12. 10. kapitola

om Joe se rychle vžil do života ve škole. Zvykl si na to, nosit uniformu a chodit přesně na vyučování, na studijní hodinu odpoledne i k jídlu. Studijní hodinou byla nazývána doba od pěti hodin odpoledne do tři čtvrtě na sedm. V této době byly vypracovávány domácí úkoly nebo se žáci učili na další hodiny. Kdo s tím byl hotový dřív, mohl opustit místnost nebo se tiše zaměstnávat jinými věcmi. V sedm hodin byla večeře a po ní se chlapci ještě setkali ve společenské místnosti, dokud nebyl čas jít spát. Volný čas odpoledne trávili většinou na hřišti nebo u jezera. Mohli běhat všude na pozemcích školy, ale když chtěli jít do města, museli to ohlásit některému učiteli.

V pátek po obědě bylo v západní střední chlapecké škole mnohem klidněji. Celá řada žáků trávila víkendy doma. Bydleli daleko od školy a bylo nepříhodné jezdit každý den domů, ale o víkendu se to už vyplatilo. Všichni, kteří zůstali na internátě, mohli v sobotu spát déle než obvykle a vůbec všechno bylo trochu uvolněnější. Po obědě si Tom Joe rychle oblékl své oblíbené šaty do lesa a na louku a vydal se společně s Larrym k bobřímu kmeni. Ředitel jim to nejdřív nechtěl dovolit, ale když uviděl Tomův prosebný pohled, pochopil, že tohoto svobodymilovného chlapce nemůže připoutat jen na pozemek školy. „Přesně k večeři budete zase zpátky,“ nařídil jim přísně a oba hoši vážně přikývli. Pak rychle odběhli.

Večer se objevili krátce před sedmou v jídelně. Bylo tam jen okolo dvaceti chlapců, ale zato k nim přišla paní Kendricková, smála se s nimi a hoši se vůbec necítili jako ve škole, ale jako v rodině. Po jídle hráli společenské hry. Takový večer s hrami se konal každý týden, buď v pátek, nebo v sobotu, jak vyprávěl Willie, který chodil již do třetího ročníku a domů jezdil jen o prázdninách.

V neděli navštívili všichni společně bohoslužbu v kostele, který Tom Joe již znal. A odpoledne se psaly dopisy. Pan Kendrick to tak ustanovil, protože měl podezření, že by se mnoho rodičů jinak o dětech celé týdny nic nedovědělo. Také Tom Joe si sedl ke stolu a psal babičce Betsy. Samozřejmě nevěděl, jak dlouho bude trvat, než jí dopis dojde. Ale měla se určitě dozvědět, že se mu ve škole v Calgary líbí.

Nastal druhý týden školy a Tom Joe zjistil, že má mnohem víc učení než dříve v Beaver Lake. Nová pro něho byla francouzština, právě tak chemie a fyzika. V dějepise měl co dohánět a to ho vůbec nebavilo. Ve čtvrtek při studijní hodině si měl ve své učebnici dějepisu přečíst dvě kapitoly, tak mu to nařídil ředitel. Ale Tom Joe se raději díval z okna a pozoroval hejno sněžných hus, které letěly po obloze seřazené ve tvaru písmene V směrem na jih. Tažné ptáky měl odjakživa rád. Určitě to bylo napínavé, letět tak vysoko mnoho a mnoho mil dál a dál, do dalekých, teplých krajin. „Thomasi, prosím tě, soustřeď se na učení!“ Hlas pana Davise zazněl třídou hlasitě a přísně. Tom Joe sebou trhl a rychle se zahleděl do učebnice dějepisu. Ve třídě bylo velice ticho. Byl slyšet jen zvuk psaní per po papíře a šustění stránek v knihách. Přečetl několik řádků, ale netrvalo to dlouho a jeho myšlenky se zase rozběhly někam jinam. Tentokrát nepluly s tažnými ptáky na jih, ale cestovaly na sever. K babičce Betsy, do Beaver Lake, k Šedému sokolovi a k náčelníkovi Černému vlkovi. A k jeho pejskovi, Lady Blue. Tom Joe si tiše povzdechl. Kdyby ji alespoň mohl mít u sebe! Ale psi tady byli zakázaní…

Druhý den po vyučování musel Tom Joe zůstat ve třídě. „Měl sis přečíst dvě kapitoly z učebnice a dnes jsi dokázal odpovědět sotva na jednu otázku.“ Ředitel se na něho díval přísně. „Jak je to možné?“

Tom Joe se rozpačitě kousal do spodního rtu. „Já … já jsem pozoroval tažné ptáky, a pak … pak jsem musel myslet na Beaver Lake. Náčelník Černý vlk a Šedý sokol teď určitě začali…“

„Už nejsi v Beaver Lake, Thomasi,“ přerušil ho ředitel. „Teď jsi ve škole v Calgary a musíš se na to soustředit. I tvoje babička bude očekávat, že se při vyučování snažíš, nemám pravdu?“

„Ano, pane.“

„Tak se snaž učit co nejlépe. Nesmíš stále myslet na svůj život na severu, ale musíš se pokusit, aby sis tu zvykl. Musíš se soustředit na školu, i když tě některý předmět vůbec nebaví.“

„Ano, pane.“

Pan Kendrick vzal desky a šel ke dveřím. „S tvými výkony v matematice jsem však úplně spokojen,“ řekl ještě a opustil třídu.

Tom Joe se namáhal. Při další hodině dějepisu uměl odpovědět na každou otázku a za to se mu dostalo uznalého ředitelova přikyvování. Jeho horlivost však brzy polevila, ale úlohy měl vždy vypracované uspokojivě. Nejvíc ho bavil tělocvik. Tom Joe se učil hrát nové míčové hry, měl rád závodění a při cvičení byl obratný. Protože bylo velmi teplé září, mohli ještě plavat v jezeře. To byl Tom Joe teprve ve svém živlu! Vždyť dřív se společně s Šedým sokolem v Bobřím jezeře také potápěli, plavali a skákali do vody. Když byl ve vodě, zapomněl, že před chvilkou při francouzštině bezmocně koktal nebo že si při hodině kreslení pan učitel Gibbs spletl jeho namalovaného medvěda s kočkou.

V sobotu odpoledne Tom Joe chodil a prozkoumával krajinu. Již dávno pronikl dál než k bobřímu kmeni a poznával sousední farmy.

Také dnes šel sám. Steven si četl, Larry odešel s hospodářem do konírny a nikdo z velkých chlapců se nevydal prozkoumávat okolí. Krátce před tím, než se vydal na cestu, předala mu ještě hospodyně dopis. „Pro tebe, Tome Joe!“ Henry mezi chlapci rozšířil jeho domácké jméno a také hospodyně a někteří učitelé si zvykli ho tak oslovovat. Jen pan Kendrick mu říkal „Thomasi“. Ale ten oslovoval všechny žáky jejich úředními jmény. Tom Joe se překvapeně zastavil. „Dopis? Pro mě?“

„Ano, mladý muži, pro tebe. Tady je, prosím!“

„Děkuji, paní Jonesová.“

Tom Joe vzal dopis a přečetl si jméno odesílatele: „Elisabeth Harperová, Beaver Lake.“

Babička! Dopis od babičky Betsy! Až dosud dostal poštu jen jednou, od seržanta Granta z Reginy. Běžel dolů k jezeru, sedl si na trávu a zády se opřel o kmen jedné jedle. Rychle roztrhl obálku, vyndal dopis a četl:

Můj milý hochu!

Již jsi tak dlouho pryč a já Ti teprve teď píšu dopis. Prosím Tě, nehněvej se na mne kvůli tomu. Je to proto, že jsem nějaký čas musela ležet v posteli. Nebylo mi dobře, ale teď je to zase lepší. Každý den mohu vstát a často mě navštěvuje Bílá holubice. Paní Kirbyová mi nosí jídlo. Jak vidíš, dobře se o mě starají.

Velice mi chybíš. Lady Blue také. Ale jsme obě statečné a já jsem ráda, že budeš mít dobré školní vzdělání. Šedý sokol Ti vzkazuje, že vlčice má čtyři vlčata. On je ještě pořád pozoruje. A pan Mc Gregor si nově natřel obchod. Kromě toho chce jet o Vánocích k nějakému svému příteli do Edmontonu. V tu dobu se bude o obchod starat paní Kirbyová. Už se velmi těším na to, až přijedeš o letních prázdninách do Beaver Lake a budeš mi vyprávět všechno o škole.

Čti si pilně ve své Bibli, můj hochu, a nezapomínej se modlit.

Tvoje

babička Betsy.

Tom Joe položil dopis a zahleděl se přes jezero. Kolem plavaly dvě kachny, ale on je nevnímal. Jezero, které před sebou viděl, bylo jezero v Beaver Lake a kůlna na čluny byl starý dobrý babiččin srub… Konečně složil dopis a schoval si ho hluboko do kapsy u kalhot. Přemýšlel, zda má o dopisu říci Kendrickovým, ale rozhodl se, že neřekne. Ředitel mu doporučil, že nemá tolik myslet na Beaver Lake. Tom Joe vstal. Kdyby jen věděl, na co jiného by měl myslet! Jeho myšlenky téměř soustavně zalétaly k malé osadě na dalekém severu. Tom Joe vyšel, ale dnes se cítil zvláště osamělý. Kdyby tu byla alespoň Lady Blue! Kdyby ji mohl pohladit po hustém kožichu, kdyby na něho pohlédla svýma pozornýma modrýma očima! Lady Blue by mohl říct o všem. Představoval si, jako by běžela těsně vedle něho, s čenichem u země. „Pojď, Lady Blue,“ zašeptal, „půjdeme na objevitelskou výpravu!“ Celou cestu podél řeky dělal, jako kdyby měl u sebe Lady Blue. Stále se ohlížel, ale nebyl tu nikdo, kdo by ho vyrušil z jeho tajné hry.

Večer přece jen pověděl paní Kendrickové o babiččině dopise. „To je krásné, že jsi od ní dostal dopis! Víš, já se za tvoji babičku modlím každý večer.“

„Opravdu, madam?“

„Ano, opravdu. Nebylo to pro ni lehké, dát tě sem. Ale chce pro tebe to nejlepší a tak to přese všecko udělala. Musí tě mít moc ráda, Tome Joe.“

V pondělí zase začalo vyučování. O přestávce řekl Henry Tomovi: „Na víkend mě pozval můj strýček, který má tady nablízku farmu. Měl bys chuť podívat se tam v pátek odpoledne se mnou? Mohl bych ti tam všechno ukázat. Na večeři bys byl zase zpátky.“

Tomovi se rozzářily oči. „Ano, určitě bych měl chuť. Musím se jen zeptat pana Kendricka, zda mohu.“

Henry přikývl. „Pak mi řekni, jak to dopadlo.“

Ředitel proti tomu nic nenamítal. „Henryho strýčka znám,“ řekl. „Jeho farma sousedí na jihu s pozemky školy. Až si v pátek uděláš úkoly, můžeš se sejít s Henrym.“

„Děkuji, pane Kendricku!“ Tom Joe odběhl. Ředitel školy se za ním díval. Po školní budově se neběhá. Další pravidlo, které si Tom Joe ještě bude muset osvojit. Ale, pomyslel si, i my jsme teprve na začátku. Docela na začátku.

V pátek nebyla studijní hodina v pět hodin. Hoši, kteří zůstali na internátě, si udělali úkoly hned po obědě. Tom Joe a Henry se setkali ve tři hodiny na louce za školou. Ale Henry nepřišel sám. Za ním běželo asi osmileté děvče a snažilo se s ním udržet krok. „Ty jdeš schválně tak rychle, protože nechceš, abych šla s tebou,“ naříkala. „Řeknu to mamince.“ Henry obrátil oči v sloup. „Tak ale už buď zticha.“ Zastavil se před Tomem Joem. „To je moje sestřenice. Jmenuje se Brenda. Hrozně chce jít s námi ke strýčku Johnovi na farmu.“

„Nazdar,“ řekl Tom Joe. Brenda si ho změřila od hlavy k patě. „Tebe vůbec neznám. Co tu děláš?“

„Tom Joe je můj kamarád a chodí tady do školy,“ řekl Henry. „A vůbec, ty s námi můžeš jít jen s tou podmínkou, když tě pak Tom Joe zase dovede domů. Když nebude chtít, tak musíš zůstat tady. Víš, že to tvoje maminka takhle řekla.“

Děvče začalo natahovat.

„Uděláš to?“ obrátil se Henry na Toma Joea.

„Myslíš, zda ji vezmu zpátky s sebou?“

Henry přikývl. Její maminka onemocněla. A proto se ptala, zda by Brenda mohla jít s námi.“

„Ale ona mě přece vůbec nezná. Dovolí to v takovém případě?“

„Moje teta tě viděla na pikniku nedělní školy. Řekl jsem jí, že bys na Brendu dal pozor.“

„No dobře,“ řekl Tom Joe. Udělám to.“

Brendin obličej se vyjasnil. „Je mnohem hodnější než ty,“ řekla svému bratranci. A Tomovi vysvětlila: „Nebyla jsem na pikniku nedělní školy, protože jsem byla na návštěvě u babičky. A kromě toho mě dnes večer nemáš dovést domů, ale k tetičce Hattii. U ní zůstanu až do neděle. A dnes večer přijde na návštěvu její přítelkyně, je to švadlena a ušije mi nové šaty. To mi slíbila tetička Hattie. A k večeři bude kuře. A potom vanilkový pudink.“

Podruhé Henry obrátil oči v sloup. „No, to je pěkné. Ale už musíme jít. A běda ti, jestli zase začneš fňukat jako teď!“

Šli po úzké, vyšlapané cestičce, která vedla podél strniště. Potom podél lesa. „Kdyby se šlo rovně přes pole, bylo by to rychlejší. Ale strýček John to nemá rád,“ řekl Henry.

„Je tamhle proti nám dům, kde bydlí farmářova rodina?“

„Ten šedivý kamenný dům? Ne, teď je tam jen nějaké staré zemědělské nářadí. Dřív tam někdo bydlel. K farmě je to ještě kus cesty.“ Pak dodal: „Vlastně s námi mohl jít i Larry z tvé třídy. Zdá se, že je docela správný.“

„To také je!“ ujistil ho Tom Joe. „Ale dnes odpoledne šel na návštěvu do jedné rodiny v Calgary. Jeho rodiče ty lidi znají. Vrátí se až večer.“

Asi o dvacet minut později spatřil Tom Joe poprvé v životě na vlastní oči selský dvůr. Prohlédl si obrovskou stodolu, kravín a kurník, držel si nos, když překročili práh vepřína, obdivoval koně a uskočil stranou, když Henryho strýček vjel do dvora s obrovským rachotícím strojem.

„To je traktor,“ křičel Henry. „Třeba se v něm také budeme moci projet!“

Mohli. Tom Joe nechtěl před Henrym ukázat slabost a vylezl do traktoru, ačkoliv mu jízda nebyla příjemná. Pevně se držel svého sedadla. Brenda vůbec neměla strach. Vesele se smála při houpavé jízdě, zatímco Tom Joe byl rád, když mohl vystoupit. Brenda s nimi také dováděla na seně. Bojácná nebyla, jen velmi svévolná, jak Tom Joe později ještě zjistil. Nejvíc se mu líbila Lady, pes na farmě. Byl to kříženec s hnědými a bílými skvrnami a zdálo se, že se velmi ráda nechává hladit. „Já mám také Lady,“ šeptal jí. „Jmenuje se Lady Blue. Vy dvě byste si spolu určitě dobře rozuměly.“

Později se Brenda a Tom Joe rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. „Já musím být o půl sedmé u tetičky Hattie,“ informovala ho. „Půjdeme rychle!“

„To jsi mohla také říct dřív. Já musím být ve škole až v sedm hodin.“

„Tetička Hattie to vůbec nemá ráda, když se přijde pozdě.“

Pan Kendrick také ne. Ani trošku to nemá rád …

Šli rychle a pořádně se potili. Dnes bylo zase jednou veliké horko. Zvedl se teplý vítr, a když se Tom Joe podíval na oblohu, zhrozil se. Od západu se přibližovaly husté, temné mraky. Vítr byl osvěžující a hnal před sebou hradbu oblaků.

„Žene se bouře! Rychle, Brendo, musíme si pospíšit!“ Utíkali těsně za sebou po vyšlapané polní cestě. V dáli zahřmělo. Pak spadly na zem první těžké kapky. Zablýsklo se. Za několik sekund zahřmělo přímo nad nimi. Tady v Calgary často bývají silné bouře, vzpomněl si Tom Joe. To se učili při zeměpisu.

„Mohli bychom běžet zkratkou přes pole!“ křičela Brenda.

„Pomátla ses? Za bouřky se nesmí utíkat přes rozlehlé pole! Musíme se někde schovat.“

„Ale já chci k tetičce Hattii,“ naříkala Brenda. „Nechci přijít pozdě na večeři. Ona kvůli mně vaří mé oblíbené jídlo.“

Tom Joe se zastavil. „Přestaň brečet. Půjdeme teď ke kamennému domu a počkáme tam, než bouře přejde!“ Chytil holčičku za zápěstní kloub a táhl ji za sebou. Jednou rukou otevřel závoru, pak otevřel dveře kamenného domu a strčil Brendu dovnitř. Vítr za nimi s prásknutím zabouchl dveře.

„Tak,“ řekl, „nejdřív zůstaneme tady.“

„Ale já tady nechci zůstat,“ dupla Brenda nohou. „Chci k tetičce Hattii. Jinak její přítelkyně zase odjede a já nebudu mít nové šaty.“

„Chceš, aby tě zasáhl blesk? Buď už konečně zticha!“

Tom Joe se otočil a díval se jedním oknem. Obloha nad nimi byla téměř černá. Zase se zablesklo. Najednou do místnosti zavál vítr a Tom uslyšel, jak dřevěné dveře bouchly o zeď. Otočil se kolem dokola. Brenda! Přece by ne… Tom Joe se rychle rozhlížel. Místnost byla prázdná. Hnal se ke dveřím. Proti oblakům rozeznal postavu, která utíkala napříč přes pole.

„Pojď zpátky, Brendo! Tohle je nebezpečné!“

Neslyšela ho. Vítr odvál jeho slova. Zase se zablesklo. Ach, tohle vzdorovité malé děvče! Jak se zdálo, vůbec netušila, v jakém nebezpečí se nalézá. Tom jenom krátce zaváhal. Potom vyběhl za Brendou.

Silně pršelo a hlína na poli byla mokrá a těžká. Tom Joe se smekl, ale zase vstal a běžel dál. „Brendo! Zastav se, Brendo!“ Nedbala na něho.

„Tak už konečně zůstaň stát!“ Tom Joe ji dohonil a silně ji udeřil do zad. Brenda spadla na břicho do bláta. Tom Joe se nad ni naklonil a chytil ji za paži. „Přikrč se a dej si ruce kolem kolen,“ přikázal udýchaně. „A snaž se být tak malá, jak jen to jde!“ Teď se zablesklo přímo nad nimi. Brenda poslechla. Zdálo se, že přece jen pomalu dostává strach. Tom se v určité vzdálenosti od ní také přikrčil k zemi. „Prosím Tě, Pane Ježíši,“ modlil se tiše, „prosím Tě, učiň, aby nás nezasáhl blesk!“ Jak to říkal pan Kendrick den před začátkem školy? „Pán Ježíš je vždycky s námi. Byl s Josefem v Egyptě a je také tady v Calgary…“ A co četl při první pobožnosti? „Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš…“ Tom Joe cítil, že je klidnější. Pán Ježíš tu je. Nenechá je samotné ani v bouři.

Po nějaké chvíli byly intervaly mezi blesky delší a hrom dunivě dozníval v dálce. Tom Joe vstal: „Teď můžeme…“ větu nedokončil. Místo deště najednou začaly padat kroupy, bily děti a pokrývaly pole vlhkou, bílou vrstvou. Zase uštědřil Brendě ránu a pak se naklonil nad ni a pokoušel se chránit ji před tvrdými údery krup vlastním tělem. Některé kroupy byly velké jako švestky. Brenda začala vzlykat.

Když kroupy konečně přestaly padat, Tom Joe se s námahou postavil. Podal Brendě ruku, aby jí pomohl vstát. „Chci k tetičce Hattii,“ naříkala. „Řeknu jí, že jsi do mne dvakrát strčil.“ Tom Joe nic nenamítal. Pevně ji držel za zápěstí a táhl ji za sebou.

„Kde bydlí tvoje tetička Hattie?“zeptal se, když přešli pole.

„O dvě ulice dál. Ve velkém bílém domě.“

Byl to velikánský bílý dům, před kterým děvče konečně zůstalo stát. Ke vchodu vedly široké ploché schody. Uvnitř se svítilo. „Pusť mě!“ Brendiny oči na Toma vztekle jiskřily. „Nemusíš mě držet za ruku jako nějaké miminko.“ Zaklepala. Dveře se otevřely a Tom ustoupil o krok zpět.

„Brendo, dítě! Kde jsi byla? A jak to vypadáš?“

Když Tom Joe uslyšel tento hlas, trhl sebou. Před ním stála žena. Čerstvá padesátnice. Sice dnes neměla šedou sukni a bílou halenku s volánky, neměla ani klobouk s pohupujícím se pérem, ale přesto ji Tom Joe hned poznal: Brendina tetička Hattie byla – paní Williamsová!

Na její malou neteř byl žalostný pohled. Stála mokrá, špinavá a uplakaná na schodech a hned také využila svou situaci.

„Utíkali jsme v bouřce,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „A Tom Joe mě strčil do bláta a … a …“

„Co? Tohle že udělal?“

Paní Williamsová si dala obě ruce v bok a vrhla na chlapce ledový pohled. „Tohle je také určitě něco, co ses naučil u těch svých indiánů, ne? Ale to ti povídám, tentokrát to bude mít dohru, ano, to tedy bude mít! Vyděsit nevinné dítě v bouřce a pak je strčit do bláta!“

„Kdybych ji nestrčil, možná by teď byla mrtvá!“ vybuchl Tom Joe mezi jejími slovy.

„Chceš mě strašit? Ne, na to ti nenaletím. Zítra si budu stěžovat ve škole a tentokrát tě neochrání ani tvůj ředitel. A teď dělej, ať jsi pryč. Už tě tu nechci vidět!“

S těmito slovy táhla Brendu do domu a zavřela dveře.

Bylo už po večeři, když Tom Joe došel do školy. U vchodu se s váháním zastavil. Nevypadal lépe než Brenda. Šaty měl mokré a plné bláta, a když šel, zůstávaly za ním tmavé blátivé stopy. Kromě toho mu byla zima. Po bouři se venku znatelně ochladilo. Na schodech byly slyšet kroky a potom – Tom Joe si s ulehčením oddechl – před ním stála paní Kendricková. „Tome Joe!“ Tolik se jí ulevilo, že by bývala málem Toma objala: Jak se zdálo, zřejmě jí v tom zabránilo jen bláto. A také se zdálo, že si hned všimla, že tentokrát to bylo jinak. Že Tom nepřišel pozdě jen kvůli tomu, že nemyslel na hodiny. „Právě jsme tě chtěli hledat! Copak se stalo?“

„Překvapila nás bouře. Byla tam také Henryho sestřenice Brenda…“

Na schodech byly opět slyšet rychlé kroky. Po schodišti dolů běžel ředitel. „Thomasi! Bohu buď dík, že jsi tady!“ Tom Joe se na něho díval nejistě.

„Je mi to líto,“ řekl tiše. „Opravdu jsem nechtěl…“

Ředitel školy a jeho manželka si vyměnili rychlé pohledy. „Pojď nejdřív dovnitř,“ přerušil Tomovu omluvu, „vždyť se třeseš zimou.“

Tom Joe nechal špinavé boty u vchodu. V koupelně, která sousedila s kuchyní, byla horká voda. Svlékl si špinavé šaty, vykoupal se a vklouzl do teplého, suchého oblečení. Když potom seděl v kuchyni a jedl velký talíř horké polévky, cítil, jak se do jeho těla pomalu, ale jistě vrací teplo. Do kuchyně přišel ředitel školy. Mezitím se vrátil do společenské místnosti k ostatním dětem.

„Je ti už lépe?“ zeptal se.

Tom Joe přikývl: „Ano, pane. Teď je mi zase dobře.“

Pan Kendrick se opřel o jednu z kredencí. Jeho manželka vešla dovnitř a sedla si ke stolu k Tomovi.

„Tak nám pověz, co se stalo.“

„Zítra přijde paní Williamsová a bude si stěžovat,“ začal Tom váhavě.

„Má pro to důvod?“ zeptal se ředitel.

Tom Joe vyprávěl po pořádku, jak to bylo, a když skončil, zavrtěl pan Kendrick hlavou. „Takhle paličaté dítě! Kdo ví, co se vám mohlo přihodit!“

„Ale že to děvče vůbec nemělo strach před bouřkou,“ divila se jeho žena.

„Ne, ona je příliš umíněná, než aby měla strach,“ odpověděl Tom Joe. „Teprve když jsme seděli skrčení na poli a stále se blýskalo, začalo se jí to zdát trochu strašidelné. Jinak myslela jen na své nové šaty a na večeři u paní Williamsové.“

Tom Joe zaváhal. Pak řekl: „Já jsem měl také strach. Ale potom jsem se pomodlil a myslel jsem na to, že Pán Ježíš je vždycky u mě. A pak už jsem se tolik nebál.“

„To jsi udělal právě to, co bylo potřeba a co bylo správné.“ Ředitel si stoupl vedle Toma a položil mu ruku na rameno. Cítil, jak sebou chlapec při tom doteku trhl.

„Copak, Thomasi?“

„To je jen od krup. Neměl jsem bundu a některé kroupy byly docela velké.“

„Podíváme se.“ Tom Joe si vyhrnul rukáv. Na pravé paži měl tři modřiny.

„Prosím tě, sundej si tu košili úplně.“

Tom Joe poslechl. Ředitel prohlédl jeho ramena a záda a zamračil se. „Hochu, ty jsi pěkně potlučený.“

„Paní Jonesová má mast na krevní podlitiny,“ řekla paní Kendricková. „Přinesu ji.“

Paní Kendricková ho ošetřila a když si Tom zase mohl obléknout košili, nesměle se usmál. „Děkuji,“ řekl.

Pohladila ho po vlasech. „Jsem ráda, že se nestalo nic horšího. Chtěl by sis teď zahrát ve společenské místnosti nějaké hry?“

Tom Joe přikývl. Šli společně k ostatním. Chlapci se samozřejmě chtěli dovědět do nejmenších podrobností všechno o Tomově dobrodružství. Ale on toho všeho měl už nějak dost. „Vlastně to nebylo nic zvláštního,“ řekl. „Teď si konečně pojďte něco zahrát!“

Když se s nimi ředitel ještě pomodlil, než šli spát, výslovně poděkoval i za ochranu, kterou děti zakusily za bouře. Tom Joe k tomu řekl hlasitě a zřetelně: „Amen.“