15. 13. kapitola

příštích dnech se Tom Joe ani nedostal k tomu, aby zjistil něco nového o panu Brownovi. Psaly se písemné práce a hoši měli hodně učení. Tomovi hučelo v hlavě z anglické gramatiky a francouzských slovíček, z letopočtů, hlavních měst a těžkých slovních úloh. Ve svém volném čase využili žáci každou minutu, aby se mohli vydovádět venku.

„Půjdeš s námi na hřiště?“ zeptal se Robert, když Tom Joe po obědě přišel do jejich společného pokoje. „Pan Kendrick říkal, že pro všechny, kdo mají zájem, se bude konat štafetový běh.“ „No, samozřejmě,“ řekl Tom Joe a rychle se převlékal. Šli spolu. Najednou se Tom Joe v půlce chodby zastavil. „Poslouchej, tady někdo hraje.“ Robert naslouchal. „Máš pravdu. Někdo tady hraje na klavír. Pojď, koukneme se!“ Chlapci se po špičkách přiblížili k hudební třídě. Robert tiše stiskl kliku a otevřel dveře. Oba hoši nahlédli do místnosti. Zády k nim seděl u klavíru vytáhlý tmavovlasý chlapec. Místnost byla plná hudby a zdálo se, že chlapcovy prsty doslova létají po klávesách. „To je Steven!“ Tomovy rty artikulovaly slova, aniž by přitom vydal hlásku. Robert přikývl. Dveře zavřel tak tiše, jako je otevřel. „Tak se na to podívej, náš vzorňák hraje na klavír,“ řekl, když šli dál.

„Proč mu pořád tak říkáš?“ zeptal se Tom Joe.

„Protože je tak strašně pořádný. Chce dělat pořád všechno správně: nikdy nepřijde pozdě, stále se učí a teď ještě hraje na klavír! To se přece nedá vydržet!“

„Ale to, co hrál, znělo pěkně, nezdá se ti?“

Robert pokrčil rameny. „Možná. Ale teď pojď, jinak začnou bez nás.“

Pan Kendrick už na ně čekal na hřišti. Budeme trénovat štafetový běh 4 x 200 metrů,“ oznamoval. Nejdřív se rozcvičíme a zkusíme předávání štafetového kolíku. Pak si Theodor, Jacob, Nathaniel a Thomas vyberou družstva. Tak se do toho dáme.“

Tom Joe se rozhodl pro Larryho a Roberta, oba byli dobří běžci. Jako čtvrtého člena mužstva zvolil Maca. „Dokáže už vůbec pořádně běhat?“ tázal se Robert. „Měl přece vyvrtnutou nohu.“

„Už to jde,“ odpověděl Mac, který zaslechl otázku. „Ale úplně rychle to asi ještě nepůjde.“

Viděl, jak se Robert mračí a dodal: „Pokud chcete vzít raději někoho jiného než mne, tak…“

Ale Tom Joe zavrtěl hlavou. „Jsme tu tři dobří běžci, vyrovnáme to, když jeden nebude tak rychlý.“

„Ale když to sám nabízí,“ namítl Robert, který chtěl každopádně vyhrát.

Tom Joe zůstal pevný. „Dokážeme to i tak. U karibuů to také funguje. Slabší berou vždycky doprostřed.“

„U kari… – co?“

„U karibuů. To jsou podobná zvířata jako jeleni. Na severu jich žijí obrovská stáda. Když je honí vlci, vezmou nejslabší zvířata doprostřed, aby se jim nic nestalo.“
„Ale my chceme vyhrát.“

„To také můžeme. Jen se musíme trochu víc snažit.“

Robert se nechal přemluvit. „No dobrá, vezmeme tedy malého nemocného karibu doprostřed!“

Tom Joe si nevšímal posměchu, ale vtiskl mu do ruky štafetový kolík.

„Ty poběžíš jako první,“ rozhodl. „Pak budeme mít dobrý náskok. Potom poběží Mac a pak…“

„Jako třetí poběžíš ty,“ navrhl Larry. „A já nakonec.“ „V pořádku,“ souhlasil Tom Joe. „Uděláme to tak.“

Pan Kendrick s úsměvem poslouchal jejich rozmluvu. Pozoroval, jak zaujali svá místa na startu. „Připravit – pozor – teď!“ vydal povely a čtyři první běžci se vyřítili kupředu se štafetovými kolíky v rukou. Robert byl jednoznačně nejrychlejší, se zřetelným náskokem předal štafetový kolík Macovi. Mac se snažil, co mohl, ale s nohou, která se právě zahojila, byl pomalejší než ostatní, a tak se náskok rychle ztratil. Mac předal kolík později než soupeři. „Dělej, Tome Joe,“ povzbuzoval Robert kamaráda, „musíš si zase získat náskok!“ Tom Joe běžel tak rychle, jako dosud utíkal jen jednou v životě, a to bylo tehdy, když mu byl v patách rozzuřený los. Představil si, že je za ním zase funící obrovské zvíře a běžel ještě rychleji. Dohonil Jacka, potom Teda, nyní byl před ním už jen Jacob. „Utíkej, utíkej!“ Zdálo se, že los je čím dál blíž, ale zároveň se zmenšovala vzdálenost mezi ním a Jacobem. Dohonil a předhonil ho … a předal kolík Larrymu. „Dělej, Larry!“ Robertovo volání se rozléhalo po celém hřišti. Tom Joe stál v předklonu, ruce si opřel o kolena a bez dechu sledoval Larryho běh. Ještě udržoval malý náskok, který vybojoval Tom Joe, ale doháněl ho John a už se k němu nebezpečně přibližoval. Ale Larry běžel a běžel a přes cílovou čáru přeběhl jako první. „Hurá, vyhráli jsme!!“ Hoši utíkali přes hřiště, aby Larrymu poklepali na rameno. „Vyhráli jsme!“ hlasitě křičel Robert.

„Všechna čest,“ uznal John, když se vydýchal. „Byli jste opravdu rychlí.“ Přišel k nim pan ředitel a řekl: „Gratuluji vám, chlapci. Bojovali jste statečně. Co říkáte, kdybychom využili pěkného počasí a dali si ještě zápas v hokeji?“

„Anóóó,“ volali hoši nadšeně, neboť pro hokej byli vždycky.

V příštích dnech neměli téměř čas na sport a hry v přírodě. Ředitel ohlásil písemné práce z matematiky a dějepisu a hoši se museli připravovat. Pro Toma Joea nebyla matematika žádný problém, ale dějepis … Ředitel jim poradil, aby se v příštích dnech zabývali intenzívně hlavně prvními třemi kapitolami z učebnice dějepisu a Tom Joe si je také z povinnosti přečetl. Ale moc z toho neměl. Prostě ho to nebavilo, snažit se v něčem tak nudném, jako byl dějepis.

Když se toho večera hoši sešli ve společenské místnosti, stalo se něco mimořádného. Někdo zaklepal a do místnosti vstoupila paní Kendricková. „Dobrý večer, pánové!“ pozdravila hochy a vesele se zasmála, když se podívala do jejich udivených obličejů. „Ráda bych se s vámi domluvila,“ začala, „mám totiž plán, při kterém potřebuji vaši pomoc.“ Hoši napjatě poslouchali. Někteří znali paní Kendrickovou z víkendových večerů, kdy hráli hry, ale ani ostatním chlapcům nezůstala dlouho cizí. Její veselý, svěží způsob se hochům líbil.

„Plánuji bazar,“ začala. Tom Joe se zamračil. Bazar? Toto slovo ještě nikdy neslyšel. V Beaver Lake nikdy nikdo neplánoval bazar. Ale paní Kendricková už pokračovala: „Bazar zde ve škole, na kterém nabídneme věci, které sami vyrobíme. Mohli byste vyřezávat, vyrábět, kreslit – co vás baví. Bazar bychom mohli uspořádat den před Díkůvzdáním, to sem přijede mnoho vašich rodičů, aby vás odvezli na víkend domů. Mimo to napíšeme pozvánky, které rozdáme ve městě. Budeme prodávat věci, které jsme sami vyrobili a z výtěžku opatříme brusle, abyste s nimi v zimě mohli mít zábavu na jezeru. Co si o tom myslíte?“

Tom Joe přemýšlel: Zdá se, že bazar je určitý druh trhu. Pan Mc Gregor vzal jednou jeho a babičku do Greystone. Tam prodávali trapeři kožešiny a indiánské ženy své koberce a mokasíny, které vlastnoručně vyrobily.

„Můžeme vyrobit čluny ze dřeva. Můj otec mi ukázal, jak se to dělá.“ Tento návrh vyšel od Maca.

„Mohli bychom vyrobit luk a šíp, to je ještě mnohem lepší!“

„Já mám úplně nový kapesní nůž.“

„A musejí tam být koláče.“

Chlapci měli mnoho nápadů a vyhlídka, že dostanou brusle, propůjčila té věci zvláštní půvab.

„Tak tedy mohu počítat s vaší pomocí?“ zeptala se paní Kendricková, když se utišil první ruch. Hoši horlivě přikyvovali.

„To jsem ráda. Tak vám povím ještě o svém druhém plánu. Neboť když se bazar bude konat odpoledne, mohl by na něj navázat ještě malý koncert, co myslíte?“

Ve společenské místnosti náhle zavládlo ticho.

„Pak … koncert?“ opakoval Larry váhavě. „Máme provozovat hudbu?“

Paní Kendricková přikývla. „Ano. Ve škole je několik hochů, kteří hrají na nějaký nástroj, a já jsem myslela, že by se z nich dal sestavit orchestr. Jsem si jistá, že lidem by se to líbilo. Vybírali bychom nízké vstupné a mohli bychom ho použít na to, abychom udělali radost jiným lidem. Určitě vás napadne nějaký dobrý účel, na který bychom ty peníze mohli vynaložit.“

Chlapci rozpačitě mlčeli. Všichni, kteří nehráli na žádný nástroj, si tajně oddechli.

„Mac by mohl hrát na triangl!“ Robertův návrh prolomil ticho a hoši se uvolněně zasmáli. Paní Kendricková se smála s nimi. „Beru tě za slovo,“ řekla. „Mac dostane triangl. Tom Joe by mohl hrát na housle,“ pokračovala, „a…“

„Tom Joe hraje na … housle?“ Robert údivem vykulil oči. Jeho spolubydlící se zavrtěl. „Neumím to dobře,“ bránil se, „určitě ne tak dobře, abych mohl hrát na koncertě. A kromě toho ani nemám housle.“

„Mohl by sis vypůjčit housle mojí přítelkyně. Jsem si jistá, že by s tím souhlasila, kdyby to věděla.“

„Ale …!“

„Ve třetí třídě hrají na housle Harry a Samuel. Nestál bys tam s houslemi sám,“ povzbuzovala ho. „Když budeš trochu cvičit, určitě se to povede.“ Pak se zase obrátila na všechny hochy: „Je ve vaší třídě někdo, kdo hraje na kla-vír? Samozřejmě bych se mohla zeptat i těch starších, ale oni mají někdy moc učení, proto by bylo dobré, kdyby to mohl zastat někdo z mladších žáků. Nebudeme hrát nějaké těžké skladby, ale jednoduché písně,“ dodala. „Jak to vypadá? Hraje někdo na klavír?“

Nikdo neodpověděl. Robert a Tom Joe se s očekáváním dívali na Stevena, ale ten sklopil oči a botou obkresloval letokruhy na dřevěné podlaze.

„No tak …,“ začala paní Kendricková, ale Robert ji opět přerušil.

„Steven umí hrát,“ vyhrkl.

Steven zvedl hlavu. „Ale já … já…“

„Je to tak, ty umíš hrát na klavír,“ opakoval Robert. „Tom Joe a já jsme tě před několika dny slyšeli. A viděli.“

Steven zrudl: „Ale já nemohu…“

„To, co jsi hrál, znělo opravdu dobře,“ řekl Tom Joe.

„Pojď sem, neschovávej se dozadu,“ vyzval ho Robert. „Proč se nechceš přidat?“

„Já nemohu hrát, ne před …, ach, nechte mě na pokoji!“ Steven vyskočil a utekl z místnosti. Všichni se dívali ke dveřím, které se za ním hlasitě zavřely.

„Ale – on to opravdu umí!“ ujišťoval Robert.

„To ti věřím. Ale přesto ho nejdřív necháme na pokoji. Však nemusíme mít celý orchestr sestavený hned první večer. Pověsím před jídelnu list papíru, na který se může napsat každý, kdo chce účinkovat na našem koncertě. Souhlasíte?“

Chlapci přikývli. „To je prima!“ Paní Kendricková se zvedla. „Zítra to projednám s panem Gibbsem, on se totiž už nabídl, že dohlédne na práce ze dřeva pro bazar. A teď vám přeji dobrou noc!“

Steven byl poslední, kdo toho večera přišel do pokoje. Oblékl si pyžamo, vyčistil si zuby a lehl si do postele. „Dobrou noc!“ řekl Robert hlasitě, ale Steven nereagoval. Co mu je? přemýšlel Tom Joe, když zhasli světlo. Ale nenapadalo ho žádné vysvětlení. Jak to říkala paní Kendricková dnes večer? Napíšeme pozvánky a rozdáme je po městě. Ano, myslel Tom Joe, to udělám. Hodím pozvánku na bazar do schránky panu Brownovi. Pod to se podepíšu a počkám, co se stane …

Druhý den ráno se bavil o tomto plánu s Larrym. „To je dobrý nápad,“ řekl. „Takhle se dozví tvé jméno. A bude se mu zdát známé – pokud je tvůj otec.“ Šli po schodech dolů k jídelně. Několik metrů za nimi přicházel Steven. Šel sám. Jediné, co od něho dnes slyšeli, bylo, že zabručel: „Dobrýtro.“ Tom Joe a Larry na něho čekali, ale on prošel kolem nich a sedl si na své místo v jídelně. „Rád bych věděl, co se s ním děje,“ řekl tiše Tom Joe.

„Možná má z něčeho strach,“ odpověděl Larry. „Vůbec nevypadá šťastně.“

Bazar a koncert byly toho dne hlavním tématem rozhovorů. V poledne visel u jídelny list papíru, na který se mohli napsat ti, kteří hráli na nějaký hudební nástroj.

„Jestlipak se zaplní?“ ptal se pochybovačně Larry. Byl velmi rád, že pro něho tu není žádné nebezpečí, že by musel hrát. Večer byla na listu napsaná tři jména:

Harry Peters – housle

Samuel Winter – housle

Mac Lawrence – triangl

Ne všichni byli nadšení nápadem paní Kendrickové. Jeden z nich byl Rickův otec. „Chlapci se mají ve škole něco naučit: matematiku, dějepis, jazyky a podobně. Nemají mařit čas vyřezáváním a vyráběním. Dáváte hochům moc volnosti!“ stěžoval si u pana Kendricka. „A pak ještě ten koncert, ten je úplně zbytečný!“

„Nikdo z chlapců není nucen účastnit se ani bazaru, ani koncertu,“ odpověděl klidně ředitel. „A přípravy se nekonají během vyučování, ale až po něm. Vyrábění hochy baví a těší se na brusle, které dostanou.“

„Když budete chtít, koupím jim brusle já. Na to nemusí být uspořádáno takové … tramtara.“

„Tímto tramtara, jak to nazýváte, se chlapci učí, jak je důležité mít před očima jasný cíl a něco pro to udělat. A koncert je má naučit myslet na jiné, kteří potřebují pomoc.“

„Nu, to je samozřejmě opět podle vašeho vkusu,“ namítl pan Stanley. „Vy byste nejraději použil všechny získané dary na to, abyste umožnil dětem bezplatnou návštěvu školy. A když už jsme u tohoto tématu, pane Kendricku – jak jste daleko s plánováním tenisového hřiště?“

„Zatím nejsem moc daleko, pane Stanleyi. Peníze od vás jsem dal stranou, ale zatím nepřišly žádné další dary pro tento účel.“

„A všechny peníze, které přijdou bez zvláštního označení účelu, na který mají být použity, samozřejmě berete na jiné věci, viďte?“

„Na důležitější, pane Stanley. Použiji je na věci, které jsou důležitější než tenisové hřiště.“

Pan Stanley nebyl zrovna v dobré náladě, když opouštěl kancelář ředitele. Podle jeho názoru ředitel až příliš povoloval otěže. Ty večery, kdy se hrály hry! A co teprve soboty s uvolněným režimem! Rick o tom vyprávěl, ale protože jeho syn trávil večery a víkendy doma, nemohl si na to stěžovat. Ale na tenisovém hřišti bude trvat. Všechny lepší školy na východě ho měly. Bude působit na jiné dárce, aby dávali peníze na tento účel. „Škola přece není nějaký dobročinný ústav,“ bručel si pro sebe, když šel po schodech dolů. „Založím to – … jak se to jmenuje? – … Založím pro školu dohlížecí spolek. Pak si pan Kendrick nebude moci dělat, co chce!“

Přišel víkend a mnoho chlapců jelo domů nebo navštívit příbuzné, kteří bydleli nablízku. Hoši, kteří zůstali na internátě, trávili sobotní dopoledne tím, že si za dohledu hospodyně uklízeli skříně na šaty a drhli podlahy v ložnicích. „To je nespravedlivé,“ stěžoval si Jacob, „ostatní by s tím měli také pomoci.“ – „Nestarej se,“ uklidňovala ho paní Jonesová, „příští velký úklid se bude konat některé odpoledne v týdnu a vy budete mít volno. A teď se do toho dejte!“ Do oběda byli hotovi. Tom Joe se nemohl dočkat, až konečně bude moci jít ven. Slunce svítilo z modré oblohy a čerstvý vítr pročesával větve stromů. Byl to den jako stvořený pro výlet k bobřímu kmeni. Pán a paní Kendrickovi tam o tomto víkendu nebyli, proto měl dozor pan Gibbs. Dal svolení, když ho Tom Joe prosil, zda by mohl jít na delší procházku. „Prosím tě, vrať se ale přesně,“ řekl. Tom Joe to slíbil a odběhl. Jednu chvíli si vzpomněl na učebnici dějepisu. Ale co, pomyslel si, ty tři kapitoly si mohu znovu přečíst dnes večer. Opatrně se ohlédl, zda ho někdo nepozoruje a vesele zavolal: „Pojď, Lady Blue, Bratr Sokola a jeho pes jdou ovládnout divočinu!“

Celou cestu podél řeky dělal, jako by Lady Blue běžela vedle něho. Mluvil s ní o babičce Betsy a o vlčici a jejích mladých. Najednou uslyšel, jak někdo nahlas řekl: „Haló, mladý muži, kam tak spěcháš?“ Tom Joe zůstal stát, jako by přirostl k zemi. Před ním stál bratr pana Kendricka, doktor Gilbert, jak mu všude říkali. Přes rameno nesl udici.

„Já … já jdu k bobřímu kmeni,“ koktal.

„Aha. A máš tak zajímavou rozmluvu, že si ani nevšímáš, že ti přišli do cesty jiní lidé? S kým jsi to vlastně mluvil, smím-li se zeptat?“ Tom Joe se silně začervenal. Díval se k zemi. „Vlastně s nikým,“ vyhrkl. „Jenom s Lady Blue.“

„A kdo je ta Lady?“

„Můj … můj pes. Já jsem jenom dělal, jako kdyby tady byla. Ve skutečnosti je v Beaver Lake u babičky Betsy.“

„A má nejmodřejší oči, jaké je možné si představit.“

Tom Joe se na něho překvapeně zadíval. „Ano, pane. Jak to víte?“

„To jsem usoudil ze jména, které jsi jí dal.“ Doktor se usmál. Potom dodal: „Asi ji moc postrádáš, viď?“

Tom Joe přikývl.

Kdybys jen věděl, jak dobře ti rozumím, hochu. Také si často představuji, že je u mě jedna lady s modrýma očima. Není to ovšem pes, ale nejroztomilejší a nejmilejší žena, jakou znám…

Doktor Gilbert si rukou přejel po obličeji, jako by musel zahnat nějaké myšlenky. Potom se zeptal: „Co říkáš na to, kdybys odložil výlet k bobřímu kmeni a místo toho šel se mnou na ryby? Mohl bys mi vyprávět trochu víc o tvé babičce a přátelích ze severu.“ Mrkl na něho a dodal: „Když tvoje Lady Blue nebude moc nahlas štěkat, může samozřejmě jít s námi. Jenom mně nesmí plašit ryby!“ Tom Joe se rozpačitě usmál.“ „Ano,“ řekl. „Půjdu s vámi.“

Pohodlně se usadili na velkém kameni, který byl ohřátý od sluníčka a zval je k posezení. „Tady je moje oblíbené místečko,“ vysvětloval doktor, „někdy tu mohu pozorovat mývaly.“ Hodil udici. Tom Joe ho pozoroval a na vteřinu se na jeho obličeji objevil náznak úsměvu. „Máme štěstí, že je pořád ještě tak pěkné počasí,“ pokračoval doktor, „ u vás na severu už určitě leží sníh.“ Nebylo to těžké, povídat si s doktorem Gilbertem. Zajímal se o lidi v Beaver Lake a pozorně naslouchal, když mu Tom Joe popisoval život v malé osadě. „Je opravdu zajímavé, co tu vyprávíš,“ myslel. „Člověk hned dostane chuť cestovat na sever. Vědí tvoji spolužáci, jak to chodí v Beaver Lake?“

„Spolužáci z mého pokoje ano,“ odpověděl Tom Joe. „Ale neumějí si to přesně představit a proto…“

„Proto o tom s nimi moc často nemluvíš.“

Tom Joe přikývl. Přímo vedle něho se z větve uvolnil žlutý list a nehlučně plachtil k zemi. Sebral ho. Potom pokračoval: „Kromě toho … kromě toho pan Kendrick nechce, abych moc často myslel na Beaver Lake. Mám se soustředit na školu.“

Doktor se zamračil. „Tohle ti řekl?“

„Ano. Myslí si, že když budu pořád myslet na Beaver Lake, nikdy se pořádně nezabydlím tady v Calgary.“

„Ale přesto musíš často myslet na Beaver Lake.“ Řekl to spíš jako konstatování než jako otázku.

„Ano,“ odvětil Tom Joe. „Dokonce hodně často.“

Doktor Gilbert se zamyšleně díval na řeku. Potom se zeptal: „Zdá se ti to nespravedlivé, že musíš chodit do školy, která je tak daleko od domova? Ostatní chlapci mohou jet domů alespoň o svátcích a o prázdninách. Někteří dokonce každý víkend.“

Tom Joe pohyboval řapíkem listu mezi palcem a ukazováčkem sem tam. Odpověděl: „Někdy bych chtěl za každou cenu zpátky na sever. Ale člověk nemůže mít všechno, jak říká babička. Nemohu bydlet v Beaver Lake a přitom získat dobré školní vzdělání.“

„Ale někteří přece mají všechno,“ namítl doktor. „Například Rick Stanley nebo Henry. Mají rodiče, bydlí doma a navštěvují dobrou školu. Nemusejí se ničeho zříkat.“

Hladina řeky se třpytila, jak se v ní odráželo sluníčko. Tom Joe se díval na vodu a mžoural očima. „I já bych byl rád, kdybych měl rodiče,“ řekl tiše. A po malé odmlce pokračoval: „Ale babička říká, že Bůh něco zamýšlí pro každého člověka. Něco dobrého. Jenže to někdy nejdřív vůbec nevypadá dobře. Ale říká, že nespravedlivý není Bůh nikdy.“

„Doopravdy tomu věříš?“

Tom Joe se na něho udiveně podíval. „Je to přece napsané v Bibli,“ odpověděl. „A s Josefem to bylo také tak: Nejdřív to vypadalo hodně špatně a pak to bylo dobré. Vy … vy přece také věříte v Boha, ne?“

„Samozřejmě věřím v Boha. Možná jenom jiným způsobem než tvoje babička nebo můj bratr.“

Teď se zamračil Tom Joe. Nevěděl, že je možné věřit v Boha různými způsoby.

„Například věřím, že Bůh je Stvořitel,“ vysvětloval doktor Gilbert. „ Ale nevěřím, že všechno, co dělá, je dobré. Něco se mi nelíbí. Opravdu se mi to nelíbí, rozumíš?“

Jak jsem se vlastně dostal k tomu, že mluvím s třináctiletým hochem o takových věcech? Kdyby se o našem rozhovoru dověděl můj bratr, jasně by mi řekl svůj názor.

„Víš, Tome Joe,“ řekl rychle, „tvoje babička má asi pravdu s tím, co říká o Bohu. Možná tomu ještě tak docela nerozumím. A vůbec, pomalu bude na čase, abychom pomýšleli na návrat domů.“ Vzal svou udici. „Hleďme,“ díval se, „ani se nic nechytilo.“ Tom Joe se velmi usmíval. „Bez návnady se ani nedá nic chytit.“

Lékař se užasle díval na prázdný háček. „Máš pravdu!“ Hlasitě se rozesmál. „Ty jsi to celou dobu věděl?“ Tom Joe pobaveně přikývl. Razili si cestu po břehu řeky, a když došli na dvůr před školou, řekl doktor: „Bylo to hezké, že jsi šel se mnou, hochu. Uvidíme se znovu nejpozději na vašem bazaru.“

„Vyprávěla vám o něm paní Kendricková?“

„Ano. I o plánovaném koncertu. Tvé číslo si v žádném případě nenechám ujít.“

„Třeba s nimi ani nebudu hrát,“ bránil se Tom.

„Je to přece k dobrému účelu,“ připomněl mu doktor. „Pro ten se námaha vyplatí, ne? Když můžete peněžně pomoci jiným lidem?“

„Ano, ale…“

„Kromě toho bys mohl ukázat paní Williamsové, že u indiánů se člověk naučí i něco jiného než běhat venku – nebo házet na lidi houby.“ Usmál se. „Vážně, Tome Joe, nevěříš, že údivem zapomene zavřít pusu, když najednou budeš stát na pódiu a hrát na housle? Dosud tě považuje za ‚jednoho z těch divochůʻ. Mohl bys jí dokázat opak!“ S těmito slovy doktor odešel.

Když později doma seděl sám u stolu s večeří, ještě jednou vzpomínal na své setkání s Tomem Joem. Lady Blue. To je opravdu příhodné jméno. Také bych měl rád u sebe jednu roztomilou lady s modrýma očima. Ale nebyl jsem pro ni dost dobrý. Určitě se mezitím provdala za toho mladého faráře, který na ní tehdy mohl nechat oči… Zlostně vstal, sklidil ze stolu a začal mýt nádobí. Jak to ten hoch říkal? Bůh s každým člověkem něco zamýšlí. Něco dobrého. Jen to nejdřív nevypadá dobře… S Josefem to přece bylo také tak: Nejdřív to vypadalo úplně špatně a pak to bylo dobré…

„Josef,“ přemýšlel doktor Gilbert nahlas. „Kdy jsem vlastně naposledy četl příběh o Josefovi?“ Uklidil nádobí do kredence a vylil vodu z dřezu. Když ho postavil na jeho místo, zůstal chvíli nerozhodně stát v kuchyni. Ale pak šel do obýváku a z police vyndal černou knihu. Písmo svaté. Přejel prstem po hladké kožené vazbě. Potom si sedl do svého oblíbeného křesla a začal listovat v černé knize.