14. 12. kapitola

lověče,“ řekl Larry, „To je ovšem zajímavé. Dokonce velice zajímavé, řekl bych.“

„Já také.“ Tom Joe položil svetr vedle sebe a začal si rozepínat košili. „Včera jsem o tom dál nepřemýšlel, ale teď…“

„Včera jsi také byl v šoku,“ řekl Larry a usmál se. Dveře se rozlétly a dovnitř se vřítil Robert.

„Zítra se zeptám Henryho, jestli o tom panu Brownovi něco ví,“ řekl Tom Joe rychle. „Ale jinak o tom nebudeme s nikým mluvit.“

Larry přikývl. „Zeptej se.“

„Každou chvíli může přijít hospodyně. Dnes zastupuje pana Davise.“ Robert se rychle převlékl a šaty nedbale hodil na jednu židli.

„Hej, ta je moje,“ bránil se Tom Joe. „Nechci dostat vyhubováno kvůli tvé nepořádnosti.“ Přendal Robertovu hromádku šatů na jeho židli a začal si čistit zuby. V sirotčinci by si nikdy nedovolil mluvit s velkým Samem tímto tónem, ale mezitím se naučil, že si člověk nemusí nechat všechno líbit. Steven přišel do pokoje krátce po Robertovi. Svoji školní uniformu pořádně složil a šel ke svému umyvadlu.

„Hej, vy vzorňáci, myslím, že byste potřebovali malé osvěžení,“ zvolal bujně Robert a postříkal nejdřív Toma Joea a potom Stevena vodou.

„Nech toho!“ Steven se rozzlobeně otočil.

„To máš od vzorňáků,“ vrátil mu Tom Joe a vylil Robertovi na hlavu obsah kelímku na čištění zubů.

„Psst! Jde hospodyně!“ zasyčel Larry. Spěšně zatáhl závěsy, zatímco ostatní se lezli do svých postelí. Na chodbě bylo slyšet energické kroky. Když se Larry zavrtal do své postele, otevřely se dveře.

„No, tohle ticho je nějaké podezřelé,“ řekla hospodyně nahlas. „Vy už všichni tvrdě spíte?“

„Jasně, už dávno,“ zabručel Robert.

„No, tak to vás už nebudu rušit. „Ale ty vaše závěsy, to si je nemůžete zatáhnout pečlivěji?“ Šla k oknu. „A jak to vypadá tvoje školní uniforma, Roberte? Ty jsi asi měl moc nasp…“ Dál se paní Jonesová nedostala. Její levá bota sklouzla po něčem mokrém, pravou rukou se snažila chytit čela postele, ale sáhla do prázdna… a s bouchnutím baculatá hospodyně upadla na zem.

První našel řeč Larry: „Paní Jonesová! Neuhodila jste se?“ Vylezl z postele a šel váhavě k ní. Z Robertovy postele vycházel dušený, bublavý zvuk. „Samozřejmě jsem se uhodila!“

Hospodyně chtěla vstát sama, ale potom přece uchopila podávanou Larryho ruku.

„Kdo nastříkal vodu na podlahu?“

V pokoji bylo ticho jako v hrobě.

„Já, madam,“ ozval se váhavě Tom Joe.

„A já.“ Robertova hlava se vysoukala zpod polštáře. Byl celý červený od potlačovaného smíchu.

„Vytřete tu vodu, škodí dřevu,“ řekla paní Jonesová. „O ostatním si pohovoříme zítra!“

„Ouvej, to bude zle!“ Larry se podrbal na hlavě. Tom Joe seděl ve své posteli jako zkamenělý, zatímco Robert se rozesmál na celé kolo. „Bylo to legrační, jak sebou plácla na zem v celé své ctihodnosti.“

„Zítra už se ti to nebude zdát tolik legrační,“ ujal se slova Steven.

„To je možné, šplhoune,“ řekl lhostejně Robert. Vstal z postele, vzal svůj ručník a dosucha vytřel podlahu. „Ale o tom teď raději nebudu přemýšlet. Dobrou noc vespolek!“

Ráno se nejdřív nic nedělo. Hoši vstali jako obvykle a ustrojili se, šli na snídani, ve společenské místnosti měli pobožnost a potom se rozdělili do jednotlivých tříd. „Myslíš, že to řekne náčelníkovi?“ zeptal se tiše Tom Joe, když šel vedle Roberta po chodbě. Nebral tu příhodu na tak lehkou váhu jako jeho spolubydlící a v noci se několikrát vzbudil, protože se mu zdálo o rozzuřené hospodyni a rozzlobeném řediteli.

„To je docela možné, že na nás žalovala,“ myslel Robert.

„Asi… bychom se měli omluvit.“

Robert se zastavil tak náhle, že do něho Larry málem vrazil.

„Dávej pozor,“ zlobil se. Ale Robert si ho vůbec nevšímal.

„Omluvit se?“ Robert se zaraženě podíval na Toma. „Na omluvu to bylo moc vtipné.“

V tu chvíli šel nahoru pan Kendrick a oba chlapci si pospíšili, aby byli ve třídě dřív než on. Robert si ředitele kriticky změřil, všiml si vážného výrazu v jeho obličeji a zašeptal: „Asi to není špatný nápad. O přestávce zajdeme za hospodyní.“

První hodinu měli matematiku a Tom Joe na chvíli zapomněl na hospodyni. Pan Kendrick jim vysvětlil nový početní postup a napsal potom na tabuli tři příklady. Se zčervenalými tvářemi se Tom pustil do práce. Jeden příklad byl opravdu spletitý, ale nakonec se z něho dostal. Ještě jednou ho přepočítal, potom dvakrát podtrhl výsledek a položil pero.

„Hotovo, Thomasi?“

„Ano, pane.“ Vstal, donesl sešit dopředu a sedl si zase na své místo. Ředitel přelétl očima vyřešené příklady, porovnal výsledky se svými vlastními a uznale pokýval hlavou. Tom Joe se usmíval. Ale pak si zase vzpomněl na hospodyni a jeho úsměv zmizel.

O přestávce se s Robertem vydali k bytu hospodyně. „Zaklepej ty,“ řekl Robert. Tom Joe se zhluboka nadechl. Potom zaklepal. „Prosím?“ Dveře se otevřely a před nimi stála hospodyně. Obě ruce si dala v bok.

„Já … my …“ Tom měl najednou sucho v ústech. „Chtěli jsme se omluvit,“ vyhrkl konečně. „Za včerejší večer. My jsme opravdu nechtěli, abyste upadla, paní Jonesová.“

„No, tomu věřím. Uspořádali jste malou vodní bitvu a pak jste museli rychle do postelí. Bylo to tak, ne?“

Oba přisvědčili.

„Mám pro vás návrh: Vaši omluvu přijímám, ovšem musíte mi odpoledne před studijní hodinou pomoci na zahradě, protože se mi teď samozřejmě trochu těžko ohýbá. Buďte tam tedy přesně ve tři hodiny, ano?“

„Ano, madam,“ odpověděli oba hoši naráz.

„A … děkujeme,“ dodal k tomu ještě Tom Joe. Po obličeji paní Jonesové přelétl lehký úsměv. „Tak odpoledne se uvidíme,“ řekla a zavřela dveře.

„Dvě hodiny pomáhat na zahradě,“ bručel Robert, když přišli na školní dvůr. „A to jsme dnes chtěli hrát hokej, když je tak krásně.“

„Můžete být rádi, že to neřekla náčelníkovi,“ myslel Larry. „Taky se mi zdá,“ přitakal Tom Joe. „Práce na zahradě přece vůbec není tak špatná.“

Odpoledne museli vytrhávat plevel a sbírat spadlé ovoce.

„To je námaha!“ stěžoval si Robert, když se hospodyně vzdálila z doslechu. „Proč tady na té zahradě musejí mít tolik stromů?“

„Teď dělej!“ pobízel ho Tom Joe. „Jinak to nestihneme a zítra zase budeme muset pomáhat na zahradě.“

„Jen to ne!“ Robert se shýbl, sebral několik jablek a dal je do košíku. „Zítra chci hrát hokej.“

Byli hotovi včas a s úlevou si oddechli, když hospodyně řekla: „Vida, jak teď zahrada hezky vypadá, když je v pořádku. Myslím, že už můžete jít. Hleďte, aby vám v jídelně dali ještě před studijní hodinou chléb se zavařeninou.“

Oba uháněli pryč. Měli tolik naspěch, že Tom Joe na školním dvoře málem porazil nějakého muže. Byl velký, měl tmavé vlasy a vážné modré oči. „Promiňte, pane,“ vyhrkl Tom.

„Nic se nestalo,“ odpověděl muž, ale neusmíval se přitom. Na Toma Joea se zamyšleně díval a potom se zeptal: „Neviděli jsme se předevčírem? Byl jsi to ty, kdo přinesl dopis pro pana Simpsona?“

„Ano, pane. Byl jsem to já.“

Muž přikývl. Pak se rozhlížel po školním dvoře.

„Hledáte někoho, pane?“ zeptal se Tom Joe.

„Ano, chtěl bych k panu Jonesovi.“

„On je tady ve škole hospodářem,“ vysvětloval Tom Joe. „Ukážu vám vchod.“

Vedl muže podél školní budovy a pak zahnul za roh. „Domovní dveře jsou tamhle.“

„Moc ti děkuji,“ řekl muž. Stále se ještě neusmíval. Tom Joe pomalu odcházel. Rád by se toho dověděl víc o tomto muži. Jmenoval se opravdu J. T. Brown? Byl … byl snad dokonce jeho příbuzný?

„Copak, ty ještě nejíš chléb se zavařeninou?“ Hlas hospodyně vytrhl Toma Joea z jeho myšlenek.

„Na školním dvoře jsem potkal jednoho muže a ukázal jsem mu váš byt,“ vysvětloval.

„Určitě myslíš pana Browna,“ řekla hospodyně. „Můj manžel ho prosil, aby se přišel podívat na naši pumpu na dvoře, protože stále kape.“

„Znáte ho?“ zeptal se Tom Joe. „Je stále tak … tak vážný?“

„Ne že bychom ho znali nějak dobře. Lidé vypravují, že prožil těžké věci. Před lety prý ztratil ženu a dítě. Asi proto se dívá tak vážně. Ale teď dělej, aby ses dostal do budovy. Studijní hodina hned začne!“

Tom Joe přikývl. Jako omámený utíkal k budově školy. „Prožil těžké věci. Před lety ztratil ženu a dítě…“ Tato slova hospodyně mu uvízla v hlavě. „Třeba to dítě vůbec není mrtvé,“ zašeptal, když stoupal po schodech ke vstupním dveřím. „Třeba ho jen pohřešují. Třeba jsem … já jeho dítě!“

Na studijní hodinu vklouzl Tom Joe do třídy jako poslední, za což sklidil přísný ředitelův pohled. Nedokázal se soustředit. Znovu a znovu v myšlenkách viděl velkého, tmavovlasého muže, s vážnýma modrýma očima. „Prožil těžké věci. Před lety ztratil ženu a dítě…“

„Thomasi, prosím tě, dej se do úkolů!“ Hlas pana Kendricka ho vytrhl z jeho snění. Podíval se na prázdnou stránku ve svém sešitě a s povzdechem začal psát anglicky sloh.

Celý zbytek večera byl jako duchem nepřítomný. Po večeři nešel s ostatními do společenské místnosti, ale zamířil po schodech nahoru do svého pokoje. Když si byl jistý, že po chodbě už nikdo nejde, postavil se před zrcadlo a důkladně si prohlížel svůj obličej. Oči měl modré – jako pan Brown. I barva vlasů souhlasila. Skutečně to mohlo být tak, že … Najednou se otevřely dveře a v nich stál Larry. „Tak tady jsi! Všude jsem tě hledal. Copak tu děláš?“

„Já? … Ani nic.“

Tom Joe se rychle odvrátil od zrcadla. Larry tu prostě stál a pozoroval ho. „Teď ale řekni, co se stalo!“ vyzval ho. „Už při večeři jsi byl takový divný.“

Tom Joe se posadil na svou postel. Pak řekl: „Potkal jsem pana Browna. To je ten pán z Riverdale Avenue, víš?“ A pak vyprávěl Larrymu, co mu povídala hospodyně.

„A teď myslíš, že on … je tvůj otec?“ zeptal se Larry.

Tom Joe váhavě přikývl. „Mohlo by to tak být, ne?“

„Ano,“ přisvědčil Larry. „Opravdu by to mohlo takhle být. Jenom se toho musíme víc dovědět. Zda to dítě byl chlapec a zda je pouze pohřešované a ne mrtvé.

„Ale jak bychom to mohli vypátrat?“ ptal se Tom Joe.“

„Však ono nás něco napadne. Teď už pojď se mnou k ostatním do společenské místnosti!“

Později, když již jeho spolubydlící spali, ležel Tom Joe ve své posteli, ale nespal. Zkoušel si představit, jaký člověk je pan Brown. Byl vždycky tak vážný? Nebo se také někdy smál, tak docela nahlas a srdečně? Jaké má povolání?

Náčelníkem není, ale já mám rád i lidi, kteří spravují pumpy.

Jaké by to bylo, nebydlet už tady ve škole, ale v ulici Riverdale Avenue? Byl pan Brown vůbec jeho otec? „Prosím, Pane Ježíši,“ zašeptal Tom Joe do tmy, „prosím, učiň, aby to tak bylo!“ Krátce nato usnul. Zdálo se mu o náčelníkovi indiánů, který stál na školním dvoře, nakloněný nad pumpou. Vedle něho se objevil pan Kendrick a díval se na něho vážnýma očima.