17. 15. kapitola

potom běžel Tom Joe na policejní stanici a já jsem se vrátil a hlídal jsem kůlnu. Měl jsem totiž strach, že zloděj uteče. Tu mi padl do očí velký balvan, který leží u stáje pro koně. Dotáhl jsem ho před dveře, ale stejně se pořád ještě hýbaly, jak jimi zloděj uvnitř lomcoval. Tak jsem se do nich zvenčí opřel a potom … potom najednou přijelo policejní auto.“

Steven přerušil své vyprávění a ukousl si ze svého krajíce chleba, namazaného máslem. Seděli s Tomem a Kendrickovými kolem jejich jídelního stolu a on jim vyprávěl o dobrodružství, které právě prožili. Paní Kendricková dala chlapcům na stůl chleby a horké kakao a jakmile utišili největší hlad, museli vyprávět.

„Jeden policista odvalil kámen,“ pokračoval Steven, když mohl opět mluvit. „Otočil klíčem v zámku – a když se otevřely dveře kůlny, tu zloděje hned chytili. A pak ho odvezli.“

„Poznali jste, kdo byl ten zloděj?“ zeptal se ředitel, který se opíral o příborník. Měl při tom zkřížené paže.

Tom Joe váhavě přikývl. „Ano, pane. Jednou byl u pana Jonese a prohlížel pumpu na dvoře. A potom byl dnes na bazaru. Larry a já jsme ho viděli. Přicházel chodbou od bytu hospodáře.“

„To tam určitě ukradl klíč od kůlny s nářadím,“ mínil Steven.

„To je možné,“ souhlasil s ním ředitel. „Thomasi, víš, jak se ten člověk jmenuje?“

Hoch polkl. „Ano, pane. Jmenuje se Brown. J. T. Brown. Bydlí v Riverdale Avenue, ve stejném domě jako pan Simpson.“

„Tak proto ho znáš. Vyprávěl jsi to seržantovi?“

„Ano, pane.“

„Prožili jste opravdové dobrodružství, chlapci. Byli jste skutečně odvážní. Bez vás by teď byla nářaďovna prázdná. Jenom by mě zajímalo, proč se zloděj zaměřil zrovna na nářadí.“

„Jsem ráda, že jste to ve zdraví přestáli,“ vmísila se do rozhovoru paní Kendricková. „Dobře, že jsme přijeli, teprve když bylo po všem. Myslím, že bych byla strachem jako zkamenělá.“

Tom Joe dopil poslední doušek kakaa a unaveně mhoural očima.

„Steven dal svůj talíř stranou a řekl: „Bylo to dobré. Děkuji, paní Kendricková.“

„Nu, poslyšte, to jste si bohatě zasloužili. Vždyť jste museli tak dlouho čekat potmě. Přece nenecháme hrdiny dne, aby šli spát hladoví.“ Paní Kendricková složila nádobí na sebe a odnesla je do dřezu.

Její manžel dodal: „Nu, myslím, že hrdinové dne by měli být co nejdřív v postelích. Brzy bude půlnoc. Pojďte, hoši, ukážu vám, kde budete spát!“

„Věříš, že to myslí vážně?“ zeptal se Steven, když se pohodlně uvelebil na své matraci v pokoji pro hosty.

„Kdo myslí co vážně?“

„No, seržant a pan Kendrick. Řekli přece, že jsme odvážní.“

„Určitě to myslí vážně.“ Tom Joe zívl a posadil se na pelest postele. „Ale ty jsi byl mnohem odvážnější než já. Já jsem jen přivedl policii. Ale ty – nevím, zda bych se odvážil ještě jednou ke kůlně.“

Steven se také posadil.

„Bylo to totiž poprvé, co jsem se něčeho odvážil,“ řekl tiše. „Jinak… jinak nejsem moc odvážný.“

„Myslíš – při hraní na klavír?“ optal se Tom Joe opatrně.

Steven přikývl. „Moji rodiče a moje sestra koncertují. Tatínek a Sára hrají na housle a maminka na klavír. Hrají, no zkrátka velice dobře. Ve Spojených státech jsou docela slavní. Maminka chtěla, abych měl svůj první koncert o svých dvanáctých narozeninách. Cvičil jsem na ten koncert celé měsíce. Ale měl jsem strach. Nemám rád, když se na mě dívá sál plný lidí. Ten koncert jsem vůbec nechtěl, ale musel jsem. A pak … jsem měl neúspěch. Nemohl jsem si vzpomenout na nic z toho, co jsem cvičil. Lidé pískali a byli zklamaní – bylo to strašné. Ale maminka to nevzdala. „Musíš se to naučit,“ řekla. „Musíš cvičit na klavír dál a budeš mít nový koncert. Když to neuděláš teď, nenaučíš se to nikdy.“ Steven se zarazil. Oběma pažemi si objal kolena a kousl se do rtu. Tom Joe seděl na posteli v tureckém sedu. Najednou už nebyl tolik unavený.

„A co bylo dál?“ zeptal se.

„O tři měsíce později jsem měl mít další koncert, v jiném městě. Ale dřív, než jsem ho měl…, ještě před tím jsem utekl. Trvalo to dva dny, než mě našla policie. Dovezli mě do nemocnice. Byl jsem totiž celou dobu venku a byla hrozná zima. Dostal jsem zápal plic s vysokými horečkami. A musel jsem mluvit věci, o kterých teď už vůbec nevím. Když mi bylo zase lépe, řekl lékař, že mluvil s mými rodiči. A že nemusím pořádat žádný další koncert a když budu chtít, že mohu jít na internát do Kanady, kde nikdo neví, že umím hrát na klavír.“

„Proč jsi šel tak daleko?“ divil se Tom Joe. „Až sem do Calgary?“

„Můj otec je Kanaďan. Jeho sestra bydlí v Lethbridge. Není to odtud ani moc daleko. Tatínek chtěl, aby mi byla nablízku alespoň ona. Moji rodiče totiž jezdí po celém světě a koncertují. Sára a já jsme vždycky měli chůvu a domácího učitele.“

„Proto jsi nechtěl připustit, že bys hrál na klavír,“ zamyslel se Tom Joe. „Jsi proto také takový … takový…“

„Takový vzorňák?“ pomohl mu Steven. V jeho hlase byl slyšet nádech hořkosti. „Ano, myslím, že proto. Chci mamince ukázat, že také něco dokážu, že nejsem žádné… nemehlo. Jenže to nikdo nechápe.“

Tom Joe se kousl do rtu. „To je mně líto,“ řekl tiše. „Zlobí se teď na tebe tvoji rodiče?“

„Tatínek ne. Ale maminka – maminka je docela zklamaná. Má ráda, když se na ni všichni lidé dívají. Nechápe, že někdo z toho může mít strach.“

Steven si zase lehl na polštář. „Paní Kendricková o tom ví,“ řekl. „Ptala se mne, proč jsem utekl, a já jsem jí to vypravoval. Ona myslí, že bych to měl říct chlapcům z našeho pokoje, ale já … jsem měl strach, že se mi Robert zase vysměje.“

„Když budeš chtít, Robertovi to řeknu.“ Tom Joe zalezl pod svoji deku. Oči se mu najednou samy od sebe zavíraly. „Ale před Larrym vůbec nemusíš mít strach. Jemu to můžeš říct sám.“

Steven přikývl. „To udělám,“ zamumlal. Krátce nato oba hoši usnuli.

Druhý den po snídani se ozvalo zaklepání na dveře. Steven a Tom Joe vyskočili zároveň.

„To je určitě seržant!“

Měli pravdu. Pan Kendrick pozval policistu dovnitř a krátce nato seděli všichni v obývacím pokoji.

„Vy, hoši, jste odvedli pořádný kus práce,“ začal seržant Blake, „protože ten zloděj je lupič, kterého už delší dobu hledáme. Včera večer všechno přiznal. Zloděj je mistrem v tom, že mění svůj vzhled, a to ani nemluvím o jeho jménech. Proto až dosud nebyl dopaden.“

„Tak … tak se tedy nejmenuje Brown?“ Tato otázka Tomovi mimovolně uklouzla.

„Ne,“ odpověděl policista. „J. T. Brown není jeho pravé jméno. Ani příběh, který o sobě vypráví, že ztratil manželku a dítě, není pravdivý. Tím chtěl pouze vzbudit soucit lidí. Ve skutečnosti se jmenuje Frank O ´Neil a je to škaredý podvodník.“

Tom Joe polkl. Pan Brown nebyl jeho otec. Přesněji řečeno, neexistoval vůbec žádný pan Brown. Existoval jen škaredý podvodník.

„Proč se vloupal zrovna do školní kůlny s nářadím?“ zeptal se pan Kendrick.

„Chtěl zmizet z Calgary a na dalším místě se vydávat za truhláře. K tomu si musel opatřit nářadí. Zde v Calgary předstíral, že se vyzná v nejrůznějších pracích s kovem. Lidé si ho pozvali na dvůr, on se tam porozhlédl a potom se někdy vrátil a vloupal se do domu.“

„Když tady prohlížel pumpu, určitě šel za hospodářem a zjistil, kde visí klíč ke kůlně na nářadí,“ přemýšlel Steven nahlas. „A při bazaru ho tajně vzal a vrátil se později – večer. Určitě věděl, že Jonesovi nebudou doma.“

„Ovšem dělal účet bez vás.“ doplnil seržant. Usmál se a sáhl do pravé kapsy své bundy. „Vy dva si zasloužíte odměnu. Tady, pěkně prosím.“

Steven a Tom Joe se vykulenýma očima dívali na dvě pětidolarové bankovky, které jim policista podával.

„Pro … pro nás?“ koktal Tom Joe ohromeně.

„Ano, pro vás. Protože bez vás by „pan Brown“ nejspíš ještě nebyl pod zámkem a za závorou.“

Hoši si vzali peníze a seržant vstal. Rozloučil se a ředitel ho doprovodil ke dveřím.

„To tedy bylo dobrodružství!“ Paní Kendricková nevěřícně vrtěla hlavou. „Doufejme, že další část víkendu proběhne klidněji. Vždyť máme Díkůvzdání!“

Krátce poté, co seržant odešel, zastavil na školním dvoře kočár.

„To je můj strýček,“ řekl Steven. „Chce mě vzít k nim. Řekl jsem mu, že v 11 hodin budu na školním dvoře, aby nemusel zajíždět k Henrymu.“

Vyběhl ven. Tom Joe pozoroval oknem, jak z kozlíku seskočil muž, který paží objal Stevena kolem ramen. Tom Joe musel polknout. Přesně takto si to vždycky představoval. Že k němu někdo přijede a řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Ten pán venku sice nebyl Stevenův otec, ale byl to alespoň jeho strýček. Stačil by i strýček. Zvlášť teď, když pan Brown je ve skutečnosti Frank O ´Neil a je to podvodník. Má doktor Gilbert pravdu? Copak opravdu není dobré všechno, co Bůh činí?

Stevenův strýček přišel dovnitř. Pozdravil Kendrickovy a Toma Joea a potom se se svým synovcem vydal na cestu.

„Na shledanou v neděli,“ volal Steven a mával na rozloučenou. Škoda, že Steven odjel, ale Tom Joe neměl čas být smutný. Paní Kendricková dala do trouby pořádného krocana a v kuchyni připravovala všelijaké dobroty. Odpoledne přišla na návštěvu Annabelle a její rodina. „Nazdar, Tome Joe!“ volala holčička na pozdrav. „Podívej, to je moje sestřička. Jmenuje se Sophia a už se umí smát. Zahraješ si se mnou domino?“

Bylo to veselé odpoledne. Tomovi se líbili Annabellini rodiče. Vypadalo to, že se jim zdá naprosto normální, že je při rodinné slavnosti i on. Chyběl jen doktor Gilbert. Potkal Annabelliny rodiče a vzkázal po nich, že ho volají k porodu a proto nemůže přijít. Ale že přijde zítra a dojí zbytky. Paní Kendricková se usmála a odložila pro něho stranou pěknou porci. Brzy zvečera všichni usedli k rodinnému stolu ke slavnostní večeři. Před ní ještě pan Kendrick poděkoval Bohu za dobrou žeň a za chutné jídlo k večeři, které před nimi leželo na stole.

Když později Tom Joe ležel v posteli v pokoji pro hosty, vzpomínal na babičku Betsy. S kýmpak slavila Díkůvzdání? Zdalipak u ní byli na návštěvě pan Kirby s manželkou? A co dělal jeho kamarád, Šedý sokol? A Lady Blue? Dřív vždycky spala na dece na zemi u jeho postele. V polospánku natáhl ruku, aby ji pohladil. Ale neucítil měkký, teplý psí kožíšek. Jeho ruka padla do prázdna.

Další den byla sobota. Tom Joe šel po snídani ven a potkal tam Henryho. „Ty nejsi u Jonesových?“ divil se, když viděl, jak Tom Joe vychází z domu Kendrickových.

„Vůbec jsem nebyl u Jonesových,“ odpověděl Tom Joe. „Oni totiž výjimečně na Den díkůvzdání přece jen odjeli.“ A potom vyprávěl Henrymu o jejich nočním dobrodružství. Ten údivem zapomněl zavřít ústa, takže vypadal téměř jako paní Williamsová, když zjistila, že Tom Joe umí hrát na housle. Z domu vyšel i pan ředitel. Pozdravil Henryho a zeptal se: „Máš teď něco v plánu?“

„Ne, pane,“ odpověděl Henry.

„Co kdybyste se s Thomasem trochu prošli do města? Provedl bys ho tam, aby se dobře vyznal v Calgary?“

„Ano, pane, to bych mohl. Chce se ti, Tome Joe?“

Vlastně mně chtěl město ukázat pan Kendrick… Ale asi by to vypadalo divně, kdybych chodil po ulicích sám s ředitelem…

Nahlas řekl: „Ano, půjdu s tebou.“ Pan Kendrick sáhl do kapsy své bundy a vyndal pár mincí. Podal je Henrymu se slovy: „To kdybyste se chtěli svézt tramvají.“

Henry se usmál: „Děkujeme, pane.“

Oba hoši se vydali na cestu. Paní Kendricková se za nimi dívala oknem jídelny. Zamračila se. Když její muž přišel domů, řekla: „Jamesi, to nejde. Ten chlapec nemůže takhle chodit po městě!“

Ředitel zvedl obočí. „Jak to, že ne?“

„Nemůže nosit tuto … hroznou kožešinovou bundu. Hodila se k životu na severu, ale tady v Calgary nenosí žádný chlapec nic takového.“

„Mně ta bunda nevadí. A Tomovi se zřejmě také líbí.“

Paní Kendricková vzdychla. „Ale mně vadí,“ řekla. „Nechci, aby si lidé o Tomovi vyprávěli. Možná bych se měla vypravit na návštěvu za paní Carlsonovou do dobročinného spolku. Mezi darovaným šatstvem se určitě najde něco, co by se hodilo!“

„Když myslíš…“ Její muž pokrčil rameny a zmizel ve své pracovně.

Mezitím se Tom Joe s Henrym procházel po Calgary. Všímal si názvů nejdůležitějších ulic a náměstí. Henry koupil dva lístky na tramvaj a jeli na další stanici. „Musíš dávat pozor u dveří. Jinak je to docela jednoduché,“ vysvětloval. Henry mu také ukázal některé obchody.

„U Millerových mají nejlepší pendrek,“ řekl. „Máš rád pendrek?“

Tom Joe přikývl.

„Mám ještě deset centů. dala mi je babička. Pojď, nějaký si koupíme.“

Tom Joe šel za Henrym do obchodu se smíšeným zbožím. Dnes, v sobotu, tam bylo mnoho lidí a tak měl Tom Joe dost času se porozhlédnout, zatímco Henry čekal na pendrek. V zadní části obchodu bylo klidněji. Tři děvčata stála před stojanem s mašlemi do vlasů. Jedna z nich byla Brenda, Henryho sestřenice. „Nazdar,“ řekl Tom Joe a zůstal stát. Brenda se rozpačitě dívala stranou. „Nazdar,“ řekla tiše.

„Copak ty ho znáš?“ zeptala se jedna z větších dívek. Obě připadaly Tomovi známé, ale nevěděl, kde je již viděl.

„Je to kamarád Henryho,“ odpověděla Brenda.

Obě děvčata si měřila Toma od hlavy až k patě. Světlovlasá dívka řekla: „Vůbec jsem nevěděla, že chlapcům se líbí patchwork.³“

Její kamarádky se začaly hihňat.

„Proč?“ zeptal se Tom Joe zaraženě.

„No, přece tvoje bunda. Skládá se ze samých sešitých kousků kožešin. Koupil jsi ji na indiánském bleším trhu?“

„Třeba v ní dokonce jsou opravdové blechy,“ řekla její kamarádka a všechny tři vyprskly smíchem.

Tom Joe našel pro děvčata jediné vhodné označení. Použil je Henry na pikniku nedělní školy. „Hloupé husy,“ řekl a odvrátil se od nich.

„Hlavně si nezapomeň koupit jízdenku, až pojedeš nazpět,“ volala za ním světlovlasá. „Ta je totiž potřeba, když se jede tramvají!“

Tak proto mu obě děvčata připadala tak známá! Seděla v tramvaji, když ho přistihl průvodčí, jak jede bez jízdenky. Tom Joe cítil, že se začervenal. Nejlepší bude, když teď odejde. Co zmůže jeden chlapec proti třem hihňajícím se děvčatům? Počká na Henryho venku.

„Jak se vlastně daří tvé babičce?“ zeptal se Tom Joe, když se vydali na zpáteční cestu. „Jakž takž. Noha ji ještě dost bolí. Maminka jí večer dává nějaké obklady. Říká, že po nich se to zlepší.“

Dal Tomovi jeden pendrek a potom si sám vzal druhý. Když došli k domu Kendrickových, řekl: „Dnes odpoledne půjdeme pouštět draka, kterého tatínek udělal Benjaminovi. Strýček John dovolil, že ho můžeme pouštět na jeho poli za školou, kde je teď strniště. Kdyby se ti chtělo, můžeš také přijít.“ Krátce svému kamarádovi zamával: „Měj se dobře, Tome Joe!“ Šel dál a zmizel za rohem.

Paní Kendricková se hned toho rána vydala k paní Carlsonové, předsedkyni dobročinného spolku. Skutečně tam našla přesně to, co hledala: zimní bundu pro Toma Joea. „Ben Davis vyrostl ze své bundy a jeho matka mi ji sem před několika dny přinesla. To by bylo něco pro vás, viďte, paní Kendricková?“ Paní Carlsonová spěchala do sousední místnosti, a když se paní Kendricková o čtvrt hodiny později vracela domů, měla nejen bundu, ale i zachovalý kožený kufr, který také dostala. „Chlapec ho bude určitě také potřebovat. Když přišel z divočiny, měl jen batoh. Nechala ho tu paní Bakerová, když tu byla naposledy. Prosím. Můžete si do něho zrovna dát bundu.“

„Tome Joe, něco pro tebe mám,“ oznámila paní Kendricková po obědě. „Podívej se, co mi dnes ráno dala paní Carlsonová!“ S těmi slovy ukázala na kožený kufr, který ležel na pohovce v obýváku. Byl z hladké hnědé kůže, která byla trošku opotřebovaná jen na jednom rohu. „Kufr? Pro mě? Děkuji! Já jsem ještě nikdy neměl vlastní kufr.“

„Ještě máš něco uvnitř,“ řekla paní Kendricková.

Tom Joe zvědavě otevřel kufr. Uvnitř ležela prošívaná zimní bunda z hnědé látky. „Bunda? Ale já už přece jednu mám!“

Paní Kendricková k němu přistoupila. „Já vím, že máš zimní bundu, ale ta je … nu, řekněme, hodí se spíš pro život na severu, ale tolik ne pro život ve městě, chápeš? Tady se něco takového moc nenosí.“

„Nelíbí se vám? Mně se zdá pěkná. Babička Betsy ji sama ušila.“

„Pro Beaver Lake byla úplně správná,“ opakovala paní Kendricková, „ale tady v Calgary bude lepší, když budeš nosit tuto bundu.“

„Ale tuto kožešinovou bundu nemusí nosit nikdo jiný než já,“ namítl Tom Joe. „Tak stačí, když se líbí mně.“

Pan Kendrick stál opřený o veřeje dveří a pozoroval scénu. Usmíval se. Jeho žena řekla: „Tome Joe, nemám nic proti tomu, když ji budeš nosit dál na svých objevných cestách. Nebo na školním dvoře, pokud je pro tebe tak důležitá. Ale když půjdeš do města nebo do kostela, ber si tuto bundu. Slíbíš mně to?“

Tom Joe vzdychl. „Ano, madam,“ odpověděl.

Co jen mají ženy z Calgary proti jeho kožešinové bundě? Z chlapců ve škole komentoval bundu pouze Mac: „Vypadáš jako traper,“ řekl. Ale to nebyla žádná urážka, nýbrž poklona. Paní Kendricková zavřela kufr a dala ho stranou.

„Doprovodíš mě na procházce?“ zeptal se její muž. „Raději bych si chvilku zdřímla,“ přiznala. „Poslední dny byly sice pěkné, ale také dost náročné. Možná s tebou půjde Tom Joe?“ Oči hocha se rozzářily. „Mohl bych vám ukázat bobří kmen,“ navrhoval horlivě.

„Ach, víš,“ namítl ředitel, „myslím, že je to trochu daleko. Musím pak ještě opravovat matematické práce starších žáků. Jdi k bobřímu kmeni raději sám, já si udělám jen malou procházku.“

Plamének radosti v chlapcových očích pohasl. „Ano, pane,“ odpověděl, „to je v pořádku.“

Tom Joe se toho odpoledne zase jednou vydal na cestu sám. Vzal si kalhoty ze surové kůže a svou milovanou kožešinovou bundu. Přesto však neměl takovou chuť objevovat jako jindy. Neměl už chuť jít k bobřímu kmeni. Z pole uslyšel hlasy. To byli Henry, Benjamin a jejich otec, kteří pouštěli nového draka. Dnes určitě mnoho rodičů něco podniká společně se svými dětmi. Tom Joe nešel na strniště. Zamířil k řece. Některé děti mají všechno. Například Henry. Jiné děti mají rodiče, ale nerozumějí si s nimi. Tak jako Steven. A některé nemají vůbec žádné rodiče…

O dvě hodiny později u Kendrickových někdo zaklepal na dveře. Byl to doktor Gilbert. „Pojď dál, Gilberte,“ pozdravila ho paní Kendricková. „Byl jsi včera dlouho pryč?“

„Polovina noci uplynula, než jsem se dostal domů,“ odpověděl jí švagr, „ale zato mají Taylorovi zdravého chlapečka.“

Paní Kendricková polkla. „Jak je to pěkné,“ řekla tiše. Ale potom se usmála. „James je ve své pracovně. Potěší se, až tě uvidí.“

Doktor však nenašel svého bratra sedícího za psacím stolem, ale stojícího u okna zády k příchozímu. „Dobrý den, velký bratře. Copak to tam venku pozoruješ zajímavého?“

„Gile! Ředitel školy se k němu obrátil. „To je pěkné, že jsi přišel.“ Potom se znovu otočil k oknu a otázal se: „Můžeš mi vysvětlit, co tam ten hoch venku dělá? Vypadá to, že si s někým povídá, ale přece tam nikdo není.“ I doktor Gilbert přistoupil k oknu a uviděl Toma Joea, jak utíká přes školní dvůr.

„Hned se ho zeptám, co si to vymyslel za hru,“ řekl pan Kendrick a vrtěl přitom hlavou. Doktor Gilbert se kousl do rtu. Příčilo se mu vyzradit Tomovo tajemství, ale kdyby se jeho bratr na to Toma ptal, bylo by to pro chlapce ještě nepříjemnější.

„Nedělej to,“ poprosil ho tiše.

„Co tím myslíš?“

„Neptej se Toma Joea, co tam dělá. On … si hraje se svým psem.“

„Se svým psem?“

„Ano. Musel ho přece nechat v Beaver Lake. Když si myslí, že ho nikdo nepozoruje, dělá, jako by byl pes u něho.“

„Jak ses to dozvěděl?“

„Jednu sobotu jsem ho potkal u řeky. Byl tak zabraný do své hry, že do mě téměř narazil. Myslím, že se snaží vypořádat se svým steskem vlastním způsobem.“

Ředitel se zamračil. „Zatím jsem neměl dojem, že by byl nešťastný.“

„To není. Prostě postrádá své přátele.“

Pan Kendrick se zamyšleně díval z okna. „Možná jsem s ním měl přece jen raději jít k bobřímu kmeni,“ zabručel.

Ale potom dodal: „On se tím probojuje. My jsme konec konců také museli.“ Odvrátil se od okna. „Myslím, že Cathrine už prostřela stůl ke kávě. A pokud se nemýlím, ze včerejška zbyly ještě koláče.“

U stolu s kávou se objevil také Tom Joe. Převlékl se a dokonce si i pečlivě učesal vlasy. „Nu, byl jsi u bobřího kmene?“ zeptal se ho ředitel školy. Tom Joe zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Byl jsem jenom u řeky a na školním dvoře.“

„A potom jsi ucítil, že bude káva a koláče,“ řekla s úsměvem paní Kendricková a dala mu na talířek pořádný kousek borůvkového koláče.

„Copak to máš na ruce?“ zeptal se doktor.

Tom Joe se podíval na svou levou ruku, kolem které měl ovázaný kapesník.

„Uklouzl jsem na kamenech u řeky. Ale není to nic hrozného.“

„Ukaž,“ vyzval ho po kávě doktor Gilbert. Sundal kapesník a prohlížel si poraněnou ruku.

„Pěkně sis ji odřel.“

Doktor vytáhl ze své lékařské brašny, kterou měl stále u sebe, baňatou hnědou láhev a vyndal korkovou zátku. Vzal kousek mulu, nalil na něj čirou tekutinu a mokrý mul lehce přitlačil na ránu na Tomově dlani. Chlapcův obličej se zkřivil. „Babička měla také takovou láhev,“ řekl, když odezněla bolest. „Ale v ní byla hnědá tekutina.“

„Jódový roztok,“ řekl doktor. „Toto je zředěný peroxid vodíku. Má tu výhodu, že nebarví.“

Pan Kendrick, který se opíral o skříň a pozoroval je, se najednou zeptal: „Už se ti zahojily všechny modřiny, Thomasi?“

„Ano, pane. Už dávno.“

„Když u mne byla po bouřce paní Williamsová,“ pokračoval ředitel, „ptal jsem se jí, zda její neteř také tak poranily kroupy. Řekla, že ne. Brenda že má jen dvě modřiny na paži, jinak nic. Jak to?“

„To proto, že … že … já…, tedy, ona sice byla tvrdohlavá, ale přitom ještě dost malá. Nechtěl jsem, aby ji potloukly kroupy.“

„Tak jsi ji tedy ochránil. Dělají to karibuové také tak?“ zeptal se ředitel a přitom na něho mrkl.

Tom Joe se rozpačitě usmál. Díval se, jak mu doktor ovazuje ruku. „Náčelník Černý vlk říká, že většina zvířat, která patří do stáda nebo do smečky, si navzájem pomáhá.“

„A musí se to dělat, i když si to ten druhý vůbec nezaslouží?“

„Myslím, … že ano. Nevím, zda by to udělal náčelník. Ale babička Betsy, ta by to udělala určitě.“

„A víš také, proč by to udělala?“

„Ano, pane. Udělala by to proto, že to činil Pán Ježíš. Říkala, že nebe si nikdo nezaslouží a s našimi hříchy se do něho vůbec nehodíme. Ale Pán Ježíš se nechal potrestat místo nás.“

Doktor Gilbert sledoval rozhovor mlčky. Zazátkoval hnědou láhev a zase ji schoval do své černé lékařské brašny. „Josef to udělal podobně,“ řekl. „Jeho bratři si také nezasloužili, aby se o ně staral v době hladu.“ Při těch slovech se na něho jeho bratr překvapeně podíval.

„Nedívej se na mne tak.“ Doktor zaklapl sponu na brašně. „Já jsem si zase jednou četl v Bibli. Víc nic.“