechno, co je napsané v Bibli, je pravdivé. Bůh vždycky mluví pravdu.“ Osušil si obličej a utřel si ho do ručníku. „Jestli chceš, ukážu ti, kde je napsaný příběh o Josefovi,“ nabídl mu. Steven přikývl. „Rád bych věděl, jak to bylo dál.“

Také Tom Joe ještě myslel na Josefův příběh. On věděl, jak to bylo dál. Představoval si Josefa, jak to netrpělivostí již nevydržel a jel naproti svému starému otci. Jakou radost museli oba mít! A myslel na konec příběhu, kde Josef řekl svým bratrům: „Vy jste sice proti mně zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru….“

Vzpomněl si na rozmluvu s doktorem Gilbertem. Lékař řekl, že se mu zdaleka nelíbí všechno, co Bůh činí. Mně se také nelíbí, že nemám rodiče, přemýšlel Tom Joe. A že je babička nemocná, to se mi také nezdá dobré. Proč to všechno vůbec musí být? Smrt, nemoc a válka a takové věci? Ve tmě se zamračil. Byl však příliš unavený, než aby o tom dál přemýšlel. Poslouchal bouři, která skučela kolem domu. Krátce nato usnul.

Přišel prosinec a přinesl s sebou mnoho sněhu. Hoši si užívali každou volnou minutu při hře venku. Jezero zamrzlo, ale led ještě nebyl natolik silný, aby mohli vyzkoušet nové brusle. Všichni toužebně čekali na pořádný mráz. Za peníze, které vybrali na koncertě, byly koupeny malé vánoční dárky pro děti ze sirotčince. Tom Joe zjistil, že v Calgary je také sirotčinec a podal návrh: „Mnoho dětí tam nikdy nedostane žádný dárek,“ vysvětloval. „To mi vyprávěla Mary Lou. Ona žije v sirotčinci v Edmontonu.“

„Ty vlastně patříš také do sirotčince,“ konstatoval povýšeně Rick Stanley. „Víš, co jsi? Parazit! Ano, PARAZIT!“ To slovo zřetelně vykřikl, Tomovi přímo do obličeje, takže Tom Joe mimovolně o krok ustoupil. Ustrašeně se díval za Rickem. Parazit – to slovo ještě nikdy neslyšel. Muselo to být něco ošklivého, to bylo jasné. Proto se na to nikoho nezeptal. Ale mohl by se podívat do slovníku. Tak se rozhodl a vydal se do knihovny.

Knihovna byla normální místnost s několika policemi, plnými knih. U okna stály dvě židle. Tom Joe vyndal lexikon a listoval v něm. Pára, parabola, … parní stroj…, tady, tady to je: parazit je organismus živočišného nebo rostlinného původu, který žije na nebo v jiných živých organismech a živí se na jejich úkor… např. veš, … komár. Tom Joe se zadíval z okna, ale vlastně nic neviděl, prostě jen hleděl před sebe. Byl opravdu někým takovým? Byl jako veš, která sice lidem nevysávala krev, ale zato peníze z jejich kapes?

„Že se to ti hoši nikdy nenaučí, zavírat za sebou dveře,“ slyšel najednou hlas ředitele na chodbě. Pan Kendrick nahlédl do knihovny, chtěl zavřít dveře, ale uviděl Toma Joea. Vešel dovnitř. „Thomasi, co sis to vyndal za tlustou knihu?“

„Jenom lexikon, pane.“ Tom Joe zaklapl knihu a vrátil ji na prázdné místo do regálu.

„Mohu se zeptat, co jsi hledal?“

Tom Joe se kousl do rtu. Neodpověděl ředitelovi, místo toho vyhrkl: „Je to vůbec pravda, že pan Stanley za mne platí moje školné?“

„Pan Stanley? To ti říkal Rick?“

Tom Joe přikývl. Pan ředitel šel k oknu a díval se ven. Ale ani on tam zřejmě neviděl nic zajímavého, protože se otočil od okna, opřel se o okenní parapet a řekl: „Ne, není to tak. Pan Stanley sice poskytuje škole peníze, ale z nich nebylo použito vůbec nic na výdaje za tvoje školné.“

„Já jsem vůbec nevěděl, že za školu se platí. Kdo … to platí za mne?“

„Když jsem pro tebe byl v Edmontonu, předal mi seržant Grant dopis od tvé babičky. Přiložila k němu také nějaké peníze. Stačily na zaplacení tvého školného na tři měsíce.

Tom rychle počítal.

„Ale teď jsem tady přece už téměř čtyři měsíce,“ namítl.

„Ano. A proto jsem se poptával, protože vždycky jsou lidé, kteří mají velmi mnoho peněz a kteří je chtějí darovat na dobrý účel. Napsal jsem dopis jednomu starému známému. Je to farář a nyní bydlí v Montrealu. Vyprávěl jsem mu, že nemáš rodiče, kteří by mohli zaplatit tvé školné. Před třemi týdny jsem dostal odpověď. V tom městě bydlí pán, který by svými penězi chtěl přispět na něco dobrého. Nejraději by je vynaložil ve prospěch dětí, které potřebují pomoc. Můj přítel mu ukázal můj dopis. A tu se tento pán rozhodl, že za tebe bude každý měsíc platit tvoje školné.“

„Každý měsíc? Celou dobu?“

„Jak jsem se dozvěděl, tak ano. Již poslal peníze na prosinec.“

Tom Joe se díval na podlahu. Tak je to tedy pravda: žil na náklady někoho jiného. Byl … parazit!

„Já to ale nechci!“ Ředitel se zamračil.

„Co nechceš?“

„Nechci, aby za mě druzí lidé platili. To raději nebudu chodit do žádné školy. Ale nechci být žádný … žádný parazit!“

Pan ředitel se na něho zkoumavě díval. „Bylo to to, co jsi právě hledal v lexikonu?“ zeptal se.

Tom Joe vzdorovitě přikývl. V místnosti zavládlo mlčení. Nakonec se otázal ředitel: „Co myslíš, Thomasi, proč asi nemáš rodiče?“

Hoch se na něho díval překvapeně. „Já to nevím, pane.“

„Ani já to nevím,“ přiznal ředitel. „Ale něco bezpečně vím: Bůh tě nepokládá za parazita. On dopustil, že vyrůstáš bez rodičů. A proto se stará také o to, abys dostal všechno, co opravdu potřebuješ. Jsem přesvědčený, že Bůh tě chce mít zde na střední chlapecké škole, a proto se stará i o tvé školné. Nenechává pršet peníze z nebe, abys je mohl posbírat. Používá k tomu jiného člověka.“

Pan ředitel šel od okenního parapetu k Tomovi. Položil mu obě ruce na ramena a pokračoval: „Když ti někdo chce dát dárek, máš dvě možnosti: Buď ho přijmeš, nebo se otočíš a řekneš: Ne, děkuji. Volba je na tobě.“ Ředitel ho nechal stát a odešel z knihovny.

Večer, když Tom Joe ležel v posteli, měl zase o čem přemýšlet. „Ukaž jim,“ našeptávala mu jeho pýcha, „ukaž jim, že něco dokážeš i bez toho, že bys dokončil střední školu. Ukaž jim, že nepotřebuješ peníze cizích lidí.“ Ale hluboko v srdci věděl, že to nebyla odpověď, jakou by dala babička Betsy. „Bůh to myslí neskutečně dobře, Tome Joe,“ řekla jednou při jiné příležitosti. „Ale může se stát, že Jeho dary jsou pro nás zabalené tak, že bychom je nejdřív nejraději pyšně a nevděčně odmítli. Ale později si všimneme, co na nich je dobrého a potom jsme šťastní! Dokázal si představit, jak vděčně by se babička usmála, kdyby jí napsal, že už si nemusí dělat žádné starosti o jeho školné. Tom Joe poslouchal, jak ostatní v sousedních postelích stejnoměrně oddechují. „Pane Ježíši,“ šeptal do tmy, „já bych přece jen rád zůstal tady v té škole. Chci přijmout Tvůj dar. Děkuji, že za mne chce platit moje školné ten pán. A děkuji, že … to není pan Stanley.“

„Mohu napsat tomu pánovi dopis? Mohu mu poděkovat?“ ptal se Tom Joe druhý den pana ředitele po hodině dějepisu.

„Tak tedy chceš ten dárek přijmout?“

„Ano, pane. Babička také vždycky říkala, že nesmíme být nevděční.“

„V tom má tvoje babička zase pravdu. Ale víš, Thomasi, s poděkováním to nebude v tomto případě tak docela jednoduché. Můj přítel napsal, že ten pán chce každopádně zůstat anonymní. To znamená, že nechce udat své jméno. Nemám jeho adresu.“

„Ale já bych přece mohl odeslat dopis vašemu příteli, farářovi. A on by ho pak mohl dát tomu pánovi.“

„Můžeš to zkusit. Sice nevím, zda dostaneš odpověď, ale za pokus to stojí.“

Tak se stalo, že Tom Joe psal příští neděli dopis pánovi, kterého vůbec neznal. „Pročpak asi nechce říci své jméno“ přemýšlel nahlas, když zalepoval obálku. „Já v Montrealu stejně nikoho neznám.“ Někdy mají dospělí dost podivné nápady.

Tuto zimu Tom Joe poprvé zažil, jak se celé město připravovalo na vánoční svátky. Obchody ve Windsor Avenue byly ozdobené jedlovými větvemi a barevnými koulemi. Když se setmělo, rozzářilo se mnoho světel. Tom Joe se divil. Indiáni v Beaver Lake nikdy neslavili Vánoce a babička Betsy je držela také velmi jednoduše. Pro Toma Joea visela na krbu naplněná vánoční punčocha, k jídlu měli něco dobrého a společně si přečetli vánoční příběh. „Nezáleží na tom, zda je mnoho shonu,“ řekla babička. „Stejně nikdo přesně nedokáže říci, který den se Pán Ježíš narodil. Důležité je, že my nejen víme, jak přišel na svět, ale také, proč přišel. Musíme věřit, že Pán Ježíš je Spasitel. Musíme Mu vyznat naše hříchy a nechat Ho vstoupit do našeho života. Jinak nám Vánoce vůbec nic nepřinesou.“

Jednoho pátečního odpoledne se dočkali. Přijeli někteří rodiče, aby odvezli své syny na vánoční prázdniny. Druzí chlapci naložili své kufry na povoz pana Jonese a hlučně se vydali na cestu k nádraží. Pan ředitel stál společně s Williem a jeho rodiči na školním dvoře. Hospodářovi koně právě vyjeli s posledním nákladem kufrů. „Na shledanou,“ loučil se pan Kendrick, „pěkné prázdniny, Willie.“ Když šel kolem Toma Joea, řekl: „Mnoho zábavy v Edmontonu.“ Ale znělo to střízlivě a suše, nemělo to onen svěží podtón, jaký mělo mít „Mnoho zábavy v Edmontonu.“

Tom Joe se ohlédl za ředitelem. Najednou věděl, co tehdy nebylo v pořádku, když mu pan Kendrick sděloval, že může jet k Charliemu. Pan Kendrick mu sice dovolil jet do Edmontonu, ale neradoval se s ním z toho. Při tom rozhovoru se ani jednou neusmál. Snad si myslí, že se vrátím na sever, když potkám pana Mc Gregora? Tato myšlenka zasáhla Toma jako blesk. Chvíli byla lákavá, ale potom energicky zavrtěl hlavou. Pro babičku bylo důležité, aby získal dobré školní vzdělání. Ne, on to prostě neudělá a neodejde odtud. „Vrátím se,“ zašeptal do chladného zimního vzduchu. „Čestné slovo.“ Potom se otočil a utíkal za ostatními chlapci.