16. 14. kapitola

oho večera začali ve škole vyrábět věci pro bazar. Pan Gibbs donesl dřevo a pilku, hoši našli své kapesní nože a společenská místnost prvního ročníku se zakrátko změnila v dílnu. Tom Joe se pokoušel vyřezat ze dřeva co možná nejvěrnější figurku sáňového psa. Charlie z Edmontonu mu v létě ukázal, jak se to dělá. Mac a Larry řezali pilkou jednotlivé díly rámů na obrazy a dokonce i Steven se dnes účastnil: seděl na konci stolu a kreslil. „To je zábava,“ řekl Mac a sáhl po hoblíku. „Až později rámy natřeme, budou vypadat ještě lépe.“

„Mohli bychom zarámovat některé Stevenovy výkresy. Pak budeme mít opravdové obrazy.“

Tommy Joe vyřezával svého sáňového psa a horlivostí mu zčervenaly tváře. Jen nějak zapomněl na svou učebnici dějepisu.

Výsledek toho se dostavil v pondělí, když zíral na otázky napsané na tabuli a zoufale se pokoušel vzpomenout si na první tři kapitoly „Dějin Ameriky pro nižší stupeň“. Snažil se, co mohl, ale jeho odpovědi vypadaly dost chudě. Pan Kendrick vrtěl hlavou, když večer opravoval práce. U Toma Joea to vyšlo jen na „dostatečnou“.

„Když se nebudeš víc snažit, tvoje známka z dějepisu na vysvědčení bude vypadat špatně,“ řekl, když šel o dva dny později s hochem po chodbě. „Co myslíš, že tomu řekne babička?“

Tom Joe se kousl do rtu. „Myslím, že se jí to nebude zdát tak hrozné,“ odpověděl váhavě.

„Jak to, že ne?“

„No, babička nemá nějak zvlášť ráda dějepis. Říká, že lidé dříve vedli války a zabíjeli se a dnes to dělají zrovna tak. My všichni jsme se z dějin zase tolik nepoučili.“

Pan Gibbs, který šel kolem, se neubránil úsměvu. „Kdo má pravdu, má pravdu,“ řekl řediteli, když byl Tom Joe z doslechu. Pan Kendrick si jen povzdychl, zavrtěl hlavou a odcházel do své kanceláře.

V následujících dvou týdnech se ve společenské místnosti dál řezalo, lepilo, vyřezávalo a kreslilo. I orchestr se sešel ke zkoušce. Tim Clarc ze čtvrté se přihlásil jako klavírista. Tom Joe jako třetí houslista. O překvapení se postaral Jake Simmons, když se při první zkoušce objevil s trubkou. „Přivezl jsem si ji o víkendu z domu,“ řekl. „Ale kdyby se vám zdála moc hlasitá…“

„V žádném případě,“ přerušila ho paní Kendricková, která se společně s panem Brucem účastnila zkoušky orchestru. „V některé skladbě bys dokonce mohl hrát sólo.“ Nacvičovali nejdřív několik lidových písní, které Tom Joe částečně znal od pana Mc Gregora. Pak přišla na řadu „Trust and Obey“ a ještě dvě duchovní písně. „Příště se sejdeme ve čtvrtek,“ ohlásil pan Bruce. „Do té doby cvičte, prosím, každý sám svůj part.“

Tom Joe, Larry a Jacob následující večer napsali pozvánky na bazar:

Srdečně zveme

na podzimní bazar

Západní střední chlapecké školy v Calgary,

který se koná 28. října.

Začátek: ve 14 hodin.

Káva a koláče zajištěny.

Na bazar navazuje koncert v aule.

Začátek: v 16.30 hodin.

Vstupné: 25 centů

Srdečně zveme

na podzimní bazar

Západní střední chlapecké školy v Calgary,

který se koná 28. října.

Začátek: ve 14 hodin.

Káva a koláče zajištěny.

Na bazar navazuje koncert v aule.

Začátek: v 16.30 hodin.

Vstupné: 25 centů

„Na pozvánce vůbec nemusí být podpis,“ konstatoval Larry.

„Na jedné ano,“ odvětil Tom Joe. „Na té pro pana Browna!“ Napsal, jak nejkrásněji uměl:

Jménem Západní střední chlapecké školy v Calgary: Thomas Joseph Brown.

Ve čtvrtek před studijní hodinou zaběhl do ulice Riverdale Avenue a vhodil pozvánku do schránky pana J. T. Browna. Cítil, jak mu při tom tluče srdce. Najednou se ani nemohl dočkat 28. října.

Den před Díkůvzdáním byl tady. Chlapci neměli vyučování a čas po snídani a pobožnosti využili k tomu, aby rozložili své výrobky na stoly, které postavili někteří větší hoši na chodbách a v předsálí auly. Venku visela velká cedule s nápisem…

SRDEČNĚ VÍTÁME

NA 1. PODZIMNÍM BAZARU

ZÁPADNÍ STŘEDNÍ CHLAPECKÉ ŠKOLY

SRDEČNĚ VÍTÁME

NA 1. PODZIMNÍM BAZARU

ZÁPADNÍ STŘEDNÍ CHLAPECKÉ ŠKOLY

… a po obědě sem zavítali první rodiče. Hoši je uvítali a nejdřív je zavedli do auly, kde je měl ve 14 hodin přivítat pan Kendrick. Tom Joe se seznámil s Larryho a Robertovými rodiči a stále se díval, zda uvidí pana Browna. Ale nikde ho neviděl. Po oficiálním zahájení zaujali chlapci místa u prodejních stánků a rodiče a jiní zvědaví obyvatelé Calgary se rozptýlili po škole, aby si prohlédli věci, které hoši sami vyrobili. Rámy na obrazy od Roberta a Larryho sklidily velkou pochvalu, také vyřezávaným zvířatům se dostalo obdivu. Ale zlatým hřebem byly Stevenovy výkresy: jeho skici tužkou s náměty z přírody a také do detailů věrné zobrazení školy šly rychle na odbyt. „Je mi líto, ale už nemáme ani jeden výkres,“ slyšel Tom Joe říkat paní Kendrickovou o půl hodiny později. Steven stál nablízku. Začervenal se radostí, ale nic neříkal.

Ve čtvrt na čtyři byli všichni hosté pozváni na kávu do jídelny. Kuchařka, hospodyně a dvě pomocnice pekly vafle, které líbezně voněly. Také chlapcům chutnalo. Tom Joe si na svém místě málem vykroutil krk, ale pana Browna nemohl nikde najít. Najednou se k němu protlačil Larry. „Myslím, že jsem ho viděl,“ šeptal vzrušeně.

„Koho? Pana Browna?“

Larry přikývl. „Pojď se mnou!“

Tom Joe nechal ležet svou vafli a šel za svým kamarádem ven z jídelny.

„Byl velký a měl hnědé vlasy,“ vyprávěl horlivě Larry, když vyšli ven, „ale viděl jsem ho jen z boku. Přišel hlavním vchodem a pak šel po schodech dolů k bytu hospodáře.“

„K bytu hospodáře? Co tam chce? Bazar se přece koná tady nahoře,“ divil se Tom Joe.

„Nevím,“ odvětil Larry. „Třeba se na tebe chce zeptat hospodáře. Vždyť on neví, že ty jsi Thomas Joseph Brown. Jednoduše půjdeme za ním. Určitě ještě bude dole.“

Tomovi prudce bušilo srdce, když šel za svým kamarádem dolů po schodech. Za chvilku potká pana Browna …, uvidí ho …, bude … V dolní chodbě byly slyšet kroky. Proti nim šel muž. Byl velký a měl hnědé vlasy. Do očí mu Tom Joe neviděl.

„Dobrý den,“ řekl hlasitě Larry. Muž sebou trhl. „Den, hoši,“ řekl. Víc nic. Šel po schodech nahoru a zmizel za rohem.

„Tak co? Byl to on?“ naléhal Larry.

Tom Joe jen přikývl.

„Tak rychle, půjdeme za ním!“

Utíkali po schodech nahoru, ale vstupní hala byla prázdná. „Ty běž po chodbě vlevo, já se poohlédnu tady!“ Larry zmizel v chodbě napravo. Ani v jedné chodbě nikoho nebylo vidět.

„Třeba šel ven?“

„Ale proč? Všechno se přece koná uvnitř.“

Larry šel k oknu. Venku stálo několik velkých chlapců s rodiči a povídali si. „Tady někdo zahnul za roh,“ řekl Larry. „Ale nemohl jsem poznat, kdo to byl.“

„Nejspíš už dávno sedí v jídelně a pije kávu,“ poznamenal Tom Joe. Snažil se příliš neukazovat své zklamání. Setkání s panem Brownem si představoval jinak.

V jídelně ho nenašli. Ale už jim nezbývalo mnoho času, protože paní Kendricková již svolávala členy malého orchestru a posílala je do auly. „Ještě jednou si přeladíme nástroje. A pak budeme moci začít!“

Tom Joe opatrně vyndal z pouzdra housle kamarádky paní Kendrickové. Už aby bylo po koncertě, myslel si. Určitě zahraji všechno špatně. Naštěstí se to nestalo. Když stáli na jevišti, opona se rozhrnula a když uviděli tolik obličejů, plných očekávání, tu Tomovi sice zase prudce tlouklo srdce, ale dokázal se soustředit na pana Bruceho a na své noty. Po několika úvodních slovech ředitele zahráli první píseň. Začátek zněl nejistě, ale potom to bylo lepší. Byla to známá národní píseň a když byla u konce, posluchači tleskali. Tom Joe se odvážil pohledu do obecenstva, když si připravoval noty druhé písně. Vpravo vepředu rozeznal doktora. A vedle něho – paní Williamsovou! Zhluboka se nadechl a díval se na pana Bruceho, který už dával nástup. Bude hrát dobře, tak dobře, aby paní Williamsová zapomněla zavřít ústa!

Paní Williamsová se skutečně divila. Je možné, že ten hoch vepředu byl skutečně Thomas Brown, který jí před několika týdny hodil do obličeje mokrou houbu? Přišel přece ze severu, žil tam mezi „těmi divochy“. Jak to, že uměl hrát na housle? Doktor Gilbert nenápadně pozoroval paní Williamsovou. Seděla zpříma a ani nehnula brvou. Ale otazník v jejích očích se nedal přehlédnout.

Orchestr přehrál další tři skladby a posluchači nadšeně tleskali. Vystoupení hochů se totiž dalo dobře poslouchat! Vstupné nezaplatili posluchači zbytečně. Nyní přišly na řadu chorály a jako poslední: „Trust and Obey“. K této písni si paní Kendricková vymyslela něco zvláštního: „Protože je tato píseň dobře známá, prosíme, zazpívejte si ji s námi!“ A potom naplnila sál jednoduchá melodie, posluchači zpívali také, takže bylo zřetelně slyšet slova: „Trust and obey, for there´s no other way, to be happy in Jesus, but to trust and obey.“

Kdyby to mohla poslouchat babička, myslel si Tom Joe. Kdyby tu jen mohla být… Najednou musel zamrkat, ale hrál statečně dál. Vpředu vpravo v první řadě zpívala paní Williamsová hlasitě a trochu pronikavě. Ani nebylo nápadné, že doktor vedle ní zpíval jen velmi tiše.

Důvěřuj, přemýšlel, přesně to je můj problém. Já Ti nedůvěřuji, Bože. Dopustil jsi v mém životě tolik zlých věcí. Nechal jsi mé rodiče brzy zemřít, musel jsem vyrůstat v té hrozné škole – a nedopřál jsi mi ani Evelyn… Jak Ti mám důvěřovat?

Proč jen mu nešel z hlavy příběh o Josefovi? Josef důvěřoval Bohu, i když se v jeho životě staly mnohem horší věci. I James důvěřuje, přemýšlel doktor. Podle mě by rozhodně měl právo pochybovat o Boží lásce. Místo toho Mu důvěřuje dál. Zrovna jako Tom Joe…

Bazar i koncert měly opravdu úspěch. Chlapci se pokoušeli odhadnout, kolik peněz vybrali, a počítali, kolik párů bruslí si za to budou moci koupit. Všichni měli dobrou náladu a těšili se domů. Pouze Rick Stanley myslel, že na závěr musí udělat ošklivou poznámku: „Když chcete dát vstupné koncertu na dobrý účel, mohli byste ho věnovat na školné Toma Joea,“ řekl vyzývavě. „Zatím ho totiž platí lidé jako můj otec.“ Tom Joe se zamračil. Školné? Co to je? Stojí navštěvování školy mnoho peněz? Babička Betsy v Beaver Lake nebrala od nikoho školné.

„Neposlouchej ho,“ řekl Henry. „Jen závidí, protože sám neúčinkoval.“ Henry pozval Toma Joea na svátek a na následující víkend k nim. Také Steven, pro kterého měl přijet strýček až druhý den, mohl přenocovat u rodiny Henryho. Všichni tři chlapci ještě pomohli při uklízení a vydali se na cestu. „Dobře, že jsme skončili tak přesně,“ slyšel ředitele, jak říká manželce, „u Willerových budeme včas.“ „Doufám, že se dnes večer nevrátíme příliš pozdě domů,“ odpověděla paní Kendricková a ještě jednou se rozhlédla po aule. „Bazar, koncert a teď ještě návštěva – tento den je opravdu vyplněný!“

Steven a Tom Joe si přinesli z pokoje batohy a vydali se s Henrym na cestu. Bylo už tma. Po odpoledním shonu zůstala škola tichá a opuštěná. Jen ze stáje byly slyšet nějaké zvuky. „Pan Jones je u koní,“ řekl Henry, když šli kolem. „Myslím, že hospodář s manželkou na den Díkůvzdání nikdy neodjíždějí. Až dosud tu každý rok byli.“

Ještě než došli k domu, kde bydlela rodina Henryho, běžel k nim Benjamin, mladší bratr Henryho. „Henry, máš rychle přijít, babička upadla!“

„Babička? Ale…“

„Rychle pojď. Tatínek není doma a John s maminkou ji sami nezvednou.“

Henry a Benjamin odběhli a zmizeli v domě, v němž byly dokořán otevřené dveře. Steven a Tom Joe zůstali stát na ulici.

„Nejlepší bude, když počkáme tady,“ myslel Tom Joe a Steven souhlasil. Za chvilku se objevil Henry. Vypadal smutně. „Babička si poranila nohu. Maminka nemyslí, že by si něco zlomila, ale babička nemůže došlápnout na tu nohu.“

„Bydlí u vás nastálo?“ otázal se Tom Joe.

Henry zavrtěl hlavou. „Ne, dnes přišla na návštěvu. Chtěla nás překvapit. A zrovna teď se musela stát takováhle věc.“ Zaváhal a pokračoval: „Babička tu určitě bude muset několik dní zůstat.“

„Steven a já můžeme jít zpátky do školy, hospodář s manželkou tam jsou. Teď by se to určitě nehodilo, abychom u vás bydleli.“

„Pokud vám to moc nevadí… Já jsem se tak těšil, že přijdete. Ale myslím, že další návštěva, to by na maminku bylo už moc.“

„To je v pořádku, viď, Stevene?“

Ten přisvědčil. „Ano, samozřejmě,“ řekl.

„Děkuji.“ Na Henrym bylo vidět, že se mu ulevilo. „Myslím, že teď půjdu raději zase domů.“ Zamával oběma kamarádům a zmizel v domě.

Steven a Tom Joe se mlčky vydali na zpáteční cestu. Teprve když došli ke škole, řekl Steven: „Nevím, zda budou Jonesovi nadšeni, až nás uvidí.“

„My za nic nemůžeme,“ odpověděl Tom Joe. Ani on nebyl nadšený myšlenkou, že budou trávit víkend s hospodářem a jeho manželkou. Určitě to bude pořádně nudné. Chladný závan větru je donutil, aby schovali ruce hlouběji do kapes svých zimních bund. Před několika dny přišel balík z Beaver Lake. Poslala ho babička Betsy. Byly v něm všechny jeho šaty na zimu a dopis, který si četl už nejméně pětkrát. Byl rád, že se babičce vede dobře.

Zastavili se před dveřmi do bytu hospodáře. Steven zaklepal. Ale nikdo jim neotevřel. Zaklepal ještě jednou. Ale uvnitř se nic ani nepohnulo.

„Asi jsou ještě ve škole,“ uvažoval Tom Joe. „Hospodyně vždycky najde něco, co by mohla uklidit.“ Utíkali ke vstupním dveřím a vzali za kliku. Byly zamčené.

„Haló, je tu někdo?“

„Haló,“ volal Tom Joe. „Je tady někdo?“ Silně zabouchal na dveře. Ale nepřišla žádná odpověď.

„Podíváme se do stáje. Předtím přece pan Jones obstarával koně.“

Ani dveře stáje nebylo možné otevřít. A když tam nahlédli škvírou, nemohli rozeznat ani žádného z koní.

„Jonesovi odjeli,“ konstatoval Steven.

„A pan Kendrick s manželkou také,“ dodal Tom Joe. „Na dnešní večer jsou někam pozváni.“ Steven pokrčil rameny a zabořil ruce hlouběji do kapes. „Ale co teď budeme dělat?“ otázal se.

Chlapcům nezbylo než čekat. „Neznám nikoho, ke komu bychom mohli jít,“ řekl Tom Joe. „Ty snad ano?“

„Ne,“ odpověděl Steven. Šli k domu Kendrickových, který tu v té tmě stál tichý a opuštěný. „Naštěstí je úplněk,“ konstatoval Tom Joe. „Jinak bychom neviděli vůbec nic.“

Našli si na terase místo, které bylo chráněné před větrem, a posadili se do dvou houpacích křesel, která tam stála. Stříbrné světlo měsíce polévalo budovu školy i školní dvůr. Zahoukal sýček. Ve větvích stromů zašuměl vítr.

„Teď to je trošku jako v Beaver Lake,“ hlas Toma Joea zněl v tichu tlumeně.

„Myslíš často na Beaver Lake?“ zeptal se Steven.

„Ano. Hodně často. A ty? Myslíš také často na domov?“

„Ne.“

Bylo to krátké, jednoznačné ne, které nedovolovalo další otázky. Tom Joe zmlkl a pomalu se houpal ve svém houpacím křesle. Začínalo mu být chladno, ačkoliv na sobě měl kožešinovou bundu, kterou mu minulý rok ušila babička. Právě chtěl vstát a trochu se rozhýbat, když vtom uslyšel nějaké zvuky. Zvedl hlavu a naslouchal. Bylo slyšet kroky, opatrné, pomalé kroky. I Steven zvedl hlavu a naslouchal. Na školní dvůr vkročila temná postava. Byl to nějaký muž, který něco nesl přes rameno. Rozhlédl se a šel plíživě ke kůlně s nářadím, která stála jen několik metrů od hospodářova bytu. Tom Joe se podíval na Stevena. Ten položil ukazováček na ústa a naklonil se dopředu, aby mohl postavu lépe pozorovat. Muž se zastavil před kůlnou. Pátravě se rozhlížel, ale protože terasa Kendrickových ležela ve stínu, hochy nemohl vidět. Pravou rukou sáhl do kapsy, něco vyndal a odemkl dveře kůlny. Vešel dovnitř a dveře za sebou pečlivě zavřel. Krátce nato škvírami ve stěně proniklo světélko.

„Pojď,“ zašeptal Steven, „podíváme se, co tam dělá. Ale tiše!“

Tom Joe dokázal jenom přikývnout. V ústech měl sucho a cítil, jak mu srdce rychle bije. Takhle rozrušený nebyl ani dnes odpoledne, když hrál na housle. Plížil se za Stevenem dolů po schodech terasy a potom napříč přes školní dvůr ke kůlně s nářadím. Opření o stěnu kůlny naslouchali. Uvnitř něco zachrastilo a bylo slyšet tlumenou nadávku. Potom bylo ticho. Tom Joe se díval dovnitř škvírou. Na nízké skříňce u dveří stála lucerna. Muž ve dřepu seděl zády k nim před jedním regálem. Vzal kladívko a strčil ho do pytle. Pak se postavil a šel k pilkám, které visely na hřebících na stěně. Jednu sundal a palcem zkoušel, jak je ostrá. Potom zmizela i ona v pytli. Tom Joe se neslyšně otočil ke Stevenovi. „Krade nářadí,“ zašeptal. Steven také nahlédl dovnitř škvírou mezi prkny stěny. Podíval se ke dveřím. Zloděj za sebou zavřel. Ovšem velký klíč, který ve škole jindy visel na háčku na dolní chodbě, byl nyní zasunutý zvenčí v zámku. „Dál ho pozoruj,“ vydechl Steven. „Zamknu ho.“ Steven šel po špičkách ke dveřím. Tom Joe se zase díval škvírou. Muž právě prozkoumával nízkou skříňku, na které stála lucerna. Proč musí zrovna teď dřepět tak blízko dveří?

Steven se dostal ke dveřím. Tom Joe pozoroval, jak sahá na klíč. Pak se zase spěšně zadíval škvírou v prkenné stěně. Nesmí přece zloděje pustit z očí! Muž strkal do pytle sáček s hřebíky. Na vteřinu zahlédl Tom Joe jeho obličej. Když ho spatřil, polekaně zalapal po dechu… Muž uslyšel zvuk. Bleskurychle se otočil a zhasil lucernu. „Krrrk,“ udělalo to, když Steven konečně otočil klíčem a vytáhl ho ze zámku. Zloděj sáhl na kliku, stiskl ji…

„Proč ty dveře nejdou otevřít?“ zaslechli jeho rozzlobený šepot. Zalomcoval dveřmi. Potom zaklel a zase lomcoval dveřmi.

„Rychle pryč!“ šeptal Steven. „Tak pojď už!“

Tom Joe, ještě celý ztrnulý, následoval svého kamaráda napříč přes školní dvůr na ulici. „Pan Brown,“ znělo mu v hlavě, „ten zloděj je pan Brown!“

„Musíme na policejní stanici,“ lapal po dechu Steven. Znáš cestu? Už jsi tam jednou byl.“

„Už ano, ale část cesty tam jsem jel tramvají a zpátky autem. Nevím, jestli najdu tak rychle cestu.“

Steven se zastavil. „Co budeme dělat, když zloděj vyvrátí dveře a uteče? Vždyť má k dispozici všechno nářadí! Víš co? Schovám se na školním dvoře a budu ho pozorovat. A kdyby utekl, poběžím za ním. A ty mezitím utíkej na policii. Prostě musíš najít cestu!“

Odběhl a nechal užaslého Toma Joea stát na ulici. Byl to vůbec ten tichý, zdrženlivý Steven? Co se s ním stalo? A on, Tom Joe, má teď úplně sám přivést policii? Co když je pan Brown jeho otec? Může … smí udat svého vlastního otce? Ale možná ten muž s vážnýma modrýma očima vůbec není jeho otec. Vlastně věděl bezpečně jen jednu věc: ten muž je zloděj. To viděl vlastníma očima. A krást je zakázané. Krádež se musí ohlásit policii. Tom Joe vyběhl.

Seržant Blake se nemálo podivil, když se asi o dvacet minut později prudce otevřely dveře policejní stanice. Dovnitř se vřítil rozcuchaný, uhřátý chlapec. „Pomalu, mladý muži, kdepak hoří?“ zeptal se a vstal. Potom se zarazil. „Neznáme se? Nejsi ty ten chlapec z tramvaje?“

Tom Joe přikývl a bez dechu vyhrkl: „Musíte … rychle přijít, seržante. Je … tam zloděj. Ve škole, … v kůlně na nářadí. Steven ho … zamkl.“ Vyčerpaně se zastavil a opřel se o zeď. Utíkal celou cestu a prostě mu došel dech. Když se trochu uklidnil, musel ještě jednou podrobněji vyprávět celý příběh. Trvalo to strašně dlouho, ale konečně seděl vzadu v autě za dvěma policisty a jeli směrem ke škole. Doufejme, že přijedeme včas. Doufejme, že se Stevenovi nic nestalo…

Dříve než vystoupili z policejního auta, řekl seržant Blake: „Zůstaneš v bezpečné vzdálenosti od nářaďovny, rozumíš? Nechtěl bych, aby se ti něco stalo!“

Tom Joe přikývl. Oba policisté šli tiše přes školní dvůr. Tom Joe v patách za nimi. „Nářaďovna je tamhle,“ pošeptal jim.

„Počkej tady!“ poručil mu seržant. Společně se svým kolegou šel dál, zatímco Tom Joe zůstal vzadu.

„Pusť mne ven! Hned mne pusť ven!“ slyšeli rozzuřený řev z kůlny. Pak zloděj prudce zabušil na dveře. Zloděj je tedy stále ještě v pasti! Před dveřmi do kůlny leželo něco velkého, tmavého. A nyní rozpoznal Tom Joe Stevena, který se zády opíral o dveře nářaďovny. Když k němu oba policisté došli, seržant Blake se naklonil a něco pošeptal Stevenovi do ucha. Ukázal směrem k Tomu Joeovi a krátce nato stál Steven před svým přítelem. „Máme jít nahoru na terasu!“ zašeptal.

Z bezpečné vzdálenosti pak pozorovali, jak kolega seržanta Blakea odtáhl těžký kámen, který byl přede dveřmi a opatrně otočil klíčem v zámku. O několik vteřin později se rozlétly dveře, z nich se vyřítil muž a přistál rovnou v náručí seržanta Blakea. „Tady zůstanete, můj milý,“ slyšeli policistův hlas. „Na policejní stanici nám můžete vysvětlit, co jste měl co dělat v kůlně s nářadím, které patří škole. A ten pytel, prosím, také dáte sem.“ Muž se bránil, ale proti seržantovi a jeho kolegovi neměl šanci. Až na terase bylo slyšet cvaknutí želízek. Tom Joe se nadechl. Kdyby to tak mohl vidět Robert! myslel si. Steven se na něho díval s úlevou. Ale než mohl něco říct, pozornost obou se soustředila na auto, které právě zastavilo na ulici. Bouchly dveře, potom bylo slyšet blížící se kroky.

„Velký náčelník!“ poznamenal Steven. „Co řekne? Myslí, že jsme u Henryho.“

Ředitel školy a jeho manželka nevěřili svým očím, když jim přicházeli vstříc dva policisté s mužem, který měl na rukou pouta.

„Tento pán se vloupal do školní nářaďovny,“ vysvětloval stručně seržant. „Že jsme ho chytili, za to vděčíme oběma odvážným chlapcům, kteří jsou nahoře na vaší terase. Ale zatím jsem se nedověděl, proč ti dva byli ještě venku. Nejlépe, když to vysvětlí vám. Tak promiňte, teď musíme rychle na policejní stanici. Zítra se vám ještě ohlásím. Tak přeji pěkný večer!“

S těmi slovy odvezli zloděje.