13. 11. kapitola

om Joe a Larry se stali dobrými kamarády. Možná to bylo tím, že Larry zrovna tak rád běhal venku jako Tom Joe, ale možná také tím, že i Larry měl na nočním stolku Bibli a každé ráno a každý večer si z ní četl několik veršů. Také se modlil. Tom Joe myslel na poslední větu v dopise babičky Betsy: „Čti si pilně ve své Bibli, můj hochu, a nezapomínej se modlit.“ Když má člověk přítele, který to také dělá, jde to mnohem snáz.

„Tady se mi líbí,“ řekl Larry, když v sobotu odpoledne šli podél řeky. „U nás doma jsme vlastně také skoro pořád na cestách. Jenom ne pěšky, ale na koních.“

„Máš vlastního koně?“ zeptal se Tom Joe.

„Ano. Jmenuje se Maršál. Býval bych si přál, abych si ho mohl vzít s sebou. Teď se o něho stará moje sestra.“

„Já mám psa,“ řekl Tom Joe. „Ale také jsem si ho nemohl vzít s sebou.“

„Jednoho psa máme na ranči také. Jmenuje se Zrzoun. Tatínek ho potřebuje u stád.“

„Co má tvůj tatínek za stáda?“

„Chová koně a skot. Neviděl jsi ještě nikdy ranč?“

Tom Joe zavrtěl hlavou. „Nic takového v Beaver Lake nebylo. Kdyby někdo nechal krávu na zahradě, vlci by se o ni rychle postarali.“

Larry mžoural do sluníčka, které vykukovalo za mrakem. Myslel na obrovské ohrady pro dobytek, které se rozprostíraly kolem jejich obytného domu, a řekl: „Tedy, krávy na zahradě, tak se to vlastně nedá říct, my…“

„Pst!“ přerušil ho Tom Joe. „Teď musíme být zticha, nebo se bobři schovají!“

Když večer přišli do pokoje, zadíval se Tom Joe na zarámovanou fotku, která stála vedle Bible na Larryho nočním stolku. Byla to rodinná fotografie.

„To je tvoje sestra, která se ti teď stará o koně?“

„Ano. Je jenom o rok a půl mladší než já a jezdí opravdu dobře. Mamince se to ale moc nelíbí, když je tolik ve stáji.“

„Jakpak se jmenuje?“

„Penelope. My jí říkáme Pen nebo Penny. A mám ještě mladšího bratra Petra. Tomu je teprve šest let.“

Tom Joe položil obrázek opatrně zpátky. „Vypadají mile,“ řekl.

„Larry se podíval na fotku babičky Betsy a řekl: „Ona ale vypadá také mile.“

Tom Joe se usmál. „Ano,“ řekl, „také je milá.“

Larry váhavě pokračoval: „A ty opravdu neznáš nikoho ze své rodiny?“

„Ne. Seržant se v Edmontonu poptával, ale nikoho nenašel. Možná …, myslím, že by se mohlo stát, že tady v Calgary…“

„Že tu žijí tvoji příbuzní?“

Tom Joe přikývl. „Jenom nevím, jak je mám hledat,“ přiznal. „Neznám tu téměř nikoho a ve městě jsem ještě ani pořádně nebyl.“

„Mohl bych se zeptat Johnsonových, zda tu bydlí někdo, kdo se jmenuje Brown,“ navrhl Larry. „To jsou lidé, u kterých jsem byl včera na návštěvě. A můžeme se také poptat po městě.“

„Mohl bych se zeptat Henryho,“ rozzářil se pojednou Tom. Že na to nepřišel dřív! Je možné, docela možné, že se jednou rozluští tajemství jeho původu…

Tom Joe se měl dostat do města dřív, než by si pomyslel. Když chtěl v pondělí odpoledne běžet na hřiště, zastavil ho pan Gibbs.

„Thomasi, prosím tě, mohl bys donést tento dopis panu Simpsonovi? Bydlí v ulici Madison Avenue, není to tak daleko odtud. Půjdeš po hlavní ulici a druhá ulice vpravo je Madison Avenue. Pan Simpson bydlí v domě číslo 31. Na dopis čeká!“

S těmito slovy podal chlapci bílou obálku a pospíchal zpátky do školy. Tom Joe tu stál trochu překvapeně s dopisem v ruce a díval se za učitelem. Chtěli si s Larrym a s Robertem zahrát s míčem. Váhavě se vydal na cestu. Z Calgary toho ještě mnoho neviděl, jen za jízdy z nádraží k domu Kendrickových viděl letmo ulice a domy a pak ještě cestou do kostela. „Calgary je kovbojské město,“ vyprávěl jednou pyšně Henry. A na pikniku nedělní školy slyšel, jak někdo označil Calgary za „mladé, vzkvétající město s velkou budoucností“. Tom Joe netušil, co tím bylo míněno, třeba na to dnes přijde.

Šel po kraji silnice, která vedla k městu a tam jako hlavní ulice procházela středem města. Potkával koňské povozy a také jednotlivá auta. Všiml si kolejí, které znamenaly, že tam jezdí také tramvaj a z opatrnosti udržoval patřičný odstup. Po chodnících chodilo mnoho lidí: ženy v dlouhých šatech, chovatelé dobytka, obchodníci, Tom Joe potkal dokonce i jednoho indiána. V Edmontonu se také do města moc nedostal. Seržant Grant ho s sebou bral většinou k Charliemu, jinak se sotva dostal za bránu sirotčince. To jen v neděli, když šel s ostatními do kostela. Ale v neděli byl na ulicích klid. Každopádně tam nebyl takový provoz jako tady.

Tom Joe hledal ulici Madison Avenue a brzy našel ceduli s jejím jménem. Ulevilo se mu. Teď už zbývá jen nalézt dům číslo 31 a bude to vyřízeno. Dům pana Simpsona působil dojmem, jako by byl neobydlený. Na oknech nebyly pověšené záclony, a když Tom Joe zaklepal na dveře, nikdo nepřišel otevřít. Neozval se žádný hlas, ani kroky, nic. Zaklepal ještě jednou. „Hej ty!“ Volání se ozvalo ze sousedního pozemku. Tom Joe se otočil.

Na zahradě tam stál starší pán a opíral se o hrábě. „Ke komu chceš jít?“

„K panu Simpsonovi. Má tady bydlet.“

„To také bydlel. Až do předvčerejška. Ale teď se přestěhoval. Do ulice Riverdale Avenue. Ta je tamhle naproti.“ Ukázal směrem tam, odkud Tom Joe přišel.

Tom Joe se podíval na obálku a pak znovu na muže. „Je to daleko?“

„Odtud necelou míli. Musíš přejít přes hlavní ulici a pak jít ulicí Elbow Drive. Tam se raději ještě někoho zeptej.“

„Moc vám děkuji, pane. Na shledanou.“

„Není zač.“ Muž mu zamával a dal se zase do práce.

Tom Joe šel zpátky směrem k hlavní ulici. Tam pohlédl na hodiny na kostele. Už je čtvrt na pět! Za tři čtvrtě hodiny musí být ve škole na studijní hodinu. Pan Davis, který má dozor, ho bude čekat přesně. Tom Joe nenašel ceduli s nápisem „Elbow Drive“. Šel podél ulice z kopce, potom zase do kopce, ale Elbow Drive nenašel. Nakonec s tlukoucím srdcem oslovil muže. který tam seděl před jakýmsi obchodem na lavičce.

„Promiňte, pane, prosím vás, kde je tady Elbow Drive?“

„Elbow Drive? Tu přece nemůžeš minout! Vidíš tamhle nahoře tu širokou ulici, kde vedou tramvajové koleje? To je Elbow Drive. Kohopak hledáš?“

„Nějakého pana Simpsona. Odstěhoval se do Riverdale Avenue.“

Muž si očima měřil Toma Joea, který měl na sobě šedé kalhoty a tmavě modrý svetr se znakem západní střední chlapecké školy.

„Ty musíš být určitě brzy zase zpátky ve škole, viď?“

„Ano, pane. V pět hodin musím být zpátky.“

Muž se podrbal na hlavě. „Do pěti hodin to pěšky nestihneš. Ale víš co? Jeď tramvají jednu stanici směrem na západ. Potom budeš přímo u Riverdale Avenue. Vidíš, tamhle už přijíždí tramvaj!“

„Ale … ale já … já jsem ještě nikdy…“

Muž vstal. „Nu, dělej, pospěš si! Přece nechceš přijít do školy pozdě, co říkáš?“

Ne, to Tom Joe v žádném případě nechtěl. Pan Davis byl velmi přísný, a kdyby se opozdil, hned by to ohlásil řediteli. A v pátek přišel pozdě na večeři. Kdyby se to stalo ještě jednou, pan Kendrick by pro to určitě neměl žádné pochopení.

„Už zastavuje, mladý muži. Teď si ale pospěš!“

„Ano, pane. Na … na shledanou!“

Tom Joe utíkal k tramvaji. Srdce mu prudce tlouklo. Dveře byly otevřené. „Nu, co je? Nastupuješ nebo ne?“ Lidé zezadu se tlačili a najednou byl Tom Joe uprostřed tramvajového vozu. Našel místo vzadu u okna a váhavě se posadil na kraj sedadla. Tramvaj sebou trhla a rozjela se. „Jízdenky, prosím, jízdenky!“ Muž v čepici s kšiltem procházel tramvají a lidé mu ukazovali malé lístky, které procvakl kleštěmi. Tom Joe to se zaujetím sledoval.

„A tvoji jízdenku, mladý muži?“

Tom Joe se zmateně díval na muže s čepicí. Jízdenka? Co to je jízdenka? Myslel tím ten malý lístek, který mu lidé ukazovali?

„Já nemám žádnou jízdenku, pane.“ Svýma jasnýma modrýma očima se nevinně díval na průvodčího.

„Co? Ty žádnou nemáš? A proč?“

„Pane, nevěděl jsem, že ji mám mít.“

Lidé kolem si začali šeptat. Někteří se usmívali. Dvě dívky vzadu si rukou přikryly ústa a smály se. Jen průvodčí zůstal vážný. „Kolik ti je let?“ zeptal se přísně.

„Třináct, pane.“

„Tak ty mi chceš namluvit, že ve třinácti letech ještě nevíš, že v tramvaji se jezdí s jízdenkou? Chtěl jsi jet potají bez placení, viď? Jsi černý pasažér!“

Průvodčí ho chytil za ruku. Tom Joe byl bledý. Jen na tvářích se mu objevily dvě červené skvrny.

„Ale já jsem to opravdu nevěděl, pane,“ ujišťoval ho. „Ještě nikdy jsem nejel tramvají. V Beaver Lake žádné nebyly.“ Tramvaj sebou najednou trhla a zastavila.

„Vstaň!“ řekl průvodčí. „Teď půjdeš se mnou.“ Bez jakékoli jemnosti vlekl Toma na chodník. „Uvidíme, co o tvé historce budou soudit pánové na policii!“

V tutéž dobu seděl pan Kendrick ve své pracovně ve škole a opravoval písemné práce. Vzhlédl, když někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“

Dveře se otevřely a vešel doktor. „To jsem já, velký bratře. Jak se ti vede nebo nevede?“

Ředitel školy se usmál.

„Je krásné zase jednou tě vidět, Gile. Posaď se.“

Doktor odložil brašnu a usedl na židli, která byla postavena před psacím stolem jeho bratra. „Byl jsem se ještě jednou podívat na Macovu vyvrtnutou nohu.“ Opřel se a natáhl před sebe své dlouhé nohy. „Ale už to bude dobré. Za dva dny může zase chodit.“

„Dobře. A jak se vede tobě? Poslední dva týdny jsem tě jen málokdy viděl tváří v tvář. Ani při bohoslužbách ne.“

„Měl jsem prostě moc práce,“ bránil se jeho bratr. Potom dodal: „Mimo to pro mne bohoslužby nikdy neznamenaly tolik, co pro tebe.“

„Ale měly by.“

„Já vím, vím. Ale prosím, nezačínej teď kázat. Proto jsem sem nepřišel.“ Doktor zkřížil ruce za hlavou a pokračoval: „Chtěl jsem se zeptat na Thomase, tvého chráněnce ze severu. Jak se tu zabydlel?“

„Řekl bych, že docela dobře.“ I pan Kendrick se opřel o opěradlo své židle. V ruce držel násadku svého psacího pera a pohrával si s ní. „S ostatními chlapci vychází dobře a při vyučování to také jde. Jen dějepis ho vůbec nezajímá.“

„Doktor se usmál. „Chudák hoch!“

„Co to má znamenat? Dějiny vlastní země se přece týkají každého.“

„Samozřejmě.“ Doktorův hlas zněl vážně, ale jeho oči se pobaveně leskly. Znal bratrovu zálibu v tomto předmětu.

„Ale v tělocviku všem něco předvede,“ vyprávěl pan ředitel dál. „Ten chlapec umí neuvěřitelně dobře šplhat a běhat. Má vytrvalost – jako mladý vlk. Minulý týden u jezera nás všechny napálil.“

„Jak to?“

„Hoši měli plavat pod vodou. Když byl na řadě Thomas, potopil se a pak se vůbec nevynořil. Právě jsem chtěl sám skočit do vody a hledat ho a vtom se vynořil na druhém konci jezera a mával na nás. Krátce nato znovu zmizel a plaval celou trasu zpátky zase pod vodou.“

„Pod vodou přes celé jezero? Nikdo by nevydržel tak dlouho zadržet dech!“

„Použil stéblo rákosu ze břehu jako šnorchl. Ten trik se naučil od indiánů. Mohu ti říct, že jsem se pořádně lekl.“

Doktor se usmál. „Neměl od té doby zase nějaké setkání s paní Williamsovou?“

„Ach ano, to měl. Byla tu právě předevčírem, aby si na něho stěžovala. Thomas byl za té ošklivé bouře v pátek na cestě s její neteří. Ale malá slečna značně překroutila pravdu. Thomas se ničím neprovinil. To jsem jí jasně vysvětlil.“

Teď se lékař přímo rozesmál. Uměl si představit průběh rozhovoru.

„Tedy, nuda s tím chlapcem není,“ konstatoval.

„Ne, vůbec ne. Dnes odpoledne šel do Calgary. Pan Gibbs ho poslal předat dopis. Vlastně by tu již měl být. Studijní hodina právě začíná.“

V tu chvíli někdo zaklepal. „Pane Kendricku?“ Slečna Grayová, sekretářka, strčila dovnitř hlavu.

„Ano, prosím?“

„Teď telefonoval seržant Blake. Máte hned přijít na policejní stanici. Jedná se o Toma Joea.“

Oba muži zároveň vstali. „Co říkal?“ zeptal se ředitel a sáhl po své bundě. „Stalo se mu něco?“

„Neříkal nic víc, pane, než že máte hned přijít.“

Doktor vzal svou brašnu. „Moje auto stojí na dvoře. Dovezu tě tam.“

Když dojeli k policejní stanici, otvíral pan Kendrick dveře dřív, než auto zastavilo. Myslel na to, co mu psal v dopise seržant Grant: „Ten hoch ani nehne brvou, když v divočině potká smečku vlků, ale když slyší tramvaj, propadá panice.“ V duchu viděl Toma Joea ležet zakrváceného na kolejích. Spěšně běžel k domu a otevřel dveře, aniž by zaklepal.

„Aha, pan ředitel školy,“ pozdravil ho seržant Jones. „Dobrý den, seržante.“ Ředitelovy oči prolétly místnost. V jednom koutě seděl na židli Tom Joe. Pan Kendrick si oddechl. Bohu buď dík, zdá se, že je chlapec zdravý. Šel k němu přes místnost. „Tome, hochu, copak se ti stalo?“

Tom se na něho podíval. V jeho očích, jindy tak jasných, se mísil strach, stud a teď i úleva. Ředitel polkl.

„Neměl jsem v tramvaji jízdenku,“ vyhrkl. „Nevěděl jsem, že musí být.“

Tak to tedy bylo. „Takže tě považovali za černého pasažéra?“

Tom Joe přikývl.

„Pořád nám tvrdí, že ještě nikdy nejel tramvají,“ vmísil se do jejich rozhovoru seržant.

„To má pravdu.“ Ředitel se napřímil a otočil se k policistovi. „Chlapec ještě před nedávnem žil v odlehlé osadě na severu, vzdálené od civilizace. Tramvají opravdu ještě nikdy nejel.“

Tom Joe naslouchal rozhovoru s tlukoucím srdcem. Ředitel se na něho nezlobil, znělo to spíš … ustaraně. A oslovil ho: „Tome, hochu“ …

Seržant Jones šel ke svému psacímu stolu a posadil se. „Pak tedy mluvil pravdu. Chápete, pane Kendricku, že jsem o tom měl pochybnosti, protože tu často máme mladistvé, kteří jedou bez jízdenky. Ve vymýšlení výmluv jsou velmi … kreativní.“ Opřel se a pravým ukazováčkem se pohladil po knírku. „Myslím, že v tomto případě bychom měli vzít na zřetel polehčující okolnosti. „Vysvětlím pánům dopravcům tento případ a tentokrát budu požadovat jen polovinu obvyklé pokuty.

Ředitel školy vyndal z kapsy peněženku.

„Co vám dlužím?“

„Dva dolary padesát.“

Tom Joe se ulekl. Tolik peněz! Teď ho pan Kendrick bude určitě hubovat! Ředitel odpočítal policistovi peníze na psací stůl.

„Mnoho díků.“ Seržant dal peníze do zásuvky a vážně se podíval na Toma.

„Nyní můžeš jít, mladý muži. „Ale pro příště…“

„Já … já už to určitě nikdy neudělám, pane.“

Seržant přikývl a vstal.

„Na shledanou,“ řekl pan Kendrick a schoval peněženku zase do kapsy. „Moc vám děkujeme za pochopení, seržante.“

„Je to v pořádku. Na shledanou, pane Kendricku.“

Tom Joe šel za ředitelem ven se sklopenou hlavou. Když uviděl, že v autě sedí doktor, nejraději by byl utekl. Připadal si tak hloupý. Bylo to mnohem horší než před několika týdny v sirotčinci, kde se mu všichni vysmáli, protože špatně držel hokejku. Co řekne doktor? A co ostatní hoši? Budou si z něho dělat legraci, protože určitě na celém světě nežije jiný třináctiletý hoch, který by toho znal tak málo jako on.

„Je to ten dopis, který jsi měl odevzdat, Thomasi?“

Ředitelův hlas vytrhl Toma z jeho myšlenek. Podíval se na obálku, kterou stále ještě držel v ruce. „Ano, pane. Pan Simpson teď bydlí v Riverdale Avenue, a tak…“

„Proto jsi jel tramvají. Nu, pojď, zeptáme se mého bratra, zda nás doveze k panu Simpsonovi, abys ještě mohl předat ten dopis. Studijní hodina již stejně začala, tak na několika minutách už nesejde.“

O chvíli později zastavili v ulici Riverdale Avenue. Tom Joe vystoupil z auta a běžel k domovním dveřím. Na jednoduchém dřevěném štítku bylo napsané jméno: „J. T. Brown.“ A vedle něho byl přilepený ručně psaný lístek se jménem „B. C. Simpson.“ Tom Joe zaklepal. Chvilku to trvalo a potom nějaký muž otevřel dveře. Byl velký, měl tmavé vlasy a vážné modré oči. „Dobrý den, pane. Mám tady dopis pro pana Simpsona.“ Muž zaváhal, ale pak natáhl ruku pro dopis. „Pan Simpson ještě není doma. Ale dopis mu předám, jakmile se vrátí.“

„Moc vám děkuji, pane. Na shledanou.“

S úlevou, že konečně splnil svůj úkol, utíkal Tom Joe k doktorovu autu a nastoupil do něj.

Když vyjeli, obrátil se k němu ředitel ze sedadla pro spolujezdce a vybídl ho: „Vyprávěj nám po pořádku, co se stalo, Thomasi.“

Tom Joe polkl. „Ano, pane.“ Ve své zprávě začal prázdným domem v Madison Avenue a skončil policejní stanicí a seržantem Jonesem. Přijeli ke škole a doktor zastavil. K celé věci téměř nic neřekl, ale při loučení na Toma povzbudivě mrkl. Pan Kendrick vystoupil, zavřel dveře auta a zvedl ruku, aby zamával, když jeho bratr odjížděl. Pak se otočil k Tomovi a řekl: Thomasi, je mi líto, že došlo k téhle epizodě. Myslím, že i panu Gibbsovi to bude líto. On zřejmě nemyslel na to, že jsi tu ještě nezkušený, a také nevěděl, že se pan Simpson přestěhoval. Přesto se to nemuselo stát. Kdybychom mysleli na to, abychom tě seznámili s životem ve městě, věděl bys, jak postupovat při jízdě tramvají.“

Položil Tomovi ruku na rameno a vešel s ním na školní dvůr.

„Napravíme to a seznámíme tě s naším městem,“ slíbil. „A teď je čas na studijní hodinu.“

Tomův zážitek v tramvaji nezůstal utajen. „Ty jsi byl zavřený?“ Robert údivem zapomněl zavřít ústa. „Dali ti pouta na ruce a tak?“

„Zavřeli tě na policejní stanici?“

„A co na to řekl náčelník?“ Poslední otázku mu položil Henry druhý den, když mu Robert vyprávěl ještě před vyučováním celou tu příhodu.

„Ten byl moc hodný. Říkal, že když ti to nikdo neukáže, tak to ani nemůžeš vědět,“ vysvětloval Tom Joe.

Byly i jiné komentáře. „Jet v tramvaji bez jízdenky, na to musí být člověk pořádně hloupý,“ posmíval se Rick Stanley.

„Typický zálesák.“

„Příště si s sebou do města vezmi raději svou chůvu.“

„Držte pusy!“ vyzval Larry své spolužáky. „Kdybyste se vy ocitli v divočině, koukali byste pěkně přitrouble, jako kdybyste spadli z měsíce. Tom Joe se zkrátka v městě ještě nevyzná.“

Když se večer chystali ke spánku, sundával si Tom Joe svetr a najednou se zastavil v půlce pohybu.

„Copak?“ zeptal se Larry. Seděl na kraji postele a zkoušel si pravou nohou vyzout levou botu.

Tom Joe se zamračil. „Když jsem předával dopis pro pana Simpsona …, tu, tu přišel ke dveřím jiný pán. Pan Simpson ještě nebyl doma.“

„No – a co?“

Na tabulce u dveří byla napsaná dvě jména. Jedno pana Simpsona a druhé jeho spolubydlícího, který mi přišel otevřít.“

„A co je na tom tak zajímavého?“ Larryho bota konečně povolila a přistála s temným bouchnutím na zemi u Robertova umyvadla.

Tom Joe se kousl do spodního rtu. Pak odpověděl: „Zajímavé na tom je …, že se ten pán … jmenuje J. T. Brown.“